Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Našla jsem ten strom hluboko v srdci lesa. Byl tak zvláštní! Kmen měl zkroucený, kůru hrubou a plnou hlubokých vrásek, i jeho větve byly pokroucené a propletené, alespoň ty, které mu zbyly. Jeho vršek byl totiž v jednom místě zlomený. Když byl celý, musel být opravdu veliký! A starý! Obejít jeho kmen mi chvíli trvalo a nevěděla jsem, kolik vlků by muselo stát jeden za druhým a držet se za ocásek, aby ho celý obkroužili.
Zatímco jsem kolem něj kroužila já, našla jsem v něm dutinu. Byla tak akorát velká, abych se do ní protáhla a mohla se tam schoulit. Vnitřek voněl dřevem a desetiletí, po která zde strom stál, jako by taky všechny ještě visela ve vzduchu. Zavřela jsem oči, dýchala tu vůni a bylo mi jasné, že tohle není obyčejný strom. Tenhle byl kouzelný. Určitě v něm žily víly, které se obyčejným vlkům ukazovaly jen tehdy, když samy chtěly. Zkusila jsem je poprosit, aby se mi ukázaly, ale bohužel jsem neměla štěstí. Víly v tomhle dokážou být hodně vybíravé. Zařekla jsem se, že jim najdu nějaké pěkné dárečky a přinesu je zpátky sem, do stromové dutiny. Potom se spolu určitě dokážeme spřátelit! Nebylo by skvělé, mít kamarádku vílu?

And so I set of on my journey towards home. Or at least I hoped I was heading towards home... But surely I had to be! Where else would I be headed? The day was pleasant, the sky was blue and a fluffy cloud ocassionaly marched across like a round fat sheep. Snow was everywhere of course, but walking in it wasn't too difficult - and after a while I came across a set of tracks. I tried putting my own paw into one of them to compare them. Surprisingly, they were a perfect fit. Were those my footprints from when I left the Blueberry forest? It seemed more than likely, and also very lucky. I hopped into the pawprint trail and started following it.
I was still confused how this could happen, though. I had absolutely no memory of leaving the forest and wandering off. The only explanation I came up with was that I must have been sleepwalking. I wasn't aware of this ever happening to me, but I heard about wolves who fell asleep and woke up in a completely different place - or their friends or family told them about stange things they did or said while they were asleep. Crazy how that can happen! Well, anyway... After a while I started seeing trees in front of me and after just a little more walking I was sure that I made it home. This was, no doubt, the Blueberry forest. Hooray! I ran in with my tail wagging happily. I was worried for a while there! Luckily it didn't snow for a while, so my tracks in the snow stayed visible and I was able to follow them back home.

Utekla jsem od liščí nory, co mi nohy stačily a i když jsem netušila, co budu dělat teď, byla jsem si jistá, že všechno musí být lepší, než skončit s ní v jejím příbytku. Určitě neměla nejlepší úmysly, chovala se značně podezřele a byla jsem ráda, že jsem jí na to neskočila. Alespoň jsem se dozvěděla, jak se tenhle druh zvířete jmenuje a utvrdila jsem se v tom, že jsem měla pravdu. Uměli mluvit stejně, jako vlci. I když mezi námi byly docela velké rozdíly, v něčem jsme si byli hodně podobní a tak to samozřejmě dávalo jen a jen smysl, že bychom si rozuměli.
I když jsem z toho měla radost - jak z nových znalostí, tak z toho, že jsem vyvázla bez úhony, přemýšlela jsem, co si teď počnu. Už jsem si nepamatovala, kudy jsem se do liščího lesa dostala. A dokonce jsem si nevzpomínala ani na to, kdy jsem odešla z toho našeho nebo proč jsem udělala něco takového. Ovšem, možná jsem Kiwi podvědomě záviděla její dobrodružství a chtěla jsem nějaké vlastní, ale to bych si snad vzpomínala? Ať to bylo jakkoliv, musela jsem nějak najít cestu zpět. Teď bylo sice pěkně a slunečno, ale stmívat se začínalo brzy a já nechtěla být venku, až padne tma.
Anžto jsem neměla moc možností, vyrazila jsem prostě přímo za nosem. Musela jsem časem dojít k něčemu, co je povědomé, to dá rozum. Moc daleko jsem určitě dojít nemohla, nohy mě ani nebolely, takže jsem za sebou jistojistě neměla příliš dlouhou cestu. Určitě bylo také možné, aby za tím bylo nějaké kouzlo, ale ani toho jsem si nebyla vědomá. A tak jsem prostě šla, šla a šla a doufala, že brzo spatřím známé stromy Borůvkového lesa.

