Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Pardon, vezmu to ve zkratce, píšu na mobilu...

Nelenila jsem ani sekundu a ačkoli Varja byl pro mě krátkou známostí, nedokázala bych žít s pocitem, že jsem ho tam nechala. Proto jsem ho pracně mezi troskami lodi našla a dala mu možnost tuhle situaci přežít. Tedy alespoň prozatím. Když mi za to poděkoval, jen jsem mrskla tlapkou a usmála se. Netušila jsem, že můžeme pod vodou mluvit. "To by udělal snad každý," řekla jsem jen skromně a pak se vydala společně s ním za zpěvem.
V tom nás potkal mořský koník, ale hrozilo tu celkem velké nebezpečí. "Asi ano, určitě se nějaká skulinka mezi zdmi najde, poplav," pobídla jsem Varju a vydala se k velmi zajímavému městečku pod vodou. Neměla jsem tušení, co je Ofrau, ale asi to bylo to stvoření, o kterém mluvil kapitán. Rada, která se pronesla vlnami vody se ke mně dostala jen částečně, protože jsem se soustředila na úkryt. "Musíme to zastavit. Nechci být furt ryba," mrskla jsem ploutví a podívala se na Varju. Úkryt se našel, ale já přemýšlela, jak získat nějaké ty řetězy. Co když je to chyták? Napadlo mě v rychlosti. Ale nebyl čas nad tímhle teď dumat. Řetězy jsou přeci těžké... "třeba budou u dna," dodala jsem a opatrně se začala rozhlížet.

Netrvalo dlouho a já Stina našla. Sice jsem netušila, jestli mi pomůže, jestli to pomůže jemu a jestli to vůbec něco změní, E žďuchla jsem do něj čenichem a začala se ohlížet po Varjovi. Chtěla jsem ho najít, ať se děje cokoli. Stínovy to evidentně pomohlo, protože hned, jak jsem do něj žďuchla, tak se odplavil pryč. "No tak, počkej!" krikla jsem po něm, aniž bych věděla, jestli mě slyší, nebo ne. Ale byl fuč. Bylo to na mě.
Neváhala jsem ani sekundu a mezi troskami se rozhodla vyrazit najít Varju. Jestli ta věc, co tam byla s nimi, byla tak nebezpečná, jak říkal Kapitán, musela jsem mu pomoci. Obětovala bych pro něj snad i život, ačkoli to byl stále pro mě celkem cizí vlk. Proto jsem ne ztrácela ani sekundu a dala se na hledání mezi troskami. Dokud ten jeho kožich nezahlednu, tak se odtud nehnu.

Květen 10/10

Mohlo mi to dojít, že to bylo díky magiím. Ale nenapadlo mě to, navíc, byla jsem z toho furt v šoku. "Aha, takže existuje magie, díky které se nechá vyrůst takovýhle keř?! Tak to je něco! Tu musím mít," zaradovala jsem se a cpala se dál a dál. Měla jsem opravdu hlad a borůvky přišly vhod. Když řekl, že existují ještě další a i speciální magie, měla jsem najednou v hlavě tolik otázek. "Tak jo, to by bylo skvělé! Ráda se přiučím. Jen co si tu naperu bříško, můžeme něco vymyslet a zkusit. Třeba taky nějakou ovládám," zamyslela jsem se a pomlaskala si na další borůvce, která byla opravdu sladká. Ještě jsem si u toho vlka trochu prohlédla a pak pokračovala v baště.

Květen 9/10

Hlad se furt hlásil o slovo a já musela na rovinu přiznat barvu a fakt, že maso nejím. Vlk z toho měl ale ještě prakticky radost, což mě překvapilo a jen jsem začala více vrtět ocasem. "Děkuji!" Nadšeně jsem dodala. Cítila jsem se z něj tak klidná!
V tom se však najednou stalo něco, co jsem nechápala. Před námi byl keř, který byl jako ráj pro moje oči. Neváhala jsem ani sekundu a pustila se do toho. Užívala jsem si každé sousto. Pak jsem se jen koukla nechápavě na vlka a naklonila hlavu na stranu. Olízla jsem si čenich, spolkla borůvku a zeptala se: "j-jak si to udělal?" Neměla jsem tušení. "Ale děkuju! Jsou výborné," doplnila jsem ještě.

