Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 8/10 - Jasnava

Jasnava byla vážně hustá čarodějka! Málem mi vypadly oči z důlků, když vyčarovala malinký keřík s ovocem, kterému říkala jahody. "Jů? Můžu je ochutnat?" zeptala jsem se a jakmile jsem dostala svolení, natrhala jsem si jich pár do tlamy. "Mmm, ty jsou vážně dobré," olizovala jsem se mlsně, úplně se rozplývaly na jazyku. To bych si nechala líbit! "Až budu velká, tak se tohle taky musím naučit. Já moc nemám ráda maso, takže tohle by se mi hodilo, udělat si ovoce, kdykoliv mě napadne," povzdechla jsem si zasněně. Jo, to by byl život! Moje sny ale byly přerušené cákancem vody, který mi Jasnava poslala na čenich. "Brrr, ta je studená! Ale je super, že tohle umíš!"
Na borůvky jsem se těšila, i když jsem věděla, že si na ně ještě počkám. Možná by mi Jasnava mohla nějaké vyčarovat, ale tušila jsem, že ve snovém světě to nebude úplně ono. Raději si počkám na opravdové. "Neboj, borůvkové monstrum jí jenom borůvky," zasmála jsem se, když přede mnou vlčice začala uskakovat. "Takže jestli nejseš borůvka, tak ti nic nehrozí." Protáhla jsem si tlapky dopředu a zadek vystrčila k nebi v hravé úklonce. "Sarenská smečka, teda... to je vznešené jméno, kde to je? A já taky takový sen ještě neměla. Takže se to noumálně neděje?" Byla jsem zvědavá. Jasnava byla konec konců stará, tak určitě už věděla, co je běžné a co není.
A taky věděla, jak stavět domečky. Sledovala jsem ji, jak zapichuje klacíky vedle sebe. "Ahaaa, to budou zdi. Já jim najdu sčechu, jo?" Sklonila jsem hlavu k zemi a začala hledat nějaký pěkný kus kůry. Tenhle byl moc malý, tenhle zase děravý a ten další se mi rozsypal v tlamě, sotva jsem se ho dotkla. Nakonec jsem ale objevila jeden, který byl tak akorát. Odnesla jsem ho k Jasnavě a položila ho na klacíky, aby měly víly střechu a nepršelo jim do baráčku.

Listopad 7/10 - Jasnava

Těšila jsem se, až budeme společně něco tvořit, ale samozřejmě ze všeho nejzajímavější mi v tu chvíli přišla kouzla, která Jasnava uměla předvádět. "To je ta magie, žejo? Takže tě kytičky poslouchají? Umíš ještě něco podobného? Nebo třeba i docela jiného!" vyzvídala jsem nadšeně a rovnala si věneček na hlavě. Nesklouzával mi, seděl jako ulitý, jen jsem měla potřebu na něj sahat, abych se ujistila, že ho tam pořád mám.
Horlivě jsem přikyvovala. "Nojo, v Borůvkovém lese, jasně! Jedla jsi už někdy borůvky? Já ne, protože jsem se narodila moc pozdě," povzdechla jsem si a hned se zase rozesmála: "Ale pžíští léto sním všechnyyyy! Budu borůvkové monstrum, uá!" zahulákala jsem a skočila po nejbližším pampeliškovém listu, abych předvedla, jak děsivá příšera budu. "Samo, že to je sen," kývla jsem. "Ale já jsem opravdovská. Usnula jsem a probudila se tady. Myslela jsem, že ty jsi sen," naklonila jsem hlavu ke straně. Že bych si Jasnavu nakonec jenom nevymyslela? To by bylo fajn. Líbila se mi, byla by škoda, kdyby se rozplynula, jen co se vzbudím.
Pak už bylo na čase vydat se k lesíku! Nadšeně jsem se hnala napřed a když jsem nechala dospělačku moc daleko za sebou, zase jsem se otočila a běžela zpátky k ní, takže pro mě cesta k lesu byla asi tak třikrát delší, než pro ni. "A jak se to vlastně dělá, ten domeček? Ukážeš mi to, žejooo?"

