Gallirea - Příspěvky uživatele

Říjen 4/10 | Varja

Bylo zvláštní, jak konverzace s Varjou šla vždycky sama. Nemusela jsem nad ničím přemýšlet, nemusela jsem být nervózní, prostě to šlo samo. Ani si vlk nemusel na nic a na nikoho hrát, prostě s ním jsem byla sama sebou. Usmála jsem se na něj. "Děkuju," řekla jsem, když dodal, že rád převezme případně moje lovecké povinnosti. Musela jsem si přiznat, že jsem snad nikdy nikoho neměla tak ráda, jako právě Varju. "To je pravda... a," začala jsem otázku, ale přemýšlela jsem, jak ji vlastně položit, "ty by si někdy vlčata vůbec chtěl? Přemýšlel si někdy nad tím?" Zazubila jsem se. "Byl by si skvělej táta," dodala jsem ještě. Ale záleželo, jaký pohled na věc měl samozřejmě on. Podle všeho však vlčata rád měl.
Když řekl to, co řekl, musela jsem se trošku stydlivě zaculit. "Ale jdi. Takových vlků je," dodala jsem ještě, "ale taky jsem ráda. Prostě to byl čistý osud," zazubila jsem se ještě a máchla ocasem.
Na jeho pochybnosti jsem musela pohlížet z trochu jiné strany a snažila jsem se to pochopit. "Hele, kdyby to nevyšlo, tak najdeme jinou smečku. Ale tahle vypadá v pohodě. Určitě to bude všechno skvělý." Minimálně v mojí hlavě ta představa o tom, jaké to nakonec bude, byla skvělá.

Říjen 3/10 | Varja

Naše téma o lovu bylo zajímavé, ale sem tam mi z toho, jak byla bezbranná laň skolená, přeběhl mráz po zádech. "Já jen doufám, že to po nás nebude chtít častěji. Tedy, po mně, po tobě určitě jo, jsi šikovný," dodala jsem ještě a usmála se. Netušila jsem, jak alfa s faktem, že nejím maso, naloží, ale rozhodně jsem se jí nechtěla hned takhle ze začátku svěřovat.
Na slova Varji jsem se usmála a máchla ocasem. Drcla jsem do něj bokem. "Taky jsem s tebou ráda, jsi fakt fajn," vycenila jsem tesáky do širokého úsměvu a sledovala východ slunce, jak se odráží na hladině.
U toho jsem poslouchala Varji slova. "Jojo, Baghý vypadá super! A ten její druh bude taky fajn určitě, jen to chce čas. Nevypadal tak kamarádsky, ale určitě na svoje členy bude mnohem příjemnější, než na cizince, co jdou žadonit o místo," pokrčila jsem rameny. Pak jsem jen máchla ocasem a koukla na Varju. V ranních slunečních paprscích jeho kožich házel zvláštní odlesky hnědé, kterých jsem si ještě nevšimla.

Říjen 2/10 | Varja

"Jo, to já mám taky radost. Sice jsem z toho lovu byla nervózní, ale panejo! V tobě něco je hele," zazubila jsem se a vrazila do něj mírně bokem. Když řekl, že i on z toho byl nervózní, zazubila jsem se. "Hele, zvládl si to na výbornou. To já tam dělala spíše křoví, ale co. Hlavně, že se to podařilo," máchla jsem ještě jednou oháňkou a podívala se na Varju.
Když dodal, že se těší, až pozná celou smečku, souhlasně jsem zamávala hlavou nahoru a dolů. A pak se uculila. "Ale jdi. Ty si mě můžeš ukrást pro sebe kdykoli, budu tady pro tebe vždycky." Tahle slova jsem myslela upřímně, proto jsem se na něj i podívala tak, aby to z toho pochopil. "A strašně moc mám velkou radost, že jsme ve stejné smečce! Navíc alfy vypadají fajn," máchla jsem ještě do rytmu chůze ocasem a radostně si mírně povyskočila.

