Gallirea - Příspěvky uživatele

Jako každé mimino, které když slyší brekot se k němu musí přidat, jsem taky natáhla, ale matčin konejšívý dotek zabral jako dokonalý lék. mÍrně jsem se přitulila k ní a jejímu hřejivému, známému a vonícímu tělu. Marion něco říkala o květinách a přívěsku. Netušila jsem úplně co to je, takže jsem jenom nechápavě pohlédla na matku, která mi přestala popisovat svět kolem a tím mne odkázala k naprostému nepochopení toho, co se dělo. Marion mluvila a mluvila. MLuvla k nám, pak k vlčeti, co brečelo. Slova se ujala Wolfganie. Snažila jsem se poslouchat, ale moje ouška byla až moc rozptylována brekotem a štěbetáním Marion a toho plačícího vlčete.
Jen jsem tedy doufala, že všechno bude v pořádku a snažila se v klidu dýchat. Nechtěla jsem matce dělat ostudu tím, že bych propukla ve velký pláč nebo se jí ptala nahlas na to, co to Marion říkala. Když se s námi Wolfganie rozloučila usmála jsem se... jenomže ne na vlčici, ale na strom, těsně vedle. "Nechť vás Warre ochraňuje," dodala jsem na rozloučenou k stromu a pak se po boku matky rozešla pryč.

//ya haztou

Matka mluvila a já jenom přikývla svou hlavinkou, do které se snažila matka vštípit novou vědomost. Nemohla jsem tušit o tom, jak smečky pořádně fungují. Věděla jsem, že jsou nějaké nejvyšší vlčice a vlci, ale vše ostatní jsem nevěděla. V téhle maličkosti udělala matka chybu a nevzdělala mne dostatečně.
Najednou k nám s dusotem doběhlo několik dalších tlap. Mírně jsem se stáhla k matce, protože tohle bylo ohrožení, se kterým jsem si nevěděla rady. Moje ouška nebyla dost dobře vycvičená, abych dokázala rozpoznat, jestli na mne někdo útočí nebo ne. Takže jsem prostě využila matku a její jedno zdravé oko, aby mi posloužila jako jakási kotva v téhle situaci. Nepochopila jsem z nastálého okamžiku nic. Matka mluvila na Wolfganii i tu vlčici Marion, která by vám vymluvila do hlavy díru snad i v případě, že by měla tlamu zavřenou a pak se tu objevil ještě někdo, kdo vzlykal. Bylo toho na mne trochu moc a byla jsem popravdě zahlcená tím vším. Bylo tu moc podnětů a já si neuměla vybrat, na co se zaměřit. A do toho to fňukání... začala jsem mít sama na krajíčku.

Upírala jsem nevidoucí pohled někam pryč, zatím co matka mluvila s vlčicí, která se představila jako WOlfganie. Pořád mi myslí proudila otázka, co nebo kdo je ta beta? Co to znamnená a proč si tak říká. Jenže nebyla dobrá chvilka, abych se na tuhle otázku zeptala, takže jsem jenom čekala a doufala, že až matka s vlčicí domluví, budu na to mít možnost se zeptat. Mluvily zrovna o přírodě a mlze, která údajně v lese byla. Já nevěděla, co je to mlha, takže jsem prostě jenom čekala na svou chvilku.
Pak mne matka něžně zatahala za ucho, abych si stoupla k ní. Udělala jsem neobratný krok k jejímu boku a skoro se schovala mezi její nohy. Vykukovala jsem zpoza její přední tlapky jen tak na půl. WOlfganie nás varovala před svou dcerou a já zadoufala, že bude dospělá a ne malé vlče. Vlčat jsem se po incidentu u řeky bála. Ale matce jsem to neříkala. Nepotřebovala další věc, o kterou se musí obávat. "Co znamená beta?" otázala jsem se, když se rozhostilo ticho.