Květen 8/10

Přikývla jsem. Poznala jsem, že je taky z chladnějších krajin. Když se ozvalo moje břicho, instantně se rozhlédl a začal hledat něco, co bychom mohli ulovit. Musela jsem se odhodlat a říct mu to, čehož reakci jsem měla trochu strach. "Já... jsem vegetariánka, nejím maso. Je mi zvířat líto," dodala jsem ještě a sklonila hlavu.
Na téma o křídlech jsem ho poslouchala. Něco na tom bylo. Na poslední odpověď jsem se taky zasmála. "To věřím, ale je to teda fakt něco! Mít parohy, hmm," zamyslela jsem se znovu a snažila si to představit. Vůbec jsem to nedokázala, protože jsem to teď viděla úplně poprvé. A chtěla bych vůbec něco takového?

Květen 7/10

Na moji odpověď mi vlk řekl, že to poznal z mého kožichu. Trochu jsem se natočila tak, aby si mě taky mohl prohlédnout a byli jsme si kvit. Jen jsem se usmála a přikývla. "Ty jsi ale taky celkem huňatý, jsi ze severu?" Zeptala jsem se ho. Měl zvláštní barvy.
Pochopila jsem, že vlk tu je delší dobu a je na to zvyklý. Ten klid, který z něho vyzařoval, mě uklidňoval taky. V tom se ozvalo moje břicho. "Pardon," řekla jsem jen krátce.
"Aha, takže je to pravda. To je fakt něco! Vlk s křídly," zasněně jsem se podívala před sebe a představila si to. Jaké to asi je létat? "A nebolí tě z toho hlava?" Koukla jsem zpátky na vlka a pak jen s úsměvem čekala na odpověď.

Květen 6/10

Vlk hned po tom, co jsem mu řekla, že paroží je pro mě novinkou, dělal, jako kdyby to tu bylo na denním pořádku. Pak se mě zeptal, jestli jsem tu tedy krátce a já přikývla. "Ano, nedávno jsem přišla ze severu," doplnila jsem ještě a tlapkou máchla směrem pryč odtud. Pak jsem se usmála.
Jakmile natáhl tlapu tak, abych si mohla prohlédnout tu ozdobu, nečekala jsem ani sekundu a hned se snažila prohlédnout každý detail. "Wow, to je fakt něco," užasle jsem ještě nakláněla hlavu a pozorovala to. "Takže paroží je tu na denním pořádku?" Neodpustila jsem si otázku. Musela jsem vědět, co mě tu přeci jen čeká, jestliže jsem se rozhodla tu nakonec zůstat.

Květen 5/10

Vlk byl velmi milý a laskavý, hned, jak jsem se omluvila, mě uklidnil. Doplnil, že se nic neděje, ale já se stále cítila trochu jako pitomec. Taky není čemu se divit, kdo by jen tak přehlédl fakt, že proti vám sedí vlk s parožím? To se jednoduše denně nevidí.
Když se mě zeptal, čím zaujal, jen jsem se nevinně usmála. Bylo to očividné, ale asi na to byl už zvyklý. "No, popravdě, ještě jsem neviděla nikoho s parohy," koukla jsem na jeho hlavu a pak i na věc, co se mu motavě linula od krku po tlapku. "A tohle? Vypadá to skvěle!" Nemohla jsem se udržet, nejraději bych k tomu přišla blíž a prohlídla si každý detail. Jen jsem se musela zatím krotit, alespoň trochu.

Květen 4/10

Byla jsem trochu jako praštěná, když jsem na vlka civěla, takže hned, jak mi to došlo, jsem se rozešla jeho směrem ho pozdravit a zjistit, co to sakra je. Vyrazila jsem tedy směrem k němu, když začal vrtět ocasem taky. Ulevilo se mi, nebyla jsem vůbec připravená na to se setkat s někým, kdo by nebyl přátelský. Proto jsem přidala více elánu do oháňky a jejího pohybu ze strany na stranu a došla až k němu.
Jakmile mě pozdravil, usmála jsem se. "Zdravíčko, já, pardon za to civění," doplnila jsem a pak se jen nevinně a nervózně pohrabala tlapkou v zemi přede mnou. Byl to celkem fešák, neříkám nic.