Říjen 1/10 | Varja

Vyšlapovala jsem si podél jezera po boku Varji. Ačkoli jsem nebyla úplně ten tip, který by přemýšlel nad věcmi nějak jinak, s Varjou mi bylo fajn. Slunce se pomalu odebíralo za obzor a já jsem si užívala každou chvilku. A to už jenom hlavně proto, že jsme byli společně ve smečce! Měla jsem obrovskou radost. A hlavně taky proto, že už konečně bylo po lovu, který teda vůbec na mě nebyl. Ale aspoň jsem to nezkazila a povedl se.
Ticho narušila slova Varji. "To teda, je to fajn se takhle projít, večer, u vody," souhlasně jsem přikývla a nadšeně se u toho culila. Netušila jsem, jak bylo možné, že si spolu s ním tak moc rozumím. Jako kdybychom oba byli naladěni na stejné notě.

Kdybych mohla, vyhnula bych se téhle situaci obloukem. Ale to bohužel nešlo. Naštěstí lov jako takový šel poměrně dobře, Baghý byla neuvěřitelně rychlá a já ani nestihla se pomalu rozkoukat a visela na lani. Snažila jsem se ji doběhnout, co to šlo, ale neměla jsem šanci být alespoň z poloviny tak rychlá, jako ona. Naštěstí laň běžela směrem k Varjovi, který se na zvíře pověsil hned, jak to šlo.
Oba společnými silami laň skolili. Doběhla jsem je hned, jak bylo po všem, ačkoli pohled na zvíře jsem vynechala.
Funěla jsem jako o závod. Zastavila jsem se hned vedle vlčice a podívala se na oba dva. "Jste... v pohodě?" Zeptala jsem se jen. V tom Baghý řekla, že nám děkuje. Ono bylo asi více potřeba děkovat Varjovi, který díky své síle lani pomáhal skolit. Ale zase! Musela jsem to brát pozitivně, samozřejmě; díky mě laň běžela správným směrem a neutekla jinam. Každý jsme na tom naštěstí měli nějaký podíl.
Zvířete mi bylo neskutečně líto, ale byla jsem ráda, že alespoň netrpěla. "Dobrá práce," řekla jsem ještě, "není za co děkovat!" Koukla jsem ještě na alfu a rozkmitala ocas. "Máme.. ji někam odtáhnout?" Ačkoli jsem byla taky trošku proti, věděla jsem, že tohle je potřeba. S tím už bych hold pomohla, nemohla jsem se tomuhle všemu vyhýbat napořád a úplně, patřilo to prostě k mému životu a životu ostatních.

Bylo vidět, že Baghý už opravdu nějaký ten pátek ve smečce je, protože lov ji šel od tlapky. Prakticky to šlo jako po másle, ale nechtěla jsem se ještě unáhleně radovat, dokud nebylo po všem. Nechtěla jsem se radovat prakticky vůbec, protože mi zvířete bylo líto. Ale to už byla věc druhá.
Najednou to začalo. Baghý vypálila a běžela jako o život. Udělala jsem přesně to samé. Vypálila jsem a snažila se nadběhnout tak, aby srna mířila přímo k Varjovi. A to se nám dost dařilo, vypadalo to velmi slibně. Měla jsem tunelové vidění, nezajímalo mě nic. Ten adrenalin se mi vůbec nelíbil. Tak šup Varjo, ať už to máme za sebou! Ty to zvládneš.

