Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přícházela mlha a s ní i podivná atmosféra. Voda klokotala v dálce a jako by ji mlha odnášela ještě dál a dál od nás. Slyšela jsem v té mlze snad hlasy? Nebo ke mně prmlouvali bohové? Zaměřila jsem se na zvuky, které byly kolem. Nemohla jsem vidět mlhu, mohla jsem jenom slyšet, co přinesla za změnu a to mne děsilo. Náhle něco v dálce zakrákalo a já se lekla, že jsem sebou cukla. Nervozně jsem poposedla trochu blíže k otci. Ten zrovna mluvil o místních bozích a popravdě jsem si nemohla na moc stěžovat. Věděl toho asi stejně jako já, tedy věděl o bohyni na severu, o které jsem postřehla jenom málo. "Nemyslím si, že jsou to bohové... nebo minálně ona není. Jen je to talentovaná čarodějnice. Místní toho umí hodně, halvně jsem postřehla ovládání živlů, ale moc tomu nerozumím," pronesla jsem s mírně rozechvělým hlasem. Bylo jasně vidět, že se mi to tu nelíbí. Nebo minimálně se mi nelíbil ten pocit, že bych se tu mohla setkat s někým, kdo může vypadat jako malé vlče, ale být nebezpečnější než deset vlků s drápky.
"Warreho jsme naštívili... tedy jeho chrám, ale kromě poutníka, který se též přišel pomodlit, tam nikdo nebyl... V tomhle moc nepomůžu, byla jsem moc malá a zrak už mi dosluhoval," sdělila jsem pravdivě. Byla to smutná pravda, ale já nebyla z těch, co by se nějak extra dojímaly nad vlastním nedostatkem. "Kam vyrazíme teď? Nějaký plán na zimu?"

Jedla jsem pomalu. Neznala jsem hlad, který by mne naučil jídlo hltat a bránit si. Matka se vždy postarala, abych i v době kdy jídla nebylo noc, já měla co k snědku alespoň dvakrát denně. Otec jedl vedle mě. Též se umyl, ale jeho kožich byl mokrý. Vyslala jsem k němu lehký teplý vánek, který mu vysušil mokrou srst stejně, jako před chvilkou mě.
Dojedla jsem a olizovala si čenich. Cítila jsem se spokojeně, i když to vypadalo na zimu, která se blížila víc a víc. "Místní věří hlavně ve Warreho, tady si ale říká Život a jeho svatyně se nachází v písečných horách na jihu," rozhodla jsem se začít s konverzaci. Ticho mi vadilo.

//kaštanový les

Uslyšela jsem šum řeky, což mi napovědělo, abych se zastavila. Ušáka, kterého jsem nesla v tlamě, jsem položila na zem. Nejprve jsem se chtěla očistit, než se pustím do jídla. Zajíce jsem nechala na břehu a sama se vydala do vodní lázně. Byla studená a nepříjemná, protože mi její ledová voda zařezávala zuby do těla, ale také proto, že jsem se musela snažit, abych se nenchala vyhodit z rovnováhy proudem. Nebyl nijak silný nebo dravý, ale nebyla to ani klidně se lopotící říčka. Tohle byla pořádná řeka. "Při Monnově síle vytrvám," pronesla jsem tichou modlitbu, než jsem se celá ponořila do ledového toku. Voda mne pohltila na pár vteřin celou a já musela zavřít vlastní čelist, abych nesykla bolestně, jak se voda přehnala přes mou tvář. Bahno a všechen nepořádek se mi vyplavil z kožichu a voda se zakalila.
Vynořila jsem se s hlasitým nádechem a pomalu se vydala zpět na břeh k úlovku. Měla jsem hlad. Vítr si pohrával s mou srstí a já cítila, jak je teplounký a jak rychle mne suší. Magie jsem použivala nenuceně, jako svou součást. Netušila jsem, že takových darů od bohů mám více. "Dobrou chuť," popřála jsem otci a sama se pustila do jídla. Měla jsem na jazyku otázky, ale nejprve jídlo.

