Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechtěla jsem nutit Varju do něčeho, co by nechtěl. Ale bylo vidět, že malá Borůvka ho nadchla, a proto jsem doufala, že se smečkou souhlasí. "Samozřejmě tam dojdeme a uvidíme, když to bude stát za starou bačkoru, tak můžeme jít pryč," snažila jsem se ho podpořit, aby byl v klidu.
Byla jsem ráda, že s tím souhlasil. Usmála jsem se, máchla ocasem a netušila, co víc na to dodat. Prostě to tak bylo.
Hned jsem se cítila lépe, když mi to potvrdil a drcnul do mě zpátky. "Snad ano, uvidíme," dodala jsem s úsměvem a pustila se do vytí. Netrvalo dlouho a Varja se ke mně přidal, takže nám to pěkně ladilo a znělo to po celém území. Na pár sekund jsem přestala, abych se nadechla a polkla sucho v krku, ale pak jsem zase pokračovala. Netušila jsem, že si to takhle užiju a vesměs mi nějaká bouřka byla ukradená.

Souhlasně jsem mu potvrdila jeho odpověď a usmála se. "Přesně tak! Dopadlo to tak, jak mělo. Asi je ti souzeno být se mnou v Borůvce a starat se o tamní vlčata," zazubila jsem se a při té představě jsem se nemohla přestat usmívat. "Určitě nás přijmou, je nám to souzeno. Uvidíš," dodala jsem s nejvyšší dávkou pozitivismu.
"Teď už si tady, za chvíli budeš mít smečku a boj to nebude," dodala jsem a oklepala hlavu. "Navíc máš mě, jsme na to teď dva." Nechtěla jsem se mu vnucovat, ale byla jsem ráda, že jsem našla přítele, jako je právě Varja. Z nějakého důvodu jsem tušila, že se na něj můžu spolehnout a věřit mu.
Když potvrdil, že bychom byli super duo, začala jsem vrtět ocasem. "Jak byli, snad jsme!" Dloubla jsem do něj tlapkou a zazubila se. Jeho další dodatek mě donutil se zasmát. "No, snad jednou vlčata budu mít, ale kdo ví, co osud pro mě přichystá," máchla jsem tlapkou ve vzduchu a pokrčila ramena. Zatím se žádný vlk, nebo vlčice, nebo kdokoli, s kým bych chtěla být, nenašel.
V tom se rozezněl hrom. Skrčila jsem se, když Varja navrhl, jestli si zavyjeme. Přitakala jsem, nelenila a hned se do toho obula. Sametovým hlasem, který ze začátku trošičku zachraptěl, jsem se naladila na příjemnou notu a zavyla tak, abych přehlušila tu bouřku, která nás akorát nutila být zavření zde, v jeskyni.

Souhlasně jsem přikývla. Pak jsem se ho musela zeptat, kde se s vlčetem setkal. "Jasný, to je celkem brnkačka! Prostě půjdeme k vodě," dodala jsem a nadšeně mrskala ocasem. "Jo! To zní skvěle, určitě jsem pro," zaradovala jsem se a nemohla se dočkat. To zase neusnu.
Chtěla jsem ho po tom, co mi řekl, obejmout, protože mi ho bylo trošku líto. Zároveň jsem byla ráda, že to takhle dopadlo. "No ještě, že si v žádné smečce neskončil. Jinak by si nebyl tady a nešli bychom se podívat do Borůvky," radostně jsem si oblízla čenich.
Na naši ironickou konverzaci o tom, že nechci vlčata, mi přitakal a já se jen culila. Nešlo mi moc takhle vtipkovat, raději jsem říkala věci tak, jak jsou. Ale byla to sranda! "Pár plánů mám. Asi. Ale život většinou už svoje plány má, takže si můžu vymýšlet co chci a stejně to dopadne tak, jak mi je souzeno," doplnila jsem a pokrčila rameny a úsměvem. A tak to má prostě být.
Přikývla jsem a poslouchala ho. "Malá Borůvka? To zní strašně hezky!" Zazubila jsem se a zastřihala ušima. Až jsem z té představy, jak jdeme do Borůvkového lesa, zapomněla na nějakou bouřku, která se už pomalu ozývala okolo nás. "Já bych raději o ně pečovala, než je učila. Takže tse, byli bychom ta nejlepšejší dvojka! Doplňovali bychom se, bude to super!"