Měli jsme s Varjou ještě nějaké otázky, na které nám vlčice před lovem ještě stihla odpovědět. Poslouchala jsem a pak jsem si spojila, že Kezi - ta, o které Varja mluvil, musí být potomek Aranel a Awaraka, tedy bet. Máchla jsem ocasem a děkovně přikývla.
Jakmile jsem se zeptala i na její jméno, řekla ho a přišlo mi, že se nad tím mírně pozastavila, naštěstí jsme to nemuseli dlouho řešit. Lov byl teď přednější, ale jméno Baghý jsem si uložila v paměti.
Ukázalo se, že jsem panikařila zbytečně, i tak jsem se ale děkovně podívala na Varju, který se mě snažil uklidnit, když viděl, jak šílím. Byla jsem za něj moc ráda, byl to vlk, kterého jsem si neskutečně vážila a přítel, na kterého jsem se mohla spolehnout. Usmála jsem se na něj, ale pak už jsem se plně věnovala lovu.
Společně s Baghý jsme vyrazily směrem k hranici a já spatřila stádo. Šla jsem co nejvíce opatrně, jak jsem to jen dokázala. Teď pokazit lov, do smečky se nedostaneme, kopyta by tam nikdo nechtěl, říkala jsem si, ale brala jsem to pozitivně. Určitě se nám to povede. Proto jsem sledovala Bags a šla tak, jako ona. Najednou zaplula do houštiny, takže jsem se přikrčila a až skoro plížením se dostala k ní. Zhluboka jsem se nadechla a velmi opatrně a potichu jsem vydechla. Přikývla jsem, že jsem ready a doufala, že Varja je taky a zvládneme to.

To jméno... pokaždé, co ho někdo řekl, projelo mnou jako meč. Netušila jsem, jestli ten pocit má být dobrý a já z toho mám mít radost, anebo jestli to byla spíš úzkost z toho, až se s vlkem setkám a nebude to můj bratr. Chtěla jsem to nechat být, alespoň prozatím, řešit teď rodinné vztahy nebylo úplně na místě.
Bylo fajn se dozvědět o hierarchii, netušila jsem, jak moc velká smečka tohle tedy je, nicméně na vyšších pozicích tolik vlků nebylo. "A... kolik členů celkem má smečka?" Zeptala jsem se ještě. Bylo by fajn to vědět, tušila jsem, že jich nebude málo, ale asi to nebude ani obrovitánský. Vlčice pak ještě nostalgicky připomněla okamžik sama sobě, když se ona objevila v tomto lese. Bylo to zajímavé, jak se to všechno měnilo. Muselo to i pro ni být zvláštní, nejdříve přijít žadonit o místo, podobně jako my, a pak to tu celé vést. "Evidentně byl ve vás velký potenciál," zazubila jsem se, když jsem si to představila. "A já.. možná to bude znít hloupě, ale asi jsem přeslechla vaše jméno," podívala jsem se tupě do země a sklonila uši. Bylo mi to trapné, ale co už, alespoň lepší se zeptat, než dělat, že ho vím a být úplně za blbce.
Když jsme se začali odebírat o kus dál kvůli lovu, nervózně mi tikal sval na levém stehně. Nevěděla jsem, co se ode mě bude čekat, ale raději jsem tomu nechala čas, než zbytečně zmatkovat. Vlčice už našlapovala tiše, takže jsem se snažila totálně kopírovat její taktiku. V lovu jsem byla fakt levá. Jakmile zazněla taktika, mrskla jsem ocasem. Nahnat potravu by mi nemělo dělat žádný problém. Poslušně jsem přikývla a pohlédla na Varju, jestli je připravený, protože já jsem byla. Tak ať to máme už za sebou.

