Příspěvky uživatele

< návrat zpět

DUBEN | 10 | WIZKU

Usmála jsem se. Nemusela mě litovat, tohle byl můj denní chleba. Znala jsem všechny strasti, které mohly tížit mysl a věděla jsem, že na ne všechny z nich je lék. Někdy bylo lékem pouze vyslechnout si nemocného a nabídnout mu svou společnost. A Wizku vypadala, že potřebuje právě to.
S nově přicházejícím dnem přicházely i nové povinnosti a my se začaly loučit. Wizku se těšila, až potká mou dceru a já si byla jistá, že si ji Lalie zamiluje. Byla to velmi milá vlčice a Lalie by jí mohla pomoci najít cestu ještě lépe než já, neboť sama byla na cestě za poznáním.
"Nechť je ti Annan nakloněna," rozloučila jsem se s Wizku, která se rozešla k domovu. Já jsem se ještě sklonila k vodní hladině a podívala se na svůj odraz ve vodě. Byla jsem spokojená s tím, jak jsem si v noci vedla. Jediným zdravým okem jsem pohlédla na své slepé oko, které se na mě z vodní hladiny koukalo. Slepě. Odevzdaně. A přece s láskou.

Slunce nám ohřívaly kožíšky z východní strany a naše jemné stíny dopadaly na zdejší půdu. Prachnivá vůně starého lesa se líně povalovala kolem a mísila s pižmem tak typickým pro vlky. "Ano, každý tvor je nebezpečný, jestliže je k tomu dohnán," přitakala jsem a zůstala stát na místě. Slyšela jsem pohyb a hlasy. Netvářila jsem se nikterak zastrašeně ale ani přehnaně statečně. Stála jsem klidně a jemně mávala ocasem, uvolněná a spokojená s dnešním dnem. "Nenech svůj předčasný úsudek ale zatemnit ti mysl," dodala jsem k dceři, která se tázala, co budeme dělat, pokud si nás nikdo nevšimne. V takovém případě bych pokračovala podél hranic dál, dokud bych nenarazila na někoho anebo bych les neopustila.
Odpovídat jsem ale nemusela, protože z křoví mezi starými buky vyšel světlý vlk s tmavým žíháním. Jeho krk byl zvláštně huňatý a měl v nich zapíchané nějaké ozdoby, které splývaly se srstí. Na jeho krku se houpal drobný měsíc. Niapmh, je toto tvé znamení? podivila jsem se a skromně se na vlka usmála, když nás přivítal na území Asgaarské smečky. "Požehnán buď den," pozdravila jsem vlka zpátky polohlasem, jako kdybych nechtěla rušit okolní přírodu v jejím dělání. "Jmenuji se Hyetta, jsem kněžkou bohyně Annan a toto je má dcera Lalie," představila jsem nás slušně. Jediným zdravým okem jsem loupla po druhém vlkovi, který přišel s Měsíčníkem. Na jeho krku se houpala ostružina. Warre? bylo až podivné, jak se tato symbolika tady sešla. Jistě se muselo jednat o velmi podstatné a důležité místo pro bohy. Nejvíce mě o tom přesvědčil Měsíčníkův náhrdelník. Bylo to znamení.
"Hledáme místo, kam bychom mohly patřit," začala jsem klidně, zatímco nad mou hlavou proletělo několik vrabčáků. "Zdejší hvozd vypadá jako to správné místo pro dobrý začátek," vřele jsem se na vlka usmála. "Mohu nabídnout své služby jako opatrovatelka, léčitelka a úslužná pracovnice, žádná činnost mi není cizí," dodala jsem. Byla jsem si vědoma kontraktu, který mezi členy a smečkou byl. Byla to ochrana a přístřeší za práci. Sklonila jsem se k dceři a jemně jí čenichem přejela po hlavě. Ještě byla moc malá na to, aby ona mohla něco nabídnout a tak bylo možné, že nás odmítnou právě kvůli tomu.

