Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem tak moc ráda u mámy. Bylo to krásné mít její teplý kožich kolem sebe. Nebylo to jako když jsem byla malinkatá. Tohle působilo, že jsem mámu možná už i přerostla. "Ano," odvětila jsem matce na její otázky a hezky se rozvalila v jejím kožichu. Tohle povídání si s mámou mi prostě chybělo. Arcanus byl dobrý posluchač, ale nebyl máma. "Říkal, že bych mohla umět vzduch a nebo vodu. Pak říkal, že bych mohla mít talent na magii předmětů nebo země, nebyl si moc jistý. Ale jistý si byl tím, že ovládám i magii myšlenek, nebo ovládnu až na to budu dostatečně připravená," sdělila jsem matce všechno, co mi Parsifal řekl snad jen před chvilkou. Mít magie bylo něco, co mě fascinovalo. Matka je moc nepoužívala, spoléhala na to co umí a ví i bez magických triků. Já v tom ovšem viděla něco nového, něco, co by mne mohlo odlišovat od ostatních. Přišlo mi to jako velká zábava, naučit se magie používat.
Máma mi pak vyprávěla o tom, koho potkala ona a co dělala. Že tu je ještě někdo jsem tušila, ale nemohla jsem vědět, jestli to jsou ta vlčata nebo jejich rodiče. "Hmm... jsou tu?" zašeptala jsem mámě do ucha. Chtěla jsem to vědět, ale nechtěla jsem tak sdělit svoje tajemství.
Pak se ovšem konverzace obrátila k tomu, čeho jsem se celou dobu bála. Máma chtěla udělat oltář, ale nepovedlo se jí to. "Až sleze sníh, tak ti pomůžu," pronesla jsem zamyšleně a zkoušela se vyhnout té druhé otázce tím, že na ni neodpovím.

Matka byla opravdu jen jedna a i když mne moje smysly zmátly, teď jsem si byla jistá, že jsem správně. Přitáhla mne k sobě a povolila na zem. Pochumlala jsem se v jejím kožichu. Už jsem nebyla tak malinká, ale rozhodně jsem matčinu péči a lásku potřebovala. Nadechla jsem její vůní a něhu. "Měla jsem se dobře," sdělila jsem matce. "Byla jsem hodně času s Arcanusem, vysvětloval mi jak to tu funguje a magie. Něco mi i ukázal. Parsifal mi zase rekl, že mám vlohy na různé magie," pokračovala jsem v tom, co matku nejspíše zajímalo. "Taky jsem zjistila věci o tom, jak smečka funguje," pošeptala jsem matce a dala důraz na slovo funguje. Věděla jsem podle hlasů, že tu nejsme sami. Takže některé informace jsem se rozhodla nesdělit. "A jak ses měla ty?"

//Úkryt

Vlezla jsem do úkrytu a ucítila pach matky. Jenže v jeskyni nebyla vlčice, která byla mou matkou, spíše tu ležela jiná vlčice, která voněla dost podobně. Nemohla jsem vědět, že za tohle může magie a tak jsem se k ní rozešla. Neviděla jsem ji a ani jsem ji nijak jinak než po pachu nemohla v téhle tmě rozpoznat. Ležela na zemi. Než jsem k ní však došla od ústí jeskyně jsem uslyšela další kroky. Přihnal se sem podle hlasu vlk a ještě jedna vlčice.
A pak jsem uslyšela hlas matky, který ovšem přicházel z jiného směru, než jsem očekávala. Podivně zmateně jsem zakymácela hlavou. Jako bych tu podle pachu měl mámy dvě. Bylo to děsivé. "Mamí," pískla jsem a rozešla se směrem, odkud přišel její hlas. Když jsem zabořila obličej do jejího kožichu věděla jsem, že tohle je ta správná máma a že se nemám čeho bát. Ta druhá vlčice se mezitím zvedla a někam odešla. Zůstala jsem tak s mámou sama.

