Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Marion jsem se musel zbavit, ale ne napořád. Jen jsem se musel ujistit, že ji nebudu mít na tlapce jako nějakou kouli nebo že mě nepřijde hledat do smečky. Nebál jsem se jenom potupy od Jinkse, který by se mi určitě vysmál, ale i toho, že by mohla dělat scény. Třeba kdyby se za mnou nakonec rozhodla podívat Cynthia nebo Bouře. "Protože jsi moje malá jehlička... Jsi sice pěkná a hodná, když tě jeden pohladí, ale jakmile by ti někdo šel proti srsti, tak ho štípneš. Jsi silná, jen to o sobě nevíš, přesně jako ta jehličky," pronesl jsem nějakou podivnou pitomost, která asi nedávala ani smysl, ale doufal jsem že obměkčí malou vlčici vedle mě.
Poslouchala mě a nic moc neříkala, ale evidentně to chápala. "Hledám svou sestřičku," pronesl jsem po chvilce. "Nesmíš to ale nikomu říct rozumíš, ohrozilo by to nejenom mě, ale i jí. Moje sestřička.... Mám ji rád z celého svého srdce a neunesl bych, kdyby se jí něco stalo. Ani kdybys to třeba tak nemyslela, nebo ti to jenom uklouzlo mezi řečí. Už bychom se nikdy nemohli vidět... Takže prosím, nikomu neříkej že jsi mě kdy viděla," dodala jsem hereckým výkonem naprosto jist, že v Marion zanechám nepopsatelnou stopu hrůzy. "Kdyby bylo vše na mě, tak bych s tebou bydlel rád, ale nemůžu tebe ani tvou maminku ohrozit. Nechceš přece, aby někdo přišel a vypálil vám ten krásný les, že ano," řekl jsem se slzou na krajíčku. "Nemůžeš o mě mluvit, ale já si tě najdu, neboj," dodal jsem a něžně ji olíznul čenich.

"No tak tím pádem se nika nechystám," zatím, pronesl jsem přesvědčivě. Popravdě se mi nechtělo ven do toho bordelu. Tady to bylo příjemnější a rozhodně se tu nabízela spousta zábavy, pokud by se náhodou Marion rozhodla nebýt tak zaražená po tom všem. Nechal jsem jí v klidu ležet na mě. Nevadilo mi to. Příjemně hřála a hezky voněla. Navíc její hustý kožíšek byl i poměrně příjemný na dotek. "Poprvé to může trochu bolet," pronesl jsem a omluvně do ní šťouchl trochu čenichem. "Ale pokud budeš chtít, můžeme to zkusit znovu a to už to bolet určitě nebude," zněl jsem přesvědčivě i když jsem neměl vůbec šajna jak tohle všechno funguje. Já byl vždycky hlavně rád, že jsem sám spokojený.
"Neboj jehličko, já si tě najdu," pronesl jsem a mírně jí olíznul čelist ze spoda. Podřízené gesto, ale vycítil jsem z jejích pohybů, že potřebuje trochu té moci nad celou situací. Snad jsem se neuvrtal do nějakýho průšvihu a teď už se jí nikdy nezbavím. Nechtěl jsem se jí momentálně zbavovat. Teda minimálně do doby, než najdu zase nějakou hezkou princeznu, co by chtěla dělat dospělácký věci. A pak pronesla, že by se chtěla podívat k nám. To jsem nemohl dopustit. Kdyby se tam objevila, určitě by se mi Jinks vysmál, že jsem si našel nějakou nedomrlou náhradu za Baghý. "Víš... musím se ti k něčemu přiznat... Neříkal jsem ti úplně pravdu, sice jsem bard, ale to je jenom moje krytí. Popravdě jsem tu na hodně tajné a důležité misi... jsem tu jako špion a někoho.... někoho hledám. Nemůžu ti teda říct v jaké smečce nebo kde bydlím a bylo by nejlepší, kdybys ani ty nemluvila o tom, že mě znáš... Mohlo by mě to ohrozit a to bys snad nechtěla?" zašeptal jsem tichým hlasem a sledoval její oči, které na mne upírala. Jako dvě zelené jehličky.

