Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Ovšem, ještě jednou díky," řekla jsem Parsifalovi, když odcházel, ikdyž očividně mé povolení nepotřeboval a začal se vzdalovat. Jeho světlá oháňka mizela podél pobřeží a já se mohla věnovat znovuzrozené dceři.
"To je dobře," vydechla jsem, opakujíc její vlastní slova jako mantru. Byla jsem ráda, že přežila a že se cítila dobře byl bonus navíc. Tázala se na to, kam Parsifal jde. "Těžko říci. Pravděpodobně se vrátí zpátky do smečky, přecijen povinnosti čekají," dodala jsem tónem, který naznačoval, že i my jsme měly závazky. Lalie teď byla zasvěcena bohu a musela tak konat. Vzdávat mu hold, vytvořit oltáře či jiné důležité předměty a tak. Kéžbys tady byl, Eladane, pomyslela jsem si toužebně. Byl také Monnovým uctívačem a jistě by dceru provedl všemi náležitostmi bez problémů.
"Mezitím ale... Můžeme si na chvíli oddechnout," uvolila jsem si být na chvíli lenivá a dívala se na vlny moře. Připomínaly mi hodně věcí a nostalgicky mne táhly zpátky do časů v chrámu.

Pohledem jsem Lalii hypnotizovala. Kdyby to šlo, pohledem bych ji zvedla a zatřepala s ní, ale nezbývalo mi nic jiného, než čekat a každá vteřina byla minutou a minuta hodinou. Slunce cestovalo po obloze a já pod jeho loučemi tála v kaluž bezmoci. Co jsem zmohla proti boží vůli? Byl tohle opravdu Laliin konec?
Lalie! vydechla jsem, když začala kašlat. Voda jí vystříkla z tlamy a začala ji vykašlávat ven, převalujíc se na písku sem a tam. Parsifal, který nad ní celou dobu stál jako písečná socha, pronesl závěrečná slova, která mne uvolnila z transu a já vyběhla za Lalií. Přimáčkla jsem ji k sobě v horoucím objetí se slovy: "Lalie, zlatíčko, tys to zvládla! Jsem na tebe hrdá! Jsem tak ráda!"
Nechovala jsem se spořádaně, přiměřeně, ale bylo mi to jedno. Všechny emoce teď musely ven a po mých tvářích se kutálely tiché slzy, zatímco jsem svou dceru držela v objetí. Tak moc by mi chyběla, kdyby si ji Monn nevybral, nedokázala jsem si to ani představit.
Konečně jsem ji pustila a dovolila jí se pořádně nadechnout, bohové vědí, že jsem ji svou lásku utlačovala. "Jak se cítíš?" zeptala jsem se jí opatrovatelsky a poté pohledem přejela k Parsifalovi, který stál opodál a vypadal trochu ztracený v sobě. "Děkuji," řekla jsem mu vděčně.

