Příspěvky uživatele

< návrat zpět

březen 4/10 varja

Ležela jsem a slunila se. Vítr hezky čechral moji srst a ranní slunce pomalu vstávalo. Doufala jsem, že dneska bude hezky svítit, abych z toho světa viděla aspoň něco. Ne, že bych si chtěla nějak stěžovat na svůj stav, brala jsem ho takový jaký byl, ale občas jsem ostatním záviděla, že se mohou kochat tou nádherou. Začala jsem příjemnou konverzaci s cizím vlkem, ale pořád jsem zůstávala ležet na zemi. Nechtěla jsem se nějak zvedat. I když to možná bylo neslušné. "Hmm... a kde ses narodil?" zeptala jsem se, když se podělil, že sem přišel.
"Matka je tu na pouti a já se jí naroidla během cesty. Takže teď tu putuji s ní. Annan rozhodne, kam nás ovšem cesta zavede. Rozhodně se neusazujeme jen na jednom místě... Máme domov v chrámu, kam doufám, že se brzo vrátíme... ale zatím... zatím jsem doma tady," pronesla jsem poněkud v hádance.

březen 3/10 varja

Na slunci bylo přeci jenom trochu lépe. Ne, že bych z toho nějak šíleně rychle uschla, na to ještě nemělo slunce pořádnou sílu, ale aspoň trochu se mi kožich prosušoval. S neznámým vlkem nebo vlčicí jsem nechtěla navazovat moc kontaktu, ale když se rozmluvil došlo mi, že on nejspíše ano. A byl to on, podle hlasu, který byl trochu hlubší než u vlčic. Ale jméno měl takové neurčité. Varja mohla být holka i kluk. "Lalie," odvětila jsem stručně. Matka by neměla radost, že někoho takhle odbudu, ale já si sem přišla odpočinout no ne. Bohužel výchova na mne působila silně a já tak uměla podřizovat vlastní zájmy ostatním. Možná ne tak dobře jako matka, ale uměla jsem to. "Ty jsi z tohohle místa?" zeptala jsem se tedy velice slušně, aby konverzace mohla v klidu plynout.

březen 2/10

Myla jsem se a užívala si svého vlastního klidu, když mne najednou z nenadání někdo oslovil. Mírně jsem sebou cukla, protože jsem vlka vůbec necítila. Měla bych si dávat pozor kam lezu, takhle bych se mohla dostat do pořádné šlamastiky. Usmála jsem se směrem odkud hlas přicházel. "Och zdravím, musela jsem Vás přehlédnout," pronesla jsem uctivě a s klidem. "Jeden se tak moc těší až se umyje, že ani nevnímá okolí," dodala jsem jako stručné vysvětlení, proč jsem na vlka nereagovala hned. Nebo to byla vlčice? Můj zrak se opravdu zhoršoval s každým dalším měsícem.
Vylezla jsem na břeh a nechala vodu, aby ze mne tekla dolů, než jsem se oklepala. Nechtěla jsem nikoho zasáhnout vodou, takže jsem ci počínala velmi opatrně. No a pak jsem si sedla a jenom se slunila. Nebyla jsem úplně hovorná.

březen 1/10 lalie

Cítila jsem vodu a slyšela její šumění, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem tady někdy byla. Nejspíše ne. Jako spousta jiných míst i tohle pro mne zůstávalo záhadou. Nemohla jsem se zorientovat pohledem, takže jsem se orientovala pouze podle pachů a zvuků a ani jedno se mi nezdálo povědomé. Asi jsem tu vážně nikdy nebyla. Rozhodla jsem se jít tak, abych třeba došla až k vodě a smočila si bolavé tlapky z cesty. Navíc jsem se potřbovala nejspíše i umýt.
Jakmile mi chladná jezerní voda otřela první prstíky, mírně jsem se zachvěla. Ledovost mne ovšem nedonutila se stáhnout, právě naopak. Vyrazila jsem směrem dál do hloubky, abych ze sebe smyla všechnu špínu cest. Kdybych viděla, všimla bych si na břehu pár metrů od mé maličkosti vlka, ale já ho vidět nemohla. Ani jsem ho přes pleskot vody neslyšela dýchat a tím, že se nehýbal byl pro mne v podstatě neexistující. On mne však sledovat mohl, jak se koupu v jezeru.