Mlčela jsem. Zarputile, jako to mládí umí. Neměla jsem už v plánu s matkou její rozhodnutí, že budu Asgaarským sdělovat zprávu o vlastním problému já sama, dále probírat. Nemělo to cenu. Matka rozhodla a já to tak nějak musela přijmout. Navíc z nějakého důvodu jsem se cítila jinak. Silnější a lépe... Jako bych nemusela pociťovat z tohohle strach. Byl to snad závan Warreho úžasné moci nebo to bylo jenom tím, že už jsem prostě byla dost velká, abych neměla z cizích strach.
Matka popisovala les. Hustý a rozlehlý. Pod tím se dala představit nekonečná tma a možná i mírné šimrání v nose naznačovalo, že les opravdu tmavý bude. Já matce ovšem věřila, že mlha tomuto lesu dodáva i ne úplně přátelský význam. O tom, že někoho uslyším dříve než uvidí matka jsem nepochybovala. I když měla matka dobré uši, pořád to byla již starší dáma, které jedno vidoucí oko jen špatně nahrazovalo nedostatky přicházející s věkem v jejích uších. Ne, že by byla hluchá, ale prostě starší vlci slyší hůře a já věděla, že i mne to jednou čeká. O svá ouška jsem tedy náležitě pečovala, protože byla jedinou spojnicí mezi mnou a světem.
Zaslechla jsem vytí a hned po něm i křupání větviček a podivné mlaskavé skvíknutí mechu. Někdo se k nám blížil. Na pozdrav jsem se mírně uklonila hlavou. Matka obstarala všechno mluvení, takže nebylo potřeba, abych do rozhovoru dospělých zasahovala. Byla jsem vychována k tomu, že pokud dospělí mluví, tak děti šoupou nohama. Jen jsem tedy stála kousek za matkou po její pravé straně a nevidoucím pohledem zírala někam do pryč lesa. V duchu jsem přemýšlela o tom, co nebo kdo je to beta.

//Prstové hory

Matka udávala směr a já následovala. Byla jsem v tom dobrá. V následování. A nevadilo mi to ani trochu. Bylo to to jediné, co jsem znala. Bylo to bezpečné. Jenomže teď hodila na mne zodpovědnost v podobě sdělit ostatní to, co mne proásledovalo od momentu, kdy mne matka do toho hvozdu vzala. Už jsem chtěla namítat nějakým "ale". Jenže to nešlo tak snadno. Zaklapla jsem tlamu na kterou se to prokleté slovo dralo a pak si svou odpověď vteřinu rozmýšlela, než jsem řekla. "Ano matko," pronesla jsem a mírně mi při tom zašermovala ouška.
Kráčela jsem matce za ocasem, takže když se rozhodla zastavit, pošimrala mne její oháňka. "Heeeepšííí," vyrazilo ze mne, což mohlo oznámit místním obyvatelům naši polohu možná lépe, než matčino vytí. Matka byla ovšem v klidu, i když já tu cítila spoustu pachů, které nemusí být vítající, nechávala jsem svou mysl otevřenou. Matka byla spíše tím, kdo tu promýšlel věci a věřil v dobrotu ostatních, já byla více obezřetná.

