Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prskala jsem vodu. Snažila jsem se nadechnout a pochopit, co se děje kolem nebo co se dělo. Koukala jsem kolem, ale viděla jen tmu. Jako vždy jen tmu. A pak najednou obraz. Matka mne objala a já se uvolnila v jejím objetí. Byla jsem ráda, že jsem přežila tohle všechno. Rituál byl šílený a já trochu smutnila, že mne matka nevarovala předem. Moje rozhodnutí by to nezměnilo. Myšlenkou poměrně jednoduchou jsem se uklidnila. Přestala jsem lapat po dechu a konečně se normálně nadechla. Obraz v mojí hlavě přetrvával. Dárek od Monna nejspíš. "Cítím se?... Cítím se dobře, " odvětila jsem. Cítila jsem se popravdě líp než dobře.
Na pláži jsem byla jen já a matka. Parsifal od nás odcházel. "Kam... jde?" zeptala jsem se, protože jsem pojala k vlkovi, který mne provedl rituálem přijetí novou náklonnost, která se nedala přirovnat k jinému mě známému vztahu.

Hlásím Lalie na piráty
Hlásím Proximu na záhadu
Hlásím Parsifala na hrozbu
Hlásím Leszka na vlče

P.S. Možná změním po zodpovězení dotazu

Tma najednou začala odcházet. Mlelo se to ve mně a něco mi říkalo ať bojuju a tak jsem bojovala. Odtrhávala jsem tlapkami všechno, co bylo v té tmě. Nedokázala jsem ovšem všechno přetrhat. Tma byla moc hustá. Nedalo se skrze ni plavat. Nemohla jsem bojovat, ztrácela jsem sílu a pak... "Egh egh," vykašlaal jsem z plic vodu, jako by ze mně vystřelila. Byla jsem taková podivná fontánka, ze které to vyletělo. Lapala jsem hlasitě po dechu a snažila se odhalit, co se kolem mě děje. Jakmile jsem začala kašlat v mé mysli najednou rezonovalo všechno jinak a já viděla obraz. Neurčité tvary, ale viděla jsem je. Bylo to děsivé. Ale hned jak jsem přestalakašlat, obraz z mojí mysli zmizel. Tma která mne tížila celou dobu zůstávala, ale něco mi dávalo vnitřní zrak, kterým jsem viděla lépe než kdy dříve.
Válela jsme se v písku a nebyla jsem schopna se zvednout nebo reagovat. Netušila jsem, co se stalo. Poslední, co jsme si pamatovala, bylo že jsem sledovala slunce nad hladinou moře a to bylo všechno. Jinak jsem ovšem netušila, jestli rituál proběhl nebo neproběhl. Tiše jsem ležela a oddechovala. Neměla jsem pořádně sílu na to mluvit, nebo se zvednout.

//Magický palouk

Matka mne dovedla k místu, kde byla záře tak silná, že jsem neviděla vůbec nic. Byla jsem navigována jenom zvukem moře a taky tím, že matka mluvila. Mluvila ke mně a snažila se mi dodat odvahu a nebo mne na poslední chvilku donutit couvnout. Ale to bych nebyla já, kdybych teď vycouvala. Ne. Chtěla jsem patřit do řad boha mého otce a pokud rituál zvládl on, tak proč bych ho neměla zládnout já. Mírně jsem se na ni usmála. "Zvládnu to," pronesla jsem a pokusila se nedat na sobě znát strach, který matčina slova vyvolala. Co myslela tím, že se mám bít? Budu s Parsifalem bojovat? Proč by tu jinak byl? Pořád jsem jeho přítomnost plně nechápala, ale když se matka obrátila slovy na něj, bylo mi jasné, že tu hraje důležitou roli. "Mám tě ráda mami," pošeptala jsem ještě k matce, než jsem následovala hlas vlka do vody.
Byla příjemně teplá, ale její pach mne štípal trochu v nose. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to snést. Pokud ve vodě budu stát, tak to bude v pohodě. Snad ji nebudu muset pít. Parsifal mi nařídil, abych si do vody lehla. Neochotně jsem to udělala a nechala si dát i jeho mokrou tlapu na hlavu. To bylo nepříjemné, protože na mne šmatlal někdo v podstatě cizí a taky protože mi teď voda tekla po obličeji. Poslouchala jsem jeho hlas, když říkal, co chci a proč tu vlastně všichni dneska jsme. Viděla jsem, že trochu světla září z druhého konce toho, co jsem vnímala jako vodu. Slunce zrovna vycházelo na obzor. Kdybych ho mohla vidět v plné kráse, řekla bych že je nádherné, ale takhle představovalo jenom světlou skvrnu v moři tmy. Usmála jsem se. Měla jsem za to, že tohle je všechno....
Najednou jsem byla pod vodou. Ztuhla jsem, netušila jsem, co mám dělat. Parsifalova tlapa mne tlačila do písku a já se nemohla zvednout. Měl sílu. Rozhodně tak nevypadal, ale musel být nasvalená korba. Cukala jsem sebou a cítila, jak mi dochází vzduch. Plíce mne pálily a já netušila, jak se tomu bránit. Nemohla jsem zabránit ani tomu, abych zakřičela o pomoc. A v ten moment se mi do tlamy, čenichu, plic, dostala slaná voda, která štípala, pálila a hořela v mém krku, jako největší oheň. Snažila jsem se zvednout znovu, ale nešlo to. Moje končetiny ztrácely sílu. Najednou tma...

