Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na chvilku jsem se rozhodla zpomalit a nic neřešit. Na nic nemyslet. A jen se projít, plně si užívat přírody a nechat všechno, co jsem měla v hlavě, za sebou. Alespoň na chvíli. Proto jsem vyrazila do lesa, který byl to nejlepší místo, kam jsem mohla vyrazit.
Chodila jsem pomalu lesem, pod tlapkami mi křupalo spadané listí a vzduch byl prosycen zvláštní, lehce nahořklou vůní podzimu. Znáte tu vůni? Byla jako směs vlhkého mechu, tlejícího dřeva a vzdáleného kouře. Vítr, chladný a přitom jemný, mi pohrával se srstí, a já nechávala každý poryv, aby mě hladil jako jemné prsty někoho dávno ztraceného. Listí všude kolem mě se pomalu měnilo do teplých barev – žluté, oranžové, červené, někdy i tak tmavě rudé, že připomínalo krev. Všude, kam jsem se podívala, byly odstíny, které znám jen z tohoto ročního období. Jako by se les před posledním spánkem chtěl ještě jednou ukázat v celé své kráse. Každý strom, každý keř, každá malá květina zapsaná do půdy se stávaly součástí nádherného obrazu, který nikdy nebyl stejný dvakrát. Slyšela jsem jemné šelestění. Listy padaly, jako by celý les šepotal tajemství podzimu. Bylo to uklidňující, konejšivé. Zavřela jsem oči, nozdry se mi jemně chvěly, jak se mi do nich hrnula směs podzimních vůní. Nebyl to jen les, co se měnilo. I já to cítila. Moje kroky byly tišší, můj dech klidnější, jako by i mé tělo vědělo, že přišel čas odpočinku, zpomalení. Občas kolem mě proběhl vítr, vír listí, a já cítila, jak mi škrábe po srsti, jako by mi připomínal něco dávno zapomenutého. Ten pocit mě trochu bodl v srdci, a přesto byl příjemný, jako by mi les dával najevo, že jsem jeho součástí, že jsem doma. V těchto momentech jsem byla víc než jen lovec, víc než jen vlčice. Byla jsem strážcem lesa, tím, kdo tady byl vždy a kdo tady vždycky bude.
Možná jsem byla sama, ale rozhodně ne osamělá. Věděla jsem, že ve stínech mezi stromy se občas mihne srnec, v dálce zazní volání dalších tvorů. Přesto se neukázali, jako by i oni vnímali vážnost okamžiku. Byli jsme spojeni nevysloveným porozuměním, jakousi tichou dohodou, že tohle byl náš čas a každý z nás v tom měl svůj kousek. Vdechla jsem chladný vzduch a cítila v něm příchod zimy. Byl to jen slabý náznak, ale byl tam, jako by mně a celému lesu připomínal, že tohle všechno jednou pokryje sníh a ticho. Ale zatím byl les živý a plný zvuků. Slyšela jsem, jak někde kapala voda, jak se občas něco zahýbalo mezi listím. Podzimní les byl jako tiché dýchání – slyšela jsem jeho klidný dech, jeho pravidelný rytmus, a to mě uklidňovalo. Věděla jsem, že i když přijde zima a všechno zamrzne, ten rytmus tady bude dál. V tu chvíli jsem nebyla jen lovec. Byla jsem součást lesa, jeho tepající srdce. Nikdo mi nerozuměl, a přitom jsem byla pochopena, jak nejvíc to bylo možné. Les se proměňoval, a i já s ním.
Stála jsem pod jedním z těch starých, mohutných stromů a vzhlédla do korun, kde se listí třepetalo v posledních paprscích slunce. Čas se na chvíli zastavil. Každý list, každý větrný poryv, každý nádech lesa se spojily v jeden okamžik naplněný něhou a tichem. Věděla jsem, že tato chvíle patří jen mně a že na ni budu vzpomínat, až zima vše kolem promění na bílé ticho. Byla jsem připravená na chlad, který přijde. Dlouhé noci, které se přikradou do lesa a zanechají v něm jiný druh klidu. Ale zatím jsem tady, ponořená do podzimu, napojená na každý šepot lesa, každé zašustění a každý zvuk, který mi připomínal, že les, jako já, nikdy doopravdy neodpočívá.