Mírně jsem si připadala jak před popravou. Stáli jsme s Varjou vedle sebe a hleděli na dvě alfy, které rozhodovaly o našem osudu. Byla jsem nervózní, sem tam jsem ledabyle hrábla tlapkou do země a pak se podívala na Varju. Jeho slova mě neskutečně překvapila. Er..lend? zopakovala jsem si pro sebe. To není... možné. To nemůže být TEN Erlend, projelo mi hlavou. MŮJ Erlend. Shoda jmen? A co když ne? Zahrabaná v myšlenkách jsem prakticky přeslechla to, co pak Varja říkal. Jen jsem se na něj usmála a hleděla na oba vlky.
Šedivý nebyl tolik příjemný jako menší vlčice, která byla ale o to ráznější. Oba na mě ale působili skvěle na pozici alf, jistě odváděli výbornou práci. Vlčice s křídly to jméno přenesla přes jazyk, jako kdyby vlk jmenovec tu žil už spoustu let.
Z myšlenek mě vytrhlo až to, když řekla, že se jí líbíme. Radostně jsem zastřihala ušima, mírně pozdvihla koutky do úsměvu a svévolně nechala hýbat oháňku ze strany na stranu. Koutkem oka jsem švihla pohledem po Varjovi a nadšeně si v duchu vypískla. V tom se vlčice na nás obrátila s tím, že jí rovnou pomůžeme. Nadšeně jsem si div ne do metru výšky povyskočila a souhlasně vyskočila na všechny čtyři, připravená jí pomoci s čímkoli.
Vlčice nás začala provádět po území, proto jsem neváhala ani sekundu a následovala ji. Poslouchala jsem každé slovo, chtěla jsem se na tolik věcí ptát, ale nechtěla jsem hned působit až moc nadšeně. "Dobře," přikývla jsem na její pokyny ohledně Asgaarské, sousedící smečky. Znamená to... že jsme už v Borůvce? Jsme členy? Nadšeně jsem vykračovala dál a pohledem střídala vlčici a Varju. Měla jsem obrovskou radost.
Rozhlížela jsem se všude, kde jsme šli. Bylo to tu opravdu překrásné. Neměla jsem prakticky slov a netušila jsem, čím jsem si to zasloužila. "Je to tu fakt... překrásné," řekla jsem ještě a podívala se na Varju. Doufala jsem, že i on má takovou radost. "Jasně, úkryt najdeme," pokynula jsem ještě. V tom se vlčice zastavila a řekla něco, co mě úplně zmrazilo. Ulovit. Zastavila jsem se taky a pohled i výraz jako kdyby mi zamrzly. Lovit... projelo mi ještě hlavou, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát, proto jsem se otočila na Varju. Sakra, ona chce lovit! Co.. co budu dělat? Co mám dělat? Mám jí říct pravdu hned, nebo... co když bude chtít, abych byla lovec? Ale to ne, určitě takhle rychle funkce nefungují... ale co když... V hlavě jsem měla pořádný bordel. Nevěděla jsem absolutně, co mám dělat. Můžu... můžu třeba tu zvěř nahnat. Nebo můžu.. ji nějak odlákat a tak. Nemusím se dívat na to... celé, snažila jsem se najít alternativu a u toho se občas na vlčici usmála. Nervózně, ale tak, aby to moc nepoznala. Určitě to... bude v pořádku.

1) Podívat se na Konec světa. (1 bod)
2) Najít ztraceného bratra Erlenda. Min 2 posty. (2 body)✔
3) Zjistit od majitele vrozené magie země o existenci magie země. (min 2 posty) (3 body)
4) Vydlabat dýni, udělat v ní otvory, navléknout na hlavu a běhat po území. Minimálně 600 slov (4 body)

Září 10/10 | Morgoth

Sledovala jsem Gotha a doufala, že bude v nalezení jeho sestry věřit alespoň z části tolik, jako já. "Určitě ano," potvrdila jsem ještě a upřímně se usmála.
Bylo mi jasné, že to kde koho zaskočí. Nebylo to jednoduché, být vegetarián jako vlk, ale za svoje rozhodnutí jsem byla ráda a nelitovala jsem ani sekundu toho, co jsem takhle žila. A ani mi nepřišlo, že bych nějak strádala. "Jím všechno možné, od bobulek, po plody, různé druhy hub a tak všemožně," vysvětlila jsem a střihla ušima. Byla jsem ráda, že to přijal lépe, než to, že nějak nerozumím té jeho víře. Byl celkově takový zvláštní, ale bylo fajn potkat i někoho odlišného. Bylo to zajímavé, proto jsem se na něj ještě jednou usmála a mrskla ocasem.

