Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 5/10 | Morgoth

Poslouchala jsem vlka, jak mi popisuje jeho způsob myšlení a víry, který mi moc smysl nedával. On tomu ale věřil, takže jsem se usmívala a přikyvovala. "A když... oni nám dali dar přírody, tedy krve, proč jim chceš dávat dar a to krev zpátky?" Tohle mi na tom asi nesedělo vůbec. Pak jsem se ale usmála a máchla ocasem. "Asi to každý bereme jinak. Já si myslím, že příroda tu prostě je a bohové s přírodou nejsou nijak propojeni, jakože by ji stvořili oni. Ale chápu tě, je zajímavé slyšet, co si o tom myslíš ty," usmála jsem se ještě do široka. Doufala jsem, že je v pohodě s tím, že to takhle otevřeně diskutuji, aby si to nebral nějak osobně. Přeci jen, stále přede mnou stál vlk celý od krve, toho bych nerada nějak naštvala.
Jako kdyby o tom už nechtěl diskutovat, odvrátil řeč. "Jmenuji se Badri," dodala jsem. "Těší mě, Morge," zkrátila jsem jeho jméno, protože mi celé přišlo složité a těžko dostatelné přes jazyk.

Září 4/10 | Morgoth

Vlk byl zvláštní. Bylo vidět, že je z trochu jiného světa, ale za mě to byla fajn změna. Když každý byl prakticky stejný, byla to nuda, takže jsem se to snažila brát pozitivně. Ano, i přes fakt, že tu přede mnou stál, celý oblepený krví. "Krevní bratrstvo? Aha! Tak teď už tu... krev-" pozdvihla jsem tlapku a udělala s ní dvě pomyslná kolečka kolem jeho boku, "-chápu," dodala jsem a snažila se alespoň trochu usmát. Vlk se zdál být poměrně milý, ať si věřil, v co věřil, respektovala jsem ho. Bylo to zvláštní, ale bylo mi to jedno.
Nicméně na mou odpověď reagoval s překvapením. "Já... nevím, jak jako prázdný?" Nějak jsem nerozuměla tomu, čím byl ten jeho svět naplněný a proč můj byl prázdný. Možná krví? "Můj svět je veselý, barevný. Užívám si každého doušku přírody, každé barvy, vůně, rostlin, zvířat, všechno, co kolem nás žije, pak žije i u mě v hlavě. Prázdný není, je plný života, barev a tak," snažila jsem se to popsat. Asi to moc nedávalo smysl, ale přeci jsem nepotřebovala nějakou víru k tomu, abych si užívala život, nebo snad mi něco unikalo...? "Pokud je nějaká víra potřeba... tak asi věřím v přírodu."

Září 3/10 | Morgoth

Vlk dodal, že by měl být překvapen, ale není. Tady to hold všední nebylo a jestli u něj ano, tak to vstoupil do špatného kraje. Kdo ví, odkud vůbec byl. Zeptala jsem se ho, jestli to má nějaký význam a on se mě zeptal, jestli si myslím, že je nějaký blázen. "No-já," chtěla jsem mu odpovědět, protože jsem si to upřímně fakt myslela, ale on naštěstí doplnil vysvětlení. "Bohy?" Zopakovala jsem po něm nevěřícně. Ale to dává smysl. "Aha, a jaké bohy?" Zaujatě jsem se zeptala. Bylo zvláštní a zajímavé slyšet i to, co se odehrává v životech ostatních.
Pak se mě zeptal, jestli ho snad díky tomu neodsoudím. "Pro mě za mě, nemám důvod soudit. Já třeba žádnou víru nemám," pokrčila jsem rameny. Věděla jsem, že tady božstvo je, ale věřit v něj nebo ho nějak vyznávat, o tom jsem ještě neslyšela.

Září 2/10 | Morgoth

Stála jsem tam jako tvrdé Y a nebyla schopna se hnout. V tom vlk vzhlédl a podíval se na mě. Srdce mi bušilo, když se najednou otočil mým směrem a vyrazil směrem ke mně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Co když mě chce taky zabít? A potřít se mojí krví? Třeba je to nějaký blázen, co je masochista, nebo tak něco, v hlavě se mi rodily snad všechny možné myšlenky.
V tom se však ke mně přiblížil a promluvil. "N-nezlobte se, ale to jsem tedy opravdu ještě neviděla," odpověděla jsem mu a snažila se nedýchat tak zhurta. "Má... to nějaký hlubší význam?" Upřímně? Bylo mi to jedno. Chtěla jsem jen vědět, jestli náhodou nebude potřebovat i moji krev, to už bych se na ten útěk určitě dala.

