Příspěvky uživatele

< návrat zpět

LIstopad 3 Siberia

Popravdě jsem netušila, co znamená slovo Čučoriedková, ale tak nějak jsem se nad tím nepozastavovala. V tomhle kraji byla spousta věcí nová a zvláštní, jiná. I slova téhle vlčice byla jiná, její jazyk byl nějak měkký, ale ne nepříjemný. Nechala jsem její výslovnost být a jen doufala, že nebude přicházet spousta dalších pro mne neznámých slov. To by byla celkem rychlá a krátká konverzace.
Neznala mou smečku a já neznala tu její. Nevadilo mi to. "Matka jenom řekla, že nesmím moc daleko," sdělila jsem nově poznané vlčici nebo vlkovi. Neměla jsem ohledně toho dobrý pocit, ale nechtěla jsem to dát najevo. Nemusel každý vědět, že je mi trochu proti mysli nedělat vše tak, jak řekne matka. "Navíc věřím tomu že by mne Annan dovedla domů, kdyby bylo potřeba," dodala jsem bez okolků. Bohyni jsem věřila stejně, jako vlastní matce, která jí byla oddaná.
Vlčice se představila jako Siberia a já tak věděla, že jde o vlčici. "Nelovím ryby," sdělila jsem. Nechtěla jsem úplně říkat, že nemůžu lovit nic, co nejde cítit. A ryby pod vodou cítit nešlo. Lov ve vodě pro mne byl tím pádem zapovězen.

Listopad 2 Siberia

Doufala jsem, že se mi podivný zvuk jenom nezdál, když nastalo ticho. Bála jsem se popravdě, že tu jako blbec stojím a mluvim do prázdna. Moje starost byla ovšem rychle odstraněna hlasem, který se ozval. Pozdravil mne celkem přátelský hlas. Nemohla jsem vědět jestli je to vlčice nebo vlk. Spíše bych se přiklonila k tomu, že je to vlčice nebo možná hodně mladý vlk. Ten hlas byl celkem vysoký na nějakého starého vlka. Nehodlala jsem se ovšem unáhlit. "Přišla jsem se sem k vodě projít," pronesla jsem. Popravdě jsem se šla jenom projít, to že je tu voda jsem zjistila až od téhle cizinky nebo cizince. "Jmenuju se Lalie a momentálně žiji v Asgaarském hvozdu," představila jsem se slušně.

Listopad 1 Siberia

Šla jsem se projít. Ne, že bych nechtěla naslouchat tomu, co po mé maličkosti chtěla matka, ale matka přece neřekla, že se nesmím podívat jenom malinko za hranice smečkového lesa ne? Řekla jenom, že se nemám vzdalovat a tohle nebyla vzdálenost. Sem mne dovedl zajímavý pach vody. Byla zima, kolem mne se to jenom tetelilo chladem, který mi pronikal do těla. Nemohla jsem určit, kde přesně jsem, ale les už to nebyl. Bylo tu až moc světla a málo stínů. S úsměvem jsem si to kráčela neznámou krajinou a snažila se sluchem najít, jestli tu náhodou někdo není.
Uslyšela jsem podivné lepkavé zvuky. Takové, jako když se tlapka zaboří do mírného bahníčka u nějakého vodního toku. Zastavila jsem se a jenom naslouchala tomu lepkavému "ťap ťap". Někdo tu kráčel kolem vody nebo minimálně po ne úplně pevném podkladu. "Pozdraven buď poutníče," pronesla jsem dostatečně nahlas, abych byla slyšet. Možnost na sebe neupozorňovat jsem zavrhla, v otevřeném prostoru by mne druhý vlk či vlčice zpozoroval snadno. Takhle jsem měla možnost zjistit kdo to je a hlavně, jak daleko ode mne je.

