Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zurri přestala mluvit a já po chvilce začala předpokládat, že asi usnula. Sice jsem ji cítila, ale nemluvila na mne, takže jsem ji nemohla pořádně lokalizovat, což byl problém. Sedla jsem si na zem a odpočívala. Po chvilce mi podjely tlapky a usnula jsem.
Vzbudilo mne z mého spánku až silné vytí, které vycházelo z útrob lesa. Zvedla jsem se a pomalu se rozešla za tím zvukem. Doufala jsem, že to bude máma podle hlasu a že neodešla někam dál. Musela jsem našlapovat opravdu pomalu a opatrně, protože tu byla spousta kořenů, které jsem cítila pod tlapkami. Snažila jsem se je využít k tomu, abych mohla lokalizovat stromy a do žádného z nich nenarazila. Bylo to tu celkem těžké, protože stromů tu byla spousta. O jeden jsem zavadila bokem a u dalšího se zastavila, když byl centimetr od mého čenichu. Ještě že tu stromy tak pronikavě voněly hnilobou a dalo se poznat, když byl jeden blizounko. A taky štěstí, že jsem chodila tak pomalu.
Matku jsem ucítila po chvíli, její pach byl maskovaný za pachem krve. Nejspíše byla na lovu. Cítila jsem i pana Sionna. Zůstala jsem stát kus od nich. "Matko?" řekla jsem do tmy a doufala, že se z ní vynoří tmavá skvrna matčina kožichu.

Poslouchala jsem hlas, který se mnou mluvil. Slyšela jsem pak i nějaký skřek a pak omluvu, to se možná ta vlčice omlouvala tomu Démonovi... Pořád jsem netušila kdo je ten Démon, ale nějak mi docházelo, že to asi není vlk. Jeho pach jsem tu necítila. Možná je to nějaký její výmysl nebo tak nějak... představa? Imaginární přítel? Netušila jsem, ale nesoudila jsem. Na to jsem byla dost vycepovaná od matky a taky moc malá, abych ji odsuzovala. Popravdě bych sama chtěla imaginárního přítele...Nebo normálního. Neměla jsem žádné kamarády. Vlčata na cestách mne moc nemusela, protože jsem si s nimi nemohla hrát. A neměla jsem sourozence, kteří by mi byli přáteli. Byla jsem tedy sama a bez kamarádů, jen s matkou a bohy.
Zurri mluvila o tom, jak se jí tu líbí. Vyprávěla o tom, že jsou tu krásná místa. Stromy na šplhání. Voda co vyvěrá ze země. "Hmm... ráda bych šla, ale neměla bych odcházet pokud mi matka nedovolí odejít," pronesla jsem dospělácky. Mírně jsem se u toho, ale zachmuřila, protože bych opravdu ráda na dobrodružství se Zurri šla.
Zurri pak přešla na nauku o bozích, kteří jsou na jednom místě a se kterými mluvíš když za nimi zajdeš. Nakrčila jsem čenich. Moc se mi to nezdálo. Spíše mi přišlo, že to budou nějací vlci vydávající se za bohy, což mi přišlo kacířské. "Annan je velice hodná, ale také spravedlivá," pronesla jsem s klidem. "Matka jí bezmezně důvěřuje.

Po dešti přišel krásný letní vzduch a teplo, které vysušilo všechno kolem. Annan na mne dohlíží celou dobu, abych neprochladla... Možná to dělá jenom pro to, že matka by se zlobila, kdybych nastydla a ona ji nechce způsobovat potíže, taky bych neměla. Bohyně cestovatelů dávala dobrotu najevo i menšími zásahy do našich poutí, než jenom tím, aby nás provdla po všech cestách, kterými mi půjdeme. Zurri jsem momentálně nejen že neviděla, ale ani neslyšela. Možná si sedla nebo lehla, nevěděla jsem. "A líbí se ti tu?" zeptala jsem se, když mi sdělila, že sem přišla jako malé vlče. Zajímalo mne, odkud přišla a proč přišla, to nechtěla zůstat doma s rodiči? Ale nějak mi to přišlo nehodící se a já nechtěla matce pokazit šanci, že nás do téhle smečky vezmou.
"Och Annan je bohyně, které zasvětila moje matka svůj život. Je to průvodkyně všech poutníků a cestovatelů," pronesla jsem učeně, jako naučenou básničku. "Nežije tady mezi smrtelníky, proč by to také dělala. Občas se může zjevit, to je pravda, ale já ji nikdy neviděla. Matka s ní rozjímá v modlidbách často," dodala jsem už ne tolik jistě.