Září 9/10 | Morgoth

Líbilo se mi, že to začal Goth brát poměrně pozitivně a neztrácel naději. Přikývla jsem a pohodila ocasem. "Určitě jo, věřím, že ji tu někde najdeš," usmála jsem se, "vsadila bych svůj ocas," dodala jsem ještě s žertovným pousmáním a olízla si čenich.
Když jsem mu pověděla svoje přiznání, trochu se tomu divil. Nepřekvapilo mě to, přeci jen, byla jsem vlk... a byla jsem nervózní z krve. To nebylo tak běžné. "Je to tak," přikývla jsem, abych se mu přiznala. Ať už jeho reakce bude jakákoli, šla jsem s pravdou ven. "Jsem... vegetariánka. Uctívám přírodu a zvířata hrozně ráda pozoruji a pomáhám jim," vysvětlila jsem mu, "nelíbí se mi, abych jim brala život. Mají na něj taky právo," doplnila jsem ještě a nervózně zavrtala tlapkou v zemi.

Září 8/10 | Morgoth

Zdálo se, že jsme si nepadli oba do oka, ale to prostě tak bylo. Byla jsem s tím smířená. Chtěla jsem ale k vlkovi být trochu upřímná, jenže se konverzace odklonila k jeho sestře. "Aha, tak to mě mrzí, tu jsem bohužel nepotkala. Byla jsem jen v jedné smečce zatím. Ale neztrácela bych naději, kraj Gallirea je opravdu velký," pohodila jsem mírně hlavou do vzduchu a snažila se mu tu naději mírně dodat.
Pak jsem si ho ještě jednou prohlédla a lehce sklopila hlavu. "Musím ti říct upřímně.. že jsem z tebe nervózní, promiň. Já... moc nedávám krev, všeobecně," zapíchla jsem pohled do země a pak opatrně jela od jeho tlapek až zpátky k jeho výrazu. Vlk, co nemá rád krev. Teď už bude mít ze mě kompletně srandu.

Září 7/10 | Morgoth

Evidentně jsem z pohledu Morgotha nebyla úplně tím vlkem, se kterým by rád sdílel svůj čas a vysvětloval jeho myšlenkové pochody. I tak jsem se na něj usmívala, ačkoli mi taky nebyl tak moc sympatický. Co už, ne vždycky to tak je, ale bylo potřeba se vzájemně alespoň respektovat.
Když jsem se ho zeptala, co ho sem vůbec přivádí, řekl, že tu hledá svoji sestru. Měli i poměrně podobná jména, ale... na další otázku jsem naklonila hlavu na stranu. "No to já nevím," řekla jsem, "možná jsem ji viděla, ale nevím, jak vypadá," zazubila jsem se a nastražila uši. Nechtěla jsem mu však dávat žádnou falešnou naději, věděla jsem, jaké to je, mít ztraceného sourozence. Erlend, projelo mi jen hlavou. "Já tu ale nejsem taky tak dlouho a moc vlků jsem nepotkala, ale třeba... povídej, jak vypadá?" Zeptala jsem se a pohlédla mu do očí, protože ta krev mě furt trochu znervózňovala.

Září 6/10 | Morgoth

Poslouchala jsem vlka, jak vysvětluje jeho víru. Bylo to zajímavé. "Hm, to je opravdu zajímavé, takový názor jsem ještě neslyšela," řekla jsem upřímně a doufala, že se ho tím nedotknu. Respektovala jsem to, že věří v něco jiného, než já. Ale nechtěla jsem ho ani přemlouvat, ani mu to vyvracet, ani cokoli jiného. Ani jsem nevěděla, co víc na to říct, takže jsem se jen pousmála.
"Goth, dobrá," dodala jsem. Byla jsem velmi pozitivní a snažila jsem se v ostatních vidět jen to nejlepší, ale zrovna u Gotha to bylo obtížné. Už abych se zase viděla s Varjou, chybí mi, pomyslela jsem si. "No a... co tě přivádí do těchto krajin?" Musel mít nějaký důvod, proč vlastně odněkud odešel a přišel sem. Alespoň trochu změním téma, projelo mi hlavou a máchla jsem ocasem.