Beleth vypadala trochu zaskočeně tím, že by se mělo jít na lov. Nebo možná nevěděla, co to je. "Jasně, já taky lovit nebyla, ale neboj určitě nás nechají někde stranou a budeme moct všechno sledovat...." pronesla jsem vážně, i když mě bylo jasné, že já sledovat nebudu nic. Skupina byla poměrně velká a rozmanitá, ale když jsem k ní došla zavrtěla jsem ocasem. Cítila jsem Arcanuse a i matku, takže jsem věděla, že mě v tom jen tak nenechají a řeknou mi, kam se mám "zašít". Jenže než stihl kdokoliv rozhodnout stalo se nemyslitelné. Parsifal se ujal slova. Poznala jsem ho podle hlasu. Rozhodl, že já půjdu s Arcanusem a Belialem lovit na jednu stranu stáda a on s matkou na tu druhou. "Ale já..." jenom jsem stihla poznamenat, než se dal do pohybu. Jako by ho vůbec nezajímalo, že možná nebudu moct lovit. Jenže on za to nemohl. Nevěděl o tom, že jsem na lovu naprosto k ničemu a chtěl mě nejspíše naučit, co nejvíc. Možná proto mě dal dohromady s Arcanusem. Musím něco vymyslet. Stádo by mi mohlo ublížit. "Co bude s Beleth, nemohla bych ji hlídat?" zeptala jsem se, ale bylo mi jasné, že matka s tím nic neudělá a na hlídání mrněte mne nepošle. Musela jsem se naučit lovit a čím dřív tím líp. Mojí jedinou šancí byl Arcanus, který měl lovit se mnou.
Rozešla jsem se za ním a doufala, že něco vymyslí. Když bylo podle hluku jasné, že se blížíme ke stádu a rozdělili jsem se přitočila jsem se nenápadně k Arcanusovi. "Co budeme dělat?" vyzvídala jsem a čekala, než se k nám stádo připojí. Nechtěla jsem překážet, ale ani jsem nechtěla být úplně k ničemu.
Stádo jsem uslyšela v mžiku a čekala jsem, než se k nám dožene, abych možná něco vymyslela a nebo se minimálně někam ukryla. Těžko říct, co mi Arcanus poradil.

//úkryt

Belialova slova jsem zaznamenala, ale věděla jsem, že bych malou mimo les nevzala. Sama bych mimo les jít nemohla, protože jsem neměla zrak skoro vůbec tak dobrý, jako když jsem byla menší. Popravdě se to vážně zhoršovalo s každým měsícem. Bylo to zvláštní, ale já doufala, že mě to nebude nijak extra omezovat. Navíc možná Monn dá a nějak se to vyřeší samo. "Pojď Beleth, máme tady spoustu práce, někdo volal, že se jde lovit, slyšelas to?" pronesla jsem k malé vlčici a zamířila za tím zvukem, který se roznesl ve vytí celým lesem. Poznala jsem v tom Arcanuse a nechtěla jsem působit neslušně, že se tak dlouho nedostavujeme k lovu. Matka mi říkala, že lov je pro smečky důležitou součástí života a tak jsem se chtěla účastnit. Prvního jsem nemohla, ale teď jsem si připadala připravenější.
Neviděla jsem kolik vlků se kolem pana Arcanuse sešlo a tak jsem se jenom usmála. "Zdravíme, můžeme se přidat k lovu? Asi ne úplně jako lovci, ale třeba bychom se něco mohly přiučit," sdělila jsem skupince, jejíž počet ani členy jsem nedokázala podle pachů poznat. Cítila jsem tu Arcanuse, Parsifala, Sionna, ale jejich pachy byly tak podobné, že jen těžko se dalo rozlišit, jestli jsou tu všichni tři nebo jenom dva.

