Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Život

Lalie byla opravdu bystrou mladou vlčí dámou, která mi denco den rostla před očima. Těšila jsem se, až ji poznám jako dospělou. "Máš pravdu, Annan nad námi jistě bdí," usmála jsem se. Můj hlas byl vděčný a potěšený. Svoji patronku jsem si vybrala z mnoha důvodů. "To mi připomíná... V zimě uspořádáme obřad pro výběr tvého patrona. Už víš, kterému z bohů zasvětíš svůj život?" zeptala jsem se Lalie zvědavě.
"Protože to není něco, co by mělo hrát roli v našem přijetí do smečky. Nejsi příteží, protože nevidíš. Děláš skvělé pokroky a jsem si jistá, že až vyrosteš, budeš stejně schopná jako vidící vlci a možná i více," řekla jsem přesvědčeně. Byla jsem si jistá tím, že Laliiny oči nejsou moc k čemu, ale určitě měla lépe vyvinuté jiné smysly a dokázala se světem už pohybovat sama a to dokonce i ve zcela neprostupných lesech nebo neznámch místech. Byla opravdu šikovná a já nemohla být pyšnější.
"Pokud to bude problém, promluvím s nimi. Jestliže nás vyženou, půjdeme jinam, zvládneme to," uklidňovala jsem Lalii. Byla jsem si jistá, že se o nás dokážu postarat i sama. Kdybych nechtěla, aby Lalie měla kamarády a znala i jiné vlky než svou mámu, netahala bych ji do smečky.
Potom jsme navštívily Warreho a i od něj odešly. Byl to úžasný zážitek. V srsti mi zůstal jeden květ, který mi bůh daroval. "Nikdy jsem ani nedoufala, že bych se setkala tváří v tvář s bohem," sdělila jsem Lalii, když jsme procházely pouští. Byla noc a hvězdy nad námi zářily. Byly jsme na kopci, na nejvyšším místě. "Tohle je nejvyšší místo zde. tady by tě Niamph mohla slyšet," šeptla jsem k ní a sama jsem zavřela oči, abych vznesla k nebesům modlitbu.
Podívala jsem se potom na Lalii, počkala, jestli se modlila nebo něco dělala a s prvními paprsky slunce se rozešla dolů z kopců k horám, kudy jsem nás vedla skrze tenké, ale vyšlapalné cestičky.
"Hodně zvedej nohy, cesta je zrádná, ale očividně osvědčená mnoha tvory," varovala jsem dceru.

