Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//díra

Takhle jsem si fakt konec svého šmajchlovacího dobrodružství nepředstavoval, to fakt ne. V zubech jsem nesl Styx jako miniaturu sebe sama a kolem mě poskakovalo to malé vlče, jako piraňa cvakalo zuby a hledalo, kam by mne mohlo kousnout. A taky, že kouslo do tlapky. Ani jsem nechtěl, ale tohle vlče mě tak točilo, že jsem k němu prostě vyslal energii a bum, mrněti se musela začít motat hlavinka. Nebolela ho nebo tak, ale prostě mu nebylo dobře. Udělal jsem několik rychlých kroků. Vlk vypadal, že nás tady nechce a já tu stejně nechtěl bejt o nic víc, než one mne tu chtěl. "Mof fe omloufám fa tohle nedorofumění... Nefěděl fem," zahuhlal jsem přes kožich prťaté Styx, která podle slov toho vlka měla tohle zcvrkávání se v rodině. Nechtěl jsem dělat problémy, ať už si o mne kdokoli co myslel, nebyl jsem žádnej hrdina nebo bojovník, když jsem nemusel. A teď jsem nemusel.
Bylo mi ovšem jasný, že Styx bude pěkně naštvaná. Ale lepší naštvaná, než mrtvá...
"Ráf fem fás pofnal, i kdyš malé asi není dobfe, tak nebudeme fušit," rozloučil jsem se s pohledem upřeným na malé vlče, které evidentně mělo všeho dost. Vypadalo podobně vyřízeně jako ta podivná smečka, co mě a Styx naháněla na jihu. Jen u toho nekňučelo tolik bolestí jako spíš, že vypadalo sfetovaně nebo hodně unaveně. Držel jsem Styx pořád za krk a vyrazil s ní mimo les. Na nebi byla bouřka a já se rozhodl, že se prostě schováme v houští, než to přejde.

//Velká houština

Celá tahle situace byla komická a tragická... tragikomická. Nepřipadal jsem si tu dobře a nejraději bych se stáhl. Vlk mluvil o tom, že Styx umřela nebo co, což mě trochu rozhodilo, ale mohl to myslet obrazně něco jako "pro nás jsi mrtvá", protože se tahala s vlkama co se mu nelíbili nebo co... Nebo možná pro to, že se na ně jako Alfa vykašlala, což mi přišlo jako pravděodobnější varianta, vzhledem k tomu, jak moc se sem nehrnula a jak sama poznamenala, dlouho tu nebyla. Jen jsem tedy postával kousek od Styx, sledoval a snažil se moc do ničeho nemotat. Ten vlk vypadal víc jako Alfa, než jak se Styx za Alfu považovala. Nebylo by dobrý ho naštvat... asi.
Styx skočila po vlkovi, ten ne moc elegantně za to ovšem účině její výpad kontroval a tak místo nějakého velkého zranění měla v tlamě tak maximálně trochu jeho krve a srsti. Pak začal vlk mluvit a... znělo to jako něco, co vlastně Styx chtěla. Nebo ne? Nevyznal jsem se v ní. A možná se ani ona nevyznala sama v sobě. Jen jsem doufal, že vlčice na tohle kývne a prostě půjdeme, ale to bych asi chtěl moc, že ano...
Malé vlče, které tady chodilo se rozhodlo pro výpad a skočilo Styx po noze. Jenže v ten moment se stalo cosi... no kouzelného. Malé vlče se chytilo jiného malého vlčete... totiž malé Styx. Jen jsem na ně vejral a pak se podíval na toho velkého vlka, jestli se náhodou nehodlá zmenšovat, ale nejspíše se k tomu neměl. Vlčata... tedy reálné vlče a pidi Styx se pustili do rvačky. "Tohle se vám tady děje často?" zeptal jsem se nenuceně a pohled upřel na rvoucí se vlčata.
Po chvilce jsem se rozhodl. Jestli mám nějak umřít, tak radši od naštvané Styx... pořád lepší kdybych umřel já než ona... počkat co?"Tak já bych možná radši šel, že..." pronesl jsem a sehnul se pro malé vlče Styx, které mělo křidélka a parůžky tak prťavé, až to vypadalo, víc vtipně než nebezpečně. Bylo mi jasné, že se bude vztekat, ale odtrhl jsem ji od malého vlčátka a vyšiul se ven z úkrytu s vlčetem v zubech.