Otec se vrátil s úlovkem, ze kterého já měla poměrně malou radost, protože jsem byla pokrytá bahnem, to se na mne lepilo a rozhodně to nebylo nic příjemného. Otcovi ujištění, že se to stává každému, byla přesně něco, co bych očekávala. "Warre mi nejspíše dával moc velkou důvěru," pronesla jsem s nádechem a výdechem. Uklidnilo mne to. Začala jsem činit pomalé kroky, přesně jak mne otec nabádal, abych se dostala z bahnitého vězení. Podařilo se mi to. Udělala jsme nejprve první krok, který nebyl vůbec odvážný, ale druhý a třetí už jsem vedla rázně.
Zbahna jsem se tedy dostala a byla jen otzka, zda se mi podaří najít nějakou tu vodu, kde bych se omyla. Otec mi radil, abych se zamyslela. Věděla jsem, že je tu někde řeka, takže jsem se prostě vydala za ní. Jenže jsem nechtěla zase zakopnout a tak jsem využila svého daru, abych viděla, kam mám jít. Předemnou nebyl žádný kořen, který by mi mohl v klidné chůzi bránit. "Mám je vzít?" nabídla jsem se, že ponesu zajíce, a zařídila se podle toho, co mi řekl. Pak jsem vykročila k řece.

//Mahtae jih

Klouzalo to tu a všude větve. Jeden když nevidí, tak prostě nemůže dávat dostatečně pozor při běhu, zda neklade tlapky na kluzké listy. Podzim jsem nesnášela. Furt pršelo, půda byla bahnitá a mokrá, kluzká, takže se mi chodilo blbě. "Sakra," ulevila jsem si s čenichem od bahna. Konkrétně jsem od bahna měla všechno. Žádnou bolest jsem necítila, spíše utrpěla moje důstojnost a možná jsem si trochu narazila tlapku, ale nic hrozného. To už ke mně ovšem došel otec a starostlivě se vyptával. "Jsem v pohodě, ujelo mi to," řekla jsem možná trochu odseknutě. Byla jsem na sebe naštvaná, jak už to u mladých bývá, že se mi něco nepovedlo kvůli vlastní blbosti. Měla jsem si dávat vštší pozor a nenechat se strhnout. Jenže teď už bylo pozdě.
Vyhrabala jsem se do sedu z bahna, ale cítila jsem lepení kožichu. Byla jsem špinavá snad úplně všude. Rozhodně to nebylo nic, co by se mi líbilo. "Nevíš, jestli by se tu dalo někde očistit?" zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, že otec asi neví. Však mi sám řekl, že místní kraj vlastně nezná. Jenže tenhle malinkatý detail se mi vykouřil z hlavy. "Annan ukaž nám cestu... sakra se to lepí," zanadávala jsem znovu, když jsem se pokusila zvednout jednu tlapku z bahna.

Otec chtěl lovit. Věděla jsem, že na to jednou dojde, ale pořád jsem si tím nebyla jistá. Lovit jenom pomocí toho, co jsem dostala darem bylo náročné na energii a lovit jen podle nějakého odhadu jsem se bála. Otec byl ovšem dobrý učitel a tak volil kořist podle mých schopností. Byla jsem mu za tuto ohleduplnost vděčná. Nechtěla jsem ho ovšem zklamat a tak jsem přikývla a veškeré obavy hodila za hlavu. "Raději bych naháněla, bude pro mne jednodušší se skrýt před nimi, ale v běhu bych nemusela být schopna je lokalizovat a chytit," sdělila jsem své obavy. Byla jsem naučena nic neskrývat. Takže jsem prostě řekla pravdu a doufala, že ji otec přijme.

Lov začal krásně. Schovaná pod rouškou tmy jsem se přikrčená plazila trávou směrem k zajícům, jejichž pach mi vítr donesl rovnou pod čenich. Tušila jsem tak krásně kde jsou a měla jsem nádhernou šanci je vyděsit a nahnat k otci. Podařilo se mi to. Udělala jsem několik skoků a zajdové vyrazili směrem přímo k místu, kde už na ně čekala jistá smrt tlapou druhého lovce. Lov byl tedy úspěšný, ale ne docela. Moji radost z toho, že se mi podařilo zajíce nahnat, vystřídal smutek, protože jsem zakopla o jeden z kořenů stromů a vůbec ne elegantně jsem se zkácela na zem do bahna.

//Mahtae jih

Následovala jsem otce přes řeku a popošla poměrně daleko od něj, protože on se zastavil. Netušila jsem proč, ale asi za to mohl dar, který mi dal bůh Monn, když jsem přistoupila jako chráněnka pod jeho patronát. Byla jsem vděčná bohu za tento dar, který mi zjednodušil život. Pro otce to byla novinka, matka o tom netušila. A já si taky vlastně teprve zvykala na to, jak to funguje. "Nemůžu to ale používat pořád, více musím spoléhat na svůj sluch," pronesla jsem ještě a pak se rozešla do lesa. Teď jsem šla opatrně a obezřetně. Ocasem jsem švihala a tím zjišťovala jestli kolem není nějaký strom. Taky jsem využívala čichu, pokud neucítím kůru je to v pořádku.
Otec měl plán pro to, abychom se najedli. "Lov mi nejde," pronesla jsem popravdě. S novým darem jsem ještě nelovila, ale i tak jsem věděla, že bude náročné spojit energii do těla pro to, abych něco mohla ulovit a energii do mozku, aby fungoval dar, který mi bůh Monn dal. Nemohla jsem tak otci pomoci, jak by nejspíše chtěl, ale muselaj sem se to načit. CO budu dělat až budu někde v kraji sama? Pojdu hlady? "Ale vím, že se to musím naučit."