Matka zhodnotila Parsifala jako někoho, kdo by mohl být důvěryhodný. Jen jsem mírně přikývla a nechala to dál plout. Neměla jsem úplně nic dalšího, co bych k tomu řekla, dokud se nerozmluvila sama matka. Vypadalo to, že matka by se celkem ráda pustila do příprav na obřad a já jí v tom nechtěla bránit. Navíc Belial se nacházel zrovna v téhle jeskyni, odtušila jsem to podle hluku, který tu byl slyšet. Nemohla jsem sice vlka vidět, ale věděla jsem, že tu je. Jeho hlas bych asi nepřeslechla ani kdybych chtěla. Narozdíl od matky mluvil celkem dost nahlas. "Dobře," odvětila jsem a nechala se naposledy pomazlit, než jsem se zvedla ze země, abych matce uvolnila prostor k odchodu.
Sedla jsem si na zem a přemýšlela, co dál. Nebylo toho mnoho, co bych mohla udělat nebo co bych chtěla udělat. Popravdě jsem měla najít hlavně to, co by mne spojovalo s Monem. Ale kde to najít? Matka se už přesunula podle hluku k Belialovi a vypadalo to, že ten momentálně řeší něco se svou dcerkou. Měla bych ji jít zachránit. Zvedla jsem se a došla k nim. "Zdravím," pronesla jsem k Belialovi a vlčatům. "Mohla bych se zeptat, zda můžu vzít vaši dceru ven?" zeptala jsem se slušně a čenichem mířila k zemi, abych i oči měla sklopené a působila přátelsky. Nechtěla jsem vlčata vyplašit, kdo ví jak byla stará.
Netušila jsem, jak to bude probíhat, ale i tak jsem nechěla zůstávat v úkrytu. "Jdu ven," pronesla jsem k matce. "Těšilo mne," dodala jsem na rozloučenou k Belialovi a vlčeti či vlčatům, která jsem nechala za sebou. Trochu jsem ale doufala, že Beleth půjde se mnou prozkoumávat svět ven z úkrytu.

//Asgaar

Máma byla celkem ostražitá a nemyslím si, že to bylo jenom tou zimou venku. Nedivila jsem se jí, i pro ni můj obřad musel být veký stres. Dělala vůbec máma někdy obřady pro někoho jiného? Nebo byla jenom tou co pozoruje? Jaké to asi muselo být, když obřad skládalo několik vlčic najednou? A co když se některá rozhodla, že nebude patřit Annan nebo dokonce, že nebude patřit nikomu? Taková hereze... Myšlenky mi proudily hlavou, zatím co matka mírně laskala mou maličkost a její nervizota se šířila kolem. Nebyla jsem úplně ready na to, abych jí své myšlenky sdělila. Nebylo to nic, co bych potřebovala odpovědět hned a tak bylo lepší, nepřidávat jí na starostech. "Hmm," zabručela jsem jenom, když mluvila o tom, na co se musí ostatních poptat. "Parsifal mi přijde jako celkem fajn vlk," odtušila jsem. Celkem se mi líbilo to, že je takový rázný... ale na mne hodný. A co bylo hlavní, tak mi rozumněl víc, než třeba Arcanus, u kterého mi přišlo, že bohům úplně neorzumí.
"Já vím matko, omlouvám se," pronesla jsem a hlavu položila na své vlastní tlapky. Tělem jsem pořád byla ovšem k matce přitisknutá. Její zvědavost ovšem nevydržela kárat dlouho a tak jsem mohla sdělit, co jsem se dozvěděla. "Většina vlků nedává pozor když tam jsem, protože si myslí, že jsem jenom malé vlče... Ale dozvěděla jsem se, že Arcanus adoptoval Parsifala," pošeptala jsem směrem k matce.