// směr sever

Lalie souhlasila, že se vydáme do kopců. Očekávala jsem, že tam budeme bohům blíže, hlavně těm, co dlí nad námi. Jmenovitě Niamph a Efälen. S blížícím večerem Efëlen ustupovala za obzor a přicházela nadvláda Niamph, bohyně snů a noci. Viděla jsem, jak na severu od nás jsou mračna a bouře, jak se v dáli blýská a hřmí. Některé údery blesků sly slyšet až sem, sic jen tlumeně.
“Na severu teď řádí bouře, vybraly jsme si příhodný čas na cestu na jih,” řekla jsem Lalii, která šla vedle mne a ptala se, o čem by si měla chtít povídat. “O tom, co se stalo. Nepochybuji, že máš jistě otázky a obavy, které se v tobě kumulují stejně jako mračna na severu a stejně jako ony i tvé nitro se brzy dostane k bodu, kdy se bude muset vybouřit. je lepší proto mluvit o věcech, co nás tíží a jako déšť svlažit své horoucí srdce, aby žárem nepuklo,” opanovala jsem jí klidně, zatímco jsme postupovaly ke kopcům. “Ne vždy je lehké o takových věcech mluvit. Trápí nás a tíží, nechceme nikoho zatěžovat, avšak je důležité o nich mluvit a mít někoho, s kým o nich mluvit se odvážíme,” pokračovala jsem. Tempo jsem měla pomalé a klidné, nikam jsem nepospíchala, zatímco přicházela noc a večer se ochlazoval. “Ptej se tedy, moje dítko. Ptej se na vše. Věz, že já jsem zde, abych ti poskytla odpovědi a úlevu,” usmála jsem se a jemně Lalii pohladila po hlavě čumákem.
“Blížíme se k vrcholu, ale tady vede cestička, což je zvláštní. Půjdeme po ní,” řekla jsem, když se na boku kopců objevila vyšlapaná pěšina. Písek jako kdyby byl utvrzen tlapkami mnoha jiných vlků, kteří tudy chodili. “Vypadá to, že nejsme první a ani poslední, kdo tudy prochází,” usoudila jsem, zatímco jsme pokračovaly.
Náhle jsem v dáli uviděla most. Most tak nepatřičný a zvláštní, že nebylo pochyb o jeho stvořiteli. “Lalie, blížíme se k mostu,” řekla jsem varovně. Nebyla jsem si jistá, co nás na mostě či za ním čeká, ale jeho stvořitel jistě byl mocný. “Přichází noc,” upozornila jsem ji, ale spíše jsem mluvila k sobě. Ochlazení už bylo znatelné, mé tělo se začalo jemně třást, když jsme šli pomalu a svět kolem mne pohasínal. Na cestu nám zářily už jen rudé barvy západajícího slunce.
“Most,” zahlásila jsem a zastavila. Klenul se před námi jako hřbet nějakého nepoznaného zvířete. Pevný a kamenný, nehybný a tichý, avšak kolik poutníků už na svém hřbetě nesl? Kolik vlků jej překonalo a pokračovalo dál svou cestou? A cestou kam? “Jsou to…?” shlédla jsem dolů pod most, kde se něco pohupovalo v neexistujícím vánku. “Květiny. Celé pole květin. V tak náročných kondicích a přece kvetou, i teď v noci jejich květiny jemně září, skoro jako kdyby byly dílem bohů samotných. Pokud bych měla hádat, budou to květiny boha Warre, opatrovatele přírody a koloběhu života,” usoudila jsem a vstoupila na most, abych shlédla dolů na svítící květy.
“Jsem rád, že se vám má louka líbí, Hyetto,” ozval se hlas nedaleko. Odtrhla jsem zrak od louky květin a pohlédla na příchozího, jehož vzhled mne na nějakou chvíli zanechal němou. Nebyl to obyčejný vlk a kdybych ho měla přiřadit na stupnici, blížil se k tomu, co jsem považovala za boží vzezření, nejblíže ze všech, co jsem znala. Leč je pravda, že i Sionn vypadal neobvykle, s dlouhými trny, které nenápadně občas vykukovaly z jeho hřívy jako skryté bodce čekající na záminku udeřit.
“Pochválen buď, neznámý,” pozdravila jsem obřadně vlka a jemně sklopila zrak před jeho dokonale modrýma očima, které se podobaly nekonečnému moři pomněnek. Cítila jsem se v jeho přítomnosti jako na mrákotách, tak lehká a tak spokojená, že bych se nedivila, kdybychom došly s Lalií do ráje. Místo pro ty, kteří si vyslouží život i po své smrti. Nezlobila bych se, jestliže bych mohla být v jeho přítomnosti by zbytek svých dní.
“Nejsem neznámý, ač mám mnoho jmen. I ty mne znáš, jen né v této podobě,” usmál se na mne vlk. “Ovšem, omluv mne, Všemocný,” sklonila jsem zrak. Nikdy bych netušila, že sesetkám? tváří v tvář s bohem. Ani jsem o tom nesnila a teď? Stál zde, přímo přede mnou.
Nepochybovala jsem, že se jedná o boha. Tolik bylo z jeho vzezření, chování i aury patrné. Pochybovat by bylo hříchem. “Dovol mi, abych ti představila svou dceru - Lalii,” usmála jsem se pyšně a jemně pokynula Lalii, ať předstoupí. “Lalie svým srdcem tíhne k bohyni noci Niamph, přišly jsme do kopců, abychom na jejich vrcholech k ní mohly hovořit,” vysvětlila jsem, ačkoliv jsem nepochybovala o tom, že Warre tohle všechno ví.
“Ovšem, ale my bohové máme uši všude. Ten, kdož si zaslouží naše bedlivé naslouchání je vyslyšen, ať už je v jeskyni či na kopci,” usmál se na mne Warre. “Nicméně čím blíže bohům jsme, tím více jejich pozornost na sebe stahujeme, to máš pravdu,” pousmál se Warre, který toho byl zářným příkladem. Vděčně jsem pokynula hlavou. “Čas bohů je vzácný, vrátíme se zpátky na naši cestu,” rozloučila jsem se, avšak odcházet se mi nechtělo. Dlela jsem na pískovcovém místě ještě notnou chvíli, možná až příliš dlouho. Záleželo, zda-li Lalie chtěla odejít či s bohem mluvit. Následně jsem se otočila a začala odcházet pryč. “Hyetto, rád bych ještě ti daroval jeden z květů,” uslyšela jsem za sebou, než Warre přišel a vložil mi do srsti květ. “Můj token obdivu, chceš-li,” uslyšela jsem ho ještě, než jsem se ještě méně odvážně a odhodlaně rozešla z mostu pryč. Dech se mi lehce chvěl, když jsem most opustila a teplé objetí Warreho přítomnosti vyprchalo. Ani jsem netušila, že mám v sobě tak chladné místo, dokud bohova aura nezmizela. Vydechla jsem páru do chladného večera.

// pryč

// O B J E D N Á V K A
Hvězdičky do magie
9 * do iluzí: 120+250=370 květin
zbyde mi 0 květin

// Uhelný hvozd

Cesta přes velmi hustý les nám nějakou dobu zabrala, ale s tím jsem počítala. Doufala jsem, že dceru naučím samostatnosti, neboť nebude moci být věčně zavěšená na mém ocasu. Jako vedlejší bylo, že jsem tak přenesla její myšlenky mimo Sionna a budločí slova, která pronesl. Takovou ohavnost jsem mu nehodlala zapomenout, ačkoliv odpustit možná, jestli se bude kát.
Ani moc neprotestovala, když jsem ji poslala do lesa samotnou. Potom jsem ji už jenom následovala na jedné její straně (na té, z které jsem na ni viděla, takže jsem byla u jejího pravého boku) a krok za krokem jsme postupovaly lesem. Zakopla jen jedinkrát.
S příchodem nového dne jsme se dostaly ven z lesa.
"Skvělá práce, Lalie," pochválila jsem dceru a nedokázala si odpustit nadšení, které mi proklouzlo do tónu hlasu, když jsme k ní přicupitala a vlepila jí pořádného hubana na líčko a objala ji.
"Před námi je teď otevřená krajina, více méně rovná, minimum stromů. Cesta půjde rychleji a bude snadnější," oznámila jsem jí a pokračovaly jsme vpřed savanou.
"Tohle je savana, místo na jihu, kde se mírné pásmo mění v tropické. Jsou zde jiná zvířata a také jsou zde predátoři, se kterými by si ani vlk neporadil. Můžeš cítit jejich ostré pižmo," vyprávěla jsem při průchodu savanou. "Před námi je poušť, ale vidím její konec a hory, které se v ní skrývají. Je to místo žáru a písku, ale v noci zase chladu a toho nejlepšího výhledu na hvězdy. Myslím si, že pokud chceš mluvit s Niamph, tohle místo bude nejlepší," pokračovala jsem, když jsme savanu opustily a pod tlapkami jsme měly písek.
"Chceš si o tom promluvit?" po nějaké době ticha jsem se zeptala na to, co se v Asgaaru stalo. Nemohla jsem ji v tom nechat jen tak napořád. Dala jsem jí prostor se uklidnit a přejít si to v hlavě sama, ale nehodlala jsem ji v tom nechat se utopit. Byla jsem tady od toho, abych ji vedla, dokud mne nebude potřebovat.