Jak jsem vlastně zabloudila na to zvláštní místo? Ač jsem o tom přemýšlela, neměla jsem jisto. Že bych se tak zamyslela, až jsem došla sem? Nebyl to spíš celé jeden velký sen? Les, co viděla jsem kolem, byl mi zcela cizí. Cokoliv mi bylo známé tady náhle mizí. Co si počnu v tomhle lese, jak se domů vrátím? Nebyla tu živá duše, já se tu snad utrápím!
O kousek jsem zašla dále, jen tam mezi stromy. Spatřila jsem díru temnou a zaťala zuby. Nora, jenomže ne vlčí, to se zdálo jisté. Co za zvíře čeká ve tmě, až mě do nosu hryzne? Přesto mě to k noře táhne, zvědavost mnou zmítá. A hle, teď z ní trčí čumák, větří, až se kmitá! Za čumákem na svět náhle vylouplo se zvíře. Malé, nízké, rezavé... a ještě žije v díře. Vzpomínka mne samozřejmě hned do čela praští. Tohle zvíře u nás v lese čenichalo v roští! "Ahoj, co jsi vlastně zač?" zeptám se hned zkraje. "Já jsem liška, žiju tady, tohle nora má je. Ukážu ti," ah, v tu chvíli popadá mě obava. Lízt do cizí nory nemusí být zábava. "Díky, určitě je hezká, ale já teď spěchám. Nebudu tě obtěžovat, pracovat tě nechám." Rychle jsem se otočila a dala se na ústup. Liška za mnou cosi křičí, já neříkám ani muk. Běžím, běžím, všechny síly do útěku vkládám! Než se nechat unést liškou, ať na cestách strádám!

Šla jsem se projít do hlubin lesa, kdy vždycky bylo něco zajímavého k vidění. Sama jsem se často podivovala nad tím, jak rozmanitá zvířata vlastně byla. Stoprocentně toho bude k objevování ještě mnohem, mnohem víc po celém okolí, až konečně budu dost velká na to, abych takový výlet mohla podniknout. Stále jsem se však musela spokojit s omezeným prostorem Borůvkového lesa.
Stačilo mi to, prozatím, aspoň jsem si to říkala. Spatřila jsem tady totiž všechno možné a ne všechna zvířata jsem ještě dokázala pojmenovat. Srst rezavě zářící do dálky samozřejmě patřila veverkám, ty už jsem znala, avšak jednou jsem zahlédla rezavé zvíře, které rozhodně veverkou nebylo, maximálně nějakou vzdálenou příbuznou. Sestřenicí? Svižně si to klusala mezi stromy a za sebou táhla huňatou oháňku. Stopy za sebou tím ocasem úplně zametla, jako by tady ani nikdy nebyla. Sledovat jsem ji tedy nemohla, i když by mě hodně zajímalo, kam šla a co byla vlastně zač. Snad bychom si mohly i popovídat, vypadala totiž trochu podobně jako vlci, i když byla o hodně menší a měla krátké nožky. Smůla, no, utekla mezi stromy a už jsem ji pak neuviděla. Snažila jsem si aspoň zapamatovat co nejvíc detailů, abych se potom mohla zeptat rodičů, jak se takovéhle zvíře vlastně jmenuje.

Prosinec 10/10

Však to býval živý tvor! Borůvky a melouny a rostliny byly asi sice také svým způsobem živé, ale bylo to něco jiného. Zvířata byla jako my, měli svoje rodiny a svoje malé životy. Připadalo mi hrozně kruté nějakou srnku třeba připravit o bratra nebo o mámu jen proto, že jsem měla hlad. Nepřišlo mi to vůbec správné a netušila jsem, jak je možné, že to ostatním zase tak nevadí. To je život, to je příroda, říkali... ale ovoce bylo přece taky příroda? A kdybychom ho neměli jíst, proč by tu potom bylo? Povzdechla jsem si. Snad tohle taky pochopím, až trochu povyrostu. Prozatím mi z toho bylo akorát do breku... ale nebrečela jsem. Jen jsem nad tím ještě chvíli přemýšlela a potom jsem se vydala zpátky k jeskyni. Následovala jsem svoje vlastní stopy v bílém sněhu a zasmála jsem se, když jsem došla na místo, kde byl otisk po mém pádu z kmene. Hned jsem měla zase dobrou náladu!