// Středozemní pláň

S odstupující nocí jsme dorazily k lesu. Pláně za námi byly už jen pouhou připomínkou toho, co jsme prošly. I tak ještě chvíli trvalo, než jsme se k hranicím lesa měly přiblížit.
"Jsi ještě malá a máš čas do zimy, až ti bude jeden rok," usmála jsem se klidně. "Znáš již Annan, mou patronku, a Niamph, bohyni noci a snů," začala jsem. Nemohla jsem si nevšimnout příležitosti vsunout do našeho dne kus věrouky. "Dalším z bohů je Warre. Opatrovatel lesů a všech, kdo v nich žijí. Od veverek až po jeleny. Stará se také o stromy a býlí, o kamení z hor a všeho, co se součástí přírody. Je ochráncem koloběhu života, dohlíží na matky při porodu a vdechuje život jejich potomkům, stejně jako ho poté bere starším jedincům. Někdy se zdá Warre krutý, ale všechno v přírodě má svůj řád a pořádek, každ má své hodiny a ne všichni máme čas na světě odměřený stejně," vysvětlovala jsem dceři. Warre byl dobrým bohem, byl přísný, ale byl i rozverný a jeho radost šla slyšet ve smíchu bystřin a jeho tiché šeptání v listoví stromů.
"Opakem bohyně Niamph je Efalën, která se stará o nebesa a přináší den a slunce. Je strážcem pořádku a morálky, dobrého vychování a oddanosti. Pomáhá řádům, smečkám, tlupám a dalším skupinám vlků, aby fungovali v harmonii. Stejně tak dlí nad skupinami jiných tvorů, nejen nad námi," pousmála jsem se. Dva bohové byli pro dnešek dost. K pochopení jejich záměrů a tak musela Lalie teprve dospět otázkami a porozuměním, takže jsem jí nechala prostor na vstřebání informací a dotazy.
Vyzvedla jsem dceru z trávy a vyrazily jsme k lesu. Sdělila mi, že nás někdo hledal. Zastavila jsem a rozhlédla se kolem, ale neviděla jsem nikoho jiného než nás a losy opodál. "utiš se dítě," uklidňovala jsem svou dceru a jazykem jí přejela po očích. "Možná potřebovali naši pomoc," navrhla jsem. "Anebo hledali někoho jiného," dodala jsem klidně. Neviděla jsem už nikoho a pachy mizely ve vysoké trávě dál na sever. "Netřeba obav, Lalie," usmála jsem se. "Jdeme. Před námi je les. Starý les s vysokými stromy s listovím," popsala jsem dceři a rozešla se. Po cestě jsme si mohly povídat o nových bozích.

Dorazily jsme na hranice lesa. "Cítíš? To je vůně zdejších vlků. Narazily jsme na obývané území," zastavila jsem Lalii na hranicích. "Půjdeme mezi první stromy a počkáme, jestli si nás někdo všimne - tak praví slušnost," dořekla jsem a vzala dceru mezi první stromy. Ocasem jsem ji jemně korigovala kolem keře, který jí stál přímo v cestě, ale jinak jsem ji nechala jít samotnou.

DUBEN | 9 | WIZKU

Oddálila jsem se od ní, jen co jsem se čumákem dotkla jejího čela. "Jenom dotek," pousmála jsem se. "Cítila jsem zmatení a bloudění," dodala jsem a nadechla se. "Pomůže mi to vědět, jak na tom jsi, abych ti mohla pomoci, bude-li třeba," dovysvětlila jsem jemně. "nebo to byla drobná pusa od matky," řekla jsem překvapivě out-of-character s drobnými jiskřičkami veselí v oku. Slepé oko zůstávalo děsivě tuhé a studené, stejně jako oko ryby, když ji vytáhnete z vody.
"Jsem ráda, že ti můžu rozšířit obzory," pousmála jsem se. "Ne každý věřící je slepý blázen věřící v zázrak mokvající žáby," zatrylkovala jsem odlehčeně. Nemusela jsem stále vážná, uměla jsem se i smát a vtipkovat, radovat se, veselit. A s přicházejícím ránem mi do žil vnikala nová krev hřála mne ve špičkách oušek.
"Ano i ne," zatvářila jsem se lehce tajemně, ale přívětivě. Bylo to trošku složitější, ale s novým dnem přicházely nové povinnosti a my se musely rozejít.
"Nikdy," řekla jsem skálopevně a tak vřele, že by se na mě daly položit sušenky a já bych je upekla svou náklonností a vstřícností. Lahodná vůně čerstvě upečených sušenek se lila okolím. "Budeš u mne vždy vítána. Těším se, až tě seznámím se svou dcerou," dodala jsem pyšně.

