Příspěvky uživatele

< návrat zpět

prosinec 3/10 roland

Vlk se dojemně rozpovídal o tom, jak v zimě krajina spí a někde něco zuří. Ale to o pelechu jsem chápala dobře, taky bych byla nejraději u mámy v pelechu a ne tady venku, ale aspoň už tolik nefoukalo a jeden se nemusel bát, že prochladne na kost. "To ano," řekla jsem jenom souhlasně a mírně se usmála neurčitým směrem. Věděla jsem kde vlk stojí, ale nechtěla jsem na něj úplně vejrat, aby si něčeho nevšiml. S věkem jsem byla lepší v maskování toho, že nevidím. Když se jeden zahleděl do dálky, ostatní soudili, že přemýšlí, ne že se jenom snaží zorientovat pomocí sluchu nebo čichu.
"Ach, to je pěkné jméno," podotkla jsem tak, jak mne to učila matka. Většina mých reakcí byla vypozorována od matky, která byla hodná a útlocitná duše. "Já jsem Lalie..." odtušila jsem, že bych se také měla představit.

prosnec 2/10 roland

Moje ušiska sebou zamrskala, když jsem slyšela zvuk tlapek, které zvolnily svůj pohyb. Vlk nebo vlčice? Starý nebo mladý? Snažila jsem se využít toho, co jsem mohla postřehnout svýma ušima nebo čenichem. Zdravé oko vidělo na bílém podkladu jenom tmavou siluetu postavy. Aspoň nemá světlou srst. Jediná výhoda zimy byl podklad, od kterého se mi vše dobře odhadovalo, jinak byla zima k ničemu. Nos mě lechtal a nešlo moc dobře poznat pachy. Uši jsem zase měla promrzlé a taky přes křupání sněhu nešlo dobře určit kdo kde je. Bylo to k zbláznění, opravdu.
Pozdravil mne hlubší hlas. Vlk. Jeho označení mé maličkosti jako slečny mi taky mnohé prozradilo. Starší než já. Takže jsem aspoň tušila s kým mám tu čest a že bych se měla mít víc na pozoru než jak bych se měla před vlčicí nebo někým svého či mladšího věku. "Ano, zima umí s přírodou divy, že," pronesla jsem. Byla to fráze, kterou jsem občas zaslechla. Já ty divy nikdy neviděla, takže jsem se musela spolehnout jen na to, jak mi vše popisovala matka a jak se u toho rozplývala. Pokusila jsem se tedy napodobit její tón.

prosinec 1/10 - roland

Bylo podivné být zase jednou sama bez matky nebo někoho, kdo by mne sledoval a doprovázel. Neměla jsem to ráda, ale v zimě mi to tolik nevadilo. Sníh křupal a tak jsem věděla, kdo je kolem nebo co se kolem děje. Nebyla jsem tak úplně bezmocná jako v létě, kdy se nedalo zaslechnou skoro nic, kromě zpěvu ptáků a podivného cvrlikání cvrčků. Teď jsem byla u jezera, to jsem poznala podle křupání ledu, které ke mně dolehalo. Nedalo se říct, zda by mne led unesl nebo ne, takže jsem se raději držela tlapkami nasněhu a občas jsem mírně zkusila, jestli jsem pořád na břehu a ne na ledu, čenichem.
Nevadilo mi být sama, ale ráda bych možná potkala někoho nového. Nějakého nového přítele. A jak se to tak ve světě děje, když si něco hodně přejete, splní se to. Moje ouška zaslechla kroky, které křupaly v tempu kolem jezera. Přicházely ke mně. "Dobrý den," pozdravila jsem slušně v naději, že mi někdo odpoví a že se nejedná o slyšiny. Bylo by trapno povídat si sama se sebou.