//medvědí jezírka

Následovala jsem otce. Bylo hezké naslouchat jeho hlasu a nechat jej, aby mne tak prováděl krajinou. "Ve vlnách je pravda," pronesla jsem skoro neslyšně, protože jsem si vybavovala některá slova, která byla s bohem Monnem spojena. Nechtěla jsem se předvádět, ale také jsem chtěla otci ukázat, že jsem měla v rámci naší věrouky poměrně solidní vzdělání. Matka se snažila a já jí chtěla dělat čest. "Pokud odešli za moře, bude těžké je najít," dodala jsem, ale byla jsem ráda, že nejsem sama. Nechtěla jsem být jedinou, tohle bylo mnohem lepší. Možná některou z nich najdu a nebo se mi podaří objevit jejich chrám a znovu ho povznést ke slávě, které dosahoval. Třeba pak odhalím, proř odešli a kam... Byly to jenom představy slepé vlčice. Nemohla jsem si dělat naději, že někdy někoho povedu.
Otec mne dovedl k řece, která se mu zdála nebezpečná. Zaposlouchala jsem se do zvuků a uviděla obraz kamenů, přes které se valila voda. Skočila jsem na kámen a pak na další a takhle se přeskákala až na druhou stranu řeky. "Warre mi zrak odepřel, ale Monn mi dal jiný," sdělila jsem otci. "Dokud je zvuk, cítím vybrace předmětů kolem a vidím v hlavě jejich obraz. Je to zvláštní, ale fungje to."

//za eladanem

//pláň

Otec údaval směr a já ho jako poslušná dcera následovala. No nebylo to nic krásného, nemohla jsem se rozhlédnout kolem, ale co se dalo dělat. Musela jsem věřit svému instinktu a tak když otec zavelel, že bychom měli jít zase dál, že se tu nacházejí medvědi, věřila jsem mu. Šla jsem tedy krokem uvolněným, ale zároveň úsporně rychlým. Nechtěla jsem se tu zdržoat, pokud hrozilo, že se tu nacházejí ohromné bestie s apetitem. "Nimph jsem zvažovala, paní noci mne vždy lákala svými světly na obloze, ale nakonec jsem si zvolila Monna a on mne... teď si ale popravdě nejsem jistá, že to bylo správné rozhodnutí," pronesla jsem trochu vážněji. Neměla jsem s kým o tom mluvit. Nebyl na to čas, ten čas nadešel až teď. Popravdě jsem se bála, že jsem vybrala špatně, protože co s vlčicí, kterou si vybral bůh, který většinou volil vlky. Existoval vůbec nějaký chrám sester, které uctívali boha Monna? Nebo ne? Doufala jsem, že mi otec odpoví na tyto otázky. "Je někde sesterstvo boha Monna?" zeptala jsem se tedy rovnou, než jsem se dostali na druhou stranu toho, co v mé hlavě vypadalo jako jezera.

//za eladanem

Matka odešla. Bylo to smutné. Život ovšem na smutek nečekal a můj otec evidentně také ne, protože zvolil rovnou směr našeho putování. Byla jsem mu za to vděčná, postávat tu déle, rozeběhla bych se jako poslušné vlčátko zase za matkou. Ne. Tohle pouto jsem musela trochu oslabit. Nebylo vhodné, abych na ni tolik spoléhala, pokud jsem chtěla vést alespoň trochu normální život. Otec vybral směr severu. Ten jsem tolik neprozkoumala jako jih. "S matkou jsem byly převážně na jihu," odvětila jsem k jeho mírnému dotazu na to, jak moc to tu znám. "Sever se zdál pro můj věk a handicap nebezpečný," dodala jsem. Nechtěla jsem ho zpomalovat nebo zdržovat, takže jsem se obrátila s prosbou na boha Monna. Prosím Monne, patrone můj, ukaž mi cestu.V hlavě se mi objevil obraz okolí a já tak věděla, kam mám kráčet. Viděla jsem v hlavě obraz všeho jako když jsem jako menší ještě měla zrak... Možná i lépe. Věděla jsem o každé nástraze, která se předemnou objevovala a mohla jsem tak s klidem kráčet vpřed.
Můj krok byl sebejistá na někoho, kdo nevidí. Mohlo se to zdát až divné. "Vybral si mne... Matka tvrdila, že z jeho chrámu pocházíš," pronesla jsem mírně zamyšleně. Nebyla jsem nemluvná, to ne. Ale stalo se toho tolik za posledních pár dní, že jsem pořád se vším nenavázala krok. Až se více sžiju s nynější situací, pozná otec, že se mi tlama taky někdy neumí zastavit.

