Gallirea - Příspěvky uživatele

"Oh, beta je vlastně pozice ve smečce. Je to zástupce alfy. Potom ti o postavení povím víc, vidíš, na tohle jsem zapomněla," přiznala jsem omluvně. Ne vždy jsem si vzpomněla na všechno a teď jsem si musela zapamatovat, že musím Lalii více zpravit o životě mimo řád. Sice se narodila mimo něj, ale vyprávěla jsem jí o něm už tolikrát a tak moc, že to bylo skoro to samé, jako kdyby v něm byla. Na druhou stranu svět mimo řád byl pro ni novinkou úplně. Já sice znala teorii, ale ona ani to ne.
Více jsem si toho s Wolfganií nestihla říci, protože se jako velká voda přířítila její dcera. Byla jí jen málo podobná, takřkuli vůbec. Jestli její matka byla pomníkem ctnosti a umírněnosti, byla Marion, jak se vlčice dvakrát představila, jejím naprostým opakem. Hlučným hlasem se dožadovala naší pozornosti a něco jako osobní prostor jí nebylo známo. Pobavilo mě, jak Wolfganie se snaží svou dceru nepříliš úspěšně korigovat tlapkou a slovy. Počastovala jsem bílo černou vlčí dámu smířlivým úsměvem tak, jak to umí jenom maminky mezi sebou, které jedna druhé rozumí. byla jsem sice v mateřství poměrně nová, ale Lalie nebyla prvním vlčetem u jehož vývoje jsem byla.
"Těší nás, Marion. Jmenuji se Hyetta a toto je má dcera Lalie. Jenom jsme k vám zabloudily, pocházíme z Asgaarského lesa," vysvětlila jsem jí, protože nás už zvala do smečky. Někdo takového elementu by se Lalii jistě hodil pro její pozdější věk, Marion se zdála jako skvělý trenažér pro trpělivost.
"To je v pořádku. Nebudeme vás dál rušit, stačí, když nám ukážete cestu na sever a půjdeme," usmála jsem se na Wolfganii, která vypadala, že toho má nad hlavu až až. A aby toho nebylo málo, z lesa přiběhlo malé vlče, které vypadalo velmi podobně jako Marion a přivinulo se k ní a začalo jí plakat do kožíšku. I Marion byla očividně matkou. Na kratičký moment se les kolem nás, jen asi dvou metrový okruh, přeměnil na jiné místo. Byli jsme v lese řádu, který se vyznačoval listnatými, velmi starými a rozložitými stromy. Země byla pokrytá listovím a slunce prosakovalo skrze listy jen v roztříštěných paprscích. Bylo to jen na jedno mrknutí oka, myslela jsem si, že se mi to jen zdálo, protože potom to zmizelo a byli jsme zpátky v tmavém lese s mlhou.
"Vidím, že máte práce nad hlavu, opravdu stačí jenom ukázat směr. Půjdeme okolo hranic," usmála jsem se na Wolfganii.

Září 1

Byla jsem vychovávána v řádu v pěkném lese, kde byl klid a mír. vyrůstala jsem mezi sestrami a učila se o všem možném. O tom, jak lovit zajíce, ptáky i vysokou, jak si pomáhat při lovu a jak nejlépe rozdělit síly při lovu složitější kořisti. Učila jsem se o bylinách a květinách, které byly prospěšné jiným a které tlumily bolesti nebo problémy se žaludkem. Učily mne jak se chovat a jakbýt pokorná v očích bohů. Narozdíl od své dcery jsem si nevybrala úplně dobrovolně, kterému bohu budu sloužit, neboť jsem vyrůstala v řádu zasvěcenému Annan a tak byla právě ta mou patronkou. Když jsem se ale ohlížela zpátky, neměnila bych. Byla to dobrá patronka, která mi byla nápomocna už dešlí dobu a po opuštění řádu těhotná mi byla nemalou oporou. bez její pomoci bych se do Asgaaru sama asi nedostala.

Lalie mlčela a koukala někam do prázdna, alepravděpodobně natahovala ostatní smysly, aby jí nic neuniklo. Nedivila bych se tomu, vlčecí zvědavost občas překračovala všechny meze, nicméně to nebylo nic, za co by bylo nutné malého zvědavce trestat. Vždyť vše pro ně bylo nové, neznámé a neobjevené!
"Potěšení je na naší straně," usmála jsem se na Wolfganii, která byla ráda, že jsme jenom neprošly bez povšimnutí. Moje vychování by mi to nedovolilo ani tak, takže taková slova díků nepadal na nejúrodnější půdu, neboť jsem to brala jako samozřejmost. Bylo ale dobré vědět, že nezdvořáci ani zde nevymřeli.
"To je velmi užitečné," poznamenala jsem, když nám sdělila, že mlha ukazuje členům smečky lepší cestu. "S ničím podobným jsem se ještě nikdy nesetkala, aby příroda takto reagovala na vlky. Je pravda, že sžití se svým okolím dělá divy, nicméně toto... Toto je vskutku výjimečné," nechala jsem se trochu unést a zrak se mi na moment zamlžil všemi těmi možnostmi, které zdejší vlci měli. Kdybych nebyla už v Asgaaru, tenhle les se zdál velmi příhodný. Případně vím, kam jít, když se Lalii v Asgaaru nebude líbit, pomyslela jsem si.
I já jsem posléze zaslechla dusot nohou, který se k nám blížil. "Oh, bez obav, rády tvou dceru poznáme," usmála jsem se na Wolfganii a vděčně po ní loupla pohledem jako díky za varování. Sklonila jsem hlavu k Lalii a jemně ji zatahala za ouško, ať si stoupne blíž ke mně. Nebála jsem se o ni moc, ale jestliže Wolfganie cítila potřebu nás varovat, možná nebylo na škodu udělat menší opatření.