Květen 3/10

Měla jsem tolik otázek. Tolik! Netušila jsem ale, jestli můžu prostě za vlkem přijít a zeptat se ho na všechno, co se mi honilo hlavou, nebo jestli mám dělat, že ho nevidím, či se s ním prostě jen jít bavit... až mi to došlo. Stála jsem tam a civěla na něj, jako kus nějakého psychopata, který ho vyhlíží pro lov. Sklopila jsem uši ke krku a pomalu se rozešla jeho směrem s vrtícím ocasem, abych mu jako znamení ukázala, že jdu v přátelském duchu. Doufala jsem, že i on bude přátelský, asi jsem ještě nebyla úplně připravená na to se setkat s někým, kdo by mi dal za uši. A bylo by to jednoduché, to víme všichni. Nesnášela jsem fyzickou sílu a praní.

Květen 2/10

Čas skoro vůbec neutíkal a já měla čím dál, tím větší hlad. Sekundy jako kdyby se táhly v množství hodin, načež jsem si jen unaveně zívla. Uslyšela jsem dokonce i kroky, ale chvíli jsem tomu nevěnovala pozornost. Bylo mi to teď jedno, že tu je někdo další, chtěla jsem vymyslet, jak najít nějaké křoví, ze kterého se nadlábnu. Jenže to jsem netušila, co za vlka sedí za mnou.
Když jsem se otočila, spatřila jsem parohy, proto jsem vyskočila na všechny čtyři. Myslela jsem si, že je to snad jelen, který je jen o něco více přátelský, ale nebylo tomu tak. Byl to vlk s parožím na hlavě? Jak je to možné? A drží mu tam! A je to opravdu vlk? Ano, je, nejsem slepá. Ale má parohy? Jakto? A má něco bílýho na hlavě, co to je? Měla jsem spoustu otázek, takže jsem tam jen stála a zírala na něj, aniž bych si to uvědomila.

Květen 1/10

S hlavou ponořenou v oblacích jsem vyšla mezi stromy na pláň, kterou pokrývala vodí hladina. Lehce jsem zívla a podívala se před sebe, jestli náhodou nespatřím nějaký ten keřík, ve kterém bych nalezla alespoň trochu toho utišení mého žaludku, který teď prakticky volal o pomoc. Zamračila jsem se, ale doufala jsem, že se mi poštěstí a nějaké borůvčí či jiné plody zde najdu. Země tu na to byla dost bohatá, proto jsem neztrácela naději a pokračovala dál.
Když už jsem byla až u vodní hladiny, začínala jsem přemýšlet, že budu muset ulovit rybu, protože tu žádné plody nebyly. To se mi moc nelíbilo, takže jsem se posadila a doufala, že se stane něco, co mě z téhle situace vytáhne.

Bušelo mi srdce jako o závod. Všechno, co se stalo, jistě mělo svůj důvod a já se na věc snažila po celý čas nahlížet pozitivně, ale šlo to těžko, vzhledem k tomu, že jsme právě bojovali s potápějící se lodí.
Nehledě na vábný zpěv jsem se vydala na pomoci vlkům, kteří zůstali na lodi. Doufala jsem, že jsou oba v pořádku a že jim budu schopna nějak pomoci, ačkoli jsem neměla tušení jak. Viděla jsem spoustu dřeva, které se houpalo na hladině a další nespočetné množství klesalo ke dnu, takže jsem se musela vyhýbat. Ale nikde jsem neviděla nic, co by připomínalo vlka.
Až po chvíli krouživého a zmateného plavání kolem jsem spatřila čtyři tlapky, které byly tmavší, než ty Varjy, takže jsem usoudila, že je to Stín. Neváhala jsem ani sekundu a vyhýbajíc se všem nástrahám jsem se vydala za ním.
Jeden kus dřeva mi cestu celkem stížil a já viděla, že Stín už se na hladině dlouho neudrží, proto jsem zavřela oči a sklonila hlavu, kterou jsem do něj narazila, aby odplaval. Když jsem je otevřela, byla jsem vedle vlka. Už byl pod hladinou a evidentně s tím bojoval víc, než jsem čekala. Neváhala jsem ani sekundu a doplavala přímo před něj. Kde je ale Varja?! Nerozhlížela jsem se, musela jsem pomoci nejdříve Stínu. Netušila jsem ale jak. Pár sekund mi to trvalo, než mi došlo, jak Kapitán předal svou moc mně a tak jsem jedním máchnutím tlapek doplavala až ke Stínovi a dotkla se ho čenichem. Být na souši, asi se začervenám, ale teď šlo o život. O životy. Doufala jsem, že to bude fungovat, že to pomůže a společně nalezneme Varju. Zpěv, který se stále rozlíhal, zněl opravdu pěkně a upřímně? Než poplaveme všichni společně zpátky ke Gallirejskému břehu, určitě jsem měla v plánu to prozkoumat.

