Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Krok zpět, a další krok, a ještě jeden. Byli jsme tiše. Jako dvě myšky. Protože... to jsme vlastně v tu chvíli byli. Dvě myšky, co se vpletly málem kocourům přímo do huby. Ještě, že jsme chytré myšky. Vyvázneme bez úhony, libovala jsem si už předem a nejspíš právě proto mi přišlo dát přes čumák to staré přísloví. Vždyť víte. Neříkej "hop", dokud nepřeskočíš. Kočičky pod stromem, ke kterým jsem se pořád ještě nechtěla otočit zády, se dál povalovaly ve vlahém večeru, ale z křovin před námi náhle vyšla jedna, kterou jsem předtím neviděla. Musela obcházet kolem a právě teď na nás narazila. Žluté oči upřela přímo na nás a já na vteřinu úplně strnula. Ona taky. Nejspíš přemýšlela, co jsme zač, ale trvalo jí sotva moment, než se rozhodla, že jí to je vlastně úplně jedno. Vycenila zubiska, kterými by mi určitě ukousla nohu, jako by to byla suchá větev. Já ovšem nemínila čekat, než to udělá. "Pryč!" vyjekla jsem zřejmě úplně zbytečně, protože Parsimu to muselo být jasné taky, otočila jsem se a už jsem si to metelila pryč hlava nehlava. Kočka vyrazila vpřed a její spáry musely zákonitě dopadnout na moje záda a přinejmenším mi tam vyrýt příšerné rány, pokud mě tedy rovnou nerozsápou na kusy... ale ani se mě nedotkla. Pohnula se pomaleji, než by měla a než asi sama očekávala, takže v momentě, kdy dopadla, já už na tom místě nebyla. Asi ji to překvapilo a získali jsme díky tomu náskok. To já ale neviděla, protože jsem se tam nedívala. V návalu adrenalinu jsem ani nepocítila únavu spojenou s nevědomým použitím magie. Dívala jsem se jen před sebe, zatímco kolem ubíhala rozmazaná krajina. Museli jsme běžet, běžet jako o život, protože to o život vážně bylo. Snad kočka nebyla hladová a chtěla nás jen vyhnat ze svého písečku. Snad netoužila po vraždě. Vážně jsem doufala, že Parsi nepřijde k úhoně. Tohle byla přece moje blbost. Můj pitomý nápad. Jestli to měl někdo odskákat, pak já. "Pojď za mnou, číčo! Za mnou! Parsi je hnusnej a hořkej, pfuj, jeho nech, pojď si vzít mě," dokázala jsem blábolit i ve smrtelném nebezpečí, i když jsem přitom dost funěla a doufala jsem, že to zabere... ačkoliv jsem netušila, jaký mám vlastně plán, kdyby ano. Asi... improvizace?

Jistě tady byla spousta věcí k prozkoumání. Jak se blížil večer, ozvaly se občas z hlubin plání i docela podivné zvuky neznámých tvorů. Až však padne tma, asi už toho moc neuvidíme, což byla celkem škoda. Chvilka času nám ale ještě určitě zbývala. V narůstajícím šeru jsem objevila otisk tlapy na zemi, který by vydal tak aspoň za tři moje mrňavé tlapky. Ať už tahle šlápota patřila jakémukoliv zvířeti, muselo být vážně velikánské - a podle toho, jaká to byla tlapka a jaké pachy se vznášely kolem, odhadovala jsem, že to bude nějaká další šelma. Mohlo to být dost nebezpečné, to jsem si uvědomovala a čenich se mi jen chvěl, jak jsem soustředěně nasávala okolní pachy, ovšem lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem zároveň nebyla zvědavá. Byla. A hodně. Ale umřít jsem taky ještě nechtěla. Odhadovala jsem, že Parsi na tom bude docela podobně. "Jo. Smrdí tady dost, všude kolem," pokývala jsem hlavou. "Myslíš, že jsme jim vlezli na území?" Rozhodně to tak vypadalo. Navzdory všemu vyhrál zdravý rozum a dala jsem se opět do pohybu, abychom se z riskantního místa vzdálili. Namířila jsem si to k dalším křovinám a pomalu i zpátky k severu, ke známnějším krajům, protože v noci už bychom tady toho asi stejně moc nevykoukali.
Prošla jsem mezi dvěma keři a zarazila se. Před námi bylo prostranství, na kterém vyrůstal další strom a u jeho kmene polehávaly ty smradlavé šelmy. Bylo jich tam hned několik. Asi to vážně byla smečka. Couvla jsem a zadkem možná vrazila do Parsiho, jestli tedy neuhnul. "Hele," šeptla jsem tiše, jako zaševelení větříčku. Pozornost jsem poutat nechtěla. "Asi si nás nevšimli." Pomalu jsem ustupovala zpátky a z tvorů jsem nespouštěla oči. Byly to jakési kočky. Jednou jsem viděla rysa, ale tihleti byli mnohem větší a rozhodně vypadali hrozivěji. Byly ale také krásné. Ten největší z nich měl kolem hlavy huňaté chlupy, hotovou hřívu. Srdce mi bušilo až v krku, jak jsem krůček po krůčku couvala zpátky mezi keře, nadšením i strachem. Jen jsem doufala, že nikomu z nás pod tlapou nekřupne žádná větývka.