//loterie 2/5

Poslouchala jsem jak mladší vlk vysvětloval staršímu to, co ovládá za zvláštní magii a pak plynule přešel do odhadování skrytých magií staršího vlka. Poslouchala jsem, protože by se mi to mohlo hodit, ale taky pro to, že jsem prostě byla zvědavá. Trochu jsem zastříhala ušima, když jsem některým slovům nerozumněla, ale bála jsem se zeptat. Nechtěla jsem půsbit drze nebo náhodou na sebe moc upozornit, aby pak třeba nepřestali mluvit úplně. To dospěláci dělali často. Mluvili a když jsem se třeba doptala, tak najednou zěmnili téma, protože jim došlo, že tam taky jsem a poslouchám.
Bylo hezké tu být, ale opravdu začínala být celkem velká zima. Nechtělo se mi tu už takhle postávat na chladu a tak jsem nedočkavě přešlápla. Arcanus se bavil s Parsifalem o tom, že pocházíme ze stejného kraje. Já o tom nic nevěděla. "Hmm já si popravdě kraj odkud jsem nepamatuju, ale máma by vám určitě mohla vyprávět," řekla jsem a zavrtěla ocasem. Kde vlastně máma byla? Zastesklo se mi po ní znovu a když Arcanus řekl, že půjdeme do úkrytu až se trochu procvičí v magii kývla jsem. "Já půjdu napřed, pokud vám to nebude vadit. Je mi vížně zima," trochu jsem se zakoktala a pak se pomalounku začala brodit tím bílým, co nazvala matka sníh. Doufala jsem, že podle pachové stopy najdu vchod do úkrytu. Najednou jsem ucítila vůni matky a rozeběhla se za ní

//úkryt

//loterie 2/5

Bylo to fajn, takhle pokecat s vlky. Nebo spíše s dospěláky. Ale tak hlavně mluvili oni a já se jenom občas zapojila. I tak mi začínalo být trochu smutno po mámě. Už jsem jí dlouho neviděla a její společnost mi popravdě hodně chyběla. Parsifal představoval své magie a já mu záviděla. Jak je možné že někdo vidí i magie, které jsou ostatním skryté a já nevidím nic... Trochu mne to mrzelo. Nepřipadalo mi to fér. Jenže nahlas jsem neřekla ani slovo. Nepatřila jsem k těm, co by si otevřeně stěžovali. Když vlk promluvil ke mně zavrtěla jsem ocasem. Mluvil o tom, že mám magií hned několik a jedna z nich by mohla být vzduchem, což nadějne okomentoval Arcanus. "Páni," houkla jsem jenom. "Bohové mi museli dopřát aspoň něco," pronesla jsem ještě a doufala, že se nějaký bůh neurazí. Jenže oni nebyli tak malicherní, aby je moje poznámky urážely. Bylo mi řečeno, že s mou magií mi případně někdo pomůže a já kývla hlavou. I když jsem pomoc nepotřebovala, většinou jsem na všechno přišla s matčinou a boží pomocí sama.
I Aracnusovi byla zima, podle jeho vlastních slov. "Možná bych měla raději jít do úkrytu," pronesla jsem neochotně. Ráda bych s nimi probírala magie a další zajímavosti tohoto světa. Ale nechtěla jsem ani riskovat, že tu zmrznu.

//loterie 3/5

Parsifal mi nabízel, že by mohl zkusit zjistit jakou mám magii já. Znělo mi to fascinující, ale nějak mě to trochu i znesvojovalo. Ne, že bych se vlka bála, ale přišlo mi, že je to takové nahlížení do soukromí někoho jiného. Možná, že kdybych věděla o magii myšlenek, byla bych více rozhozená z ní. Ale být dopředu připravená, přece není nic špatného. "Tak jo," souhlasila jsem a po slovním svolení i kývla hlavou. Nechtěla jsem se bát, ale i tak mne to trochu děsilo. Netušila jsem, co přesně vlk udělá, i když mluvil jen o tom, že jisté aury magií vidí.
Vítr od Arcanuse byl tedy ukázkou jeho magie. Usmála jsem se, i když jsem možná čekala trochu víc, byla jsem mu za tohle seznámění s magií vděčná. Mluvil potom o tom, že by mne mohl nadzvednout ze země. Zavrtěla jsem hlavou. Pomocí tlapek jsem vnímala. Sluch, čich a hmat, mi nahrazovali nefungující zrak. Připravit se byť na moment o další smysl jsem dobrovolně rozhodně nechtěla. "Možná jindy," pípla jsem.