Přidáno.

Několikrát jsem se snažila zaměřit a soustředit na nějakou jinou věc, která nebyla součástí téhle situace, jen proto, abych se ujistila, že je to opravdu skutečné. Bylo to neuvěřitelné a já z toho, že jsem tu stála s mým bráchou a alfa je naše teta, měla nekončící radost. Bráška si dělal trochu starost s tím, že nejím maso, ale snažila jsem se ho uklidnit. Vždycky se to dá nějak vyřešit a já jsem teď měla jako svůj domov Borůvkový les.
Neudržela jsem se zpátky s další vlnou vděčných emocí, díky kterým jsem se bráchovi vrhla prakticky kolem krku. Bylo fajn, že si to užíval stejně, jako já. Kdybych mohla, zalehla bych ho úplně a nikdy z něj neslezla. Nikdy. Nebo bych nám svázala ocasy, abychom chodili všude spolu. Jo! To je nápad. "Přesně tak," přikývla jsem na jeho odpověď a usmála se. Chtěla jsem mu být co nejvíce na blízku. "Jasně, že chci!" Odpověděla jsem bleskově a zdvihla hlavu z objetí, které sice bylo dlouhé, ale pro mě bylo jako sekunda. Podívala jsem se mu do očí. "Jestli se ti chce, seznámení s Borůvkovým lesem bych moc uvítala," rozhlédla jsem se ještě a pak mu věnovala široký úsměv s neutichajícím mrskáním ocasu.

Neustále se mnou proléval nepotlačitelný pocit euforie, která mě naplňovala, nutila se usmívat a mrskat ocasem. Bráška to sice ovládl, ale mě to dělalo problémy, cítila jsem se hrozně šťastná. Musela jsem teď ale bráškovi všechno říct, povědět mu, co se stalo, když jsme se viděli naposledy. A tak jsem tak učinila, snažila jsem se mu toho říct co nejvíce, ale samozřejmě že mi některé věci vypadly. To ani nešlo říct přeci vše, trvalo by to neskutečně dlouho.
Erlend mě napjatě poslouchal, za což jsem byla ráda. Měl taky radost, že mě vidí a to mě nutilo se culit ještě více. A pak se mu podařilo se rozmluvit, v myšlenkách. Máchla jsem ocasem. "Já vím bráško, to je v pohodě. Hlavně, že jsme se zase našli, no ne?" Došla jsem k němu a olízla mu ucho. "Všechno je zase, jak má být," dodala jsem ještě.
Došli jsme až na téma Varji, Erlend už ho potkal, což bylo zvláštní. Varja se potkal s mým bráchou dříve, než jsem to stihla já. Usmála jsem se. "Jo, je skvělej. Dala bych za něj tlapu do ohně." To jsem potvrdila máchnutím ocasu. Pak se mě brácha zeptal na to, že jsem vegetarián. Ale bral to hezky, měl o mě starost. Tak hrozně moc mi chyběl! Nemohla jsem z něj spustit oči. "Neboj, kdyby bylo nejhůř, neumřu hlady, maso bych v nouzi zvládla. Ale pořád jsem v borůvkovém lese, ne? A jistě existuje i tady magie země a možnost si nechat vyrůst nějaký strom s jídlem a tak," zasmála jsem se. Brala jsem to pozitivně, vždycky bylo nějaké řešení. "Jsi tak strašně hodnej... neskutečně si mi chyběl, bráško! Už tě nikdy neopustím a nenechám ztratit. NIKDY!" Řekla jsem ještě a oblízla mu čelo, načež jsem na něj položila hlavu a pak mu věnovala široký úsměv.

