Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Líbí, moc líbí," souhlasila jsem nadšeně a poskakovala taťkovi kolem nohou. Sonja a Silja, Silja a Sonja, Sonja a Sil a Kiwi... Jo. Jenomže Kiwi byla kdoví kde a nikdo ji zatím nedovedl domů. Což bylo trochu zvláštní, ne? Nevěděla jsem, proč by se vlastně chtěla takhle sám toulat. Toulat se s někým, to by mohla být zábava, ale nevěděla jsem, co bych dělala sama bez rodiny někde takhle dlouho. A proč ji dospěláci prostě nemohli vyzvednout? Jasně, nevěděli jsme, kde je, ale jak těžké mohlo být ji najít? Neuvědomovala jsem si ani v nejmenším, jak velká Gallirea vlastně je.
Každopádně pokud jsme ji měli jít hledat, chtěla jsem být u toho. Přece mě tu tatínek nemohl nechat! Já chtěla taky na dobrodružství! "Ale Kiwi tam někde taky je," zaprotestovala jsem. "Taky se toulá, a dokonce sama! Notak tati, prosím, prosííííím," přemlouvala jsem ještě, i když v hloubi duše jsem tušila, že to je asi marné. "Nebude to pro mě moc náročný, slibuju. Fakt!"

Prosinec 9/10 - Thea

"Budu mít oči otevřené, kdybych na něj náhodou narazila!" slíbila jsem Thee. Netušila jsem, kde mohl melounovník růst, ale byla jsem odhodlaná ho najít. "Jen se pod ním bude muset dávat pozor, aby ti ten meloun nespadl na hlavu," zauvažovala jsem. "To bys pak měla bouli jako zeměkouli, jsou totiž fakt hrooozně obrovské!"
Přikryté pod větvičkami mi bylo fajn. Byla to trochu nezvyklá postel, to přiznávám, ale mně se líbila. Hlavně proto, že ji pro mě udělala moje nová kámoška, která měla hlavu plnou super nápadů. "To bychom mohly, nějaká večeře by přišla vhod," usmála jsem se. "A tamty věci vypadaly možná i docela dobře... když to jedí jeleni, musí to být dost dobré i pro vlky," přemýšlela jsem a když přede mne Thea kaštan položila, hned jsem se do něj s chutí zakousla. Jenže to bylo úplně jiné, než jsem čekala. Myslela jsem si, že bude uvnitř měkčí a chutný, ale on chutnal... odporně. "Pfffuj," vyplivla jsem rozhryznutý kaštan a otřásla se od hlavy k patě. "No tak to teda... to je teda vážně hnus," prskla jsem, jinak se to říct ani nedalo. "Jak to ti jeleni můžou jíst? Však to není vůbec dobré." Asi měli jiné chutě, než vlci - dokonce i ti vlci, kteří měli vegetariánské sklony.

Kezi se věnovala svým sourozencům, se kterými bych se já ráda seznámila, ale oni se k tomu nějak moc neměli a já byla trochu zaskočená tím množstvím vlků, které se tu sešlo. Ostatně to bylo asi poprvé, co jsem se octla v takové mega skupině, hah! Zajímala jsem se radši u rodičů, jestli bych si mohla říkat nějak jinak, než mi určili. Ne, že bych jim to chtěla nějak vyčítat, ale... každý se přece mohl splést, dokonce i dospěláci! Těžko se tomu věří, já vím, ale je to tak.
"Sil...ja?" zopakovala jsem po mamce trochu prodlouženou verzi jména, co jsem navrhla. "To zní dobře, tak fajn, fajn, fajn!" usoudila jsem po chvilce s úsměvem. "Trochu jako Sonja, ale jinačí!" Aha, aspoň všichni hned poznají, že jsme ségry. Jen Kiwi nám do toho teď moc neladila... a kdepak vlastně byla? To zrovna rodiče řešili. Tatínek se chtěl vydat sestru hledat. Bez nás? "Můžu jít taky? Já bych chtěla jít taky! Budu hrozně moc hodná, prosíííím," protáhla jsem a upřela na něho smutná očka, přece by mě nenechal v lese, zatímco si bude užívat úžasná dobrodružství!
Meloun byl dobrý, slaďoučký. "Jojo, chutná," přikývla jsem mamince a vydala jsem se s ní omrknout znovu tůňku, i když jsem hlad už moc neměla, snědla jsem melounu docela kus. Byla jsem ale zvědavá. "Co by se tam ještě mohlo objevit? A co to je ten pomaranč?" vyptávala jsem se v reakci na slova bělostné Aranel.

