Příspěvky uživatele

< návrat zpět

There was a lot of interesting noises in the woods. All you had to do was stop for a while and listen. It seemed quiet, but it actually wasn't. The tree branches creaked softly as they swayed in the wind and the dried autumn leaves rustled. A bunny rabbit hopped into view, his sides making soft noise in the blueberry bushes. Then he spied me, stomped the ground angrily and ran of with a lot of crackling. Somewhere, a bee was buzzing softly, probably trying to make use of the last few warm days before winter comes. I was curious about winter, I can tell you that! Oh, but let's not get sidetracked. What else was there to hear?
"Trrrr! Trrrr!" Now what was that? It was loud, rytmic and wooden. It echoed through the whole forest. Carefuly, I started making my way toward the mysterious noise. I was surprised when I realised it seemed to be coming from somewhere high above my head. I thought some animal, perhaps even one of the wolves in the pack was making this ruckus on the ground. Banging sticks together or something. But up in the tree? Could it be a squirrel? I craned my head up and saw movement on the trunk of the fir I was standing under. No squirrel, it was a bird! It was big and dark and had a funny cap of red feathers on its head.
But how could it make such a noise? Then I saw. The bird banged its beak rapidly against the trunk of the tree. I gasped, shocked. "Birdie! You're going to hurt your head!" I cried out before I could think about it. The bird took flight at once, sounding a shrill cry on its way. Apparently I offended him. But I was only concerned for his safety! It really looked like it must hurt, smashing your nose into a tree like that!

Někdy mě docela mrzelo, že se mnou ostatní zvířata nechtěla mluvit. Třeba takové veverky ve větvích. Chtěla bych se jich zeptat na tolik věcí, ale jak mě uviděly, vždycky se daly rovnou na útěk. Klidně jsem za nimi mohla volat do ochraptění, ale kdepak, nechtěly slyšet vůbec nic, co jsem jim říkala. A to jsem se přitom tak snažila být ke všem stvořením tak milá. Ani jednoho jsem nezakousla, snažila jsem se na žádné nešlápnout - a přece ze mě měli hrůzu. Určitě to muselo být tím, že ostatní vlci se po nich hladově vrhali a chtěli je jenom sežrat. Tedy, já jsem to chápala. Ačkoliv jsem maso moc neměla ráda, občas jsem ho sníst musela, protože hlad byl hlad a jíst se muselo. Ovšem vlastní tlapkou bych žádnému zvířeti ublížit nedovedla a přála jsem si jim to umět nějak sdělit. To však nebylo vůbec tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Tiše se připlížit lesem k srnce tak blízko, abych na ni dobře viděla, byla náročná činnost sama o sobě. Enormně velké tlapky a mohutné tělo, které mě ještě ne vždy poslouchalo, se k plížení moc nehodilo. Občas se to ale podařilo, jenže koukat na srnky mi nestačilo. Ony byl tak pěkné a elegantní, chtěla jsem si s nimi hrát nebo si je aspoň pohladit! Toužila jsem se s nimi spřátelit, ale jakmile jsem se zvedla z přikrčení, abych je pozdravila nebo se je pokusila uklidnit, už se daly na útěk. Kolikrát jsem nestihla říct jediné slovo. Odhodlání mi to však nevzalo. Ono to půjde, jen musím přijít na to, jak se s ostatními tvory lesa víc sblížit!

Vyběhla jsem ven z jeskyně a rozhlédla se po lese. Všechno bylo pořád tak nové a neokoukané! Viděla jsem už sice stromy a borůvčí a opadané listí a kamení a mech, ale o to vůbec nešlo. Všechny detaily jsem ještě neměla šanci poznat a to bylo to podstatné. Všimli jste si někdy, jak je mech zblízka zajímavý? Větví se a je takový rozčepýřený, i když z větší dálky vypadá úplně hlaďoučký. V jeho malinkých zákoutích se schovávají různí broučci. Viděla jsem je na vlastní oči, jak si tam lezou a hemží se. Vůbec se jim nedivím, že se jim to tak líbí. Vrtat se v mechu musí být hrozně příjemné. Voní to tam určitě krásně lesem a pelíšky tam musejí mít měkké a útulné. Větvičky mechu jsou pro ně veliké jako stromy pro nás vlky.
Vydržela bych sledovat třeba celé hodiny, jak lezou a žijí své maličké životy. Velice zajímaví mi přišli třeba mravenci, které jsem v lese také potkala. Vytrvale tahali jehličí, větvičky, dokonce kusy ostatních brouků nebo ovoce po jediné stezce. Veliký náklad, který byl někdy i větší než jejich těla, jako by jim nedělal problém. Vůbec si neumím představit, že bych měla odtáhnout něco většího, než jsem já sama! Ve svém zájmu jsem ale strčila čumáček až příliš blízko mraveniště a to už taková zábava nebyla. Vyrušení mravenci umějí totiž pěkně štípat! V očích jsem hned měla slzy, když jsem od nich dostala za vyučenou. Vyděsila jsem je, nejspíš, a už si na to příště dám pozor.

