Život udělal z Aithéra vášnivého cestovatele, který je tulákem tělem i duší. Neuhasitelná touha po objevování nových míst a zážitků se projevila tím, že nebyl nikdy schopen zůstat na jednom místě. Denně se vydává na cesty, aby objevil něco nového, ať už na průzkum vzdálených hor někde v dálce, či dokonce do nehostinných krutých krajin za nimi. Každý den a každá cesta jej naučila něco nového a sledování toho, jak se příroda mění, ho donutila sledovat, jak se mění i on samotný. Je něžnou duší, dokáže pomoci komukoliv, koho na svých cestách potká a nenechá nikoho na holičkách. Nenechal by ve své přítomnosti nikoho trpět, to by mu jeho dobré vychování nedovolilo. Jeho přirozeností je čirá laskavost a schopnost.
A i navzdory tomu, že tento vlček nemá stání a neustále touží po nových dobdružství, nezapomíná na místo, odkud pochází – Borůvková smečka a hlavně místo u jeho matky Aranel, která mu do života dala ty nejlepší základy. Nezapomněla mu totiž vštípit, jak by se měl vlk správně chovat, nemělo by vás tedy u Aithéra překvapit nějaké nehezké chování. Naopak se bude vždy snažit být milý a nápomocný. Při prvním setkání může působit nesměle, ale jeho oči plné zvědavosti a opatrnosti vám napoví, že se jedná jen o první ostych. Potkal na svých cestách mnoho vlků a ví, že ne vždy se může setkat s přívětivým jedincem, ale jakmile si nového společníka trochu ověří, jeho pravá povaha se ukáže v plné kráse. Náhle zjistíte, že se jedná o opravdu milého vlka, se kterým není nouze ani o vyprávění – a že ze svých cest má co vyprávět – a není s ním nouze ani o smích, jelikož mu nechybí ani kapka smyslu pro humor. V těchto chvílích se stává opravdu příjemným společníkem.
Dá se přirovnat k chameleonovi, ten se přizpůsobí svou barvou, Aithér se přizpůsobí svým chováním. Takže cokoliv vymyslíte, nejedná-li se o nějakou špatnost, nebude dozajista proti. Budete-li smutnit, může vám být dobrým naslouchačem a důvěrníkem, jestliže budete veselí, bude se smát s vámi. Může s vámi dokonce i lenošit, nebo naopak si celý den hrát. Nedělá mu problém se na pár dní zapojit do rutinních činností, nebo jít dělat něco neobvyklého. Opravdu se v něm dá najít dobrý přítel, se kterým se rozhodně nudit nebudete.
Jeho velkou překážkou je ovšem to, že se skutečně neumí usadit. Má tedy problém, co se týče dlouhodobých vztahů. Snad i tuhle překážku se mu někdy podaří překonat. Navzdory tomu, že se pořád tváří jako mladý a nezkušený vlk, což tak vypadá hlavně u seznamování, které mu činí takové problémy, ve skutečnosti v nitru jeho duše dřímá zkušený a větrem ošlehaný vlk plný zkušeností, které nasbíral na cestách. Nikterak se tím ani nikdy nechlubí, ani kvůli tomu nepřekypuje sebevědomí. Naopak o sobě smýšlí velice skromně, ba dokonce se někdy i podceňuje.

Úvod
Jak již jistě víte, narodil jsem se v Galliree během večera na podzim. Shodou okolností s trochou opoždění oproti svým dvěma sestřičkám. O ano, poslední. Jediná bílá chlupatá kulička, jediný klouček. Už tehdy jsem se tedy řádně lišil. Jasné uvedení do obrazu, že si půjdu svou cestou. Určitě to jinak být myšlené nemohlo. Zřejmě jsem své zbarvení zdědil ze strany matky, kterou mi je krásná Aranel. Pardon, překrásná Aranel. Generace děděné zbarvení. Měl ho dědeček, po něm mamka a nyní já. Určitě jsem na to patřičně hrdý. Věřte tomu nebo ne, ale trošičku tu mou bělostnou dokonalost hyzdí dvě velmi světle hnědé skvrnky. Až byste si řekli, že jsem jen zamazaný od nějakého bláta. No není tomu tak. Jsou mou součástí. Připomínkou toho, kdo je mým otcem. Také na ně nedám dopustit. Jistě nepletete se. Otcem i dárcem hnědých znáčků mi byl Coeden. Hnědý vlk. Po něm mé drahé sestřičky jsou, aspoň barvou určitě. Mno a moji prarodiče? Však to byli samotní alfové smečky Borůvkového lesa. (Aspoň kdysi jimi byli.) Babička byla jménem Hotaru a dědeček Angelus. Ano, áčka v naší skromné rodince vedou. Jak jistě brzy zjistíte...