//Badri & Varja se hlásí do služby! ^^

Měl pravdu, bylo to tak. Asi bylo na čase se tu zastavit a porozhlédnout. "Asi máš pravdu," přikývla jsem souhlasně. "Hehe, to jo, pravda!" Zakývala jsem více hlavou ve znamení souhlasu.
"Právě, raději bych si popovídala se Životem," zasmála jsem se. "Se Smrtí asi kámošky nebudeme, i když, třeba je fajn, předsudky dáme stranou," dodala jsem ještě mezi smíchem.
Borůvková smečka, borůvková! To je sen, pomyslela jsme si. "Tak jooo!" Zaradovala jsem se a poskočila si radostí. "A kde si ji potkal? Víš, kde to bylo? Bude to určitě poblíž," přemýšlela jsem nahlas a plánovala, kudy tam půjdeme.
"To je zajímavé," řekla jsem na jeho odpověď ohledně smečky. "A od tebe milé, dospělé," doplnila jsem. "Myslím, že by se vlk měl postarat o rodinu. Ale smečka je přeci jen fajn, jeden se má kam vracet, má tam přátele, rodinu," řekla jsem a představila si les plný borůvek. Snažila jsem se si to nevysnít až moc hezky, abych pak nebyla zklamaná.
Při poslední poznámce jsem se zasmála a přikývla. "Joo, já vlčata nechci. Ani dvě, ani tři, natož čtyři," začala jsem, "ani nechci žádnou vlčici, která se bude jmenovat po mně," zazubila jsem se. "Ale kdo ví. Třeba vlčata mít nebudu, mně stačí se o ně jen starat, i když nejsou moje," doplnila jsem ještě. Pak jsem pokrčila rameny. K tomu mít vlčata je potřeba ještě jedné věci a emm, no, zatřepala jsem lehce hlavou a usmála se. Večer už pokryl oblohu temnými mraky a bouřka byla za rohem. Sklonila jsem uši a doufala, že to bude rychlé.

Usmála jsem se a máchla ocasem. "Třeba ano, to by bylo skvělé, ale prošla jsem toho už docela dost, ale naděje umírá poslední, že," máchla jsem spokojeně ocasem. "Asi jo, máš pravdu. Už není moc kam spěchat," přikývla jsem souhlasně.
"Asi jo, to by bylo nejlepší, kdybychom někoho našli," přikývla jsem souhlasně. "Taky bych byla raději, kdyby nás slyšel Život, než Smrt, z nějakého důvodu," zazubila jsem se a oklepala se.
Na jeho další poznámku jsem se usmála a potvrdila mu, že to myslím vážně, přikývnutím.
"Opravdu?" Zeptala jsem se, když se rozmluvil o smečce. "Borůvková?" Rozzářila jsem se. Celá. Tak strašnou radost jsem měla! Jestli to byla smečka plná borůvek, tak jsem měla jasno. Pro vlka vegetariána to je prostě jasná volba. "Mají vlčata?! TAK TAM MUSÍME JÍT!" Zakřičela jsem a pak jsem stáhla uši ke krku. "Promiň, omlouvám se, nechala jsem se unést," dodala jsem. To znělo jako úplný sen! Vlčata, borůvky. Co víc bych měla potřebovat? "To najdeme, prosím, prosím, že tam půjdeme?" Zamrkala jsem na něj andělsky a doufala, že se tam se mnou určitě vydá.
Usmála jsem se a rozvrtěla ocas. "Děkuju!" Zavrtěla jsem se nadšeně a poslouchala. Netušila jsem, jak to přesně myslí, ale bylo mi blbé se ptát, protože bych vyzněla hloupě. Když do mě dloubl, pochopila jsem to. Jen jsem netušila, co na to mám říct. "Ale jdi ty," zazubila jsem se trochu nervózně. "Noo a," začala jsem větu další otázky, "nad vlčaty si přemýšlel třeba?" Zajímalo mě, třeba vůbec vlčata vlastní nechce.