A tak jsem tak seděla v lese a zkoumala okolní prostor. Byla jsem nevidomá a tak jsem nemohla jako ostatní užívat si krásu podzimu. Pro mne jenom ztratil les svou zelenou a temnou stránku a proměnil se na víc světlé a víc takové barvy, kterou matka označovala za červenou. Nemohla jsem tušit, že je to tím, že se listí změnilo a opadalo, proto do lesa dopadalo více slunečního světla. Bylo tak pro mne jednodušší se pohybovat po lese. Viděla jsem obrys kmenů stromů a mohla tak lépe navigovat to, abych do ničeho nenarazila.
Náhle jsem uslyšela podivný hlas, který mi přišel neznámý a tak jsem se rozhodla za tím hlasem vydat. Kráčela jsem velmi pomalu, takže když jsem došla na místo odkud vlk vyl, už byl pryč. Mrzutě jsem dupla pacičkou o hnijící listí. Ale pak můj čenich zaznamenal pach, který se táhl směrem doprava a tak jsem se vydala za ním. Pach sílil a já si uvědomila, že jsem kousek mimo les. Ne, mimo les jít nesmím, slíbila jsem to. Stopa naštěstí také zatáčela na hranici lesa a já tak přidala do kroku. To znamenalo, že jsem jednou zaškobrtla a vymáchala se v bahnité hlíně. Když jsem se zvedla udělala jsem pár kroků a .... bum. Plnou parou jsem to narazila do vlka.

Přemýšlela jsem o tom, kdo by mohl být mým vyvoleným bohem. Koho bych mohla uctívat a nikdy mu neříci sbohem. Nemohla jsem se rozhodnout zda zůstat věrná Niamph či Warre bude můj patron na věky. Z tohohle rozhodnutí bych se nejrději zabalila do kožešin jako do deky. A pak bych jenom spala a spala, bez rozhodnutí. Jenže matka na to měla jiný názor a tlačila mě do zblbnutí. Musela jsem si tenhle problém vyřešit sama, než matka mě vystaví nátlaku, přesile. Nechtěla jsem se vůči ní nějak vymezovat a chovat se nemile. Dala mi přeci život a za to jsem jí byla vděčná. Ale už jsem taky byla velká slečna. Měla jsem mít nějakou tu možnost rozhodnout se v klidu sama, až nadejde můj čas. Jenže matka mne pořád postrkovala, abych vyjevila jí svůj hlas. Svůj záměr a své rozhodnutí. Jenže tohle všechno bylo akorát tak k naprdnutí. Puberta se mnou mlátila a já si měla vybrat budoucnost? To neměla moje matka žádnou soudnost? Mohla by počkat třeba rok nebo dva či dvacet. Aspoň bych se teď k té otázce nemusela vracet. Koho si vyberu a komu svůj život dám. Vždyť skoro žádnou zkušenost se světem nemám.

//Lord have mercy on my soul... volím písmeno X

Xenofobie nebyla ničím, co bych měla vyloženě vžité jako třeba moje mamka. Xenofilka, tak bych ji označila, protože ona milovala všechno cizí a všmu cizímu přikládala nějaké důležité významy. Xilofoní zvuky, které vyluzoval občas les, pro ní byly poselstvím bohů, kteří na nás shlížejí a snaží se nám předat nějakou tu svoji pravdu nebo si nás dokonce tímto zvukem chtějí naklonit. Xylofobií jsem netrpěla, ale pokud matka hodlala dál vzývat stromy, nemohla jsem se bránit pocitu, že mne právě to jejich šumění větví děsí a odpuzuje. Xichtík jsem měla zamazaný od toho, jak jsem se snažila prodrat posledním křovím, protože jsem neviděla a tak jsem nemohla dobře najít tu správnou cestičku mezi stromem a křovím. Xindl malej slepej, přesně takhle mne označil jeden vlk o kterého se matka starala na našich cestách. Xantipa by ho za označení vlastního potomka tímto slovem jistě vyplísnila, ale matka se jenom pousmála a mávla nad tím tlapkou. Xantóza, kterou měl ten vlk v očích, prý podle matky znamenala velký problém v jeho hlavě a tak jsem mu měla tohle označení odpustit, jenomže já jsem nemohla, nešlo to.

A byla jsem zase sama. Sama a celkem mi to nevadilo. Matce jsem za ocasem byla pořád. Mohla jsem se aspoň seznamovat s lesem. Ne tedy, že bych les hodlala poznávat nějak víc. Nerada bych někomu vlezla omylem do pelechu, takže jsem se spíš chtěla zaměřit na různá místa. Od tlapek mi šel chlad. Vypadalo to, že les se připravuje na tu zimu, kterou všichni brali jako něco, co musí nevyhnutelně přijít. Já zimu ještě nezažila. Ne, že bych se na ni těšila, ale byla jsem zvědavá, co může přijít. Zima byla v podání dospělých něčím děsivým a možná proto mne tolik lákala. Na druhou stranu jsem se jí obávala, protože matka chtěla udělat rituál, při kterém si vyberu koho budu následovat... a já si pořád nebyla jistá. Znamení nepřicházela a já tak netušila, jestli náhodou nejsem nějak špatná... Třeba nikdo z bohů nechce, abych ho následovala, protože nejsem dobrá následovnice a dělala bych jim ostudu.