//loterie 1/5

Ležela jsem vlkovi na zádech a ten mne nesl kdo ví kam. Ale uklidnila jsem se, podle toho co říkali jsem se měla dostat k hranici lesa. Popravdě jsem byla celkem ráda, že mne poponesl, protože v tom sněhu, jak tomu matka říkala, se blbě chodilo. Dost jsem v něm zapadala a nebylo to nic příjemného. Když jsme došli až tam, kam měli vlci v plánu byla jsem násilně posazena na zem. Studil mne z toho zadek, ale nestěžovala jsem si. Chěla jsem zažít ty magie, i když jsem úplně netušila, jak to plánují předvádět. Já viděla jen fleky v měsíčním světle. Jeden tmavý byl Arcanus a druhý splýval tak moc s bílou barvou okolí, že jsem ho vlastně vůbec neviděla.
Čekala jsme napnutá jako struna, co bude. Najednou z chladného větru se objevil od nikud teplounký vánek, který mne pohladil a trochu pošimral na hlavě a pak stejně rychle jako se objevil taky zmizel. "To bylo ono?" zeptala jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli to takhle mělo být nebo se prostě jenom ohřála teplota. Trochu jsem se zaklepala, protože jakmile vánek zmizel kolem byla zase zimní noc.

//loterie 1/5

Vlcibse bavili o magiích. O tom, jak vrozené jsou nejmocnější a že Parsifal nezvládám tuhle magii moc dobře. Bavili se o tom s vášní a zaujetím někoho, koho baví se zlepšovat. Taky bych takový zápal chtěla pro něco mít. Matka tak mluvila o božích s jinými stoupenci. Já takovou vášeň zatím nenašla. Magie mne ovšem fascinovala a když můj výběr Arcanus schválil, usmála jsem se. Když pan Arcanhs mluvil o tom, že by mi magii mohl ukázat na chvilku jsem ztuhla. Tohle byl další problém mého stavu. Magie mi byla více ukryta než ostatním. Nemohla jsem ji vidět ani cítit. Dokud její majitel nechtěl ani jsem nevěděla že ji použil.
Pak jsem řekla něco neuvázeneho ale co už, zpátky to vzít nešlo. Pochopila jsem svou chybu z tonu hlasu, ktery pba použili. Když domluvili kývla jsem hlavou. Ani jsem nevěděla na co. "Hej," pípla jsem, když si mě někdo hodil na záda. Došlo mi, ze je to Parsifal a přestala sebou škubat.

//loterie 4/5

Vyklubala se z toho celkem zajímavá debata. Mluvili o nějaké vlčici, ale to mne moc nezajímalo, protože to vypadalo, že už byla dávno po smrti. O mrtvých jen dobře, ale nemusíme u nich trávit moc času ne? Pak to bylo zajímavější, začalo se mluvit o magiích a to mne přilákalo. Ouška jsem měla našpicovaná. "Klidně můžeme trénovat, nevadí mi být pokusný králík," pronesla jsem s úsměvem a posadila se. Byla jsem už celkem velká holka a navíc jsem věřila tomu, že pan Arcanus by nedopustil, aby mi někdo magií ublížil. "Chtěla bych ovládat magii vzduchu. Mohla bych být potom lehounká jako pírko a třeba bych dokázala létat jako ptáci, svobodná," pronesla jsem se smíchem. Byla to vtipná představa, jak bych létala kolem jako nějaký slepý ptáček. A možná to bylo tím. Ve vzduchu nebyly stromy a jiné nástrahy, do kterých by jeden mohl narazit. Možná proto, se mi tahle magie libila.
Na moje otázky mi bylo odpovězeno poměrně zajímavě. Líbilo se mi to, že bych mohla i já být někým adoptovaná, třeba bych konečně měla taky tátu a ne jenom mámu. Ale hned jak jsem na to pomyslela, jsem si připadala, jako bych mámu zradila. Však to se mnou zvládala sama dobře a obě jsme si vystačily. Nebylo tedy potřeba táty, když jsem měla tak skvělou mámu. Kde se vlastně toulá? Zastříhala jsem ušima, ale neslyšela jsem ji. "Ty jo, představte si, že by se teď pro Parsifala někdo vrátil," protáhla jsem a nedošlo mi, že bych to třeba neměla říkat nahlas.