//Život

Matka mluvila o tom, že v zimě nadejde čas, abych si vybrala. Pořád jsem jaksi tápala. Niamph jsem milovala, ale nikdy jsem od ní neměla žádné znamení. Warre mi sice znamení dal, ale nevypadal teď, že by chtěl být mým patronem více, než kdo jiný. "Nevím," povzdechla jsem si smutně. Ranilo mne, že musím matce přiznat tuhle svou nerozhodnost. Nikdo z bohů jako by o mne neprojevoval zájem. "Nikdo mne asi nechce," dodala jsem. Věděla jsem, že většině z matčina společenstva se prostě ukázalo nějaké znamení, kterým jim bohové dali najevo, kam patří. Mne se ovšem znamení vyhýbala.
Ona to měla postavené jinak. "Jenomže i tak je to něco, co by měli vědět..." povzdechla jsem si. Matka ztratila zrak jen v jednom oku, ale já měla problém s očima oběma. Nebyla to jenom nevýhoda byla to věc, která mne dělala zranitelnou a v mnoha ohledech mohla způsobit potíže i ostatním. Nechtěla jsem být přítěží a to nikomu. Necítila jsem se jako přítěž, ale věděla jsem, že ostatní mne tak mohou začít vnímat. A tomu jsem se chtěla vyhnout tím, že nebudu zatajovat informace. "Až se vrátíme, tak jim to řekneš,"
navrhla jsem trochu panovačně, když pronesla, že si s nimi když tak promluví a případně odejdeme.
Následovala jsem v pochodu matku a nechávala se vést jejím ocasem, který mne lechtal na čenichu. Naučila jsem se ji takto následovat aniž bych jí ocas musela žužlat. Za ocas jsem se jí držela hlavně, když potřebovala jít rychle nebo byl terén moc zrádný. Zastavila se a modlila se k Niamph, přestože já cítila na kůži paprsky vstávajícího slunce, které přicházelo s jinou bohyní. V duchu jsem se modlila, aby mi dala Niamph znamení, ale nic se nestalo. Noc skončila, měsíc zašel a nadešel nový den.
Následovala jsem matku dolů.

//Za Hayjetou

OBJEDNÁVKA

převod
z Adirama na Lalie 14 křišťálů a zaplatím 50 květin za převod (pokud to chápu dobře, pokud se tam dává i těch 10 % tak na Lalie doputuje 12 křišťálů)