DUBEN | 8 | WIZKU

Opět jsem ji ztrácela, ale tentokrát jinak. Znala jsem to, sestry mi často říkaly o ztracených ovečkách, které tak dlouho žily ve tmě až ztratily víru ve světlo. Já odmalička vyrůstala v chrámu a víra mi byla denním chlebem, pochybovat o existenci bohů pro mne by bylo nejen rouháním, ale bylo by to skoro jako nevěřit, že po zimě přijde jaro.
Chápavě jsem se k ní naklonila a svým měkkým pohledem pohladila její zrak. ”Dovolíš?” zeptala jsem se a pokud souhlasila, čumákem jsem se jí lehce dotkla středu čela, vrcholu trojúhelníku se základnami v jejích tmavě modrých očích. Pokud nedovolila, jednoduše jsem se odtáhla.
“Chápu tvé obavy, Wizku,” málem jsem jí řekla dítě, ale vlčice nebyla mladší než já. Tolik mi ale připomínala Lalii a jiná vlčata! “Je těžké věřit v déšť na poušti,” vydechla jsem.”Víra není slepou oddaností ale. Je to doufání, přání a touha,” vydechla jsem a můj hlas naplnila láska. “Pro mnohé je to naděje,” významně jsem se odmlčela. Ve víře bylo možno najít všechno možné, každý si ji mohl přebrat, jak chtěl. Byla tu od toho, aby nám pomáhala.
Ze rtů mi unikl krátký vzdech, veselé zaškobrtnutí jazyka o zuby. “Vyznáváme svatých sedm, kteří nerozdělitelně dlí nad námi. Každý s jiným posláním,” vysvětlila jsem. “Efalën je mimo jiné i bohyní slunce a nebes,” dovysvětlila jsem.

DUBEN | 7 | WIZKU

Tiše mě poslouchala, vstřebávala má slova a mé prahové obavy, že to na ni bude moc, se postupně rozplynuly, když se začala doptávat k věci. Byla jen ztracenou ovečkou bez pastýře, která hledala přístřeší a společnost. Moc ráda jsem ji přivítala do své salaše a pověděla jí o našem hodném pastýři. "Ovšem, že ne," pousmála jsem se vědoucně. "Nemůžeme si přát dne v hluboké noci a očekávat, že se tak stane," vydechla jsem. Niamph a Efalën měly cesty po obloze vytyčené a ať už bychom se modlili sebevíc, jejich cesty by se nezměnily. "Někdy jsou to jen drobné náznaky. Nalezení polámaných větviček ve směru k vytoužené vodě, křik ptáků signalizující nebezpečí," vysvětlovala jsem.
"Poslouchám a dávám pozor. Nechávám se vést jejich láskou k nám," přitakala jsem. "Totiž srdce je hlavním orgánem, skrze který jsme na bohy napojeni. Jejich láska skrze něj prostupuje a mohou nás srdcem vést," dodala jsem. Byl to primitivní orgán, ale bylo Wizku jednodušší to takto vysvětlit. Taky jsme to takto vysvětlovali vlčatům, když byla malá. Koncept touhy a potřeby znala už v pár týdnech.
Spokojeně jsem přikývla, když souhlasila se u nás zastavit, ať už to bude kdekoliv. Na nejvyšší hoře či v nejhlubším lese. Líbil by se mi hluboký les. Smíšený les s duby a lípami, jalovcem a vysokými borovicemi. Vím, nesplnitelná představa, zasmála jsem se v duchu. Hodlala jsem zkrátka vzít to první, co mě zaujme. Každé místo se dalo zvelebit vlčí přítomností, ať už bylo jakékoliv. Začínalo svítat a za obzorem začaly vykukovat první sluneční louče. "Vidíš, to Efalën vede slunce na nebesa a Niamph odnáší noc," řekla jsem polohlasem. Zůstaly jsme celou noc vzhůru a povídaly si, ale nikterak mi to nevadilo.