Byl jsem spokojený. Jako vždycky. Jenomže jsem nepatřil k těm týpkům, kteří by se nějak spustili a nezáleželo jim na tom, co si myslí jejich druhá polovička. A z toho, co Marion říkala mi nepřišlo, že by si všechno úplně užívala. Nebyl jsem špatný, to jsem věděl. Možná že špatnost byla v ní nebo možná jenom neuměla uvolnit svoje tělo a užívat si jen tak, nezávazně. Pak z ní vypadlo, že si to vlastně nepamatuje. Trochu mi to ranilo ego, ale taky jsem ji trochu chápal. Sám jsem si některé věci nepamatoval a bylo to dobře. Ale to byly nepříjemné věci, tohle mělo být příjemné a mělo se jí to líbit. Pak si nakonec leha vedle mě a položila si hlavu na můj krk. Nechal jsem jí ať se v mém kožichu hezky chumlá. "Proč bych měl odcházet? Mám snad odejít?" zeptal jsem se jí na oplátku a neodpovídal na její vlastní dotazy. Popravdě jsem se chtěl trochu válet. Chvilky po všem byly nejlepší, protože se čas kolem zastavil a bylo naprosto jedno, co se děje kolem. Svět prostě stál na místě, mohla zuřit vánice nebo válka, ale mě by to bylo naprosto jedno. Jenom já a vlčice. Společné chvilky a společná tajemství. "Mohl bych... Mohl bych udělat ještě něco, co by ti zvedlo náladu?" zeptal jsem se jí.Bylo mi jí trochu líto. Mohl za to ton jejího hlasu.

//medvědijezírka

"Neboj, ty to taky zvládneš, jehličko," prohodil jsem a mírně se na ni usmál, když jsem ji prováděl kolem houštin po malinkaté a nenápadně cestičce, která vedla přímo do krásného úkrytu z větví. Nefoukal tam vítr a nepršelo. Měl jsem to už ozkoušené, takže jsem ji prostě vedl dál a dál. "Znám naprosto luxusní místo a už jsme skoro tam," dodal jsem a vkročil do příbytku. Byl to popravdě takový brloh, který vytvořily větvičky křovin. Bylo to tu luxusní v tom, že to bylo daleko od kohokoli cizího a zároveň, nebyla šance že by sem někdo naběhnul náhodou. Prostě perfektní místo pro poflakování s nějakou tou slečinkou. Vlezl jsem dovnitř a nechal místo pro Marion, aby se tu mohla taky uvelebit. Nebylo tu moc místa, ale pro dva vlky tak akorát.
To její otírání o mě způsobovalo nepříjemné pnutí. Takže si musela i ona všimnout, že se něco děje, takže jsem nehodlal už nic extra protahovat. "Každá vlčice ne, jenom ty, které jsou ku... kurňa moc krásné, tak jako ty. A rozhodně jako tvoje maminka, po kom jiném bys byla tak pěkná, jehličko?" pronesl jsem a mírně do ní šťouchl čenichem. Pak jsem jí znovu olíznul čenich. Už jsem nehodlal nějak extra čekat, šla sem se mnou dobrovolně. A já to bral jako souhlas, navíc jsem jí celou věc vysvětlil snad dost jasně. "Vážně, to chceš," zeptal jsem se, ale jako bych ji spíše oznamoval věc. "Jsi si jistá," šeptal jsem a naklonil se k ní, co nejblíž to šlo. Dýchal jsem tak blízko ní, že se náš dech skoro srážel na páru. Začal jsem jí čumáčkovat a pak se pomalounku přesunul za ní a...

A bylo po akci. Svalil jsem se na zem vedle ní. Zadýchaný, ale spokojený. Popravdě jsem se celou dobu snažil tak, jako vždycky. Měl jsem ovšem už celkem dost zkušeností a byl jsem učenlivý, takže jsem se rád přiučil, co se vlčicím líbí a co ne. Dokázal jsem celkem hravě číst jejich tělo, jako bych četl přesný návod toho, co mám dělat. Po všem jsem ovšem nebyl chladný, jako někteří vlci, nechtěl jsem ztratit možnost další akcičky v budoucnu. Moje tělo se mírně chvělo a já si užíval příjemný pocit, který se mi rozlil po těle. "Tak co jehličko, jaký to bylo?" zeptal jsem se vlčice a naklonil se k ní, abych jí olízl čelist. "Už jsi pořádně dospělá holka."