Jména
Zpět k mému narození. Drahá nejstarší sestřička dostala jméno z nižších písmen abecedy. Tedy ne, že by ji to nějak sráželo. Jméno zní Niké. Pohladí na duši jen jeho vyslovení. Druhorozená sestřička už se se mnou může měřit v prvních příčkách písmen. Jméno zní Aurora. I tak to účko po áčku to trošku kazí. Srandou je, že její jméno se dá z většiny perfektně zavrčet. Erka se nesou. A co já? Byl jsem pokřtěn Aithérem. Ano, jméno je Aithér. Dle abecedy sestřičky překonávám, patřím k prvním.

Život
Víte, není to dvakrát příjemné, ocitnout se v jiném světě, který není tak úžasným rájem jako lůno matek. Náhle vám je chladněji a tolik nových vjemů. Potřeboval jsem tehdy něco na uklidnění. Volal to do světa hláskem, kterému nerozuměl naprosto každý, ale mamka ano. První okamžiky mého života jsem trávil popíjením teplého mlíčka s opojnou chutí. Zahřálo mne. Jako i teplo blízkosti sourozenců a mamky. Následovalo období, kdy jsem postupně začínal poznávat prostor kolem sebe. První zoubky. Jak jen bylo bolestivé, když přicházeli k světu. Mléčné zoubky jsou též velmi ostré. První paprsky světla, barev do mých očí. Víte, co to bylo za objev? Tehdy druhý nejúžasnější objev po mém vyhození z ráje. Prvním bylo matčino mléko. Druhým svět kolem mne, který jsem viděl. Dokonce i aktivnější objevování škál zvuků hlasu, který jsem vydával. Možnost pobíhání. První ochutnání masa, krve. Víte... Těch Počátků, bylo ještě spousta a spousta jich bude. Nicméně podstatnou část tohoto života pro mne i mé sestřičky zaručeně byla středem pozornosti právě mamka s námi sourozenci, co jsme byli sobě navzájem druhými v pořadí pozornosti. Jako u každého jiného vrhu byla mezi námi znát i nějaká ta rivalita. Boje o místo u nejlepšího matčina struku, šarvátky pro kdejakou malichernost. Někdy i jen čiře ze zvědavosti, kdy jsem pořádně sám neznal důvod, proč tak činím, či tak činí sourozenci. Naučili jsme se i řeči, umíme mluvit. Rostli jsme z vlčat do dospělosti.
Jo okamžiky útlého dětství. Vše si za tu krátkou dobu pamatuji celkově mlhavě. To víte, mysl vlčete je přelétavá. No mně to nakonec vydrželo dosud, neopustilo mne to.

Sníh!
Poprvé v našich životech se ocitl sníh. Studil, že nás z něj zábly pacičky, a byl tak bělostný. Pravděpodobně bych se v něm i překrásně ztratil. Nejlépe nejspíš v případě, že bych neměl ani ty dva otcovy flíčky. Bylo to ve stejný okamžik, kdy jsme dostali naše první maso, čerstvé maso z šakala. Chystal jsem se ochutnat, když tu rána a já byl najednou ochuzen o zrak. Tma! Ani si neumíte představit, jak moc mne to zasáhlo.

'...A pak najednou… Prásk. Aniž bych cokoliv věděl, svalil jsem se k zemi a zcela zmaten jsem otevřel oči, jenže… „Já nevidím! Já nic nevidííím!“ začal jsem volat panicky a motat se dokola...'