"Určitě tady nějaké budou," přitakala jsem dceři. Nebyla jsem si úplně jistá, jak bych chtěla Niamph prokázat svou oddanost průchodem jeskyní, ale hodlala jsem ji v tom podpořit. Niamph si jí jistě vážila už teď, neboť se k ní dcera obracela nejčastěji. "Možná ano," souhlasila jsem rozvážně. Laliinu slepotu jsem brala jako znamení, že jsou jí bohové nakloněni. Rozhodli, že zrak nepotřebuje a taková byla jejich vůle. "Svým patronem si ale můžeš vybrat kohokoliv, nejen Niamph, ač vím, že k ní tíhneš nejvíce," upozornila jsem Lalii pouze, aby na toto nezapomínala. Já jsem si vybrat nemohla, byla jsem vložena do péče kněžek chrámu pro Annan a tak jsem vyrůstala pod opatrovnickými křídly této bohyně. Nelitovala jsem však, vděčila jsem jí i sestrám za mnohé.
Lalie po mně zopakovala cvičení, ale její hlas jen skřípavě stoupal a zase klesal, zcela nevycvičen. "Výborně," usmála jsem se a pochválila ji. Svoje pobavení jsem taktně skryla do zubatého úsměvu, jenž dcera nemohla vidět. Nehodlala jsem se jí smát a podkopávat jí sebevědomí. Začátky byly vždy těžké, ale bylo důležité udržet ducha nadšeného do dalšího cvičení.
"Opravdu?" podivila jsem se a s dalšími kroky se zaměřila na své nohy, abych odhalila tu, která vydává ony zvuky. "Vskutku. Cítím, jak se mi tam napínají šlachy a kosti jemně přeskakují," potvrdila jsem a zakroužila 'postiženou' tlapkou, až to zahrkalo tak nahlas, že jsem to slyšela i já.
Tentokrát jsem se zasmála nahlas. Můj smích byl ale umírněný, tlumený, přecijen jsem nechtěla rušit okolí a děsil losí matky s mláďaty, kolem kterých jsme opatrně šly. "I ty darebnico," usmála jsem se a sklonila se k dceři, abych ji hraně káravě zatahala za ouško. "Ba právě naopak - byla jsem tak hodná, že jsem dostala tu nejlepší dcerku na světě," opravila jsem ji pyšně.
"Jeho maso je tuhé a hutné, ale velmi aromatické," potvrdila jsem. Losa jsem měla snad jen jedinkrát v životě, když hraničář přinesl chrámu kousek darem společně s parožím. Při vzpomínce na svého milovaného jsem na chvíli zatajila dech a zpomalila krok. Lalie to jistě postřehla dřív, než jsem se stihla vzpamatovat. "Počkej tady v trávě, přinesu nám něco na zub," poručila jsem své dceři, dala jí drobnou pusu na čelo a rozešla se do travin na lov.
Losy jsme už obešly, takže jsem se nebála, že by Lalie byla v nebezpečí, ale i přesto jsem si dávala pozor, kdyby se stádo hýbalo směrem, kde jsem dceru zanechala.
Lov byl pro mne rutinní záležitostí, každý krok jsem měla naučený a vypilovaný do prestižnosti, avšak i přesto mi někdy štěstí nepřálo a já se vracela s prázdnou. Bohužel i nyní mi zajíc utekl, poplašen liškou, která ho dostala dříve než já.
Vrátila jsem se za dcerou. "Dnes se budeme postit," sdělila jsem dceři. "Jdeme. Vidím les, hustý, rozsáhlý. V něm si odpočineme," pověděla jsem jí a pokračovala dál na sever. Nechť Warre dopřeje jiné krmě, zaprosila jsem bohy. Měla jsem hlad a dcera jistě také.

// Asgaar

DUBEN | 6 | WIZKU

Cítila jsem, jak moje vnitřní já pookřálo, lehce poposkočilo radostí, když se mne Wizku zeptala, jak se zeptat Annan na pomoc. "Je to prosté. Je to jako když mluvíš ke mně," začala jsem zvolna. "Pro někoho je příjemné u toho zavřít oči," dodala jsem menší trik, který pomáhal hlavně malým vlčatům se soustředit. "Můžeš ji poprosit nahlas, můžeš jenom v myšlenkách," pokračovala jsem s skromným úsměvem na tváři. "Annan tě vyslyší, slyší každou prosbu o pomoc, každé naše slovo i myšlenku," vysvětlovala jsem dál. "Ne vždy se zdá, že nás bohové slyší, ale proto musíme věřit. Jejich rady prostupují skrze nás, skrze naši mysl, srdce. Nechej se vést jejich radami," přiložila jsem si tlapku na hrudník. Srdce mi pořádaně bilo v klidném rytmu, dechem jsem jej ještě více uvolnila. Položila jsem tlapku zpátky na zem a s milým úsměvem se Wizku podívala do očí. Neznabozi a nevěřící by řekli, že se stačí řídit hlavou a srdcem, že bohové s tím nemají nic společného. Bylo ale krásné věřit, že nad námi někdo dlí a pečuje o nás, ne? Že nejsme na tomto světě úplně sami a když jsme v nouzi, máme se ke komu obrátit na pomoc.
"Pravda," souhlasila jsem s Wizku. Mohla jsem se s dcerou přidat do smečky a zároveň si vytvořit kousek stranou místo pro oltář. Nechtěla jsem ho vnucovat smečce jako součást jejich chodu, přecijen to byla má povinnost a moje volba, ne jejich. "Už se na to moc těším. Bude to krásné, příjemné místo," nechala jsem se trochu unést a unikl mi slastný povzdech. Očima jsem na chvíli zabloudila někam do neznáma, než jsem znovu vyhledala Wizku. "Moc ráda tě na tom místě uvidím," usmála jsem se na ni.