// Život i guess

// Červená řeka

Pokračovaly jsme dál. Řeka nedělala dceři příliešné problémy, přecijen už to nebylo malé pískle ale maličká dáma. Nohy se jí protahovaly stejně jako čumák a vypadalo to, že až vyroste, bude z ní opravdu krasavice. Je podobná otci, pomyslela jsem si vlídně a srdce mi zaplesalo při vzpomínce na něj.
Nechala jsem mezitím Lalii čas na rozmyšlenou. "Souhlasím. Nebudeme tam, kde se necítíme ani jedna dobře," souhlasila jsem s dcerou, když jsme se blížily k lesu.
"Teď se mě pusť. Je potřeba trénovat svou vlastní schopnost orientace. Nepospícháme. Půjdeme tímhle místem každá zvlášť," řekla jsem dceři. "Les před námi je už od prvního pohledu velmi zarostlý a budou v něm překážky, ale věřím, že to zvládneš," usmála jsem se na Lalii a potom ji nechala, ať jde první. Sama jsem šla za ní a posléze se odpojila a šla kus od ní na jejím boku. Dohlížela jsem na ni, zatímco jsme šly.

// Poušť

// Asgaar

Vypochodovaly jsme z Asgaaru. Lalie naříkala, hatímco jsem ji vedla z lesa. Nechtěla tam zůstávat. Samozřejmě mi na srdci leželo dobro mé dcery a její přání, ale zrovna jsme se do smečky přidaly. “Niamph mi dala znamení, že zde máme zůstat,” vydechla jsem pouze. Sionnův přívěšek na krku byl jasným, očividným a hlavně nezpochybnitelným důkazem. “Ale jestli si to přeješ, půjdeme,” souhlasila jsem. Nehodlala jsem ji držet proti její vůli. Jistě bychom nadazily i na jiné smečky. Možná i na takové, kde by za slovy alf stály i důkazy.
Lalie se chytila mého ocasu a já ji vedla vysokou trávou na jih do tepla.
“Blížíme se k řece. Má stejnou barvu jako krev nebo jako západ slunce či vlčí máky - rudou. Převedu tě přes řeku,” řekla jsem jí a taky tak udělala. “Červená bude způsobena řasami, které v ŕece rostou, nikoliv vodou. Je ovšem možné, že jsou zde i rudé půdy, ze kterých by se červená mohla vymývat, ale to není pravděpodobné,” vysvětlovala jsem jí po cestě.

// uhelný hvozd

Nemusela jsem mít poslední slovo, takže když Sionn jedovatě prohlásil, žetady samozřejmě nejsme sami, mlčela jsem. Byla jsem ráda, ale rozhodla jsem se svou čirou radost nevyjadřovat. Z nějakého důvodu mě Sionn neměl rád. Nebude to tak složité, trefila ses do vosího hnízda. Bude to chtít více pokory a času. Ne každý je otevřený zásahu zvenčí a ty jsi na něj moc tlačila. Dobře ti tak, měla bys mu to poté vynahradit, pomyslela jsem si. Cítila jsem se lehce špatně a provinile, protože jsem si to pokazila u vlka, který mne do smečky přijal.
Lalie slušně poděkovala a já jí čumákem přejela po líčku, abych ji pochválila. Následně jsem ale zvedla hlavu a zabodla pohled do Sionna. Doteď jsem se tvářila mile a vlídně, dokonce starostlivě, ačkoliv se mu moje slova nelíbila, avšak po tomto prohlášení můj pohled zvtrdl jako kámen a ochladl. "Taková slova se tebe nehodí. Chápu, že je prohlašuješ v zlosti na mne, avšak mou dceru sis za cíl volit neměl," řekla jsem a nechala ho, ať odtáhne maso do úkrytu sám.
Lalie se mi mezitím rozplakala, protože jak jinak by mělo malé dítě reagovat na tak krutá slova. Sklonila jsem se k ní, sedla si a přivinula si ji k sobě. "Samozřejmě, že není. Jeho slova byla krutá, avšak svou zlost nemířil na tebe, ale na mne," utěšovala ji. Jemně jsem jí setřela slzičky ze slepých očí. "Bohové ti uzmuli zrak, Lalie, avšak tam kde bohové berou i přidávají. Jistě oplýváš něčím, o čem se nám může jenom zdát," vydechla jsem a pomazlila ji. "Půjdeme se projít," navrhla jsem jí. Čerstvý vzduch jí prospěje a Sionnovi také. Mezitím mohu vymyslet, jak se mu omluvit.