"Třeba," škubla jsem rameny. Byla to kravina, ale rozhodla jsem se, že velkoryse Parsimu přenechám poslední slovo v téhle debatě, protože se mi zdálo, že stejně nikam nevede a hlavně jsem Životovi slíbila, že nebudu na pískového zase tak moc tlačit. Plyn... to tak. To by to tam přece muselo smrdět. Nebo tak něco. Vzpomněla jsem si na to, jak hrozně smrděla sopka, když jsme po ní jednou šplhali s Krůlim a Jiskrou. V kopcích jsem nic necítila a vůbec - Život byl prostě reálný a basta. Však já o tom Parsiho přesvědčím, jen to nebude hned.
Flekatí tvorové prošli kolem, ožírali přitom listí ze stromů a nás si vůbec nevšímali. S večerem se tu i trochu ochlazovalo a vlastně tady bylo docela příjemně. Jenže Parsimu se zas cosi nezdálo na tom, co jsem řekla. "A však já nemyslim monstra jako že to jsou hnusný obludy," mávla jsem ledabyle tlapou a zazubila se. "Ale jsou monstrózně veliký, to přece taky uznáš, ne? Největší zvíře, co jsem kdy viděla, byl zatím los, ale tadyty dlouhonožky by ho klidně překročily."
Parsi souhlasil, že půjdeme dál a já vyrazila. Moc jsem si nerozmýšlela, kam, prostě kupředu ke křovinám před námi. Křoví tu bylo tedy dost, a také trávy, vysoké i nízké, jen stromy tu celkem chyběly. Rostly roztroušeně sem tam, žádné lesy takhle daleko na jihu už asi nevyrůstaly. Pachy zvláštních neznámých tvorů byly cítit všude kolem, některé silnější, než jiné. Po chvíli jsem narazila na místo, kde asi donedávna bývalo ještě bláto. V teď už suché hlíně byl zachovaný otisk obrovské tlapy. Zabrzdila jsem. "Tyjo! Koukej na to!" Přiložila jsem svou malou tlapku vedle velikého otisku. "To patří nějaký šelmě. Musí bejt masivní, když má takový tlapiska. Možná je dost velká i na ulovení dlouhonožky, co myslíš?" obrátila jsem se k vlkovi a pak se rozhlédla kolem, protože jsem svým způsobem tu šelmu chtěla vidět. I když by rozhodně bylo lepší, kdyby ona neviděla mě.

//loterie

Parsiho jsem nepřesvědčila, to mi bylo jasné. Vážně jsem měla Života poprosit o nějaký důkaz, ale copak mě to napadlo? Teď už na to bylo moc pozdě. "Tak to není," namítla jsem. "Říkal mi, že dokáže měnit kožichy a ovlivňovat magie, takže tím se potvrdilo to všechno, co se povídá. A neříkal, že vůbec nic neví. Jenže za hranice Gallirei asi jeho moc nesahá. Říkal ale, že kdyby se něco dělo s mou rodinou, tak to poznám." Kdoví, proč jsem cítila takovou potřebu boha obhajovat, ale vypadal jako milý chlapík, takže jsem nechtěla, aby ho měl Parsi za hlupáka... ačkoliv když na něj nevěřil, pak na tom asi tolik nesešlo. "Až za ním půjdu příště, přinesu ti nějaký důkaz," uzavřela jsem to nakonec a pokývala hlavou, abych si ten slib pro sebe stvrdila.
Mou pozornost vzápětí upoutala zvířata, která procházela opodál. "Však já jsem potichu," ohradila jsem se pořád polohlasně, i když jsem samým vzrušením div že nevyletěla z kůže. "A navíc nemyslím, že tihle by se nám polekali. Dívej, jak jsou obrovský, takový dva prťousi jako my je určitě nezajímáme. Myslíš, že se nějak jmenují? Určitě jo. Třeba... krko-laně. Dlouhonožky. Vytáhlokrčáci flekatí," vymýšlela jsem potenciální jména pro podivuhodné tvory, kteří už se pomalu vzdalovali. Hleděla jsem za nimi a přála si, aby přišli trochu blíž a já si je mohla prohlédnout lépe, jenže jsem měla smůlu. Nebo štěstí? Nevypadali jako masožravci. Spíš jako deformovaní jeleni nebo něco takového. "Půjdem se podívat dál," vybízela jsem Parsiho. "Takovejch monster tady musí být celá spousta!"