Čekala jsem na matku, co vlastně řekne nebo udělá. A taky že jsem nemusela dlouho čekat. Matka mluvila o tom, že to byl hnědý a vysoký vlk. Hnědou jsem znala, protože to byl matky kožíšek. Tuhle barvu jsem z blízka občas zahlédla, ale rozhodně nebyla tak krásně hnědou jakou viděli všichni ostatní. Moje byla tmavá a od černé či jiných barev se lišila jen málo. Jenže když jinak barvy neznáte, tak vám prostě přijdou takové a rozlišíte je rychleji. Kývla jsem hlaovu, když matka mluvila o vlkovi a pak znovu, když pronesla, že půjde vyzdobit úkryt. Mě se do toho moc nechtělo, chtěla jsem ještě popřemýšlet o tom, co mne čeká v budoucnu. Velké zasvěcení jednomu bohu bylo důležité a já ještě netušila, pro koho se rozhodnu. "Projdu se po lese, ale neboj nepůjdu někam mimo," odvětila jsem matce, která se pak rozešla pryč.
A byla jsem sama. Měla jsem klid a ticho celého lesa jenom pro sebe. Rozhodla jsem se od hostiny vzdálit. Rozešla jsem se tam, kam mne hnal můj sluch a to bylo směrem na sever. Něco tam podivně praskalo a já nevěděla, co to je, ale chtěla jsem to prozkoumat. Pod tlapkami mi klouzalo listí a tak jsem našlapovala více než opatrně.

Matka tvrdila, že je důležité mít přátele a tak dále a tak dále. Nelíbilo se mi to. Nevěděla jsem, že s přáteli si jeden může vyměňovat zkušenosti a postěžovat si, ani že si s nimi můžu hrát nebo podnikat věci, které by matka rozhodně nepodnikala. Jenže já neměla tu zkušenost. Matka sama neměla moc přátel, popravdě neměla žádné. Vždy jsme jenom na někoho narazili a už byl zase čas jít dál. Nemohla jsem tedy pochopit, co to přátelství vlastně znamená a jaké pouto může mezi dvěma bytostmi nastat. Neřekla jsem nic z toho nahlas. Bylo potřeba mlčet a ne se dohadovat. Jen jsem vzdorovitě nakrčila čenich. Byla to reakce, která přišla automaticky.
Teď tu byl ale ten vlk a jídlo. Vlka jsem nezaznamenala hned a to jsem si teď vyčítala. Snažila jsem se odhadnout kde stojí, ale moc mi to nešlo. Naštěstí zase rychle někam zmizel. "Kdo to byl, jak vypadal?" zeptala jsem se matky hned, jak jsem nabyla přesvědčení, že je vlk dostatečně daleko, aby mne neslyšel. Ještě jsem se necítila na to, abych někomu řekla o tom, že nevidím.

//Středozemní pláň

Šla jsem s ocasem matky v puse a následovala tak její krok do lesa, který smrděl tou zatuchlinou, kterou ze sebe vydává porost rostoucí stovky, ne-li tisíce let. Les, který tu stál a bude stát. Les, ve kterém hnilo dřevo a rozkládaly se listy. Matka mi vysvětlovala, že si se mnou chtěla nejspíše ona podivná vlčice hrát a pak dodala, že každý potřebuje kamarády. Pustila jsem matky ocas, když jsme byly konečně na známém prostředí. Našlapovala jsem opatrně a řídila se tím, jak se můj hlas odrážel od okolních předmětů. "Nechci si hrát a nepotřebuju kamarády," dodala jsem vzpurně. Kdo potřeboval přátele? Měla jsem sebe, matku a své bohy. Navíc teď jsem na kamarády neměla ani čas ani prostor, musela jsem se postavit větším výzvám, jako třeba tomu, koho si vyberu za hodného následování z našeho panteonu bohů.
Lesem se roznášela najednu jiná vůně, kterou ke mně dohnal vzduch. Přinesl mi vůni, která mne mírně lechtala v čenichu. Matka mne dovedla svým hlasem k hostině, kterou popisovala a zároveň mi navigovala čenich k určitým dobrotám, které tu byly. Popravdě jsem se snažila přiřadit ke každému pachu ten správný název. Pak jsem se pustila ochutnat do toho, co označila moje matka jako kanec. Bylo do dobré maso. Nikdy jsem takové neměla. A pak jsem se zakousla do toho, co vonělo divně sladce. Byly to borůvky nebo maliny nebo ostružiny? Nevěděla jsem. Matka najednou promluvila na někoho, kdo tu byl s námi, ale já ho neslyšela. Zastavila jsem se v kousání.

