Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Navrhla jsem dceři, aby si svou volbu ještě promyslela, ale místo toho jsem se dočkala něčeho úplně jiného. Její náhlé přilnutí k jinému bohu bylo podivné, ale asi jsem za něj byla raději než za její nerozhodnost. Představa, že by Lalie vyrůstala bez Opatrovatele mne děsila. nedokázala jsem si představit nemít někoho, kdo by na mne dohlížel a komu bych se mohla svěřovat a kdo by při mě vždycky stál. Tuto roli jsem momentálně pro Lalii zastávala já, ale já tu taky nehodlala být věčně.
"No, v tomto nečasu těžko," poznamenala jsem pragmaticky a podívala s ek vchodu, odkud šel chlad. "Nicméně, můžeme mezitím probrat podobnosti obřadu," navrhla jsem jí. Většina obřadů byla v zásadě podobná, akolytky se podvolili vůli svého vyvoleného boha a odpřísáhly svou věrnost. Každý bůh měl ale maličko pozměněné okolnosti obřadu a některé předměty byly rozdílné.
"Jestli je tvou volbou vskutku Monn, nebylo by od věci udělat obřad na jeho půdě," řekla jsem. Netušila jsem, jestli tady někde poblíž ale najdeme moře. Teoreticky by stačilo i větší jezero, ale slaná voda by byla lepší.

Čekala jsem na konci nějaké další otázky, které by Lalii doplnily obraz o jejím otci. Místo toho dítko jen vydechlo a rozhodnulo se, kterému bohu chce sloužit. "Dobrá," vydechla jsem po chvíli ticha, kdy jsem zvažovala Laliinu volbu. Nenáleželo mi ji ovlivňovat či přesvědčovat. "Obřad provedeme, až se počasí venku trochu uklidní. Do té doby můžeš svou volbu změnit," řekla jsem jí, aby se necítila přílišně zavázána touto jednou volbou, kterou vznesla po vyprávění.
Trochu mne trápilo, že nás ještě Hraničář nenašel, ale přecijen toto místo bylo vcelku vzdálené. Možná bych se ale mohla zeptat Parsifala, jestli navštěvoval i jeho Bratrstvo, pomyslela jsem si. Měla jsem za to, že s bratry parsifal byl nějakou dobu, o svých trablích mi nic neřekl (//pokud si to dobře pamatuju), takže jsem nemohla tušit, že možná o hraničáři nic neví.

Vyjmenovala jsem pár bohů, které by Lalie mohla ctít. Ani na jednoho z nich pořádně nereagovala, pouze pokývla hlavou, když jsem mluvila o Warrem. Nebrala jsem to ale jako souhlas, protože ten by vyjádřila slovy. Pouhé pokývnutí nemělo velký význam, nesmělo se tak brát. Bylo to jen souznění jeho těla s jejími myšlenkami a její myšlenky byly její vlastní, neměla jsem právo je soudit či odhadovat.
Když se zeptala na svého otce, na moment jsem se zastavila. Ustala jsem v tulení a trochu se narovnala, zamyšlená a ponořená do těch několika stovek krátkých vzpomínek, které mne s jejím otcem pojily. Cítila jsem neskonalou lásku, která nemohla zeslábnout ani přes vzdálenost času a světa, která mne od něj dělila a Lalie ji ucítila taky, když se moje emoce na ni náhodou přenesly.
"Tvůj otec," vydechla jsme nakonec, když jsem se dostala ze svého malého delíria, "byl hraničářem. Cestoval půl roku po světě a půl roku trávil u nás v chrámu, kde nás sděloval novinky ze světa." Moc jsem jí o jejím otci toho zatím nevyprávěla, neboť na to zatím nepadl čas a ani myšlenky. Měly jsem důležitější věci na práci než si povídat o jejím otci. Milovala jsem ho a nechtěla jsem, aby Lalie o něm nevěděla, ale zkrátka na to mezi tím vším nebyl čas. Teď ten čas ale nastal a protože venku chumelilo tak, že se zasypal vchod do úkrytu a nám nezbylo nic jiného než v něm zůstat, tohle bylo ideální na ukrácení dlouhé zimní chvíle.
"Pocházel z chrámu bratrstva ze severu. Často mi vyprávěl o jejich lese na strmých skalách nad mořem, kde studený vzduch zebal a sůl pálila do očí, když na ni nebyl ještě zvyklý. Toto bratrstvo produkovalo větrem šlehané, sebejisté a zatvrzelé vlky, ale ne nepřívětivě a neštědré," pokračovala jsem a můj tón plynule přešel do vypravovacího. Vzpomínala jsem u toho a cítila jsem se jako kdybych tam byla s ním. "Byl hraničářem, tulákem, který sbíral zkušenosti, zprávy a vědomosti a chodil od chrámu k chrámu, kde je předával, aby bratři i sestry byli vždy spraveni o novinkách ve světě. Zimu trávil u nás v chrámu, než se na jaře musel vždy vypravit znovu na cestu," pravdou bylo, že jsem se s ním pořádně poznala až mou poslední zimu v chrámu, ale to ničemu nevadilo.
"Jeho bratrstvo spadalo pod boha Monn - boha moří, porozumění, ticha. Boha obav a nejistoty. Jeho věrní jsou si vědomi síly, kterou strach má, ale jejich síla a chápání jim umožňuje strach překonat, být odvážný i v čase nejistoty, rozvážný při složitých volbách, moudrý díky znalostem a zkušenostem. V neposlední řadě jsou to vlci, kteří sice řeknou málo, ale každé jejich slovo má neskonalý význam," vzpomněla jsem si na naše rozhovory, kdy jedno jeho slovo dokázalo shrnout celý můj proslov. Bylo to úsměvné.