Prosinec 8/10 - Thea

"Hmm, u nás v tůňce se jednou vynořil meloun! Ale nevím, kde normálně roste, možná na melounovém stromě? Má takovou zelenou kůru, která není dobrá, ale uvnitř to je červené, sladké a moc dobré," mlaskla jsem při té vzpomínce. Klidně bych si ještě meloun dala znova. Byl totiž vážně skvělý.
Thea mě uklidnila, když vysvětlila, že se mě nechystá pohřbít v mělkém hrobě, ale že se má jednat o takovou méně hlubokou verzi nory. "Aha, ahaaa," pokývala jsem hlavou. "Ach ne, to mě mrzí, že tě kvůli mně bolí tlapky," svěsila jsem pak omluvně uši. Bylo mi líto, že Thee přidělávám starosti, ale nemohla jsem za to, že byla tak hrozitánská zima! Snažila jsem se přinutit své zuby, aby přestaly drkotat, ale byla to naprosto marná snaha.
Až teprve když jsem byla schoulená v důlku v zemi a přikrytá větvičkou, začala jsem se cítit trochu méně zmrzle. Dokonce jsem rozmrzla natolik, abych vymyslela Thee písničku. Spokojeně jsem zamávala ocasem, když to vypadalo, že se jí líbí! A ještě víc, když i ona začala zpívat! "Jééé, děkuju, mně ještě nikdo žádnou písničku nesložil," zasmála jsem se. "Ale tobě se vážně povedla, hehe," zubila jsem se spokojeně.

Odvděč se někomu za poskytnutou pomoc
Prosinec 7/10 - Thea

Pokrčila jsem rameny, když se Thea začala vyptávat. Asi jí to připadalo malinko zvláštní, což... bylo nejspíš pochopitelné. Tušila jsem, že to není tak úplně běžná věc. "Nooo, já jako maso někdy jím, ono to třeba přes zimu ani jinak nejde, ale když si můžu dát nějaké ovoce, jsem vždycky radši," střihla jsem ušima. Doufala jsem, že časem třeba objevím nějaká kouzla, která mi umožní mít přístup k ovoci pořád. To by bylo suprové!
Pak jsme ochutnaly ten náš slavný odvar, který dopadl... noo, tak trochu všelijak. Příchuť bláta a jehličí nebyla zrovna nejlákavější, to vám povím! Ale nevadilo mi to, byla zábava ho připravovat. Horší bylo, že skoro vůbec nezahřál, ba naopak mi za chvíli začala být taková zima, až jsem měla strach, co bude dál. Změním se v rampouch? Zamrznu jako ta ryba? Prosebně jsem se zahleděla na starší vlčici v bezmezné víře, že mě před takovým krutým osudem dokáže zachránit.
Thea začala dělat něco docela nečekaného. Začala kopat v zemi. "Já ještě n-ne-ne-nepotřebuju hrob!" protestovala jsem, protože se mi rázem zdálo, že už to se mnou moje kamarádka vzdává. Ale poslechla jsem ji. "Tak jo, ale hlavně mě nezahrabávej," stočila jsem se do připravené díry a zjistila, že to přece jen je o něco lepší. Určitě příjemnější, než ležet na sněhu. V další chvíli Thea zmizela a když se vrátila, vlekla s sebou snad celý strom. "No páni!" vyjekla jsem a nechala se přikrýt jehličnatou větví. Připadalo mi to poněkud šílené, ale... fungovalo to. Vítr už se ke mně tolik nedostal a stočená v klubíčku jsem se začala zahřívat. "Aaah, to už je lepší! Děkuju, děkuju, děkuju," opakovala jsem s vděkem, vůbec jsem netušila, co bych si počala, kdyby tu Thea nebyla. "Ty jsi fakt nejlepší," zasmála jsem se. Musela jsem jí nějak pořádně poděkovat! Ale jak? Nenapadalo mě nic lepšího, než složit pro svoji skvělou kámošku písničku: "Thea to je vlčice, šikovná je velice. Zmrzlou rybu ulovila a srnečky nakrmila. A pak ještě ve sněhu vykopala... uuhm... pelech-hu." No dobře, ten konec potřeboval ještě trochu doladit, ale jinak to určitě přesně vystihovalo naše společné zážitky.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí
Prosinec 6/10 - Thea