//Bukový les

Vypadalo to tu celkem nadupaně a popravdě jsem nebyl ten nejodvážnější vlk, abych se postavil tomu šedivákovi, který se tu zjevil. Vypadal, že sice vylezl z nějaké stoky, ale zdání může klamat a já byl už dost zkušený, abych věděl, že nemám dát na první dojem. Jen jsem poslouchal, protože jsem nehodlal zaplétat vlastní nebohé já do téhle patlanice. Styx se celá rozježila, když jí ten vlk vykládal, že je tohle teď jeho les a ona tam není vítaná a ták... Majzla mne křídlem. "Jauvajs," syknul jsem jenom a tlapkou si natlučené místo přejel. Praštila mě do tváře, ale já doufal, že to nenateče, abych byl pořád stejnej fešák jako jsem byl normálně. Nateklou tlamu bych nechtěl.
"Možná by bylo nejlepší, kdybychom se všichni uklidnili a vyřešili to hezky venku na čerst...." pustil jsem se takticky do snahy zabránit nějakému neštěstí, protože to tady přímo praskalo ve vzduchu. Jenomže to už Styx letěla vzduchem přímo na toho vlka. "Stíííx," vypísknul jsem, ale bylo už pozdě.

Styx a to škvrně vedly fakt oduševnělou debatu. Kdyby mi to mrně nepokazilo poměrně zajímavý večer, tak bych se jí možná i zastal, ale takhle... jen jsem to nechal být a pomalu se posadil. Viděl jsem i podivného brouka, který se s tou přízemní osůbkou nejspíše přátelil. Své peorativní označení pro vlče jsem nemyslel ovšem nijak zle. Popravdě se mi líbilo, jak měla tahle malá proříznutou tlamičku a hned se do Styx pustila, jako by jí nevadilo, že je to vlčice s rohama, křídlama a který mizej nohy? To je novinka... Ušklíbl jsem se nad touhle novou magickou schopností, kterou jsem viděl. O neviditelnosti jsem slyšel, ale nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by ji ovládal... možná že protože byli neviditelní? Fakt genius Adirame. A nebo prostě pro to, že jsem se nezajímal.
Styx najednou na vlče, které bylo už v tak dost rozbitém stavu šlápla. Zavrtěl jsem se nesouhlasem. "Ehm... Styx?" pronesl jsem neutrálně, popravdě jsem ji nechtěl nakvasit proti sobě, ale to že šlape na vlčata se mi moc nelíbilo. Styx ovšem pokračovala, i když ji to malé kousalo a škrábalo. Vypadalo to, že si ty dvě hodlají vyřizovat účty poměrně drsným způsobem, což pro tuhle famílii bylo poměrně obvyklé. Když Styx kousla do vlčete a pak ho odhodila strnanou, tak jsem se zvedl a přišel k ní blíž. Musel jsem zakročit. "Styx," pošeptal jsem kousek od ní a mírně do ní šťouchl čenichem. "Pamatuj jakej byl plán..."