Lalie si opravdu byla nejistá a já pořád netušila, co za tím stálo. "Tak mi řekni, co by jsi chtěla v životě dělat. Třeba nějakého boha vybereme tak, aby ti v životě vyhovoval," navrhla jsem Lalii. Doufala jsem, že nějakého boha vybereme, protože její křtiny se už neodvratitelně blížily a já chtěla, aby její duše mohla dosáhnout klidu, až nadejde její čas.
"Máš na výběr hned z několika. Většinou je těžké se pro vlčata rozhodnout, takže přirozeně tíhnou k bohovi, kterému jsou zasvěceni jeho rodiče, ale vzhledem k tomu, že Annan sloužit nechceš, musíme se porozhlédnout jinde. Na našich cestách jsi velmi tíhla k Niamph, bohyni noci a hvězd, která dohlíží nad spícími i bdícími pod rouškou noci. Zjevil se mi i Warre, ačkoliv netuším, zda-li i tobě. Bylo to tehdy na poušti, kde byl všude písek a teplo. Bůh života, ochránce přírody a patron lesů, byla by to solidní volba," zamyslela jsem se. Poté tu byli ještě další tři bohové, ale s těmito měla Lalie největší zkušenosti, tak jsem nabídla tyto.

Úlevně jsem si oddechla. Arcanus byl očividně velmi schopný a to mi stačilo k tomu, abych měla klid na duši. A ještě lepší bylo,že Lalii nevadil. Očividně byla ráda, že ho zná. "To je dobře," vydechla jsem tedy jenom. Potom jsme se bavily o tom, jestli už o své slepotě někomu řekla, krom Arcana. Prý ne, ale má to v plánu. ""Jeden by řekl, že si to řeknou mezi sebou," potutelně jsem se usmála. "Ale dodržet slib je ctnost," dodala jsem klidně. Jak si to Lalie hodlala vyřešit bylo na ní. Já jí svoje stanovisko řekla.
lalie se zakoktala, až jsem zvedla hlavu a tázavě natočila uši k ní. Nechtěla se mnou stavět oltář proto, aby pomohla Annan, ale jenom z dobré vůle. To od ní bylo moc milé, ale lhala bych, kdyby mmne její nerozhodnost lehce nerozrušovala. Nebyla jsem zvyklá na to, že vlčata netušila, kam směřovat. V chramů to bylo snadné, tam jsme spadaly pod Annan všichni. Vedla jsem ji k víře málo? starala jsem se.
"Oh Lalie," řekla jsem empaticky a objala ji. "Bohové se nezjevují vždy a nedávají nám znamení pokaždé, když stojíme před důležitým rozhodnutím," poučila jsem ji. "Musíme se rozhodovat sami, dle svého nejlepšího uvážení, na základě minulých rozhodnutí, tradic, pouček a rad," pokračovala jsem klidně. "Takže komu by jsi chtěla sloužit?" zeptala jsem se jí znovu, tentokrát opravdu nevědouc, že jsem si její slova vyložila mylně. Myslela jsem si, že čeká na znamení od některého z bohů, aby ji vzal pod svá křídla, protože nemá na výběr!