Prosinec 9/10

Bloumala jsem po lese a zabavovala se čímkoliv, co mi zrovna přišlo pod čumák. Tu jsem tlapkou shodila hrudku sněhu z větvičky, tu jsem zkusila olíznout rampouch. Přitom jsem přemýšlela, co ještě Kiwi mohla zažít na cestách a co jsem naopak mohla zažít já jenom tady. "Hm... kouzelnou tůňku taky určitě nikde jinde nemají," usoudila jsem po chvíli úvah a mlsně jsem se olízla. Meloun byl opravdu moc dobrý, když jsem ho ochutnala. Možná bych se tam měla vypravit znovu? Jenže teď byla zima a tůňka byla zamrzlá. Pořádná smůla, vzhledem k tomu, že mi začínalo zase kručet v břiše. Teď bych si nějaký meloun dala ráda, nebo jakékoliv jiné ovoce. Bohužel se zdálo, že dnes bude na jídelníčku maso. Ugh. Musím se pak zeptat maminky, jak si v zimě poradí, musí to určitě jít jinak, usmyslela jsem si. I když už bylo maso ulovené a připravené, stejně se mi pořád jaksi příčilo ho jíst.

Prosinec 8/10

Navíc, kdybych měla svoje vlastní, mohla bych letět tak vysoko a rychle, jak bych sama chtěla. Kezi měla strach, že se zřítím, tak neletěla zase až tak vysoko. Ne, že by to i tak nebylo naprosto suprové, ale přece jen... bylo něco na tom moci si dělat věci po svém. Já byla samozřejmě poslušná holka, o tom žádná, ale pokud jsem si dobře vzpomínala, žádná pravidla ohledně křídel a létání jsem nařízená neměla. A stejně... Než se dočkám křídel, beztak už budu velká a tím pádem budu moct dělat úplně cokoliv. Tak jsem si to aspoň představovala. Nezdálo se mi totiž, že by dospěláci museli dodržovat nějaká pravidla nebo někoho poslouchat. Jedli, co chtěli, spali, kdy chtěli, chodili, kam chtěli a navíc mohli kouzlit a mít křídla a tak vůbec všechno. Někdy se mi opravdu hodně líbilo být malá, ale většinu času jsem se nemohla dočkat, až trochu povyrostu.

Prosinec 7/10

Když byla pryč takhle dlouho, tak určitě musela cestovat daleko. Co asi všechno viděla? Koho potkala? Kde vůbec spala a co jedla? Jéje, budu jí muset položit asi tak tři miliony otázek, až se konečně objeví! "Určitě ale nezažila nic tak suprovýho, jako lítání s Kezi," utěšovala jsem se a spokojeně se zazubila. Jo, lítání, to byla vážně třída! Ještě bych si to někdy ráda zopakovala, ale měla jsem takový pocit, že na to už brzo budu trochu moc těžká. Škoda. Ovšem nevzdávala jsem se naděje, to vůbec ne. Mohla jsem si přece nechat taky narůst křídla, přesně jako měla Keziah. No, možná ne přesně. Nemyslela jsem si, že by mi rudá a černá moc ladily ke kožíšku. To raději nějaká bílá, jako sníh. "A třpytivá! Možná i trošinku do růžova?" uvažovala jsem a otáčela se na jednu stranu a na druhou, jak jsem si na svých bocích představovala pár velikých křídel.

Prosinec 6/10

Poskládala jsem si nožky pod sebe a otřepala ze sebe všechen sníh ve spršce, která se rozprskla po širém okolí. "Stejně si myslím, že bych na ten výlet mohla," navázala jsem, jako by se nic nestalo - a jako by mi snad někdo odporoval. "Tohle by se mi na výletě nepřihodilo, samozřejmě, dávala bych si mnohem větší pozor. A kdybych náhodou už nemohla, vždycky by mě táta mohl vzít na záda, nebo snad ne?" uvažovala jsem nahlas, zatímco jsem si to vykračovala po území a hledala nějakou další zábavu. Musela jsem přiznat, že Kiwi to její dobrodružství možná trochu závidím. Malinko jsem si o ni dělala starosti, ale protože jsem byla mrně ještě životem a jeho krutostí nepříliš políbené, nebyly to zase až tak velké starosti. Spíš, než že bych se obávala, co se jí mohlo stát, že je pryč tak dlouho, těšila jsem se, až se k nám vrátí a všechno nám povypráví.

Prosinec 5/10

Viděla jsem, že už o moc dál nedojdu a tak jsem se přikrčila a chystala se seskočit z kmene zpátky na zem - což byl samozřejmě přesně ten moment, kdy jsem konečně ztratila rovnováhu. Předklonila jsem se až příliš a tak jsem místo ladného seskoku, který jsem si v hlavě představovala, předvedla neelegantní žuchanec. Ještě, že do měkké sněhové peřiny! Ale taky pěkně studené, brr. Se svým bělostným kožíškem jsem ve sněhu na chvíli úplně zmizela a kdybych se nehýbala, možná by mě neviděl ani ten, kdo by náhodou stál hned vedle mě. Ovšem nehýbat se, to já moc dlouho nevydržela. Začala jsem se okamžitě vrtět, prskat a hrabat se ven. Nic se mi nestalo, ani mě nic nebolelo, ale i tak jsem byla ráda, že to nikdo neviděl. Určitě by se to dalo brát jako další důkaz, že nejsem dost stará na výlet ve sněhu - a další takové důkazy jsem opravdu nepotřebovala.