Byla mi pořádná zima. "Plamínek by byl fajn," pronesla jsem, když se vlk svěřil, že by ho zvládl vykouzlit. Moc jsem nerozumněla tomu, jak by to mohl zvládnout, ale už jsem tu na magické vlky narazila. Narazila jsem na ně tady, ale i na cestách s matkou, takže jsem jednodušše věřila tomu, že jim magii dal Warre nebo někdo takový.
Pošeptala jsem vlkovi do ucha to velké tajemství. Nechtěla jsem se úplně svěřovat Alfě nebo tomu druhému důležitému vlkovi, ale tenhle vlk hezky chrastil, když se hýbal a občas jsem slyšela jak mu hvízdal čenich. Musel být tedy starý a tak jsem ho vyhodnotila jako dobrého střežitele mého malého tajemství... tedy malého, ono bylo celkem velké. "Ve vodě neslyším, takže se tak nemůžu dobře orientovat... Ale když svítí slunce nebo měsíc, tak na jedno očko celkem dobře vidím obrysy věcí kolem," sdělilaj sem mu ještě. Odtáhla jsem se od něj právě v čas, když se k nám připojil někdo noví.
Staroušek, jak jsem si svého nového přítele pojmenovala, se mne snažil uklidnit tím, že je to Parsifal. "Já vím," hlesla jsem jenom. Poznala jsem ho podle toho, jak moc hlasitě dýchal, jako by se musel nadechnout do celých plic při každém nádechu. Bylo to slyšet jenom pro moje vycvičená ouška, nebo to slyšel každý. Zůstala jsem mlčet, protože to po mne matka vždy chtěla. Byla to naše obrana. Dokud budu mlčet a nebudu se moc hlásit ke slovu, ostatní zapomenou že jsem v jejich blízkosti. Malé, nebohé vlčátko. A pak vyslechnu i to, co bych možná slyšet neměla.

Vlk se mne patl, co by udělalo radost mně. Zamyslela jsem se nad tím a pak jednodušše řekla. "Mě by dělalo radost sluníčko," pronesla jsem. Díky slunci jsem byla schopná aspoň vidět obrysy věcí kolem jedním okem, ale na to druhé jsem neviděla vůbec nic. Jenže teď přišla zima, obloha byla neustále pod mrakem a to jak přes den tak v noci a já nemohla tak využívat ani denního světla a stínů, ale ani toho měsíčního. Bylo to děsné být pořád ve tmě a nevědomosti, ale já už si zvykla. Nikdy jsem nic jiného neznala, takže to pro mne nebyla velká překážka. Ale trochu toho světla bych ocenila.
Vlk mne potom zaskočil svým počínáním. "Řeknu ti to, ale nesmíš to povědět nikomu jinému," pronesla jsem důležitě a mírně se uklidnila. Vlk vypadal jako takový, jakému můžu věřit. Netušila jsem, že je to Alfa. To, že je Arcanus alfou mi nikdo neřekl, tak jak bych to mohla vědět. A na to, říct své tajemství někomu důležitému jsem neměla odvahu. Jenže pro mne byl Arcanus jenom obyčejný člen smečky. Tomu jsem to říct mohla. Tlapkou jsem mu naznačila a%t se sehne, že mu to pošeptám. "Já totiž nevidím, víš," pošeptala jsem pak starému vlkovi do ucha.
Než jsem se odtáhla už se ozval kus od nás křupavý zvuk tlap na sněhu a já zastříhala ušima. Přicházel k nám nějaký vlk. Udělala jsem mírný úkrok směrem k Arcanusovi.

Vlčíšek mne jako koncept nenadchnul. Popravdě se mi spíš zdál jako někdo, kdo má o kolečko navíc nebo možná méně. Dávat jen tak něco pro radost každému, kdo si o to požádá mi přišlo jako pitomost. Odměnit toho, co to potřebuje mi přišlo mnohem lepší. Warre odměňoval každého živého, kdo potřeboval, Annan zase pomohla každému kdo cestoval a byl v nesnácích. Niamph na nás dohlížela ve snech, ale aby někdo prostě jenom plnil přání, to se mi nezdálo. "Můžeme, pokud Vám to udělá radost," pronesla jsem a naklonila hlavu na stranu.
A pak to začalo. To křupání ze všech směrů. Odráželo se od tlapek vlka, od mých, odráželo se od stromů, země a kamení. Nemohla jsem zaměřit, kde vlk je nebo není. Zůstala jsem stát a hlavu točila do všech směrů, abych se zorientovala sluchem, ale nešlo to. Najednou do mne vlk šťouchnul ze strany, kde jsem to nečekala a já jenom nadskočila a vypískla. "ÍÍÍÍP," lekla jsem se ho a doprovodila to zvukem. Jakmile stál on i já, zvuky křupání utichly a já se zvládla zorientovat podle zvuku jeho dechu. Natočila jsem tak hlavu jeho směrem.