//LOTERIE 1/5

Začínala tu být celkem nuda, ale nechtěla jsem úplně odcházet. mělo to da zásadí důody. jedním bylo to, že jsem prostě nechtěla se jen tak potulovat lesem sama, protože sníh mi dělal problémy v orientaci. A druhým důvodem bylo, že jsem neměla potřebu být v zimě. A kolem arcanuse bylo příjemné teplíčko, které jsem celkem ráda využila, abych se tu vyprdelila. TAkže jsem sjela na zem do lehu. A přetáčela se pomalu z jednoho boku na druhý, pak na záda, abych se nahřála ze všech stran. Bála jsme se, že to možná bude vypadat nepřístojně, ale jenom chvilku. Chtěla jsem se prostě zahřát tak co. Vlky jsem poslouchala tak na půl ucha.
Měla bych se připravit, že až přijde matka, tak budu muset přesně vědět, kterho bohha chci za svého, ale já pořád nevím. Niamph se zdála jako jasná volba, ale teď si nejsem tak jistá. CO když si mne nakoec vybere bůh, který není vůbec tak dobrý... co když si mne zvolí bůh smrti a zatracení, co potom? Strachovala jsem se ve vlastní hlavě, když ke mě dolehlo to, co říkal arcanus. TA adopce zněla celkem jako zajímavý koncept. "TO je zajímavé, je možné aby si někdo takhle adoptoval více vlčat? A co jejich pravý rodiče? začala jsem se otevřeně vyptávat, když domluvil pArsifal, abych jim nechala chvilku pro sebe. MOje zvědavost ovšem nevydržela čekat věčně a pak se ze mne otázky jenom sypaly. Přetočila jsem se na břicho a upřela pohled k záživé kouli světla. V její záři se mi špatně určovala pozice obou vlků.

//loterie 2/5

Arcanus nemohl tušit, že mne matka nepodařilo šmírovanim, ale že její pokyn zněl seznámit se s ostatními. Jenže k těmhle nedorozuměním Muse docházet, když jeden lezl jiným do hlavy a odposlouchával je. Já naštěstí nevěděla nic o myšlenkové magii ani to, že ji Arcanus ovládá. Seděla jsem s poslouchala. Navíc mi bylo teplo a to bylo příjemné. Hmm zimu asi nemám ráda... kde je vůbec máma? Začala jsembse drbst za uchem a postupně přestávala hovor vnímat. Víc jsem se zaměřila na vlastní myšlenky a to, koho si vyberu za patrona. Nebo spíš kdo si vybere mne. Warre by byl fajn, ale mě se libila Niamph... rozhodně nd Annan. Ne tu fakt ne... musim nad tim přemýšlet ještě....

Jenom jsem tak seděla a poslouchala. Vůbec mi nevadilo tu sedět, když bylo teplo. Arcanusův plamen mne krásně zahříval a já si tak nestěžovala. Matka by určitě byla nadšená, že jsem se chopila svého úkolu zjistit o téhle smečce a jejích členech, co nejvíc. Pomalu mi přicházelo, že pro vlky kolem jsem vážně neviditelná, protože ten druhý ten Parsifal se rozkecal poměrně dost, jako bych tu nebyla a nemohla tak vyslechnout o čem se baví. A nebo prostě dle mého pohledu upřeného na plamínek bral, že jsem moc zabraná do sledování plamene. Kéž by tak věděl, že já plamen nevidím a jediné, co tak mohu dělat je poslouchat to, jak si to vylil srdíčko. Nevím proč jsou dospěláci takový... Proč prostě neřeknou na rovinu co chtějí, tohle musí být děsná pruda. Kdybych věděla, že mi tu může každý druhý číst myšlenky, asi bych se trochu víc snažila si dávat pozor, ale takhle jsem svoje komentáře ve vlastní hlavě necenzurovala.

leden 1/5 loterie 5/5 roland

Nechápala jsem pořád kdo se k nám přidal, ale nechtěla jsem to řešit. Nebo spíše jsem nechtěla vlkovi sdělovat, že se neorientuji pohledem, jako všichni ostatní. Tohle bylo moje tajemství a nechtěla jsem se o něj dělit s nějakým cizincem. Vlk začal mluvit o tom, že ta nová osoba je sova... konkrétně mi to sdělilo, že se jedná o sovu pálenou. Trochu jsem sebou cukla, protože mluvící sova? Nebyl to nějaký šprým? Nevěřila jsem vlkovi, ale nechtěla jsem mu sdělovat nic, co by odhalilo můj vlastní nedostatek. "Aha," prohodila jsem jenom, když mluvil o tom, že sovy létají hlavně v noci a drží se dál od vlků, narozdíl od téhle, která tedy byla poblíž vlků a uměla mluvit. Vůbec bych se nedivila, kdyby to byl nějaký bůh, který se převtělil do malého opeřeného tělíčka, aby dohlédl na tohohle vlka. Asi musí být nějaký speciální, když má takového patrona. Přemýšlela jsem nad tím poměrně dlouho a tak nastalo trochu trapného ticha. "Ráda jsem vás poznala, ale asi bych měla jít..." pronesla jsem po chvilce... vlk byl asi blázen nebo vyvolený a s ani jedným jsem se moc vybavoat nechtěla, koukal z toho průšvih.