Cítila jsem v žilách naději a vzrušení, jaké se chopilo mladé duše když se konečně pro něco rozhodla. Matka mne mírnila a venku padla noc. Vítr skučel a já si nemohla pomoct, ale musela jsem se pomodlit, aby už to skončilo. Ne proto, že by mi šlo nějak o záchranu těch nešťastníků, co zůstali venku, ale pro to, že už jsem chtěla začít s obřadem a zaslíbit se tak Monnivi. "Nechť mocný Warre dá a přijde jarní klid," povzdechla jsem si v tiché modlitbě.
Mé žádosti bylo vyhověno a máma přinášela perfektně volená slova tak, aby mi něco málo o obřadu prozradila, ale ne moc. Z jejích slov jsem cítila nejistotu nebo možná strach, ale soudila jsem, že je to pro to, že sám toho o Monnovi moc nevěděla. Já jen poslouchala. Takže mám být statečná a najít amulet, ale co by mohl bůh moří a neprostupné tmy považovat za dostatečné? Nakrčila jsem čenich v přemýšlení. "A proč potřebuješ s nimi mluvit?" vyptávat jsem se. Rozhovor s vlky nás bude jen oddalovat od obřadu. Nechtěla jsem být na matku nepříjemná, ale moji horlivost šlo jen těžko zastavit. Navíc toho Beliala jsem ani pořádně neznala. A Parsifal je asi tak moc potřebný jako teply kožich v létě pokud jde o sdílenì tajemstvím. Mladý vlk, který byl v mé přítomnosti přijat do rodiny pana Arcanuse pro mne byl stále záhadou. Byl příjemný a milý, ale zároveň něco skrýval a já pořádně netušila co. Byla jsem posouzena tím, že se mi na tu záhadu nepodařilo přijít. Alečasu bylo dost a odhalit tak jeho tajemství jsem mohla jindy. Usmála jsem se na marku a rozhodla se s ní podělit o to, co jsem venku zjistila, ale jen když to bude sama chtít. "Vyslechla jsem venku něcozajímaveho v rozhovoru mezi Arcanusem a Parsifalem," pošeptala jsem matce, aby nás neslyšeli vlci kolem. Zapomínala jsem na jejich přítomnost a to bylo nebezpečné. Mohl nás kdokoli slyšet s tak jsem teď šeptala, abych tuhle informaci uchránila. Nebyla jsem dubna, abych roznesla tajné osobní informace ostatních po světě. S matkou jsem ovšem byla zvyklá sdílet všechno a to zahrnovalo i fakta, která se dozvím od ostatních.

Matka mé nadšení a horlivost mírnila. Její pohled dospěl k východu a já věděla, že má na mysli hlavně to, jaká byla zima. Jen jsem posmutněle našpulila pysky, ale nic jsem neřekla. Bylo mi to líto, ale nechtěla jsem se s matkou dohadovat. Bylo mi jasné, že máma je v tomhle autorita a její slovo prostě platí. Pokud nechce dělat teď obřad, budu muset já jakožto její učednice počkat. "A co všechno mne čeká?" zeptala jsem se. Nebyla jsem si totiž jistá, co od obřadu očekávat. Nebála jsem se, že by to bylo nebezpečné, ale možná bylo? Nikdy jsem iniciační obřad při přechodu do dospělosti neviděla a matka o něm ani na našich poutích nehovořila do detailu. Teď mne začal o mnoho více zajímat, když jsem konečně věděla, komu se chci zaslíbit.
Matka pak hovořila dál. Spíše to byla jen vyslovená myšlenka, ale já se jí hned chytla. "Na jeho půdě?" nechápala jsem, co tím matka myslí. Já věřila tomu, že prostě jenom udělá nějaké triky a bude, ale vypadalo to mnohem komplexněji a náročněji.