Byla jsem celkem ze všeho už trochu unavená. Nějak toho na mne bylo moc, ale nechtěla jsem dělat mámě ostudu, takže jsem držela očka otevřená a uši našpicované. "Tak to je pěkně hloupý," pronesla jsem na adresu toho jeho vlčíška. Ne, že bych to snad myslela nějak extra zle, ale přišlo mi hloupé dávat někomu dárky, protože ho mám rád. Dárky se přece dávají těm, kteří je potřebují nejvíce a ne těm, koho mám ráda ne? "Měl by dávat dárky těm, co je potřebují, ne těm co má rád," dodala jsem, abych to vysvětllila. Tohle obdarování jenom toho, kdo je podle někoho jiného hodný mi přišlo streašné. Co když někdo krade, aby se najedl? Nebo uživil nemocnou rodinu? Co pak? Je zlý nebo není?
Arcanus prohlásil, že voda to nebude nebo jsem to tak pochopila a trochu se mi ulevilo. Pak pronesl ať sleduju, což bylo velice necitlivé k někomu jako jsem já, ale on to nemohl tušit. Jen jsem tedy naslouchala zvukům a slyšela jsem, že běží pryč. Udělala jsem pár kroků tam, kde bušily o zem jeho nohy, ale nemohla bych ho dohnat. Neuměla jsem chodit rychle nebo běhat, když byl kolem les a nástrahy. Jenže pak se to stalo. Kolem začala plejáda zvuků, které praskaly a roznášely se kolem. V ten moment jsem pana Arcanuse ztratila úplně. Neslyšela jsem jeho kroky jen spoustu prskání a praskání, které se odráželo snad od všech směrů a stromů a všech překážek. Jen jsem točila hlavu do kola a netušila co dál.

Vlk mluvil o tom, že mé bohy nepotkal, ale tomu jsem nepřikládala velkou váhu. Matka vždy říkala, že bohy musí jeden nejprve představit a že na sebe berou spoustu podob, takže jsem předpokládala, že jenom tady mají jiné podoby a jména, ale jinak jsou to ti samí bohové. Potom Arcanus pokračoval o tom, že Vlčíšek plní přání. Jen jsem nakrčila čenich a mírně zavrtěla hlavinkou. "Proč by plnil přání jen tak?" zeptala jsem se, protože mi to nedávalo smysl. Nedávalo mi smysl, že by někdo jen tak dával ostatním to, co si přejí.
"Bohové řídí náš osud, takže bez nich můžeš dělat cokoli, ale vždycky na tebe bude někdo dohlížet, tak to prostě je," řekla jsem umíněně. I na malé vlče jsem byla až moc agresivní pokud se jednalo o bohy. Neměla jsem problém mu říct, že bohové jsou a pokud je nikdy nepotkal, ještě si to nezalsoužil. Tohle jsem si nenechala vymluvit prostě ne.
"Do vody bych úplně nechodila, je zima..." dodala jsem. Nevěděla jsem, že klouzání neznamená, že se jeden namočí. Námrazu jsem taky neznala, ale došlo mi, že to to je ten zvuk, který slyším občas když teď někdo chodí. Jen jsem tedy kývla, pokud ten vlk nutně musel něco dělat, proč ne.