//Medvědí jezírka

Bylo to tu. ROzhodnutí, které nejde jen tak vzít zpět. Mírně to bolelo, bylo to jako bych se někde odřela, ale nemohla přijít na to kde. Jenže matka věděla přesně co říct. Jako by s tímhle počítala, že se může jednou stát. Kdybych se narodila v chrámu a ona mne v něm vychovávala společně se sestrami, bylo by jasně určeno, že se budu muset zaslíbit Annan nebo minimálně jít do jiného chrámu, který patří bohu, kterého následuji já. I matka musela vědět, že boha Monna by mi nejvýše představená rozmluvila. Byl to spíše bůh, který ochraňoval bratrstva a ne sesterstva. Taky jsem věděla, že by mi nebylo povoleno se z chrámu vzdálit a jít svou cestou. Ano, mohla bych být jako matka a vykonat pouť jako správná akolytka, kterou bych roznášela víru. Ale já nechtěla putovat jen jednou a vrátit se do chrámu. Chtěla jsem být víc jako otec. Hraničář, který se ničeho nebojí a který si přichází a odchází kdy chce. Ale taky jsem věděla, že tohle není to, co by mi bylo povoleno.
Takže rozhodnutí odejít z Asgaaru a cestovat bylo pravděpodobně mým posledním pokusem o to, zažít pořádně život, než se budu muset vrátit zpět do chrámu.
Opětovala jsem matčino objetí a potlačila slzy, které se mi hnaly do očí. Bude to poprvé, co budu někde bez matky. Byl to velký krok a já věděla, že ho musím zvládnout. "Vrátím se, Monn mě dovede zpět a Annan mi ukáže cestu," odvětila jsem matce, když se odtáhla. Byla jsem přesvědčena o tom, že vím, jak se cítí, ale nemohla jsem to odhadnout. Neviděla jsem jí, takže i kdyby brečela, já bych to nepoznala.
Hlavu jsem nechala směrem ke vzdalujícímu se hlasu matčiných kroků. Ani jsem se neotočila k otci, když jsem na něj pak promluvila. Byla to taková moje zvláštnost, na kterou si musel zvyknout. Když jsem nemusela skrývat svou nevidomost, neměla jsem potřebu snažit se hrát, že vidím a otáčet hlavu na toho s kým mluvím. "Kam vyrazíme?" zeptala jsem se prostě.

Matka jako vždy viděla ve všem jen to pozitivní. Půdu pro nové sazenic poznání, ale co když ta půda byla kamenitá a neplodná. Byla i ona dost tvrdohlavá, aby se její pluh nezlomil a nesedřela se z kůže? Nemohla jsem vědět a tudíž ani soudit. Mohla jsem jen očekávat, co přinese další den.
Jenže ten přinesl nové možnosti. Již jsem nebyla vázána na matku. Byla jsem dospělá a volná. Monn mi daroval zrak. Jiný než jsem očekávala, ale daroval mi jej. Mohla jsem tedy opustit matčinu péči a jít zkoumat tento pro mne nový svět. Svět který byl vidět. Navíc mi nový svět dal otce, kterého jsem neznala a kterého jsem poznat chtěla. Navíc mne mohl učit já uctívat našeho patrona lépe než Matka.
Matka se obrátila na mne ve své otázce. Mohla jsem jí tu nechat? Mohla jsem jít svou cestou? A zároveň můžu po otci chtít, aby byl mým průvodcem, když matku opustím? Nevěděl, že nevidím a že by se o mě musel starat více, než normálně. "Asgaar není pro mne... ale nevidim a nechci zatěžovat otce," řekla jsem popravdě, co mne tížilo.

