Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedý vlk byl zvláštní, ale mně se líbil. Ostatně jako většina vlků. Ačkoli nebyl tak veselý a vtipný, jako právě Varja, i tak by s ním mohla být třeba taky sranda. "Aha," odpověděla jsem mu na to, že jeho opeřenec vycvičený není. "A proč ho nevycvičíš teda?" Zeptala jsem se ještě, protože to bylo první, co mě napadlo. Občas mi myšlenky z tlamy vypadly dřív, než jsem je stihla zastavit.
Na Varji nabídku jsem přikývla. "To by bylo fajn!" Radostně jsem chňapla menší rybku, omluvně se na ní usmála a pustila se do hostiny. Koukla jsem i na Stína, jestli si něco nedá, ale soustředil se na toho jeho opeřence. "Neboj, ale kdyžtak nás Kapitán vytáhne. Když tahá poklady ze dna, vlk přes palubu bude hračka," zazubila jsem se se svým positivismem a pak jsem koukla na Kapitána.
Poslouchala jsem jeho slova. "A není vám těch tvorů líto? Třeba tam mají rodiny a vy je jen tak prodáte, dáte je pryč od jejich domova," zeptala jsem se ho. Evidentně to, co jsem měla na mysli, bylo i na jazyku. Varja se ho ještě zeptal, když v tom se Stín dal taky s Kapitánem do řeči.
Sledovala jsem, jak se loď houpe čím dál, tím víc, proto jsem prakticky zalehla a dožvýkala čerstvou rybu. Poslouchala jsem, co říkají vlci. V tom se ozvalo něco z podpalubí, ale na straně, kde jsem byla já, zrovna narazila vlna do lodi, a tak jsem slyšela jen část. Jsem tady dole, zraněná, projelo mi ještě hlavou. Varja hned přišel s plánem. "Já klidně pomůžu Kapitánovi a budu se ho vyptávat, abych odlákala pozornost," navrhla jsem ještě a koukla na Stína, abych náhodou nenarušila případně jeho plány. Moc jsem na nějakou akci nebyla, raději jsem se držela tlapami.... na lodi.

6. Snažím se přemluvit Saturnuse, že jsem jeho ztracený syn/dcera! Komedie.

Cupitala jsem si to dál. Neměla jsem žádný cíl, netušila jsem, kde skončím teď. Ještě s lehce nafialovělou tlamičkou jsem se vydala nejdříve k vodě, kde jsem celý ten zážitek zapila.
Pak už jsem pokračovala dál. Kam mě asi tlapky zanesou teď? Nechala jsem vše na mých nohách, to, kam mě vezmou. Přede mnou začala růst jakási sopka, která byla teda opravdu veliká. Ještě jsem nikdy žádnou jinou podobnou sopku neviděla. Proto jsem podvědomě stočila směr poblíž ní, abych se dostala co nejblíže a mohla to prozkoumat. Musela jsem být ale opatrná.
S očima zabořenýma do obrovského přírodního útvaru jsem z tvrdé pevniny přesedlala na měkoučký mech, což jsem ani nepostřehla. Ale bylo to, jako kdybych se vznášela, nebodaly mě do tlapek žádné kamínky, nic. Bylo to tak příjemné, až jsem musela na chvilku zavřít oči a užívat si to. Jenže jsem furt šla a přiznejme si, to nebyl nejlepší nápad. Na to jsem přišla v momentě, když jsem narazila do vlka.
Oči mi vystřelily prakticky ven a já se omluvně sklonila. "P-pardón," vysoukala jsem ze sebe nervózně. "Co tu sakra vyvádíš?" Pustil se do mě vlk. Hned jsem se rozhlédla a došlo mi to, jsem na území smečky! "J-já, jen jsem se chtěla podívat k té sopce," vysvětlila jsem. "Jsem Bardi," doplnila jsem ještě. "No ale to se přeci dá jít i jinudy, než napříč smečkovým územím," poučil mě vlk. "Jsem Saturnus a jsem zdejší alfa." V tom mě najednou všechna ta potřeba vidět sopku přešla. V hlavě se mi ještě několikrát ozvalo to slovo alfa a já jako kdybych se úplně změnila, začala jsem přemýšlet jinak, než normálně. Kdyby to bylo možné, nad hlavou se mi rozzáří jindy pěkně tmavě zhasnutá žárovka. Nápad, který se mi vnuknul do hlavy, čím dál tím víc zněl dobře. Je to alfa, vlastní celý tenhle měkoučký lesík! Musím... musím ho nějak přemluvit, abych tu mohla zůstat, projelo mi hlavou. Jo! To je ono! "Jsi-jsi to vážně ty?" Po chvíli jsem s udiveným pohledem pronesla a prohlédla si celého vlka ještě jednou, jako kdybych ho snad znala. Nechápavě na mě koukal. "Huh?" "Ty si mě nepamatuješ? Jsem tvoje... dcera! Z prvního manželství, teda, partnerství chci říct," řekla jsem mu a začala vrtět ocasem. Snažila jsem se být tak moc důvěryhodná, jak jen to šlo. "Mladá dámo, vy jste se snad pomátla! Vždyť vy byste mi mohla dělat mámu, co mámu! Babičku!" Vyprskl vlk smíchy a já jen nakrabatila čelo. "No dovol ty holomku jeden, abych ti neukázala, zač je toho loket!" Opřela jsem se do něj. Co si o sobě myslí, takhle mluvit s dámou? Šediny se evidentně v mé bílé srsti neztratily, i tak to byl ale skvělý plán. Tak nic.