Poslouchala jsem Lalii a uvažovala nad tím, jakou hodnotu ohledně magií bych jí já sama mohla předat. Nebyla jsem v nich zběhlá, znala jsem základy jako co všechno jde vykouzlit, ale o tom, jak se magie používají jsem toho příliš nevěděla. Nestyděla bych se přiznat, že sesterstvo v některých úsecích táhlo nohu. "To je opravdu hodně," přitakala jsem po chvíli. "Bohužel já s magiemi nemám takové zkušenosti, abych tě v jejich používání vedla," přiznala jsem na rovinu. "S takovou mocí by se ti jistě hodil někdo už zkušený," podotkla jsem a zapřemýšlela,kdo by to mohl být. Arcanus zněl jako jasná volba a přemýšlela jsem i nad Rowenou nebo Belialem. Ani jeden z nich mi ale nepřišel vhodný, z různých důvodů.
"Ano, Zachary spí a Beleth je se svým otcem Belialem na druhé straně jeskyně," přitakal jsem Lalii. Její snaha utajit svůj nedostatek mne ale zaujala. "Už jsi o tom někomu řekla, jak jsi chtěla?" zeptala jsem se jí mírně. Já se o její slepotě nezmiňovala, protože mi nepřišla tak podstatná, ale to se Lalii nelíbilo a naposledy se pořádně vzpříčila.
"To je v pořádku, beruško. To je moje povinnost vůči Annan. Jestliže bys chtěla být ale pod její ochranou, samozřejmě tvou pomoc ráda přijmu," usmála jsem se na ni a lehce ji tak popostrčila k tomu, aby mi řekla, koho si vybrala. Byla jsem zvědavá! Bude to Niamph, ke které tak tíhla? Nebo si vybere Warreho, jenž se nám ukázal na poušti?

Pomazlila jsem svou dceru a povídala si s ní, když jsme se obě rozvalila v objetí na kožešinách. Tohle mi opravdu chybělo, tento intimní kontakt s mou dcerkou. Ani jsem si neuvědomila, jak moc se mi po ní stýskalo.
Vyprávěla mi o tom, co dělala a jak trávila čas s Arcanusem. "Opravdu? To je výjimečné, vskutku. A řekl ti i pro jaké?" ptala jsem se jí. V chrámu se magie zrovna moc nepoužívaly, magie nekvetla v našem lese tolik jako jinde. Museli jsme se spoléhat na naši sílu a mysl, nikoliv na kouzla, ačkoliv jsme o nich věděly a některé z nás je i uměly ovládat. Já sama jsem své vlohy pro magii tehdy neobjevila.
Možná to má po otci, pomyslela jsem si. O kouzlech jsme se moc nebavili, ale bylo to možné. Jeho cestovatelská nátura ho mohla zavést do míst, kde se jeho magický potenciál vyvinul.
"Tak to je dobře," usmála jsem se na Lalii. Mluvila o tom, že zjistila, jak smečka funguje.
"Mmm, dobře," odtušila jsem. "Hlídala jsem tamy tva prcky, dávají rodičům opravdu zabrat," řekla jsem mile a zvedla zrak, abych se na rodiče podívala. Rowena zrovna odcházela a já se pohledem střetla s Belialem. Na chvíli jako kdyby se svět zastavil, než jsem zrak zase sklopila k dceři. "Chtěla jsem najít místo pro oltář, ale nezbyl mi na to čas," dodala jsem. "To mi připomíná," uvědomila jsem si najednou, že je vlastně už zima, "že s eblíží tvůj první rok." Významně jsem se na svou mladou slečnu podívala. "Už víš, koho si vybrat?" zeptala jsem se Lalie s úsměvem.

Rowena mi odpověděla, ale nezněla moc nadšeně. Nejspíše ji mateřství velmi vysávalo. Jenom jsem pokývla hlavou a raději se zaměřila na svou dceru, která se k Roweně docela měla. Zmateně se potom otočila mým směrem a rozcupitala se ke mně. Už nebyla tak malá, jako když jsem ji v lese nechala napospas. Spokojeně jsem ji objala a olízla ji na čele. "Ahoj drahoušku," usmála jsem se a lehla jsem si. Lalii jsem si přitáhla k sobě, abych ho mohla ovinout v objetí. "Tak co, povídej, jak ses měla?" zeptala jsem se jí zvědavě. Tohle byl můj čas pro mou rodinu.
Belial, Beleth, Zachary a Rowena tvořili druhou rodinu na druhé straně jeskyně. Neposlouchala jsem, o čem si povídají, ale některé útržky slov ke mne doléhaly. Zvláště Rowenina slova, její hlas byl pronikavější než Belialův, který splýval a spíše se vlnil, Rowenin skákal a řezal. O Beleth se dalo říct to samé.