//poušť

Stoupala jsem za matkou. Vydaly jsme se do kopců a stoupání bylo poměrně zajímavou zkušeností pro moje tlapky. Cesta se občas drolila pod každým mým krokem. Něco takového jsem nezažívala často, popravdě většinou matka volila cestu po hezkém a příjemném terénu. Tohle sice nebylo nepříjemné, ale bylo to zvláštní. Nehádala jsem se ovšem s matčiným výběrem cesty. Ona viděla a tak mi mohla v klidu vybrat tu nejlepší cestu. Já jen věřila v její úsudek. Matka mluvila o tom, že na severu je bouře a že naše cesta na jih vyšla v dobrou dobu. "Vsadím se, že v tom má prsty Annan," pronesla jsem a spiklenecky se na matku usmála. Viděla jsem světlé body nad svou hlavou a věděla jsem, že Niamph se k nám blíží a přináší nám krásnou a klidnou noc. Doufala jsem, že jí opravdu uslyším a že budu blíže jejímu požehnání, než kdy dřív.
Cesta byla pro malé vlče náročná a já pomalu zaostávala za matkou. Naštěstí zvolnila krok a její tempo mi tak více vyhovovalo. Nespěchala nikam a tedy i já se mohla líně táhnout, tlapku za tlapkou, krok za krokem. Matka chtěla ať se ptám, ať se vybouřím. "Proč jsi jim neřekla, že jsem slepá?" zeptala jsem se na to, co mne tížilo nejvíce. Věděla jsem, jak se ostatní vlci staví k jinakosti. Za svůj krátký život jsem se s jejich nepříliš příjemnými reakcemi setkala spoustukrát. Nelíbilo se mi tedy, že by tohle matka zatajovala před někým, komu jsem měla věřit a kdo měl věřit nám. "Až na to přijdou, třeba nás vyženou," sdělila jsem matce. Byla to obava, která mne velmi tížila. Nechtěla jsem přidělávat problémy tím, že bychom v zimě byli mimo smečku a úkryt. Já zimu, pořádnou zimu, ještě nezažila, ale znala jsem ji z vyprávění. Nebylo to nic pěkného, když jeden neměl kam hlavu složit.
Matka mne navedla na cestičku, která podle jejích slov vedla mezi pole květin. Moc jsem jí nevěřila, dokud jsem neucítila pod vlastníma tlapkama trávu a květiny, které zde rostly. Byl to zvláštní pocit, najednou z tvrdého a podivně drolivého povrchu stanout na něčem měkkém. Trochu to lechtalo. Usmála jsem se. Musely jsme být bohům blízko. Matka okamžitě poznala, že tady musí sídlit Warre. Bůh, který mne tenkrát zachránil od těch nevybouřených mladých vlků u řeky, kde se mne snažili zbavit. Jen jsem přikývla a vnímala vůně, které tu byly všude. Vonělo to tu jako tisíce různých druhů květin.
"Jsem rád, že se vám má louka líbí, Hyetto," rozezněl se hlas kousek od nás. Pokusila jsem se natočit tím směrem hlavu, ale možná jsem taky koukala někam úplně jinam. Neviděla jsem a tak jsem prostě jen odhadovala. Matka se pustila s neznámým do rozhovoru a já mlčela. Uklonila jsem se bohu, který se rozhodl mezi nás sestoupit. Matka s ním mluvila velmi uctivě a já se snažila nerušit tenhle její spirituální zážitek. Trochu men mrzelo, že já tohohle boha nevidím. Možná mne to mrzelo o to víc, že tohle byl ten, kterému jsem vděčila za svou záchranu.
Matka mne začala představovat. A kynula tlapkou, abych šla k ní, což jsem ovšem já nemohla vidět, takže jsem zůstala na místě stát a jenom se uklonila tam, kde jsem stála. Možná malinkato víc do prava, než kde stál bůh. Doufala jsem, že jsem udělala vše správně a tak, jak si matka přála. Nechtěla jsem jí v téhle chvilce způsobit hanbu. Warre působil mile, stejně jako tenkrát, ale já se neodvažovala k němu promluvit. Nechtěla jsem mluvit před matkou. Ach mé dítě, není třeba se bát hovořit. Ale vidím, že tvoje srdce ještě nedostalo odvahy, kterou by si zasloužilo. Hlas mi rezonoval v hlavě a já podivně zamrkala. Tvůj úděl je těžký, těžší než většiny. Proto mi dovol, abych ti trochu pomohl. Abys byla silnější a to co se stalo u té řeky, aby se už nikdy neopakovalo. Cítila jsem, jak mne polil teplý vzduch, který se mi rozlil tělem. Bylo to zvláštní. Cítila jsem malé třepetání kolem svého těla a netušila jsem o co se vlastně jedná nebo co to vlastně je. Podivně jsem se usmála.
Kývla jsem hlavou na znak vděku. Uvnitř mého těla se děla proměna, kterou jsem nemohla cítit v její velikosti, ale trochu jsem jí pocítila. Šlo se mi najednou nějak lehčeji, když matka zavelela, že půjdeme z kopce. Odcházet se mi nechtělo, ale byla jsem zvědavá na všechny dary, které mi Warre dal. Chtěla jsem je prozkoumat a to mi dodalo motivaci, vrátit se s matkou zpět k podivné drsné cestě, která teď byla nepříjemnou, oproti měkkému podloží květin ve Warreho zahradě. Sice jsem nemluvila s Niamph, ale nevadilo mi to. Teď jsem věděla, že s ní budu v kontaktu vždy, když budu chtít.