Listopad 6/10 - Jasnava

Nadskočila jsem samým nadšením do vzduchu. Jasnava měla skvělý nápad! "Jasně, jasně, jasně, to chci! To bych moc ráda!" poskakovala jsem v kruhu a vrtěla divoce ocáskem. Měla jsem pocit, že jsem nic nikdy nechtěla víc, než postavit domeček pro víly. Moje nadšení se ještě zvýšilo, když jsem spatřila, jak se pod Jasnaviným pohledem začalo kvítí samo kroutit a stáčet do malého věnečku, který byl přímo pro mě. "Ty jsi kouzelnice! Ten je tak nádherný, děkuju, děkuju!" jásala jsem a otřela se o vlčici bokem. Teď jsem si na vílu mohla aspoň hrát.
Jenže za chvíli jsem dostala trochu vyčiněno, že jsem udělala nějakou hloupost. Sklopila jsem uši. "Promiň, já jen chtěla vědět, jak je máš ostré," upřela jsem na vlčici omluvný pohled, nad kterým by se i kámen ustrnul. Moc dlouho mi ta skleslost ale nevydržela. "Maminka a tatínek jsou v Boulovém lese. Ne, Boulůvkovém lese... Tam, jak rostou boulůvky. A já jsem tam s nimi, tohle je přece jenom sen," podotkla jsem skutečnost, kterou si možná Jasnava neuvědomovala. Asi netušila, že je jenom výplod mojí fantazie. "Oh, ale to je trošku děsivé, já bych nechtěla ztratit všechny zuby," chytla jsem se za tlamičku, aby se náhodou nerozhodly mi z ní vyskákat. "Budu si je hlídat," zahuhlala jsem s tlapkou pořád na tlamě a pak poskočila. "Chceš jít stavět ty domečky?"

Listopad 5/10 - Jasnava

"Já vlastně potkala jen jednu, ale myslím, že musí vypadat podobně jako ty, ozdobené kytičkami, listím a tak podobně. Nebo mají třeba třpytlavé kožíšky jako hvězdičky," představovala jsem si v hlavě všemožné víly, jaké by mohly existovat a jaké třeba někdy potkám. Aspoň jsem v to doufala. "Víly se totiž mají starat o rostliny a zvížata, víš? Možná jsou i nějaké, co mají parůžky jako jelínci nebo veliké zubiska jako divušák, to by pak byly ty, co mají na starost zvířata. To aby se poznalo, o která se starají a aby se jich ty zvířata nebály," vysvětlovala jsem Jasnavě svoje teorie. Pak by i dávalo smysl, co říkala ona, že ne všechny víly musí mít křídla! No jasně, společně jsme byly úplně geniální.
"Oh!" zalapala jsem po dechu. "Já a víla? To by bylo skvělé, ale já jsem taky jenom vlčice, jako ty. Dokonce ani nemám takový krásný zdobený kožíšek a kytičkový věneček," povzdechla jsem si trochu zklamaně. Ne, že bych kvůli tomu byla vyloženě zdrcená, ale nebylo by to super mít takové ozdůbky, jako měla ona?
No a pak jsme se dostali k víle Zubněnce - nebo Zuběnce, jak jí říkala Jasnava. "Trochu to bolelo, ale byla jsem moc statečná," sdělila jsem jí s výrazem mučedníka. Dozvěděla jsem se ale, že s dospěláky už se víla asi nebaví. "Nojooo, máš veliká zubiska, jako můj tatínek," pokývala jsem moudře hlavou a bez přemýšlení natáhla tlapku, abych si sáhla na Jasnavin špičák. Když se dala znovu do řeči, vykulila jsem oči. "Cože? Když je vlk hodně starý, vypadají mu znova zuby? A dostane ještě další? To asi musí, jak by jinak jedl," usoudila jsem, přece by nemohl být bez zubů.

