Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// zrcadlové hory

Parsifal se snažil moje obavy rozptýlit slovy, že budeme zpátky coby dup a náš odchod tak není nutné oznamovat. Mlčky jsem jenom přikývla, přecijen byl v Asgaaru déle než já, ikdyž k můj pobyt se pomalu blížil k jednomu roku. Překvapilo mne jak rychle čas utíká, když je jeden pořád v jednom kole. Trochu jsem po odchodu z chrámu očekávala, že svět zpomalí a dopřeje mi chvíli, ale nestalo se tak. Místo toho jsem teď šla s Parsifalem do temné jeskyně, kam bych asi s kde kým jen tak nešla.
“Chci v lese udělat oltář pro Annan, možná bys chtěl udělat jeden i pro Garonga?” nadhodila jsem, ale pak jsem se musela trošku více soustředit, abych šla po tmě za Parsifalem.
Ukázal na kameny, které se před mýma očima přeměnily v křemeny. “Ano. Ještě potřebujeme něco hořlavého ale,” řekla jsem. Oheň nemohl být jen tak na kamení, museli jsme ho něčím živit.

// asgaar

Následovala jsem Parsifala mimo les. Ani jeden jsme nedali nikomu vědět, kam jdeme, což se mohlo zdát jako nevhodné chování. “Neměli jsme svůj odchod oznámit?” zeptala jsem se Parsifala. Ještě jsem Asgaar neopouštěla bez toho, aniž by o tom někdo věděl.
“Tak to máme společné. I mí rodiče mne zanechali u chrámu, neboť se o mne nemohli starat,” řekla jsem. Měli jsme štěstí, že byly Řády poblíž, když naši rodičové potřebovali pomoci. Kdyby ne, mohli jsme skončit opuštění a nechtění, zanecháni napospas Warremu, který dokázal být krutý. Malá nemluvňata obecně neměla příliš velkou životaschopnost.
Parsifal nebyl moc výřečný, ale to nevadilo. Byl přesným opakem Beliala, který se naopak rád poslouchal. Upadla jsem taky do mlčení, které mi nebylo neznámé.

// zrcadlové jeskyně

Věděla jsem, že vlci, kteří nejsou s naší vírou obeznámeni a kteří sami žijí bez bohů mají k takovýmto drastickým věcem jiný přístup. Dle nich se jednalo o zbytečná rizika, která nebylo nutno podstupovat, avšak my to viděli jinak. A byla jsem ráda, že tady mám Parsifala, který na celou tu věc pohlížel jako já. Obavy byly pochopitelné, kdo by se nebál? Jako matka jsem se třásla před touto zkušeností, ale moje víra mi pomohla mít tlapky pevně na zemi a nezhroutit se.
"Upřímně mě ani nenapadlo mu o tom říci," odtušila jsem po chvíli ticha. "Jde o osobní věc, která přesahuje jeho pravomoce Alfy, ačkoliv se týče jeho členů," dodala jsem. Jetliže Lalie zemře, bude mít smečka o člena méně a to se pak už Arcana týkat bude.V takovém případě bych mu šla říci, co se stalo. A pokud se tak nestane, tak mu to také můžu říci, nicméně nebudou mě k tomu tlačit žádné okolnosti.
Rozešla jsem se za Parsifalem a byla vděčná za chvíli rozptýlení. A jaké rozptýlení to bylo! Konečně se mi dostalo pravdy ohledně jeho existenci v této smečce. Dílky, které jsem si skládala v hlavě konečně zapadly do sebe. Patřil do bratrstva, ale jako vlče se ztratil a už nenašel cestu zpátky, takže se usadil tady. A cestu zpět najít nemůže, protože si ji jako malý nevybavuje. Navíc hádám smečka mu dává větší smysl než mu jako malému dávalo Bratrstvo, v oku se mi zableskla hvězdička pochopení.
"Všechno zlé je k něčemu dobré, jak se říká," odtušila jsem s mírným úsměvem. "Asgaar ti jistě vyplňuje místo po Bratrstvu," řekla jsem nahlas svoji domněnku.
"Narodil ses v Bratrstvu?" zeptala jsem se ho. Vlčata se do Řádů dostávala jen dvěmi způsoby a já byla zvědavá, kterým se tam dostal on.