Listopad 1/10 - Cielo

Hladina jezera se přede mnou leskla jako veliké zrcadlo pro samotné sluníčko. Jenže to se v něm teď moc prohlížet asi nechtělo, protože bylo schované za mraky. Taková škoda! Celý den byl takový zamračený, z oblohy krápaly kapky deště, možná by bylo lepší v takovém počasí zalézt do nory, zachumlat se do kožešin a nevystrkovat ani čumák. Jenomže mě už vůbec nebavilo jenom někde trčet a pořád na něco čekat - až bude hezky, až budu starší, až budou mít rodiče čas... Ah! Já přece chtěla poznat svět teď! Proto jsem se taky trochu lumpácky vyplížila až za hranice lesa a k jezeru, ale pořád jsem na bezpečí stromů dobře viděla. Pokud jsem se tedy ohlédla přes rameno. Navíc, co by se asi tak mohlo stát? Byla jsem tady sama a panoval tu naprostý klid.
Otřepala jsem si vodu z kožíšku, ač mi do něj hned z nebe padala další a poskočila jsem dopředu. Vyplašila jsem svým náhlým pohybem nějaké ptáky, kteří se schovávali v trávě na břehu a hlasitě jsem se tomu zasmála. To musela být zábava, takhle lítat. Rozběhla jsem se a vyskočila tak vysoko, jak jsem dovedla, ale za let se to považovat nedalo. Znovu jsem se rozběhla... a vyskočila! Tentokrát jsem se i pokusila zamávat tlapami, ale nevychytala jsem kvůli tomu dopad, rozplácla jsem se na blátivé zemi. Vmžiku jsem však byla na nohou, jako bych se od země jen odrazila. "Ale notak, to musí jít!" otřepala jsem se a připravila se k dalšímu rozběhu.

//jeskyně

Najít cestu ven z jeskyně nebylo vůbec těžké. Stačilo prostě jít za světlem, i když toho úplně moc nebylo, a taky za chladným vzduchem, který odtamtud táhnul. Toho už bylo víc. Venku byla menší tma, než v jeskyni, ale větší zima. Huňatý kožíšek mě ale pořádně hřál a tak jsem podzimní chlad ani moc nevnímala. Měla jsem úplně jiné myšlenky. Čmuchala jsem u země, div mi čumáček neupadl. Taková směsice nových pachů! Málem se mi z toho až zamotala hlava, a to jsem jich většinu ani neuměla pojmenovat. Cítila jsem ale i ty známé, které patřili tátovi a Sonje, ovšem odkud přicházely? To jsem zatím poznat neuměla. Ale tátův pach byl tak silný. Musel být někde blízko.
Představovala jsem si, že jsem velká stopařka, ta nejlepší na světě, která najde a vyčuchá úplně všechno a všechny. Nikdo, vůbec nikdo mému čumáčku neunikne. Velká čmuchalka najde každé ztracené vlče a každé zvíře v nesnázích a- "Áá!" vyjekla jsem krátce, protože jsem čelně nabourala do něčeho obrovského a huňatého. Velká čmuchalka koukala na zem a ne na to, kam jde, takže udělala co? Narazila přímo do táty! Odskočila jsem od něj a radostně poskočila. Byla tu dokonce i sestřička. "Tati, Sonji, tady jste! Já jsem si už myslela, že jste mě načisto opo-opost- no že jste mně tam nechali," brebentila jsem a přešlapovala z nožky na nožku. "Jdete zkoumat? Můžu taky? Už vůbec nejsem ospalá," střihla jsem ušisky, tohle bylo jediné, co jsem zachytila z jejich hovoru a hned jsem se toho chytla.