Zurri vypadala jako někdo, kdo je hodně milý a tak jsem se pokusila usmát na ní, ale těžko říct, jestli jsem dobře trefila směr. Naštěstí mne nenutila jí dále vysvětlovat, že do úkrytu jít nechci... Bolely mne opravdu nohy, ale byla jsem i celkem dost utahaná. Nejraději bych to prostě zalomila tady, pokud by to nějak šlo. Dešťová bouře naštěstí rychle skončila a já si tak mohla udělat pohodlý tady. Ani jsem nehledala žádné pohodlné místo, prostě jsem si sedla na zem. Zurri a Démon si tak mohli všimnout, že jsem si lehla na zem do vlhké hlíny místo toho, abych udělala krok a lehla si do poměrně suchého mechu pod jedním ze stromů.
Lehla jsem si a stulila se do klubíčka, abych se trochu zahřála. Byla jsem popravdě promrzlá, ale nic, co by nezvládl pořádný odpočinek a trocha sluníčka. Navíc to vypadalo, že bude opravdu teplý den. "Ano," odpověděla jsem kladně na její otázku. "S matkou jsem přišla z poměrně velké dálky. Matka je následovníkem Annan, takže naše kroky a putování určovala právě tato bohyně. A nakonec nás cesta dovedla sem... Ty jsi tu dlouho?"

Byla jsem ráda, že jsem potkala někoho, kdo byl milý. Zavrtěla jsem ocasem, abych dala najevo přízeň k této vlčici, která se představila jako Zurri a svého společníka představila jako Démona. Prý si ho nemám všímat, ale mě to přišlo neslušné. Nemohla jsem tušit, že Démon není vlk, prostě jsem to brala tak, že jak nevidím fleky, tak mne mate čenich a tak necítím dva pachy, ale jeden právě kvůli témuto zmatení čenichu. "Těší mě Zurri, Démone," pronesla jsem a uctivě kývla hlavou tak, jak mě to učila matka. Ne, že bych byla nějaká až přehnaně uctivá, ale na mém vychování si matka zakládala a já ji ani v nepřítomnosti nechtěla zklamat. "Nejspíše patřím do téhle smečky, matka se jmenuje Hyetta a já jsem Lalie," dodala jsem a usmála se na místo, kde jsem tušila, že vlčice a vlk stojí.
"Do úkrytu bych šla ráda, jenom jsem..." Musela jsem vymyslet nějakou lež. Teď bych v té tmě nedokázala jít za vlkem a vlčicí ani podle čichu ani podle zbytků zraku. "Trochu mě bolí nožky a nevím, jestli bych tam došla," řekla jsem nakonec. Nebyla to úplně lež, jen polopravda, pololež. Niamph mi odpustí.