Přicházelo ráno. Netušila jsem, že jdeme právě akorát včas, ale kdybych to věděla, jistě bych to brala za znamení dobré vůle bohů. I přesto jsem měla obavy o život své dcery, nicméně snažila jsem se to nedat najevo a navíc jí dodat odvahy. Řekla mi, že to zvládne, nicméně její hlas, mladý a pružný, lehce zaškobrtl o stupínek strachu. To mne však nerozhodilo, kdyby se nebála, myslela bych si, že je bláhová. Každý se obával rituálu, opravdu každý. Důvody byly různé, ale nikdo před bohy nepředstupoval beze strachu v srdci.
"Já tebe víc," broukla jsem něžně k Lalii, než to všechno započalo.
Lalie přišla k Parsifalovi, který mezitím vytvořil z mušlí malý půlkruh, jehož otevřená strana vítala příboj vln. Stál ve vodě, která mu sahala po hlezna a Lalie šla za ním. Zůstala jsem stát na břehu, nervózně jsem tikala ocasem a cítila jsem, že se mi úží dech, až přestávám dýchat úplně, nicméně jsem plně věřila v Parsifala, bohy i Lalii. Věřila jsem, že všechno dopadne tak, jak má.
Sledovala jsem obřad krom ocásku ztuhle, ale jemně mnou škublo, když Parsifal zatlačil Lalii pod vodu. Viděla jsem, jak na místě mé dcery je neporušená vodní hladina a po nějaké době, jak na hladinu vyplaval roj bublin. Na co čeká? přemítala jsem. Očividně už byla bez dechu, tak proč ji tam držel déle? Viděla jsem, jak se dívá na slunce, jak sleduje jeho pohyb zpod moře nad něj a když slunce plně vystoupilo nad obzor, konečně se pohnul. To už byla Lalie pod vodou nějakou dobu. Parsifal ji podebral, otočil a položil její hlavu do polokruhu mušliček.
Nedýchá, všimla jsem si. Přimrazená na místě jsem ale nehodlala zasáhnout, ačkoliv jsem moc chtěla. Nedokázala bych to ale. Bohové měli mou důvěru, měli mé srdce i mysl a já věřila, že všechno dopadne tak, jak má. Ikdyby to znamenalo, že Monn si Lalii nevybere a ona umře.
Bojuj, dítě, bojuj! vysílala jsem k ní své povzbudivé myšlenky. A tyhle myšlenky se přeměnily v něco, co Lalii prostoupilo do mysli. Halucinace, která ji povzbuzovala v tom, ať bojuje za svůj život, ať se nadechne. Ať už to bylo lákavé světlo v černé prázdnotě, pocit nebo obličeje, cokoliv, co Lalii mohlo pomoci.

// Magický palouk

Parsifalova nálada se lehce zvrtla, což jsem poznala z jeho mzutého tónu při odpovědi na mou otázku. Byla snad hloupá? On věděl lépe než já, jaká pláž bude dostačující, takže pokud by tato nebyla vhodná, mohli jsme se posunovat podél pobřeží dál, dokud nenajdeme nějakou vhodnější k obřadu.
Následovala jsem ho a zařadila se vedle dcery.
"Buď statečná, drahá," řekla jsem pevným hlasem. Byla možnost, že to nepřežije, že si ji bůh Monn nevybere, nicméně jsem váhala s tím, jestli jí něco takového sdělit. "Monn je vrtkavým bohem, mocným. Nezpochybňuj svou oddanost a statečné srdce, bij se o jeho přízeň," rozhodla jsem se jí nakonec dát radu. Obřad bude nebezpečný, musela se zocelit a být si jistá svými schopnostmi.
Doazili jsme na pláž. Písek pod nohama nebyl stabilní půdou a tak jsme lehce zpomalili. Nekonečná modrá plocha před námi se vlnila a slaný vzduch nám šmodrchal srst. "Můžeme?" zeptala jsem se jak dcery tak Parsifala a pak jsem čekala, jestli od něj dostanu nějaké pokyny pro obřad, kdybych měla pomoci.

// roh hojnosti

Oba dva mí společníci mlčeli jako hroby. S příchodem rána se nám na louce naskytl pohled na moře před námi. První paprsky z východu se ťtřpytivě odrážely na líných vlnách pozvolna postupujících směrem k písečné pláži. Toto místo vypadalo z dálky klidné a příjemné, nedokázala jsem si představit, že by se zde obřad zvrtl a Lalie se utopila.
Zpomalila jsem krok a rozhlédla se. Tohle nebyla jediná pláž a kdo ví, zda-li neexistovalo nějaké nepsané pravidlo o tom, jak by pláž měla vypadat. “Parsifale, bude tato pláž stačit?” zeptala jsem se vlka a otočila se na něj, abych slyšela jeho odpověď. Očima jsem loupla po dceři, na které jsem viděla mírné známky nervozity, nicméně to se dalo očekávat a tak jsem se příliš jimi nezaobírala.

