Příspěvky uživatele

< návrat zpět

ŘÍJEN 9

Nebyla jsem ale žádná nevděčná pijavice, která se přisála na smečku a vycucala všechny její zásoby pro své vlastní potřeby. nehodlala jsem smečku potom opustit a nic nedat zpátky. Věděla jsem, že všechno má svou cenu a jestli cena našeho přijetí byla v rocích služby ve smečce, poslušně jsem ji hodlala splnit. Nelitovala jsem ničeho a rozhodně bych neměnila. Niamph nám dala znamení a já ho hodlala následovat. Měla bych se ale více ve smečce ukázat, zatím můj příspěvek nebyl příliš užitečný. Nevadí, můj výlet s Lalií byl oprávněný a byl užitečný. Jsem ráda, že jsem potkala Warreho a Wolfganii. Jsem ráda, že jsem mohla poznat nová místa a projít se s Lalií.

ŘÍJEN 8

Netušila jsem, co budu dělat, až mi Lalie vyletí z hnízda. Zatím jsem se touto myšlenkou příliš nezabývala, protože přede mnou byla ještě dlouhá cesta s Lalií po mém boku, ale byla jsem si jistá, že pro mne má Annan nějaký plán. Až ten čas nastane, jistě bude můj oltář v Asgaaru už hotový a možná budu mít víc konexí ve světě, abych se rozhodla, co se svým životem dál. Upřímně smečkový život nebyl to, co jsem vyhledávala, ale uměla jsem ve smečce fungovat. Když jsem odešla z řádu a věděla, že jsem těhotná, byla smečka mým jasným cílem. Chtěla jsem mít místo, kde budu moci v klidu a s pomocí vychovávat své děti a budu se moci spolehnout na pomoc ostatních.

ŘÍJEN 7

Věděla jsem, že nemůžu Lalii zaštiťovat věčně. Už teď vyrostla z malého prcka do mladé slečny a ačkoliv se uměla chovat tak, jak bylo od akolytky požadováno, viděla jsem na ní občasné záchvěvy vzdoru a snahu vymanit se z řetězů, které každé dítě v náručí rodiče cítí. Snaha osvobodit se a najít vlastní cestu. Nehodlala jsem ji držet, ochraňovat před světem celý život. Snažila jsem se každý den posouvat její hranice, dělat ji více a více soběstačnou. Už zvládala chodit sama, aniž by se musela držet mého ocasu. Byla jsem na sebe zaslouženě pyšná, ale tohle nebyl ještě konec. Bylo před námi ještě hodně práce, která musela být provedena, aby Lalie byla ve světě soběstačná bez své matky.

ŘÍJEN 6

Čas od času jsem vzpomínala na svého hraničáře, který byl Laliiným otcem. jeho přítomnost byla jako slunečné objetí toho nejpříjemnějšího a nejhebčího mechu široko daleko. Naposledy jsem jej viděla nedlouho předtím, než jsme se dostaly na tento poloostrov. Lalie si hrála u řeky a já ho viděla. Bylo to krásné setkání, opravdu jsem byla ráda, že nás zastihl ještě tento rok. Netušila jsem, kdy se znovu setkáme, ale věděla jsem, že naše cesty se ještě zkříží. Mezitím jsem se mohla starat o Lalii, o světlo mého života, které vzniklo jednoho krásného večera. Byla mu podobná a viděla jsem v ní jeho. Milovala jsem ji celým srdcem a byla jsem ráda, že ji mám.

ŘÍJEN 5

Víra nám pomáhala a vedla nás v časech nouze, zkrášlovala momenty plné strasti a utěšovala nás ve dnech bídy. I kdybych najednou oslepla i na druhé oko, víra by mi pomohla zůstat optimistická a poradit si s tímto handicapem. Moje dcera byla slepá a ačkoliv jsem se nedokázala plně vžít do jejího kožíšku, měla jsem tušení, jaký by takový život byl. Přišla bych o hodně, to nepopírám, ale rozhodně by to nebyl konec mé existence. Byly jsme součástí smečky, dokázali by se o nás postarat a i jako slepá jsem mohla pomáhat vlkům. Byla jsem v léčitelství natolik znalá, že bych i po slepu zvládla připravit léčivé zábaly. Některé věci má vlk zkrátka naučené a vžité natolik, že ani slepota ho nezastaví.