Sionn prohlásil, že zdržovat se na území není povinné a že vlci často obchází jiné lesy kvůli svým známým a přátelům. Příliš mne to neuklidnilo, ale nedala jsem své obavy najevo. Tahle smečka byla ta pravá pro nás, znamení se houpalo Sionnovi pod nosem.
“To je dobře,” vydechla jsem, když prohlásil, že se i tyhle potulné duše vracejí a pomáhají smečce. Konečně jsem uslyšela i zavytí z jeskyně. “Přecijen nejsme sami,” pousmála jsem se na Sionna.
Neměla jsem žádné zlé úmysly a mým cílem bylo poradit a pomoci. Když už jsem měla být něčeho součástí, hodlala jsem přispět svým kusem k dokončení díla. Sionn si mých rad ale nevážil, rázně a chladně mi odpovídal a odsekával. Očividné ješté neprošel emocionálním vyspěním a nikdy se nenaučil své emoce ovládat, nicméně jsem ho to nehodlala učit, to nebyla má práce.
Bylo mi jasné, co ale naznačuje. Stáhla jsem omluvně uši vzad. ”Rozumím, omlouvám se,” pronesla jsem vlídně. Neuráželo mne jeho chování, ale ani nezastrašovalo. Necítila jsem nic krom stesku z toho, jak moc tento vlk musel trpět, aby se takto choval.
Dcerka pozdravila a vyrazila za Sionnem, do kterého málem vrazila. “Lalie, drahá, sluší se poděkovat za Sionnovu ochotu nás zde nechat,” upozornila jsem ji něžně a tlapkou ji jemně přitáhla k sobě.
“Zvládneš to do úkrytu sám? Ráda bych byla s dcerou,” pronesla jsem.

Bylo tady ticho. Otáčela jsem ušima tam a zpátky, ale krom zvuku zklidňujícího tempa našich dechů jsem neslyšela nic než jen zvuky lesa. Zavyla jsem a Sionn také, ale nedostalo se nám žádné odpovědi. “Je to tiché místo,” poznamenala jsem. Nemuselo to být nic špatného, byl tu klid. Věděla jsem ale o dalších dvou vlcích, kteří se na nás dívali skrze stromy, když jsme do lesa vstoupili poprvé.
“Ano, čeká zde,” přitakala jsem. Ochrana smečky byla dobrým příslibem, nicméně jsem byla trošku na vážkách. Jak nás ochrání místo plné duchů. Musela jsem to vidět, abych jeho slovům věřila.
Viděla jsem pobouření, které můj komentář vzbudil. Smířlivě jsem se na něj usmála a omluvně pokývla hlavou do strany. Sionn se urazil a pokračoval v tažení mrtvoly. “Jsem ale člen smečky, dobré vztahy mezi členy mi leží na srdci,” promluvila jsem k němu klidně. “Vidím, že se oba trápíte. Svým mlčením mezi sebou jen prohlubuje propast, která vás nakonec rozdělí navždy,” empaticky jsem na něj obrátila oči. “Parsifalovi na tobě záleží a tobě na něm jistě také. Zmařit takové přátelství by bylo hříchem,” vydechla jsem a potom mu pomohla tahat kořist.
Lalie se vynořila kousek od nás. Pustila jsem kořist a přišla k ní. Ještě jsem neměla šanci se umýt, ale jemně jsem přejela dceru jazykem. “Jsem tady. Sionn nám dovolil zůstat v této smečce,” řekla jsem významně jemně ji pošimrala na tváři. Slušelo se poděkovat.

// Roh hojnosti

Přiběhl za námi Parsifal a tázal se, jestli jsme v pořádku. Byla jsem celá špinavá, ale jinak mi nic nebylo. Zadýchání se nedalo brát jako fyzická újma, stejně jako pár těch otlučených míst. Sionn mne pochválil za dobře odvedenou práci. Vděčně jsem sklonila hlavu, ale nic na to neřekla. Mohla jsem mu říci, že skolit srnu byl jeho úkol přidělený Parsifalem - lovcem, kterého jsme měli poslouchat, avšak bylo po lovu a nebylo třeba čeřit vody. Nejspíše zaujal tuhle pozici i vůkol rozkazu, aby viděl, jestli to svedu sama.
Lov pro mne nebyl ničím jiným, než rutinou. Sice jsme vysokou nelovily v sesterstvu moc často, ale byly jsme na ni vyškolené stejně jako na lov zajíců, pernatců a ryb. Jednalo se o práci prostou, snadnou, která nevyžadovala přílišné mozkové námahy, jestliže se nevyskytly komplikace, což se nevyskytovaly, protože jsme se jako rozumné sestry vždy držely plánu a zásad lovu.
Parsifal se následně chtěl jít projít. Nemohla jsem si nevšimnout pohledů, které mezi sebou oba samci prohazovali. Už dávno jsem postřehla pouto, které mezi nimi bylo, ale nepřináleželo mi na něj upozorňovat nebo jej přímo adresovat. vzala jsem proto srnu do zubů a jala se ji táhnout do lesa. Sionn se ke mně poté připojil a s jeho pomocí to bylo mnohem snazší. Celou cestu jsem mlčela a táhla, dokud srna nepřekonala hranice lesa. Pustila jsem ji a zavolala krátce, melodicky mezi stromy: "Ao!" Doufala jsem, že Lalie je někde poblíž. Cítila jsem její pach, ale neviděla ji. Otočila jsem dvoubarevné zraky na Sionna a jemně sklonila hlavu. "Děkuji, že nás přijímáš do smečky. Budeme nápomocny," poděkovala jsem ještě oficiálně, než se můj obličej změnil v empatický. "Nepřináleží mi soudit, avšak měl by sis promluvit s Parsifalem. I slepý cítí, jak pouto mezi vámi trpí," vydechla jsem klidně a chvíli na Sionnovi setrvala pohledem. Dovolila jsem si moc? Dle mého nikoliv.