"Pak mi musíš povědět, jak ti chutnalo," zasmála jsem se a zašvihala ocáskem. Počítala jsem s tím, že Theu ještě někdy uvidím, jiná možnost přece snad ani neexistovala! "Jo jo, je to bezva, akorát teď v zimě bude asi tůňka pod ledem," uvažovala jsem, když jsem se tak koukala na zamrzlé jezero. Proč by na tom naše tůňka měla být jinak?
U koukání moc dlouho nezůstalo a vydaly jsme se učit pohybu na ledu. Krůček po krůčku jsme získávaly jistotu v tom nezvyklém pohybu, ale po nějaké chvíli už jsme tolik nepadaly. Dokonce jsme se doplácaly až ke zmrzlé rybě. "No... já celkově maso moc ráda nemám," přiznala jsem Thee. "Takže asi nejsem ten nejlepší opdo-obdorník," střihla jsem ušima. Malá ochutnávka mi stačila, nic víc jsem nepotřebovala, abych si mohla být jistá, že fanouškem ryb nebudu - ani zmrzlých, ani jiných. Ta chuť byla hodně podivná! "Tak jooo," olízla jsem rychle běloučký sníh a vypláchla si jím tlamu. Rybí chuti z tlamičky jsem se sice zbavila, ale byla mi akorát jen větší zima. Stát na ledě mělo i jiné nevýhody, než že to klouzalo - taky od tlapek stoupal pořádný mráz.
Vůbec jsem neprotestovala, když se Thea chtěla vrátit. "D-d-dobrej nápad," zadrkotala jsem zuby a bruslila za svojí kamarádkou, která přemýšlela, jak bychom se mohly zahřát. "Odvar ze smrku? To jde?" divila jsem se, ale nechtěla jsem zůstat pozadu. Držela jsem se za Theou, jak jen mi to mé kratší nožky dovolovaly a taky jsem do odvaru přihodila svoji vlastní větvičku. Zvědavě jsem sledovala, co Thea dělá s ledem a pak jsem jí pomohla vykopat "mističku", když jsem pochopila, o co se snaží. Náš hotový vynález chutnal po hlíně, jehličí a pryskyřici. Stručně řečeno - docela hnus. Navíc studený, ale aspoň jsme se snažily. Ušklíbla jsem se nad tím pobaveně. "Skřípá mi hlína mezi zubama," zasmála jsem se, ale zuby se mi rázem znovu rozdrkotaly. Byla vážně docela zima a já ještě nebyla moc zvyklá... natožpak dost velká, aby mi teplo tak rychle neutíkalo. Z tohohle mohly být asi problémy! "P-prosímtě, Theo, ale nevíš o nějakém lepším způsobu, jak se zahřát? Mně je opravdu docela z-z-zima," vydrkotala jsem, doufala jsem, že mi Thea dokáže z téhle šlamastyky pomoct!