// za Parsifalem

// Asgaar

Přikývla jsem Parsifalovi, když se tázal, zda-li jsme připravené. Já byla a Lalie šla také. Její zápal od zimy už trochu ochladl, nicméně jsem věřila, že kdyby si to rozmyslela, dala by mi vědět.
Rozešly jsme se přes velkou travnatou pláň, kde nám trsy trav sahaly až k bokům. V dáli jsme viděli hlavy velkých kopytníků, kteří se sem přišli napást a sem tam mezi stébly proběhla jiná zvěř. Slyšela jsem pípání křepelek a koroptví, slyšela dupot zajíců a v jednu chvíli jsme dokonce vyrušily bažanty, kteří se vznesli s hlasitým pleskáním křídel nad trávu a pak zmizeli o kus dál. Jaro bylo v plném proudu.
"Protože je Bratrem a ví o obřadu Monn více než já," vysvětlila jsem Lalii polohlasem. Parsifal šel za námi, ale nijak se do konverzace nezapojoval. Nic víc jsem od něj upřímně neočekávala. Jeho přítomnost mne ale uklidňovala a dávala mi stabilitu. Nebyla jsem na to sama.

// Magický palouk

// Tulipánová louka

Lalie celou dobu mlčela a když jsme se konečně rozešly zpátky do lesa, čekala jsem, že se rozmluví, ale zůstala tiše. "Trápí tě něco, dítě?" zeptala jsem se jí starostlivě, když jsme se blížily k hranicích lesa. Parsifal čekal mezi prvními stromy, schován před deštěm, který nás stihl už úplně promočit.
"Až déšť pomine, můžeme vyrazit," řekla jsem Parsifalovi, jen co jsem na něj zamávala ocasem. ostružinka na jeho krku pěkně kontrastovala s jeho světlým kožichem. Celkově jsem na něj teď měla jiný úhel pohledu, když jsem věděla, na čem stojím. Byl to můj Bratr, byli jsme si rovni postavením ač ne vědomostmi, ale to bylo přirozené. Litovala jsem ho, že nemohl vyrůstat v chrámu celý život, ale na druhou stranu život tady mu dal věci, které by tam nezískal.
Odpočívala jsem a sušila se, než vyšlo slunce a déšť ustal. Krajina byla promočená, ale to nám v cestě nebránilo. "Můžeme?" usmála jsem se na oba dva a pak vyrazila. Belial mi řekl, kudy jít.

// roh hojnosti (středozemka)

S příchodem rána jsem začala cítit ve vzduchu bouři a déšť. A taky jsem ji měla brzy pocítit na vlastní kůži.
Regis vypadal překvapeně, skoro jako kdyby málokdy potkával někoho, kdo se zajímá o jeho povolání. Upřímně mi to udělalo radost, že jsem mu zlepšila den. Jeho oči se totiž rozzářily jako dvě hvězdičky a já věděla, že jde opravdu o jeho velkou vášeň. Sdělil mi, že potkal Sionna a ten mu o mně řekl. "Ano, mimo jiné," pokývala jsem hlavou. "Je to základní kámen vědění mého Chrámu," přitakala jsem klidně. Překvapilo mne, že mi o tom Sionn neřekl. Viděli jsme se zatím ale jenom dvakrát, ale při srazu na lov se alespoň slovem zmínit mohl. Pravděpodobně zapomněl. Jistě má plnou hlavu jiných důležitých věcí, uklidnila jsem se. Nemyslela jsem si o něm nic zlého a jistě šlo jen o nedopatření.
"To je moudré. Jistě máme oba dva nějaké vědomosti navíc, které by bylo vhodné si vyměnit," souhlasil jsem s Regisem, který mi dával instrukce k jeho domovu. Meduňkový les za kanci, vedle bažin a růžového háje. Za vodou, snažila jsem si dát jeho popis do souvislostí, ale pravdou bylo, že jsem zdejší kraj neměla tak procestovaný jak bych chtěla. "Mileráda se stavím, až to čas a povinnosti dovolí," řekla jsem mu zdvořile a myslela to upřímně. Přišlo mi, že Regis je příjemnou společností.
"Nechť tě Annan opatruje, Regisi," rozloučila jsem se s ním skoro jednohlasně s Lalií. Regis se otočil a prchl pryč. Bouřka na sebe nenechala dlouho čekat a začalo lét jako z konve. "Pojďme, drahá," otočila jsem se k Lalii. "V lese na nás čeká Parsifal," dodala jsem a briskně se rozešla zpátky k lesu. Utíkat před deštěm stejně nemělo cenu.