//roh hojnosti

Kráčela jsem po boku matky a doufala, že se brzo dozvím, kde je cíl naší cesty. Byla jsem zvědavá, kam mne Parsifal a matka vedou, ale moc jsem se obávala zeptat, abych něco nenarušila. Takže jsem raději mlčela a kráčela. Netušila jsem přesně kam, ale věřila jsem minimálně matcee natolik, abych ji poslechla a prostě šla za její křupavou, lupavou chůzí. Byla jsem ráda, že se konečně matka rozhodla, že je čas na rituál a nemohla jsem se svého přechodového obřadu dočkat. Matka ovšem náhle předala směr naší cesty PArsfilafovi. Na chvilku jsem se zasekla, protože tomuto vlkovi jsme moc nedůvěřovala, ale co se dalo dělat. Matka zavelela a já posechla a následovala vlka dál. Nevěděla jsem opět vůbec nic a tahle nevědomost mě velmi rozčilovala.

//za parsifalem

//Asgaar

Šla jsem za matkou, která udavala tempo a pak se jí zařadila k bodu, abych mohla mluvit nebo spíše šeptat. Parsifal šel za námi jako stín, kterým byl. Ne že bymi vadil, ale znervozňoval mne svým mlčením. Matka mi ovšem odpověděla, že jako jeden z Bratrů ví o obřadu více než ona. Jen jsem na to kývla a neurčitě zamručela. Kočka by zaprskala, ale na to jsem byla moc dobře vychovaná. Nechtěla jsem matku ponížit tím, že bych se chovala jako malé vlče. Nelíbilo se mi, že u mého obřadu bude někdo další, ale co se dalo dělat. Maximálně jsem mohla dělat více mlčenlivou než normálně, víc jsem s tím nenadělala. Kráčela jsem za matkou a doufala, že vše bude brzo za mnou. Trochu jsem se bála, ale více jsem byla nervozní. Všechno bude v pořádku, určitě.

//magický palouk

//tulipánová louka

Následovala jsem matku až sem. Vypadalo to, že bouře konečně utichla. Byla jsem za to ráda, nechtělo se mi trmácet se venku mimo les v dešti. Díky dešti jsem sice měla větší přehled o tom, co se kolem děje, ale na druhou stranu jsem nebyla úplně ok s tím, že bych měla zase někam trajdat deštěm. Máma vypadala rozhodně, že rituál musí proběhnout a tak mi alespoň tohle hrálo do karet. Hodně jsem se těšila, ale lhala bych kdybych tvrdila, že mne rituál neděsí. Nevěděla jsem do čeho jdu a tak jsem se bála. Co když se něco stane? Co když si mne bůh nevybere? A jak to vlastně bude celé probíhat?
Čekaly jsem na PArsifala, který se k nám přidal, když nejspíše zaslechl matku a její volání. A nebo prostě nějak věděl, kde jsme. Mlčel, což mi vyhovovalo. Po očku jsem na něj koukala, protože jsem nechápala, proč musí jít s námi. Když se matka rozešla srovnala jsem krok. "Proč jde s námi?" zašeptala jsem k ní.

//za Hyettou

Bouře nás dohnala s matkou, když jsme se konečně rozhodly odejít do lesa. Matka se ještě musela rozloučit s Regisem a já musela počkat, než tak učiní. Pak už bylo na nás, abychom se z pláně přesunuly někam do poklidnější části kraje. Hvozd se mometnálně zdál jako dobrá volba a tak jsem se nedivila, že jsme zamířily tam. Poslouchala jsem matky rozhovor s Regisem na půl ucha, ale i tak jsem věděla, že uvažuje o tom, za vlkem opravdu zajít a nebyla jsem toho úplným fanouškem. Mnohem raději bych byla, kdyby nešla. Říct jsem jí to ale nehodlala, rozhodně ne, když moje první námitky tak trochu ignorovala. Nebylo to moje místo a já to věděla, takže jsem jenom kývla hlavou a rozešla se za ní, když pronesla, že na nás čeká Parsifal. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli ho k něčemu potřebujeme nebo ne, ale pro matku byl evidentně důležitou součástí mého rituálu a nebyl čas ho odkládat. Rostla jsem a ztrácela zrak moc rychle, aby mi matka mohla dopřát ještě chvilku mimo ochranu nějakého z bohů.