Listopad 4/10 - Jasnava

"Ne, ne, nejen trošku," protestovala jsem se širokým úsměvem. Řekla bych jí, že je zbytečně skromná, kdybych věděla, jak to vyjádřit. "Vypadáš úplně jako luční víla z pohádky! Jenom kšidýlka na zádech ti chybí, ale možná, že všechny víly kši- křidýlka mít ani nemusí, žejo?" zubila jsem se, vážně jsem z ní byla nadšená, ať už to byl jen sen nebo ne, bylo to všechno hrozně reálné a luční vílu vlk nepotká každý den. "Dokonce máš i vílí jméno," zahihňala jsem se. Jasnava, no to bylo přece úplně jméno pro vílu. "Já se jenuju- juju- jmenuju Sil," představila jsem se jí na oplátku. Už jsem se ani nesnažila představit pod svým starým jménem, které mi nešlo vyslovit. To nové bylo mnohem jednodušší a taky se mi víc líbilo. "Jistě, že vím. Bydlí ve velkém lavoru v lese a když jí dáš svůj vypadený zoubek, dostaneš za to nějaké překpávko. Překpáv... Přek-váp-ko. Většinou lesklé kamínky nebo ohlázky nebo kytičky nebo věci z može. Hele, už jsem u ní taky byla," vycenila jsem na Jasnavu svoje perličky, aby viděla tu díru, která mi mezi nimi zela. "Hustý, co? Taky si za ní někdy zajdi, něco dostaneš."

Listopad 3/10 - Jasnava

Vlčice vyskočila svižně na nohy a teprve až tehdy jsem si uvědomila, že to vážně je živá bytost a ne jen malý mechový kopeček. Hřbet měla celý porostlý zelení, což byl důvod mého karambolu. Ale určitě mi to neudělala schválně, protože ke mně hned starostlivě strkala čumáček a vyptávala se, jestli jsem v pořádku. "Já jsem tě neviděla," vysvětlovala jsem a škrábala jsem se na tlapky, zatímco jsem si třela natlučený čenich tlapkou. "Trochu, ale to bude dorb- dobrý," mrkala jsem a krátce kýchla, protože mě v čenichu po nehodě lehce zašimralo. Na svoje bebíčko jsem ale rychle zapomněla, protože vlčice si pro sebe ukradla většinu mojí pozornosti. Byla totiž hrozně krásná! Stejně jako Keziina křídla jsem její zelení prokvetlý kožíšek považovala za velmi zajímavou věc. Nedivila jsem se, že se mi taková vlčice ukázala ve snu, vůbec by mi totiž nevadilo někoho takového potkat i ve skutečnosti! "Ty vypadáš jako nějaká luční víla," rozplývala jsem se a obešla jsem vlčici kolem dokola, abych si ji prohlédla a pak jsem se zastavila. "Jsi luční víla? Třeba jako víla Zubněnka? I když ta není úplně luční, spíš lesní, nebo aspoň stromová," zadumala jsem se.

Listopad 2/10 - Jasnava

Doma v jeskyni jsem si lehla na měkkou kožešinu a během pár chvil jsem usnula. Když jsem ale znovu otevřela oči, byla jsem na rozkvetlé louce. To vám byla krása! Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale vypadalo to, že tam jsem sama. Táta, máma ani sestry nebyli nikde v dohledu, ale já jsem se nebála, protože jsem si uvědomila, že to je asi jenom sen. Občas se mi zdály vážně prapodivné věci, ale tohle vypadalo na jeden z těch příjemných snů. A jak byl živý! Cítila jsem, jak mě na zádech hladí hřejivé sluneční paprsky a v čumáčku mne lechtaly smíšené vůně těch všemožných kvítků. Byly tu nejrůznější barvy a vůně. Ponořila jsem se do květinového moře a všechno zvědavě zkoumala. Zdálo se mi ale, že cítím i vlčí pach. Nebo mě jen čumák šálil? Ještě jsem nebyla tak zběhlá v poznávání pachů, ale ten vlčí mi byl nejbližší a tak jsem si jím byla celkem jistá. Poskakovala jsem loukou a hledala, kde se asi schovává ten můj nový potenciální kamarád, ovšem nikoho jsem neviděla. Což ovšem neznamená, že jsem ani nikoho nenašla. Jen jsem spící vlčici odhalila tím, že jsem na ni skočila. "Áááá!" vyjekla jsem polekaně, když se mi pod tlapami vynořil nečekaný hrbol, přerazila jsem se vlčici o hřbet a rozplácla se na zemi.