4. Vkradl/a jsem se do Borůvkové smečky a jedl/a jim borůvky, někdo mě ale načapal! Drama.

Byl krásný, prakticky už letní den. Radostně jsem si pobrukovala, když jsem se procházela kolem jezera a sledovala vlnky, které se odráží od břehu. Těšila jsem se, že najdu zase nějaké zajímavé území nebo vlky, které jsem tu ještě nepotkala. Můj čenich se najednou dal do práce, když jsem zacítila něco, co mi bylo velmi známé a neskutečně mnou milované. Byly to sladké keře, které měly plody tak dobré, že už teď se mi začaly sbíhat sliny.
Bez váhání a vzetí následků na mysl jsem se vydala mezi stromy do lesa, který tak strašně sladce voněl. Ani mě nenapadlo, že část té vůně je i vůně členů smečky, která tento les obývá. Nestihla jsem si tuhle myšlenku pustit do hlavy, protože jsem před očima měla jen ty sladké borůvky. Netrvalo dlouho a já pár desítek metrů od hranic našla svůj první keřík. Doba na to byla přímo skvělá, bylo po dešti, slunečno, všechno rostlo a kvetlo a stejně tak tomu bylo i s borůvkami.
Začala jsem je oždibovat, mlaskala jsem si tak, jak jsem chtěla, protože jsem si myslela, že tu jsem zcela sama. Byly tak slaďoučké a dokonalé! Nemohla jsem se jich nabažit. Nemohla jsem přestat, nemohla jsem mít prázdnou tlamu ani na sekundu, proto jsem chytala mezi tesáky jednu borůvku za druhou. A další keř, ňom ňom. Tady je to přímo dokonalé! Už se odtud nehnu, pomyslela jsem si, když jsem najednou uslyšela něčí kroky. Vlk se ke mně přiřítil prakticky rychlostí světla a zastavil těsně ode mě. Zdvihla jsem hlavu a neskutečně se lekla. "Ááá!" Vyjekla jsem, vzdálila se od keře a lehce se přikrčila. "Co si jako myslíš, že tady děláš?!" Olízla jsem si svůj modroučký čenich s chloupky kolem tlamy a začala vrtět hlavou ze strany na stranu. "Prosím, nezabíjej mě, vlčí ďáble!" Prosila jsem ho. Jeho rohy byly přímo z pekel pekelných a ta mince, co mezi nimi levitovala?! To byla prostá ďáblovina! "Co to meleš?!" Vyhrkl na mě ještě, ale já stáhla ocas mezi nohy a začala couvat.
"Omlouvám se, chtěla jsem si jen dát pár borůvek," stáhla jsem i ušiska ke krku a pohled zabodla omluvně do země. "No jo, ale taky musí zbýt něco na ostatní," protočil vlk oči a rozešel se směrem ke mně. Je po mně. To bylo první, co mě napadlo. Byl to můj konec. Můj osud vlčice vegetariánky skončí takhle. A to všechno jen kvůli těm sladkým plodům. No co, darovala bych za ně i život. Zdvihla jsem pohled, podívala se mu do očí a čekala nejhorší. "BU!" Křikl na mě a dupl. Já jsem se tak lekla, až mi srdce vynechalo tři údery a s hrabáním na místě jsem se snažila co nejrychleji vypálit pryč.

