Příspěvky uživatele

Matka byla naprosto úžasná. Zvyklá mi fakt všechno vysvětlovat. Jakmile jsem byla na druhé straně, hned mi dala instrukce zvedat nohy a tak jsem v komickém podivném stylu zvedala tlapky tak vysoko, jak jen to šlo. A přesto se mi občas nějaká větvička odřela o břicho. Už stačilo jenom překonat poslední nástrahy svahující se klády, což mi celkem šlo s mým nízkým těžištěm a hop byla jsem na druhé straně. Dopadla jsem na kamínky a mírně to neodhadla, protože země byla blíže, než jsem čekala a já se v podstatě na zem rozplácla. Nic mě nebolelo a mírně jsem se zachichotala. "Hihihi," ozvalo se ze mě. Na věrozvěstku se to nehodilo, ale já byla prostě pořád jenom mrně. Nemohla jsem být pořád tak vážná jako máma.
Mamka mě pochválila, za což jsem byla ráda a začala jsem se sbírat ze země a oprašovat od kamínků a možného sajrajtu, který jsem cítila na kožichu. "Niamph by byla radši, kdybych se rozhodla procházet nějakou temnou jeskyní, než po kládách," zasmála jsem se. "Protože to mi moc nevyšlo, minimálně ten dopad," dodala jsem a zavrtěla ocasem. Byla jsem ráda, že jsem tady s matkou.
Vyrazila jsem za ní jak přívěsek u jejího ocasu. Zatím co já šla mlčky, matka si prozpěvovala a já kývala hlavou do rytmu. Nakonec jsem to nevydržela a k poslední slocese přidala, ale můj hlas nebyl rozhodně tak zpěvný jako ten matky.
"Buď prostě bytost, jak se patří,
nežij jen planým životem,
jsou druzi, sestry tvé či bratři,
ukaž jim Boha v srdci svéééééééééééém!" protáhla jsem závěrečné é až to trhalo uši. "Matko, proč já vlastně nemám bratry ani sestry?" zeptala jsem se se zájmem. Co jsem věděla nebylo normální, že se narodilo jenom jedno vlče. Hop a skok a byla jsem u matky.

//středozemka

Otázky na charakter
1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Zatím asi žádný je to nováček v kraji.
2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Zatím ničeho.
3. Jaké další vylepšení plánuju?
Přemýšlela jsem o modifikaci, ale zatím netuším jakou. A taky chci pořídit speciální vlastnost smysly, aby to měla holka jednodušší.
4. Koho ještě musím potkat a proč?
Tátu, ale ten se tu asi jen tak neobjeví, takže nikoho.
5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Musí se dostat do smečky jinak nic moc neplánuju
6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Asi být dobrý věrozvěst jako matka.
7. Co je jeho hnacím pohonem?
Víra.
8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Matka.
9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Asi když potkala boha, který ji zachránil.
10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Žádný. Zatím...
11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Když se ji snažili utopit.
12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Zatím žádného, v každém je nějaké to zrnko dobra.
13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
asgaar, vrba, sarumen, cedr, buk, mech, borůvka