Čvachty, žbluňky, šplouch. Cákání vody bylo slyšet široko daleko, protože jsem si vůbec nedávala záležet na tom, abych byla potichu. Cachtala jsem se ve veliké kaluži, i když už byla dost zima a na vodě jsem musela rozbít tenkou vrstvičku ledu. Copak jsem ale mohla jen tak obejít takovou krásnou kaluž? Cejprat se ve vodě, to bylo něco pro mě, obzvlášť, když měla na dně takové nádherné blátíčko, jako tahle! Celý můj bílý kožíšek byl brzo obarven na nový odstín, bahenní hnědou. Cizí vlci by vůbec netušili, jakou mám pod bahnem barvu a možná ani maminka by mě nepoznala. Cinkavě jsem se tomu zachichotala a trochu se otřepala, což však můj stav moc nevylepšilo.
Celkem mi bylo i teplo, kupodivu, aspoň dokud nezačal foukat vítr. Cyklón to zrovna nebyl, ale profoukl přímo přes můj mokrý kožíšek, až jsem se chvíli třásla jako osika. Což samozřejmě znamenalo, že je na čase se vydat domů. Cupitala jsem skrze les, jak rychle jsem dovedla. Čumáček jsem měla úplně zmrzlý, brrr, ten vítr byl tedy rošťák! Celou by mě klidně proměnil v rampouch. Cíl mé cesty naštěstí nebyl moc daleko a tak jsem rychle vběhla do jeskyně. Cítila jsem tam příjemné teplo a hned, jak jsem byla uvnitř, jsem se oklepala. Crčela ze mě špinavá voda. Cákance bláta se rozprskly i na samotné stěny. Co vám ale budu povídat, neuvědomila jsem si to, koukala jsem jenom, kde bych se zahřála. Čistá kožešina v koutě to jistí!

Toho, co jsem musela poznat, bylo ještě hodně, ale mě to nevadilo. Těšila jsem se. Jen jsem tedy přikývla a pak úlevně vydechla, když jsem se dozvěděla, že Kezi její magie nepálí. "Ufff, no ještě že tak. Jinak by to nebylo vůbec fajn," zavrtěla jsem hlavou.
Trpělivost se dle Kezi vyplácela. "To já jsem, vážně moc," kývala jsem rychle hlavou a podupávala na místě, až by o mojí trpělivosti každý rozumný vlk oprávněně pochyboval. Zase tak trpělivá jsem ve skutečnosti nebyla, ale vážně jsem byla přesvědčená o opaku! "Jů, to bych byla moc ráda. Ale zatím se poznám s těmi tvými, to budou taky kámoši," usmívala jsem se, ještě jsem je nepotkala, ale tohle už jsem věděla. To byla totiž jasná věc.
Nadšeně jsem se natáhla k pírkům Keziina křídla, když mi to dovolila. Fascinovaně jsem se jich dotkla a opatrně černo-rudé peří pohladila. "Hustý," zašeptala jsem a pak na ni vykulila očka, když mi sama nabídla, že mě nechá proletět. "Fakt? Fakt? Jistě, že chci, jistě, jistě, jistě," vypískla jsem a začala poskakovat kolem jako hopík. Nesebrala jsem odvahu se na to vlčice sama zeptat, ale když nabízela, byla bych úplně hloupá, kdybych odmítla!
Přestala jsem jančit alespoň tak dlouho, abych si poslechla její poučení, ale bylo vidět, že si to úplně neberu k srdci tolik, jak by bylo potřeba. "Budu dávat zor. Pozor," odkývala jsem to Kezi a vrátila se k poskakování. Vlčice roztáhla křídla a já jí hopla na záda, ještě než domluvila. "Tak jo, jdem na to! Já se vůbec nebojím, můžeš letět lychle," chichotala jsem se a mlela se na Keziině hřbetě, abych se tam uvelebila. "Hejááááá," zvolala jsem nadšeně a čekala, až se můj nový oř odrazí od země.