// Asgaar

Lalie si stoupla vedle mne a ani nedutala. Mohla jsem se tak plně soustředit na cizího vlka přede mnou, který vypadal vysíleně. Nebrala jsem si to ale moc k srdci, neboť jsem jistě nebyla důvodem jeho propadu nálady. Nebo jsem si tak alespoň nepřipadala.
Představil se jako Regis a uvedl své zaměření. Konejšivě jsem se na něj usmála, když se mne ptal na zcela očividnou věc. “Ano,” odpověděla jsem mu bez špetky posměchu v hlase. Možná byl jenom nervózní.
“Ráda Vás poznávám, Regisi,” usmála jsem se na něj zdvořile. “Bylinkářů, kteří nejsou vázáni na Chrámy, je na světě pomálu,” dodala jsem obdivně. “Je to velmi podceňovaná profese, ačkoliv nesmírně užitečná,” broukla jsem ještě a jediným zdravým okem jsem loupla na Lalii, která mlčky stála a čekala.
“Ráda bych si s Vámi popovídala, ale tlačí na mne povinnosti, které byly už dlouho odkládané,” omluvila jsem se a hlavou jemně naznačila směr zpátky k lesu. “Doufám, že prominete mou nezdvořilost,” řekla jsem jemným hlasem.

// Asgaar

Nechala jsem Parsifala čekat mezi stromy a vydala se na louku. Zrzavý vlk a Lalie šli mezi tulipány hezky vidět a protože jsem před nějakou dobou vyla nedaleko odsud, jistě Lalie už věděla, že se k ní blížím.
Nebe bylo zatažené velkými šedými mraky a hrozilo, že začne pršet. Když jsem se podívala pořádně, vypadalo to, že v takovém případě by nás déšť stihl na docela dlouhou dobu. Než dojdeme k moři tak by se mohlo vyčasit, pomyslela jsem si netušíc, jak daleko moře vlastně je.
Šla jsem klidným krokem a přívětivě zvedla koutky, když jsem se dostala k Lalii a cizinci.
"Požehnán buď den," pozdravila jsem oba dva a zastavila se vedle dcery, kterou jsem obdarovala jemným dotekem čumáku po líci. Už byla skoro dospělá, rituál by měl proběhnout co nejdříve. "Jsem Hyetta, kněžka bohyně Annan," představila jsem se. "Omlouvám se, že vás vyrušuji a kradu Lalii pro sebe, ačkoliv je to jistě skvělá společnost," řekla jsem omluvně cizinci, které jsem si při svých slovech prohlížela. Byl menšího vzrůstu, šlachovité postavy a měl docela dost velké uši. Na boku měl brašničku a voněl býlím, převážně pelyňkem. Sbírá kvítí? napadlo mne a podívala se do jeho růžových očí. Byl docela pohledný.