DUBEN | 5 | WIZKU

"Obavy jsou v pořádku, každý se bojíme udělat krok do neznáma," pousmála jsem se na ni vřele. "V takových časech se i ty můžeš obrátit na Annan, aby ti ukázala cestu," poradila jsem jí. První kroky byly vždy nejsložitější, jeden se musel odhodlat a jít do neznáma a to bylo děsivé. Mnohem jednoduší bylo sedět doma, kde to vlk zná. Kde ho nic nepřekvapí a kde se cítí v bezpečí. Ale tam také ztrouchniví a poté bude litovat, že nevykročil ven, dokud hřálo slunce.
Moje poslání bylo opravdu hezké a já se děkovně usmála. "Štěstí je to vzájemné. Bohové nám byli nakloněni," usmála jsem se opět vděčně a na vteřinu zavřela jedno modré a druhé šedé očko, které hledělo na svět slepě. Mnozí by řekli, že i mé modré oko bylo zaslepeno.
"Oh, to ráda slyším," poznamenala jsem potěšeně a přejela ocasem po trávě. Necestovala jsem s dcerou však proto, abychom se přidaly do smečky. Náš plán byl jiný. Být ale součástí smečky znělo lákavě. "Původně jsem hledala místo blízké přírodě, jak říkáš - volný les a skrytý úkryt, kam by za mnou zbloudilí vlci mohli chodit. Ale bude lepší prvně vytvořit si známé a žít s jinými vlky, abych poznala zdejší kraj a obyčej. Lalii to navíc prospěje. Život bez vrstevníků je pro vlčata těžký," poznamenala jsem.

DUBEN | 4 | WIZKU

Wizku byla trochu zaskočená, očividně toho na ni bylo moc. Umírněně jsem si tedy poposedla na svém místě a přejela tlapkou po kameni vedle mne. Byl hladký, ale na jednom místě měl ostrou hranku. Dobré na rozbíjení lastur, jestliže by se někomu zachtělo mlžů.
"To je krásný cíl," usmála jsem se na ni. "Všichni chceme být šťastní, avšak cesta k radosti nemusí být vždy tím, co nám ji zaručí," vydechla jsem klidně. "Někdy i pouhá cesta je tím, co hledáme," dodala jsem jedno ze svých mouder, které mi bylo předáno mými sestrami a matkou představenou. I cesta může být cíl. Zpívalo se to a byla to pravda.
"Ano, jsou to bohyně," přikývla jsem Wizku. Rozhodla jsem se prozatím pomlčet o ostatních bozích, aby se jí z toho úplně nezatočila hlava. Její nadšení a zvědavost se mi ale líbily. "Pocházím z chrámu, kde jsem se vyučila kněžkou Annan. Mým posláním je pomáhat uzdravovat těla i duše, pomáhat potřebným a navádět k nalezení správné cesty ztracené," usmála jsem se na ni vstřícně. Zdálo se, že Wizku patří k právě té poslední skupině. "To ráda slyším. Cestuji ráda, ale potřebuji se usadit. Hlavně pro dobro své dcery," přikývla jsem.

DUBEN | 3 | WIZKU

Na tváři se mi objevil drobný úsměv a moje oči zjihly. Vlčice přede mnou nepatřila k věřícím a mé bohy neznala. To mi nevadilo, ráda jsem se podělila o své znalosti. "Niamph je opatrovatelkou noci, hvězd a snů," vysvětlila jsem polohlasem a posadila se kousek od Wizku. Souhlasně jsem pokývla a pohledem znovu sjela k obloze. Hvězdy zářily jako tisíce malých očí, dohlížející na nás. Na pouhé smrtelníky pohybující se po zemi, toužící stát se hvězdami či se aspoň přiblížit.
"Annan," dala jsem drobný dáraz na jméno své vyvolené bohyně, "je zase patronkou ošetřovatelů a cestovatelů."
"Jsem kněžkou řádu, který je zaslíben Annan. Momentálně cestuji krajem a hledám místo, kde mne bude nejvíce potřeba a kde bych založila oltář ve jméně bohů," vysvětlila jsem Wizku. "Jsi prvním vlkem, kterého po dlouhé době vidím. Také cestuješ za svým cílem?" zeptala jsem se mile.