Vlk mluvil poměrně klidně. Arcanus. Musela jsem si v hlavě opakovat jeho jméno, abych ho přiřadila k pachu a hlasu i po delší době. Když jeden neviděl, měl to problematičtější. Musela jsem ostatní prostě rozpoznávat podle jiných prvků. U některých to byl hlas a vůně, jindy třeba to jaký zvuk vydávali při pohybech. "Annan je určitě i tady v kraji... Warreho jsem tu již také potkala," podotkla jsem trochu moc přemoudřele na vlče. "Vlčíška neznám," dodala jsem a usmála se, o bozích jsem se ráda dovídala nové věci. Třeba by ten Vlčíšek mohl být mým patronem? Ale jelikož jsem o něm nikdy neslyšela, pochybovala jsem, že je nějak důležitý.
Arcanus potom mluvil o tom, že nemusím vybírat pokud nechci. Na to jsem rázně zavrtěla hlavou. "To by nebylo správné, kdo by mne potom ochraňoval, komu bych skládala své modlitby k vyslyšení a koho bych potom opěvovala pomocí své vlastní práce," řekla jsem mu. Byla jsem o tom přesvědčená a rozhodně to nebylo něco, co bych si nechala vymluvit. Byla to moje podstata.
Dál navrhoval skákání do kaluží. Nakrčila jsem čenich. Nechtěla jsem přiznat, že úplně nechci skákat do vody, takže jsem jenom mlčela. Voda pro mne byla něco jako pro vidícího tma. Ve vodě jsem neslyšela ani necítila. Voda mi sebrala všechny možnosti, jak poznávat okolní svět. Neměla jsem ji ráda.

Vlk netušil, kdo je Annan. To tady nikdo o bzích neví? nikdo neví o tom, co se děje kolem ve světě... A nebo prostě vědět nechtějí, že ecituj i jiný svět, než ten jejich. "annan je bohyně poutnků a pečovatelů, ochrańuje je a stará se, aby se jim nic zlého nestalo," zarecitovala jsem naučenou říkanku naprosto s klidem, jako bych četla recept nebo zprávu o počasí. Mluvit o boích mne nechávalo chladnou, stejně jako poučování ostatních o jejich existenci.
"Těší mne," odpověděla jsem arcanusovi. "Matka pochází z konventu, který je někde daleko odsud. Já se narodila na cestě, takže jsem nebyla s matkou od začátku, co vyrazila. Nevím tedy ani odkud přesně jdeme... ale vím, že se tam jednou vrátíme, až matka dokončí to, co začala. Muí o své bohyni předávat informace dál, šířit je na své pouti a o mě chce, abych si taky někoho vybrala, ale já ... nevím." Netušila jsem, proč to vlkovi říkám, neznala jsem ho. Ale něco v něm mne uklidňovalo.
Pak se vlk zeptal, co ráda dělám, ale já popravdě netušila, co ráda dělám. Jen jsem tak naklonila hlavičku a nakčivila čenich.

Narazila jsem do něčeho chundelatého a měkkého. Těžko říct jestli to byl vlčí bok nebo zadek, ale doufala jsem že bok. Narazit někomu do zadku rozhodně nebylo to, jak bych se chtěla někomu představit. Ustoupila jsem hned o dva kroky vzad. Nebyla jsem úplně pidi, abych nevěděla, co se sluší a patří. "Omlouvám se," řekla jsem tedy na omluvu. Než vlk promluvil koukala jsem do lesa, jako bych se omlouvala stromům. Jakmile, ale promluvil nasměřovala jsem svou hlavu k té jeho. "Nechť vás Annan provází," pozdravila jsem v zápětí slušně a mírně kývla hlavou. "Nejsem od Roweny a ani nevím kdo to je... Já jsem Lalie, mou matkou je Hayetta, kterou do této smečky přijal Alfa Sionn," odříkala jsem infromace, jako bych četla nákupní seznam nebo naučenou básničku. Neměla jsem ponětí s kým to mluvím a popravdě jsem jenom doufala, že udělá dobrou vizitku vlastní matce. Nechtěla jsem ji chudáka nechat vypadat jako matku, co mi nedala pořádnou výchovu.

Listopad 7 Siberia

Byla mi zima a cítila jsem, jak mi postupuje od tlapek směrem nahoru. Rozhodně to nebyl dobrý nápad pustit se do chladné vody. Siberia navíc zhodnotila sama, že sice ryb bylo hodně. Nemohla jsem jí to potvrdit ani vyvrátit a tak jsem jenom mlčela. Sedla jsem si na břeh a snažila si nějak zahřát tlapky, ale moc to nepomáhalo. Byla mi prostě moc velká zima, což Siberie poté také okomentovala. Tahle vlčice měla asi potřebu všechno komentovat. "Nevíš náhodou o nějakém blízkém teplém místě nebo ohni, co," pronesla jsem trochu naštvaně, protože to byl přeci její hloupý nápad, aby šly lovit ryby v zimě. A já ji přitom varovala, že to není dobré dělat. Neměla jsem poslouchat a měla jsem se držet svého, teď platím za svou vlastní hloubost.