// Asgaar

Zachary vystřelil chodbou a div si nerozbil tlamu na kluzkém mechu, ale jakmile jsme se dostali do prostorné jeskyně, kde na nás čekala Rowena a kanec, zamířil za ní.
"Beleth je s Belialem," řekla jsem Roweně hned a usmála se na ni. "Odpočinula jsi si?" zeptala jsem se jí a rozhlédla se kolem. Byly tu kožešiny, ulovený kanec a příjemná atmosféra. Něco mi tu ale chybělo. Ne něco, někdo. Otočila jsem se, když jsme uslyšela ťapkání. "Lalie?" houkla jsem ke vchodu a vyčkávavě se otočila tím směrem. Těšila jsem se na svou dcerku, kterou jsem nechala napospas lesu a členům smečky. Doufala jsem, že si za tu dobu odnesla plno lekcí a nových poznatků.

Beleth a Belial od nás odešli a já zůstala se Zacharym sama. Nějakou dobu jsme ještě z§stali u jídla a povídali si, ale začínalo se přituhovat. Zima byla už dávno tady, sníh byl i v lese, ale jako kdyby se blížilo něco horšího. "Zachary, jdeme do úkrytu," řekla jsem rozhodným hlasem a vydala se skrze sníh k úkrytu. Jakmile zapadlo slunce, teplota rapidně klesla a bez varování začalo foukat a sněžit. Musela jsem se snažit, aby mi Zachary nikam neutekl.
naštěstí se mi podařilo najít vchod do úkrytu rychle, ačkoliv jsem z toho byla trochu nesvá. Tohle počasí se mi nelíbilo, takže jsem nahnala Zacharyho dovnitř. Sama jsem pak vešla do úkrytu kamenných chodeb a vyhlédla jsem ven.
Nedalo mi než ještě vyšlápnout ven a zaklonil hlavu. "AWOOOO!" teskný, varovný tón se rozlil lesem, varoval všechny před počasím, které už dávno nastalo. Popoháněl je k úkrytu, protože venku bude více než nepříjemně.
Potom jsem se otočila a šla do úkrytu.

// Siccumky

// Loterie 4/5

Troufala jsem si tvrdit, že jsem to s dětmi uměla. Nebyla jsem o nic horší než kdokoliv, kdo měl dobré úmysly. ne vždy to s nimi bylo ale jednoduché a Beleth toho byla zářným příkladem. Očividně mi nevěřila a ani fakt, že jsem je dovedla k jídlu ji neoblomil. Pousmála jsem se, protože její výdrž byla úctyhodná. Jiná vlčata by na to už dávno zaponmněla a šla by válet sudy. Byla jsem ale na takové nezvyklé chování zvyklá, protože Lalie byla podobná. Nebyla jako ostatní vlčata. "Hlad tvému tělu ale jenom ublíží, drahá Beleth," snažila jsem se jí přesvědčit. Mohla jsem jí narvat maso do krku, ale toho bych se raději zdržela. neměla jsem z jejich mámy obavy, ačkoliv mi mateřsky vyhrožovala tím, že mne stáhne z kůže, proto jsem to nedělala. Nechtěla jsem zkrátka, aby strádala, když jídlo bylo půl metru od ní. "Bez jídla nebudeš moci vyrůst a zesílit. Zchřadneš jako květina a zahyneš," upozornila jsem ji poučně.
Dožadovala se vědět, kde jsou jejich rodičové. "Vaše máma odpočívá a táta koná své povinnosti," odpověděla jsem jí klidně a pak jsem si mohla šlápnout na jazyk, protože Belial se záhy objevil hned za mnou, až mi přejel mráz po zádech. Lhala bych ale, kdybych tvrdila, že mi to bylo nepříjemné. V jeho přítomnosti jsem se cítila klidná a uvolněná, neobávala jsem se ničeho. Sklopila jsem hlavu v úctyhodném pozdravu a sledovala, jak si počíná s tvrdohlavou Beleth. Byla mu podobná víc jak Zachary a to nejen vzhledem, ale i chováním. V obou dvou jsem viděla stejnou výdrž a neoblomnost, stejně tak smysl pro důležitost.
"Ovšem, neměj obavy," ujistila jsem Beliala, když si odváděl dceru do lesa. Stočila jsem pohled na Zacharyho. "Chtěl by jsi poznat mou dceru Lalii? Je podobně stará jako ty, jistě byste byli dobrými kamarády," usmála jsem se na něj.