//Narrské vršky

Světlý vlk se přiznal, že se mu na pláně nechce, ale kvůli mně že se tedy obětuje. Zasmála jsem se. "To víš, že udělá! Bude to určitě zajímavý, však uvidíš," střihla jsem ušima a kecla si vedle něj pod vysoký strom. Zvedla jsem oči k jeho koruně. Moc se nepodobal stromům, na které jsem byla zvyklá. Jeho koruna byla široká a rozložitá a přikrýval nás jako veliký slunečník. Podivných pachů bylo všude kolem dosti. Rozhlížela jsem se po okolí a čekala, co se objeví v zorném poli.
Parsiho Život vážně nezajímal. Nechápala jsem to. Ani trošku. Copak to nebyla ta nejdivnější a nejzajímavější věc? Zakroutila jsem nad tím hlavou a pokrčila rameny. Říkala jsem, že ho k tomu nebudu nutit, i když to tedy chtělo jisté sebezapření. "No, jak myslíš. Třeba se ti někdy taky ukáže. Ale srandu si fakt nedělám," pronesla jsem docela vážně. Že bych si zrovna já chtěla z někoho střílet? Jo... možná bylo těžké uvěřit tomu, že to není nějaký promyšlený vtip. "Ale říkal... vlastně zase tak moc zvláštních věcí neříkal. Žádný tajemství vesmíru nebo tak. Jen, že má rád kytky a pěkný mušličky, a že toho ví docela málo o vlcích, co jsou mimo Gallireu, takže hádám, že jeho moc nesahá zase až tak daleko..." Pokrčila jsem rameny a zamžourala před sebe. Nad křovinami několik desítek metrů před námi se objevily hřbety zvláštních zvířat. A kdyby jen hřbety! Hlavně krky! Flekaté a dlouhé, trčely snad až k obloze. Vykulila jsem oči. "Parsi, Parsi, Parsi, vidíš to?" dloubla jsem do vlka a tlumeným hlasem brebentila jako pominutá. "Ty kráso! To je něco," nedokázala jsem odtrhnout oči od pohybu skupinky podivných strakatých zvířat. Nic podobného jsem nikdy neviděla. Kráčela přes pláň ladně houpavým krokem a zdálo se, že nemají na světě jedinou starost. Proč taky? Na něco takhle obřího by si asi nikdo jen tak netroufl.

//loterie
//vrchol kopců

Sice jsem sdělila Parsimu, že jsem Života doopravdy viděla, ovšem nezdálo se, že jeho by to nějak zvlášť nadchlo. Vlastně se na to vůbec neptal. Místo toho nadhodil, jestli chci jít sledovat ta zvířata, která jsme cítili na oné podivné pláni. "Jasně, že chci!" chytla jsem se toho okamžitě. "Ale myslela jsem, že ty nechceš?" naklopila jsem tázavě hlavu ke straně. Neříkal náhodou, že by se od té zvěře chtěl držet tak daleko, jak jen to půjde? "Ale když už sis to rozmyslel, tak klidně můžem jít. Bude to dobrodrůžo! Kdoví, co novýho objevíme," zazubila jsem se, máchala přitom ocasem a myšlenkami jsem se cestou ještě obracela zpět k Životu. Byl vážně moc milý. Jen škoda, že mi nedokázal povědět nic o rodině. A že jsem mu neměla co nabídnout, aby mi mohl dát všechny ty hustý magie a barvičky a všechno.
"A co ty? Jak ses měl? Nekecala jsem tam moc dlouho?" otočila jsem se k Parsimu také s otázkou a pak jsem střihla ušima: "A fakt tě ani nezajímá, jak Život vypadal? Co říkal? Byl fakt skutečnej. Fakt, že jo." Jenže jsem si uvědomila, že pro to nemám ani žádný důkaz. Krucinál. Měla jsem Života poprosit o nějaký... pramen srsti nebo tak něco. Vzpomněla jsem si na slova boha, že se nemám Parsiho snažit o své pravdě přesvědčit moc násilně a raději jsem zmlkla. Ale vážně jsem chtěla, aby mi uvěřil. Věděla jsem, co jsem viděla a nebyla jsem blázen, co trpí utkvělými představami. Realitu rozeznám!