Září 1/10 | Morgoth

Celá ta situace kolem smečky mě donutila si na chvilku provětrat hlavu. Nevěděla jsem jak, jestli už se rozhodlo nebo ne, ale prostě jsem byla teď mimo Borůvkový les u jezera. Šla jsem se trochu projít a na chvíli jednoduše vypnout.
Když jsem procházela kolem vody, všimla jsem si v dálce vlka. Ten stál u nějakého zvířete a najednou... se mazal krví? Hrklo ve mně, zastavila jsem se a nemohla se pomalu ani nadechnout. To, že vlci jedí maso je jasná věc, ale aby se s ním někdo ještě pokrýval a mazal? Co to znamená, je to vůbec... zvíře? Co když to byl vlk? Tlapy jako kdyby mi zamrzly a já jen nehybně stála a v koutku duše tiše křičela a utíkala pryč, ale reálně jsem se nemohla ani pohnout.

Stála jsem tváří v tvář alfě a vlastně i druhé alfě. Očima jsem tikala z vlčice s křídly na šedivého vlka a usmívala se.
Varja z ničeho nic odešel, asi to na něj bylo dlouhé. To jsem dokázala pochopit, jenže jsem úplně nebyla připravená na to, čelit všem těm otázkám a všemu sama. Ale musela jsem to zvládnout. Ohlédla jsem se, jestli tu náhodou už není, ale zatím jsem tu byla sama. Snažila jsem se to brát pozitivně, jako vždy.
Když se vlčice ozvala, že smečka ráda uvítá nové duše, rozzářila jsem se jako sluníčko. V tom se ale zeptala, jestli máme co nabídnout. Normálně bych se ohlédla na Varju a něco bychom dali dohromady, ale teď jsem na to byla sama. "No, já," zakoktala jsem se lehce, "určitě máme. Varja se jistě brzy vrátí a je skvělý lovec! No a já se velmi dobře orientuji, mohla bych pomáhat se značkováním. A navíc jsem slyšela, že tu máte vlčata! A já miluju vlčata, ráda bych se o ně starala a učila je, všechno co umím," mrskla jsem ocasem a koukla na jejího partnera.
Vlčice si obhájila svou otázku a já jen přikývla s pochopením. "Rozumím," přikývla jsem. Když se zeptala šedivého, jestli ji chce nějak doplnit, podívala jsem se na něj. Doufala jsem, že moje odpověď byla dostačující.

1/5
A tak jsme tu stáli, v onom lese, o kterém jsme si oba vysnili, že je ten pravý pro usazení. Já měla neustále na obličeji ten příjemný úsměv a očima jsem tikala po okolí, kdyby náhodou si to k nám někdo štrádoval. Varja se mě ještě zeptal, jestli by nebylo od věci zavýt, na což jsem přikývla, ale než jsem se k němu stihla přidat, povšimla jsem si dvou postav.
Koutkem oka jsem je zahlédla u řeky, ale vůbec jsem jim nevěnovala pozornost. Nenapadlo mě, že by to mohl být někdo ze smečky, nicméně i tak jsem se usmívala a mrskla ocasem. "Zdravím," dodala jsem, když se ke nám vysoký vlk a mnohem nižší vlčice přiblížili. On byl šedý, ona menší a měla... křídla? Naklonila jsem hlavu na stranu. Páááni, křídla! Ta se má. To musí být něco! A může i létat? Panejo, asi určitě tyhle otázky a poznámky dostává denně, projelo mi hlavou, takže jsem si ji jen v rychlosti prohlédla a na nic se raději neptala. Jenže její slova jen doplnila to, co jsem si myslela - byli to oni, ti u řeky. Protože nás slyšeli. Trochu stydně jsem se zaculila a pak se podívala i na vlka. "Já jsem Badri a tohle je Varja," máchla jsem tlapkou k mému společníkovi. "My... zaslechli jsme o vašem lese a tak jsme chtěli zjistit, jestli je i ve skutečnosti tak dokonalý," začala jsem, načež jsem se jen v rychlosti rozhlédla, "a opravdu je." Musela jsem uznat, že mnoho lesů takhle hezkých nebylo. "Rádi bychom se přidali do smečky, pokud by to bylo možné," doplnila jsem ještě a máchla znovu přátelsky ocasem s tím vlídným úsměvem, který mi jednoduše z obličeje snad nikdy nezmizel. Pak jsem se jen usmála na Varju a doufala, že vše proběhne hladce. I když proces přijetí do smečky jistě tak snadný nebyl.

<<< Mathaë

//Třeba se mi to smazalo? -_- Takže to píšu podruhé, proto to bude asi kratší.