//Dolů

//Uhelný hvozd

Následovala jsem svůj vlastní odhad. Neměla jsem tu teď matku, která by mne svým ocasem naváděla a musela jsem se tak spolehnout na vlastní schopnosti, které v pravdě nebyly moc velké. Matka mne vedla vždy a absence jejího vedení byla silně cítit. Bála jsem se každého našlápnutí, ale s každým dalším krokem byl ten strach menší a menší. Když jsme byly mimo les, matka mne pochválila a já se usmála do prostoru. Byla jsem ráda, že to mám za sebou a hlavně, že jsem splnila tenhle její trénink dobře.
Další cesta byla teplá. Pod tlapkama mne pálil písek, ale nebylo to nic nepříjemného spíše takové zahřátí, na které jsem nebyla úplně zvyklá. Kráčela jsem ovšem neochvějně dál, vedena matčiným hlasem, který popisoval okolí. Nejen co viděla, ale i pachy, které jsem nepoznávala a které se mi draly do čenichu. Taky mluvila o tom, že je tu hora, kde můžeme s Nimph mluvit a to se mi zamlouvalo. Já ji totiž nikdy neslyšela... ke mně nepromlouval nikdo z bohů, jako k matce. "Dobře, vydáme se tam," pronesla jsem. Matka ovšem chtěla ještě o něčem mluvit, ale já úplně nechápala co myslí... myslí mou slepotu, asgaarský hvozd nebo něco jiného. Naklonila jsem hlavu na stranu. "O čem bych měla chtít mluvit?"

//Vrchol

//Červená řeka

Matka souhlasila, že nebudeme na místě, které nám nevyhovovalo. Jestli ji tam Niaph dovedla, muselo v tom něco být, ale co? To jsem měla pořád jenom schované. Nebyla jsem tak dobrá v následování a vykládání si vůle bohů, jao matka. Mírně jsem se naježila, když prohlásila, že půjdeme každá zvlášť. "Ale..." pípla jsem jenom a to už mi matčin ocas mizel z tlamy. "Dobře matko," dodala jsem s povzdechem a vydala se do lesa, který matka vybrala, jako zkoušku mojí orientace. Nechápala jsem, proč vybrala zrovna les, když ten byl jedním z těch těžších míst na chůzi.
Kráčela jsem obezřetně. Kladla talpku za tlapkou, jako bych se obávala, že každou chvilku se země propadne. Bylo to řešení mého problému. Občas jsem máchla tlapkou před sebou po zemi, abych odhalila, jestli mi v cestě něco nestojí. Jindy jsem použila klapavý zvuk jazyka o patro a poslouchala jsem, jestli se odrazí od nějaké překážky zpět nebo ne. To si spousta vlků neuvědomovala, že prostor se dá odhadnout i tím, jak se v něm nese vzduch. Zakopla jsem jenom jednou.

//Poušť

//Ahoj, prosím květiny na Lalie.

Přidáno

- Asgaarský hvozd

Ťapkala jsem s matkou před sebou a jejím ocasem v tlamě. Mírně mi tohle nevyhovovalo Máma měla ocas chlupatý a občas mne její srst polechtala na čenichu. Navíc jsem pak měla plnou tlamu její srsti. Ted mi to ovšem nevadilo, nebo aspoň ne tolik. Byla jsem ráda, že jsem pryč y toho místa, kde mne urazil ten vlk. "Niamph má určitě pravdu, ale popravdě bych to zkusila a když to nepůjde, šla bych," povzdechla jsem si a nemohla se zbavit pocitu, že to není úplně ono.
Matka mluvila o tom, že musíme překonat potok a já věděla, co musím dělat. Poslouchat a následovat ji. Matka mi popsala vodu podrobně. Měla být rudá, ale jak jsem měla vědět, co je rudá, když jsem ji nikdy pořádně neviděla. Viděla jsem jen odlesky barev, nikdy ne pořádně a vždy stíněné. Kývla jsem hlavou na mámino vysvětlení a šla dál.