To největší nadšení opomenulo, ale já byla stejně pořád zalitá euforií, která mě nutila nekontrolovatelně máchat ocasem. Kdybych mohla, začnu ještě běhat a skákat a pištět, ale snažila jsem se to klidnit, ačkoli se mi to ze začátku nedařilo.
Lehla jsem si naproti bráchovi a spustila na něj spoustu věcí, ačkoli jsem tušila, že nebude schopný mi dát odpověď na vše, minimálně ne hned. To mi nevadilo, byla jsem připravená na to mu říct úplně všechno, co jsem mohla a co se mi stalo. Těšila jsem se na to. A hlavně jsem měla obrovskou radost, že tu byl. Se mnou. Ve stejné smečce! To byla neskutečná náhoda. "Jasně, odpočiň si, trochu tě rozptýlím mým povídáním," zazubila jsem se a nastražila uši. V tom mi ale vyslal ještě jednu myšlenku, kterou jsem skoro až nemohla pochytit. Tedy, spíše uchopit a pochopit, protože Baghý... ta Baghý? "Jako ta okřídlená alfa Baghý?" Užasle jsem naklonila hlavu na stranu. "Jak jako tetička? Jako fakt?! To je mazec! Varja mi to neuvěří!" Řekla jsem ještě, ale nedošla jsem k tomu, abych mu vysvětlila, kdo je Varja, takže jsem nechtěla předbíhat. Takže máme i tetu? A je to alfa?! Panejo! Co ještě se dozvím? To snad není realita, panebože, moc se modlím, ať se neprobudím, ať tohle není jen sen! Sen to tedy byl, ale fakt se to dělo. Neuvěřitelný.
"No, začnu od začátku," zazubila jsem se, olízla si čenich a pohodlně natáhla tlapky před sebe. "Ty... si odešel ze smečky. Jakmile jsem to zjistila, netrvalo dlouho, asi pár dní a vydala jsem se tě hledat. Naši byli nejdřív proti, nechtěli ztratit i mě, ale já jim řekla, že tě najdu a zase budeme všichni spolu, jako rodina," usmála jsem se a trošku smutně pohlédla do země, když jsem si vzpomněla na rodiče. Ale byl tu brácha! Úsměv se mi zase rozlil po tváři. "Takže jsem se okamžitě vydala tě hledat. Byla jsem snad všude, šla jsem přes hory, doly, řeky, stromy, teda lesy, prostě všude. Narazila jsem i na smečku, kde jsem našla hooodně dobrou kamarádku, ale ona si tam našla partnera a já chtěla jít dál hledat. Tak jsem šla. A pak jsem dorazila sem, narazila jsem tady na Varju, to je takovej hrozně hodnej vlk, bude se ti určitě líbit," máchla jsem trošku tlapkou jako puberťák, co je nervózní, ale pak jsem pokračovala. "No a s Varjou jsme tady toho docela dost zažili, dokonce jsme byli u moře a stali se z nás mořští vlci! A já mu zachránila život a pak jsme zachránili Gallireu od mořského monstra, mohlo být všechno pod vodou a fuč. A pak jsem zaslechla, že Varja potkal Kezi, nějaké vlče, které je v Borůvce," zhluboka jsem se nadechla a rychle vydechla, abych mohla pokračovat, "no a já jelikož nejím maso jsem chtěla do smečky, kde jsou borůvky. To dá rozum. Navíc s vlčaty? Určitě! No a tak jsem tady, s Baghý jsme stihli ještě udělat lov, to bylo celkem peklo, ale zvládla jsem to, protože chudák laň, no ale je v úkrytu a teď jsem tu!" Zasmála jsem se a radostně dloubla čenichem do bráchy, hned na to si ho olízla a suše polkla. "Je toho hodně, já vím. Klidně si dej na čas s odpovědí. Budu na tebe jen koukat a snažit se si uvědomit, že to je opravdu skutečnost," zazubila jsem se a znovu zavrtěla nevěřícně hlavou. Jako pejsek na palubovce v autě.