//Savana

//Narrské vršky

Stoupala jsem odhodlaně do kopce a začínala jsem už vážně dost funět. Bylo to výš, než se mi zezdola zdálo a přestože tu nebylo úplně nesnesitelné vedro, nosila jsem stále ještě zimní kožich a tak jsem měla brzy jazyk skoro až po kolena. „Proč musí být kopce do kopce?“ nadávala jsem, nicméně s každým dalším krokem ve mně zároveň rostlo odhodlání. Tak blízko jsem byla svému cíli! Setkání se Životem už bylo na dosah. To bude Parsi koukat. Já mu dám, že to jsou výmysly a halucinace a já nevím, co ještě. Přesvědčím se o tom všem na vlastní vočiska a pak o tom už taky budu moct vyprávět! Svého setkání s bohem jsem se prostě nemohla dočkat, cítila jsem se jako malé vlče při čekání na Vlčíška. Někde v hloubi paměti mi zazníval Jiskry hlas, nabádající k opatrnosti při pletkách s bohy, jenže byl jen kdesi v koutku mysli. Co by se mohlo stát? Život přece byl ten dobrý. Bude to bezva. Poklábosíme si a zase pudu. Stejně jsem mu nedonesla žádné květiny. Nejsem jak ta vlčice z pohádky, co trhala fialky a jahody v zimě. Bohužel.
Po spoustě funění, šplhání a nadávání jsem konečně stanula na vrcholku. Údolí odtud bylo jako na dlani. Písky tam dole se rozlévaly jako nekonečné moře. Při té myšlence jsem si vzpomněla na skutečné moře a na Makadiho, krátce jsem zauvažovala, jak se asi má. Snad dobře. Vydechla jsem si, pokochala se přitom výhledem, ale dlouho jsem tak nevydržela, jakmile jsem popadla dech, otočila jsem se, abych šla hledat Života. Dlouhé hledání to nebylo. Vlk stál přímo za mnou. Lehce mi poklesla čelist. Byl veliký a vysoký, mou přizakrslou maličkost převyšoval o pořádný kus, avšak strach z něj kvůli tomu nešel. Naopak, ačkoliv jeho oči byly ledově modré, žádný chlad z nich nevyzařoval, jen vlídnost. Přátelsky se usmíval a pohupoval dlouhatánským ocasem, který vypadal nadýchaný a jemný jako obláček.
Přenést se přes počáteční šok mi trvalo jen chvíli. I moje tlama se brzy roztáhla do širokého ocasu a oháňka se mi rozkmitala. „Dobrej den pane Život!“ spustila jsem zvesela a úsměv na tváři boha (fakt mluvim se skutečnym bohem, to mě podrž!) se ještě rozšířil. „Ahoj, Sinéad. Tak ses konečně rozhodla mě přijít navštívit?“ „No jasně! To si přece nemůžu nechat ujít. Na to jsem moc zvědavá. Ale… hádám, že to asi víte. Vy asi víte o každým všechno, co?“ začala jsem hned se svým vyptáváním, protože těch otázek jsem měla na srdci opravdu hodně. Zdálo se, že Životovi to nevadí. „Vím toho dost,“ připustil. „O tvojí zvědavosti pochyb být nemůže. I o tvých dobrodružstvích jsem už leccos zaslechl.“ „Fakt, jo?“ rozzářila jsem se. Připadala jsem si, jako bych byla slavná. „To je skvělý! A jsem fakt ráda, že jsem tady na vás natrefila. Věděla jsem, že nejste jenom vejmysl. To bude Parsi valit bulvy, až mu to všechno vypovim,“ zubila jsem se natěšeně. „Nepochybně,“ zasmál se Život, ale pak trochu zvážněl. Na chvíli mi dočista připomínal tátu. „Nesnaž se ho ale přesvědčit moc vehementně, dobře? Nemůžeš nikoho dotlačit k tomu, aby věřil něčemu, čemu sám nechce.“ „Rozkaz, šéfe,“ přiložila jsem si tlapku k čelu a postavila se do pozoru, asi tak na vteřinu, než jsem vyprskla smíchy. Zrovna jsem Života poznala, ale připadalo mi, jako bychom se znali celý život a byli staří přátelé.