//asgaar

Květen 1/10 Varja

Koukla jsem se na skvrnu, která měla být vlkem předemnou, ale neviděla jsem nic, jen jeho obrys proti světlému modrému okolí jezera. Bylo smutné, že jsem nemohla odhadnout, jak svoje otázky myslí. Nechtěla jsem v něm vzbuzovat nějaký strach nebo obavu, ale ptal se na věci, které pak budily obavy ve mně. "Měla bych už jít za matkou," řekla jsem bez odpovědi na otázky. Zvedla jsem se a mírně se uklonila. "Bylo to ale příjemné setkání, když tak se někdy můžeme potkat zase nebo.... nebo jinde," navrhla jsem a ruměnec mi trochu zabarvil tváře pod kožichem. Nečekala jsem na odpověď, otočila jsem se zády k jezeru a uháněla pryč, jako by mi za zadkem hořelo. Netušila jsem, proč jsem vlkovi neodpověděla, ale nechtěla jsem mu říkat o tom, proč nebudu moct být nikdy hraničářem.

Věděla jsem, kde je moje místo a tak jsem čekala, než matka domluví. Nehodlala jsem se jí motat do jejího vlastního rozhodnutí o tom, co řekne Regisovi na jeho nabídku, i když mě se to zdálo nevhodné, aby někam chodila sama, ona mohla mít jiný pohled na věc. Usmála jsem se v momentě, kdy Regis promluvil. Z tónu hlasu jsem poznala, že je celkem dost zaražený, jako by ho zaskočilo, že to musí říkat přímo matce. Možná jenom nechce svou žádost opakovat potřetí, ale kdyby se rozhodl jít se mnou do lesa, tak nemusel nic říkat mě a mohl to mít rovnou z krku. Mlčela jsem a čekala, až se rozhodne odejít. "Nechť tě provází Annan," rozloučila jsem se s ním po našem způsobu a doufala, že ho ti kanci v jeho lese neroznesou na kopytech. A snad neuplave, vypadá to na pořádný déšť.
"Neměla bys tam chodit sama," sdělila jsem matce svou obavu, když nás opustil. Nemohla jsem rozhodnout, jestli půjde nebo ne, ale mohla jsem jí aspoň nastínit svůj pohled na věc. Matka navíc pospíchala s mým rituálem, takže mi bylo jasné, že v nejbližší době Regise nenavštíví. Věděla jsem, že rituál musí proběhnout a to i bez matčina potvrzení. Její naléhavost s jakou mluvila s Regisem mi jasně dala na vědomí, že přišla na to, jak dokončit můj rituál a promluvila si jak s Belialem tak s Parsifalem, což plánovala.

Duben 5/10 varja

Vlk naslouchal a tak jsem mluvila. Možná více, než by bylo zdrávo, jsem prozrazovala to, co můj chrám před mnohými ukryl. Ale ne, neprozradila jsem mu nic zásadního, jenom tolik, abych ho navnadila. "Popravdě, co se stane když neuspěješ nevím, nikdy jsem se na to matky neptala," odvětila jsem na jeho poměrně zajímavou otázku. Jak to, že mne nikdy nenapadlo se sama zeptat? Přešlápla jsem předními tlapkami a trochu si je tak protáha. "Já bych rozhodně chtěla být hraničářkou, ale nemyslím si, že mi to bude dovoleno," dodala jsem pak k druhé otázce, která od vlka zazněla. Neřekla jsem mu proč, ale věděla jsem, že mne jako slepnoucí rozhodně nenechají pobíhat jen tak mezi chrámy. Byla to náročná a nebezpečná práce, navíc na ní taky hodně záleželo pro přežití chrámu a tak ji nemohl dělat někdo, jako já.

Regis odmítl moje pozvání a to mne přimělo se postavit. Byla jsem zase trochu jako na trní, protože tohle působilo vážně. Proč by vlk odmítl pozvání člena smečky na území smečky, když tam má nějaké zařizování? Proč by otálel? Opravdu nechce mojí matce nic udělat? Nebo ji chce vylákat mimo smečkový les a pak jí ublížit? Mírně jsem se nakrčila, ale neřekla jsem na to nic, protože kolem nás se ozvalo vytí, které jsem poznala. Bylo slabé, ale přicházelo z lesa. Matka mne volala. Regis mluvil o tom, že každý má mít něco co ho baví, ale já pořádně neposlouchala, protože mne trochu nadchlo to, že matka volá mne, ale zároveň v ten samý okamžik mne to vyděsilo, protože se něco muselo stát, jinak by matka nevoala. "Ehm já bych asi měla už jít," řekla jsem, ale než jsem se rozešla, uslyšela jsem křupání kloubu. Matka se k nám blížila. A už jsem slyšela její zvučný hlas a nastal okamžik, abych ustoupila do pozadí. Mírně jsem sklopila hlavu a zařadila se matce po boku.