//Ovocná tůň

Pokud šlo o magii, měla jsem nějakou matnou představu. Protožej sem se narodila do světa kouzel, popravdě jsem to všechno vnímala prostě jako normální věci. "Noo, maličko," řekla jsem nakonec a pak vytřeštila oči. Dobře, to, co mi Kezi říkala, bylo trochu děsivé! "Ale ne! Nepálí tě to?" vyhrkla jsem polekaně, nepřišlo mi, že by vlčí kožíšky měly zrovna hořet!
Spokojeně jsem se usmála, když pověděla, že ta tůňka nám něco určitě dá. "Tak jooo, já budu klidně čekat, jsem hrozně... čekací," pokývla jsem hlavou, slovo trpělivá mě zrovna nenapadlo. A asi by mě tak popsal málokdo.
Snažila jsem se marně spočítat Keziiny sourozence, ale bylo to na mě moc náročné. "Taky bych chtěla mít tolik souzorenců," povzdechla jsem si. Ne, že by mi snad sestry nestačily, ale mít takhle obrovskou rodinku, jako měla ona, muselo být určitě super. Zato mě trochu zklamalo, že ostatní křídla neměli. "Oh, to je škoda. Mně se totiž ty křídla vážně líbí," mlaskla jsem obdivně. "Bahí, no, tu jsem ještě neviděla, to bych si pamatovala," střihla jsem oušky. Žádat o to, aby Kezi vzala na záda i mě, jsem si úplně netroufala, ale křídla mě fascinovala. Bylo to na mě vidět. "Můžu si na ně šá-šáhnout?" zeptala jsem se a zvedla jednu přední tlapku, moc mě to zajímalo.
"Ne každý?" zopakovala jsem. Já znala jen samé hodné vlky a nenapadalo mě, proč by někdo neměl chtít být hodný. "Ploč nejsou hodní? Být zlý je přece ošklivé."

"Hehe, to bych nebyla ráda, kdyby všichni zmuzli, co na mě šáhnou," chichotala jsem se tomu dál. "Ještě že můj kožuch je pěkně teplý." To bylo dobré i pro mně. K čemu by mi byl kožíšek, kdyby chladil místo ohřívání? Bylo vidět, že jsem ještě nezažila pravá letní vedra, během kterých bych byla za chladící kožíšek ráda.
Kezi už měla šanci nějaké kouzelné ovoce ochutnat. Tedy, to ovoce vlastně kouzelné nebylo, ale tůňka ano. "Teda, to zní jako mňamka. Snad se tam nějaké udělá, až tam půjdeme my," zadoufala jsem a olízla si mlsně čumáček. Byla jsem moc zvědavá. Navíc se mi ulevilo, když Kezi řekla, že je Kiwi určitě v pořádku. "Ulčitě," odkývala jsem to a přestala si s tím dělat těžkou hlavu. Kdyby mělo něco být v nepořádku, rodiče by to určitě nenechali jen tak!
Následně se okřídlená vlčice rozpovídala o její rodině. A ta byla opravdu hodně velká. "Tedy, to je hodně," vykulila jsem oči. "To je jeden, dva... tři, čtyři... pět..." Jenže jich bylo ještě víc, než tlapky a ocásek dohromady a tak vysoko jsem počítat neuměla. "Prostě hodně!" Potřásla jsem hlavou, když řekla, že je vzala proletět. "Mají taky ke- ke- křídla?" zeptala jsem se, protože jsem si to představovala tak, že spolu brázdili oblohu každý se svým párem křídel. "Teda já bych je ráda poznala, já zatím moc vlků neznám, víš? Snad tam taky budou," usmívala jsem se, bylo by fajn mít další kamarády!