„Pokud vím, měla jsi nějaké otázky,“ pobídl mě vlk, když jsem se přestala smát. „Jo! To mám. Ale… nezdržuju vás od nějakých božských povinností, že ne?“ ujistila jsem se. „Ale kdepak. Krom toho miluju otázky. Vždycky mě zajímá, co zajímá vlky. Tak se jen ptej!“ Srdce mi zaplesalo. Tak přesně tohle jsem chtěla slyšet. Začala jsem zlehka. „Takže… slyšela jsem že dokážete vylepšovat magie? Mám správný informace?“ „To máš,“ přikývl Život. „Krom toho tě také mohu učinit silnější, rychlejší nebo vytrvalejší, přidat ti trošku barvy do kožichu a spoustu dalších věcí. Jen výměnou za pár květin nebo pěkných mušliček.“ Pokyvovala jsem nadšeně hlavou. To zodpovědělo hned několik z mých otázek. „To zní skvěle! Brala bych to hnedka všechno! Ale myslim, že si to dneska nemůžu dovolit. Až vykvetou kytky, budu tady jako velká voda, s tím nejkrásnějším pugétem, co vám sem kdy kdo dones,“ slibovala jsem horlivě a Život se smíchem přikyvoval: „Tak o tom ani v nejmenším nepochybuji.“ „No… pak mě zajímala ještě další věc,“ pokračovala jsem a snažila se vzpomenout si, o čem jsme to s Parsim mluvili.
Nějak se mi ta původní otázka ale vykouřila z hlavy. Nahrazovala ji úplně jiná. „Když víte o všech všechno,“ začala jsem o dost rozvážněji, než předtím, „nebo alespoň dost… víte něco i o mojí rodině? Jak se mají máma s tátou, Rosie a smečka, jestli jsou v pohodě?“ Životův široký úsměv byl vystřídán výrazem spíše lítostivým. „Bohužel, životy vlků mimo tenhle kraj jsou mi z velké většiny skryté. Nevím, jak se tvojí rodině daří.“ Trochu mě to zklamalo. Nebyla jsem typ, co by si dělal zbytečné starosti, ale trochu jsem je přece jen měla. Konec konců, byla to moje rodina, a i když jsem od nich odešla, neznamenalo to, že mi jsou ukradení. „Určitě jsou ale v pořádku. Nemyslíš, že bys poznala, kdyby se s nimi něco stalo?“ otázal se Život s vlídným úsměvem. Zamyslela jsem se. „To já nevím. Myslíte, že jsem s nima telepaticky propojená nebo tak něco?“ Bůh se tiše zasmál. „Ne tak docela. Jen si myslím, že bys poznala, kdyby bylo něco doopravdy špatně. Věř mi.“ Přikývla jsem a cítila se v tomto ohledu najednou docela klidná. Kdyby se něco doma dělo, poznám to. „Věřím. Děkuju.“
Pohlédla jsem směrem, ze kterého jsem přišla. „Asi bych už měla jít. Parsi tam na mě čeká, nechci, aby tam vystál důlek,“ ušklíbla jsem se, ale mým tlapám se moc nechtělo pohnout. Vlastně celkově se mi vůbec nechtělo odejít. Bylo to jako vylézat z vyhřátého pelechu do studeného dne. Věděli jste, že musíte, ale bylo to taaak těžké. Životovy kopce byly fakt bezva místo. Určitě by se daly prošmejdit na sto různých způsobů a kdoví, co za kouzla a tajemství bych tady mohla najít a odhalit, kdybych tu zůstala? Ani jsem nezapochybovala o tom, že bych tu zůstat mohla. Zdálo se to jasné. Tohle místo ve mně vyvolávalo pocit domova. Našla bych tady spoustu skvělejch věcí, o kterých bych mohla vyprávět Jiskře- Jiskra. No jasně. Neříkala snad, dávat si pozor na bohy? Tohle bylo nějaký divný. Kdybych tady zůstala, jak by mě asi Jiskra našla? A co Krůli? A chudák Parsi, co tam někde dole čekal, až se vykecám? Kdepak. Domov byl tam dole. Nemohla jsem si nechat zamotat hlavu. „Musím jít,“ zopakovala jsem znovu, rozhodněji, zamávala jsem oháňkou a vykročila k cestičce dolů. „Díky moc za všechno! Ráda jsem vás poznala,“ zazubila jsem se na Života. „Přijdu zas.“ „Měj se hezky,“ zavolal za mnou a pak už jsem si to metelila dolů. Z kopce to šlo mnohem snáze a rychleji.
Tak jsem se rozmetelila, že jsem se cestou div nesrazila s Parsim, který tam seděl a vyčkával. Vypadal celkem vysmátě. Ten odpočinek mu asi prospěl. "Můžem," přikývla jsem a zamávala ocasem. "Bylo to dobrý. Dokonce bezvadný! Život tam fakt byl,"

