Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//louka vlčích máků

Tady jsem to znal. Byl jsem tu s bouří a věděl jsem, že se tu nachází poměrně hezký úkryt, kde se dalo schovat a... a nic, protože Styx měla cíl a za tím si šla. Rozhodně a nepřetržitě. "Fajn, jak chceš," odvětil jsem na její nevybíravý úšklebek a poznámku. Bylo to její rozhodnutí. "Přítel je někdo, kdo je těsně před tím, než do toho dva praští... nebo... ne že by museli, ale beru to tak," podotknul jsem. "Navíc taky beru přítele nebo přítelkyni, jako někoho komu se snaží ten druhý být co nejvěrnější a jehož nevěra by mohla značit konec," vysvětlil jsem jí svůj postoj a čekal jsem až se zase nafoukne jako žába a začne prskat. Ne, že bych se jí divil, však tohle bylo to před čím utíkala a stavěla své zdi ne? Závazky a zákazy. Nebo jsem to špatně pochopil?
Hmm... pomyslel jsem na to, že bych možná chtěl s touhle vlčicí nějaké pořádné místo. "A když něco takového najdu? Půjdeš do toho se mnou?" zeptal jsem se jí. Zase bych nerad měl krásnej bejvák a v něm prázdno. Kráčel jsem za Styx.

Usmál jsem se protože mně obměkčila slovy o tom, že ujde to je celkem dobré zhodnocení. Jestli se má tak špatně,
tak proč? Co se jístalo? Zamračil jsem se, ale hnout sebou abych ji nějak ukonejšil se mi nechtelo. Nemel jsem popravdě ani tucha, jestli si vybere upřímnost nebo korekci. Vybrala upřímnost. "Hmm vybrala sis sama, tak ne že budeš pak prskat" pronesljsem a nechá se polaskat jejím nežným gestem.
"Mohli bychom tu zůstat..." povzdechl jsem si. "Vrátit se sem a udelat si tu úkryt, takovou schovávárnupřed světem?" navrhl jsem jí.

//za styx

Styx byla konečně v klidu. Jeden by řekl, že po tak dlouhé době v běhu bude unavená, ale ona ne. Přišla mi přímo vyžadující nějaký pohyb, zábavu, cokoliv. To mě mírně děsilo. Ne že bych si na to nezvyknul, ale já byl spíše ten línej než běhací typ. A ona byla... no ona byla moc. Jinak se to říct nedalo. "Jenom ujde? zeptal jsem se s mírným podřízeným výrazem. Bylo mi líto jestli moje společnost jen ujde.
Oplatila mi otázku a tak jsem se na ni usmál. "To se těžko popisuje, chceš uprimnou nebo korektní odpověď?" zeptal jsem se a zvedl se, když zavelel k odchodu. Byl čas se pohnout i když jsem nechtěl.

Tenhle stav naprostý tvorby nemohl nikdo pochopit. Rozhodně ne nikdo, kdo nebyl umělcem. Podíval jsem se na ni a viděl jsem prostě jenom barvy a dokonalé věci, které bych z těch barev mohl vytvořit a... popravdě jsem byl mimo, ale nebyl jsem zfetovaný ani to nebylo tím, že bych se praštil. Prostě jsem si jenom užíval to, že se můžu kochat něčím, co je pěkné. "Hmm... myslím si, že tahle barva ti sluší víc, než ta před tím," řekl jsem k ní a sledoval ji... jenomže pak se posadila a přerušila kouzlo toho okamžiku.
Jak si sedla já se mírně nadzvednul, abych na ni viděl. Vypadala fakt nádherně, ale teď už ty barvy nebyly tak viditelné. Nevadilo by mi kdyby dál zůstala nademnou, ale popravdě jsem se teď aspoň trochu více vrátil tlapkama na zem. Mohl jsem se tak teď normálně soustředit tak na něco jiného, než na to, že jí po kožichu přeskakuje nějaká barva. Bylo to zvláštní. Možná až trochu moc, ale já jsem se konečně mohl v klidu převalit na bok a sledovat ji. "Jak se vlastně máš?" zeptal jsem se jako by nic.