"Aha! Ale já tedy nestudím," zasmála jsem se. Kezi toho tooolik věděla, to bylo super! "Jů, vážně? Tže- tže- třeba bys mi to mohla pak ukázat, až bude," upřela jsem na ni veliká očka, která prostě nepřipouštěla odpor. Strašně moc jsem chtěla vědět, jak se dají věci stavět ze sněhu... Ze sněhu, který jsem si pořád ještě neuměla ani plně představit.
Tahleta tůňka mě zajímala čím dál víc. Ochutnat nějaké to ovoce mě lákalo. "A jedla si ho? Je dobré? Jaké je nejlepší?" vyzvídala jsem a pak se malinko zarazila, když se zarazila i Keziah. "Noo... asi? Já vlastně nevím, kam šla," řekla jsem pomalu. Nebylo na tom nic špatného, že ne? I když já se bez rodičů nikam toulat nechtěla, zatím mě to vůbec nelákalo.
"Jasně! Jsou nelepší," roztáhla jsem tlamu v širokém úsměvu, samozřejmě, že moje rodina byla skvělá, nejlepší, nepřála jsem si žádnou jinou. "Ty máš brášky nebo sestry?" chtěla jsem vědět. Třeba tu těch okřídlených vlků bylo víc, jé, to by bylo skvělé. Její křídla se mi totiž vážně líbila, pořád jsem si je musela prohlížet.
Kezi navrhla, že k tůni můžeme jít společně. "Tak jo, stejně tam máme nařímeno. Naříme- Namířeno!" vykoktala jsem ze sebe konečně. Možná, kdybych nemluvila tak rychle, nepletla by se mi tolik písmenka, jenže to se nedalo ovládat. Bylo toho moc, co jsem měla na srdci. "Ještě sme nikde nebyli," zavrtěla jsem hlavou a nadšeně přešlapovala na místě. Dnešek byl už teď můj nejoblíbenější den a to jsme ještě ani nedošli k té tůňce!

Křídlatá vlčice se usmívala, i když trošku zvláštně, což mne jen víc upoutalo. Byla tak zajímavá - hlavně proto, že byla někdo úplně nový mimo okruh mojí rodiny. "Děkuju!" zamávala jsem ocáskem s takovým nadšením, až mi poskakovala celá zadní půlka těla. "Sníh už plý- prý brzo panadne, viděla jsi ho už někdy? Je tak bílý, jako můj kožůšek?" vyptávala jsem se zvědavě.
Vlčice mi pochválila moje jméno... které tak úplně moje jméno nebylo, ale mohlo by. Čím víc jsem si to v hlavě opakovala, tím víc se mi to líbilo. Budu se pak muset zeptat mamky nebo taťky, jak to s těmi jmény vlastně je. Dají se změnit? "Tak jo, Kezi," odkývla jsem s úsměvem. Musela jsem si to zapamatovat, abych příště věděla, jak jí říkat!
Pohledem jsem zkontrolovala Sonju a taťku, kteří zůstali jen o kousek dál, ale pořád jsem na ně viděla. "Jo, jdeme! Je kouzelná a je v ní ovoce," předala jsem Kezi informace, které jsem sama právě zjistila. Na další otázku jsem ale zavrtěla hlavou. "Jsme celkem čtyši... ne, tři!" O jednu méně, než jsem měla tlapek. Podle toho jsem si to pamatovala. "Ještě máme Kiwi, ale ta se někde lou- lou- toulá."