Samozřejmě jednalo se o sníh poslaný přímo od mé drahé sestřičky Aurory. Jenže to já v ten okamžik neměl možnost vědět. Panika mne ovládla natolik, že mi mysl zahltilo jen vědomí, že NIC nevidím. Dosud se mne tahle zkušenost bude zřejmě držet jak prokletí.

Přípravy k samostatnosti
Mamka nezanedbávala naši přípravu do života, abychom se o sebe byli schopni postarat i bez její asistence. Pište si, že jsme jí velmi drazí. Miluje nás. Láska, mateřská láska. S péčí nás provádí samotným počátkem našich životů. Poučila i seznámila nás s fungováním smečky, její hierarchií. Nezapomenulo se ani na magii. Byly i ukázky. Téma, které mne zaručeně velmi nadchlo. Od těch dob neustále očekávám, kdy zřím nové barvy očí, kdy se mi otevře má magická cesta. Těším se na to. Jsem zvědavý. Nesmím opomenout ani tu brzkou informovanost o existenci dvou vlků. Vlk jménem Smrt, co je zlovolný. Nikomu nepřeje nic dobrého. A vlku jménem Život, který je prý opakem. Tak mi to uvázlo v mých vzpomínkách. K té naší výuce patří i trénink k lovu. Aranel nás naučila chytat ryby. V čemž jsem samozřejmě naprosto exceloval. Umím rybu ulovit vyhozením ji packou z vody na břeh! Úžasný kousek, co byl hodný pamětního zapamatování. Mno, ryby nebyly jediným jídelníčkem. Došlo na náš lov zajíců. Tam bylo trochu toho pokulhávání. I tak jsem v obou zvítězil bez věčné památky, co by kazila mou vizáž. Niké si tehdy zranila nosánek. Jo, nervozita dělá s každým divy. To a snaha předvést se. Zatím jsem nic jiného ještě neměl tu čest lovit. Nejspíše jsem poznal i dost členů smečky, v níž jsme tehdy pobývali. Třeba jméno Storm, to mi uvízlo v paměti, protože se jednalo o důležitého vlka. Tehdy určitě alfu. Tyto vzpomínky však šly trošku stranou a na velkou část těch, s nimiž jsem se měl možnost seznámit před prvními kroky mimo rodný les, jsem již zapomenul, nevzpomenu si na ně zřejmě, (Netýká se sestřiček a rodičů, ti se do mých vzpomínek nesmazatelně vryli.) krom jedné jediného. Vlk s červenými tlapkami!

Rudonohý
Na jedné tlapce měl šátek. Vzal jsem ho tehdy útokem. Nejasně si vzpomínám, že tehdy jsme snad i naposledy viděli babičku. Mno z rudonohého tlapkáče byl rázem pro mne strejda. To ten úžasný šátek. Oh!! Vzpomenul jsem si právě i na jeho jméno. Blueberry! Tehdy mi dal slib. Pamatuji si to celkem jasně. Tehdy jsem ho měl za ošátkovaného.
Nicméně, přislíbil mi, že si spolu někdy budeme hrát a během toho mi ukáže i pár super triků. Samo, že jsem za jeho odcházejícím pozadím zvolal své jméno, aby si mne zapamatoval, aby nezapomenul.

Rozloučení
Jak již jsem říkal na počátku. Tíhnu k jisté svévolnosti, volnosti a nerad jsem svazován, ač unesu to, zvládnu to. Chci však poznat svět. Chci si užívat a toulat se. Tedy po prvním úspěšném ulovení svých prvních zajíců, společně se sestřičkami, jsem s tím šel ven. Řekl jsem to mamce. Nebránila mi. Spolu s ní a sestřičkami jsem si užil poslední nejbližší objetí. Stejně tak jsem se odešel rozloučit s otcem, abych splnil přání mamky, i když bych tak učinil i bez něj.

Tímto jsem opustil smečku a stal se tulákem. Na rodinu jsem však nikdy nehodlal zapomenout a nehodlám. Mám v plánu občas se jim zajít ukázat, dát jim vědět, že žiji, potěšit je i sebe.

Zajímavosti: Panický strach při ztrátě zraku, kdy jde rozum naprosto stranou, dokud opět nevidím onen svět kolem sebe. -> Pozůstatek z prvního sněhu, kdy došlo k události zmíněné v příběhu výše.