Prosinec 5/10 - Thea
Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

"Joo, i v zimě," přitakala jsem. "Není to bezva?" Jenže Thea to asi nemohla až tolik ocenit, protože podle vlastních slov nikdy žádné ovoce nejedla. "Moc dobré, takové slaďoučké nebo někdy zase trochu kyselé. Někdy to musíš zkusit, mně chutná mnohem víc, než maso," olízla jsem si mlsně čenich a litovala, že je všude sníh a nemůžu Thee ukázat žádné dobré ovoce. Leda bych ji vzala k nám do lesa a k tůňce, ale úplně jsem nevěděla, jestli mám něco takového dovolené dělat.
Na ovoce jsem ale brzy zapomněla, protože jsem měla potíže i s udržením rovnováhy. To proto, že jsme se vypravily na led. Pohyb po něm byl hrozně složitý, tlapky se mi klouzaly a trvalo docela dlouho, než jsem vůbec přišla na to, jak je pod sebe poskládat, abych mohla stát vzpířmeně a ne rozplácnutá na ledě jako palačinka. Bylo potřeba trochu použít drápky, v tom byl ten vtip. "Možná na to ještě přijdem," řekla jsem Thee s nadějí, byla jsem zkrátka rozený optimista.
Ale Thea už zase něco našla! Neváhala jsem a odpíchla se tlapami, abych mohla za ní. Bruslení bylo o něco snazší, než chůze, ale zase se mi tlapy rozjížděly do všech stran. I tak jsem však dosáhla místa, kde Thea očmuchávala rybu umrzlou na ledě. "Chudák," politovala jsem ji, zatímco starší vlčice už koukala, jak by ji sežrala. Malinko jsem nakrčila čumák. "Já si myslím, že ani čerstvá ryba nechutná dobře," poznamenala jsem, ale byla jsem ochotná to zkusit. Konec konců, rybka už to měla za sebou, víc ublížit jsem jí nemohla. Ukřoupla jsem kousek zmrzlého masa a žmoulala ho v tlamě, dokud nerozmrznul, ale prostě mi to nepřišlo moc dobré. Spolkla jsem to jen se sebezapřením. "Eh. No. Není to zrovna... nejlepší," otřásla jsem se od hlavy k patě. Bleh.

Seskočila jsem Kezi ze hřbetu a připojila jsem se k tátovi se Sonjou. Dokonce i maminka se objevila! "Ahoj, ahoj, ahoj," pozdravila jsem se se všemi, se svojí rodinou i s ostatními vlky, kteří už se tu pohybovali. To byla zase Kezi rodina. "Ahoooj, já jsem Sil!" představila jsem se jim všem a namotala se pod tlapky tátovi. "Že můžu být Sil, tati? Nebo tak něco? Já Segagejl neumím říct," postěžovala jsem si mu tiše, ale rychle jsem se zase začala věnovat tomu, co se dělo kolem.
Kezi cosi vytáhla z vody a když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že to je nějaké to ovoce. Bylo... dost podivné. "Jůů, jak se to jmenuje?" očichávala jsem to zvědavě a hned si kus červeného vnitřku ukousla. "Mmm, fakt je to dobrý," olízla jsem si čumák a nabídla si ještě, červená šťáva mi tekla po bradě. Mamka taky jeden ten podivný plod našla, bylo jich tady vážně dost pro všechny. Ostatní vlčata - jak že to bylo, Eira a Qindus? - se do toho taky pustila. Předtím jsem se s nimi hodně moc chtěla seznámit, ale teď... teď jsem popravdě byla jaksi unavená. Spokojila jsem se s tím, že jsem si kecla do sněhu a sledovala dění. Prozatím.