1

Probudila jsem se v jeskyni. Zívla jsem, protáhla si tlapky, mlaskla a rozhlédla se kolem sebe. Zlatá očka jsem vykulila, až jsem spíš připomínala sůvu, než vlčí slečnu. Kde všichni byli? "Mami? Tati?" vyskočila jsem na nohy a překlopila se hned zase k zemi, protože jsem měla tlapky po dlouhém ležení úplně zdřevěnělé. "Sonji? Kiwi?" Nikde nikdo. No tohle, oni šli zkoumat někam ven a dočista mě tu nechali, že je to tak? Znovu jsem vstala a tentokrát už bez karambolu. Chtěla jsem se cítit ublíženě, ale nějak jsem to nezvládla - musela jsem nejspíš spinkat jako špalek, když mě odchod ostatních nevzbudil! Rozhodně jsem se cítila jako po pořádném spánku. Ale teď... Teď jsem byla odpočatá, plná nové energie a elánu pustit se taky do nových dobrodružství! Už jsem toho zaspala dost, bylo na čase se probudit!

//Borůvkový les

Září 6/10 - Matteo

Přežil. S úlevou jsem vydechla nevědomky zadržovaný dech. Co bych dělala, kdyby Matteo zemřel? Byl to přeci můj kamarád! A nezáleželo na tom, že se to stalo dávno před tím, než jsme se poznali. Prostě by mi chyběl. Tušila jsem to, ačkoliv mi bolest ztráty byla neznámá. "Tvoje maminka je superhrdinka!" Prohlásila jsem a nadšeně nad tím zjištěním zavrtěla ocáskem. "Já si myslím, že mámy jsou ty nejodvážnější vlčice na celým světě," poznamenala jsem na svůj věk překvapivě chytře.
Po jeho potvrzení o našem přátelství jsem nadšeně poskočila a zapištěla. "Jupí! Jsi můj první kamarád, víš to?" Přiznala jsem a s širokými očky si Mattea celého prohlížela, abych na něj náhodou nezapomněla. Zachytila jsem jeho zvědavý pohled a přestala dělat hlouposti, abych slyšela jeho otázku. Huh? "Nooo... to nejsem. U nás doma všude rostou borůvky. Mňam! Měl jsi někdy borůvku? Musíš přijít na návštěvu. Teda, jsi odjinud, ne? Z mechu?" Zarazila jsem se a otázku mu opětovala.

19

Tatínkovi se ještě ven moc nechtělo a když se hřejivé tělo maminky vzbudilo, nabízela mi mlíčko. Vlčata v mém věku už by pravděpodobně toužila i po kousku masa, ale já se po ní hladově vrhla. Rostly mi zoubky, a tak to pro chudinku Badri nemohlo být moc příjemné, to moje sápání se po zdroji teplé bílé tekutiny. Naštěstí to netrvalo dlouho. Brzy jsem se zase odtáhla, i s mléčnou bublinou u pusy, která praskla a rozprskla mi mléko po celém obličeji. Poťouchle jsem se tomu uchechtla a pak už odbíhala k tomu světlu, které mě tak začalo lákat. "Jdeme!" Zakňučela jsem toužebně a s prosíkem v očích střídavě koukala mezi taťkou a mamkou. Svět v jeskyni už pro mě byl prostě moc malý. Chtěla jsem víc!

18

Měsíc. Začínalo období, kdy začneme chodit, mluvit a domáhat se opuštění úkrytu. A ve mně se začala projevovat vůle nevzdát se. Sice jsem si pěkně natloukla a v čenichu mi tupě tepalo, ale tatínek mě přišel utěšit a já věděla, že všechno bude dobré. "Zzz..novu!" Domáhala jsem se a opřela se o jeho tlapky, abych se vysoukala zpět na ty své vlastní. Jakmile jsem si byla jistá, že jsou všechny ve správné pozici, trochu jsem se od něj dotáhla. Stála jsem! Mnohem jistěji než poprvé. Ale... Ale proč jsem se tak kývala?! "M... moje... ocas!" Zděšeně jsem se ohlédla a pozorovala, jak se můj ocásek kýve ze strany na stranu. Všechny tyhle pohyby mě vyvedly z rovnováhy a já začala tak trochu tancovat ze strany na stranu, jak jsem se snažila chytit balanc.
Než jsem si to stihla uvědomit, dělala jsem kroky. Sice byly ze strany na stranu, avšak jakmile jsem narazila do boku jeskyně a můj neposlušný ocásek se uklidnil... dokázala jsem je udělat i vpřed. "Choím! Choi... Chod... ím!" Zahulákala jsem, kdyby si mě náhodou někdo nevšiml - což bylo téměř nemožné. Vzpomněla jsem si na tátova slova. Že tohle je naše jeskyně, náš domov. Ale to světlo, to mě přitahovalo. Copak tohle byl celý celičký svět? "Doma... neci!" Zahlásila jsem a pomalými vratkými kroky došla až k tátovi. Vykulila jsem na něj zlatá očka a čekala, až s tím něco provede.