Mluvila o své nebezpečnosti, jako by konstatovala, že je pěkné počasí. Nechtěl jsem do toho rýpat, ale mírně se mi naježily na krku chloupky. Byl to strach, ale ten nepřiznaný. Neřekl bych to ani kdyby mne mučila, že se bojím, ale moje tělo ten strach mírně naznačovalo. Když mi zavrčela do ucha. Jenomže pak se do toho pustila a já věděl, že mi neublíží. Sice mne žužlala, kousala a škrábala, ale byla to jenom součást její hry. Nebyla v tom žádná nebzepečnost nebo snad agrese. Jenom hra, krásná a opojná hra. Byl jsem spokojeností bez sebe a nechával jsem si všechno líbit.
A pak jsem skoro ani nepostřehl, že se něco stalo. Někdo mluvil a já se podíval stranou a uviděl malý vlče, který nějakým způsobem bylo tady, ale... nepatřilo sem nějak. Nezdálo se mi, že by na tohle místo patřilo. Jenže jsem taky nebyl jeho fotr, abych se staral o trochu víc, takže jsem jenom mírně zahučel, když se ode mne Styx odtáhla. Byl jsem sice spokojený, ale klidně bych v laškování trochu déle pokračoval, abych si to užil úplně naplno. Zůstal jsem ležet a jenom celou situaci sledoval. Bylo to zábavné a chtěl jsem vidět, jak někomu vypráší Styx kožich a nebudu to já. Jasně, požíračka vlčat to tak.

Stála na mě jako dobyvatel, který si podmanil další část cizího území. Jednou tlapkou mi tlačila na hrudník a já cítil příjemné pnutí s každým nádechem, jak se mi zvedaly kosti náporem plic proti její tlapce. Nebylo to bolestivé, popravdě nebyla ani tak těžká a nejspíše i tu tlapku nadlehčovala, aby na mne nestála plnou vahou. Pak její tlapka pomalu s mírnými slovy vystoupala až k mému krku. To už bylo trochu horší. Mírná asfyxie rozhodně nebyla ničím příjemným a já cítil tlak na krku a moje zorné pole se zmenšovalo, jak se mi nedostávalo pořádně okysličené krve do mozku. Nestěžoval jsem si ale... popravdě se mi to trochu i líbilo. "Nejsem podpantoflák," řekl jsem přidušeně. "Ale kdo by odolal takové vládkyni jako jsi ty, že by jí nepadnul k nohám," dodal jsem. Evidentně si chtěla hrát na silnou a mocnou. Některé vlčice tohle rajcovalo... svět plný vlků, kteří rozhodují, byl jejich dení realitou a potřebovaly tak aspoň někdy cítit tu moc nad někým jiným. Já tyhle hrátky znal, už jsem je zažil. Nebylo to nic nového a ani nic čeho bych se bál. Pokud to nezajde až moc daleko a v takovém případě bych si už poradil. Nechal jsem sebou tedy smýkat, jak si to paní přála a dokonce jsem i nenápadně pomáhal v pohybech, které ona určila. Když mě kousla do krku herecky jsem vydal podivné zachrčení, jako bych byl zděšen. Když mě pak přetáčela, nenápadně jsem svoje tělo přetočil tím směrem, který ona udala, aby to neměla tak těžké. Přeci jen já byl dobře živený vlk ze smečky a ona... no nebyla tak úplně macatá.

//Buk

Tahle nora byla něco jiného, než co jsem čekal. Nejdřív se sem jeden musel prorvat skrz větve a kdo ví co všechno a pak... Možná bych od Styx očekával spoustu spletitých chodbiček, které jsou asi tak záludné a bloudivé, jako byla její vlastní mysl. Nečekal jsem prostě tohle... obyčejnou díru v zemi. Byl tu občas nějaký ten lišejník a viděl jsem, že postupně přechází nora v jeskyni, která zde byla celkem dobře schovaná a já bych ji tu ani nečekal. Mírně tudy táhlo, jako by někde byla na konci v té jeskyni díra, kterou se dovnitř dostává čerství vzduch. Styx mě hlavou strčila do pozadí, aby mne popohnala. "Ale no tak, nebuď tak hrrr jsi přece dáma, to myslíš jen na to jedno," zavtipkoval jsem, když se mi její růžky otřely o zadek. Bylo mi jasné, že mám přidat a tak jsem přidal, abych se dostal do té největší místnosti, co nejrychleji.
Stál jsem ve velké jeskyni a koukal se kolem sebe. Nebylo to tu ani tak špatné, jak se mi to na první pohled zdálo. Nestihl jsem si ani všechno prohlédnout a už mne k sobě Styx přitáhla. Jak si mě k sobě přitáhla ztratil jsem rovnováhu a hupsnul na zem, jako pytel brambor. Nestěžoval jsem si ale protože jsem takhle byl blízko Styx, která mi šeptala do ucha. Její dech mě lechtal. "Rozhodně nejsem úplně dominantní vlk, jestli myslíš tohle," podotknul jsem.