// Zrcadlové hory

Následovala jsem Parsifala do lesa a špicovala uši, jestli uslyším pištění vytí své dcery. Zatím k mým slechům nic nedolehlo, ale nepanikařila jsem, jistě nebyla daleko. Parsifal i oznámil, že na území není, což by mnohé neuklidnilo, ale mne to naopak přineslo klid. V tom případě chvíli potrvá, než přijde, pomyslela jsem si a na jeho slova přikývla.
Šli jsme podél hranic a já podle vzoru Parsifala zanechala několik kadeřavých chlupů v borkách stromů nebo si někde přičapla. Tohle chování mi bylo nové, takže jsem to nedělala s takovou samozřejmostí jako on. "My jsme les kolem Chrámu neznačkovali," poznamenala jsem poté, co mi jeden strom několik chlupů vytrhl docela nevybíravě. Les byl známý mezi vlky a kdo chtěl, mohl přijít a najít nás. Navíc nás bylo dost na to, aby na nás vlk narazil i mimo Chrám a dozvěděl se o naší přítomnosti. Les jsme si nenárokovali, zkrátka jsme v něm jenom žili.
Parsifal několikrát přiložil ucho ke kameni a já už věděla, co dělá. Sama jsem to ale neudělala, nepotřebovala jsem vědět, kde kdo v daný moment je. Když jsme procházeli kolem hranic, všimla jsem si Beliala a nějakého cizince u hranic. Mávla jsem na Zelenookého ocasem a pokračovala za Parsifalem.
Zastavili jsme se mezi stromy a dívali se na louku plnou tulipánů. Mezi nimi byl zrzavý vlk a Lalie. Takto zrána vypadali na louce oba dva velmi malebně, skoro mi to až vyrazilo dech. Lalie vypadala tak samostatně a schopně, že jsem div pýchou nepraskla. "Ano, to je ona," usmála jsem se a Parsifal mohl cítit moji pýchu a lásku k Lalii na krátký moment stejně silně, jako jsem ji cítila já.
Už jsem měla nakročeno k louce za dcerou, když se Parsifal zeptal, jestli má jít s námi. Došlo mi, že mluví o rituálu a tak jsem se na něj ohlédla a lehce naklonila hlavu na stranu. "Ano. Narozdíl ode mne víš, jak rituál přesně provést," řekla jsem mu. Sám mi tvrdil, že bych rituál já dělat neměla a že jej vykoná, když mu já pomohu vykonat ten jeho. "Vyzvednu Lalii a můžeme vyrazit," řekla jsem a vydala se na louku

// Tulipánová louka

// jeskyně

Jaro už se opravdu nedalo popírat. Po sněhu už nebylo ani památky a země kvetla všemožným býlím. Spokojeně jsem se dívala na všechny rostliny klíčící v našem okolí a zaznamenávala si do paměti ty, které jsou nejužitečnější pro kněžku Annan. Existovalo i býlí, které se dalo využít mimo mou specializaci, nicméně na tvorbu afrodiziak jsem sice byla vyškolena, ale praxi jsem měla minimální.
"Ano, chci obřad uspořádat co nejdříve," odpověděla jsem Parsifalovi a obešla spadlý strom, který nám stál v cestě. Nechtělo se mi ho přeskakovat nebo podlézat, zvolila jsem si ho obejít čistě proto, že to vyžadovalo méně energie.
"Neměla by být daleko," usoudila jsem na jeho další slova. "Pokud se neozve, bude se tvůj čich hodit," dodala jsem ale po chvíli. Les se blížil a když jsme byli na hranicích, zavyla jsem, abych svou dceru přivolala. Jestli byla někde poblíž lesa, jistě mě slyšela.

// Asgaar

Byla jsem spokojená s tím, jak všechno proběhlo. Garrong nad námi vskutku bděl, neb Parsifal zůstal živ a zdráv místo toho, aby se proměnil v živoucí pochodeň. Poděkoval mi a jeho vděk byl natolik hluboký, že se poklonil až k zemi. Mírně jsem sklonila hlavu, přecijen to nebyla jenom moje zásluha.
Bylo načase se vrátit do lesa a protože Parsifal byl spíše vlk činů než slov, vyrazil vpřed a já za ním.
Následovala jsem ho jeskyní, zatímco dohořívající oheň nám osvětoval cestu ven. Musela jsem jít opatrně, protože byla noc a já špatně viděla jen s jediným okem. Jakmile jsme ale opustili jeskyně, políbilo nás ranní světlo a hned se mi šlo o něco lépe.
Myšlenkami jsem se mezitím zatoulala jinam. Doufám, že je Lalie někde poblíž, mohli bychom vyrazit rovnou. Čím dříve, tím lépe, její první rok už uplynul, snažila jsem se představit si, jak to celé bude probíhat, ale obavy mne držely svázanou.