"Aha, tak to pak chápu," usmála jsem se a přikývla. "Ano, váhám. Jsem tu chvilku a cestuju hlavně proto, protože hledám svého bráchu. Cestuji už tak dlouho, že by bylo fajn se zase usadit, ale zase ho chci najít a nechci ztrácet čas, takže jsem rozpolcená," protáhla jsem poslední slovo a pohled sklonila do země.
Hned na to mě ale Varja rozesmál. "Třeba to už budu mít dva ocasy!" Zasmála jsem se, i když v hlavě mi to znělo vtipněji, ale nevadí. "Tak se pak tady můžeme projít a uvidíme, jestli někoho potkáme," doplnila jsem. Varja byl fajn, ale bylo by dobré poznat i další vlky. "Tak jo! To je super nápad! Třeba uslyší to naše vytí," zazubila jsem se, i když jsem s blížící se bouřkou byla mírně nervózní. Ale ne tak, jako bych byla, kdybych tu byla sama. Pak jsem jen přikývla.
"Tak se těch bohů pak zeptáme. Mně to přijde skvělé," dodala jsem. Bylo by super umět léčit! To by se mi opravdu líbilo asi ze všeho nejvíc. "Hehe, to jo!" Zasmála jsem se. "To bys pak třeba ani ta křídla nepotřeboval," pronesla jsem mezi smíchem a poslouchala ho.
"Aha, to mě mrzí, určitě na tebe ale dohlíží, odtamtud," poukázala jsem tlapkou k nebi a usmála se, abych ho trošku povzbudila, i když jsem viděla, že se s tím vyrovnal. Ale i tak to je vždy těžké. "Ale zkusit být ve smečce stojí za to," dloubla jsem do něj tlapkou a usmála se do široka. "Můžeme třeba nějakou najít spolu?" Navrhla jsem. Taky bych chtěla zjistit, jestli tu vůbec nějaká je, nebo není. "Ale nechci tě nutit, třeba taky zůstanu tulákem, kdo ví. Já mám hrozně ráda vlčata a ty moc jako tulák nepotkáš," doplnila jsem ještě a mrskla ocasem.
Na mou poznámku mě uklidnil. Vydechla jsem spokojeně a olízla si čenich. "To nevadí. Mně se těch myšlenek v hlavě honí prostě jenom hodně," doplnila jsem. "Tak jo! To zní skvěle. Jsi fakt super," dodala jsem ještě a zavrtěla se radostí. Prakticky jsem se teď na tu bouřku, ze které bych jindy měla strach, těšila.

"To chápu," přitakala jsem a usmála se. Pak jsem přemýšlela, až jsem se ho nakonec zeptala. "A ty... už si se rozhodl tady zůstat? Proč si vůbec cestoval, jestli nevadí, že se ptám?" Přeci jen, byla jsem ráda, že jsem ho mohla o trochu více poznat!
Usmála jsem se a rozvrtěla ocas. Pak jsem přikývla a natáhla k němu tlapku, která měla pokrčené drápky tak, abychom si na to ťukli. "Slibuju, čestný skautský, že s tebou v zimě půjdu na poušť!" A bylo to jasný. Asi jsem tu přeci jen měla zůstat. Už dlouho jsem sama, řekla jsem si ještě pro sebe. Lezlo to trochu na mozek.
"Aha," poslouchala jsem ho. "Takže tady je ještě více vlků?" Chtěla jsem to slyšet, nějak jsem si to odvodila, ale že by jich tu bylo hodně? To by bylo skvělé! Nové tváře na poznávání. "To bych řekla, že Smrt nebude úplně kámoška," zasmála jsem se. "Třeba... třebaaa musíš zdvihnout hlavu k nebi a poprosit je? Ale počkej, jestli se za nimi chodí, tak někde budou schovaní," napadlo mě. Pak jsem pokrčila ramena. "Třeba nám to po té bouřce někdo vysvětlí, když někoho potkáme," doplnila jsem ještě a usmála se.
"Pááni, tak to je fakt něco! To musí být skvělé.. hmm, léčit zranění. To bych taky chtěla umět!" Byla bych pak k něčemu užitečná, to by bylo dokonalé!
Když jsem se ho zeptala na plány, na jeho poznámku jsem se zasmála. "Druhý ocas, heh, to by bylo fakt něco," doplnila jsem ještě. "Ty jsi nikdy nebyl ve smečce?" To mě trochu překvapilo, ale někdo to tak mohl mít, proč ne. Jak to ale přežil na severu, to mi bylo záhadou. Trochu mi přišlo, že se ho na všechno až moc ptám. "Promiň, jestli se furt na něco ptám, kdyby ti to vadilo, tak mi řekni," usmála jsem se nevinně a střihla ušima.
To, co řekl pak, ji donutilo se upřímně od srdce usmát. "Ty jsi fakt skvělej, děkuju! Děkuju děkuju moc!" Nadskočila jsem radostí a začala vrtět ocasem. "To mě nikdy nenapadlo, hmm, ale dává to smysl! Jsi génius!" Nadšeně jsem doplnila. Přehlušit bouři, abych ji pak neslyšela... tím pádem bych z ní pak neměla strach! Génius, úplnej!