Musela jsem se vlkovi, co tu s námi teď pobýval na lodi, představit. On zároveň sdělil i svoje jméno, které bylo velmi zvláštní, ale zajímavé. Přikývla jsem. "Zajímavé jméno," doplnila jsem ještě a pohlédla na opeřence, který k němu evidentně patřil. "Týjo, tady vlci můžou mít ochočený ptáky?" Překvapeně jsem sledovala opeřence, když v tom se ozval zase Kapitán.
Poslouchala jsem jeho odpověď a hltala snad každé slovo. Měla jsem v hlavě tolik otázek, ale předtím, než jsem se rozhodla to na Kapitána vychrlit, tak jsem pověděla Varjovi o mé potravinové preferenci. "Ano, přesně tak," přikývla jsem na téma borůvek a mlsně si olízla čenich. "Ale dlouho jsem nejedla a rybka by nebyla na škodu. Nějaká malá... má jich tu spoustu," doplnila jsem ještě. Začínaly se mi lehce sbíhat sliny, ale nechtěla jsem si vzít jako první.
Když Stín se k nám přiklonil s nápadem, že má Kapitán nějaké otroky a třeba je bude chtít udělat z nás, než jsem stihla promyslet odpověď, Varja to vzal vážně a začal s ním o tom debatovat. "Mně by to teda tolik nevadilo, až na to houpání. Ale jezdit od ostrovu k ostrovu, to musí být něco," zasněně jsem se podívala před sebe a na chvilku si to představila.
V tom se ozval Kapitán, že máme dávat pozor, protože moře tu je hluboké. Cítila jsem, jak vítr, který se do nás opíral, byl o trochu silnější, než když jsme vyjeli. Lehce jsem se povolila v tlapách a mírně se přikrčila, abych nebyla tak snadno povalená na zem. Bylo to teda něco, vychytat ten balanc houpání mi dávalo zabrat, ale šlo to. Jen můj žaludek moc nesouhasil.
Vůbec jsem si nevšimla toho, že v podpalubí je něco, co by nás mělo zajímat a že špeh už je na místě. Chtěla jsem slyšet všechno od Kapitána, co zažil, koho potkal a tak. "A existují i nějací třeba mořští vlci? Jakože vlci s ploutví, co umí dýchat pod vodou?" Přemýšlela jsem nahlas a podívala se Kapitánovi do korálkových očí. Možná to byl hloupý dotaz, ale jeden nikdy neví, co se pod tou vší vodou vlastně skrývá.

V mojí hlavě to vypadalo lépe...



Prosím mušličky, květiny, křišťály <3

20 mušlí, 20 květin, 2 křišťály

Neváhala jsem ani sekundu a vyrazila za vlkem, který nás zval, na jeho podivnou dřevěnou loď, která se pohupovala na hladině. Varja byl trochu skeptický, ale já jsem to viděla pozitivně. Když na tom ten Kapitán přijel, tak ho to určitě udrží a nás taky, nejsme žádní mega medvědi.
Společně s jedním dalším vlkem jsme vyrazili na loď, ten druhý si to na poslední chvíli rozmyslel. Na našeho spoluplavce jsem se usmála. Všimla jsem si, že u něho sedí nějaký opeřenec, ale na to jsem se snažila moc nereagovat, ačkoli se mi v hlavě rodilo už asi dvacet otázek k tomu. Mrskla jsem jen ocasem a pozdravila ho: "Ahoj, těší mě! Jsem Badri," doplnila jsem i svoje jméno a koukla na Varju, ke kterému jsem chtěla promluvit, jenže v tom se ozval Kapitán.
Když nám řekl, že furt něco sbírá, nastražila jsem uši. "A pane Kapitáne, snad nevadí, že se ptám, co nejzajímavějšího jste našel?" Zvědavě jsem se zeptala a doufala, že mi řekne něco, co mě překvapí. O nějakém cinkání a podezřelosti v podpalubí jsem neměla zdání.
Doplnil, že třeba uvidíme i delfíny. Nadskočila jsem radostí. "To by bylo něco!" Zajásala jsem a vydala se ke kraji lodi tak, abych viděla ven. To houpání mi nedělalo úplně dobře, nikdy jsem to nezažila a můj žaludek byl jak na vodě, i tak jsem ale zaslechla, že nám nabízí nějaké jídlo.
Sklonila jsem trochu uši a podívala na Varju. "Noo, víš, já," začala jsem, protože jsem netušila, jak mu to říct, aby to pochopil. "Jsem... vegetariánka," zašeptala jsem mu do ucha. "Nějakou rybu asi pozřu, ale nejím maso," pokrčila jsem ramena a usmála se na něj. Doufala jsem, že to pochopí. Podívala jsem se přes příď lodi a sledovala vodu, jak tmavne a my se vzdalujeme od břehu. Těšila jsem se na tu nezapomenutelnou výpravu, na které jsme se teď ocitli.