// Zrcadlové hory

Možná to nepřežije. Bude ji muset utopit a Monn ji pak daruje život. O tom mluvily všechny ta vyprávění. Znovuzrození, obrození, ovšem, uvědomovala jsem si. Pomalu jsem se smiřovala s faktem, že tohle bude nebezpečné, ale hodlala jsem to udělat. Věřila jsem v bohy a jejich moc, v jejich rozhodnutí. Jestliže by Lalie zemřela - mělo to tak být. Byla jsem natolik věřící, abych neodsuzovala rozhodnutí bohů.
"V tom případě můžeme vyrazit, jestli jsi připraven," přikývla jsem Parsifalovi. Nebyl důvod ztrácet čas. Laliin obřad měl proběhnout v zimě ale byl odložen kvůli nepřízni počasí a já upřímně nechtěla otálet tak dlouho, že by vyrůstala bez patrona jako Parsifal. Musel se cítit nekompletní.
"Jestli se můžu zeptat - tvoje misie asi nedopadla tak, jak měla, že?" nadhodila jsem. Už předtím jsem se Parsifala na to ptala a za tu obu tady mi došlo, že to nebude jenom tak, že se nevrátil.

Takže ji utopí, uvědomila jsem si. Potřebovala jsem pár krátkých vteřin na to, abych tuto informaci vstřebala a svoje emoce zkrotila. Mohla jsem se jimi zaobírat později, až na to bude vodnější chvíle. "Dobrá," přikývla jsem skálopevně. "Je to bůh jejího otce," odpověděla jsem pravdivě a kdybych teď nezápasila s emocemi, jistě bych se usmála. I jen vzpomínka na něj mi ale pomohla se uklidnit a jako kdyby mne to uvnitř zahřálo.
Mohla jsem se ale odreagovat tím, že budu přemýšlet na Parsifalovým obřadem. Na jeho uskutečnění byl už příliš starý, co se týkalo klasického pasování akolytů, ale lepší později než pozdě? Kdo ví, co jej přimělo obřad neuskutečnit v bratrstvu.
"V tom případě by se hodila nějaká jeskyně," řekla jsem nahlas, ikdyž to Parsifalovi muselo být jasné. "Bohužel ve zdejší geografii nejsem tak znalá, avšak hory poblíž lesa by mohla mít nějaké štoly nebo kobky," nadhodila jsem doufaje, že mne Parsifal doplní. "A oheň..." vydala jsem zvuk plný zamyšlení. Některé chrámy si udržovaly stálý oheň, jiné ne. Vytvořit jej nebylo snadné, ale věděla jsem, jak na to. "Zařídím. Náhodou nemáte někde uložené křemeny?" zeptala jsem se. Kdyby ne, musela bych je najít.

Opakování jeho předchozích slov mou zvědavost neutišilo, bo právě naopak. Navíc to ve mně probudilo nikoliv obavy ale spíše nedůvěru. "Chci to, co je nejlepší pro mou dceru," odvětila jsem mu aniž bych tušila, že jeho další slova budou přímo útočit na tuto logiku. Naslouchala jsem každému jednomu slovu pozorně a nehnutě, aniž bych na sobě dala znát byť jen kousek obav.
Nadechla jsem se a vydechla, nechala obavám a matce místo na ústup, aby nastoupila logika. V tomhle jsem obdivovala Beliala, který s chladnou hlavou dokázal řešit i tyto svízelné situace. "A potom?" zeptala jsem se klidně.
Parsifal mě opravil, že jeho Řád byl ve vzoru Garronga a nikoliv Warreho. Zavrtěla jsem hlavou a zavřela pevně oči. "Oh, ovšem, jak jsem si to mohla jen splést," zamumlala jsem. "Omluv mne, obavy zamlžují zrak i nejbystřejším," omluvila jsem se slušně.
"V tom případě má otázka stojí, jen pro jiného boha," pousmála jsem se i nadále omluvně. "Přeješ si nějaké speciální místo?" zeptala jsem se Parsifala, kde by rituál chtěl uskutečnit.