Narazila jsem do kožichu. I když jsem naklonila hlavu, abych měla zdravější oko směrem k hlasu, který promluvil, v téhle tmě jsem neviděla vůbec nic. Cítila jsem pach vlka a pak pach kořisti, ale nevypadalo to, že by ta kořist byla nějak odhodlaná se nechat lovit. Dokonce to mluvilo. Nevěděla jsem ovšem, který hlas patří vlkovi a který patří kořisti. To jsem musela ještě zjistit. Uši mi stříhaly sem a tam, jak jsem se snažila najít původce toho zvuku číslo jedna a pak původce zvuku číslo dvě a otázek. "Pozdravena buď," pronesla jsem klidným hláskem a snažila se maskovat mírnou rozechvělost, ještě nikdy jsem s nikým nemluvila bez matky. "Efalën nám darovala poměrně rozbouřené nebe, ale ne neztratila jsem se," sdělila jsem vzdělaně. Nebyla to lež, matka se ztratila mě, ne já jí. "Čekám tu na matku, která mne sem zavedla, ale teď odešla se dvěma místními vlky na lov a já tu... čekám." Kývla jsem hlavou, jako bych si chtěla potvrdit, že opravdu čekám. Netušila jsem, jestli mám téhle osobě všechno vyříkat, takže o tom, že jsem slepá jako patrona jsem se nezmínila. Matka to neřekla tomu vůdci, tak proč bych to já měla říkat dalším... pokud to ona nikomu neřekla, měla k tomu důvod.

Matka byla pryč. Neslyšela jsem ji, necítila jsem ji. Ani jsem neslyšela a necítila ty dva. Jediné, co dolehlo k mému uchu byl chrochtavý zvuk někoho kdo spal. Neměla jsem se tím nechat unést, měla jsem poslouchat matku. Déšť mi taky nepomáhal v orientaci pomocí čichu, takže jsem se více zaměřila na sluch. Díky kapkám vody, které se rozrážely o kmeny stromů jsem byla schopná se trochu zorientovat, kde který strom je, ale kvůli tmě a bouři to bylo opravdu náročnější. Neztrácela jsem ale naději, protože Niamph vedla moje kroky vždy přesně a já jí věřila ve všem. Nebála jsem se tedy, neboť můj život měla ve svých ochranných tlapkách právě tato bohyně.
Byla jsm odhodlaná matku najít. Najít ji a omluvit se, že jsem se zatoulala. Nebylo to poprvé, ale rozhodně to nebylo pro matku nikdy příjemné a já dostala vyhubováno. Pokud nebudu opouštět les, matka si mne najde. Věděla jsem, co mám dělat. Hlavní bylo schovat se před deštěm, ale kam? Pomalu jsem se rozešla. Mohla bych jít k tomu chrápajícímu vlkovi a tak jsem se rozešla tím směrem. V tmavém prostředí jsem nemohla vidět, že mezi mnou a spícím je taky ještě jedna vlčice, která tu stála. Neviděla jsem ji a přes hnilobný puch mokré hlíny a lesa jsem ji ani necítila. Takže jsem narazila rovnou do ní.

Jeden hlas pronesl, že mám jít s nimi. Matka mne pak oslovila, abych se přidal, ale ten druhý hlas říkal, že lov nebude úplně bezpečný. "Niamph mne ochrání," pronesla jsem suše a obdařila ten hlas naprosto skvostným úsměvem, za který by mi matka jistě vyhubovala, kdyby ho postřehla. Vyrazila jsem se skupinou, ale jelikož matka nikomu neřekla o mém... problému? nedostatku? vadě?... nemohla jsem se chytit ocasu jako vždy a musela jsem se tak spolehnout na vlastní sluch. Šla jsem za matkou a těmi dvěma, jak jsem mohla. Poslouchala jsem jak jim pod tlapkami křupají větvičky, drolí se hlína a jak matce chrastí noha. Jenže, pak jsem zaslechla něco jiného. Na chvilku jsem se zastavila, protože ten zvuk byl zajímavý. Bylo to hluboké oddechování, ke kterému se přidávalo podivné "pssst". Zasposlouchala jsem se do toho zvuku, protože to znělo jako by někdo spal, ale zároveň u toho chrochtal...
Zavrtěla jsem hlavičkou a...
Matka i hlasy byly pryč. Začala jsem stířhat ušima, abych ji našla, ale neslyšela jsem nikde její typický krok, který značil podivné praskání jedné tlapky. Ani jsem neslyšela dupání jednoho hlasu nebo podivné nadskakování hlasu druhého. Neslyšela jsem nikoho z nich. "Matko?" zeptala jsem se slabě okolního tichého lesa.