Prosinec 5/10 - Thea

Samozřejmě, že Theu zaujalo naše kouzelná tůňka! Koho by taky nezaujala, byla boží! "Někdy se jí na hladině objevuje samo od sebe různé ovoce. Úplně jen tak," vysvětlovala jsem s nadšením, jako by to byla ta nejvíc hustá věc na světě. Protože pro mě byla, rozhodně ta nejhustější věc, jakou jsem kdy poznala.
Ale mluvení nám moc dlouho nevydrželo, teď byl čas na hraní! Válely jsme se ve sněhu, ve kterém jsem se já se svým kožíškem chvílemi snad i trochu ztrácela. Aspoň jsem si to tak představovala, že jsem místy úplně neviditelná. Vypadalo to, že jsem tenhle souboj vyhrála. "Jasně, tlapku na to," odsouhlasila jsem radostně a podala si s Theou pacičky. "Ty sis ale taky vedla dobře," zazubila jsem se na ni zvesela. No a mezitím už měla Thea vymyšlené zase něco dalšího. S touhle vlčicí se mi líbilo, měla v hlavě spoustu zajímavých nápadů.
"Jasně, zkusme to, taky jsem nikdy na ledě nebyla," chytla jsem se toho ochotně a hned jsem se hrnula na led. Ale nebylo to tak jednoduché, jak se mohlo zdát! Tlapky mi bruslily do všech možných stran a udržet balanc bylo těžké, ne-li přímo nemožné. Stačilo pár kroků a šla jsem na čumák. Uf! A jak se teď posbírat zpátky? Povedlo se mi nějak zvednout zadek, ale přední tlapky zůstávaly rozcapené každá na jinou stranu, ne a ne se zapřít. "Uh, uf, teda Theo, tohle vůbec není tak jednoduchý," stěžovala jsem si, i když jsem se u toho smála.

Vyválej někoho ve sněhu
Prosinec 3/10 - Thea

Thea se rozpovídala o ostatních smečkách, které jsem já vůbec neznala a tak jsem napjatě poslouchala, abych si to všechno zapamatovala. Přišlo mi, že toho ví tolik! "No páni, já znám jenom naši smečku zatím! A vlastně nevím, jak bych ti to popsala, no... není to moc daleko od velikýho jezera, trochu jako je tohle, a taky je tam taková hluuuuboká díra na jedné straně lesa, tam se nesmí chodit, protože kdybys tam zahučela, tak tě už nikdo nikdy nevytáhne. A uprostřed lesa je kou-kou-kouzelná tůňka," vysvětlovala jsem, ale nebylo jisté, jestli cokoliv z toho Thee alespoň trochu pomůže, kdyby chtěla náš les hledat.
To už jsme se ale pustily do zimní hry, kterou jsem rychle pochopila, i když provést to pořádně se mi podařilo až na druhý pokus. Bylo těžké posoudit, který kámen doletěl dál, aspoň pro mně, ale Thea to rozhodla v můj prospěch. Radostně jsem poskočila: "Fakt? Fakt myslíš? Woo hoo, tak to je teda super," poskakovala jsem nadšeně ve sněhu a zastavila se až tehdy, když začala má nová kamarádka přemýšlet o odměně. "No? Co je výhra- aaa!" vyjekla jsem se smíchem, když se po mně vlčice vrhla a překulila mě do sněhu. "No tohle! Jen počkej! Však já ti ukážu!" smála jsem se a sotva jsem se trochu ze sněhu vyhrabala, sápala jsem se zase po ní, abych ji svalila na zem a mohla ji taky vyválet, i když jsem byla o poznání menší. Však já se nevzdám!