4/10 prosinec Roland

Koukala jsem na vlka před sebou, který působil celkem milounce. Ne, že bych se nějak bála, já se nebála. Teda možná jenom trošku. Malinko. Už jsem velká na to, abych se bála nějakého cizáka. A ne všichni jsou zlí. Annan by mne jistě před zlým ochránila a do cesty by mi ho nepřivedla. Snažila jsem se zachovat klid. Už jsem nebyla malé vlče, ale pořád jsem toho nezažila dost, abych věděla, že se z každé situace dostanu. "Měla by být," pronesla jsem v odpovědi na otázku o tom, kolikátá je tohle moje zima. Byla pravda, že jsem si podobný chlad nikdy nepamatovala, ale moje hlava mne mohla mást. Nechávala jsem to tedy tak, ano byla to moje první zima.
Najednou jsem uslyšela podivný třepot křídel, jako když se nějaký polétavec chystá na přistání. Proč by k nám něco letělo? Tiše jsem zavrčela. Skoro neslyšně, jen takové povzdechnutí. Najednou se třepot snesl k nám a rovnou k Rolandovi, ale jestli na něj, vedle něj, to jsem netušila. Uslyšela jsem dusnutí něčeho do sněhu a najednou stěžovatelský hlas začal vyčítat Rolandovi, že tu jsem s ním. Jen jsem se omluvně usmála, ale nemohla jsem přijít na to komu se směju do tváře. Nebyla tu žádná další silueta vlka a vlka bych snad slyšela přicházet. Kdo to byl? Okřídlený ďábel? Mírně jsem se naježila, ale neřekla jsem nic, zatím co Roland toho namluvil hodně. "Ne děkuju," odmítla jsem myš. Pořád mi nedávalo smysl to s klováním.

Arcanus vyčaroval něco, co prozářilo krajinu a já natáčela hlavu tak, abych hezky viděla.... tedy abych viděla to, co vždy. Stíny, tvary a podivné občas až moc světlé záblesky. "Díky," hlesla jsem jenom. Bylo mi tepleji než před chvilkou a navíc jsem měla trochu možnost vidět, jak je Arcanus velký a mohutný. Kdybych jeho siluetu viděla rovnou, asi bych ho nikdy neoslovila, protože bych se bála na takhle mohutného vlka mluvit. Matka mne před silnějšími varovala, abych se s nimi moc nebavila, pokud je neznám, ale jak je měl jeden poznat, když se s nimi nebavil. Usmála jsem se a děkovně kývla hlavou ještě jednou.
To už k nám ale přišel Parsifal a zněl celkem důležitě, jako i minule. Tenhle asi bude důležitý... nebo si to o sobě aspoň myslí... Našpicovala jsem uši, ale pohled jsem upřela někam do prázdna. Takhle jsem ostatním dávala najevo, že je neposlouchám, že přemýšlím.... Naučila mě to matka. Jenže ostatní nevěděli, že já nemůžu nikdy koukat jen tak do blba a že to natočení hlavy znamená, že k nim jen otáčím svoje uši, abych je lépe slyšela. Arcanus by to mohl odhadnout, ale Parsifalovi to bylo ukryto. Malé tajemství.
"Ovšem, že," odvětila jsem Arcanusovi na jeho otázku po malé odmlce, jako by mne vytrhl ze zamyšlení, i když já se soustředila hlavně na jejich rozhovor. Dál už mne konverzace nevyžadovala a tak jsem jenom poslouchala. Všechno jsem si zaznamenávala, abych to mohla říct matce a to pokud možno, co nejdříve. Mluvilo se o nějakém Siriusovi a Alastorovi, ale kdo to byl... Ach bratři, to řekl Arcanus. Bratři, co se nemusí, ale proč? Co se stalo? Parsifal to neví a ani Arcanus netuší. Zajímavé.