Neposlouchala jsem. Prostě jsem si tak nějak žila ve svém malém vlčecím tělíčku a byla ráda, že nemusím přemýšlet, kam kladu tlapky. Neviděla jsem skoro nic, jak tu bylo tmavo a tak jsem se spoléhala jenom na vlastní sluch a čuch. Nic tu nebylo ovšem více cítit než hniloba, jako by tenhle les hnil zaživa zevnitř. Byl to pušík, abych pravdu řekla, ale já pravdu říkala jenom když jsem byla tázána. Byla jsem prostě dobře vyhchované malé vlče. Takže když jsem se tak zaměřila na všechny smrady okolí, bylo to vlastně i dobře, protože jsem aspoň nerušila ostatní. Minimálně jsem tak neřekla něco nevhodného, co by matce pokazilo šanci dostat se do téhle smečky, do které tak moc chtěla.
Když jsem zaslechla slova o vlčeti, pokusila jsem se nasměřovat pohled na toho vlka, který o mne mluvil. Prý jestli tu máme s vlčetem počkat, takže to znamenalo, že bych tu měla počkat a matka by šla pryč? No to ne.... poplašeně jsem se zvedla na všechny čtyři. "Já tu nechci být bez matky," pronesla jsem. Jenže jsem netušila, kde matka stojí, takže jsem jenom hlavou začala otáčet ze strany na stranu, ale šance že ji uvidím byla nulová a že ji ucítím taky, protože její pach se tu už roznesl.

Seděla jsem a čekala. Můj pohled se neupíral na nic konkrétního. Uměla jsem to už od malička, prosotě neřešit skvrny, které se mi objevovaly v zorném poli, ale spíše se zaměřovat na zvuky, které ke mne dolehnou. Mohlo to ostatním připadat zvláštní, ale já prostě seděla, koukala pro ně do blba a přitom se mi ouška točila ze strany na stranu, jako radary, které se pokoušejí rozkrýt původ signálu rozvědky nepřátelské armády. Slyšela jsem spoustu věcí, spoustu zvuků. Ševelení větru v korunách stromů a společně jako by s nimi zpívaly větve, starých stormů, které vrzaly a nebyly vůbec příjemné k poslechu. Trhla jsem sebou trošinku, když jedna zaskřípala moc. Matka mluvila s těmi dvěma cizinci, podle hlasů a vůní to byli vlci. Nemohla jsem se tedy nijak zabavit jinak, než jen sedět a poslouchat.
Já jsem zaslechla i nějaké hlasy vlků jinde a popravdě mne to zajímalo. Nechtěla jsem ovšem rušit nebo se vzdalovat od matky. Ta pořád podle toho, co jsem slyšela neřekla ostatním, koho vlastně přijímají do smečky. Trochu mi to vadilo, ale nechtěla jsem jí skákat do řeči. To by bylo nevychované. Niamph možná jednou dá a přijde noc a budu moct aspoň pozorovat blištění hvězd, když nic jiného. Tiše jsem seděla a doufala.