Koukal jsem na ni, jak se jí světlo vlní kolem srsti, která dostávala tu zelenavý tu tmavě modrý nádech, podle úhlu v kterém ji do kožichu dopadalo světlo. Nevím proč, ale barvy mne vždy fascinovaly, ne tolik jako hudba, ale dost podobně. Kdybych věděl jak, tak bych si je rád někam zaznamenával, ale takhle jsem si je musel ukládat jenom do paměti a já se opravdu snažil. Srst na vlčici působila jako naprosto jiná entita, občas se objevilo nepatřící peří, které ovšem nebylo rušivé. Jenom mírně dráždilo ukazatel normálosti. Nic co bych nezvládl.
Sehnula se ke mně a já na chvilku nedýchal, protože jsem nechtěl tuhle barevnou kombinaci vlastním dechem zamíchat. Nevím proč, byl to reflex. Sledoval jsem ji, ale jako bych koukal mimo ni na její odlesky v kožichu, na malá pírka, která se blištila, na parůžky působící sametově. Nedotkla se mojí tlapky, ale položila mi na čenich červený vlčí mák, který nechala balancovat. Jenže se jí to úplně nepovedlo a mák začal padat na zem. Svezl se mi z čenichu někam za hlavu mezi ostatní. Položila mi otázku, ale já momentálně nevnímal. Byl jsem umělec a tak jsem byl trochu jiný. Slyšel jsem chutě a viděl barevné vlnění. Věděl jsem, že to takhle nemá asi každý, ale mě to fascinovalo. Fascinovala mne i ona svou zláštností a podivnou barevnou kombinací. Co je přítel? Co je nepřítel? "Hmm... víc než kamarád, míň než partner... někdo s kým si umím představit zbytek života, ale ještě tam nejsme..." pronesl jsem naprosto mimo, jako bych neodpovídal jí. Popravdě jsem ani nevěděl, co říkám, protože jsem tlapkou vytáhl její mák z tlamy a opatrně jí ho umístil mezi ucho a parůžek. Teď nebyla Styx, teď byla uměleckým dílem, na kterém jsem pracoval. Byl jsem vlastně v takovém uměleckém tranzu.

Slečna byla sličná, ale názory měla poměrně extrémní. Co na tom, konverzace plynula dál a já se jí nechal unášet. Bylo to fajn,nemusel jsem nic řešit a tak jsem neřešil. Možnost návratu do borůvky jsem tedy momentálně nechal jako otevřenou, ale zpochybnitelnou možnost. Ne, já si teď užíval toho vo bylo, jako vždycky. A to co bude? Na to kašlu pes. Mírně jsem se uculil na svou společnici. Vyslána se mému označení jejího azketismu a pustila se do ňafání. Občas byla jak malé vlče. U Marion mi tohle chování vadilo, tak proč u Styx ne? možná protože vím, že Styx to jenom hraje....
Skočil jsem pod ní, ale Úhlavou a já dopadl do trávy a máků. Mohl bych se zvednout a běžet za ní, ale nechtělo se mi. Místo toho jsem se přepočítat ba záda a sledoval nebe. Když mi do zorného pole vykročil stín Styx, nehnul jsem ani brvou. V tomhle světle vypadala nádherně. Do srsti se jí opíralo slunce a skrze pařížský se natahovat jeseň paprsek. Celá se lesklá v naznačeno auře podtonu její srsti. Natáhl jsem po ní tlapku, jako bych chtěl tu barvu zachytit. V očích jsem musel mít podivný výraz umělce který je ba dosah zlatého řezu, ale ten mu prokluzuje mezi prsty.

//potok ronherský
- mobil post omluva za chyby

Před námi se rozestoupilo rudé moře. Teda spíše než rozestpupilo se jen hlavičky rudých vlčích máků pohnula ve větru. Připomínalo mi to jednu báseň, ale za boha si ne a ne vzpomenout jak začínala. Nelámal jsem si s tím ale hlavu dlouho. Styx se zastavila po mém boku a nejspíš taky nasávala tu rudou nádheru před námi.
Její slova se roznesla nad květy jako tmavý stín. Těžko říct proč si pro ně vybrala zrovna tohle místo. "Hmm spíš myslím, že jde právě o tu chuť a chtění dosáhnout nesmrtelnosti. Máš pravdu, ale jen částečně, i bez smrti bychom našli něco o vo usilovat v nesmrtelnosti..." filozofoval jsem s ní, ale jen chvilku. Naštěstí se rozhovor přesunul jinam o smrti se mi bavit nechtělo. Teda ne teď.
"Říkám, že jsi ohrožený druh azketické vlčice... odříkat si radosti života, ccc," řekl jsem jí a bylo jasné z tónů mého hlasů, že popravdě myslím že je úplný opak. "A nemyslel jsem takhle, samozřejmě jsem myslel jejich atletické schopnosti uhybat a utíkat, jak tě vubec napadlo, že myslim jejich libido, " sdělil jsem jí ponořeně. "To je vidět na co furt myslíš... protožet ti to chybí? Nebo, " zazubil jsem se na ni.
Její veličenstvo se prozměnu rozhodlo být šibalkou a štípla mne zase do tváře, aby se se smíchem rozběhla pryč. Nechtel jsem za ní běžet, jen jsem pomalu klusal a snažil se jí chytit. A pak jsem přidal skočil a doufal, že ji povalim na zem.