//mušličková pláž

Mluvení jsem nechala na matce. Já spíše poslouchala nebo lépe, naslouchala. Nechtěla jsem nijak zasahovat do jejich diskuze o lese, ve kterém jsme se s matkou usadili. Nechala jsem je jít předemnou a sama se stáhla dozadu. Takhle jsem se mohla lépe pohybovat podle sluchu. Slyšela jsem jak kolem nich šustí tráva nebo podrost kterým procházeli a tak jsem se mohla orientovat. Muvili o Parsifalovi o alfách a tak nějak všem. (//jojo parsi jí to říkal)
Tahle konverzace mne nijak nelákala. Nebyla jsem úplně hovorná. Stalo se toho moc. Od mého přijetí bohem Monnem, ztráty zraku a únosu pirátů uběhla krátká doba a teď když byl konečně klid to na mne nějak dopadlo. Jako když je po bitvě a najednou všechno utichne, jenže je to jenom okamžik, než se nářek zraněných a umírajících roznese kolem a než se krkavci slétnou na hostinu. Věděla jsem, že bouře se blíží a že smete všechno, co jsem se snažila uchránit. "Mohli bychom se vydat na pouť matko, přeci jen už Asgaar nepotřbeujeme pro ochranu a zjistili jsem, že místní nejsou nakloněni přijetí bohů," pronesla jsem zamyšleně.

//středozemk

Nejspíše jsem je potěšila nebo minimálně uspokojila svou krátkou odpovědí. Nebyla jsem si prostě jistá, co to vlastně mít otce znamená. Neznala jsem, že je to normální nějakého mít. Pro mne to byl jen někdo, kdo mne stvořil, ale jinak jsem k němu necítila žádné velké pouto. Věděla jsem, že kdybych se narodila jako kluk, pak bych podobný pocit měla k matce a pouto by mne pojilo naopak více k otci, se kterým bych vyrůstala. Takhle jsem prostě byla více vázána na matku. Možná bylo štěstí, že jsem se narodila jako holka a ne jako kluk. Kdo ví, zda by mne matka byla schopna dopravit k otci, když trvalo takhle dlouho, než nás našel sám od sebe.
Matka pak vyprávěla o tom, kde žijeme "Ne Warreho ne. pánu boje a ohně slouží, ne?" opravila jsem matku, která mluvila o Parsifalovi. Co jsem si pamatovala, tak naposledy tvrdili, že prošel ohněm. Matka si to možná nevybavovala, ale já ano. Věděla jsem to, protože mne s krémovým vlkem pojilo to, že mne přijal mezi následníky boha Monna. Následovala jsem matku.

//za Hyettou

Kill - Siku
Neznabohy nemá nikdo rád a už vůbec ne Lalie, která náboženstvím přímo žije, takže by tohohle vlka odpravila jen pro to, aby byl svět trochu více božský. Navíc by ho mohla potrestat i za to, jak ubližoval a ubližuje ostatním. Celkově by to prostě brala jako svou spravedlnost a právo, které jí udělili bohové, aby se na zemi udělal taky trochu pořádek. Kromě povahových nesrovnalostí se jí na Sikuovi nelíbí ani jeho kožich a zranění. Vypadat jako rváč znamená se i hodně rvát a to by Lalie brala jako dokonalou ukázku toho, že se Siku neumí ovládat. Proto by ho prostě zabila a ani by z toho neměla dlouho výčitky svědomí nebo lechtání nespravedlnosti v zadní části mozku. Prostě by to byl den, jako každý jiný.

Kiss - Morgoth
Pusa někomu kdo věří v něco jiného než ona. Sice aspoň má nějakou víru, ale rozhodně to není víra, které by Lalie rozuměla nebo chtěla rozumět. Clkově božstvo krve by chápala spíše jako nějaký výmysl, než reálnou věc, protože ona přece bohy zná. Sešli by se asi někde na kvašeném ovoci na nějakém setkání věřících, kde by se jeden druhého snažili přesvědčit o své pravdě, načež by měli až moc zkvašených hrušek a to jim stouplo do hlavy. Takže až by se probudili ráno ve stejném pelechu, domluvili by se, že o tom nikdy nikomu neřeknou a že se to vlastně nikdy nestalo, s tím by se rozešli každý svou cestou.

Marry - Shahir
Kromě toho, že je tenhle ťutík fakt krásně barevný, je dokonalostí sama i v tom, že se bojí vody a to by Lalie brala jako smysl pro humor od bohů, protože ona je vodnímu bohu oddána. Prostě by to byl přímo úkol pro ni tohohle kouzelného ve všem dokonalého (v jejích očích) vlka, přenesla přes jeho strach z vody rovnou do náruče boha moří Monna. Byl by to takový božský vtip. Navíc co by Shahir Lalie nejspíše dokázal činem je jeho milá a přátelská povaha, která neublížila nikdy nikomu nebo minimálně ne záměrně a to by s vlčicí tak rezonovalo, že by si ho prostě musela nechat dokud je smrt nerozdělí.