Září 5/10 - Matteo

Spokojeně jsem se zazubila, když svým způsobem přiznal, že jezero je krásné. Sice si pořád stál za svým, a to za tím, že do vody by se lézt nemělo. To už jsem se mu vymluvit nesnažila, minimálně ne teď, když voda začínala být ledová. To bych do ní nevlezla ani kdybych chtěla! "Tak vidíš!" Zavrtěla jsem ocáskem.
Zatajil se mi dech jak jsem ho tak poslouchala mluvit o propadnutí vodou. Vykulila jsem na Mattea zlatá očka. "A přežil jsi?" Zašeptala jsem s nadějí v hlase. Utopení. Nebo topení? Utopení to bylo až po smrti, ne? A byl Matteo po smrti? Mluvila jsem snad s duchem? Můj mozek to v tomhle věku ještě moc nepobíral.
Matteo nikdy nachlazený nebyl a já vlastně taky ne, jen jsem věděla, že něco takového existuje. A tak jsem jen pokrčila rameny a dál to nekomentovala.
Seznámili jsme se. Matteo a Sgaeyl. Vesele jsem vrtěla ocáskem a jeho slovům se zvonivě zasmála. "To se nedělá! To... to prostě je," zazubila jsem se, "Matteo a Sgaeyl, kamarádi. Ta-dá!"

Září 4/10 - Matteo

Překvapeně jsem zamrkala a nechápavě nad tím zavrtěla hlavou. Copak jsem někdy něco takového řekla? Chvilku jsem se nad tím zamyslela, ale ne. Byla jsem si vcelku jistá, že taková slova ze mě nikdy nevypadla. "Ale já jsem neřekla, že se utopíš," poznamenala jsem a rychle se usmála, abych ho ujistila, že jsem rozhodně nic z toho nemyslela zle. "Jenom jsem chtěla říct, že... no, že je hloupé vidět něco tak hezkého jako něco nebezpečné!" Zavrtěla jsem ocáskem a tak moc přemýšlela, že mě z toho pak bolela hlava. "Tak třeba... voda je... krásně modrá! Skoro jako nebe, ale jinak, takže... je speciální. A krásně se leskne, jako kamínky ve svitu sluníčka. Plavou v ní ryby a ryby můžeš jíst, i když já je nemám ráda. Ale jsou roztomilé a dělají bublinky a vlny! A když stojím dost pevně a dost blízko břehu, nic se mi nestane," uzavřela jsem to a spokojeně se nad svým výlevem zazubila.
Ale vlk se držel svého. Povzdychla jsem si a pokrčila ramínky. Vodou se přeci nedalo propadnout! Byla jako mráček, nebo mlha. Prostě se dalo projít skrz. "Ty jsi někdy propadl vodou?" Zeptala jsem se s údivem. Nezpochybňovala jsem jeho slova. V mém hlase se odrážela nefalšovaná zvědavost a touha dozvědět se víc o tom, proč je tak přesvědčený, že mi hrozí nemilosrdná smrt. Zavrtěla jsem hlavou a trochu se uchechtla. "Nechci to zkoušet! Vždyť je zima, nastydla bych. Toho se nebojíš?" Zvesela jsem ho popíchla, protože když se tak bál propadnutí, jak se nemohl bát nachlazení?
Už to nebyl cizinec ani vlk ani černý vlk. Teď k němu patřilo i jméno. Matteo! Matteo byl celý černý, neusmíval se ale nebyl nepřátelský. Nebylo toho mnoho, co by ho odlišovalo od jiných - ale doufala jsem, že s trochou snahy si ho zapamatuji. I bez obličeje. "Moc mě těší, Matteo! Budeme kamarádi?" Vykulila jsem na něj prosebná zlatá očka.

Září 3/10 - Matteo

Neznámý o vodě mluvil, jako by s ní bylo něco špatně. Zahleděla jsem se na hladinu, abych se ujistila, že mluvíme o té stejné věci. Mně se voda zdála... překrásná. Leskla se ve svitu dne jako drahokam a kapři na hladině tvořily vlnky, které jsem zoufale toužila chytit, ale byly moc daleko. Zmateně jsem naklonila hlavu do strany a ohlédla se zpět na vlka. "Ty jsi taky blbej!" Zaprotestovala jsem, a nechtěla jsem tím říct nic jiného než že je hloupý, že ve vodě vidí jen to nebezpečné. "Nepropadneš se, když budeš opatrný. A já jsem opatrná vždycky! Ty a strýček Cyril jste jenom, no... smutní?" Neznala jsem slovo pesimističtí, takže tohle bylo to nejlepší, co jsem ze sebe dokázala dostat.
Přes prvotní zádrhel mě cizí vlk zajímal, a tak jsem se k němu zcela otočila a zavrtěla ocáskem. Koukala jsem na něj nahoru, zlatými kukadly, která byla moc velká na můj malý obličej. "Já jsem Sgaeyl, nebo Sejka, jestli to je jednodušší," přátelsky jsem se zazubila.