ŘÍJEN 4

Chtěla jsem v Asgaaru udělat oltář pro Annan. Pravděpodobně se nikd ynevyrovnám oltáři, který jsme měly v řádu, protože na něm pracovalo po dlouhé roky mnoho vlčic a vlků, aby dosáhl své velkoleposti, ale maličký oltář stačil. Bohům nešlo o to, jak grandiózní byly jejich oltáře, kolikrát denně se vlk modlil a jak často na ně myslel. Důležité bylo věřit a následovat nějaký set pravidel, který naše životy obohacoval. Víra byla krásná věc, když se dodržovala s mírou. Samozřejmě fanatici byli jsou a vždycky budou, ale to jsou extrémisti, které má bohužel skoro každá skupina, ať už se jedná o víru, oblíbenou barvu kožichu nebo magie. S tím jeden moc neudělá.

ŘÍJEN 3

Setkání s duchem na louce plné kopretin bylo zvláštní. Nedůvěřovala jsem tomu duchu, očividně mi lhal a snažil se ze mě získat něco, co jsem mu nechtěla dát. nedělalo mi problém uctít hrob a památku zemřelého, ať už jsme ho znala nebo ne, ale tenhle duch předstíral, že je mým otcem. Neměla jsem otce, který by mne sledoval vyrůstat a byl tu pro mne, takže nezáleželo na tom, kdo pod menhirem doopravdy odpočívá. Co tím duch chtěl získat, že předstíral být mým zemřelým otcem? Chtěl nějakou emocionální odpověď? Chtěl lítost? Netušila jsem, ale nedopřála jsem mu ji. Byla jsem skálo pevná a přesvědčená, že duch je lhář, ale pořád jsem byla sestra z řádu a tak jsem splnila své povinnosti.

ŘÍJEN 2

Bylo to trochu zvláštní, nikdy jsem si setkání s bohem takto nepředstavovala. Tohle místo, na kterém se nám rozhodl zjevit bylo podivné, ale pro Warreho nebylo žádné prostředí nepříjemné. Bylo to ale kouzelné místo. Pískovcový most přes pláň všemožných květin byl v pouštních kopcích naprosto jedinečný a výjimčný. Netušila jsem, jestli je to tam i normálně, nebo to vzniklo na popud Warreho, když sestoupil do našeho světa a zjevil se mně a Lalii. Bylo to příjemné setkání, cítila jsem se po něm opravdu výjimečně a spokojeně sama se sebou. Ani jsem netušila, že mi Warre dopřál trochu kouzelné moci, ačkoliv se příznaky tohoto daru začaly projevovat velmi brzy poté.

ŘÍJEN 1

Když jsem byla ještě v řádu, zjevení bohyně nebo boha bylo jednou z největší poct, které jsme jako sestry pohly podstoupit. Nikdy nešlo o vymodlená setkání, většinou to byla velmi zvláští, spirituální setkání, ne málokdy byly ve snech nebo při tajemné mlze nebo při jiných situacích, které byly samy o sobě podivné a tajuplné. Bohové očividně mají rádi, když můžou udělat dojem. Zjevit se na louce při zataženém ránu nemá na jejich ovečky takový efekt jako zjevení se za úplňku na vrchu hory. Teď jsem se mohla považovat za jednu z těch šťastných, která měla tu čest se s bohem setkat. Nikdy bych nečekala, že se s ním setkám a upřímně se jednalo o opravdu kouzelné setkání.

Teď, když bylo celé tohle fiasko s duchem za námi, jsme se mohly soustředit na to, co bylo před námi. Lalie mi donesla tlamu plnou trávy a bylin a pár květinek, zatímco já natrhala několik květin sama. "Děkuji, drahá," usmála jsem se, vzala si z její hromádky nějaké části a přidala je k té mojí. Celý štos jsem potom položila před menhir a vydechla. Krátká modlitba na sebe nenechala dlouho čekat. Jen ať duše dojde pokoji.
"Můžeme jít," obeznámila jsem dceru a rozešla se loukou zpátky na sever. "Někdy v budoucnu bychom se mohly do Sarumenu stavit podívat. Chtěla bys?" zeptala jsem se Lalie, zatímco jsme šly na sever. Cestu jsem jí nepopisovala, protože byla pořád stejná. Pole květin a květiny. Zanedlouho ale před námi byla řeka, ale byla slyšet, takže jsem jenom koukala, jestli to do ní Lalie napere nebo si vody všimne a bude postupovat opatrně. Její první rok života se blížil a přišlo mi, že jsem v tomhle ohledu s výchovou pozadu. Bylo to jiné, když byla slepá, to jsem si byla vědoma, ale nemohla jsem se zbavit tichého hlásku v hlavě. Ach, ty pochyby.
Začala jsem opatrně překonávat řeku a dohlížela na Lalii, dokud nebyla na suché straně. "Mohly bychom v lese vytvořit oltář pro Annan," navrhla jsem jjí.