Prosinec 4/10

"Já vím, že máma s tátou by mi to určitě nezakazovali, kdyby k tomu nebyl důvod," pokračovala jsem ve svých úvahách i ve svém "provazochodectví" na kmeni. Povážlivě jsem se nakláněla nejdřív na jednu a pak na druhou stranu, jak jsem se snažila udržet rovnováhu, ale nespadla jsem. Zatím. "Jenže to je taková hrozná nuda tady trčet, zatímco Kiwi lítá někde za dobrodružstvím a taťka ji jde pak hledat úplně sám... Nojo, nojo, já vím, že Kiwi neměla chodit nikam sama. A neříkám, že to chci udělat! Však jsem pořád tady, ne? Pořád v lese. Jenom... jenom... achjo," povzdechla jsem si. "Jenom bych fakt hodně na ten výlet chtěla, a ne až sníh roztaje, ale teď hned. Chtěla bych vidět, jak vypadá zima i někde jinde, než tady. Taaaak by mě to zajímalo," mlela jsem dál tlamou, zatímco jsem se blížila k místu na kmeni, po kterém už se dál jít nedalo kvůli větvím.

Prosinec 3/10

Já jsem totiž věděla, že už malá nejsem. Stačilo mi podívat se na své velké tlapy! A tamhleten spadlý kmen - dřív jsem ho stěží dokázala přelézt, jak mi přišel obrovský, ale teď už jsem měla záda skoro v rovině s ním. Vyrostla jsem! Nedalo se to popřít! Tohle byly důkazy! Zhluboka jsem si povzdechla a vyskočila na kmen, ztratila rovnováhu a chvíli to vypadalo, že poletím přímo po tlamě do závěje. V poslední chvíli se mi moje kolíbání na hraně podařilo vyrovnat a všechny čtyři tlapy zůstaly bezpečně na pevné zemi. Opatrně jsem začala balancovat z jednoho konce kmene na druhý. "Já vím, že na tom musí být něco pravdy," řekla jsem tentokrát jen tak do vzduchu, neb nikde v dohledu nebyl žádný tvor, který by mě poslouchal. Ne, že by mi to vadilo, neměla jsem vůbec žádný problém poslouchat sama sebe, když na to náhodou přišlo.

Prosinec 2/10

Momentálně jsem kolem neviděla ani nikoho dalšího, i když jsem věděla, že aspoň někdo z rodiny je buď tady poblíž v lese nebo v jeskyni. Proto jsem se ani nebála, že bych je snad ztratila. Poskakovala jsem si bezstarostně lesem, pobrukovala si a přemýšlela, čím bych se mohla zabavit. Trochu mě dráždilo, že jsem byla podle všeho - a hlavně podle všech - ještě moc malá, než abych mohla jít sama někam ven z lesa. A kdyby jen sama! Dokonce ani hledat Kiwi jsem jít nemohla. Přitom jsem byla přesvědčená o tom, že bych to zvládla, a to bravurně. "Však už nejsem malá," řekla jsem přesvědčeně sýkorce, která seděla na větvičce opodál. Ona jen pípla a odlétla, aniž by dala najevo, jestli mi věří nebo ne, ale vlastně jsem od ní žádné potvrzení ani nepotřebovala.

Prosinec 1/10

Zima pořád pokračovala. Všude bylo bílo, v lese i na loukách, dokonce i na tůňce a na jezeře, protože se sníh držel i na ledu. Mně to ale vůbec nevadilo. Měla jsem huňatý kožíšek, do kterého se žádný mráz prolámat nedokázal, takže jsem v pohodě dováděla v závějích, zatímco někteří ostatní vlci se klepali zimou a cvakaly jim zuby. Jojo, rozuměla jsem jim, taky se mi to přece stalo, když jsem si hrála u jezírka s Theou! Ale od té doby už jsem nikdy nezůstala na mrazu tak dlouho, abych se znovu rozklepala jako ratlík a musela se nechat zachraňovat. Tiše jsem se pro sebe zasmála nad tou vzpomínkou a hlavně nad tím, jak jsem si nejdřív myslela, že se mi Thea chystá vykopat hrob. Škoda, že tady teď nebyla. Užily jsme si spolu vážně hodně legrace a moc ráda bych si to zopakovala. Bohužel jsem netušila, kde bych svoji kamarádku teď zrovna mohla najít.