Otázky na hráče
1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
Nikdy charaktery nepromýšlím moc dlouho dopředu. Když nějaký chci, tak si ho prostě pořídím rovnou. Neukládám si charaktery do budoucna.
2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Adiram asi... momentálně mě celkem chytl i Waristood. Ale celkově je moje nej asi Tasa.
3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Rowenu nejspíš. U ní čekám až přijde konečně ten zvrat, který plánuju už asi rok, abych ten chrakter mohla od základu změnit. Máte se na co těšit!
A nebo Parsifala. Je takovej zaseklej no...
4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Tasu, protože je prostě originální, na druhou stranu je jediná u který už teď vím jak umře.
5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
To se spíš ptejte ostatních, co si o mě myslí jako o hráči. Já týhle hře dala hodně a hádám, že každý si vždy myslí, že je nejlepším hráčem, jakým může být. Takže jo, ptejte se někoho jiného asi nejspíš... i když hádám, že na většinu působím jako negativní a agresivní hráč.
6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
K pravidlům se vyjádřím v otázce 8.
Vzhledy -> zvedání ceny, když už někdo má modifikaci, co chci já... ve finále, co je tak moc originálního na křídlech, rozích atd.
Převody mezi charaktery -> poplatek za převody absolutně nechápu, když už jsem si to jednou zarobkala, tak proč za převod něco odebírat, poplatky za převod mezi účty jsou za mě velká chujovina
Netransparentní naceňování -> Nějaká tabulka, kde by bylo třeba i napsaný, jak to bude cca drahý, protože mnohdy ty orientační ceny nesedí (hlavně u speciálních magií, kde se ty ceny šplhají fakt do závratný výše, protože to měl charakter co už je pět let mrtvej předemnou)
Bonusy -> OP bonusy, které jsou vlastně více věcí v jednom (a ano uvědomuju si, že takový bonus má můj Parsifal), líp bych nastavila co jo a co ne
Žádosti o vlčata -> stejně jako u dalších charakterů bych prostě dala kritéria a napište si až je splníte, jednodušší pro tlapky a hráči aspoň ví kdy mají/nemají žádat
OPRAVTE UŽ TO ICQ PLS!
7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Žádný, spíše bych se zaměřila na některý prvky chování (např. Belial a Bouře to budu mít na blacklistu ještě dlouho), který by se měly plošně omezit.
8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
Než jsem byla odejita z tlapek, tak jsem poslala soubor, kde byla pravidla přepsána mnou celá, ale která už jsem nestihla prosadit . Tak tu vypíšu jen těch pár, co mi přijdou zásadnější.
Dědit magie po zabřeznutí vlčice mi přijde jako hloupost z hlediska logiky i genetiky. Hlavně teda dědit magii po otci, když už mi ji nemá jak předat je zvláštní.
Jezero/les jako další území kde se dají nahrabat postíky jsou super, ale rozhodně bych je víc omezila. Přijde mi, že se to fakt zvrhává do toho, že si tam lidi chodí nahrát věci, protože jsou jinak ve hře seknutí... což neříkám, že mi taky nevadí, ale mnohdy to pak nedává smysl herně, protože je postava vlastně na dvou místech zároveň. Nejde mi tedy o to, že si tam někdo hraje něco dalšího, ale spíš že pak to není v chronologii hry.
Nový příběh a povaha po registraci vlčete mimo gall po jednom roce mi přijde taky mhe. Jako chápu to u vlčat narozených na gall, ale pokud jsem mimo gall příběh mám a co když se někde seknu u přijímání do smečky a uběhne mi těch pár měsíců do jednoho roku, to tam budu dopisovat, že jsem čekala? Celkově bych zkrátila podmínky registrace, příběhy stejně nikdo nečte.
Povolení počtu Alf na jednu velkou smečku bych zrušila. Pokud na to někdo má ať má tedy více smeček jako Alfa, ale pak bych i striktně dodržovala nedodržení podmínek/něvěnování se smečce a pápá Alfo/rozpad smečky. I ten rozpad smečky totiž může být zajímavým zvratem do příběhů, památná to doba kdy skončil Ragar nebo Mahar, protože je Alfa nepředala. Jakože celkově bych byla víc brutální a smečky mazala, když neplní věci, ale já jsem v tomhle extrémista.
Zvykový právo nemám ráda ani reálně natož online. Prostě bych dala, co je psáno to je dáno a co není psáno a někdo na to narazil by se mělo sepsat.
9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
Momentálně jsem ve fázi kdy dost zvažuju pauzu nebo konec... je to sice zvláštní takhle říct, ale je to tak. Už se mi to v hlavě převaluje minimálně půl roku. Takže důvod je.
10. Proč mě baví hrát?
Setrvačnost, kolektiv, ráda píšu.
11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
S těch co jsem pořádala asi žádná, protože je za tím kotel práce, který si spousta lidí neumí ani představit. Ale stejně to furt dělám, takže možná splňuju definici bláznovství, když očekávám jiný výsledek za stejnou činnost.
Z těch pořádaných jinými jsem měla ráda Mé sny a cíle a nebo akce, co jsem dělala společně s Morfeusem (dnes Lucy), to mě bavilo pořádat, jak jsme byly dvě a mohly si pomáhat/doplňovat se např. u vánočního kalendáře.
12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hry a proč?
Tady souhlasím s Keksem. Nemám hlavně ráda to, že někdo řekne "my něco řešíme, nelez sem"... trochu to odporuje tomu faktoru "hry", která má být neplánovaná a nepředvídatelná. A tedy i tím, že mi do ní vleze někdo, koho v ní nechci. Pokud vyloženě neprudím/nemanipuluju/neporušuju pravidla, tak by tohle nemělo úplně být. Takže celkově spíš neplánovaná hra.
13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Mám ráda tuhle komunitu i tuhle hru a doufám, že až bude čas tak se posune zase na další level.