Všechno se to odehrálo jako kdyby to netrvalo ani sekundu. Loď se začala bortit a pomalu se rozpadala, když já jsem se snažila skočit do vody. Ucítila jsem, že se v ní cítím lépe a jistěji, což bylo velmi zvláštní. K vodě mě to nikdy předtím takhle netáhlo. Teď jsem ale měla i lepší sluch.
Když jsem se stihla rozkoukat ve vodě, čekala jsem, že mě to bude pálit do oček, ale nic jsem nepoznala. Jako kdybych koukala na souši. Kolem mě se prohnalo hejno rybek a já jen s pár bublinkami od tlamy užasle obdivovala celou tu krásu, která se kolem mě nakreslila. Nevěřila bych, co všechno zajímavého se pod hladinou schovává.
Jenže kochání muselo počkat, protože jsem stále přemýšlela, jak se dostanu k mým dvěma společníkům. Svítící nos mě sem tam zaujal, ale já byla myšlenkami u přátel. Ačkoli jsem slyšela i vábivý hlas, neváhala jsem a vydala se, vyhýbajíc se troskám lodi, co nejvíce ke hladině. Doufala jsem, že najdu někde malou skulinku do místnosti, kde se ti dva nacházejí a prostě se nějak společně z toho dostaneme. Jistě byla nějaká cesta ven. Až po chvilce mě napadlo, že bych jim tuhle schopnost mít jednu velkou končetinu mohla třeba taky předat, takže jsem neváhala a sebrala veškerou energii k tomu, abych ty dva našla mezi troskami.

Musela jsem uznat, že jsem se na výpravu těšila. Všechno vypadalo tak skvěle! Doufala jsem, že Kapitán má po všech těch jeho zkušenostech alespoň tolik odvahy, kolik bylo potřeba na zdolání bouře, ve které jsme se pomalu ocitali.
Ale všechno přestávalo být tak růžové do chvíle, kdy jsem viděla, jak samotný Kapitán panikaří a neví, co dřív. Varja se Stínem se vydali prozkoumat hlas, který se ozval a já chtěla zjsitit co nejvíce to šlo od Kapitána, ale všechno se začalo dít tak rychle...
Bouře se hlásila o slovo a vypadalo to, že nás vezme s sebou do hlubin. Nepanikařila jsem, doufala jsem, že vše dobře dopadne, že Kapitán má záložní plán. Nebo nějakou malou loďku, něco, co nás zachrání.
"Já to VĚDĚLA!" Radostně jsem poskočila, ačkoli situace si moc radosti nepřinášela. "Věděla jsem, že mořští vlci existují," nadšeně jsem vrtěla hlavou a spokojeně se usmívala, zapomenouc na to, že jdeme pomalu ke dnu. Jenže další slova Kapitána mě úplně zmrazila. Během sekundy jsem pocítila, jak zadní tlapky tlačí a já najednou mám tíhu slona. Co se to... nestihla jsem ani dokončit myšlenku, když mi místo tlapek narostla ploutev. Byl ze mě kapr? Přikývla jsem na slova Kapitána. "Já-co ty- co mí přátelé, hhhuh-" najednou bylo tak těžké dýchat a já měla tolik otázek.
Lapala jsem po dechu a věděla, že musím rychle do vody. Měla jsem strach, měla jsem radost, netušila jsem, co dělat. "VARJO, STÍNE!" Křikla jsem, když jsem s sebou plácala po přídi ke kraji, abych se mohla odrazit a skočit. "NEPOUŠTĚJTE TO, nepouštěěěě," křičela jsem, když už mi došel poslední doušek kyslíku a já skočila do moře. S pár bublinkami jsem se ponořila pod hladinu, stejně tak, jako se převrhla loď hned za mnou.