Stmívalo se, když jsme narazili na stádo srn. Byla jsem ráda, že jsme minuli rozlehlou pláň plnou losů, kteří představovali pro vlky nebezpečí než šanci na úlovek. V tomto dusném podvečeru se lov ale zdál jako to poslední, co by vlci měli vykonávat, avšak hlad nečekal na lepší počasí a už vůbec se neostýchal ozvat v těch nejméně vhodných chvílích. I já na svém těle začala pociťovat vlny slabosti způsobené delším hladověním. Byla jsem zvyklá na menší a méně časté porce, ale aní já nedokázala žít z vesmírné energie a vody z potoka jako jiní. Prosím, nechť je noc klidná, Niamph. Dohlédni pod stovkami svých očí na mou dceru, prosila jsem v duchu bohyni, které právě nastával režim vlády.
Poslouchala jsem Parsifala, který se zhostil úkolování. Nedokázala jsem si nevšimnout káravého pohledu plného obav, když se podíval na Sionna. I Měsíčňan jej zaregistroval a z drobného cuknutí čenichu mi neušlo, že s Parsifalovými slovy nesouhlasí. Riskuje? nabízelo se mnoho různých vysvětlení, proč tato připomínka byla vznesena. "Dobrá," přikývla jsem Parsifalovi a vydechla. Mým úkolem bylo nahnat zvěř k Sionnovi, který ji skolí na zem. Opravdu byl více požehnán silou než-li já a Parsifal tak správně rozdělil role. I Sionn tak řekl, když nám zmizel z dohledu. Na tváři se mi rozlil drobný, slušný úsměv, když prohlásil, že až zvěř ulovíme a dotáhneme do smečky, budu již členkou spolu s mou dcerou. "Jsem vám zavázána," sklonila jsem jemně hlavu a pak otočila zrak zpátky na Parsifala, který zmizel. Musel být opravdu dobrým lovcem, protože jsem ho mezi srnami a srnci nedokázala rozeznat. Pak se jedna srnka rozběhla naším směrem, jistě to byla ta, kterou Parsifal pro nás vybral, protože záhy jsem uslyšela podivné zvuky, které pro vlka byly zcela netypické, jak odhánějí zbytek stáda od nás.
Přikrčila jsem se a napjala svaly, roky trénované na poslušnost a přesnost při každém pohybu, a vystřelila jsem z místa. Proplétala jsem se vysokou trávou a bylinami, přeskakovala kopečky hlíny a kamení, až jsem se střela se srnou. Otočila jsem ji a nahnala směrem k Sionnovi, který byl opodál. Viděla jsem záblesk zubů a jak se Sionn zakousává do její zadní nohy. Srnka sebou cukla a začala kopat a hrabat kopyty. Nedrží se plánu, pomyslela jsem si pouze, ale nečekala jsem, až se vlk vzpamatuje a bude postupovat tak, jak nám Parsifal nadiktoval. Nemusela jsem už běžet, Sionnovy zuby měly ocelový stisk a srnu nepouštěly. Přiklusala jsem a čekala, až se srna vysílí a její kopání ustane. Dopomohla jsem jí k tomu pár hryzanci do hrudníku a do břicha. Netrvalo dlouho a už jenom stála, těžce dýchala a čekala. Děkujeme ti, Warre, za tuto srnu, která nás zasytí za dlouhých dní, chytila jsem srnku za dýchací trubici, ostrými zuby protrhla krkavici a nechala ji udusit se. Horká krev mi stékala po tlamě a po čenichu, srnka s sebou ještě párkrát zacukala, než se pomalu začala skládat na zem. Upadla na kolena a pak už si jen lehla, zatímco jsem ji dusila. Nedlouho na to už ležela na zemi udušená, s očima lesknoucíma se otočenýma k noční obloze. Polelo mne horko, když jsem ji pustila. Tahle noc byla tmavá a horká stejně jako krev, kterou jsme prolili. Chytila jsem srnu a začala ji táhnout směrem k Asgaaru.