//za Hy

Plakala jsem. Nelíbilo se mi to. Matku sem sice něco přimělo jít, ale já... já tu nechtěla být. Raději bych... raději bych prostě byla zpět na cestách. Když se mi tam něco nelíbilo, vydržela jsem to protože za chvilku jsme šly zase jinam. Nemusela jsem tedy nikde trpět příkoří dlouhodobě, ale tady to vypdalo, že tu budeme déle, než obvykle. Matce se tenhle kraj líbil, mě ne. "Musíme tu zůstávat?" zeptala jsem se ufňukaně, protože se mi ta představa hnusila. Nejenom že mne tu matka nechala samotnou, ale tenhle vlk mne navíc ještě považoval za "ne úplně v pořádku", což rozhodně nebyla pochvala.
Matka se mne snažila uklidnit. Snažila se povzbudit mne, ale já už nevěděla kudy kam. Niamph by mi jistě poradila, ale pro mou bohyni tu nejspíše neměl nikdo pochopení nebo tu možná nikdy ani neměla dosah, aby mi tu mohla napovědět. Cítila jsem se ztraceně a zavrženě. I přes snahu mne uklidnit, se to matce moc nedařilo. To ovšem nebyla její chyba. Kývla jsem hlavou, ale k srdci jsem si více brala slova vlka, než uklidnění matky.Matka navrhla, že se půjdeme projít a já bez okolků poslechla. Rozešla jsem se za ní a držela její ocas v tlamě ať mě vedla kamkoli.

//za Hy

Málem jsem se do toho oblačného a po potu vonícího kožichu vsákla, ale matčina tlapa mne stáhla od tohoto nebezpečí a já se ocitla v jejím náručí. Zavrtěla jsem ocasem a na její kárání kývla hlavou. "Ano... Děkuji Sionne za možnost tu s matkou zůstat," pronesla jsem do míst, kde podle mého stál vlk. Těžko říct, jak moc úspěšná jsem v tom určení směru byla, když mne matka k sobě přitáhla a trochu mi tím pomotala, kde vlastně jsem. Ten vlk mluvil o tom, že si mne má máma hlídat, protože "nejsem úplně v pořádku". To se mi nelíbilo. Vyjadřoval se o mně jako bych byla nějaká porouchaná hračka. Jako bych byla něco, co rozhodně nemá být v takovém stavu v jakém to bylo. Neřekla jsem ale nic. Matka mne dobře vyhcovala a Niamph mne vedla silnou a tvrdou rukou. Očka se mi zaleskla a musela jsem si skousnout jazyk, abych nezačala plakat. Věděla jsem, že nejsem stejná jako ostatní, ale takhle mi to říct? Co to bylo za vlka?
Bílý vlk naštěstí odešel. Slyšela jsem jak se jeho zvuky vzdalují. "Matko se mnou přece není nic v nepořádku?" zeptala jsem se plačtivě. Už jsem nezadržovala svůj smutek a dala jsem mu průchod. Po tvářičkách mi tekly slzy.

Pohledem jsem se snažila koukat přítomně, ale i tak mi to nešlo. Jak taky chcete koukat, když nic nevidíte. Nevidět bbyl problém, protože jeden se tak nemohl pořádně tvářit, aby vyjádřil, co chtěl. Mohla jsem jen doufat, že koukám správně a že na nikoho nekoukám divně nebo, že nejsem otočená k nikomu zády. Uslyšela jsem matku a to bylo jediné vodítko, které jsem potřebovala. Mluvil tu i další vlk. Byl to ten samý, co před tím. Vrtěla jsem ocasem, že jsem je konečně našla. To bylo fajn. Nemusela jsem se už obávat, že tu budu sama navždy bloudit.
"Nazdravíčko," pozdravila jsem hláskem, který trochu pískal. Už jsem nebyla malé vlče, ale ani dospělák a pořád jsem mluvila tak nějak divně dětsky. Udělala jsem několik kroků směrem k máminu hlasu. Neviděla jsem z ní nic. Takže jsem v podstatě vyrazila do prázdna a málem narazila do vlka. Zastavila jsem se kus před ním, protože jeho pach mne praštil do čenichu. Voněl jako někdo, kdo se hodně fyzicky namáhal.