Regis reagoval tak, jak bych očekávala. Bál se deště, ale informoval mne, že o déšť se teď bát nemusím a noc jsem s ním mimo les trávit nehodlala. Do lesa ho vzít nemůžu nebo jo? "A nechtěl bys zajít k nám a říct matce své poselství sám?" navrhla jsem. Pokud to bylo tak důležité nemusel na mne spoléhat jako na posla, ale mohl si prostě s matkou promluvit rovnou ne? Nechápala jsem úplně, čeho se bát. Regise bychom jako smečka určitě případně zpacifikovali, kdyby se chpval nějak nevhodně nebo se o něco pokusil. Navíc les by nabízel společně bezpečí před deštěm, ale i bezpečí pro případ, že by se tu objevil někdo cizí. Měla bych matce říct, že se mi zrak zhoršil, ale pustí mne pak mimo les? Bála jsem se trochu toho, že už mi nedovolí chodit nikde, když zjistí, že je to horší.
Usmála jsem se ovšem na Regise, když promluvil znovu ohledně lovu. "Lovila jem jenom jednou, ale byla to zábava," odpověděla jsme, abych trochu přispěla do konverzace s ním. "Ale je prava, že pro někoho je to povinnost a ne zábava," dodala jsem. Trochu jsem si na možnost být lovcem smečky myslela, ale smečka už lovce měla a dalšího asi nepotřebovala.

První sluneční paprsky se prodraly přes noční tmu k nám. Východ se rozzářil, ale barvy oblohy jsem pozorovat nemohla. Byla to prostě světlá skvrna do oranžova, ale bližší barvy jsem nepoznala. Jenže nebe postupně potemňovalo a i já jsem cítila, že něco není úplně v pořádku. Kdybych měla zrak v pořádku, všimla bych si, že se mraky na obloze točí a ze světlejší šedé přecházejí v tmavou. Takhle jsem mohla jenom vnímat, že se najednou zatáhlo a světlo jako by se vypařilo. Ponořilo nás to zase do tmu. "Myslíš, že bude pršet?" zeptala jsem se Regise, ale nechávala jsem to spíše jako řečnický obrat. Bylo jasné, že pršet bude - to by poznal i slepý - a rozhodně to nebude nic příjemného, pokud budeme zůstávat tady.
Regis se rozmluvil o květinách a evidentně v nich nalézal nějaké potěšení a zájem. Každý měl něco a tenhle vlk měl květiny. Nebála jsem se, že by jeho vyprávění přerostlo do nudy, protože byl dostatečně všímavý, aby mu došlo, že mě tohle vyprávění ani moc nezjímá. A tak když se smíchem ukončil konverzaci na téma květin usmála jsem se na něj. Matka by mi vyčinila, že jsem nepopřela, že mě téma nezajímalo a nedala mu tak možnost o něm mluvit dál, když ho to činilo šťastným. Ale matka tu nebyla a tak jsem si tenhle prohřešek mohla dovolit. "Ráda lovím," řekla jsem mu, ale to byla tak obyčejná záliba, že se k tomu nedalo nic moc říct. Skoro každý rád lovil.

duben 4/10 varjagar

Vlka to podle jeho slov, otázek a tónu hlasu vážně zajímalo. Usmála jsem se, protože o bozích jsem mluvila celkem ráda. Nebo... spíše jsem toho o nich hodně věděla a mola ukázat, v čem jsem dobrá. "Popravdě to funguje tak, že ty si vybereš a pokusíš se projít rituálem, když projdeš bůh si tě taky vybral, když ne..." nakrčila jsem ramena. Nebylo důležité řešit, co se stane když ne. Sama jsem to moc nevěděla, matka jen naznačila, že je to jako vyhnání. Annan měla poměrně milý rituál, takže co jsem od matky věděla, prošel jím snad každý. O ostatních bozích jsem ale věděla, že jejich přechodové ritály, nejsou tak příjemné. "Pak se dostaneš do chrámu daného boha a tam žiješ společně s ostatními vlky odevdanými následovat daného boha. A nebo se staneš hraničářem, jako můj otec a můžeš navštěvovat různá místa a chrámy," dodala jsem s nadšením. V chrámu bych si já zvolila tuhle pozici. Nechtěla bych jako matka usilovat o největší možnou pozici v chrámu, stačila by mi trocha svobody.