(14)

Dny se mísily do sebe a já rostla. Snažila jsem se mluvit a dokázala jsem ze sebe vydat pár jednoduchých slovíček, která se pořád opakovala. Máma. Táta. Sonja. Kiwi. Sgsgsgsg. Bylo to pět nejkrásnějších slov na téhle planetě.
Mimo slova jsem se učila i postavit. Jednoho dne už mi teplo sálající z kožichů mých sester nestačilo a o matčino mléko už jsem také nejevila dvakrát velký zájem. Chtěla jsem něco víc! Chtěla jsem být velká jako moji rodiče. Chtěla jsem sedět a stát. Neohrabaně se mi podařilo si sednout. Tlapky se mi klepaly, jak jsem se o ně opírala abych nespadla zpět na zem. Očka už jsem měla zcela rozlepená, a tak jsem se mohla z nové pozice pořádně rozhlédnout. Bylo to tu obrovské! S ještě větší námahou než bylo se posadit jsem se začala zvedat. Použila jsem k tomu matčino tělo jako opěrku. Na vratkých tlapkách jsem se zvládla postavit, ale jakmile jsem udělala jeden krok vpřed, zahučela jsem zpět na zem. "Au," zakňučela jsem a tlapkou si promnula čenich. Motorika se mi zlepšovala, ačkoliv na chůzi to ještě nebylo.

Září 2/10 - Matteo

Voda sice už byla studená, ale to bylo vše. A tak jsem se k ní znovu s nadšením vrhla, připravena strávit den hraním a zítřek maroděním. Ale byla jsem zastavena. Překvapeně jsem sebou trhla a otočila se na cizince, který mou hru překazil.
Byl starší než já a mladší než dospělí a jeho srst zrcadlila tu mou, akorát... obráceně. To se mi okamžitě zalíbilo a na přivítání a znamení míru jsem zavrtěla ocáskem. Jeho obličej splýval s každým dalším obličejem, který jsem znala a už v tu chvíli jsem tušila, že bude těžké najít si znamení, díky kterému bych vlka mohla v budoucnu poznat. Stejně jako strýček Cyril, i on mě varoval před vodou. Nechápala jsem to. Ani v jednom případě mi nehrozilo nebezpečí - alespoň jsem ten pocit neměla - a oni po mně stejně štěkali, jako bych byla blázen. Kdo je tady ten pravý blázen? Zamyslela jsem se. Pak mě ovšem zaujalo slovíčko, které mladý vlk použil. Rozzářila se mi zlatá očka. "Blbá," zopakovala jsem. Bylo to slovo, které jsem ještě neznala. "Co to znamená?" Pro klid vlka a doufajíc, že mi to potom prozradí, jsem se od vody vzdálila dostatečně daleko.

(12)

Jak jsem předpokládala - moje slovo vyvolalo u rodičů pozitivní reakci. Nenápadně ale jistě se mi začal vrtět ocásek a já pohlédla na obra, který mě pochválil. A tak jsem pochopila, že pokud se budu v životě hodně snažit a dělat věci dobře, budu nějakým způsobem odměněna.
Stejně jako každé vlče, i já jsem ještě pořádně nespala ani nebyla vzhůru. Pohybovala jsem se v jakémsi limbu. Pár minut jsem spala jako kořen, chvíli jsem vnímala a rozhlížela se kolem a pak usnula třeba i na hodinu. Nu co, byla jsem stále maličká a potřebovala jsem spoustu, ale spoustu odpočinku. Byla jsem vzhůru zrovna ve chvíli, kdy jedno z tělíček vedle mě zopakovalo slova našich rodičů. Kiwi. Sonja. Sgaeyl. Sgaeyl? To jsem přeci byla já! Znamenalo to, že sestra po mém boku je Kiwi? Ale proč to slovo říkala ona? Já jsem také chtěla říct to svoje slovo! "Sgsgsaj!" Vyprskla jsem jako batole, které umí jedno až dvě slova, ale v jeho hlavičce jich umí alespoň tisíc. A já byla přesvědčená, že jsem právě řekla své jméno naprosto perfektně. V očekávání odměny jsem pohlédla na obra.