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport
Prosinec 2/10 - Thea

Zaposlouchala jsem se do slov rezavé vlčice, která se mi hned zalíbila. "Takže pomáháš zvířátkům, aby přežila zimu? To je od tebe moc pěkné, s tím ti pomůžu ráda! Určitě jim to požů-pož-pomůže!" ujišťovala jsem ji, tohle přesně vypadalo jako věci, které by srnkám, jelenům a tak podobně mohly chutnat. A protože nebyl čas ztrácet čas, neboť sníh už všude napadnul, pustila jsem se ihned do práce a se svou novou kamarádkou jsme nanosili krmení pro lesní zvěř co nejvíc. "Tak, a je to," odfoukla jsem si spokojeně, když už jsme měly slušnou hromádku.
"Já jsem Sil," představila jsem se na oplátku, když mi druhé vlče sdělilo své jméno. "A jsem z Boů-bou-borůvkové smečky. Ráda tě poznávám," střihla jsem oušky nadšeně, Thea byla vážně fajn a to jsem ji znala teprve malou chvíli. Už teď jsem ji ale vnímala jako super kámošku! Protože kým jiným by taky mohla být?
Najednou se jí úplně rozzářila očka. Hned mi bylo jasné, že má nějaký super nápad. "No jasně, že se vůbec ptáš," odkývala jsem s nadšením a čekala, co mi bude chtít zajímavého ukázat. Thea mi ukázala klacíky, které se skrývaly pod sněhem. Jeden jsem si vybrala a následovala ji k zamrzlému jezeru. Zkusila jsem položit tlapku na led, ale hned výhružně zapraskal, což mi stačilo k tomu, abych se stáhla stranou. Netušila jsem, kam tím Thea míří, ale pozorovala jsem ji s opravdickým zájmem. Položila kamínek na led a pak PRÁSK! Už letěl! "Hohó, tak to je bezva! Tak schválně," zazubila jsem se a připravila se. Vzala jsem si do tlamy "hokejku", přešlápla, zamířila... švih, kámen jsem klacíkem úplně minula. "To se nepočítá, to se nepočítá," vyhrkla jsem spěšně. "To byla jen zkouška." Znovu jsem zvedla klacek, rozmáchla se a tentokrát se kamínek rozjel po ledové ploše jako po másle. Fííí, dojel až k tomu Theinému, se kterým se s křachnutím srazil. "Jooo, paráda! Ale kdo vlastně vyhrál?" Odhahovalo se to vážně docela těžko, popravdě jsem po tom, co se srazily, už ani nevěděla, který je můj a který Thein.

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu
Prosinec 1/10 - Thea

Tlapkala jsem jen tak nazdařbůh, vůbec jsem nečekala, že skončím u jezera. Zamrkala jsem překvapením nad tou spoustu třpytivé vody... a hele! Co to je tamhle? Nebo spíš kdo? Rezavý kožíšek se ochomýtal na břehu. Bylo to nějaké další vlče! Sice starší, než já, ale to vůbec nevadilo, i tak to mohla být potencionální nová kamarádka. Hned jsem se za ní rozběhla s ocáskem radostně vlajícím.
"Ahoj!" pozdravila jsem ji zvesela a nakukovala jí pod tlapky - copak to tady vyváděla? Zdálo se, že nosí ty zvláštní plody směrem k lesu. "Copak to vyvádíš?" zeptala jsem se zvědavě. Leželo tady těch věcí po zemi vážně hodně, jestli je tam chtěla odnosit všechny, bude jí to nejspíš trvat vážně docela dlouho. "Chceš s tím pomoct?" nabídla jsem se ještě předtím, než jsem vůbec věděla, o co vlastně jde. Popadla jsem hned jeden z plodů do tlamy a odběhla s ním k okraji lesa, kde je druhá vlčice také odkládala. Mávala jsem přitom nadšeně ocáskem a sledovala, co na to rezavá slečna řekne. Doufala jsem, že bude mít radost... a že nám to takhle půjde rychle od tlapky, ať už to bylo cokoliv, a pak si třeba budeme moct něco zahrát nebo tak! To by bylo úplně nejlepší!