Poslouchala jsem území, která mi popsal jako zajímavá. "To souhlasím, být furt v mlze by se mi taky nelíbilo," zamračila jsem se, ale pak jsem se hned na to usmála. Naštěstí tady se chystala jen bouřka, žádná mlha.
"To bude hned, čas letí, jako voda," doplnila jsem. "Ale tím pádem máme plán! V zimě na poušť," řekla jsem nadšeně, ačkoli jsem si vůbec neuvědomovala, že tím jsem se tak nějak odsoudila zůstat. A chci vůbec? Nechtělo se mi teď nad tím přemýšlet.
To, co mi řekl pak, mě nadchlo. Takže bych mohla mít taky svou vlastní magii? To by bylo něco! A jaké vůbec existují? Můžu si ji vybrat? Měla jsem tooolik otázek. "Takže už nějakou mám? Já myslela, že si ji budu moct vybrat," dodala jsem trošku smutně, ale pak jsem se zase rozzářila. Určitě jsem měla nějakou velmi zajímavou! Ale jak na to přijdu? "Tak můžeme trénovat spolu! Ale já vůbec nevím jak," přiznala jsem se. "Možná bychom mohli navštívit ty bohy a zeptat se jich?" Napadlo mě. To znělo jako dobrý plán!
"Zářilo?! Jakto??" Užasle jsem hltala každé slovo. "Děkuju," otočila jsem se ladně a pak se usmála. Chtěla jsem říct "tobě taky", ale pak mi došlo, že by se to moc nehodilo. "Křídla? Panejo, to je nápad... hmm, létat. S křídly. Jestli to jde, tak to musí být fakt něco," zamyslela jsem se a podívala se na nebe. "Létat mezi mraky," doplnila jsem ještě, když jsem zasněně projížděla představou, jaké to asi je mít křídla.
Na mou otázku odpověděl pozitivně, což bylo fajn. Bylo ale na čase přiznat trochu barvu. "No, já," začala jsem mírně nervózně, "trochu se bojím, popravdě. Když jsem ale někde v bezpečí, tak mi taky nevadí. Ale ty blesky a hromy, je to děsivé!"

"Jaké bylo to nejzvláštnější území, co si zatím objevil?" Zeptala jsem se ho. Jistě tak nesoudil jen podle dvou míst, která navštívil. "Musí být zajímavé navštívit poušť třeba v zimě! A to by bylo i fajn, třeba tam není pak takový hic, jako přes léto," hrábla jsem packou k hlavě a horní částí si ve znamení pocení otřela čelo a pak se usmála.
Když mi Varja popsal to všechno, co viděl, byla jsem v šoku. I kdyby mi řekl, že ten jeho přítel měl třeba parohy, věřila bych mu všechno. "Pááni, tak to je něco! Myslíš, že taky něco takového umím? A ty tedy vidíš něco, co ostatní ne? K čemu je to dobré, oproti neviditelnosti nebo vytvoření plamenů?" Poslední, co jsem řekla, byla sice otázka, ale spíše jsem to brala jako k zamyšlení, protože k čemu mu bylo to, že něco viděl a ostatní ne?
Pak ale řekl něco, co mě zaskočilo. "Paroží, fakt? Tak to je něco! Já bych chtěla mít třeba korunku," zasmála jsem se. Ale když jsou tu takhle neomezené možnosti, tak proč ne? "A ty nějaké paroží nebo něco se nechystáš mít?" Třeba už měl v hlavě představu a plány o věcech, co by mě ani nenapadly.
Na jeho poznámku jsem pak přikývla s úsměvem. "Ale našel si to rychle, to se musí uznat!" Doplnila jsem ještě. Evidentně mu moc nešlo přijímat komplimenty, ale to mě vůbec neodradilo. Koukla jsem taky na nebe. "Hm, máš pravdu, vypadá. Máš rád bouřky?" O tom, že já se bojím, jsem neměla zatím důvod se zmiňovat.