Můj kompliment byl přijat, což jsem nechápala. Nebo ne úplně, jeden by řekl, že když jsem malá měla bych sedět a mlčet a tak jsem si sedla a mlčela jsem. Nechávala jsem ostatní, aby s povídali a přitom jsme si v klidu čenichala les. Byl starý nebo minimálně jako starý voněl. Cítila jsem spoustu tlejících větví a listí. Navíc se proháněl větvemi vítr a já tak mohla poslouchat, jak lístky šustí. Sluneční paprsky pronikaly až sem, cítila jsem, jak se mi teplo probíhá po kožichu a to se mi líbilo. Hezky to hřálo a já si tak mohla užívat dokonalého a příjemného pocitu jara. Pod tlapkami jsem cítila chladnou hlínu, která ovšem nebyla vůbec vlhká. Spíše suchá, jako by ji někdo vysušil na sluníčku. To bylo divné, protože slunce sem moc nesvítilo, aby zem takto vysušilo.
Uši mi zacukaly, když jsem zaslechla svoje jméno. Vlk mluvil o tom, že jsme odněkud přišli nebo co a matka mu odpovídala, že já se narodila po cestě. Jen jsem kývla hlavou do prázdného prostoru. Hlavu jsem neotočila ani k matce ani k vlkovi. Když nevidíte natáčíte většinou jen uši a ne celou hlavu, proč taky. Matka jim neřekla, že jsem slepá... proč? Chtěla jsem se jí zeptat, ale taky jsem ji nechtěla s dospělými rušit. Takže jsem dál seděla a mlčela. Jen jejich rozhovor jsem poslouchala víc pozorně.

Nebezpečnost některých tvorů byla relativní, nebo možná všech byla relativní v závislosti na kontextu situace, roční doby a prostředí, ale tohle nemohl můj malinkatý mozeček ještě chápat. Pro mne byl někdo zlý nebo hodný. Tohle černobílé vidění světa snad s časem zmizí. Matka mne pak vyzvala, abych svůj úsudek nenechala zatemnit strachem pravděpodobně. Jenomže jsem slyšela, jak k nám z lesa doléhají hlasy. Někdo sem šel. A byly dva. Jeden našlapoval zlehounka, jako by se ani nechtěl dotýkat země. Druhý tak nějak obyčejně, nevýrazně. Zastříhala jsem ušima a zhluboka se nadechla. Chtěla jsem udělat dobrý dojem, ale to moc dobře nešlo, když jsem netušila ještě s kým mám tu čest.
Nechala jsem tedy všechno mluvení na matce a jen se snažila svůj pohled nasměřovat tam, kde jsem slyšela zvuky příchozích. Neměla jsem ráda, když jsem "koukala" špatným směrem. Většinu ostatních to znervozňovalo a nebo se rovnou bezskrupulí zeptali, jestli nejsem divná. A já byla divná, svým vlastním způsobem. Zkoušela jsem se tedy usmát a srovnat zrak tam, kde mohli vlci být. Když nás matka představila poklonila jsem se hlasu, který promluvil mírným kývnutím. "Pochválen buď," pípla jsem jenom. Nebyla jsem úplně nejprůbojnější vlče a taky jsem věděla, kdy mám držet jazyk za zuby. Jenomže mě do čenichu bodla jemná vůně pryskyřice. "Hezky voníš," pronesla jsem a zazubila se na jednoho z vlků, toho který promluvil jako první a uvítal nás v Asgaarském hvozdu. Vypadlo to ze mě dřív, než jsem mohla všechno promyslet. "Omlouvám se za prostořekost," pípla jsem pak jenom a znovu se zazubila, tentokrát omluvně.

//Středozemní pláň

Kráčela jsem za matčiným hlasem, který mne naváděl jako maják. Matčino vyprávění o všch bozích mi pořád vybrovalo hlavou. Byla jsem ráda, že mám matku, která mi všechno vysětluje tak krásně a tak jednodušše. Nestěžovala si nikdy na to, že bych ji třeba svým neustálým dotazováním se otravovala. Momentálně ovšem všechnu věrouku přebilo to, že nás možná někdo hledal, ale matka mne začala uklidňovat, že buď potřebovaly naši pomoc a nebo se nejednalo o nás. To, že by někdo chtěl pomoc matky, jako zvěstovatelky slova božího, jsem úplně nechtěla připouštět, protože hlasy nezněly prosebně nebo nadějně, jako vždy, když někdo matku potkal. Většina vlků nebo vlčic byla v její přítomnosti naprosto klidná, tyhle hlasy tak nezněly, takže jsem se spíše přikláněla k pouhé záměně. Kývla jsem hlavou a mírně se uklidnila.
Kráčela jsem tedy za matkou dál a snažila se nepodléhat obavám, které jsem mohla mít. Matka mi vyprávěla o tom, že jsme na území nějaké skupiny. Cítila jsem tu podivnou směsici různých pachů, ale kolik jich bylo jsem nedokázala rozlišit. "Mohou být nebezpeční?" zeptala jsem se matky, která mi řekla, co mám dělat, abych byla slušná. Popravdě jsem se ještě se smečkou nesetkala, vždy jsme potkávaly jenom tuláky nebo jednotlivce ze smeček, kteří někam putovali. "Co když si nás nikdo nevšimne?" vyptávala jsem se dál.