Následovala jsem matku tím starým a ověřeným způsobem, který nám dvěma fungoval už tak dlouho. Ne, že bych se úplně bavila tím, že nevidím na cestu a musím se nechat vodit, ale aspoň jsem takhle věděla, kam jdeme a to hlavně díky popisu, který mi matka dávala. Slyšela jsem vodu, která zurčela kolem, ale odkud pramenila a kam až se táhla? Slaný pach vody v čenichu jsem pomalu přestávala cítit a to znamenalo, že se vzdalujeme od moře. Ale jdeme do hor? Nebo do lesa? kam nás matka vede? Musela jsem na ni spoléhat a to jsem dělala. Plně jsem jí důvěřovala jako by každé malé vlčátko mělo.
Matka popisovala krajinu a já si tak mohla představovat všechny ty řeky a jejich přítoky, které se táhly kolem nás. Řeku která mizí na severu v obrovském kameném poli, které se táhne až do nebes. Jeho pach byl vlahý a zatuchlý, jako když si někdo nemeje dlouho tlamu. Jako by na vás dýchala samota. Takhle jsem si představovala hory. Zasněženost jsem si představila jako studenou a chladnou věc, která křupe, když po ní šlapete a jako podivně chladný pach.
Musely jsme překročit řeku a já neřešila proč je tam ta nutnost. Proč matka nenašla lepší místo na přecházení nebo proč musíme vůbec přecházet a nevrátíme se. Tohle jsem prostě nezpochybňovala a to nikdy. Matka rozhodla a já se jejím rozhodnutím řídila. Byl čas přejít. A já tedy šla. Držela jsem se těsně za matkou a nechávala se navádět nejen jejím hlasem, ale i svým sluchem a tlakem, který na moje tlapky vyvíjel kmen spadaného stromu. Snažila jsem se držet tak, abych nezakolísala. Byla výhoda být ještě malá a mít tak těžiště blízko kmeni stromu. Opatrně jsem naslouchala matčiným pokynům, abych se dokázala odlepit a jednou tlapkou jsem mírně zašátrala v prázdnu. Nenahmatala jsem druhý kmen. Nezůstávalo nic jiného, než věřit tomu, že matka ví, kde kmen je. Mírně jsem se nadechla a zadržela dech a pak jsem skočila tam, kde matka mluvila.
Moje tlapky opustily bezpečí jednoho kmene a vteřinu jsem letěla naprostým prázdnem, než jsem nalezla oporu pod tlapkami na druhém kmeni. Mírně jsem se zakolísala, ale pak jsem byla schopna matku následovat dál. Moje víra v ní a v naše bohy byla jednoznačně neochvějná stejně, jako moje tělo na ledové kládě.