// Tenebrae

Lalie se rozplácla jak dlouhá tak široká na kamenech, když seskočila a pustila můj ocas. Starostlivě jsem ji pozorovala, ale její chichotání mě uklidnilo. Naštěstí jí nic nebylo. Udělala jsem pár kroků k ní a jazykem jí přečistila místa, která si zašpinila. Správná akolytka se vždy udržuje v čistotě a dbá na svůj zevnějšek. Čistota je půl zdraví! Lalie ale nemohla vidět, kde se zašpinila, takže jsem jí s tím pomáhala.
"Jeskyně mohou být zrádné, nikdy nevíš, kdo v nich přebývá," přitakala jsem Lalii. "Jistě by to vyžadovalo mnoho odvahy," dodala jsem s úsměvem. Zamířila jsem na rozlehlé pláně a Lalie už s enemusela držet mého ocasu, neboť nehrozilo, že by zabloudila do řeky. Nechala jsem ji capkat vedle sebe a spoléhala se na to, že využije svých ostatních smyslů, aby se orientovala v prostoru. Schválně jsem šla pomaleji, aby si na této pláni zvykla na samostatnost. Ne vždy budu po jejím boku a jednou přijde den, kdy se odeberu k odpočinku a zanechám ji na tomto světě bez svého blízkého dohledu. Čím dříve se Lalie naučí samostatnosti i se svým handicapem, tím lépe.
Dcerka se k poslední sloce přidala a ač její hlásek ještě nebyl vytříbený a vycvičený dlouhými hodinami tréninku, slyšela jsem i přes její kvičení zárodek dobrého hlasu. "Hlas je naším nástrojem, pomocníkem a služebníkem. Je důležité trénovat náš hlas, aby poslouchal na slovo stejně jako pilujeme naši mysl," rozpovídala jsem se opět. Jeden by si myslel, že Lalii pořád jenom poučuji. Můj hlas ale nebyl přísný, byl měkký jako hlas matky toužící dát svému dítěti jen to nejlepší. "Hlasem můžeme uklidňovat druhé, prosit bohy a zahánět zlo. Naučit se používat hlas tak, aby nám posloužil, je základem pro dobrou akolytku," povídala jsem klidně. I já jsem byla upištěná a chrčící malá potvora, dokud mi sestry neposadily zadnici na kamení a nenechaly mne dlouhé hodiny zpívat ptákům a šeptat rybám. "Zopakuj po mě: aóóra," naváděla jsem dcerku. Poslední slovo bylo jen cvičné, sloužilo k navádění jazyka a hlasivek k tvorbě správného tónu. Můj hlas prvně z polohlasu přešel v hlasitější a vyšší tón a s druhou slabikou klesl a rychle se utnul.
Pláň před námi byla jako nekonečné moře z trávy přesně tak, jak jsem Lalii předtím popisovala. "Půjdeme pomalu. Používej ostatní smysly. Ciť elevaci půdy pod svýma nohama, slyš vítr ve vysokých travách a na volných pláních. Čichem rozeznej všechno zvěrstvo v okolí," naváděla jsem dcerku, zatímco jsme postupovaly vpřed.
Lalie se mne zeptala, proč je jedinou mou dcerou. "Warre mi tě dal darem. Jsi mou jedinou dcerou, požehnáním dobré vůle Annan a Warre," usmála jsem se na ni a zastavila se, abych jí jemně přejela čumákem po tváři. Byla jsem za Lalii neskonale vděčná, každý den jsem děkovala bohům, že mi ji dali. A budu děkovat do konce svých dní, pomyslela jsem si. To, že jsem Lalii počala za chrámem na seně s tím, jehož jsem milovala, aniž bych dostala svolení od matky představené, jsem neříkala. Ještě byla moc malá na to, abych jí říkala takové věci. Až bude starší, podělím se i o důvod jejího početí. Některé sestry, ty zatvrzelé a starší, by to jistě považovaly za hřích, za zneuctění Annan a za neposlušnost vúči Řádu a měly by pravdu. Jenže já to viděla jinak. Lalie vznikla z čisté lásky a kdyby její početí bylo hříchem, bohové by mě místo Lalie obtěžkali mrtvými plody, které bych porodila s obtížemi a možná i zemřela. Ale nestalo se tak.
"Stejně tak Warre požehnal ostatní matky," pokračovala jsem a znovu se rozešla. Cítila jsem losy a věděla jsem, že mláďata budou někde ukrytá v trávě, zatímco matky se budou pást. Šla jsem obloukem od míst, kde se pach losů nejvíce soustřeďoval. "Cítíš vůni mokřadů, podzemních kořenů? To jsou losi. Losice mají v trávě ukryté své vlastní děti, aby byly mimo nebezpečí predátorů. Půjdeme obloukem, neboť losi jsou vyšší než my, mají veliká paroží a hněv vyděšené matky losice by nás snadno zahubil," vysvětlila jsem a pokračovala po pláni kupředu.