Koukal jsem na ní, když prohlásila něco o bolesti. "No... Nebude to bolet, možná jenom jako tohle," prohodil jsem a mírně ji zoubky štípnul do sklopeného ouška. Nehodlal jsem jí nalhávat, že to bude v pohodě, ale popravdě jsem měl zkušeností tolik, že by nějaký to nepohodlí měla překousnout hravě. A třeba si ho ani nebude pamatovat. "Zakázaný to není a nic se stát nemůže. Je to naprosto bezpečná aktivita, však ji dělala i tvoje máma s tátou určitě," pronesl jsem a zazubil se na vlčici. Možnost, že by mohla mít vlčata jsem hodil za hlavu. S tím jak jsem to vedl a ještě z toho žádnej potomek nebyl jsem střílel slepejma, což mi nijak extra nevadilo. Já vlčata nechtěl... nebo nechtěl jsem je s nějakou Marion, chtěl jsem je s Ev, ale Ev rozhodně nebyla v rozpoložení na to mít nějaká vlčata. Takže jsem se celkem srovnal s myšlenkou, že se mnou můj rod končí.
Mírně pršelo a pofukovalo a já přesně věděl, kam můžeme zamířit. "Tak jo, následujte mne krásná dámo," prohodil jsem a zamířil k velkým houštinám kde jsem se před pár lety schovával s Bouří před bouří. Bylo vtipné myslet na to, že jedna vlčice mi tenkrát utekla, ale jestli se mi teď zadaří, tak mi to místo aspoň nebude připomínat prohru. "Nic dospěláčtějšího už není. Kromě jedení skvašenýho ovoce a to se ve velký míře k dámě nehodí. Ale tohle... Jo tohle je pro dámu ideální, však pro to jste vlastně byly stvořené, že ano..." pronášel jsem a vedl ji směrem k úkrytu.

//Velké houští

Byla úplně tupounká. Neviňátko samo, ale zároveň přece tak moc dospělá. Nehodlal jsem někoho zneužívat, ale podle všeho ji nikdo nehlídal, takže nebyla nejspíš vyšinutá nějak nad rámec normálu. Mírně jsem se tedy ušklíbnul, když jsem se od vlčice odtahoval. Evidentně se jí to líbilo, což dala najevo i tím, co řekla. Hoho, tak tos toho fakt moc nezažila prdelko. Usmál jsem se na Marion a odtáhnul se od ní. "A chceš zkusit i to, co jsem ti teď říkal? Je to opravdu zábava jen pro dospěláky, takže jestli se na to necítíš, tak stačí říct," pronesl jsem a udělal pár kroků dál, abych si ji mohl pořádně prohlédnout. Vypadala celkem dospěle. A i když byla mladší než já, rozodně nebyla nějaká mlaďunká naivní holčina. Spíš jsem tipoval, že prostě nebyla úplně nejinteligentnější. Pokud se o ni ale někdo bojí, že se nedokáže rozhodovat, mají si ji hlídat...
Usnesení bylo rychlé. Navíc jsem cítil i mírný diskomfort, takže jsem se musel snažit, abych se ovládnul a nevlítnul na ní jako nějakej jouda. Jenomže to bylo už pár týdnů, co jsem si neužil a to jsem pak byl vždycky jak utržený ze řetězu.
"Tak co?" zeptal jsem se Marion a přiblížil se k ní zezadu. Pokud chtěla couvnout měla teď poslední možnost. Kámo užít si s dcerou nějaký vysoko postavený vlčice by bylo naprosto v topu. To musím pak říct Erlendovi, jestli se zadaří... Už jsem se viděl, jak se chlubím svému němému příteli.