Nepsala jsem se ani na otce ani na to, jak se potkal s matkou. Emoce, které na mne byly přeneseny, byly moc silné. Aniž by si to matka uvědomila naprosto změnila můj pohled na svět a na to, jak bych se měla stavět k bohům. Moje nově objevená náklonnost byla možná až děsivá, ale ještě se neobjevila v plné síle.
Máma mou volbu nezpochybnila a já tak očekávala další instrukce. Najednou se mi na obřad nechtělo čekat. "Je možné, abychom to nějak uspíšily," pronesla jsem dychtivě a posadila se, abych na matku lépe viděla. Pořád to byla skvrna, ale aspoň jsem poznávala její obrys. Sníh neměl slézt ještě nějakou tu dobu, podle toho co Arcanus a Parsifal říkali. Mohlo to trvat ještě týdny než matka provede obřad. A jak zo bylo u všech mladých, jakmile se rozhodneme chceme všechno hned.

Poslouchala jsem slova matky, ale i její dech, který mne mírně zvedal z jejího těla. Náhle jsem ale ucítila i jistou něhu, náklonnost. Nebyl to pocit, který by přicházel ze mě, ale jako by přicházel z vnějšku. Nedokázala jsem ho přesně zařadit, ale byla jsem z něj celý rozněžnělá, jako bych ho prožívala sama a nedokázala se tak od něj odtrhnout. Nemohla jsem. Nešlo to. Magie? napadlo mne, jestli to není ta děsivá a fascinující síla, kterou mi ukázal Arcanus. Matka se napřímila a pustila se do vyprávění. Mluvila o mém otci s respektem, ale zároveň s hlubokým citem, který nejspíše přetrvával celou tu dobu jejich odloučení. Věděla jsem, že ho hluboce miluje, ale že si uvědomuje svou povinnost a nehodlala kvůli němu zradit své sestry a navždy se tak oddat jenom jejich lásce. Na jednu stranu to od ní žádalo velkou sílu, na druhou jsem ji nechápala. Byla jsem moc malá, abych dokázala porozumět tomu, že někdy musíme to, co milujeme, nechat jít a být tím, čím být má.
Vyprávěla mi o tom, jak se otec vracel k chrámu, ve kterém matka žila a co byla náplň jeho práce. Slyšela jsem v jejím hlase velký obdiv k jeho práci. O některých věcech, o kterých mluvila, mi už vyprávěla, ale mě nikdy nepřestávalo bavit poslouchat to, co matka vypráví. Mohla by mi svým zaujatým hlasem vyprávět nějaký recept na odvar z makovic a já bych stejně poslouchala a mlčky hltala její slova. Když se dostala k pasáži o otcově bratrstvu nastražila jsem ouška ještě více, pokud to vůbec šlo. Mluvila o bohu, kterému byl otec zavázán a mnou najednou projel znovu onen pocit lásky a něhy, který mne naplnil. Nemohla jsem vědět, že jsou to pocity matky, které se vlily do mne a že jsou to pocity patřící mému otci. V mém těle se tento pocit spojil s bohem, kterého matka popisovala. Jako bych zažila vnuknutí, extázy radosti. "Ach," vyklouzlo mi z tlamičky "Tomu chci sloužit," pronesla jsem zasněným a roztřeseným hlasem. Silný pocit lásky mé matky k otci se tak v mé maličkosti přeformoval na stejně silný cit pro boha Monn.