Lalie slepě následovala mé vedení přes řeku. Podařilo se jí překonat drobný skok a teď už nám zbývalo jenom dostat se na druhý břeh. "Výborně," pochválila jsem dceru a pomalými kroky směřovala na druhou stranu řeku. "Zvedni levou nohu, trčí tu větev," navigovala jsem ji opět. "Už jsme skoro na konci, teď se kláda svažuje. Nezapomeň se zapřít, aby ses neskutálela. Tak, už jsme dole, tady seskoč, dopadneš na drobné kamínky," popisovala jsem dceři cestu až na pevninu. Sláva bohům, radovala jsem se v duchu, když jsme to zvládly bez nehod suchou nohou.
"Byla jsi velmi statečná Lalie, Niamph je jistě potěšena, že jsi její služebnicí," pochválila jsem dceru. věděla jsem, že tíhne více k bohyni noci a hvězd než k Annan, která držela pevnou tlapku nade mnou. Nebylo na tom ale nic špatného, ba právě naopak. Diverzita se musela podporovat, rozvíjet, nechat bujet a kvést! Pole plné jediného druhu květin je sice krásné, ale monotónní.
Pokračovaly jsme v cestě dál na sever. "Kolem proudu půjdeme dál, dál na sever. V dáli vidím další řeky a dlouhou pláň, pláň s vysokou trávou. Vypadá jako moře, jak se vítr prohání stébly a ohýbá je stejně jako vlny," popisovala jsem dceři. Den se posunul, ale my nebyly unavené, neušly jsme toho ještě moc.
"Nehledej božstvo na nebesích,
v kamenných chrámech není též,
svobodni prohání se v lesích
a v srdci svém je nalezneš!

Spatřit je smíš jen vnitřním zrakem,
co dělat máš, ti napoví,
jsou rybou, zvířetem i ptákem,
větrem, co hvízdá ve křoví!

A pokud je chceš uctívati,
učiň tak láskou v činech svých,
v čase, který se rychle krátí,
dej světu poznat šťastný smích.

Rozdávej něhu a upřímný
buď v řeči své i v konání,
kde pomoct třeba, sám si všimni,
nečekej poděkování...

Buď prostě bytost, jak se patří,
nežij jen planým životem,
jsou druzi, sestry tvé či bratři,
ukaž jim Boha v srdci svém!"
Abych nám ukrátila dlouhou chvíli, začala jsem recitovat jednu z básní, které nás učily v chrámu. Před námi byly další brody. "Tady po kamenech, hop hop a skok, nenamoč si prst!" povzbuzovala jsem vesele dcerku, zatímco jsem ji opatrně vedla přes kameny v nízké vodě, aby se nenamočila. Před námi se otevřel oceán trav.

// Středozemka (Esíčka)