"Smyslem života je snad smrt?" otázal jsem se nevinnost sama. Ne, že bych jí to hodlal nějak zazlívat nebo rozmlouvat, ale zdálo se mi to celkem pokroucené. Myslet si, že je jediným smyslem celé existence její konec mi přišlo přinejmenším nihilistické. Popírat fakt, že život není jen o smrti, ale i o tom samotném žití, se mi prostě nezdálo. Nehodlal jsem to ovšem více rozvádět dalším projevem nesouhlasu, spíše jsem to nechával na Styx. Jak si to ona asi přebere?
Najednou mi v ksichtě přistála sprška vody. Zaprskal jsem, ale jenom aby se neřeklo a pak jsem jednou velkou vodní sprškou pokropil její velebnosti pozadí. "Ne, tohle si nechávám jen pro zvlášť ohrožené případy naprosté askeze," pronesl jsem důstojně, jako by Styx nebyla požitkářská příšera, kterou vlastně byla. Jenže moje slova se dala vyložit i tak, že poukazuji na její odříkání si v rámci lásky a citů obecně. Nedalo se totiž říct, že tahle vlčice by měla nějaké velké emotivní spojení kde s kým, spíše se mu vyhýbala, co jsem tak pochopil. Měla k tomu sice důvod, ale i tak mi to přišlo přehnané. Mluvila o tom, že jsem jako králík na louce a pak mě mírně štípla do tváře. "Králící dokážou být pěkný s...ě,"podotknul jsem s úšklebkem a pak se za ní rozkráčel. "Minimálně mají celkem dobrou výdrž," dodal jsem a nechával jsem nerozvedené v čem tu výdrž myslím, ale hádal jsem, že jí to dojde.
"Jestli bude jenom z poloviny svou genetickou výbavou jako ty, tak spolu nebudeme mít úplně problém si myslím," rozverně jsem zahalekal. Nebál jsem se nikoho z její rodiny, protože jsem o nich nic nevěděl. Jen jsem netušil, jak mě Styx uvede... kamarád, přítel... "Styx jak vlastně vnímáš slovo přítel?" napadlo mě se zeptat, abych si to urovnal. Jsem přítel jako kamarád, nebo přítel jako krok před partnerem?

//za styx

//Eucalyptový les

Kráčel jsem za Styx, která frkala jako kráva, která nedostala najíst. Jako by opovržení smrtí neznamenalo, že by se jí bála, ale spíš, že je jí to nějak jedno. Mírně jsem se nad tím zatřásl. Já měl ze smrti strach a respekt. Ne, nebyl jsem odvážný, rozhodně ne. Byl jsem ten, co by zdrhnul, než aby bojoval a litoval pak. "Ty možná jo, ale já bych ji z blízka vidět nechtěl," dodal jsem. Mírně mi unikala pointa toho, co Styx řekla. Bral jsem to tak, že byla blízko na pokraji smrti a nebo možná jsem věřil tomu, že viděla smrt v očích těch, které o život sama připravila, tak často, že jí to zevšednilo. A zase, podivné zachvění mi přejelo po páteři. Tahle vlčice mě děsila, ale zároveň mě to chvění příjemným způsobem dráždilo. "Stejně tě žeru," pronesl jsem omylem svou myšlenku nahlas, ale těžko říct, zda mě slyšela nebo ne.
Moje rozechvění z její přítomnosti ještě stouplo, když pronesla, že by se bála, kdybychom tu byli sami. "To se mě tak moc bojíš?" zeptal jsem se a přicupital blíž k ní a k vodě, která tu tekla. Měl jsem trochu žízeň, takže jsem se prostě napil. Voda byla průzračně čistá a taky chutnala příjemně. Nebylo tu nic, co by ji kazilo a to bylo fajn. Zvedl jsem hlavu a viděl Styx, jak přeskakuje na druhu stranu. "Nechceš, abych šel s tebou?" zeptal jsem se a pak začal po kamenech skákat za ní. O magii jsem se už ani nezmínil, nevěřil jsem tomu, že to neudělala ona.