Potkat bráchu bylo snad milionkrát lepší než to, že jsem v Borůvkové smečce součástí. Co na to řekne asi Varja? Napadlo mě ještě. Bude taky radostí bez sebe. Tahle smečka je mi prostě souzená, projelo mi ještě v rychlosti hlavou, než jsem zase věnovala pořádný lízanec bráchovi.
Taky jsem nemohla kontrolovat svoje tělo, stejně jako brácha, který se válel v borůvčí. Já jsem zase vyskočila na tlapky a začala poskakovat, jako kdybych stála na horkých uhlíkách. Před Erlenda, za, vedle něj a nadšeně jsem pištěla s nerozpoznatelnými slovy. Nemohla jsem skoro ani mluvit, jakou jsem měla radost. Skočila jsem znovu k němu po mém oslavném tanečku a zabořila se hned vedle něj na zem. Po jeho dloubnutí jsem se ujistila, že je to realita. "Tak to je božíí," křičela jsem ještě. Musel to slyšet snad celý les. Nemohla jsem to ale kontrolovat.
Brácha se nakonec trošku ovládl a zvědavě mě pozoroval, asi chtěl vědět... všechno. To jsem chtěla i já, ale věděla jsem, jak to má s mluvením. Nebo spíš nemluvením? Ale byli jsme rodina, bylo to jednoduché mu porozumět. Navíc, co jsem tak pochopila, ovládl magii myšlenek a dokáže se teď se mnou spojit jednodušeji. I já jsem měla magii myšlenek, tak by to mohlo pomoci ještě víc.
Nadšeně jsem stále bubnovala do země ocasem a prohlédla si bráchu. "Páni, ty si se změnil! Je z tebe snad ještě větší fešák a to už jsem si myslela, že to víc nejde. Jak si k tomu došel? A jak si vůbec došel SEM? Kde ses tu vzal? A jsi tu jen ty, nebo si potkal ještě někoho z rodiny? Mám ti toho tolik co říct a mám tolik otázek, panejo! To tady budeme minimálně do večera," zasmála jsem se a položila si hlavu na jeho krk. "Hrozně moc si mi chyběl," řekla jsem mu a pak hlavu zdvihla tak, abych na něj viděla a lehla si naproti. "Tak mám začít vyprávět? Já tomu pořád nemůžu uvěřit!!! Panebože, mám fakt hroznou radost, neuvěřitelně moc moc!!" Vyhrkla jsem ještě ze sebe a s neuvěřením zavrtěla hlavou. Opravdu to byl on. Brácha, kterého jsem se vydala hledat a za kterého bych i dýchala.

2) Najít ztraceného bratra Erlenda. Min 2 posty. 2/2

Měla jsem radost, že jsem byla ve smečce. V mojí vysněné smečce! Té, která byla prakticky celá pokrytá borůvčím a jejíž alfa měla křídla. To bylo super skvělý! Bylo tady snad něco, co mohlo být ještě superskvělejší? To jsem zanedlouho měla zjistit.
Spatřila jsem v dálce totiž vlka, který mi absolutně nikoho nepřipomínal. Když se však otočil za mým hlasem, uviděla jsem zbarvení, které bylo... podobné Erlendovi? Erlend? Brácha? Nedávalo mi to smysl, protože měl ještě cosi modrého na zádech a další věc na hlavě, proto jsem jak zmrazená stála a sledovala, jak se rychle otočil a rozeběhl za mnou. V hlavě se mi ozvalo moje jméno. Byl to opravdu on? Nemohla jsem tomu uvěřit! Radostí jsem z oháňky udělala helikoptéru a nechala se svévolně svalit na zem. "Erlende, ERLENDE!!" Nadšeně jsem křičela a nemohla se udržet, oháňkou jsem rozmetala všechno, co bylo v cestě a bráchovi lípla několik láskyplných oblíznutí na obličej. Na jeho další slova jsem se mu podívala do očí. "Jsi to vážně ty? To je.. neuvěřitelné!! Panejo, já mám takovou radost. Štípni mě, štípni, prosím že nespííím!" nemohla jsem tomu uvěřit, srdce mi bilo jako o závod a dech se mi prakticky zastavil. "Bráško!" Řekla jsem ještě a znovu mu věnovala několik olíznutí a dloubnutí čenichem. Tenhle den snad nemohl být ani lepší.