Trochu už mi drnčela hlava z toho jejího štěbetání. Nemohl jsem si pomoct a mírně zavrtěl hlavou, ale snažil jsem se nepřestat usmívat. "Tomu věřím... Popravdě je tvůj les ten na jihu? A je v něm Maple že ano? Jestli ano, tak tam jsem už byl, párkrát. Třeba bych tam ovšem mohl chodit častěji pokud bys měla zájem, sněženko," pronesl jsem sladce a na vlčici se zářivě usmál. Ze všech sil jsem se snažil zabránit tomu, aby odešla. Byla tak blizounko a na dosah tlapek, že jsem nechtěl přijít o možnost si zase trochu zašpásovat. Je trochu prostoduchá, ale... říká, že je dospělá ne? Tak přece musí vědět, co to znamená být dospělá ne? Chvilku jsem zvažoval, jestli to není zneužívání jejíh nízkého IQ, ale na druhou stranu pokud byla schopná chodit sama po kraji, musela být dostatečně schopná a inteligentní i na zábavu ne? A ona pak pronesla, že bude moje Marion a to už jsem neváhal.
"Jak krásná očka máš, jak slaďounký hlásek, má sladká Marion je jako konipásek," zanotoval jsem jednu odrhovačku a jenom změnil jméno. Tohle se dalo použít na každou vlčici a nikdy jim neseplo, že bych to mohl zpívat každé. Marion to nedojde tuplem. Usmál jsem se na vlčici a pak se naklonil blíž. "Víš, dospěláci dělají rádi třeba tohle," pronesl jsem a olíznul jí čenich. Netušil jsem, jestli někdy už čumáčkování zkoušela, ale hádla jsem, že ne. A pak jsem se natočil k jejímu uchu a začal jí šeptat do ucha, co dalšího bychom mohli dělat a jak by se jí to mohlo líbit. Ale byl jsem slušňák a tak jsem jí jenom mírně žužlal sklopené ucho a čekal na souhlas k další akci.

"Taky, že to je kouzelný," pronesl jsem celkem hrdě na to, že jsem něčím víc než nějakým potulným kejklířem. Nebyl jsem ani potulný a popravdě z kejlíře jsem měl jenom trochu ve své krvi. Marion byla opravdu nejspíše jednodušší vlčice, když se chtěla ptát svojí matky. Nevěděl jsem, jaký má vztah se svou matkou, ale zdálo se mi to možná až moc přehnané. A navíc mi hned začala vysvětlovat, že bych mohl změnit smečku a jít k nim. "Ale co by mne tak mohlo táhnout k vám?" pronesl jsem a podivně si olízl čenich, měl jsem za lubem na tuhle vlčici poměrně zajímavou pastičku. Nechtěl jsem se nějak dlouho snažit, takže pokud by nezabrala, nechal bych ji nejspíše plavat.
Mluvila a mluvila. Mlela samé blbosti, jako by její mozek nebyl schopen uchopit jedno téma konverzace. Popravdě mi to začínalo lézt na nervy, to jak se chovala jako malé vlče. Nejspíš ještě nezažila pořádnej dospěláckej svět, čas to napravit. "Co kdybychom zůstali ještě chvilku tady a já ti ukázal, co dělají dospěláci?" zeptal jsem se jí a mírně na ni zamrkal. Nehodlal jsem dělat nic, k čemu by mi nedala souhlas.

Já prosím 4 body na 40 mušliček
20 bodů na 200 květin vše na Adirama

Vlčice vážně byla prostounká. Ale mě to nevadilo. Přemýšlel jsem o tom, jestli byla tupější než ta naivka, kterou jsem při svých cestách zlákal na uvadající kopretinu. Vlčice. Tak snadná kořist, když jim pán nenadělil do mozku víc než myšku v kolečku. Možná by si jeden řekl, že zneužívat tak naivní stvoření, jako Marion je i pod mou úroveň. Jenomže ne, nebylo. Dokud byla dospělá a uměla do deseti napočítat, tak mne popravdě její další mentální vyspělost nezajímala. Popravdě pro to, co jsem chtěl nepotřebovala umět v podstatě nic, co by jí nějak zašmodrchalo mozeček. "Bard baví společnost, skládám básně, písně, příběhy," pronesl jsem vznešeně a vypnul hrudník. Na své postavení jsem byl patřičně hrdý.
Marion se zase rozkecala o své matce, otci a příbuzenstvu. Taky o lese a přátelích. Ale pak ji zaskočila poznámka, že to vlče je v žaludku nějakého chlupáče. "To jste nikdy neviděla medvěda? Takový velký chlupatý zvíře, co žere mimo jiné i vlky a vlastně cokoliv, co není dost rychlé nebo chytré, aby se mu nepletlo do cesty," popsal jsem jí medvěda poměrně jednodušše. Nechtěl jsem jí moc děsit, jenom trochu, aby u mne hledala bezpečí. "Jsou velice nebezpeční, ale se mnou se nemusíte ničeho bát," dodal jsem s úsměvem.
A pak se rybka chytla na háček a zasekla se do něj opravdu festovně. "A chtěla byste nasbírat víc zkušeností? Takových co mají jenom velký holky," zeptal jsem se jí a ignoroval zbytek jejího povídání až na zkrácení mého jména. "Prosím, nezkracujte moje jméno. Adiram jak jste si všimla, je dost krátké a nepotřebuje zkracovat," sdělil jsem jí a sladce se na vlčici usmál jako andílek.