Řekla bych, že můj čas v Řádu mne naučil mnoha věcem, nicméně empatii se ostatní učí mimovolně, není na to žádná lekce nebo přikázání. Já měla navíc ten dar, že jsem se dokázala do ostatních snadno vcítit - pokud jsem tedy chtěla. Se Sionnem jsem měla lehce problém, byl hodně komplikovaný a nepředvídatelný, což jsem poznala na vlastní kůži. je ale pravda, že tehdy jsem na něj možná moc tlačila. Moje role matky ovlivnila roli sestry, nehodlala jsem to dopustit znovu, pokud se nejednalo o mou dceru.
Znaky nervozity jsem na něm poznala okamžitě, zvláště proto, že jsem sama byla nervózní, ačkoliv mne prozrazoval jenom můj hlas. Parsifal se snažil uklidnit repetetivním pohybem nohy.
"Proč bys nemohl?" moje nervozita najednou ustala, rozptýlena touto novinou.I on si mohl oddechnout. Proč by nemohl vykonat rituál? Může jej dělat každá sestra i bratr. Pokud to u nich nebylo jinak, ale to bych věděla. Hraničář nám o jiných Řádech povídal, vráska uprostřed čela se mi na obličeji objevila sama, když jsem na Parsifala hleděla s otazníkem v oku.
Jeho další slova se mi příliš nelíbila. proč bych obřad neměla vykonávat já? Mlčela jsem ale poslouchala, co nabízí a pak mi to došlo. Není bratrem? jakmile zmininl, že potřebuje někoho vyššího ranku, můj obličej se ze zadumaného přeměnil v překvapený. "Parsifale," oslovila jsem ho po chvíli ticha, kdy mohl jenom tipovat, jak mu odpovím. Nahlas jsem vydechla a nadechla se. "Dobrá. Nicméně tvůj obřad budeme muset provést první, uvedení mé dcery může udělat jenom Sestra nebo Bratr," souhlasila jsem a pak se zamyslela. "Máš vše, co pro Warreho potřebuješ?" zeptala jsem se ho po chvíli. Pokud jsem si dobře pamatovala, jejich Řád byl oddán právě tomuto bohu. Musela jsem si vzpomenout na přesné znění rituálu, ale to by nemělo být tak složité. Warre nebyl tak elusivní jako Monn.

Díky za akci.
35 Mušlí a 70 kytiček a 10 křišťálů a 1* do rychlosti

Přidáno.

Zatímco Parsifalstahoval kozu z kůže, sledovala jsem příchozí.Arcanus a Belial táhli kozu do úkrytus Beleth a Lalií v patách. Pečovatelským pohledem jsem přejela po své dceři, která vypadala v pořádku, ačkoliv rozcuchaně. Přivítala jsem ji, když ke mně přišla a nechala ji, ať se v klidu nají.
Sama jsem si vzala nějaké maso a najedla se a když jsemsi všimla, že i Parsifal je po jídle, šla jsem za ním se svou otázkou.
Lalie mezitím šla na procházku. "Dobře, obřad provedeme až se vrátíš," houkla jsem k ní a nestihla už nic víc, protože mi její ocásek mizel mezi stromy. Šla sice pomalu, ale já zareagovala moc pozdě na to, abych ji stihla ještě o něčem poučit. To zvládne, ví, co má dělat, pomyslela jsem si. Musela najít nějaký amulet a pak už jsme mohly vyrazit.
Proto byl ideální čas teď mluvit s Parsifalem. Jeho tón mne ale zneklidnil. Loupla jsem jediným zdravým okem po místě, kde mi Lalie zmizela a posadila se s jednou nohou nervózně přizvednutou. Obavy a strach jsem často nepociťovala a pokud, tak jsem je nedávala znát, takže se Parsifal mohl cítit poctěn. "Potřebuji vědět, jak jej vykonat," řekla jsem skálopevně, ačkoliv byl můj hlas prosycen obavami, které mohl pocítit i on.

Nebyla jsem nejsilnějším vlkem na světě, dokonce ani na tomto poloostrově a ani v této smečce. Byla jsem navíc i handicapovaná ztrátou jedinoho oka, což mi měnilo persepci hloubky a tak jsem to neměla nejjednodušší. Naštěstí pro Parsifala jsem byla slepá dlouho a naučila se s tím žít a pracovat, takže jsem stáhla kozu umně k zemi, zatímco on ji dodělal.
"Děkujeme Warre za tvůj dar, jeho život nepřijde nazmar," vznesla jsem tichou modlitbu a pak se oklepala. Byla jsem rozcuchaná, ale jinak v pořádku. Netušila jsem, jak je na tom druhá skupina a podívala se na Parsifala, jestli se za nimi vydá, ale nevypadal na to.
Místo toho rozhodl, že kozu odtáhneme do úkrytu a počkáme tam na ně. Pochválil mne a já vděčně sklopila hlavu. "Tvé lovecké zkušenosti jsou také chvalitebné. Strategie a práce s rozličnými osobnostmi ti jde přirozeně," řekla jsem mu. Myslela jsem to upřímně. Parsifal se hodil na vyšší pozici v hierarchii a pokud by byl v chrámu, o čemž jsem už chvíli pochybovala, ale neměla žádný hmatatelný důkaz, jistě by byl nástupcem Otce. "Má otázka počká," řekla jsem a pomohla kozu odtáhnout. naštěstí to šlo rychle a snadno a brzy jsme se ocitli před úkrytem, kde jsem kozu pustila.
"Jistě sis všiml, že má dcera je již ve věku, kdy by měla být zasvěcena jednomu z bohů," začala jsem trošku zeširoka. "Nicméně vybrala si boha, jehož ceremoniál je mi znám pouze z teorie. Nemáš náhodou zkušenost se zasvěcením do služeb Monna?" zeptala jsem se ho.