// Středozemka

Duše sice patřila k řádu, ale pochybovala jsem, silně jsem pochybovala, že se jedná o mého otce. Neznala jsem své rodiče a ani sestry mi neřekly, jak vypadali či jak se jmenovali. I sestra představená se o nich nikdy nezmínila ani slůvkem. Bylo to, jako kdyby nikdy neexistovali.
Ten, kdo zde byl pochován, musel mít opravdu podivný smysl pro humor, když si ze mě takto střílel. Bylo ale možné, že uměl číst myšlenky? Jak jinak by znal mé jméno a řád, ve kterém jsem byla? Mohl se toho dovtípit a tohle možná byl jeho způsob, jak mne donutit uctít jeho památku.
Duch mluvil, jeho čas utíkal. Aby mne přesvědčil, provolával v boha Warre, aby seslal znamení. Mlčela jsem a čekala, jestli znamení přijde. Bohové málokdy sesílali znamení jen na něčí slova, ale k mému nemalému překvapení se objevil havran a zakrákal, když se posadil na menhir. poté už bylo ticho. Pták jenom seděl nahoře na menhiru a pozoroval nás svými korálkově černýma očima.
"Dobrá tedy," vydechla jsem nakonec smířlivě. "Uctíme památku zesnulého. Lalie, natrhej tolik květin, kolik zvládneš. Svážeme je do kytic a vyzdobíme mu hrob," řekla jsem Lalii klidně a sama se pustila do trhání květin. Nevěřila jsem, že to byl můj otec.

Tou otázkou jsem případného šprýmaře chtěla prokouknout. Nepředpokládala jsem, že tento svět obývá více vlků se stejným náboženstvím, které nosím v srdci já a tato otázka měla drzého lumpa usvědčit. Čekala jsem tedy a chvíli bylo ticho. Slyšela jsem jenom zvuk vlastního dechu a větru, který se proháněl kolem menhiru a v kopretinách. Už jsem si myslela, že jsem tento souboj vyhrála, když se hlas ozval znovu.
Zná bohy, bylo to jasné. Oči se mi rozšířily a já jsem zpozorněla. Tam, kde byla předtím odměřenost a nedůvěra náhle vzplál ohýnek. Našla jsem někoho, kdo byl jednou z řádu! Sice už po smrti, ale byl. A co víc, muselo se jednat o nějakého vysoce postaveného vlka, protože dokázal komunikovat s živými!
Aby toho ale nebylo málo, nazval mne dcerou. Na moment se mi pootevřela tlama a naděje zaplavila mé srdce. Jenže pak přišly pochybnosti. "Já svého otce neznám. Byla jsem zanechána již od narození v řádu Annan," řekla jsem skálopevně.

Asi jsme tu až tak samy nebyly. Přimhouřila jsem oči když jsem uslyšela vrzavý hlas vedle sebe. K mé smůle byl z mé slepé strany, takže jestli tam někdo stál, musela jsem ho přehlédnout. A musela jsem vypadat velmi hloupě nyní, protože stál hned vedle mne. Otočila jsem tím směrem hlavu, abych se podívala cizinci do tváře. Domnívala jsem se ale, že to bude spíše ten asgaarský člen, protože jeho pach tady byl a byl velmi čerstvý.
Jenže když jsem hlavu otočila, nikdo vedle nás nestál a já pouze slyšela hlas, který mne nejenže oslovil jménem, ale také se dožadoval pohřební kytice na svůj hrob. Přimhouřila jsem oči a zbystřila, protože jsem sice byla věřící, ale nebyla jsem naivní.
"Ve jménu kterého boha jsi pochován?" zeptala jsem se 'ducha', který k nám promlouval. Někdo si z nás tropí legraci, pomyslela jsem si obezřetně, ale krom pachu jsem nikoho nezaznamenala a to mne uvádělo do rozpaků.