Vlčice se odtáhla. Smutek. Nebyl jsem ovšem nějaký břídil, aby se mne její ukvapené odtažení dotknulo. Ono popravdě nebylo ani z pola tak rychlí, jak bych u někoho, kdo se ocitne v její situaci, očekával. Vlčice pravděpodobně nepatřila k nejchytřejším, když si mne spletla kdo ví s kým... A nebo prostě jenom nebyla všímavá a to bylo taky dobře. Hloupé i nepozorné se sváděli lépe ke špatnostem. Poslouchal jsem jí. "Adiram, jméno mé," odvětil jsem. "Bard a zpěvák, toho času bytem v Borůvkové smečce," dodal jsem ve vší skromnosti a na vlčici se usmál. Hledala vlče, podle všeho. Našla ho v lese, teď ho hledá, aby mohlo jít domů. "No to je ale uličník, takhle vám utíkat," zatrilkoval jsem naoko zhrozeně. "Ještě aby ho tu nesežral nějaký medvěd!" děsil jsem vlčici. Měl jsem vlčata rád a smrt v žaludku medvěda bych nikomu nepřál, ale tohle vlče jsem neznal, takže mě to tolik netrápilo. Stejně jenom zbytečně vyšiluje.
Vlčice nezavřela chlebárnu a mlela a mlela. Prozradila toho na sebe celkem dost. Od místa a doby narození, po rodiné vazby. Byl jsem rád, že to z ní nemusím tahat. Navíc mi nadhodila i směr, kam se vydat, když mluvila o tom, že už je velká holka. Asi je fakt zaostalá. "No tak to když jste velká holka, tak to určitě máte spoustu zkušeností... Nevíte, kde bych tu mohl najít nějakou příjemnou dámskou společnost?"

Mluvil v hádankách a to se mi nelíbilo. Nechápal jsem to. Zkřivil jsem obličej do nesouhlasného zamračení, protože jeho přístup mi byl cizí. Nesnášel jsem hádanky, protože je využívali mocní na to, aby si hráli se svými podřízenými a já rozhodně nechtěl být podřízeným tohohle vlka. "Nejsem žádnej poštovní holub," odseknul jsem jenom, když mi řekl ať vyřídím Cynthii něco a pak zdrhnul. "Idiot namachrovanej," ulevil jsem si po vlkově odchodu, ale v koutku duše jsem byl rád, že mne nezmlátil nebo něco horšího. Postavu a náturu na to evidentně měl.
Mírně jsem se protáhl a pak se rozhodl trochu prospat. Lehl jsem si na zem a položil si hlavu na tlapky, abych mohl nechat svoje očka spočinout na chvilku. Byla poměrně klidná noc, tak proč toho nevyužít. Když jsem se probudil byla pořád noc, ale šlofík to byl energický. Dodal mi pořádnou dávku vzpruhy, takže jsem se hned zvedl na všechny čtyři a začal jsem se rozhlížet kolem. Mohl bych vyrazit domů, polemizoval jsem. Nebo bych taky mohl jít obhlédnout nějaké úrodnější pastviny a... Z myšlenek mne vytrhla vlčice. Vrazila do mne, nebo spíše se na mne přitiskla a já měl co dělat, abych neztratil rovnováhu. Tiskla se ke mně a vrněla mi do ouška. Podle pachu ani hlasu jsem ji nepoznal, ale což. "Já bych od vás nikdy neutíkal madam, být na jeho místě," pronsl jsem po poměrně dlouhé době, kdy se na mě lepila.