// Asgaar

// Asgaar

Dcera nakonec zůstala v lese. Jen jsem se pomodlila k Annan, aby na ni v lese dohlédla, než se vrátíme. Kdo ví, jak dlouho nám lov zabere. Neznala jsem zdejší končiny dostatečně na to, abych dokázala posoudit čas našeho návratu. Kdo ví, zda-li je zde dostatek potravy či jestli budeme muset cestovat za zvěří daleko.
Následovala jsem ale Sionna a Parsifala tiše a poslušně tak, jak to sestry dělávají, pokud nemají nic moudrého na jazyku. Zbytečné plkání nebylo mou specialitou, ačkoliv v mládí jsem občas za zády Matky představené plkala jako holubička se svými vrstevnicemi o všem možném. Hlavně o Hraničáři.
Srdce v hrudníku mi lehce poposkočilo při vzpomínce na něj a já se na moment vrátila do jistých míst a časů, kdy jsem s ním byla. Stýskalo se mi po něm, avšak naše cesty nevedly společně, pouze se protínaly.
Vlci navrhli lov nějaké větší zvěře. "Ovšem," přitakal jsem. Ať už Sionn s Parsifal em vybrali cokoliv, byla jsem tady, abych jim v tom pomohla. Zaujatě jsem přejel pohledem po Parsifalovi, který Sionnovi říkal pane. Netušila jsem, že bratří používají ctnostná označení pro vlky mimo řád. Sionn pro něj musel opravdu hodně znamenat, že jej takto oslovoval. Stejně tak jsem s drobným úsměvem louple pohledem jednoho zlatého a jednoho šedého oka po Sionnovi, který mluvil o kořisti jako o vstupním daru. Děkuji ti, milostivá, poděkovala jsem bohyni v duchu. Nakonec jsem si zvolila správně. Věděla jsem, že měsíc na krku vlka je jasným znamením a má víra mne nezklamala.
Následovala jsem vlky dál na jih a poslouchala. Lov ze stáda, pravděpodobně půjde o nějakou vysokou zdejšího podnebného pásu. Nasála jsem pach do nozder a s úlevou seznala, že nepůjde o losy. Na ty jsme byli ve třech krátcí. Navíc lov losů byl vyčerpávající a trval někdy i dny. Vlčí tesáky nedokázaly losa usmrtit jediným kousnutím. Zvíře se muselo uštvat a to trvalo. Tohle bylo poprvé, co jsem Lalii opustila na delší dobu a už teď se ve mně mateřský pud bouřil a cukal mnou, abych se vrátila. Musela jsem se uklidnit říkankou, než jsem se začala točit ve spirále. Zastavila jsem krok po Sionnovi, neb jsem si nevšimla jeho zastavení. Vrátila jsem se do přítomnosti a pohledem se zakotvila v jeho černých očích. Pouze jsem přikývla a vyčkávala na rozkazy.

V myšlenkách jsem se toulala kolem pohoří Taran, odkud Parsifal pocházel. Slyšela jsem vyprávění o oněch nebezpečných končinách a představovala si ty silné a sveřepé vlky, málomluvné a v srdci udatné a čisté. Dokázala jsem si představit chlad onoho místa a vůni skal a sněhu.
Zdálo se, že výslech už je u konce. Opravdu se mi zdálo, že celý náš rozhovor byl výslechem, kdy se Měsíčňan s Taranem dotazovali na všechno, co se jim zdálo podezřelé. Byl to jejich domov, do kterého jsem směle vkročila a toužila se v něm na chvíli uhnízdit. Pro blaho své dcery jsem potřebovala zázemí a tento les a tito vlci mi jej mohli nabídnout.
Sionn navrhl, že si mne ozkouší na lovu s tím, že moje dovednosti mne pak lépe zařadí do lovecké skupiny. S přikkývnutím jsem jej následovala a točila hlavu na Parsifala, který chtěl zůstat s Lalii sám v lese. Sionn ale odpověděl dříve než já a já se rozhodla nechat to na něm, ačkoliv se mi nelíbilo, že o mé dceři rozhodoval někdo jiný než já. Já ji nesla pod srdcem a já ji přivedla na svět, byl to můj malý zázrak, který jsem si hodlala vypěstovat a zulíbat k dokonalosti.
"Tudy, Lalie," pozvala jsem dceru zvukovým doporovodem svého hlasu, protože se začala otáčet kolem a hledat mne. Nedokázala jsem si představit, jak těžké to v její kůži musí být, ale hodlala jsem jí být nápomocná co nejvíce.
"Ovšem," přitakala jsem Sionnovi a šla za ním a Parsifalem, kterého měl po svém boku. Měli se k sobě jako bratři, což mě přivedlo k myšlence, jestli i Sionn nepatřil do Taranského uskupení. Jejich pouto znělo kovem, když do něj uhodilo kladivo.
Nebo je zde Parsifal už tak dlouho, že se implementoval? Je možné, že zde zůstává právě proto? přemítala jsem, zatímco jsem vlky následovala. Nepochybovala jsem o hlubokém přátelství, které mězi sebou vlci mají, avšak neznala jsem jeho intriky a trhlinky. Mohla jsem se pouze domnívat...