//...a zas dolů

NÁKUP:
ID - M02/oheň/3 hvězdičky – 90 květin

zůstane 5 kytek

//loterie
//Savana

"Nojo, však už jdu," zakoulela jsem lehce očima. Prozkoumávat s Parsim nebyla moc velká zábava. Ne, že bych proti němu něco měla, byl docela v pohodě, ale páni... neškodilo by mu trochu se odvázat. Jenže jsem měla dojem, jako bych se svou snahou přimět ho k tomu šla proti kamenné zdi. Byl v tom postoji fakt paličatej. "A to tě ani nezajímá, co za vlkožravý monstra by tam mohlo bejt? Mohli bysme si je prohlídnout z dálky," nadhodila jsem se snahou aspoň trochu podráždit jeho zvědavost. Notak! Přece tam někde musela být. Nikdo nemůže bejt takhle vyrovnanej, vážnej a nerozhoditelnej. Určitě musí mít nějakou slabinu, která ho donutí se trochu uvolnit. A jestli existovala, mínila jsem ji objevit.
Zatím jsme se však už přiblížili ke kopcům, které se tyčily nad námi. Bylo tu celkem teplo, rozhodně větší, než na severu, po sněhu tady nebylo ani památky, ale dalo se to celkem snášet. Asi proto, že i když jsme byli tak daleko na jihu, zima pořád panovala, ačkoliv to tady tak vůbec nevypadalo. "Uf, no tak jo... taky by to nemuselo bejt tak hrozně do kopce, ale jeden asi musí něco obětovat, co?" nadhodila jsem, protože výšlapy do strmých vrchů jsem zrovna nemilovala. Jestli to ale byla jediná překážka k setkání se Životem, pak to bylo ještě docela v pohodě a byla jsem odhodlaná to překonat. "Tak jo, potkáme se tady někde!" pokývala jsem hlavou, protože Parsimu se škrábat až nahoru nechtělo. Nutit jsem ho nemínila. "Hezky se tu teda bav," zazubila jsem se na něj a pokračovala dál do kopce. Život už určitě čekal!

//Vrchol

//Ježčí plácek

Parsi pokračoval ve své nemluvnosti, která mi ale nijak nepřekážela. Dokázala jsem toho namluvit dost za nás za oba, když na to přišlo. Momentálně jsem se třeba nahlas podivovala místu, na které nás tlapy zavedly. "Tyjó, tady to vypadá dost divně," rozhlížela jsem se kolem, div jsem si hlavu nevykroutila. "A taky to tady je dost divně cejtit. Skoro žádnej z těch pachů mi není povědomej... a hele! Hele támhle na ty divný kozy!" mávala jsem horlivě tlapou směrem ke stádu rohatých rezavých zvířat s bílými boky, která se popásala opodál. "Tady by to taky stálo za prozkoumání, na podobným místě jsem ještě nikdy nebyla," rozplývala jsem se, ale Parsifala poznávání podivným míst nejspíš příliš nelákalo, protože nás vedl stále a neúnavně vpřed.
Následovala jsem ho tedy, protože Život mě přece jen zajímal víc a tahle zvláštní planina tu jistě bude i příště, až se sem vydám. Stočila jsem tedy řeč k té podivuhodné malině, kterou nosil na krku, jenže ani o ní se zrovna nerozpovídal. "Jo tak," zamrmlala jsem si pod vousy. Na to bych přišla taky. "A jaktože-" Ale tuhle otázku už jsem dokončit nestihla a rázem jsem na nějaké ovoce úplně zapomněla. Byli jsme totiž už skoro na místě. Parsi ukázal tlapou na kopečky před námi. "Ohohó, no to je skvělý! Tak jdem!" zavýskla jsem a vyrazila kupředu mnohem svižnějším tempem, než doposud.

//Narrské vršky

//Středozemka přes Plamínek

Poklusávala, poskakovala a klopýtala jsem vpřed stále v blízkosti Parsiho, jen chvílemi jsem trochu zpomalovala, abych popadla dech. Navzdory tomu, jak moc bych si to přála, nekonečné běhání bohužel nebylo možné. Občas jeden musel trochu zpomalit... ale jen na tak dlouho, jak bylo bezpodmínečně nutné! "Tak dlouho snad pryč zase nebudem, ne? Jen to střihnem na jih a pak nazpátek a možná budem zpátky, než si vůbec někdo všimne, že chybíme!" Však posledně jsme byly s Jiskrou v tahu kdoví jak dlouho a nikdo si ani v nejmenším nestěžoval. Smečka nebyla vězení a občas si provětrat hlavu bylo taky potřeba. Jinak bych se mohla taky ve hvozdu mezi těmi stromy dost dobře zcvoknout, nehledě na to, jak moc se mi tam líbilo.
Brebentila jsem o Životu a o tom, co bych od něj chtěla slyšet i oč bych ho chtěla žádat, ale kdoví, jak moc mě Parsi vnímal. Jeho jediná odpověď na můj dlouhý monolog totiž nebyla delší než tři slova, ale to mi nijak nevadilo. Téma bohů možná bylo zkrátka vyčerpané. Nevadilo mi ale přehoupnout se hned na jiné. "Hele, Parsi, vodkud vlastně máš tu malinu?" kývla jsem čenichem k ovoci kývajícím se na vlkově krku. Jeden by řekl, že to za chvíli shnije a odpadne, ale nezdálo se, že by to téhle ozdobě hrozilo. Což bylo přinejmenším podivné.