// zrcadlové hory

Vše bylo připraveno. Oheň plápolal a ačkoliv byla jen půlka z něj reálná a ta druhá byla halucinací, ani jeden jsme to nepoznali. Parsifal si sundal svůj přívěšek na zem, což mi nikterak nevadilo. Důležité bylo, aby prošel nahý.
Zůstala jsem stát na jedné straně cesty a čekala. Očekávání ve vzduchu rostlo s akždou vteřinou, kdy se nehýbal, dokud se jeho tlapy nepohly a nevstoupily do plamenů. Oheň olizoval jeho nohy, boky i hlavu, když procházel ohnivými jazyky, které jej obklopovaly. Dech se mi zatajil a sledovala jsem, jak se z plamenů noří neposkvrněný.
Ustoupila jsem a nadechla se, překvapena nedostatkem kyslíku ve svých plicích. Cítila jsem spálenou srst, ale po prohlídce Parsifala jsem seznala, že jenom pár chlupů mu chytlo, ale oheň se nerozšířil.
“Parsifale, Garrong tě přijal mezi své následovníky. Čiň tak v jeho jménu a stůj hrdě po jeho boku, neb až do konce nad tebou bude shlížet,” řekla jsem podivala se na oheň, který dramaticky klesl, jako kdyby uhašen dechem někoho mocného. Jen pár plamenů zůstalo hořet, ale rychle mizely.
Vyprsila jsem se a na Parsifala se podívala skoro až pyšně. “Vítej mezi námi, Bratře,” usmála jsem se na něj vřele. Teď jsme si byli rovni, co se postavení v Řádu týkalo. Také to znamenalo, že mohl vykonat obřad pro Lalii. “Vrátíme se?” zeptala jsem se. Nebylo nač otálet.

“Ovšem,” přitakala jsem. Já sama povolení měla, asi, uź jsem si to nepamatovala, ale věděl o tom Belial a nevypadalo to, že by to jemu vadilo.
Parsifal se pustil do shrabování suchého dřeva a já ho brala z hromady, kam ho nosil a vytvářela z něj větší plochu, takový chodník ze suchého dřeva, řekněmež. Parsifal musel projít ohněm a buď se dělala ohnivá stěna, ale na tu jsem v jeskyni neměli moc podmínky nebo chodník, skrze který prošel. Dávala jsem větve přes sebe a chystala je tak, aby šlo o pevný chodník, který lehce vzplane.
“To bude stačit,” usoudila jsem po chvíli práce a pak vzala křemeny a jeden přiložila k tenkým suchým větvím a chrastí a roští a druhý vzala do tlamy mezi zuby. Už jsem měla zuby po tomhle trochu obroušené, takže jsem se nestrahovala o nějaký ulomený zub. Začala jsem křesat a jiskry na sebe nenechaly dlouho čekat. Nějakou dobu ale trvalo, než větve chytly.
Pak už nebylo cesty zpět. “Dej mi svůj přívěšek, ohněm musíš projít nahý,” řekla jsem Parsimu a pak buď jeho přívěšek převzala nebo ne.
Postavila se na jeden konec cesty a zatímco se oheň rozrůstal, pronesla jsem: “Mocný Garrongu, pohleď na nás a pocti nás svou přítomností, neb v dalších okamžicích tvým ohněm projde živá duše toužící po doživotní službě pod tvou ochranou.” Atmosféra v jeskyni zhoustla, jako kdyby se nás opravdu stočil zrak všemocného boha. Oheň při vyslovení bohova jména prudce vzrostl a jeho plameny byly rudé, žhavé. Jejich žár jsem cítila až do morku kostí.
“Parsifal, daleko od svého Bratrstva, ale s Řádem v srdci, stojí před Tebou a žádá o místo v řadách věrných,” uvedla jsem Parsifala a pak už bylo jenom na něm, zda-li rudými plameny projde.