// LOTERIE 3/5

Zachary se mne ptal, k čemu vlastně chci stavět oltář. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a mile se usmála. Nemohla jsem si nevšimnout jak zamlklá byla Beleth a jak se na mě dívala skrze přivřená víčka. Skoro jako kdyby mi nedůvěřovala. Nedivila jsem se jí, byla jsem přece cizí, ale hodlala jsem na ně být milá jako na všechna vlčata. "Abych mohla uctít svou patronku Annan. Jsem totiž kněžka. Postavím jí oltář, pěkně ho ozdobím a budu o něj pečovat v jejím jméně," vysvětlila jsem snad co nejjednodušeji, ale kdo ví, jestli to vlčata pochopí. S Lalií to bylo jiné, tu jsem vychovávala od začátku jenom já, měla k víře nakročeno a - Měla by brzy projít výběrem patrona, uvědomila jsem si, ale protože zima teprve začala, nespěchala jsem ji hned najít. Sama jsem musela nachystat věci pro rituál.
Šli jsme směrem k jídlu, které už pomalu mizelo. Beleth ale moc nechtěla. "Beleth, jsem členkou smečky, vaše máma mi vás přenechala na starost. Jestli nevěříš mně, věř své matce, že udělala dobré rozhodnutí," řekla jsem jí klidně a šla. Beleth určitě přijde a pokud ne, zkrátka si ji odchytnu. Daleko mi neuteče, pořád má moc krátké nožičky.
Zachary se mezitím nacpal až k prasknutí a ptal se mne na něco, co bylo těžké zodpovědět. "To je otázka, kterou musíš položit své mámě," řekla jsem mírně. "Může mít různé důvody, které ti nemusí připadat správné. Nicméně mámo jí můžeš vždycky říkat v duchu," pousmála jsem se na něj.

Prohlížela jsem si Rowenu. Byla to drobná vlčice s úzkou pánví a povislým břichem, které se skrývalo pod hustou tmavou srstí černé, hnědé a modré barvy. S tím, že Belial měl srst zelenou bych očekávala, že jejich vlčata budou vypadat o něco neobyčejněji,než doopravdy vypadala, ale dle jejich vzezření měli buď úplnou smůlu na zdědění potřebných genů anebo se tyto neobyčejné barvy srsti zdědit nedaly.
Nechala jsem si od Roweny mateřsky vyrožovat a usmála se na ni v odpověď. "Bez obav, dám na ně pozor," usmála jsem se na ni klidně as potutelnými jiskřičkami v očích jsem sledovala, jak rychle mizí mezi stromy, aby své drobotině utekla. Měla jsem hned několik otázek, ale těmi jsem vlčata zatěžovat nemohla. Cožpak ona mohla tušit, proč se jich matka tak s radostí vzdává a proč zde není jejich otec, který se mnou byl v jeskyni? Byla jsem tu od toho, abych pomáhala smečce, takže mi nevadilo se vlčat ujmout. Říkala jsem Sionnovi, že zvládám spoustu věcí a výchova nebyla o nic složitější než lov.
Když jsme osaměli, slova se ujal Zachary, od pohledu o něco průbojnější vlček než jeho sestra, avšak já věděla, že se mi jistě naskytne příležitost, kdy se i ona projeví. Vlčice byly od přírody spíše umírněnější, takže jsem si s tím nelámala hlavu. "Hodlám tam postavit oltář," vysvětlila jsem Zacharymu trpělivě a když zmínil, že mají hlad, rozešla jsem se směrem, kde byla hostina - anebo to, co z ní zbylo. "Ovšem, pojďte za mnou," pobídla jsem je a vedla je skrze les. Z nebe se začaly snášet vločky a lechtaly vlčata na čeniších. "To je sníh. Jeden z poslů zimy. Je to vlastně jenom zamrzlá voda. Až ho napadne dost, celý svět se do něj schová a většina zvířat a rostlin půjdou na zimu spát," vysvětlovala jsem a zaplnila tak naši cestu k jídlu. Bylo tady toho ještě dost, smečka se moc nacpat na zimu nesnažila. Byla tu divoké prase, nějací ptáci, zajíci a byly tu i keře s ovocem, ale to už uhnilo a opadalo. "Žvýkejte pořádně," nabádala jsem je a sama jsem si ukousla kus divočáka a žužlala ho v puse, dokud se maso neroztopilo a já ho nemohla polknout.