// za Sionnem

Slunce vysvitlo. Noc mi připadala dlouhá jako celý měsíc, ale to se mi jistě muselo jenom zdát, neboť jsem s vlky naproti sobě hrála tak trochu šachy. Slušně jsem odpovídala na jejich otázky, ale oni pokládali další a další. Byl to nekonečný valčík pod hvězdami. S novým dnem možná ale valčích ustoupí a dojdeme k rozhřešení.
"Ovšem, avšak stačilo by mi na něm pouze spočinout pohledem. Slýchala jsem skazky o mohutných horách třpytících se sněhem po celičký rok. Musejí být působivé a bratři z nich jsou jistě houževnatí a skálopevní jako jejich domov," přikývla jsem Parsifalovi, který se tvářil jako kakabus. Nenechala jsem se tím ale zaskočit, ke svému rozpoložení mohl mít více důvodů a já tady teď nebyla od toho, abych mu od jeho kaktusu v ánusu pomohla.
Jelikož byl Parsifal bratrem, zajímala jsem se o jeho důvod pobytu zde. Nejednalo se o misii, nicméně pravý důvod opuštění bratrstva mi nesdělil. Jen neurčitě uhnul od tématu a zcela očividně se o tom nechtěl bavit. "Jistě, nepřináleží mi zpovídat vás," řekla jsem a nechala do svého hlasu vklouznost náznak omluvy. Mohla jsem se pouze domnívat, proč Parsifal bratrstvo opustil. Odešel dobrovolně? Vykázali jej? Provedl něco? Zprotivil se jim? Porušil kodex? Možností bylo několik, ale jestliže nás nepřijmou mezi sebe, nebudu mít důvod nad tím více přemýšlet.
"To záleží na misionáři. Mým posláním je pomáhat druhým, jak jen budu moci," odpověděla jsem Sionnovi, který se zeptal. Někteří své misie zasvěcovali šíření víry, ale já byla zastáncem toho, že víra přichází posléze a rozvíjí se ve vlcích samovolně, tudíž ji není nutno hlásat a jinak stavět na odiv jako nejnovější vynález.
Sionn očividně nepochopil moji narážku na to, aby se nadále nevyptával na tak osobní věci. Poprvé od naše setkání můj pohled ztvrdl a já si ho přeměřila od hlavy k patě. Nadechla jsem se a znovu se vrátila do svého klidu a přívětivosti. "Krom obyčejného cestování dnem i nocí přes hory, řeky, lesya lužiny jsme pomáhaly poutníkům, kteří vyžadovali naši pozornost. Ošetřily jsme jednoho postaršího vlka z jeho ran a pomohly mu se zotavit, aby mohl pokračovat v cestě. Ukázaly jsme směr ztraceným vlkům v horách, dělaly společnost jiným při cestách," odvětila jsem. Omluvně jsem se usmála a povzdechla si. "Nezažily jsme nic výjimečného, co by nás nějak poznamenalo v jednom či druhém směru, jestliže jsi chtěl slyšet něco takového," dodala jsem. Pohádky o statečných vlcích zdolávající překážky života a smrti byla právě tím - pohádkami.
Alespoň v něčem jsme se s Parsifalem shodli. Věnovala jsem mu vřelý pohled a tak si nevšimla, jak kysele se křivonožka Sionn tváří. "Ano," přitakala jsem Sionnovi. Právě proto jsem tady přece byla, aby mi někdo pomohl. Já na oplátku zase mohla pomoci jim. Copak to nebylo od začátku jasné? "Hlavně kvůli Lalii. Potřebuje zázemí a společnost i někoho jiného, než své matky," řekla jsem a vědoucně se na Sionna podívala. Pro vlčata bylo důležité, aby vyrůstala ve společnosti jiných vlků a ne pouze pod křídly svých rodičů. Mohla potom být rozmazlená a neozkoušená životem. Neznala sociální interakce, netvořila si konexe a nakonec se z nich stali nepochopení asociálové, kteří se nedokáží zařadit do normálně rušného života vlků. Byli to protivní hermiti, zhrzené báby a strašidla, kterými se strašila vlčata na dobrou noc.
Sionn zavelel, že se půjdeme projít. Přikývla jsem a sklonila se k Lalii, která poslušně seděla vedle mě celou dobu. Jemně jsem jí čumákem přejela po tváři a vedla ji vedle sebe. Nenabídla jsem jí svůj ocas, ale držela jsem ho vedle ní, kdyby se ho potřebovala přichytit. Musela trénovat chůzi sama.
"Ano, umím," přitakala jsem Sionnovi. Uměla jsem ledaccos a takováto základní věc nebyla ničím cizím. Uměla jsem lovit sama vše, na co jsem stačila a uměla jsem lovit i ve skupině. Nebyl to nejčastější způsob lovu v sesterstvu, ale před zimou se prováděl nejčastěji, abychom nastřádaly zásoby na zimu.