Styxa byla ve svém optimismu nezdolná. Jako by se rozhodla, že si bude opravdu život užívat protože má jenom jeden. "Aspoň že mě tahle tvoje radostná zábava nestála život, docela nerad bych o tenhle jedinej přišel," podotknul jsem suše, protože jsem se pořád neoklepal z toho, že nás naháněla nějaká podivná pruhovaná vlčí parta nebo to byl možná nějakej vlčí gang? Ne, nechtěl jsem nad tím myslet, takže jsem jenom zavrtěl hlavou a vrhl se postupně pomalým tempem za Styx, která tu křácela dál a doufal, že se vyhneme dalším podobně zábavným setkáním. Pro mě to fakt zábavné nebylo a nerad bych se do takové zábavy dostával moc často. Pohyboval jsem se opatrně mezi stromy. "Nevím, divně to tu smrdí a popravdě slyším, že tu nejsme sami," podotknul jsem, protože k mým uším dolehlo šelestění větviček v podrostu na levé straně, ale také podivné škrábání kůry stromy na prvé straně. Nechtěl jsem Styx děsit, takže jsem o tom raději mlčel.
"hahaha," zasmál jsem se, když pronesla, že jsem to já. "Tak ten byl dobrej. Narozdíl od tebe Hrdličko, já umím maximálně tak udělat vlnu na hladině, rozhodně neumím udělat to, že by někdo kňučel na zemi," pronesl jsem se smíchem a ani nad tím nepřemýšlel, jako nad možností.

// za styx

//pusté údolí

Vyběhnul jsem do podivného lesa, který smrděl a nakrčil jsem nos. Nechtělo se mi ale zastavovat, takže jsem prostě popoběhl dál a pak přešel do poklusu, abych si vydechnul. Stejně jsem chtěl i počkat na Styx. Nemohl bych ji tu nechat. Ale když měla poznámky na to, že mám snad strachem šdiny přemýšlel jsem o tom, že ji tu nechám. Řekla to ale se smíchem a spíše mne škádlila. "S tebou se jeden nenudí co?" odfrknul jsem si smíchem a pak přešel do pomalejší chůze. Nevypadalo to, že by nás ty příšerky naháněly dál. To mohlo znamenat víc věcí. Buď jsme opustili jejich území a jim se nechtělo jít po nás dál. Nebo tu bylo něco mnohem nebezpečnějšího a tak sem nechtěli. Nehodlal jsem to asi raději ani zjišťovat.
"Složil bych o tom píseň, ale rozhodně až budeme na nějakém bezpečnějším místě. Tady se mi to úplně nelíbi," podotknul jsem a pokračoval v chůzi směrem pryč z tohohle lesa a daleko od možného nebezpečí. Styx se tohle možná líbilo, ale já rozhodně nebyl nějaký bojovník. "A taky jsi je složila nějakou magií ne? Jak si lehli nebo co to dělali," pronesl jsem. Na tohle ve svém výčtu zapomněla.

Kam na svoje rýmy chodím jsem nestihl odpovědět. A popravdě bych asi ani nevěděl jak. Prostě mi to přišlo na mysl a nebo rovnou na jazyk a tak jsem to zazpíval. Dávat dohromady rýmy nebylo nic složitého, když v tom jeden našel vzorec. Bylo to jako nekonečná rovnice se spoustou neznámých a bylo jenom na mne, kterou vyřeším jako první. Měl jsem to rád, ale ostatní ne... a evidentně ani tahle pruhovaná zvířata, která kolem nás kroužila jako supi. Představa, že budu muset bojovat rozhodně nebyla ničím, co bych chtěl. Ne. Neuměl a ani jsem nechtěl bojovat. Podíval jsem se na Styx a doufal. Doufal jsem, že ona bude mít lepší plán, ale najednou ta zvířata kníkla a šla k zemi a tak jsem běžel.
Styx byla rychlejší, ale já byl možná i radši, že ji vidím. Nerad bych ji někde nechal. Běžel jsem jako o život za ní a doufal, že se těmhle saním vyhneme. Rozhodně nevypadaly přátelsky. Ne, nebyli přátelští rozhodně ne. Podle těch zoubků bych řekl, že nebudou nic přátelského. Nelíbilo se mi to, ani náhodou... Ne. Styx mě pošťuchovala a já si všiml, že za námi běží. Další. Styx se na ně jenom smála, protože jí to přišlo nejspíš děsně vtipné. Nemyslím si, že by to bylo vtipné. Jenže jí to vtipné přišlo. Podíval jsem se na ni a utíkal dál, když tu najednou se ti podivní vlci propadli do země. Netušil jsem co to bylo, ale běžel jsem dál.