<<< Magický palouk

Louka byla fajn, ale dle sílejícího pachu, který byl ze začátku jsem usoudila, že tady to bude zajímavější. Pod tlapkami se mi z ničeho nic objevil písek a já jen nechápavě naklonila hlavu na stranu. Když jsem zdvihla pohled stejně, jako Varja, spatřila jsem modrou vodu. Vlnila se, šustěla, takže jsem si prohlížela každičký detail. "No jo, moře! To je ono!" Zajásala jsem, protože mě to vůbec nenapadlo. O moři jsem jen slyšela, nikdy jsem ho však neviděla. Ale proč tak silně bylo cítit? Opravdu chutná slaně?
V tom jsem však zahlédla dřevěnou stavbu, která byla na břehu. Cosi tvořilo jakousi loď, na které dokonce byli dva vlci a něco křičeli. Plavba zdarma po okolí? A to se za ní jindy platí? Přemýšlela jsem. Mohla za tím být nějaká kulišárna, ale to mě ani na sekundu nenapadlo. "No jasně!" Vykřikla jsem radostí, protože jsem zase horko těžko udržela emoce na uzdě a pak se jen omluvně usmála na Varju. "To bychom byli hloupí, kdybychom nešli na plavbu zdarma! A hele, další vlci," máchla jsem tlapkou směrem před nás a radostně poskakujícím krokem vyrazila k lodi za dvěma vlky. "My jedeme takýý!"

<<< Zrádcův remízek

Místo, na které jsme doběhli, bylo už o něco lepší než to, ze kterého jsme běželi. Ten podivný les byl na mě opravdu až moc strašidelný. "To teda, vůbec jsem se tam necítila dobře," řekla jsem k Varjovi, který měl stejný pocit.
Dorazili jsme až na louku, na které jsem se cítila mnohem lépe. Hlavně proto, kolik bylinek a rostlinek tu bylo. Zhluboka jsem se nadechla a spokojeně vydechla. Slanost ve vzduchu sílila, což nás táhlo dál, jinak bych se tu zastavila a některé bylinky si natrhala. Takhle jsem si stihla jen letmo přivonět, ale i to mi stačilo. "Kdo ví, ale sílí to, takže to vypadá, že na to brzy přijdeme, co to vlastně je," dodala jsem a ještě se naposledy rozhlédla, než jsme pokračovali dál.

>>> Mušličková pláž

<<< Roh hojnosti

Postupně jsme se dostali až do lesa. Nebyl to tedy obyčejný les, byl pěkně zvláštní a už při prvních krůčcích, které jsem do něho podnikla, se mi nelíbil. Polil mě zvláštní pocit a já se musela oklepat. Působilo to tu na mě podivně, pochmurně a chladný pot, který se na mě držel jako připitý se mi vůbec nelíbil.
Dorazili jsme až k nějakému kráteru, kde jsem se musela zastavit. U něj jsem ten pocit měla nejsilnější. Oklepala jsem se znovu. "Taky ne. Brr, tady je to fakt divný," dodala jsem ještě a stáhla uši ke krku. Když Varja vyrazil směrem pryč, přidala jsem, abych ho dohnala. "Netuším. Voní to zvláštně," doplnila jsem ještě. "Asi třeba nějaké křoví, které ještě neznáme?"

>>> Magický palouk

<<< Středozemní pláň

Pokračovala jsem vedle Varji, ale zdálo se, že i na dalším území, na které jsme se dostali, nikdo nebyl. Nakrabatila jsem obočí, ale pak jsem se zase usmála. O důvod víc pokračovat v cestě, což bylo super!
Varja navrhl přesně to, co jsem chtěla navrhnout, proto jsem jen nechápavě zavrtěla hlavou. "Přesně to jsem chtěla navrhnout!" Zaradovala jsem se a pokračovala vedle něj. Zacítila jsem slanost ve vzduchu, což mi nebylo tolik povědomé, proto jsem se jen koukla zvědavě na Varju, ale ten evidentně byl taky zvědavý, co to může být. Neváhali jsme a vyšli vpřed.