Spokojeně jsem se zasmála, když táta prohlásil, že je naším tátou rád. Jakpak by také ne! Já zase byla ráda, že jsme jeho! "Nejžív bysme si mohli projít les," navrhovala jsem, pořádně jsem ani neznala to místo, kde jsme žili, na druhou stranu jsem se nebránila dobrodružství někde jinde. Nebránila jsem se ničemu, chtěla jsem totiž poznat všechno. "Já už se na sníh těším," zubila jsem se. Moc jsem si ho neuměla zatím představit, ale věřila jsem, že bude skvělý a zábavný.
Tůňa - nebo tůně, jak se to asi říkalo správně - na nás už čekala. Roztlapala jsem se za taťkou na svých tlapkách připomínající spíš medvídě, než malou vlčici a představovala jsem si, co tam si všechno bude. "Ovoce, to se dá jíst, že?" olízla jsem si mlsně čumáček. "A maminka tam bude?" vyptávala jsem se dál, protože mi v tomhle našem shromáždění trochu chyběla. A vlastně i druhá sestřička se nám někam zatoulala. Nevěděla jsem ale tolik o nebezpečích světa, abych si o kteroukoliv z nich dělala přímo starosti. Prostě mi jen trochu chyběly, ale věřila jsem, že se zase objeví.
Ani Kiwi, ani mamka se sice vzápětí nezjevily, ale namířila si to k nám jinačí vlčice. Měla krásný černý kožíšek, zajímavé blyštivé ozdůbky a dokonce křídla! Nepřišlo mi to moc podivné, neznala jsem tolik vlků, abych dokázala posoudit, jestli jsou křídla obvyklá nebo ne. Ostatně ptáčci je měli, tak proč ne vlci? "Ahoj!" pozdravila jsem ji a zamávala ocáskem. Mrkla jsem přes rameno rychle na tátu, jestli to je okej, ale moc jsem neváhala, abych se za neznámou vydala. "Ty jsi hrozně krásná," vyhrkla jsem na ni hned. "Já jsem Sig- Sige- Sijejl-" Uh! Vlastní jméno se mi v tlamě příčilo a protestovalo. "Sil!" vyhrkla jsem nakonec jakousi zkrácenou a zkomolenou verzi, která mi ale šla přes tlamičku mnohem snáze a vlastně mi i zněla líp. "A kdo šeš ty?"

"Ale to já přece víííím, že bys nás neopo- nepo- nepostil navždy," protáhla jsem a proplétala se tátovi pod nohama, zatímco mi ocásem vesele švihal ze strany na stranu a nejspíš ho co chvíli zasáhl. Některá slova pro mne stále ještě byla trochu složitá, a to včetně vlastního jména, které jsem teď naštěstí říkat nahlas nemusela. Ale trochu mě to trápilo, velká holka jako já by přece měla umět říct svoje jméno, ne?
Zas tak moc těžkou hlavu jsem z toho ale neměla. Víc mě zaujala možnost, že bychom mohli jít na procházku. "Jo, jo, pojďme, pojďme. Já jsem byla v ještkyni - v jés-ký-ní - tak dlouho, už chci vidět něco nového," brebetnila jsem a očkama rejdila po okolí, doslova jsem jimi hltala všechno, co tady bylo k vidění. A že toho bylo hodně. Mech na kmenech stromů, různé křoviny, klacíky, tamhle seděl na větvi nějaký pták a tady se zase povalovala kupka tlejícího listí... Spoustu těch věcí jsem ještě ani neuměla pojmenovat, ale věděla jsem, že taťka nás to určitě všechno naučí.
Dokonce měl hned návrh, kam půjdeme. "Supel! A co to je ta tůňa?" vyptávala jsem se zvědavě. Ať to bylo cokoliv, ráda bych to viděla. "Kdyžtak nás zahže- zahřeješ svým kožuchem," zasmála jsem se a přitulila se tátovi krátce k huňatému boku, než jsem zase vystartovala dopředu a rozhlížela se, jestli už neuvidím tu tůni nebo tůňu nebo jak že se to vlastně jmenovalo! I když jsem nevěděla, jak bych ji poznala, když nemám ponětí, co to vlastně je.