Koukal jsem kolem jako vejr. Nebyl jsem vlastně nadšený ani zklamaný, tenhle les byl prostě mhe a nikdo tu nebyl. Styx očividně nepostrádala svou sestru natolik, aby se jí rozhodla jít sama hledat a podle jejích slov si ani nemyslela, že by ji její sestra hledala. Ušklíbnul jsem se. "Tak to jsi dobrá Alfa, když tě nikdo nehledá, ale o les se ti stará," podotknul jsem. Bylo to zvláštní. Ve smečkách, kde jsem byl nebo které jsem poznal, to vždy fungovalo tak, že prostě jeden je ve smečce, stará se o ni, ale zároveň se taky stará o ty nad sebou. Minimálně o Alfu by měl mít zájem snad každý ne? Jenže tady to takhle nefungovalo...
Nehodlal jsem se v tom motat. Co mě bylo do nějakejch vztahů tady....
Styx řekla, že jdeme do úkrytu a já se nebránil. Šel jsem jako její poslušný otrok. Ona byla moje paní, moje spása, moje naděje, že z tohohle dementního místa si taky odnesu i něco trochu jiného, než pochroumané ego a pachuť z nezdaru. Úkryt jsem skoro neviděl, než mi ho ukázala. Byl poměrně dobře schovaný, to se muselo nechat.

//za Styx

Přišel jsem si tu tak nějak nemístně. "To si piš, že musíme," zavrněl jsem jako kočka a mírně se o ni otřel bokem, než se zase rozpohybovala a pokračoval směrem dál nahoru do lesa. Nelíbilo se mi to tu, ale její laškování aspoň odvádělo mou pozornost jinam a já nemusel koukat na tenhle divně páchnoucí les, jako bych se koukal na nějakou moooc nepříjemnou věc. Takhle jsem jenom očima vyhleádval Styxino pozadí, kdykoliv jsem měl pocit, že tu není nic hezkýho. "Třeba tě hledají?" nadhodil jsem, ale podle toho, že tu bylo označkováno fakt celkem poctivě, tak jsem nečekal, že by tu někdo dlouhodobě nebyl a Styx hledal. Třeba jenom udržují les a čekají až se vrátí, ze svých toulek? Vlčice pak mluvila o tom, že tu dlouho nebyla a že to tu smrdí, jako její sestra a já se mezitím rozhlížel a moc jí nevěnoval pozornost. Ne, že bych byl nezdvořák, ale tak nějak se mi nechtělo bavit se o povinnostech smeček a fuj moc práci.
Styx navrhla něco mnohem zábavnějšího, než práci. "Jestli je libo?... teda, ano madam," odkašlal jsem si a pak srazil tlapky k sobě, jako vojáček čekající na rozkaz generála. Že by se konečně na mou malou nadrženou osobu usmálo štěstí a někdo si konečně řekl o přídavek?

//Houští

"Tak co o to, možná bych tě i přepral, ale nechat si nařezat je mnohdy mnohem příjemnější, než naplácat někomu jinému," podotknul jsem se smíchem, abych ze sebe setřásl tu podivnou pachuť, že nejsem možná dostatečnej vlk, abych jí stačil. Popravdě by mě asi zabila jenom jednou tlapkou, protože ona byla silná jako silnice a mazaná jako liška... oproti ní jsem byl fakt lůzr. Nehodlal jsem si to přiznat otevřeně, ale někde vevnitř ten pocit byl a hlodal a hlodal. Nepřítomně jsme zavrtěl hlavou, jako bych ze sebe chtěl něco setřást.
Přebrodit řeku bylo poměrně v pohodě, protože byla celkem klidná. Naštěstí. Nerad bych se úplně celej zlil jen proto, abych se dostal... kam vůbec? Les vypadal naprosto obyčejně a taky celkem dost páchnul. Jenže nepáchnul jako Styx. "Nesmrdí to tu jako ty," podotknul jsem a mírně se ošil. Tohle se mi nějak nezdálo. Byl to takovej šestej smysl, který jsem si na svých poutích světem vybudoval a teď se ozval. Nebezpečí.