Nějak jsem nepochopila jeho odpověď, ale donutilo mě to se usmát. "Tak žádnou tady kolem nás nevidím, jen hory. Na jihu třeba nějaká bude, ale tam se rozhodně neplánuji zatím podívat," řekla jsem a poslouchala ho.
Když mi vysvětlil, že tu žijí dva bohové a vlk je dokáže navštívit a požádat o vylepšení nějaké magie, nechápavě jsem nemohla uvěřit svým uším a tomu, co slyším. "Magie, kouzla?" Připadala jsem si, jako kdyby na mě mluvil španělsky. "Vidíš něco, co ostatní ne? To jsou spíš houby, než kouzla," zazubila jsem se. Znala jsem to! Někdy to byla sranda, pokud jich nebylo moc. "O tomhle jsem nikdy neslyšela. Ani o magii," dodal jsem ještě. "Druhý ocas je výhoda? A Yeter, to je ten tvůj přítel?" Chtěla jsem v tom mít zcela jasno, ačkoli čím více jsem se ptala, tím víc jsem byla zmatená, upřímně.
Vysvětlila jsem mu svou malou nehodu a on to pochopil, za což jsem byla ráda. Oklepala jsem se a pokračovala. "Jé, to je od tebe tak milé! Taky bych tě chytila, kdyby si někam padal," řekla jsem na oplátku, i když to pro mě byla samozřejmost. Hlavně, aby se druhým něco nestalo.
Došli jsme na vrcholek, trošku jsem se zadýchala, neříkám nic. Ale stálo to za to! Před námi byl malý převis, který perfektně stačil pro dva vlky na ukrytí. "Ty jsi nejlepší! Tohle je skvělé místo a už přichází večer, takže jsme měli štěstí!" Radostně jsem rozkmitala oháňku a spokojeně vydechla.

Přikývla jsem, plnohodnotně jsem mu rozuměla. Za dobu mého cestování jsem taky narazila na místa, kde mi bylo teplo a můj kožíšek na to nebyl úplně stavěný, ale nic, co bych nezvládla. "Tak není tu poušť, takže jsme na tom ještě dobře," zasmála jsem se a olízla si čenich.
Ujmul se vysvětlování, ale stále jsem tomu moc nerozuměla. "Bytosti?" Naklonila jsem hlavu na stranu. "Magie?" Co to mělo znamenat? Vůbec jsem netušila, o čem mluví a nechtěla jsem působit nevzdělaně, ale tohle šlo prostě mimo mě. "Jak jako myslíš magie, co to znamená, prosím?" Doufala jsem, že mi to trochu více vysvětlí, byla jsem v tomhle zcela neznalá.
Vyrazila jsem za ním. "Neboj, pokud nepolezeš nikam ty, na žádnou horu se vydávat už nebudu," usmála jsem se a následovala ho. Věřila jsem, že najde jistě příjemné a útulné místo, kde přečkáme příchozí přeháňky.
Viděla jsem, kam asi můj společník míří, když jsem zahlédla skalní převis. Cesta k němu byla však přístupná, takže jsem neměla problém ho následovat. Vybral skvělé místo tak, jak jsem si myslela. "Neboj, já zase nejsem tak levá, spíše jsem dlouho nenarazila na vlka, takže mě to překvapilo. Jinak si myslím, že jsem celkem šikovná, až takový strach o mé schopnosti chůze mít asi nemusíš," zasmála jsem se a máchla ocasem. "Ale je to od tebe milé!" Doplnila jsem, radostně poskočila a vyrazila na místo, na které jsme společně mířili.