Už jsem se trochu uklinila a oklepala se. Voda ze mne lítala do všech stran, ale já nemohla vědět, jesti jsem matku nahodila nebo ne. "Prý mi ukradla čenich," odvětila jsem na matčin dotaz, proč to ta vlčice udělala. Proč měla ovšem potřebu můj čeníšek krást, to jsem netušila ani já sama... A rozhodně jsem neměla v plánu se jít té vlčice ptát. Matka nakonec navrhla, že vyrazíme dál a já uchopila do tlamičky její ocásek. Pohybovat se takhle bylo prostě jednodušší a rychlejší.
Matka mluvila o Nerrise. Evidentně musela být podobně stará jako já, když matka pronesla, že by mohla být moje kamarádka. "Nepotřebuju kamarády," řekla jsem slušně, ale rozhodně bych se matčinu zásahu nebránila. Ona věděla, co je pro mne nejlepší a nemělo cenu se tomu bránit. Navíc by to bylo i dost drzé, kdybych matku neposlouchala. Ťapkal jsem za matkou a nevěděla, že se blížíme zpět k lesu, dokud mne do čenichu neplácnul pach shnilého dřeva.

//Asgaar

//Kopretinová louka

Ti podivní mě nepronásledovali naštěstí. Mírně jsem se polekala, když jsem šlápla do vody, protože jsem do ní vlastně vběhla strašně rychle. Všude kolem stříkala voda a já prostě jenom polykala chladný příval, který se mi dostal do krku. Slyšela jsem hlas matky a to jediné mne trochu uklidnilo. Byla tady. Mohla mne navést. Šla jsem za jejím hlasem, jak nejrychleji to chladnou vodou šlo. Najednou jsem se rozmázla o druhý břeh, kde jsem se vybatolila na chladnou zem. Ještě nebyla zima, ale chlad už byl cítit. Navíc v mokrém kožichu se šířil jako nemoc. Oklepala jsem se, abych se zbavila vody z kožichu.
"Nejsou to přátelé," vyrazila jsem ze sebe celkem nakrknutě. "Ta jedna mi boopla do čenichu!" dodala jsem pohoršeně, jako bych byla zneuctěná a mírně začala natahovat. Už jsem ale nebyla mrně, takže jsem slzičky zase polkla.

Nevěděla jsem, proč mne tihle dva zastavili, ale třeba byli zrovna oni mým znamením. Jenže jak se brzo ukázalo, nebylo tomu tak. Jeden cizinec, tedy podle hlasu cizinka, se rozhodla ptát, kde mám matku. "Někde tu bude," odvětila jsem prostě, i když jsem matku úplně neslyšela. Lupání její tlapky se vzdálilo a pohltila ho zurčící voda a kejhání podivných věcí nad námi. "Slyšíte to?" uteklo mi z tlamičky, jako bych ani netušila, že se ptám. Prostě jsem se zeptala a doufala, že jsem jim nepoložila nějakou špatnou otázku. Na oblohu jsem neviděla, takže jsem nemohla vědět, že jsou to obyčejné kachny, co se stěhují do teplých krajin.
Vlčice mluvila a mě došlo, že asi přišla sama a toho druhého jsem si jenom vymyslela, jak jsem slyšela její dusovat. Mírně jsem se k ní otočila, abych se zeptala co myslí. Najednou z ničeho nic, jsem měla na čenichu čenich někoho cizího. Připadalo mi to divné a tak jsem couvla, ale najednou jsem couvla do něčích tlapek. Narazila jsem zadkem do cizince, co nemluvil. "ÍK," vykvíkla jsem a rozeběhla se nějakým směrem pryč. Ani jsem netušila kam pádím a už jsem byla v mokré vodě.