Koukala jsem prázdným pohledem směrem, kde měla podle mého stát matka. Netušila jsem, jestli koukám správně, ale pak jsem uviděla rozmazaný flek hnědé a došlo mi, že koukám dobře. "Jenomže já nevím, koho jiného bych si měla vybrat," pronesla jsem trochu smutně. Annan se mi nelíbila, ale o ostatních jsem toho tolik nevěděla. Matka mluvila hlavně o ní a občas zmínila někoho jiného. O Annan jsem věděla nejvíce a o Niamph trochu taky, ale ostatní jsem tak dobře prozkoumané neměla. Možná by se mi hodila nějaká ta hodina nauky.
Matka mne pochválila za můj zpěv a já vypnula hrudníček, který jsem měla pořád maličký. Jenomže jsem byla ráda, že mne matka za něco chválí a tak jsem na to byla i náležitě pišná. Bylo dobře, že mne někdo chválil, protože mne chválili jenom občas. Popravdě mě nikdo kromě matky nechválil, ale ono se nebylo čemu divit, když kromě ní jsem nikoho jiného neměla. Za pochvalu jsem matce sdělila tajemství toho, jak ji poznám a naslouchala křupání její tlapky, kterou nejspíše na zemi pošlapovala. Usmála jsem se a pokývala hlavou na její otázkové "opravdu?".
Na moji představu danajského daru se matka jenom zasmála a vytahala mne hravě za ouško. Pak mne ovšem polískala a já byla ráda, že matku mám. Ona byla evidentně ráda, že má mě. Ani jsem netušila, jak moc je ráda, ale to jsem vědět nemohla. A navíc, i kdyby mi to řekla, tak bych pravděpodobně netušila. Někdo takhle maličkatý nemohl takovou lásku pojmout a chápat.
Ovšem moje láska k jídlu byla nekonečná, takže už jen z toho popisu losího masa se mi v tlamě vytvořilo celé jezero slin. Matka pak navrhla, že půjde najít něco k jídlu a já souhlasně kývla. Lehla jsem si do trávy a schovala se tak před zrakem kohokoli, kdo by mohl proběhnout kolem. Vysoká tráva mne pěkně skryla. Tenhle kraj jsme neznaly a já nehodlala riskovat, že se mi něco stane. Ležela jsem v trávě a čekala na návrat matky, když kolem někdo proběhnul. Podle dusání to byl někdo velký a pak někdo menší. Slyšela jsem i hlasy. "Výborně! To je slovo pravého vůdce. Jen do toho. Najděme ty dva." Slyšela jsem přesně tohle a mírně jsem se zachvěla. Někdo nás hledá? Ale proč? A kdo? Neodvažovala jsem se podívat, jen jsem ležela a čekala, než zmizí.
Pak jsem už jen ležela v tichu.
Matka se vrátila s prázdnou a já vykoukla z vysoké trávy. "Někdo tu byl a hledal nás... Nevím kdo, ale byli dva a říkali, že jeden je vůdce a že mají najít nějaké dva, to musíme být my... Kdo by nás hledal matko?" začala jsem se vyptávat a schovala jsem se do hnědého fleku, který hřál a byl mou matkou. Úplně jsem zapomněla na jídlo a pomalu se sunula matce těsně u boku.