//Savana

//loterie 16
//Ellisino údolí přes Asgaar

Parsi byl neoblomný. Naprostá mlčenlivá skála. Sužovala jsem ho svým záměrně otravným a vlezlým žadoněnín notnou chvíli, poulila na něj smutná očička, ale pohlo to s ním snad? Ne. Byl jako... jako šutr. Ze šutru taky nevymáčknete ani slovo, když se rozhodně, že vám nic říkat nechce. A to šutry většinou nechtěly. Napadlo mě, že bych ještě mohla zkusit hádat, ale jak jsem tak hleděla na jeho bohorovný klid, došlo mi, že by to bylo naprosto k ničemu, kromě zbytečného plýtvání energií. "Hrumh," zamručela jsem si tedy nespokojeně a hned vzápětí plynule přešla k dalšímu tématu.
Tím byl výlet na jih, který nás čekal. Škoda, že nejde taky Jiskra, posteskla jsem si v duchu a vrhla pohled plný očekávání zpátky k lesu, jenže Iška se samozřejmě mezi stromy nevynořila. Určitě by ji to taky hrozně zajímalo, snažila jsem se ospravedlnit si nějak ten pocit zklamání, který jsem cítila, i když pravda byla spíš taková, že jsem prostě chtěla, aby byla tady. Ne, že by Parsi byl nějak blbej společník, ale... no. Iška fakt nebyl. Potřásla jsem rychle hlavou, aby se všechny představy vysoké šedé vlčice v mé hlavě rozplynuly a zamžourala jsem na světlého mladíka. "No, času máme nejspíš dost, nebo ne?" pronesla jsem zvesela, jako by mě to vůbec netrápilo. Protože netrápilo. "Nebo někam spěcháš?" vyzvídala jsem a tlapy nás zatím vedly přes pláň k jihu. Padal sníh, ale aspoň to tady neklouzalo, takže jsem nemusela dávat takový pozor, kam šlapu. Ne, že bych ho jindy dávala.
Parsiho zajímalo, co budu chtít od Života. "Tak hlavně ho budu chtít vidět na vlastní voči," zasmála jsem se. "A taky s nim chci mluvit a možná se ho zeptat na nějaký z těch věcí, o kterejch jsme mluvili, a pořádně zjistit co že všechno vlastně dokáže... a kdyby mi dokázal pomoct s magií, tak by to bylo taky dost hustý, ale to nevim, jestli udělá, nechtěl on za to něco? Kytky? Kde jeden v zimě sežene kytky?" A už to bylo zase tady. Vodopád rychle následujících vět nás provázel na cestě směrem k jihu.

//Ježčí plácek přes Plamínek

14.2. - Saturn
15.2. - Sinéad

celkem zatím 27 + 2 GT

//loterie 15

Kdoví, co bohové dělat mohli nebo nemohli, byla to prostě záhada, kterou my dva mudrcové asi jen tak sami od sebe nevyřešíme. Minimálně ne teď a tady. Třeba, až si s těma bohama, o kterých jsem pořád věřila, že nejsou jen nějakými halucinacemi, pokecám, bude mi to jasnější. Třeba se prostě stačí jen zeptat! Ale že by to ještě nikoho nenapadlo? Připadalo mi to jako dost očividná otázka, ale ono se občas na ty nejzákladnější a nejprimitivnější věci zapomíná. Za zeptání nic nedám, pokývla jsem nakonec rozhodně a dál to prozatím nerozebírala.
Objevilo se totiž jiné téma, které mě zajímalo, nicméně tady jsem narazila. Parsifal s prohlášením, že není drbna, odmítl prozradit, kdo je onen vlk, co se staví naroveň bohům. To se mi pochopitelně vůbec nelíbilo. "Ale notaaak, Parsi, prosííím?" žebronila jsem jako malé vlče a pokusila se nasadit nevinná a smutná psí očička, což mi ovšem příliš nešlo, neboť mi z nich neustále vyskakovali malí čertíci. "Já to nikomu nepovim. Fakt. Na mou duši, liščí uši atakdál, jsem důvěryhodná osoba, nebo snad ne?" pokoušela jsem se ho přesvědčit, protože jsem to fakt chtěla vědět. Ovšem netušila jsem, jestli se něčeho dočkám. Pískový vlk k tomu celému totiž opět přistupoval způsobem, který mě nikdy ani nenapadl. Trochu jsem se zarazila. "No... jo. Asi jo. Třeba nemaj." Nad tím jsem nikdy úplně nepřemýšlela. No, ale stejně. I kdyby to měl těžký, přece nebylo nutný se hned povyšovat nad ostatní, ne? Nezdálo se mi to jako žádné řešení ničeho. Potřásla jsem hlavou a zařadila se vedle vlka, který už si to vykračoval směrem k Životovi. "Je to daleko?" tázala jsem se zvědavě a nemohla se dočkat, až tam budem.