1. Obdivovat menhir na Kopretinové louce.(1 bod) ✔
2. Seznámit se s členem dalších dvou smeček, ve kterých ještě nebyla. (2 body)
3. Vědomě použít svou magii, ale omylem s ní zasáhnout někoho jiného více, než jsi chtěla (3 posty) (3 body)
4. Podzimně vyzdobit vchod do Asgaarské jeskyně a to alespoň za použití 4 různých věcí. (4 posty) (4 body)

Lalie neprotestovala, ačkoliv po jejím předešlém lehce ohnivém prohlášení jsem čekala, že bude mít nějaké námitky. Roste jako z vody,pomyslela jsem si krotce. Moje malé dítko, které jsem porodila sama na suchém listí ve starém jezevčím doupěti už bylo dost staré na to, aby vnímalo svět svými vlastními smysly a neřídilo se pouze tím, co matka řekne. I přesto ale souhlasila a oheň v ní se utišil. Nebyl to trest, byl to jen další krok k její samostatnosti. Moje snaha zatajit před Asgaarem handicap mé dcery nebyl ničím jiným než hrdostí matky a možnou chybou v očích alf, hodlala jsem za něj případně nést následky. Já jim ale o dceřiných očích nic říkat nechtěla a jestli ona je o tom chtěla spravit, nechť tak koná.
Zůstaly jsme stát na hranicích lesa. "Je to hustý les, rozlehlý. Kolem kmenů se točí mlha a je těžké vidět dál, než jen pár kroků před sebe. Pravděpodobně uslyšíš příchozí dříve než je já uvidím," řekla jsem dceři a čekala, neboť se ozvalo zavytí, které mne utvrdilo v tom, že o nás už ví. "Ať slouží," usmála jsem se na Lalii, když si pšíkla.
Vzápětí se z mlhy vynořila vysoká, bíločerná vlčice s přívěškem ptáka na jedné z nohou. Na její tváři byla stará jizva, ale nemohla jsem říct, že by ji hyzdila. Vypadala skoro jako víla tohoto lesa. Pohledem jednoho jantarového a jednoho stříbrného oka jsem zapadla jako puzzle do pohledu jejích tmavě modrých očí, když nás pozdravila. "Požehnána buď noci," pozdravila jsem vlčici mírným hlasem. "Jmenuji se Hyetta a toto je má dcera Lalie. Jsme nejnovější členky Asgaarské smečky, avšak při cestě z jihu jsme natrefily na váš les a nebylo by zdvořilé jím projít bez povšimnutí," vysvětlila jsem Wolfganii a houpla přátelsky ocasem ze strany na stranu. "Vaše smečka si zaslouží obdiv; pobyt v takto těžko prostupném lese jistě vyžaduje silné nohy," pousmála jsem se zdvořile.

// Prstové hory

Lalie si nebyla jistá, kterého boha si zvolit. Nedivila jsem se jí, vlastně by mě překvapilo, kdyby tak rozvážná a chytrá holka už v tak mladém věku věděla,kterému z bohů chce zasvětit svůj život. Zdálo se to jako příliš složité rozhodnutí pro někoho tak malého. Sestry tento rituál dělaly po roce služby a Lalie sloužila už od svého narození, takže dávalo smysl, že v zimě bude její čas.
"Máš pravdu," souhlasila jsem. Nebylo správné zatajovat takovou informaci před vlky ve smečce, ačkoliv jsem si myslela, že to mou dceru nikterak neovlivňuje. Nebo spíše to nesnižuje na její hodnotě, tak. Samozřejmě, že ji to ovlivňovalo, její život byl zcela jiný, její svět byl pro mne neznámý, ač jsme chodily stejnými cestami.
Do hlasu se jí vkradla panovačnost, bůhví odkud. Nadzvedla jsem obočí, ale můj hlas se nezvýšil tak, jak by se zvýšil u jiných rodičů, kteří by zaslechli obdobný tón u svého potomka. Málo kdo slyšel rád, co má dělat, zvláště od tak malého a nevyzrálého dítka. Lalie ale nebyla jenom dítě, byla myslící a chodící bytost s vlastními sny a názory a tak jsem se k ní i chovala. Žádné miminkování, rozmazlování a utíkání za zadkem. "Mám lepší nápad, řekneš jim to ty," rozhodla jsem.
Z hor jsme zavítaly do lesa. Déšť už ustal, ale vlhko nás praštilo do těl jako mokrá hadra. A stejně tak i pach smečky. Zastavila jsem a pošimrala tak Lalii na čumáku, protože mi šla za ocasem. "Nečekala jsem, že bude jiná smečka tak blízko," poznamenala jsem a hlavou mi na moment problikly pochyby. Nic takového, Niamph nám dala znamení, utišila jsem hlasy ve své hlavě a zaklonila hlavu, abych o sobě dala vědět: "Aooouu!" Byly jsme na jižních hranicích u hor.