Matka působila jako někdo, kdo se mi hodně snažil pomoci. Byť to tak nemyslela, trochu se mne její poznámka o tom, že jsem si nevybrala Annan dotkla. Možná tím nechtěla upozornit na nic konkrétního, ale mě to přišlo jako malá výčitka, že jsem si nevybrala boha svých rodičů. Tahle myšlenka mne ovšem nahlodala. Věděla jsem, že Niamph se mi líbila původně, když jsem s matkou cestovala po všech možných cestách až sem, ale netušila jsem, jestli mám k této bohyni blížeji než k Annan nebo jakémukoli jinému božstvu. Warre se mi ovšem zjevil. Jednou mne zachránil u vody před těmi pitomci a podruhé to byl on, kdo se nás s matkou ujal v poušti ne? Matka moje slova trochu potvrdila a já jen kývla hlavou. Možná to bylo rozhodnuto, ale možná taky ne.
Chtěla jsem matce navrhnout ať vybere za mne, že nechci stát před takhle velkým rozhodnutím, kterým učiním závazek na celý život. Přišla jsem si pořád ještě moc malá a nezkušená, abych se mohla rozhodnout sama. Jenže jsem znala matčinu odpověď předem. Odmítla by. Tak jak to bylo správné. Ale... pak mne něco napadlo. "A jakému bohu sloužil můj otec?" zeptala jsme se. Pokud si boha vlče vybírá po rodičích a matčina bohyně mi neseděla, možná otcův patron mohl nabízet nějaké řešení. Třeba se mi zjevil jen jsem o tom nevěděla.

Matka si oddechla a já doufala, že je to oddechnutí pravdivé. Její slova zněla, že je to moc dobře, ale nevěděla, jsem jestli to tak opravdu myslí. Matka mi ovšem nikdy nelhala, takže jsem jí to prostě věřila. Usmála jsem se do jejího kožichu a jenom se čenichem více zavrtala. Vdechovala jsem její teplo a její příjemnou vůni. "Já věřím, že neřeknou," pronesla jsem tichounce a mírně zívla. Byla jsem celkem unavená a docela bych si odpočinula, pokud mne matka nechá se prospat.
Jenže to už jsem byly hluboko v konverzaci o tom, kterého boha bych ráda náseldovala. Ale copak to bylo tak jednoduché? Vybrat si jenom jednoho? Od malička jsem slyšela kolem slova o Annan a ta mne prováděla životem s matkou. Jako malá jsem velice tíhla k Niamph a její temné noci. Hvězdy mne lákaly a bohyně taky. Jenže poslední dobou to vypadalo spíše na to, že bych se měla přiklonit k Warremu bohu všeho živého. Matka na mne začala naléhat. Ne nijak z ostra, ale pomalounku činila kroky k tomu, abych si vážně jednoho boha vybrala. Jenomže ona to asi pořádně nechápala. "Já ale vážně nevím," pronesla jsem. Rozhodně jsem nechtěla být bez boha, chtěla jsem některého následovat, ale netušila kterého.

Matka znela že má troch obavy o moji moc. Jen jsem kývla. Věděla jsem, že matka magiím moc neholduje. Kdyby ano, tak by nám jistě během cest nejednou ulehčila jejich pomocí. Jenže jsem věděla, že matka není všemocná a tak jsem ji za to nikdy nekřivdila. Teď měla starost, že mne nebude moct nic ohledně magie naučit. "Neboj, Arcanus se nabídl, že mi pomůže a případně se zeptá někoho ze smečky, kdyby danou magii neovládal, aby mi pomohl. Podle všeho má magií hned několik," odvětila jsem matce na její ustaranou větu. Věděla jsem, že by mne raději vedla a vzdělávala sama. Vždycky to tak bylo. Jenže na magie byly její znalosti krátké a tak mne musela pustit do vzdělávání u jiných vlků a vlčic.
Pak mi sdělila, kdo je tady s námi. Jen jsem na to kývla. Neměla jsem úplně náladu a chuť na seznamování, i když při jméně Beleth jsem trochu zbystřila. Pokud tu byla vlčice v mém věku, mohla bych se s ní spoustu věcí učit dohromady. "Řekla jsem to Arcanusovi, ale slíbil, že to neřekne nikomu jinému. Alfě to řeknu, až Sionna potkám," sdělila jsem s povzdechem. Netušila jsem, že arcanus je Alfa. Sám mi to neřekl a já to nikdy v rozhovorech nepostřehla.
"Och ne .... tak jsem... tak jsem to nemyslela," zakoktala jsem se trochu, když matka chybně vyvodila, že chci Annan jako patronku. "Já nevím mami... nikdo se mi nezjevil, nedal mi znamení," kníkla jsem smutně.