//Borůvkový les

Hupla jsem nadšeně Kezi na hřbet, ani mě nenapadlo, že jsem jí mohla trochu přerovnat obratle. No, snad byla odolná! Usadila jsem se jí pohodlně mezi křídla. "Jsem, jsem, jsem hroooozně opatná, tak už poletíme!" Nechtěla jsem poslouchat nějaké poučky, chtěla jsem už letět. Držela jsem se pevně Keziina hřbetu a nadšením zavýskla, když se konečně odpíchla od země.
"Jééé, to je super! To je krása!" pronášela jsem tyto a podobné věty každou chvíli. Nemohla jsem se vynadívat, jak všechno vypadalo úplně jinak, když se jeden vznášel nad zemí. "Jůů, támhle lítá ptáček! A tamhle je něco chlupatýho, vidíš? Teď to zaběhlo do lesa," brebentila jsem celou dobu a oznamovala Kezi úplně všechno, co jsem spatřila.
Nakonec se pod námi objevila ta tůňka. "Můžeme... ale počkej, tamhle vidím tatínka!" zvolala jsem. "A další vlky! To je asi tvoje do-dor-rodinka, žejo?" Byla tam bílá vlčice a s ní vlčata. "Tak poleťme k nim, ať je potkáme," poprosila jsem Kezi.

Listopad 10/10 - Jasnava

Jasnavy vlčátka byla větší, než já, ale to určitě zase tak moc nevadilo. Pořád to přece byla vlčátka! "Teda, to jsou zajímavá jména, ale asi je ani nezvládnu vyslovit," zasmála jsem se, byla docela dlouhá. Vlastně jsem si je ani nezapamatovala. "Jakapak to bylo? Hráškošlap, Kulimráček a Hvězdoprášek? No, až potkám někoho s dlouhatánským jménem, budu vědět, že to jsou oni," uchichtla jsem se.
Mezitím už naše chaloupka - tedy spíš chaloupka víl - nabrala svoji finální podobu. Vystlaná mechem a shora maskovaná vypadala vážně útulně. "Moc pěkné," odsouhlasila jsem. "Jsme šikovné! Škoda, že nejsem tak malá, abych se tam vešla, hned bych si tam zalezla." Tlamička se mi totiž otvírala v mohutném zívání. Chtělo se mi strašně spát... což ve snu nejspíš znamená, že je čas vstávat. "Myslím, že už budu muset jít," zívla jsem znovu. "Asi se za chvíli vzbudím. Ale ráda jsem tě poznala, vílo luční," přitulila jsem se krátce k předním tlapkám vlčice. "Bylo to s tebou fajn, snad se ještě potkáme. Tak ahoj." Poslední slovo ale už málem zaniklo do ztracena, protože se sen začal rozplývat a já se probudila.

Listopad 9/10 - Jasnava

"Ugh, já vím," povzdechla jsem si a malinko zakoulela očima. "Ale stejně mi moc nechutná a nelíbí se mi, že kvůli němu musí někdo umřít, víš? Moje maminka taky maso nejí." Jasnava se naštěstí netvářila, jakoby jí to přišlo nějak divné, takže jsem byla v klidu. Jak jsme se octly ve vzájemných snech, to už bylo trochu zajímavější, ale byla to trochu záhada. Vlčice nevěděla, jestli to je běžné nebo ne. Nabídka, kterou učinila, mě ale okouzlila. "Jó, tak jó! To bych byla ráda, třeba přemluvím rodiče, aby mě vzali na výlet do vašeho lesa a pak bys zase ty a tvoji synci mohli jít do našeho lesa! Jsou tvoje vlčátka tak malá, jako já?" zajímala jsem se. Určitě by to byli skvělí kamarádi!
Domeček pro víly krůček po krůčku nabíral tvar, ale k dokonalosti mu ještě něco chybělo. "Hmm," zabručela jsem zamyšleně. "Já vím! Mohly bychom tam dát trošku měkkého mechu, aby si na něj mohly sednout! Ty mechové polštářky jsou totiž hrozně měkoučké a příjemné," střihla jsem ušima, nadšená, že jsem na to přišla a hned jsem vystřelila, abych nějaký mech nasbírala. Přinesla jsem ho ale o trochu víc, než bylo potřeba, když jsem kousek opatrně strčila dovnitř, ještě nějaký zbyl. "A co uděláme s tím zbytkem?"