//Středozemka

Matka si ode mne vzala květinu. Nemohla jsem tušit, že to byl jenom plevel, takže mne vlastně chválila za nic. Pro mne bylo květinou to, co nejvíce vonělo a nejvíce mne vždy v čenichu lechtala čerstvě ukousnutá tráva. Posadila jsem se na zem a nechala matku, aby odříkala modlitbu. Sama jsem sklonila hlavu, i když jsem stejně zrak nikdy sklopit nemusela. Tohle mne naučila matka tím, že mi vždy dávala pohlazením hlavu dolů, pokud jsme se modlily. Dělala jsem to tedy jen z naučeného zvyku, než že by to mělo nějaký opravdový význam. Sama jsem se nemodlila. Warre ani Annan nebyli úplně tím, koho bych chtěla náseldovat, ale nechtěla jsem popravdě už ani následovat Niamph. Všechno bylo strašně zmatené.
Po modlitbě následoval proslov matky, že se do Sarumenu můžeme vrátit, ale teď je načase jít dál. A taky chtěla udělat někde v našem novém domově oltář pro Annan. Kývla jsem hlavou a nechala se unášet jejím hlasem směrem dál. SLyšela jsem vodu a mírně se jí zalekla. Vítr foukal a do toho jsem syšela podivné kvíkání něčeho, co bylo na nebi. Že by to bylo znamení. POkusila jsem se slyšet co to je. Zastavila jsem se a matka se tak dostala na druhou stranu řeky rychleji, než já.
Náhle, jako by od nikud, se ke mně dostal hlas a dusot tlap. Byly dva. Kdo ví jakého vzhledu nebo pohlaví. Neřešila jsem to. Jen jsem zašermovala ušima, natočila je směrem odkud přicházely a pokusila se tělo otočit směrem k nim. "Pozdraveni buďte," pronesla jsem tak, jak mne to matka učila. "Momentálně jdeme s matkou domů," dodala jsem. Nechtěla jsem se s cizáky vybavovat sama. Můj pohled byl bez emocí. Co oči nevidí, nemůže vyděsit mysl.

//Sarumen

Matka vyprávěla o smečkách a já se snažila si všechno zapamatovat. Znělo mi to stranšně zmateně a popravdě jsem nechápala, proč je potřeba tolik různých skupin vlků. Však by stačili jenom tři. Jedna by byla ta vysoká jako matka představená, pak bojovníci a duchovní a pak ten zbytek ne? Jednoduché a prostě....
Kráčela jsem za matkou, potopena do svých myšlenek., ale popravdě jsem ji za chvilku trochu ztratila. Šla moc rychle. Jenomže jsem nemohla matku informovat, protože najednou začala s někým mluvit. Nejprve jsem neslyšela s kým a o čem si povídají a moje vychování znělo být tichá jako myš a nemotat se do toho, ale pak jsem byla dostatečně blízko, abych tu rozpravu slyšela. Jenomže to, co jsem slyšela se mi nelíbilo. Jestli tohle byl duch, proč se zjevil zrovna nám. Lže... došlo mi to poměrně rychle. Nelíbilo se mi to. Co když chce matce ublížit? Duchové v našem světě nikdy nezjeví svou přítomnost jen tak. Většinou něco chtějí. A najednou byl jeho hlas pryč.
"Matko," řekla jsem a snažila se zaslechnout její slovo nebo cokoli, co by mi prozradilo, že je tu pořád se mnou. Matka už se ke mně ovšem hnala s prosbou ať natrhám květiny. Jen jsem kývla a pustila se do plnění úkolu. Udělala jsem pár kroků a začala čenichem jezdit kolem sebe po zemi, abych mohla utrhnout květinu. Věděla jsem, že květiny voní, ale tady vonělo všechno.Jenomže, když nevidíte, tak prostě nenajdete květiny, takže jsem trhala tak nějak všechno a moje květina byla spíše tráva... tráva a větvičky, občas nějaký ten kvítek kopretiny. Popravdě jsem měla tlamu plnou trávy a plevele. S vrtěním ocasu jsem se vrátila k matce.