//za Styx

Jelikož mi dovolila pravidla porušit, tak proč bych taky něco nezapěl, že ano. Pročistil jsem si krátkým "ehm, ehm" krk a pak se do toho pustil. Takhle na blind jsem neskládal nic dlouhého, ale jenom pár veršíků...
"Koluje o ní spousta zlých nepravd;
není tak bezohlednou saní.
Její povaha je přímá,
láska v ní i dřímá,
tak rád kráčím bez ohledu za ní.

Říkají že je chladnokrevný zabiják
říkají, že je bezcitná a zlá.
Ale já říkám s hrdostí
trochu i s drzostí,
znal jsem ji když byla čistá."

Můj popěvek možná nebyl úplně nejlepší, ale takhle na blind to šlo. Jenomže pak se Styx zastavila a já se zastavil taky, dokonce mě to tak zaskočilo, že jsem i přestal zpívat. Ne, že bych se bál, ale měl jsem takové divné tušení. A to se vyplnilo v okamžiku, kdy jsem si všimnul podivné zvěře, která kolem nás procházela. "Nerad to říkám, ale ne... jsem milenec, ne bojovník," pronesl jsem a pomalu si uvědomoval vlastní smrtelnost. Hlasitě jsem polknul a soustředil se na ta zvířata, chtěl jsem, aby nás nechala být. Aby je třeba nevím začala bolet hlava. A najednou jako by to opravdu tak bylo a zvířata s kňučením lehla na zem. "Běž," vyhrkl jsem na Styx a dal se od běhu.

//za Styx

Kráčel jsem za Styx, jako by mě měla na vodítku. A když jsem si to uvědomil trochu jsem zvolnil tempo. Mě přece žádná vlčice nebude mít na vodítku ne? Pořád jsem byl hrdý na to, jak jsem nezávislý a že můžu mít každou kterou chci. I tak jsem si ale v koutku říkal, že bych se teď celkem nerad spustil s někým jiným když mám Styx jako přítelkyni. Nevím, bylo to divný. Nikdy jsem neměl problém si užít s tou nebo s onou. Dokonce i po Styx jsem se vydal na dobrodrůžo s Marion a tak. Ale teď po tom rozhovoru to bylo... jiný. Styx byla mým slovním útokem v podsatě nezasažena a tak jsem se rozhodl nechat to být.
Pak mě pochválila, za krásnou lichotku, což se mi zamlouvalo. Byl jsem, rád, když mě někdo chválil. "Ale pořád jsi mi nedovolila, abych ti složil nějakou písničku," pronesl jsem trochu uraženým hlasem, protože mi to před tím zakázala, pokud jsem si pamatoval. Teď by mi to ovšem jako přítelkyně mohla dovolit ne? Mírně jsem zavrtěl ocasem a čekal, jestli na to kývne nebo ne.
Tohle místo bylo pěkně divný. Nebo... ne divný, ale jiný než normální místní fauna a flora. Evidentně to tu bylo až moc "jižanský". Mírně jsem se ošil a když Styx zavelela, že tu nejsme sami, přidal jsem do kroku. Já se tu nevyznal, takže jsem vedení nechal na ní. Já jen následoval, ale do boje bych se pouštěl jen v krajním případě.

"Neříkej mi Faldíku ty Rachotino," odseknul jsem a vypláznul na Styx jazyk. Dětinské gesto, které jsem si mohl odpustit, ale přeci jenom mi něco říkalo, že by bylo dobré trochu "odlehčit" situaci. Rozhodně jsem si nepřipadal, že bych zlenivěl a zpohodlněl, protože já byl líný a pohodlný od jakživa. "Jsi krutá... abys věděla," řekl jsem Styx a odfrkl si. Čecnih pohrdavě nahoru, jako by mi její řeči nesahaly ani po kotníky. Bylo to přehnané, teatrální a jednoznačně to říkalo slovo "vtip". Trochu se mě to ovšem dotklo. Nechtěl jsem být v jejích očích tlusťoch... i když... tlustý znamenalo prosperující ne?
Rozešla se a já ji následoval. "Ale já nic neřekl o tom, že se mi nelíbí jenom to že můj vlastní zadek je hezčí. Tvoje výstavní prdelka by popravdě neměla už nikam běhat, aby mi nezmizela tím neustálým cvičením," sdělil jsem svou obavu. Popravdě Styx vypadala víc nezdravě vyhuble, než zdravě a to mě trochu děsilo. Nerad bych aby někde vyhladověla. Zima na ni musela být nejspíše přísnější než na mě. Poklusem jsem ji následoval, ale nebyl jsem úplně rád, že to tady opouštíme.

//za Styx