Jejich pohledy mě neznervózňovaly, ačkoliv by si jeden mohl myslet, že to jejich propichování mne a mé dcery skrz naskrz je veskrze nepřátelským postojem. Jistě šlo jen o pouhou ostražitost a snahu udržet si ve smečce dobrou krev, když už mají nějakou novou přijmout mezi sebe. Chápala jsem toto stanovisko lépe než mohli tušit, ale protože se mě nikdo z nich na můj skromný názor ohledně výběrového řízení netázal, taktkně jsem mlčela a snášela jejich úpěnlivé pohledy a podivuhodné otázky. Zvláště otázky týkající se rozmnožovacího cyklu v mém sesterstvu. Ovšemže zvědavost nebyla přečinem, ale nečekala jsem, že to bude jedna z prvních věcí, na kteroužto se mě cizí vlk zeptá. Skoro až invazivní a nezdvořilé. Byla jsem ale u dveří jejich domu a snášet takovéto dotazy tedy bylo mým důkazem vytrvalosti. Nikterak mi nevadily, pouze mě překvapily. Sionn se doptával dál na sesterstvo a onu obnovu krve. "Smečky většinou samce neposkytovaly. Přecijen se jedná spíše o transakci, kterou málo kdo chce podstoupit. Nejčastějšími dárci byly Hraničáři nebo vlci z bratrských chrámů," vysvětlila jsem slušně. Existence sesterstva jasně poukazovala na to, že existovaly i bratrstva. Služba bohům nebyla žádnému pohlaví zapovězena.
Lalie mlčela a tiše poslouchala les a nás, zatímco jsem se s vlky snažila vykomunikovat své potřeby. Parsifal se zmínil o svém vlastním vyrůstání v Taranském pohoří s Bratrstvem. "Oh, ráda poznávám jednoho ze ctihodných taransých bratrů. Zprávy o vašem Řádu se pomocí Hraničářů dostaly i k nám," usmála jsem se a zamávala ocasem. Můj milý mi o Bratrstvu několikrát vyprávěl. O jejich kodexu a životě v horách. Z měkké podestýlky hustých lesů se o horách a tvrdých podmínkách poslouchalo dobře. "Ráda bych vaše hory někdy viděla," řekla jsem toužebně a upřímně se na Parsifala usmála. "Také jsi na misii?" zeptala jsem se ještě. Proč by jinak Bratrstvo opouštěl?
Vrátili jsme se k mému cestování a porodu. "Nejednalo se o snadný úkol, ale Annan nad námi drží pevnou tlapku ochrany," usmála jsem se na Sionna a zdvořile mu pohledem naznačila, že tyhle osobní otázky by si mohl nechat na později, jestliže mne hodlá poznat více a nevyhodí mě na zápraží. Byl docela vlezlý. Jeho zvědavost začínala překračovat hranice slušnosti a já začala uvažovat, jestli je tento les dobrou volbou. Měsíc na jeho krku ale mluvil za vše.
"Pomáhat ostatním," odpověděla jsem hbitě. "Vyučujeme nové adeptky a vysíláme je do světa, aby své dovednosti použily k pomoci druhým," vysvětlila jsem a mírně pohupovala ocasem. "K čemu by bylo zdržovat se jen v jednom chrámu, když pomoc potřebují vlci po celém světě?" usmála jsem se s řečnickou otázkou.
Všimla jsem si, že kus od nás si do trávy a tlejícího listí lehli dva hnědí vlci. Slušně jsem na ně pokývla hlavou.

Lalie poslušně mlčela, zatímco jsem se bavila s dospělými. Pohledem jsem pomalu přecházela z jednoho vlka na druhého a jemně houpala ocasem za sebou, jak jsem tak činila. Bílý vlk byl vysoký, dobře živený, ale měl trošku víc křivé nohy než zdraví vlci. Možná často zakopával. Krom podivně zdobeného krku ale na jeho hrdníku ležela koule znázorňující měsíc. Jemně svítila a já věděla, že tohle je to správné místo. Niamph nám dala jasné znamení a já jej hodlala následovat. Pro Lalii.
Přikývla jsem na pozdrav, když se Sionn představil a představil i Parsifala. Mohutnějšího vlka s rovnýma nohama a ostružinou na krku. Bylo zvláštní, že se nás rozhodli přivítat zrovna oni. Ale byla jsem vděčná, že se jednalo o alfu. Mohla jsem tedy postupovat kupředu ke svému cíli.
"Těší nás," řekla jsem slušně. Lalie pak vyhrkla, že Sionn pěkně voní a začala se omlouval. Pousmála jsem se a vydechla s radostí vzduch z plic, když se Sionn nezlobil. Měl dobré srdce.
Parsifal měl ale přopomínku týkající se mé osoby a domnělé bezdětnosti kněžek. Netvářil se souhlasně, ale to mi nevadilo. Pravděpodobně vyrůstal jinde a jeho víra nemusela být stejná jako moje. Ačkoliv jeho obeznámenost s řádem a chrámovými zákazy mě zaujala. "Ne vždy je to pravidlem," vyvedla jsem ho svým vlídným polohlasem z omylu a zlatým očkem zaplula do jeho karamelových, které byly neúměrně velké k jeho lebce. Vypadal jako nártoun nebo velmi vyrušená vačice při konání velké potřeby. "Některé chrámy povolují početí v zájmu obnovy krve," vysvětlila jsem zkráceně a volila jsem slova více vědecká. Samozřejmě jsem mohla sprostě říci, že sex je povolen, aby vlčata nahradila staré a umírající kněžky, které už jsou dávno za svými nejlepšími léty. Já byla ale dobře vychovaná a slušná.
Ještě jsem k Parsifalovi střihla ušima, jestli nemá nějaké další otázky a potom otočila zrak jediného oka zpátky na Sionna. "Nezabývám se péčí pouze o vlčata, ač je to také jedna z mých dovedností. A jsem ráda, že máte i léčitele," pousmála jsem se pravdivě, ačkoliv mi to trochu házelo vidle pod nohy. "Nezahanbím ale ani jinými činnostmi, které mi uložíte. Od uklízení lesa po chytání zvěře. Cokoliv, co bude potřeba, jsem k službám," řekla jsem. Nebyla jsem jenom mladá dáma s dítětem, která umí jen ženské věci. Uměla jsem všechno a všechno dobře.
Uši mi cukly vzhůru, když zmínil, že nová krev v lese by byla potřeba. Těšilo mne to slyšet.
"Přišly jsme z východu, kde sídlí moje sesterstvo," vysvětlila jsem. "Byla jsem vyslána na cestu, jako mnohé z našich řad. Lalie se narodila na cestě sem," dodala jsem s pyšným úsměvem matky.