"To je skvělé!" Radostně jsem se zavrtěla. "Ano, je to tak, taky jsem z hor. U tebe to je taky trochu vidět, jsi huňatý," prohlédla jsem si ho ještě a máchla ocáskem. Všimla jsem si i jeho jizvy na noze, ale ještě jsem se nechtěla vyptávat, zatím jsme se moc neznali.
"Mají tu cože?" Zeptala jsem se. Vůbec jsem netušila, co mi říká. "Život a smrt je přeci všude, život máme každý a smrt nás bohužel jednou potká, ale to bude určitě za dlouho," nechápavě jsem nad tím zavrtěla hlavou a čekala, co mi na to řekne. Netušila jsem, jak to myslí. "Gallirea," zopakovala jsem ještě a přikývla, že tomu rozumím. Znělo to celkem fajn. Ale kdo ví, jak to tu bylo velký, kolik tu bylo vlastně vlků a jestli tu byly nějaké smečky a tak. To bylo potřeba zjistit!
Na jeho odpověď jsem máchla tlapkou. "Určitě nezmokneme," dodala jsem jistě a doufala, že bude mít taky trochu víc sebevědomí k tomu, aby tomu věřil. "Tak jo, jdeme! Jdu v tvých stopách, obávaný lovče kamzíků a můj nynější průvodčí!" Zazubila jsem se ještě a sledovala.

Máchla jsem nad tím tlapkou a zazubila se. "Dobrá dobrá, takže kamzíci si na tebe jen tak nepřijdou. Jsi teda z hor?" Zeptala jsem se ještě, protože jestliže uměl lovit kamzíky, jistě tak činil od útlého věku a to vysvětlovalo jen to, že by byl z hor.
Když jsem mu osvětlila tu chvilku, kterou jsem tu strávila prozatím, pobaveně s tím byl spokojený. "To nejsi! A zjistil si něco zajímavého? Jak se to tu jmenuje, kde to vůbec jsme?" Zajímala jsem se. Třeba to tu byl nějaký jiný, nový kraj! Měla jsem tolik otázek, ale vychrlila jsem jich na něj jen pár.
"To nevadí!" Vycenila jsem na něj úsměvně zoubky a čenichem pohodila do vzduchu. "Neříkej dvakrát, třeba budeš ještě ten nejlepšejší průvodce," doplnila jsem. Jeden nikdy neví. Na mou otázku mi vysvětlil, proč by hledal úkryt nejraději tady. Dávalo to smysl. "Dobrá, tak jo! Můžeme začít, jestli jsi pro? Ale támhle nahoru bych teda nelezla, jen doporučení," zavtipkovala jsem a s tlapkou ve vzduchu směrem k místu, odkud jsem se přikulila, jsem se zasmála a podívala na Varju.

Na můj dodatek mě doplnil s komentářem, na který jsem se usmála. Ačkoli jsem měla názory na obživu trochu jiné, i tak jsem tolerovala to, že ostatní vlci běžně maso spořádají. "To je pravda," dodala jsem s úsměvem. "Ale já si spíš myslím, že bych ti stejně utekla," zazubila jsem se ještě a vyplázla jazyk směrem k němu.
Když řekl, že je tu hezky, spokojeně jsem vydechla. "Tak to ráda slyším. No přišla jsem před úplnou malou chvilkou, zrovna jsem si odpočinula a vyrazila dál a přišla jsem sem," uvedla jsem věci na pravou míru a při vzpomínce na spánek jsem si ještě trochu zívla. S omluvným výrazem jsem se na něj usmála.
"Nevím, jestli byl lepší, ale je lepší teď! Když jsem potkala tebe, nebo tedy spíš ty si potkal mě," zasmála jsem se a radostně zase rozkmitala oháňku. "Dobrá. A chceš najít nějakou schovku tady, nebo i na jiném území?" Nechala jsem ho, ať se rozhodne on, já jsem se vždy nejraději přizpůsobila tomu, co chtěli ostatní. Bylo to tak nejlepší.