Listopad 6 Siberia

Stála jsem tlapkama v chladné vodě a doufala jsem, že se něco nestane. Bahno bylo tekuté a já musela občas přešlápnout, než jsem našla v chladné vodě pod tlapkami kámen, o který jsem se mohla zastavit. Stála jsem teď již klidně, zatím co Siberia mluvila o tom, co bude následovat. Siberia mluvila o tom, že až budu mít rybu u tlapek, tak ji prostě vylovím nebo že mi ji nažene k tapkám. Problém byl to, že jsem nikdy nemohla rybu vidět. Cítila jsem, jak se mi občas nějaká otřela o tlapku, ale než jsem dala tlamu do vody, byla ryba pryč a já chňapla v ledovém proudu naprázdno. Nebylo to nic příjemného a popravdě jsem si přišla jako idiot. Zkusila jsem to ještě jednou, ale i tentorkát mi ryba frnkla. Kolem mých tlapek jich pár ještě bylo, ale já je neviděla. Nevidomé oko bylo k ničemu úplně a to druhé vidělo jenom flek vody, ale nic pod ním.
Máchla jsem naštvaně tlapkou do vody. "Dnes mi není přáno," pronesla jsem a zlost byla slyšet nejen z mého hlasu, ale byla vidět i v mém postoji.

Listopad 5 Siberia

Siberia se trochu odmlčela. Brala jsem to jako dobré znamení, že nad celou věcí přemýšlí. Nakonec z ní vypadlo neurčité povzdechnutí a soihlas, takže jsem prostě jenom s úsměvem kývla hlavou. Šířila jsem víru ne? Tak jak by si to matka a bohové přáli. I když jsem pořád neměla toho vyvoleného boha, měla jsem apsoň nějakou šanci, že budu dobrá akolytka, jako matka. Pak Siberia opět promluvila, ale bylo evidentní, že nepochopila, co jí chci říct. "Hihi, ale ne," zasmála jsem se. "Annan by pro mne asi fyzicky nepřišla, má určitě dost práce, ale dohlédla by na to, abych se dostala v pořádku k matce, to ano."
Siberia byla nadšená myšlenkou lovu ryb, ale já nechtěla vypadat jako chudák. Nemohla jsem jí tedy říct, že nemám šanci rybu ulovit. Její hlas byl ovšem veselý a já nechtěla ani kazit zábavu. Kývla jsem tedy hlavou a udělala pár kroků k ní. Od ní totiž jsem slyšela to čvachtání vody. Jakmile se mi dostala do vody první tlapka, kousl se do ní chlad a já se zastavila. "Dobře a co teď?" zeptala jsem se.

Listopad 4 Siberia

Moje tělo se mírně zatřáslo nad poryvem větru, který se proháněl nad vodní hladinou. Asi to musela být větší masa vody, než jen řeka nebo tůň. Musím si dávat pozor. Siberia začala obdivovat mou matku a já na to jen přikývla. Nebyla jsem úplně nadšenec do toho, abych někomu pěla chválu, pokud to nebyl bůh a matka by to stejně považovala za nevhodné. "Annan je bohyně, opatrovatelka a dohlížitelka nad cestovateli, nositelka naděje," sdělila jsem přesvědčivě naučenou básničku o bohyni, které má matka zasvětila život. Brala jsem to tak, že bohy nemusí znát každý, ale každý by se o nich měl dozvědět.
Siberii se pak nadšením rozechvěl hlas, když mi říkala, že by mne mohla naučit lovit ryby. Prý že je to zábava. Lalie, vždy dávej pozor když jdeš do vody. Je protebe nebezpečnější než pro jiné, protože se v ní nemůžeš orientovat čichem nebo sluchem. Hlas matky mne nabádal a já ho poslechla, jako vždy. "A nebude voda moc studená? Mohla bych se nachladnout a to bych nechtěla," mírnila jsem nadšení nové přítelkyně.