>>> Zrádcův remízek

Navrhla jsem první směr, co mě napadl a připadal mi nejzajímavější z nějakého důvodu. Máchla jsem tlapkou, načež Varja přikývl a souhlasně dodal, že to bude asi nejlepší nápad. Radostně jsem se zase zavrtěla a olízla si čenich. Bylo mi celkem teplo, takže mi z něj ještě i z vody ukáplo pár kapiček.
"Právě. Ale mně to nevadí, alespoň se tu porozhlédneme. A jednou někoho najít musíme, nebo to místo, kde je Borůvka," doplnila jsem ještě s nadějí hlase a rozcupitala se vedle svého společníka mým určeným směrem. Při představě, že se opravdu objevíme v lese, kde porostou borůvky, se mi úplně sbíhaly sliny. Nemohla jsem se dočkat, proto jsem netrpělivě sem tam máchla ocasem nebo lehce přidala do kroku, ale snažila jsem se Varju nepředbíhat.

>>> Roh hojnosti

<<< Zrcadlové hory (přes Esíčka)

Vykročili jsme správným směrem, protože jsme přešli podél řeky, která se zvláštně klikatila. Byla jsem za to ráda, s vrtícím ocasem jsem se došla napít a ochladila si tak poškrábané a namožené hrdlo. Dlouho jsem takhle nevyla.
Došli jsme až na pláň, kde Varja pomalu přibržďoval, až jsme zastavili. Rozhlédla jsem se, když řekl, že odtud přiběhl. Déšť pravděpodobně smyl všechny stopy a pachy. "Hmm," řekla jsem, když jsem se začala otáčet dokola a snažila se vybrat nejlepší směr, kterým se vydat. "Tak co třeba jít tudy?" Natáhla jsem packu směrem na západ a čekala, co na to řekne Varja. "Prostě se tu projdeme a uvidíme, určitě na něj někde narazíme. Nebo na někoho, kdo nám poradí, alespoň." Věřila jsem v to.

Bylo mi jasné, že to po cestě vezmeme minimálně kolem toho jezera, o kterém Varja mluvil, že u něho Borůvku potkal. Proto jsem jen na sucho polkla a přikývla. "Byl to skvělý způsob, asi by mě to nikdy nenapadlo. Vždycky jsem se spíše schovala a snažila to přečkat," sklonila jsem uši, ale pak jsem je hned narovnala, když řekl, že se snad nebojím občasného hřmění.
Zavrtěla jsem hlavou, i když jsem z toho trochu strach měla, to nejhorší jsme měli za námi, takže jsem byla o dost více v klidu. "To zmáknu," řekla jsem ještě a olízla si čenich. "Jo!" Potvrdila jsem, když řekl, že vyrazíme a sem tam poposkočila lehce radostí, jak jsem se těšila. Nejen na to, že jdeme do smečky, ale taky na to, že se tu projdu a hlavně; že nejdu sama.

>>> Středozemní pláň (přes Esíčka)

Byla jsem ráda, že jsem našla někoho, s kým do smečky můžu vyrazit hned, jak to jen půjde. Asi bych to zkusila i sama, ale mít vedle sebe někoho dalšího bylo přeci jen jednodušší.
Bouřku jsme zdolali poměrně snadno, ačkoli to vytí mě lehce vyčerpalo. Nebo spíše mi díky němu vyschlo v hrdle a dle odkašlávání Varjy na tom byl podobně. Usmála jsem se. "Panejo, to bylo fakt jednoduché! A vůbec jsem se nebála," dodala jsem nadšeně a párkrát se u toho ze strany na stranu zavrtěla, abych se pyšně pronesla a užila si svůj moment. Pak jsem se na něj ale upřímně podívala. "Děkuju," řekla jsem ještě a mrskla ocasem.
Když začal větu dřív, než já, nastražila jsem uši. Přesně to, co jsem chtěla slyšet, mi řekl. Takže jsem vyskočila na všechny čtyři, oklepala se, olízla si čenich, nastražila uši a všechno možné a začala přešlapovat z tlapky na tlapku. "Tak jo!" Zvolala jsem a zazubila se. "Jsi připravený? Můžeme jít? Veď cestu, lovče kamzíků," zazubila jsem se ještě a drcla do něj bokem. Pak už jsem jen pomalu vyrazila ven z jeskyně a těšila se na to, kam s Varjou dojdeme.