// Siccumské jeskyně

Rozloučila jsem se s Belialem a vydala jsem se do lesa hledat místo pro svůj oltář. O Lalii jsem se nebála, byla s Arcanem, který jistě byl dobrou společností. Nechtěla jsem být Lalii neustále za zády jako nějaký dohlížitel nad jejím životem, protože tak se nikdy nemohla naučit samostatnosti. Už teď jsem na ni byla pyšná, že tráví čas s někým jiným dobrovolně a nevolá mámu o pomoc. Nebyla už malá a první rok jejího života se blížil. A s ním i čas na její zasvěcení bohům. Ani já jsem netušila, kterého s vybere. Nikdo to sice moc nerozebíral, ale bralo se to jako permanentní volba a jestliže někdy někdo přešel, moc se o tom nemluvilo.
Spíše než uviděla jsem uslyšela drobotinu, která mířila mým směrem od údolí, o kterém mluvil Belial. Ten vlk byl tak sebevědomý, že mi nedalo jinak než aby mi to imponovalo. Sama jsem se vedle něj cítila sebevědomě a moudře. "Pochválena buď noc," pozdravila jsem černou vlčici, která splývala se stíny stromů. "Ty budeš jistě Rowena, Belial mi o tobě říkal," usmála jsem se na ni a protože jsem nebyla nevychovaná, pokračovala jsem. "Já jsem Hyetta, služebnice Annan," představila jsem se pohledem spočinula na vlčatech, která blekotala a motala se kolem. Byla flekatá jako nějací psi a ne jako vlk. Genetika si musela řádně šlehnout, když se Belial a Rowena dali dohromady. "Zdravím i vás," usmála jsem se na ně a sklonila k nim hlavu s jedním zlatým a druhým bílým, slepým okem. "Potřebovala bych vaši pomoc s hledáním nějakého pěkného místa v lese, jestli vaše máma svolí," mrkla jsem na Rowenu, která měla viditelné znaky únavy na obličeji.

"Následoval jsi srdce," řekla jsem, když mi řekl, že se přidal kvůli své partnerce. Nezdálo se ale, že by s eo tom chtěl více bavit a místo toho svedl řeč na mou dceru. "Jmenuje se Lalie. Bude někde v lese. Jistě ho neopustila," řekla jsem klidně. Věřila jsem Lalii. Netušila jsem, že jsou v lese další vlčata a tato vědomost mne nadchla. Loupla jsem po Belialovi zářivým úsměvem. "Skvělý nápad. Kolik jich máte?" zeptala jsem se o dost vlídněji a přátelštěji než jsem mluvila doposud. Představil mi je a řekl, že by mohli být v údolí. Tam jsem ještě nebyla, ale rozhodně to znělo jako místo, které bych měla navštívit. Možná by oltář mohl být právě tam. Potom přiložil ucho ke skále a zdálo se, že ji poslouchá. Mlčky jsem ho sledovala s lehce pootevřenou tlamou, dokud nepřikývl, že jsou opravdu v údolí. To mu řekl kámen? pomyslela jsem si a když mi vysvětlil, jak to funguje, zkusila jsem to taky a kupodivu, opravdu to fungovalo. Našla jsem Lalii, která byla s někým v lese. "S kým Lalie je?" zeptala jsem se, zatímco jsem měla ucho položené na kamení. Belial chvíli poslouchal a pak mi řekl, že to je druhá alfa tohoto lesa - Arcanus. Toho jsem ještě nepotkala, byl docela eluzivní.
"Ovšem," přikývla jsem, když se Belial měl k odchodu. "Čas běží jako bystřina skrze skály a my z ní pili už dlouho," přikývla jsem a vydala se za ním. "Bylo mi potěšením s tebou vést rozhovor," řekla jsem mu, když jsem ho dohnala v chodbě, která byla pro dva vlky vedle sebe možná trochu těsná. Šli jsme bok po boku a já z něj cítila jeho teplo. Byl vysoký a nebyl ani škaredý. nebyla jsem ale žádná nanynka, abych šlapala nějaké jiné do zelí. nehodlala jsem rozvracet rodinu a tak, když jsme vyšli z jeskyně, naše cesty se rozdělily. "Nechť tě Annan opatruje," rozloučila jsem se s ním a pak se vydala jiným směrem.

// Asgaar