Jen jsem se podivně zašklebil, protože jsem úplně nechápal, jestli mě jeho slova náhodou nemají urážet. Neměl jsem na to momentálně úplně mentální kapacitu. Ne, že bych byl vyřízený fyzicky, ale už jsem toho celkem dost zažil za posledních pár dní, abych si zasloužil trochu klidu ne? Mírně jsem se tedy usmál a dělal, že nic. "Asi pravda..." pronesl jsem, když se mi začal vemlouvat do přízně tím, že vlastně své magie musí zkoušet tak jako tak a je jedno jestli na mě nebo na jiných. Chce snad zahrát na moji prosociální notu nebo co?
Jenomže pak se všechno změnilo. Zmíňka o Cynthii ho nechávala klidným, ale mě ne. Nelíbilo se mi, jak s ní tenkrát mluvil a hlavně jak ona potom na jeho přítomnost reagovala. "To je fuk, jestli ty ji neznáš, ale ona tě zná a moc dobře... Cos jí proved?" zeptal jsem se. Za zeptání jeden přece nic nedá a vždycky mi mohl odmítnout odpovědět a jít si po svých. Pro mě by to byla výhra tak jako tak.

//Středozem

"Myslíš někoho kdo to má srovnaný?" nechápal jsem úplně moc o čem to mluví. "Nejsem o nic víc nebo míň vyšinutý než většina místňáků," dodal jsem suše. O své normálnosti jsem byl přesvědčen. Neměl jsem se za génia, ale ani za blbce. Neměl jsem se za blázna ani za někoho, kdo je na výši psychické odolnosti. Byl jsem prostě normální. Se vším všudy.
To, že mi podrazil nohy nějakou kytkou mi ani tolik nevadlo, ale spíš mi vadil ten jeho samolibej úsměv. Blbeček.... Kde jsem ho sakra jenom viděl... Zavrtěl jsem hlavou. "Tak si to jdi zkoušet na někom, koho to neotravuje, díky," odpověděl jsem mu už rázněji, abych tím jasně ukázal, že se nehodlám kvůli jeho snahám zlepšit se v magii nechávat strhávat na zem nějakým roštím. A pak promluvil a já prozřel. "Ty seš ten, co ho nesnáší Cynthia!" vzpomněl jsem si a v očkách se mi zablesklo. Už tenkrát byl otravnej, ale tohle byl jinej level. Ještě jak se za mnou táhnul jak smrad. Otočil jsem se a kouknul na něj, bez odpovědi na poslední otázku.

//Kopretinová louka

"Díky," odvětil jsem mu, když tvrdil, že to mám v hlavě víc v pořádku, než ta dvojčata před tím. Úplně jsem nechápal, co tím chce básník říct, ale nerýpal jsem v tom. Někteří vlci prostě mají nějakej vhled nebo tak něco. Chápou věci, který jiný nechápou. Měl jsem se před ním napozoru, ale už jsem ho nevnímal jako nebezpečného. Navíc se za mnou táhnul jako ocásek, takže bych si jenom více uškodil, kdybych ho od sebe odháněl. "Já kráčím domů a kd...." než jsem to zvládnul doříct, objevil se mi pod tlapkama maliník a já se o něj zamotal. Zaškobrtnul jsem a spadnul stejně jako vlk, který šel se mnou. "Hele, jestli si hodláš trénovat magii, tak to jdi dělat jinam, nemám na tohle náladu," obořil jsem se na něj. Musel to být on, oto on před tím udělal tu růži, takže měl magii a evidentně to s ní moc dobře neuměl, pokud přerazil i sám sebe.
Zvedl jsem se a oklepal. "Žádnou Islin neznám," odvětil jsem a kráčel dál. Když jsem se nad tím tak zamýšlel, tenhle vlk se mi zdál povědomí. "Byl jsi vždycky takhle zelenej?" zeptal jsem se.

//Medvědí jezírka