7 | 10 | utřinos, placatým, malinkatými, pažravec, chocholka

V chrámu jsem byla od té doby, co si pamatuji. Moje první vzpomínky jsou na Matku představenou a sestry, které mne vychovávaly a vedly k víře. Dle jejich počínání a slov jsem pochopila, ikdyž jsem byla stále malá s placatým mozkem, že nejsem jejich potomkem, nicméně jejich láska a péče mi opravdové rodiče bez problémů nahradily. Malinkatými krůčky jsem se stávala sama sestrou, ačkoliv to prvně znamenalo projít pozicí akolytky. Chocholka, která mi v mládí narostla byla velmi rychle sražena novými povinnostmi a vědomostmi, které jsem si musela nacpat do hlavy, a že toho bylo! Učení o víře, o bylinách, o zranění, o psychice, o pomoci, o světě kolem a o všem možném dalším, až z toho šla jednomu hlava kolem. Nebyla jsem ale žádný utřinos, takže jsem vykonávala své povinnosti dle instrukcí a pilně se vzdělávala. Nechtěla jsem, aby si o mě ostatní akolytky myslely, že jsem jenom přiživující se pažravec, kterého chrám neměl jinou šanci než přijmout a postarat se o něj. Chtěla jsem se zavděčit!

Utřinos

Černého vlka jsem správně odhadla na Arcana a vděčně jsem jemně sklonila hlavu, když se představil. Belial se ještě tázal na používání magie a já natočila uši k odpovědi, které se mu dostalo. Ještě jsem neviděla, aby někdo používal kouzla k lovu (Parsifala jako kořist jsem při minulém lovu nezaznamenala), takže jsem si ani nedokázala představit, jak by to fungovalo. Lesem zaznělo vytí dvou hlasů, ale bylo zdejšími vlky ignorováno, takže jsem se tím příliš nezabývala. Pravděpodobně to měli pokryté někým jiným. Tohle přece nebyla celá smečka.
Ani jsem se nenadála a slova se ujal Parsifal, kterého jsem se pořád chtěla na něco zeptat. Mlčky jsem poslouchala a zaznamenala, jak Lalii přiřadil k Arcanovi. Hodila jsem jeden pohled po Belialovi, prosebný, aby dal na mou dceru pozor. Byl to její první velký lov. "Beleth to zvládne, je už dost stará," ujistila jsem Lalii, která se snažila z lovu vyvléci. "Ty to taky zvládneš, drahá," dodala jsem k ní s úsměvem a jemně ji drcla do tváře, než jsem se rozcupitala za Parsifalem, který přesně věděl, kam jít.
"Potřebuji si s tebou potom promluvit," řekla jsem k němu polohlasem, protože jsem nechtěla vyrušit jeho koncentraci a ani stádo, ke kterému jsme se blížili.
Potom jsem jenom zaujala svou pozici a čekala, až se kamzíci poženou k nám. Netrvalo dlouho a stádo už skákalo lesem a Parsifal jednu kozu oddělil. Připojila jsem se k němu a zkušeně se koze pověsila na krk, až jsem ji setrvačností stáhla k zemi. Kníkla jsem, když jsem byla kozou přimáčknuta a pustila ji, ale rychle jsem se vzpamatovala a znovu ji chytila. Neměla jsem ale dost sil na to, abych ji na místě zabila. Držela jsem ji na zemi a doufala, že Parsifal je hned vedle, aby ji ukončil.

6 | 10 | hrdina, drama, životabudič, problémem, cynik

Poslat mne pro borůvky by nebylo zas takovým problémem, kdyby to nebyla cesta daleká a já už při příchodu na stráň necítila bolest v sotva zotavené tlapce a únavu. Musela jsem se ale překonat a nedělat z toho takové drama, přecijen nešlo o nic, co by mě mělo zruinovat. Nasbírala jsem tolik borůvek, kolik jsem jen unesla a pak se s nimi vydala zase zpátky. Plod borůvky byl životabudič, takže jsem si sama několik z nich dala, až mi z toho zmodral jazyk. Nebyla jsem cynik, abych si pomyslela, že vyslání mne mělo nějaký nepřímý význam, nedej Annan aby to byl snad trest nebo tak něco. Bylo to spíše jen takové malé dobrodružství a já byla v té nejdůležitější roli, byla jsem hrdina, nebo spíše hrdinka tohoto malého příběhu. Šla jsem pro borůvky a vracela se s nimim přes hory i přes údolí, aby můj chrám měl zase dost do zásoby. Jeden výlet na doplnění zásob stačit nebude, pomyslela jsem si už teď se mentálně připravovala na to, že hned další den sem půjdu znova.

Cynik