<<< úkryt
2) Najít ztraceného bratra Erlenda. Min 2 posty. 1/2

Pomalu jsem vyrazila kupředu s úsměvem na tváři a radostí, která se mnou rozlévala. Měla jsem neskutečnou radost z toho, že jsme byli součástí téhle smečky. Mohli jsme se pohybovat po lese, povídat si s ostatními členy, bylo to dokonalé. Teď jsem však podnikla cestu k borůvčí, protože jsem taky měla hlad. Pár bobulek ještě zbylo, některé už tak dobré nebyly, ale hodilo se všechno. Stále jsem v hlavě ale měla fakt, že jsem musela zanedlouho říci Baghý o tom, že nejím maso. Možná, že když jí řeknu i důvod a dobře to popíšu, pochopí to více, než když to na ní jen vyvalím. A pak ještě to, že chceme s Varjou vlčata, zasmála jsem se pro sebe, aby nás zase rovnou nevyhodila.
Nadlábla jsem se, co to šlo a vyrazila více do lesa. Šla jsem se ještě trochu projít, když jsem v dálce spatřila vlka. Stál tam sám, podle jeho mohutnosti jsem usoudila, že je to vlk. Tak jdeme na to, řekla jsem si v hlavě. První seznamování. "Hej, haló, ahoj!" Křikla jsem směrem k němu a pomalu se za ním rozešla. Jako kdyby mi někoho připomínal, ale když jsem spatřila jeho modrá záda, trochu jsem se zasekla. Modrý vlk? Kdo to kdy viděl?

<<< les

Táhli jsme potravu a já začínala být poměrně dost unavená. Pocítila jsem, že už nemám tolik síly, proto jsem doufala, že už jsme tam. Postupně jsme se dostali až na zmiňovanou cestičku poblíž tůňky a já spatřila za sebou skálu, která měla tři jeskyně. Ta nejvyšší byla pravděpodobně pro alfu, proto jsem se vydala do té třetí.
Když jsme se ponořili dál, vchod byl velký, takže bylo snadné se sem dostat. Dostali jsme se do velkého prostoru, kde se zřejmě mohl vyspat každý ze smečky, kdo měl klasické postavení. Tedy i my. Zastavila jsem se, položila srnu a zhluboka vydechla. "Fuh, to byla ale makačka," zazubila jsem se na Varju a tlapkou si přejela přes čelo, s úsměvem. "Všechno dobrý?" Zeptala jsem se ho. Pak jsem se začala rozhlížet. "Tady to je ale obrovský," dodala jsem ještě. Sledovala jsem všechna zákoutí a musela jsem uznat, že to tu bylo fakt velký.
Pak jsem se otočila na Varju. "Nebude ti vadit, když se vrátím do lesa, zkusím si dát pár borůvek a porozhlédnout se tam? Počkám tam na tebe, dobře?" Řekla jsem mu ještě a když jsem odcházela, drcla jsem do něj bokem. Pak jsem mu věnovala úsměv a vyrazila zpátky do lesa.

>>> Borůvkový les

Říjen 9/10 | Varja

Vyznání našich pocitů trošku zvážnilo celý rozhovor, i tak jsem se ale stále usmívala. Netušila jsem, jak to bylo možné, jak jsme vůbec na takové téma došli, ale jednoduše jsem za Varju byla ráda. A kdybych mohla, říkala bych mu to každý den. Co to znamenalo?
Jakmile jsme se dostali k jeho přezdívce, upřesnil to. "Aha, ale tak to je taky moc pěkný," řekla jsem nadšeně a poslouchala ho. "No tak jedno by mohlo být Arja, to je zase zkratka z tvého jména," zazubila jsem se a jen tak něco plácla.
Konverzace se odlehčila, když Varja zavtipkoval a já se začala smát. "Určitě se ti to povede a mně snad taky. Podívej, kolik po světě běhá vlků, kolika vlčicím se to povedlo a vlkům, tak nám určitě taky," řekla jsem ještě pozitivně, "a Baghý bude čučet jak vyoraná myš," zasmála jsem se ještě a máchla tlapkou ve vzduchu. Sice to bylo vtipné, ale brala jsem to vážně - s Varjou bych vlčata klidně měla, a ráda.

Vypadalo to všechno dost slibně. Situace se však ale hned zlepšila, jakmile jsme dostali informaci, že jsme opravdu součástí smečky. Měla jsem neuvěřitelnou radost, ale nechtěla jsem vypadat nedospěle, abych si tu teď hopkala a radovala se, proto jsem se to snažila držet alespoň trochu na uzdě a nějaké té úrovni. Celkem to i šlo, ale neubránila jsem se mírné oslavě.
Varja měl taky radost, ale bral to více dospělácky, ačkoli se ke mně přidal s radostným tónem. Když jsme přesunuli téma na laň, čapla jsem ji bez váhání za nohu a mrkla na Varju. Byla jsem připravená, doufala jsem, že to půjde rychle, bylo mi jí líto a nechtěla jsem si kazit neskutečně nadšenou náladu tím, že ji budu litovat. Byl to den hodný oslavy. Když ji čapl, vyrazila jsem a táhla co největší silou, co jen to šlo. A přesně tím směrem, kterým nám Baghý řekla, že je zhruba úkryt. Alespoň si ho prohlédneme, projelo mi hlavou a vyrazili jsme.