Pokračovala jsem podél řeky a spoluchala Varju. "To asi určitě bude," souhlasně jsem k němu přitakala na naše hodnosti a vykračovala dál. Bylo mi jasné, že jdeme správným směrem a že se blížíme k Borůvkovému lesu, protože se mi tlama čím dál, tím více zalévala slinami. Hladově jsem polkla a jásavě povyskočila, když les před námi byl ten, který jsme potřebovali najít.
"Máme to, jsme tu!" Radostně jsem se ohlédla na svého společníka. "Teď už se jen zalíbit alfám a je to," máchla jsem ocasem, jako by to byl jen nepatrný detail, ačkoli to byla prakticky ta největší zeď, která nás teď od členství ve vysněném lese dělila. Snažila jsem se myslet a na věci nahlížet pozitivně, proto v momentě, kdy se mi v hlavě vyrojila myšlenka, co by se mohlo dít, kdyby jeden z nás místo nezískal, jsem ji vyšťouchla a usmála se na Varju. Zastavila jsem se poslušně hned u hranic a pak se rozhlédla. "Teď už jen čekat," dodala jsem a máchla ještě jednou nadšeně ocasem. Vytí asi prozatím nebylo potřeba, ale kdyby Varja začal, asi určitě bych se přidala. Určitě to bude ten nejlepší alfa pár v celý Gallirei, pomyslela jsem si a natěšeně vyhlížela kohokoli, kdo za námi přijde.

// Medvědí přes Mathaë

Spokojeně jsem si vychutnala vodu, kterou jsem tak moc potřebovala. Naštěstí jsme šli kolem řeky, což bylo podle mě dobré znamení, protože přeci jen les měl být někde poblíž jezera a kde je řeka, je i jezero.
Označení od Varji jsem si musela poslechnout ještě jednou a hrdě se u toho zavlnit. "Ale teda, to zní fakt mega skvěle. Tak jo, ty budeš Varja, neohrožený princ všech moří, a já budu Badri, princezna všech moří," zazubila jsem se.
V tom jsem zacítila silnou vůni borůvek. Sliny se mi nahrnuly do tlamy a já jen radostně poskočila, když jsem spatřila les. "Cítíš ty borůvky? Támhle, támhle!!" Tlapkou jsem máchla směrem k lesu a ačkoli jsem byla pěkně z výpravy vyčerpaná, z posledních sil jsem se rozklusala směrem k lesu.

// Borůvkový les

// Přes Středozemní z Rohu hojnosti

Musela jsem říct, že jsem měla v srsti ještě kousky soli, stejně tak jako zbytky vody. Sem tam jsem se taky oklepala, ale tolik mě to netrápilo. Spíše jsem měla úplně sucho v tlamě, ale tušila jsem, že i Varja má stejný problém.
Na jeho poznámku jsem se uchechtla. "To zní skvěle. Náhodou, i Badri, ochránkyně moří, zní suprovácky!" Nadšeně jsem pohoupla ocasem a pokračovala. Před námi se rozlehla malá jezírka, nad kterými jsem jen mlsně mlaskla. "Hele, voda!" Nadšeně jsem pronesla, i když jsme z vody vyšli, ale Varja to určitě pochopil, jak jsem to myslela. To s tou zvláštní barvou jsem obešla, takovou vodu bych nepila, ale hned vedle bylo pěkně čiré, kde jsem začala vodu hltat, jako bych nepila roky. "Ahh, to jsem potřebovala," spokojeně jsem si pomlaskávala, když jsem koukla na Varju s přikývnutím, jestli můžeme pokračovat.

// Přes Mathaë jih na Mathaë sever

// Z Mušličkové přes něco, co si nepamatuji

Ohlédla jsem se po Varjovi, který mě následoval. A stejně tak, jako mně, i jemu se po výstupu na břeh ploutev přemenila na tlapky. Cítila jsem v nich doteď jemné brnění, ale měla jsem radost, že jsme zase vlci na souši, než ti mořští. "Ale jdi, bylo to skvělé! Já jsem si to teda užila. No kdo jiný může říct, že měl místo tlapek ploutev a že viděl podmořské město? A zachránil moře?" Nadhodila jsem nadšeně a pokračovala dál.
Neměla jsem tušení, kterým směrem, nebo kam jít, ale měla jsem takový hlad, že jsem borůvky opravdu mohla vycítit na míle daleko. A tak jsem šla prostě za nosem.