//Středozemka

Mohli to bohové skutečně zastavit? Nebyla jsem si jistá, co všechno můžou nebo nemůžou. "Třeba to nejde," pokrčila jsem rameny. "Navíc když některý z nich jsou hodný a některý zlý, jako třeba Život a Smrt... jeden druhýmu by lezli do zelí, ne? Možná je to nutný. Mít něco dobrýho a něco špatnýho. I když je to špatný někdy fakt odporný," zavrtěla jsem hlavou. Možná bych na to měla jiný pohled, kdyby se mi něco vážně špatného někdy přihodilo, avšak protože jsem až doposud proplouvala životem bez větších karambolů a o těch skutečných hrůzách věděla jen z doslechu, nepřipadalo mi to úplně... reálné. Svět se mi zdál celkem v pořádku a i když měl svoje pihy na kráse, alespoň vyzdvihovaly ty lepší a krásnější části života ještě více na odiv.
Parsi přikývl, že vážně znal někoho takového, kdo se povyšoval na boha. "Fakt? A kdo to byl? Jak se choval? Notak, Parsi, potřebuju detaily," žadonila jsem jako malé vlče. Světlý vlk byl na detaily fakt skoupý. Momentálně i na slova. Začala jsem přemýšlet, kam bychom se mohli vydat, ovšem on dostal mnohem lepší nápad, než se v namrzlém dopoledni škrábat na vyhlídkovou horu. "Fakt? No to je naprosto geniální nápad! Jasně, že bych chtěla, moc ráda se tam podívám," přikývla jsem nadšeně a nedočkavě přešlápla. "A třeba i na něco přijdem! Rozluštíme to jednou pro vždy!" nadchla jsem se a tančila na místě, protože jsem se rázem nemohla dočkat, až vyrazíme.

"To asi ne, no," souhlasila jsem, že proklepnout si bohy není nic snadného a pochopit jejich úmysly už vůbec ne. "I když si nemyslim, že zrovna to, že se některý vlci mezi sebou zabíjej nebo jsou na sebe hnusný, je záležitostí bohů. Do toho se oni asi moc nemontujou, ne? To si dělá vlčstvo samo," pokrčila jsem rameny. "Celkově bych řekla, že se bohové asi do záležitostí vlků moc nemontujou, pokud zrovna neuznaj za vhodný nebo za nima vlci teda přímo nepřijdou. Těch sil, co řídí naše životy, musí bejt celý spousty! My sami, bohové, síla přírody, síla náhody, nebo možná osudu? Vesmíru? Copak já vim?" pokrčila jsem rameny. Bylo to moc komplikované pro můj mozeček, který neustále skákal od jednoho k druhému. "Takže fakt je asi nejlepší se spolíhat na sebe. A taky věřit, že věci se nakonec vždycky nějak vyvrbí." Vida. To asi byla moje víra! Víra v dobrý konec. Zatím mě nikdy nezklamala. Vrhala jsem se do náručí osudu, vesmíru nebo čeho často naprosto bezhlavě a bez rozmyslu a kam mě to zavedlo? Do novýho domova, obklopenou skvělýma vlkama... co víc si přát?
Parsi prohlásil, že každý se může stát modlou. "Jo? Znáš někoho takovýho?" zeptala jsem se zvědavě. Že by to mohla být narážka na sochu Elisy mi úplně uniklo. Zajímalo mě, jestli potkal nějakého vlka, ke kterému ostatní vzhlíželi jako k bohu. "Bylo by vtipný někoho takovýho potkat. Určitě by měl hlavu tak hluboko nacpanou ve vlastním zadku, že by si ani nevšim, že si z něj někdo vlastně utahuje," zahihňala jsem se při představě toho, co všechno bych mu mohla navykládat, než by si uvědomil, že si z něj dělám srandu. "Na plány mně moc neužije, víš," střihla jsem ušima. "Kromě hledání bohů, což asi ani není až tak plán, jako spíš nápad. Ale můžem se jít klidně chvíli projít někam dál? Třeba na něco narazíme. Byls už někdy třeba na tý vysoký hoře, co je tady nedaleko? Parádní výhled, to ti povídám," brebentila jsem už zase svým obvyklým tempem a máchala přitom spokojeně ocasem.