Dívala jsem se na dcerku, která se pomalu probouzela do dalšího dne. "Buď požehnán," přitakala jsem a jazykem dceři přejela přes rozespalý obličejík. Její zlatá očka, ač skoro slepá, svítila do světa jako malé baterky. "Mne také," souhlasila jsem. "A to je dobře, dnes půjdeme přes řeku," osvětlila jsem dceři dnešní plán výpravy. Když ranní mlha opadla, hory na severu se tyčilyk oblakům a jejich bílé špičky splývaly s mraky na obloze. Nechtěla jsem jít přímo na sever a hodlala jsem překročit řeku na druhou stranu, abychom se opět vzdálily.
Vysvětlila jsem Lalii své poslání, ale nic na to neříkala. Starostlivě jsem na ni pohlédla, ale její obličej nebyl zkřiven v žádné grimase, takže jsem ji jenom objala a poté jsme se vydaly na cestu. Lalie se chytla mého ocasu a vyrazily jsme.
Šla jsem pomalu, abych dovolila ztuhlým svalům se postupně uvolnit a rozehřát pod paprsky slunce. Kolem nás létaly vážky a když jsme dorazily k místu, kde se do černé řeky vlévala jiná, zastavila jsem. "Před námi je přítok ze severovýchodu. Pokud bychom šly proti jeho proudu, půjdeme na sever k vysokým sněžným horám," vysvětlila jsem Lalii, co vidím. Z východu se na nás také usmívala fialová louka s podivnými vůněmi, ale byly jsme dost daleko na to, aby nás halucinogenní látky neomámily.
"Překročíme řeku, ale první musíme najít brod," oznámila jsem jí a rozešla se opět podél řeky. Naštěstí jsme nemusely jít daleko a dlouho, neboť les na druhé straně černé řeky zasahoval skoro až k jejímu břehu a některé stromy byly popadané přes ni. Došla jsem až k tomu místu a opět zastavila. Nebyl to nejbezpečnější brod, ale zase to bylo suchou nohou. "Jsou tady popadané stromy. Budeš se držet mého ocasu a půjdeš pomalu za mnou. Kdyby něco, zatahej," dala jsem Lalii instrukce. Napadlo mne ji vzít do tlamy, ale na to byla už moc velká a já neměla takovou sílu, abych dceru v zubech unesla. Pomalu jsem stoupla na první z kmenů. "Tady musíš trochu vylézt nahoru. Drž rovnováhu, dítě!" hodlala jsem jí celou cestu přes řeku instruovat. "Snažně Vás prosím, bože vod a opatovatelko cestovatelů, držte nad námi stráž," pomodlila jsem se polohlasem, než jsem se po vyschlém, ale ne příliš rovném a stabilním kmeni rozešla vpřed. "Tady pomalu, udělej velký krok, je tam prasklina," naváděla jsem dceru přes kmeny. Nebyl tady jenom jeden. Řeka pod námi byla klidná, ale já viděla, jak silný proud odnáší kusy naplavenin.
Šlápla jsem na druhý kmen, který vedl na druhý břech. "Natáhni se, musíme na druhý kmen," řekla jsem Lalii. "Ještě kousek, dítě," dodala jsem, aby se natáhla pořádně, neboť musela na nejvyšší bod kmene, aby nestoupla na svažující se bok.

"To ti povím ráno," odpověděla jsem dcerce, zatímco se mi klížily oči. Počkala jsem, dokud Lalie bezpečně nevylezla z vody za mnou a usedla ke mně, než jsem si v duchu odříkala rychlou modlitbu k Niamph, aby hlídala mé sny a bděla nad námi. Poté jsem položila hlavu na sešlapanou trávu a nechala se šumem vody odtáhnout do říše snů.
Probudily mne časné ranní paprsky, které mne začaly šimrat na čumáku. Lalie ležela stočená u mne a já na ni láskyplně pohlédla tak, jak to umí jenom matky. Bylo to mé dítko a já jsem tady byla od toho, abych mu pomohla vyrůst do jeho plného potenciálu. Včerejší napití z řeky mi nic neudělalo, takže jsem bláhově znovu zamířila k vodě, abych si opláchla obličej a napila se. Ještě předtím jsem se ale stočila ke svému malému klubíčku radosti.
"Slunce svítí, Lalie, je čas vstávat a radovat se z dalšího dne," probudila jsem Lalii. Efalën už vyhnala slunce na oblohu a probudila jím nejen nás, ale i další tvory. Zhluboka jsem se nadechla chladnějšího ranního vzduchu s příměsí soli a vyčistila svou mysl od všeho, co ji mohlo zamlžit a poté se podívala na řeku. Tlapkou jsem zastavila Lalii, pokud hodlala zamířit k řece a jako každé ráno se opláchnout a osvěžit. "Řeka je černá, tmavá jedem. Včera jsme měly štěstí, Annan na nás dohlédla, děkujeme ti, Annan," položila jsem tlapku a vydechla. Musely jsme se osvěžit jinak. Tohle ale nebyla bezvýchodná situace, už jsme si s tím uměly poradit. Navedla jsem dcerku k vysoké trávě, na které se stále držela rosa. Tato voda poslouží k osvěžení.
"Včera jsi se mne ptala, jaký je náš cíl," připomněla jsem dceři. "Mým úkolem je najít místo, kde budu potřeba. Kde budu moci plnit svou roli kněžky, pomáhat svému okolí a plnit vůli bohů," zopakovala jsem jí slova, která mi říkala matka představená. "Až takové místo najdeme, založíme oltář pro Annan," Annan byla mou patronkou a já jejím služebníčkem. "Také je mým úkolem starat se o to, aby z tebe vyrostla silná a sebevědomá členka chrámu," dodala jsem s úsměvem a objala dceru. "Vyrazíme?" navrhla jsem a rozešla se proti proudu jedovaté řeky.