//Asgaar

//Tanebrae

Následovat matku bylo moje hobby. Vlastně mi popravdě nic moc jiného nezbývalo, mohla jsem jít za ní nebo se prostě zaseknout a už se nikdy nikam nedostat. Matka mne očistila po mém bravůrním pádu. Nepřipadala jsem si už tak maličká, aby mě musela čistit jazykem, ale neucukla jsem. Nepříslušelo mi neposlouchat matku. "Myslíš, že tady jsou nějaké jeskyně? Kde bych mohla prokázat, že jsem Niamph hodna?" zeptala jsem se zvědavě. Nemohla jsem tušit jestli tady jsou nebo nejsou. "Já jsem pořád jenom ve tmě, možná to je znamení, že si mě Niamph vyvolila ne?" dodala jsem už o dost potišeji. Teď jsme šly po nějaké travnaté zemi. Netušila jsem, jak je rozléhlá, ale podle měkkého podkladu jsem pochopila, že se vzdalujeme od kamenitého řečiště řeky. Matka švhla ocasem a já se ocitla bez své pomocné berličky. Ani slůvkem jsem jí neodporovala a cupitala jsem kousek od ní. Občas jsem se zastavila, abych se zorientovala podle toho, jaký křupavý zvuk vydávaly její tlapky tak matku lokalizovala. Pak začala mluvit a to už se mi vedle ní, šlo lépe.
Matka mluvila o našem hlasu a zpěvu, ale já popravdě nechtěla moc používat hlas. Ne, že by mě to nebavilo ale... možná jsem si sebe raději představovala, jak šířím víru vlastní pěstí, než nějakým vyprávěním. "ÁÁaaóórííííaááá," snažila jsem se přesto zopakovat po matce, ale moc mi to nešlo. Opravdu jsem ještě neměla hlas dostatečně vycvičený, abych mohla zpívat tak krásně jako matka, které to šlo od přirozenosti. Nemohla jsem tušit, že hlas musela trénovat pod přísným vedením.
Pak chtěla ať dělám to, co už jsem vlastně dělala. "Víš, že když chodíš tak ti divně křupe jedna tlapka... jako by se ti v pacičce přehazovaly kamínky," pronesla jsem vědoucně, protože tohle matku odlišovalo od chůze jiných. Začenichala jsem a neunikly mi pachy zvěře kolem. Cítila jsem občasný pach lišky a celou kolonii zaječí populace. Taky jsem cítila vysokou a mírně se olízla, ale na vysokou jsem si musela nechat zajít chuť. Občas ji pro matku někdo ulovil darem, ale to jen hoooodně výjmečně. Jinak jsme jedli jen zajíce a ryby... hodně ryb... blé ryby. Podle matky jsem momentálně byla jejím darem já. "Tos musela hodně zlobit, když jsi dostala mě," zasmála jsem se poměrně nevhodně, protože jsem pořád byla jenom malé vlče, které nemá moc dobře vycvičený filtr. Warre musel mít smysl pro humor, když dal matce mě. Té co ostatním umožňuje vidět srdcem dal dceru, která nemůže vidět svět jinak. Zatím jsem se svému daru jenom smála, protože mě se nikdy nikdo nevysmíval za slepotu. Ti bídáci u vody se mi smáli, za něco jiného, ale to jsem mámě říkat nechtěla. Matka mě hýčkala a já si to užívala, nač kazit tuhle chvilku dotazy.
Matka navázala zpět na to, co můžu cítit a na mokřady a losy. Ach to byl ten pach vysoké. Zemitá vůně s trochou nakyslého pachu byli tedy losi. "Hmm los voní krásně, musí i dobře chutnat," posteskla jsem si a olízla si znovu čenich. Věděla jsem, že na lov vysoké rozhodně nemáme, takže budeme muset stádo obejít, abychom nepřišly k úhoně a tak jsem matku následovala.