Slunce se probouzelo a s ním i já. Matka men vzbudila poměrně časně, protože na zemi se pořád válela rosa a chladila moje tělo. Mírně jsem se rozespale protáhla a postavila se na všechny čtyři, protože jsem byla ještě vlče a tak jsem měla hned od rána plno energie. Vzduch pořád podivně štípal v nosu a já slyšela, že mi kolem hlavy bzučí hmyz, který po zimě vstal ze svého domečku. "Buď požehnán nový den, jenž nám Efalën dala matko," pronesla jsem pozdrav do prázdné tmy. Netušila jsem, kde zrovna matka stojí, protože slunce bylo pořád nízko a matka jako jeden z mnoha fleků zanikala ve směsici ostatních. K její lokalizaci jsem tedy použila sluch a čenich. Snažila jsem se natočit tam, kde podle mého odhadu stála, ale kdo ví jak dobře se mi to povedlo. "Niamph mi dopřála vydatný spánek," zazubila jsem se do tmy a snad i na matku.
Rozešla jsem se k šumění vody, která tak lákavě klokotala. Když mě najednou zastavila tlpka přímo na mé hrudi. Zarazila jsem se o ní a až mi hlava trochu zakolísala. Zavrtěla jsem jí a pohlédla na matku nevidoucím pohledem. Byl to reflex, totočit hlavu tam, kde byl problém. Matka byla zatím jen tmavý flek mezi jinými fleky. "Děkujeme Annan za ochranu," povzdechla jsem si, i když jsem byla naštvaná. Už jsem se do té chladné vody těšila a matka mne zastavila. Malé vlče, které neví, kde je nebezpečí, ovšem nezpochybňující matčin soud. Bylo jasné, že vodu na dnešní raní očistu budeme muset hledat jinde. Chlad jenž se mi rozlil hrudníkem, když dala tlapku zpět na zem byl nepříjemný. Cítila jsem ovšem, že matka stojí stále vedle mě, její tělo vydávalo teplo, které jsem mohla cítit.
Matka pak pronesla, že hledáme místo, kde založí svůj oltář a kde bude potřeba. To všechno jsem znala, ale moc jsem s matkou nesouhlasila. Nejraději bych zasvětila oltář své patronce Niamph, jenomže to budu moct učinit až budu plnohodnotnou následovkyní jako matka. Momentálne jsem na božském žebříčku uctívačů nebyla ničím a tak mi nezbylo než jenom mlčet a šoupat tlapkama. Matka pak měla ještě za úkol vychovat mě, což se mi zdálo v mém malinkatém mozečku jako naprosto nepodstatný úkol, však mě již naučila všemu, co bylo potřeba. Ucítila jsem její objetí a tak jsem se mu poddala. Pak bylo načase jít dál. "Dobře tedy," pronesla jsem a jako vždy, jsem uchopila do tlamy špičku matčina ocasu. Takhle jsme to dělaly vždycky. Buď mi položila svůj ocas k tělu, aby mne vedla nebo jsem si ho já tlamou navedla k čenichu, abych věděla, kam jdeme.

Poslouchala jsem hlas matky, která kousek ode mne stála ve vodě. Slyšela jsem šplouchání a její hlas, takže jsem i odhadovala kde asi stojí. Začínalo se stmívat a já přestávala vidět i obvyklé šmouhy. S příchodem noci se i já ponořím do tmy, jako celý svět. Až na hvězdy, ty budou vždy i v té největší tmě. "A co máme vlastně v plánu, matko?" zeptala jsem se způsobně a pomalu se začala rozhodovat, jak vylezu zase na břeh. Opatrně jsem šátrala tlapkou a zjišťovala, kde je voda hlubší a kde naopak ne. Když jsem našla správný směr pomocí vody klesající na mých tlapkách, rozešla jsem se na břeh a tam jsem si způsobně sedla, abych počkala na matku.
Matka se ke mně brzy přidala. A já se popravdě těšila na to, že si odpočinu, ale na druhou stranu jsem v téhle cizí krajině nechtěla nechávat matku spát bez dozoru. Kdo ví, kam jsem to došly. Lehla jsem si na zem a za chvilku k mým uším dolehlo matčino pravidelné oddechování. Usnula opravdu rychle. Já se převrátila na záda a pohled upřela k nebi, kde se začaly obejvovat první hvězdy. Slabounká světýlka v naprosté tmě. Viděla jsem je jen jedním okem a jen slabě, ale věděla jsem, že čím větší bude tma, tím víc jich uvidím a lépe. "Niamph dohlížitelko nad všemi spícími, strážkyně noci a hvězd. Dej ať si matka odpočine a žádný sen ji neruší," povzdechla jsem si a doufala, že se na hlídce udržím dlouho. Vydržela jsem ani ne pět minut a sama jsem upadla do spánku.