>>> jeskyně

Říjen 8/10 | Varja

Všechno to šlo tak snadno a tak... samo? že to snad ani nebylo možný. Netušila jsem, kam tím Varja míří a jestli plně chápu jeho záměr, i tak jsem ale se ničemu nebránila a plně se mu otevřela. "To je tak hezký," pohlédla jsem mu do očí. "Ani nevím, co ti na to mám říct. Taky mě život po setkání s tebou začal bavit mnohem víc," doplnila jsem ještě. Nechtěla jsem se opakovat a znít, jako že mu to jen tak opětuji, ale bylo to tak. "Mám tě moc ráda."
S jménem jsme se trefili do zlatého. "Fakt? To je hrozně roztomilý," dodala jsem ještě. Adri bylo opravdu jméno, které bych, kdyby to šlo, dala všem vlčatům. "Je to zvláštní, že ti tak říkal! Protože to je vlastně část mého jména... Badri, Adri," zamyslela jsem se. Jako kdyby to byl osud, projelo mi ještě hlavou, ale jistě to byla jen náhoda.
Na můj návrh se Varja vůbec nebránil a naopak se přidal. Radostně jsem poskočila. "Tak jó! Budeš se muset snažit, aby jich fakt pět bylo. Ale když budou jen čtyři, tak to zvládneme pak v dalším vrhu," zasmála jsem se. Určitě jsem si porod nechtěla dávat několikrát, spíše jsem to chtěla odlehčit. Ale mít pět vlčat by bylo úplně skvělý! "To bude Baghý koukat, až tohle na ní vybalíme," dodala jsem ještě se smíchem a dloubla do něj tlapkou.

Naštěstí všechno proběhlo rychle a poměrně jednoduše. Dech se mi docela uklidnil a já tak mohla konečně zase přestat slyšet tlukot srdce, který mi předtím div nevysypal ušní bubínky pryč. Pohlédla jsem na Baghý a doufala, že je v pohodě. Určitě jí to dalo zabrat více, než třeba mně, proto jsem se snažila trochu držet v pozadí. Naštěstí to vzala sportovně, což bylo fajn. Varja byl v pořádku, ona taky, takže jsem se hned zeptala, kam s tou potravou. Nechtělo se mi jí ani dotýkat, bylo mi té bytosti tak neskutečně líto, že kdybych mohla, omluvila bych se jí a dala jí kousek života ze mě. To bohužel ale nešlo a patřilo to k přirozenému koloběhu života.
Baghý nám hned, co mohla, řekla, kde najdeme úkryt. Takže jsme ve smečce?! Chtěla jsem vypísknout a začít jásat, ale ještě jsem nedělala unáhlené závěry. Jen jsem s porozuměním přikývla. "Dobrá, to určitě najdeme," doplnila jsem ještě. "Není vůbec za co, kdyby si kdykoli cokoli potřebovala, určitě nás zavolej! Nebo minimálně mě, ale věřím, že i Varja ti bude vždycky při tlapě," řekla jsem ještě s úsměvem a máchla ocasem. Pak jsem se koukla na Varju. "Dobrá, takže jsme členy? Hurá!" Prostě ten projev radosti jsem si neodpustila a trochu i povyskočila. "Mám takovou radost! Děkujeme!" Poskočila jsem ještě k Varjovi a drcla do něj bokem. "Vyrazíme? Vezmu ji... třeba za nohu, řekni si," dodala jsem k němu a pohlédla na cestu, která údajně vedla k úkrytu.