// Sarumenský hvozd

Odcházely jsme z lesa a mířily na sever. Wolfganie mne možná mohla varovat před tím, co nás za lesem čeká, ale nezlobila jsem se. S potěšených vydechnutím jsem očima spočinula na poli květin čistých jako mraky na obloze. "Smečka je podobná řádu sester, avšak má jiné rozdělení. Zatímco v řádu je nejdůležitější matka představená, která dohlíží na chod řádu i sester, které v něm jsou. Sestry mají své role a povinnosti a vlčice, které se k řádu přidají akolytkami a teprve se zaučují," začala jsem vyprávět, když jsme vstoupily na louku plnou květin. Na jejím severním bodě čněl velký kámen, který se mi tuze líbil. Mířila jsem k němu.
"Na vrchulu hierarchie ve smečce je alfa, typicky to bývá pár - vlk a vlčice, kteří smečku vedou stejně jako matka představená. Alfy mají své zástupce a to je kupříkladu právě Wolfganie - beta. Pokud alfy nemají zrovna čas, bety se o smečku starají v době jejich nepřítomnosti a konají tak, aby smečce prospěli. To jsou ta nejdůležitější postavení. My jsme teď na pozici kapp, jsme nováčci a stejně jako akolytky v řádu se musíme teprve naučit, kde je naše místo a kde je nás potřeba. Pokud se osvědčíme, staneme se deltami, již plně včleněnými vlky ve smečce. Vlci, kteří projeví nadání a zapálení se často dostávají z delt na gammy a je jim přiřazena nějaká vedoucí funkce - kupříkladu vedoucí lovu, hlavní ochránce smečky nebo tak," mávla jsem tlapkou, ve které mi bez mého vědomí chřestilo. "Ještě je tu poslední pozice a to jest omega. Je to nejnižší příčka, kam vlk může spadnout z kappy. Z historických záznamů, které se k nám donesly a byly uchovány v paměti matky představené toto místo sloužilo pro šašky smečky nebo vyšinuté vlky, kteří byli rodinným příslušníkem někoho ze smečky. Občas se tato pozice udělovala jako potrestání, neboť vlka zprošťovala práva účastnit se lovů a mít tak přístup k čerstvé potravě. Netuším, jestli Asgaar pozici omegy zaštiťuje či jestli ji zrušili nebo reformovali," zamyslela jsem se na konci.
Už jsme byli u menhiru a já zastavila. "Jistě sis všimla, že jsme opustily les a jsme na louce. I přes už panující podzim je zde plno kopretin, vysokých bílých květin, bílých jako sníh nebo jako kosti. Před námi je menhir - vysoký kámen, opracovaný a vytvarovaný do tvaru čepele listu. Po jeho stranách jsou dva kameny," vydechla jsem a obdivně si kámen prohlížela. Byly jsme tady samy, ačkoliv jsem cítila pach nějakého dalšího vlka a kupodivu asgaarského.

Všimla jsem si, jak Lalie začíná natahovat z nového vlčete, které taky brečelo. Samozřejmě jsem poslouchala Marion, ale více jsem se věnovala dceři než jejím slovům o květinách. Sklonila jsem se k ní, abych ji utišila dotekem. "To je v pořádku, Lalie," řekla jsem jí konejšivě. I druhá maličká vlčice se začala uklidňovat a začala vyprávět své matince. Byla jí tolik podobná, že o jejich příbuznosti nemohlo být pochyb.
Zaměřila jsem se znovu na Wolfganii jakožto rozumného zástupce jak smečky tak i této maličkatého rodinky a usmála se. "Moc ráda vás navštívím v budoucnu," řekla jsem vděčně. "A moc ráda vás uvidím i v Asgaaru, pokud budete mít cestu kolem," podotkla jsem, ale nezmiňovala se, že naše setrvání tam bylo čistě založeno na tom, jak se tam Lalii bude líbit. Poté nás Wolfganie nasměrovala na sever a já přikývla. "Děkujeme, nechť vás Efalën opatruje," rozloučila jsem se se všemi třemi vlčicemi a poté se podle instrukcí vydala na sever s Lalií.

// Kopretinová louka