Vnímala jsem chladnou vodu, která tekla kolem mne. Užívala jsem si tak darů boha Monna, který nám přinesl do cesty tuhle příjemnou tekoucí záchranu od bolavých tlapek. "Děkuji ti pane, jenž na nás dohlížíš," broukla jsem si jenom potichounku pro sebe a užívala si chladu, který příjemným způsobem pečoval o moje puchýře, které sem i za dobu cestování udělaly na tlapkách. Poslouchala jsem konejšivý hlas matky, která mi svým slovem předávala znalosti okolního světa. Bylo pěkné, že byla ochotná mi všechno popisovat do nejmenších detailů. Matka prohlásila, že kousek od nás je domovina boha, jenž dlí nad moři a ochraňuje všechna vodstva. Mírně jsem se usmála, když mne v čenichu zalechtal podivný pach mořské vody, kterou jsem zatím nikdy pořádně necítila. "Moře," zopakovala jsem zasněně po matce a usmála se. Muselo to být nádherné místo, kde jsme právě stály. Podle toho, jak to matka popisovala, jsem si představovala obrovské lesy táhnoucí se za řekou a velké hory, které svými špičkami ty lesy rozráží. "A jaký máš pocit?" zeptala jsem se na obvyklou otázku, která mohla matce lézt na nervy. Ptala jsem se na ni pokaždé, když jsem někam došly.
"Nejsem unavená," řekla jsem zamítavě, i když puchýře na tlapkách se hlásily o slovo a i když je mírně umrtvovala chladná voda, věděla jsem, že z ní budu muset vystoupit a bolest tlapek si dostaví nanovo. Nechtěla jsem ovšem matku v její misionářské práci zdržovat. Nehodlala jsem překážet šíření víry, i když jsem byla moc maličká na to, abych plně matčinu práci chápala, věděla jsem, že je to práce důležitá. "Hvězdy bych viděla ráda," pronesla jsem s trochou naděje v hlase. Hvězdy bylo to jediné, co jsem mohla sledovat jediným vidoucím okem. Hvězdy byly jako fleky světla na černém pozadí a jako jediné jsem je tak viděla.

//Z východu

Následovala jsem matku. Nebylo to tak hrozné, i když měl jeden jenom krátké tlapky. Byla jsem na chůzi zvyklá, jako na běh nebo spánek. Byla to má přirozenost. S matkou jeden dlouho nestál na jednom místě, pořád bylo co dělat. Slyšela jsem šustění, ale netušila jsem, jestli je to listí nebo voda. Spíš voda.Matka byla jenom jedním flekem předemnou. Nedokázala jsem ji blíže rozpoznat zrakem. Mohla jsem ji ovšem perfektní vyhledat čichem nebo sluchem. Její tlapky při chůzy vydávaly poměrně divný zvuk. Jako když něco skřípe. Navíc jsme taky slyšela, že na jednu stranu dopadá mnohem tvrději, než na druhou. Takhle jsem dokázala rozpoznat svou matku od ostatních vlků, které jsme potkaly.
Hnědý flek, matka, zahlásil vodu. Mírně jsem se usmála a nadechla se čerstvého vzduchu. "Říkala jsem si, že ji slyším," pronesla jsem klidně. Matka mi radila namočit tlapky do studené vody a tak jsem se bez okolků začala řídit jejím slovem. Vkročila jsem do vodního toku a cítila chlad, který mi obalil tlapky. "Co vidíš?" zeptala jsem se matky. Jako vždy byla mýma očima. Sice jsem viděla obrysy, ale jen když byl dostatek světla. Dokázala jsem i rozeznat některé barvy, ale jinak bylo všehno moc tmavé, abych to rozeznala.