Říjen 7/10 | Varja

Byla jsem ráda, že se mnou Varja souhlasí. Občas jsem měla názory, které ostatním připadaly směšné, nebo nepodstatné, ale on to tak nebral. Byl jiný a možná proto jsem si ho tolik vážila. "Určitě to bude skvělý," ujistila jsem ho ještě a věřila tomu v plné míře.
Jeho slova mnou projela jako amorův šíp, rozlila se ve mně teplá vlna emocí a já se jen culila. "Ale jdiii," máchla jsem stydlivě tlapkou a sklonila pohled s tím nejvíc culivým úsměvem, který jsem dosud ze sebe dostala. Bylo to tak pěkné něco takového slyšet. "To mě opravdu srdečně těší. Taky bych... chtěla," řekla jsem a pohled zdvihla. Neměla jsem tušení, co se tu teď odehrává, jestli si jen tak přátelsky povídáme, že jednou spolu budeme mít vlčata, anebo si tu vyznáváme city?
Nicméně vymýšlení jmen mě začalo bavit. "Páni! Adri! To je úplně nejskvělejší!" Rozkmitala jsem ocas. "Určitě chci alespoň tři, nevím, kolik by jich šlo mít, ale ani pět by mi nevadilo. Dvě jsou fajn, ale to je za mě málo. A jedno z nich prostě musí být Adri!" To jméno bylo prostě dokonalé.

Říjen 6/10 | Varja

Na mou polemizaci souhlasně přikývl a potvrdil, že mám pravdu. "Asi záleží, jak to kdo bere, ale mně to přijde škoda. Zazdít takhle svůj rod a tak," doplnila jsem ještě. Nechtěla jsem vyznít, jako že ten názor protlačuji za každou cenu, ale pro mě to tak bylo. A byla jsem ráda, že Varja souhlasí.
"Tak to je dobře. Zjistíme, že je to tam skvělý a žádný stěhování ani nebude potřeba řešit," máchla jsem s pozitivismem v hlase ocasem a usmála se.
Jakmile jsme se dostali k tématu vlčat, začalo to nabírat úplně jiný směr, než bych kdy čekala. K mému překvapení mi to ale vůbec nevadilo, naopak. Byla jsem za to ráda. "Dobře," podívala jsem se mu ještě do očí. "Jasně!" Potvrdila jsem mu ještě. "Tak jo. To... to zní fajn. Je mi s tebou fajn a zatím jsem za svůj život nepotkala nikoho, s kým bych si reálně dokázala vlčata představit," objasnila jsem. Nechtěla jsem zničit naše přátelství, to určitě ne, ale chtěla jsem, aby Varja věděl celý můj pohled na věc. "Beru tě za slovo!" Zazubila jsem se ještě a drcla do něj bokem. "A kolik by si jich třeba chtěl? Hmm, mohli by se jmenovat třeba.. Barjardi," zasmála jsem se a střihla ušima. "Nebo Varjadri!"

Říjen 5/10 | Varja

Když jsem se Varji zeptala na vlčata, vypadalo to, že byl trošku překvapený. Minimálně takovou otázku nečekal, ale i tak se s tím vypořádal pěkně. Bylo fajn slyšet, že vlčata by chtěl, ale chápala jsem i to, že neměl dosud s kým. Byla jsem na tom stejně, po vlčatech jsem toužila, ale ne natolik, abych si je udělala s někým, s kým bych to nemyslela vážně. "Jo, tak to chápu," dodala jsem, "to mám stejně. Přesně! Není všem dnům konec a co ty víš, kdy to přijde, navíc vlčata minimálně jednou za život vlk mít prostě musí. Je to něco, co po sobě tady zanechá a to je prostě fajn," řekla jsem s úsměvem.
Na jeho otázku jsem se jen usmála. "Jasně. Smečku dělají vlci a i když Borůvka vypadá skvěle, bez tebe by to nebylo ono," doplnila jsem. Být tam sama a nemít tam nikoho, koho mám alespoň z části tak ráda, tak bych neměla důvod zůstat.
V tom však Varja řekl něco, co mě trošku překvapilo. Nastražila jsem uši a podívala se mu do očí. "Opravdu?" Chtěla jsem zjistit, jestli to myslí opravdu vážně, anebo to říká jen proto, abych se cítila dobře. "Jako opravdu opravdu?" Zeptala jsem se ještě. Překvapil mě, což jsem dala na sobě znát. "To je...," začala jsem mluvit, aniž bych nad tím začala prvně přemýšlet, "hrozně hezké od tebe. Taky bych byla spokojená mít vlčata s tebou."