// přes Středozemní na Medvědí jezírka

Plula jsem vedle Varji, kterého jsem se prostě musela zeptat, jak na tom vlastně je. Byl v pořádku, což jsem ráda slyšela. To proplutí mezi sutinami bylo něco, ale zvládli jsme to, naštěstí. "Taky jsem v pohodě," přikývla jsem ještě k němu a mrskla trochu ploutví, ze zvyku mrsknout ocasem.
Podmořský svět byl něco neskutečného, kolem nás se proháněla hejna ryb, která bylo fascinující pozorovat. Měla jsem sto chutí se k nim přidat, ale souš se mi upřímně zamlouvala více. Těšila jsem se na to, že si zase protáhnu tlapky. Ale kdo může říct, že zachránil podmořský svět? Jen my.
Kde byl Stín jsem neměla tušení, doufala jsem jen, že je v pořádku. Sice nebyl tak kontaktní a pozitivní, ale i tak mi na něm přeci jen trochu záleželo. Postupně jsme pluli dál, zpátky ke břehu. Netušila jsem, co se bude dít, až připlujeme, ale doufala jsem, že se to vyřeší. Pociťovala jsem už celkem dost únavu.
"Určitě to zmákneme, už vidím břeh!" Křikla jsem, když jsem vyplula výše ke hladině a vykoukla z vody. Byli jsme už jenom kousek.
Jakmile jsme dopluli ke břehu, zavřela jsem očka, máchla ploutví a nechala se vynést na souš. V tom jsem pocítila stejný tlak jako na lodi a viděla, že ležím. A mám tlapky! "Hurá, mám tlapky, Varjo! Polez!!" Křikla jsem ještě na něj a doufala, že bude taky v pořádku. "A teď je na čase se vydat do toho nejvíc nejúžasnějšího lesa," dodala jsem ještě a po protažení jsem ještě trochu nemotorně vyrazila směrem vpřed.

// přes Magický palouk na Roh hojnosti

//Děkuji moc za skvělou akci! Byla opravdu super, moc jsem si ji užila Poprosím hvězdičky do rychlosti :) - Přidáno

Plán byl jasný, ale to jsme nepočítali s tím, že se do toho vloží Stín. Možná to ale bylo jen dobře, protože pravděpodobně právě on byl ten, který celou tuhle situaci neskutečně urychlil. Nestíhala jsem ani sledovat, jak se Kostlivka chytla do okov, vyplavala na hladinu a začala s sebou brát všechno, co bylo kolem ní. Jen jsem to celé sledovala a nebýt ve vodě, asi by mi spadla čelist někam hluboko na dno.
Jak jsem se soustředila na celé to dění, nevšimla jsem si suti, ale z toho mě rychle probral Varja, který do mě šťouchl a spolu s ním jsem se vydala pryč od tohoto místa. Byl to zajímavý a zvláštní zážitek, ale měla jsem toho už dost. Ploutev byla skvělá, ale chyběly mi moje sněhově bílé tlapky.
Začali jsme tedy proplouvat mezi sutinami a já jen poslouchala občasné zvuky moře. Unaveně jsem jen vydechla a rozhlédla se, jestli neuvidím Stína, který asi chtěl jít do všeho na vlastní pěst. Doufala jsem jen, že se mu nic nestalo.
Varja byl celou tu dobu zcela ticho, ale mně to prostě nedalo. Připlula jsem o trochu blíže a ještě jednou vypustila z tlamy pár unavených bublinek. "Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se ho. Rozebírat celou tu situaci nemělo cenu, čekala nás ještě pěkně dlouhá cesta na břeh. A co tam? Budeme se plácat s ploutví po lese, nebo...? Měla jsem trochu strach, ale doufala jsem, že se to celé vyřeší. Hlavně, že nebezpečí už bylo za námi.

Na slova Varji jsem se jen usmála a nechala pár bublinek odplout od mé tlamy. Zastrihala jsem ušima a rozhlédla se. Cítila jsem, jak na mě někdo zírá. Měla jsem pocit, jako kdybych byla na něčím tácu těsně předtím, než se do té hostiny pustí.
Dodatek Varji jsem musela potvrdit prikyvnutim. "Bylo by skvělé mít aspoň možnost se takhle dvakrát do roka přeměnit a prohlédnout si krásy moře," na chvilku jsem odvrátila pozornost od nebezpečí k příjemné představě, ale pak se zase začala soustředit.
Městečko bylo pěkné, líbilo se mi tu, ale nebezpečí v zádech nás nutilo jednat rychle. Řetězy, které k mému překvapení byly na věži, byly přesně to, co jsme potřebovali. Kde byl Stín a ten jeho pták jsem vůbec neměla tušení, ale evidentně mu šlo jen o jeho vlastní krk.
Návrh Varji jsem musela shodit ze stolu. "To já tady zářím na sto honů... Nalákám ji. Budu si dávat pozor. Ty buď připravený a chyť ji do těch řetězů," odhodlaně jsem se otočila a hledala ve vodě to, co mě celou dobu mělo v hledáčku. Připravená do toho dát všechno jsem se otočila na Varju. " Zvládneme to," přikývla jsem a pak se koukla do moře. Tak kde si ty potvůrko?