Loudavými kroky jsem si to štrádovala po louce. Byla jsem tu sice nedávno, ale to neznamenalo, že se mi tu nelíbilo natolik, abych se sem vrátila. Těšila jsem se, až zase prozkoumám různé květiny, které jsem zahlédla v dálce. Vzduch tu byl mnohem jemnější a lehčí, bylo to jako v pohádce. Unaveně jsem protáhla ztuhlé tělo a zívla. Spánek byl přesně to, co mi pomohlo se opět nabít energií a prozkoumat toho co nejvíce.
Místo, kde jsem byla naposledy jsem jen koutkem oka zkontrolovala, jestli se tam neobjevila nějaká nová rostlina. Ale bylo to vše jako předtím, proto jsem se jen usmála na kvítka a pohlédla na nebe. Ranní paprsky pomáhaly květinám rozevřít květy a ukázat se tak v celé své kráse, což byla asi nejhezčí část dne. Mrskla jsem ocasem do rytmu chůze a prazvláštně kroutila zadkem u ladné chůze. Tlapy jsem však rozmýšlivě umisťovala na místa tak, abych žádnou z květin úmyslně nepoškodila.
Urazila jsem pár set metrů a musela si odpočinout. Došla jsem až na místečko, kde byly pouze květiny s bílými květy, žádná jiná barva. Čenich jsem přitiskla na jednu z kvítek, abych zjistila, jestli voní, nebo ne. Vůně byla sladká a příjemná, ale ne tak silná, takže ještě nebyla tolik cítit vzduchem. Sedla jsem si a sledovala, jak se květiny vlní v mírném větříku. Jedna z nich však byla zcela uzavřená a zdálo se, že i maličká. Nevyrostla natolik, aby byla stejně velká jako ty ostatní. Celkem jsem s ní soucítila. "Být maličký je někdy lepší, je to super! Neboj, určitě brzy vyrosteš. Chce to déšť a budeš jako ostatní! Takhle jsi ale originální, to je fajn taky," šťouchla jsem do ní čenichem a sledovala, jak se klimbá sem a tam.
V tom se však květina začala zvětšovat. A rostla a rostla, bylo to viditelné pouhým okem a já netušila, co se to děje. Rozhlédla jsem se, byla jsem tu sama. Proto jsem nechápavě sledovala květinu, která najednou předčila veškerá má očekávání a svou velikostí pokořila i ty ostatní. I květ se jí zvětšil, jenže byl uzavřený. Užasle jsem celou tu parádu sledovala, neměla jsem slov a netušila jsem, co se to děje. Ale přála jsem si, aby se ten květ otevřel a ukázal tak, jako u těch ostatních a já si mohla přivonět. Věděla jsem, že tahle velká, originální a jedinečná květina bude vonět mnohem více.
Uběhlo pár sekund. V mých myšlenkách se pouze potulovala ta jedna o rozevření květu, což se taky stalo. Květina, která už byla zemřelá, ležící vedle, se začala hýbat taky. Nepochopeně jsem sledovala, co se to všechno přede mnou právě děje. Ta zemřelá květina, na kterou jsem při pohledu stáhla uši ke krku, aby pocítila, že je mi to líto, se začala vracet zpátky do země. Asi tím dodala více energie a síly té velké, která se teď ještě více vytáhla a konečně rozevřela květ. Vyskočila jsem radostí! "No pane jo!" Nemohla jsem se udržet a přičichla. Tak krásně voněla! Ale jak to, že vyrostla přímo před mýma očima? Z ničeho nic? Ty ostatní se jen pohupovaly ve větru, ale tahle z té maličké přerostla všechny květiny na celé louce.
Radostně jsem u ní chvilku stála a prohlížela si ji. "Nechť zemřelá odpočívá v pokoji a tobě se daří! Musíš mít obrovský rozhled," zazubila jsem se a postavila se na špičky, abych byla o něco výš a viděla ve výšce, v jaké byla rostlina. Pohodila jsem ocasem a koukla na ostatní. "Vy ale nesmutněte, jste taky krásné!" Žďuchla jsem do ní čenichem, aby se zakinklala v souhlasném rytmu a spokojeně vydechla. No není na tom světě přeci jen krásně?

Přidáno.