"A pak jsem tu já a ty, že ano," podotknul jsem, když se tak vehementně pustila do vyjenovávání nedostatků místní společnosti. Bylo fajn narazit na někoho, kdo se taky neštítil žásného tématu. Já se totiž ničeho neštítil a popravdě jsem se ani nebál to říct, pokud nehrozilo, že dostanu přes čenich.
Jenže Styx pak pronesla, že ne tady ve křoví. Nechápal jsem a tak jsem na ni jenom nechápavě vejral, protože jsem nechápal. Kdybych chápal, tak bych možná nevypadal tak pitomně jak jsem se i cítil. "Ne," měla pravdu. Nedokázal bych ji přeprat, ale ani bych si ji nedokázal vzít násilím. Tohle bych prostě nezvládnul, nebyl bych to pak já. Ne, každý i já, měl svoje zásady a hranice, za který nejde. Vlízt do postele zadaný vlčici? Ano. Svést matku a pak dceru? Bezproblému. Ale dopustit se násilností? Nikdy. "Když to není se svolením, není to pak ono," dodal jsem, abych se nějak obhájil, i když to asi nebylo potřeba. Čekalo nás brození přes řeku a tak jsem přestal přemýšlet, co mohlo být a šel jsem.

//buk

Bylo fajn mít někoho, kdo sdílel podivnou lásku k dělání si vtipu ze všeho, i z toho vážného. Musel jsem se o to se Styx podělit. "Popravdě, musím říct, že najít někoho kdo si umí dělat srandu ze všeho je fajn... Většina vlků mě tu nějak nechápe," povzdechl jsem si, ale spíše než nad mým pocitem, to byl povzdech nad nimi a o co přicházejí. Však já byl poměrně svérázný vlk, kterého chcete mít ve svém okolí.
Oklepala se a najednou obrátila o sto osmdesát stupňů. Podíval jsem se na ni nevěřícně a jenom namířil tlapku v křoví. "Před vteřinou jsi řekla, že ne? Ženská jedna, rozhodni se už nebo to prostě udělám po svým a bude," zabručel jsem naoko podrážděně, ale i rázně. Jako bych to vážně chtěl udělat. Neudělal bych to... nikdy... takový jsem prostě nebyl.
Mluvila o tom, že jsem měl poslouchat fámy, které kolem jejího jména kolovaly, ale já si z toho nic nedělal a jen jsem se zasmál. Bylo mi jasné, že to jenom zveličuje, aby si přišla důležitější a nebezpečnější, než ve skutečnosti byla. Nebál jsem se jí ani toho, co se o ní povídalo. "Jen si posluž, když mi to zajistí fajn bejvák," pronesl jsem ledabile a vůbec si neuvědomoval to nebezpečí.

Styx se mi vysmála, že mi nebude její stará povolnost k ničemu. "To si jenom myslíš, popravdě znám několik staroušů, který byli plodný ještě v pokročilém věku... Jedním z nich byl nejspíš i můj fotr a popravdě nedivil bych se, kdybych to zdědil po něm," zavtipkoval jsem. Otce jsem neznal. Nikdo z nás ho doma neznal, stejně jako nikdo neznal matku. Ale já si popravdě představoval svého otce jako silného hrdinu, kterým jsem chtěl sám někdy být. Jako vlka, který by si nenechal dělat to, co udělali doma mě. Jen jsem se na ni zazubil a doufal, že ji třeba tohle rozpálí. Její představa o tom, že někoho vyháníme z našeho rozmazaného zorného pole mne rozesmála. "No není to pěkná představa?"
Pak řekla, že ovšem nic nebude a ještě se o mě otřela, jako by něco mohlo být. A co teď? Měl jsem se na ni vrhnout nebo jako co? Co chtěla?! Byl jsem poměrně zmatený tím, jestli ji mám jako ukázat "mužnou sílu" nebo být prostě dál gentleman a nechtít po ní nic, co sama nenabídne. "ALE NO TÁÁÁÁK?!" řekl jsem nakonec poměrně zoufalým tonem a dal důraz na každé slůvko. Tohle nemohla myslet vážně, takhle mě baitnout a pak nic.
"Popravdě jsem slyšel, že jsi žrala vlčata, zabíjela vlky a tak... ale popravdě, takových storek si může vymyslet kdo chce kolik chce. Dokud to nevidím, nevěřím...." řekl jsem lehkovážně, protože jsem netušil s kým mám vlastně tu čest. "Vyhánění a zabíjení bys musela udělat sama. Zní to jako práce a na tu já jsem moc línej."

"Pff... stejně to říkáš jenom pro to, že jako babička bez zubů by ses musela sama sobě smát," podotknul jsem. Věděl jsem, že Styx není žádná parádnice, ale i tak jsem prostě zlehčoval situaci tímhle vtipkováním. "A popravdě myslím, že támhle máš bílý pírko," poznamenal jsem s úšklebkem smíchu, který jak jsem doufal, mohl pomoci trochu uvolnit napnutou atmosféru jako kšandu. Prošel jsem houštinami, které byly opravdu nepříjemným místem na procházku. Když jsem se ohlédl, Styx mi civěla na zadek. "Znám tu poměrně hezký místečko, kdybys chtěla...." podotknul jsem, ale nenutil jsem jí. Měla plán a já věděl, že nechce zastavovat...
Na druhé straně bylo konečně volněji a já si mohl dovolit se trochu více rozhlížet kolem, aniž bych se bál že mi oči vypíchne nějaká větev. "Nedovedu si tě představit jako postrach okolí, abych pravdu řekl... teda jako strach jo, ale rozhodně ne jako postrach." Zazubil jsem se na ni a pak mlaskl. "Smečce bych to nekradl, pak bychom se museli o tu smečku starat a to nechci... Když už tak chci svou vlastní smečku, která se bude starat o mě." Zasmál jsem se, aby pochopila, že je to vtip. Nechtěl jsem smečku. Jen ten úkryt.

Styx měla paroh zaseknutý v křovinách a já konečně pochopil, že tahle paráda je spíš na obtíž než na cokoli jiného. Mírně jsem se k ní natáhnul a tlapkou začal z jejích parůžků sumdavat větvičky, do kterých se zamotala. Nebylo to nic překrásného, takové paroží. Evidentně to byla prostě jenom starost, další výrustek na těle, který nemohla k ničemu využívat. Moje malá zrůdička... Jenomže nebyla moje. Podle toho jak vnímala naše postavení jsem nevěděl, co si myslet. "Můžeme se domluvit, že až budeme starci nad hrobem a nebudeme nikoho mít, tak do toho praštíme?" navrhnul jsem s vtipem, abych zamaskoval, že mě to trošku mrzí. Ale věděl jsem, proč to ona říká. Nechtěl jsem na ni tlačit a ani jsem netlačil. Musela si to v hlavě srovnat po té poslední a popravdě... já si to musel srovnat v hlavě ohledně Ev. Představa, že Lilith najdu a vrátím se domů se rozplynula dávno, ale pevný obrys tomu dala až rozmluva se Styx.
Vyprostil jsem její parůžek a odtáhl se, abych nenarušoval její osobní prostor víc, než bylo třeba. Postup po vyšlapaných cestičkách byl teď náročnější. "Tys byla někdy mamlas?" pronesl jsem skepticky a pak se rozhlédl kolem. "Co vím, tak hezký úkryty tu sebraly smečky, ale když se budem dostatečně snažit, třeba něco najdem."