Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na jeho slova jsem výrazně energicky přikývla. "To je jasná věc, jsem připravená na všechno!" Radostně jsem rozvrtěla opět oháňku a usmívala se. Když řekl jeho další slova, bylo dost možné, že pod bílým kožichem se mi začervenaly tváře. Nervózně jsem se zahihňala a usmála se. "Noo, byl takový zvláštní, ale mně se líbil," zazubila jsem se ještě nevinně a posadila se. Vypadalo to, že ho chce opravdu slyšet, takže jsem si řekla, proč ne. Shrnout to přeci nějak můžu. "Vlastně... se mi zdálo o tom, že jsme, jak jsme se bavili, spolu měli ta vlčata. No a... byla překrásná a já byla ta nejšťastnější vlčice pod sluncem, nechybělo mi opravdu nic. A bylo jich poměrně dost," zasmála jsem se. Doufala jsem, že si to nevezme nějak špatně.
Pak mi povyprávěl on, co zažil. Poslouchala jsem ho užasle a sledovala, jak u toho pohazuje tlapkou. "Vlčíška? Páni!" Nastražila jsem uši. "A nový přítel ve smečce? To zní skvěle," doplnila jsem ještě. "Jistě se tu brzy objeví, alespoň se s ním taky seznámím. Zatím si narazil na skvělé vlky, to jsem ráda, že se ti nic nestalo," dodala jsem a podívala se mu s úsměvem do očí.

Loterie 5/5

Netrvalo dlouho a hnědý kožíšek mě uvítal stejně, jako já jeho. Nebránil se mému objetí, což bylo fajn, takže jsem si to užila o kousek více. Přitiskl se ke mně a já na něj, bylo to fajn ho po delší době zase vidět.
"Ty jsi hodnej," řekla jsem, když doplnil, že mu bylo líto mě tu nechat. "Nějak jsem usnula, asi tím, jak jsem se přecpala tím skvělým ovocem," zazubila jsem se. "Takže se mám skvěle, teď, když jsem tě našla, už mi tady nic nechybí," roztáhla jsem úsměv od ucha k uchu a mrskala nekontrolovatelně ocasem. Když řekl, že na mě pořád myslel, donutilo mě to položit si mou hlavu na tu jeho. "Já o tobě měla dokonce i sen," špitla jsem a lehce stydlivě se zazubila. Pak jsem z něj slezla a čenichem mu urovnala rozházenou srst. "Kde si byl a copak si dělal? Zažil si nějaký úžasný dobrodrůžo? Zajímá mě všechno!"

<<< Tůň
Loterie 4/5

Spokojeně jsem si zívla a klusem vyrazila mezi stromy. Les voněl jako vždycky, počasí bylo skvělé a západ slunce tomu všemu ještě podtrhoval tu příjemnou atmosféru. Cítila jsem, že tu je poměrně dost vlků, ale i tak jsem mířila jen za tím jedním.
Už z dálky jsem viděla ten jeho kožich. Vypadal, že na někoho čeká a já jen doufala, že čeká na mě. Mrzelo mě, že jsem takhle tvrdě usnula a nechala ho čekat tak dlouho, ale to nevadilo. Byla jsem tu teď a on taky.
Nabrala jsem trochu rychlost a vyřítila se přímo za ním. Pak jsem jen zpomalila a opatrně na něj skočila. Tak opatrně, jak jen skočit na někoho jde, když jste plní radosti. "Varjooo," řekla jsem hned, co jsem na něm přistála a zalehla ho tak, jako kdybych mu dala to nejvřelejší objetí. "Jak se máš? Co je nového? Chyběl si mi," dodala jsem ještě a usmívala se od ucha k uchu, doprovázejíc všechno nekontrolovatelným mrskáním ocasu.

Loterie 3/5
Nacpala jsem si pupek a usnula jsem. Tak moc tvrdě, že jsem přespala i to, že brácha s Varjou odešli. Ale ten sen, co se mi zdál, se mi bude honit hlavou ještě dlouho. O tom, že Varja je nejlepší vlk, kterého jsem potkala, jsem věděla, ale sen mě donutil se na to podívat trošku jinak.
Pomalu jsem se probrala a rozhlédla se. Protáhla jsem si tlapky a doufala, že bude Varja v Borůvkovém lese. Chtěla jsem ho vidět, chtěla jsem si s ním promluvit, obejmout ho. Sice jsem spala, ale přišlo mi to jako věčnost, co jsme se neviděli. Zavrtěla jsem ještě ocasem a doufala, že i bráška je v pohodě. Pak jsem neváhala ani chvilku a vyrazila do lesa.

>>> Borůvkáč

Brášku jsem respektovala a to, že se něčeho bál, jsem respektovala ještě víc. Já jsem se bála asi více věcí, než vody, ačkoli voda zrovna mi problém nedělala. Usmála jsem se a poslouchala Varju, který se ho snažil taky podpořit.
Erlend si ještě s Varjou vysvětlil, jak společně komunikujeme a já se soustředila na tůňku. Viděla jsem totiž, že se ode dna žene něco, co jsem ještě předtím nikdy neviděla. A když to jablko bylo tak sladké a dobré, tohle musí být jistě taky. Netrvalo dlouho a Varja mi pomohl onu věc vytáhnout na břeh. Nakláněla jsem hlavu různě do stran a místy k tomu přičichla, ale vonělo to... nijak. "Co to asi... může být?" Ptala jsem se a koutkem oka sledovala Varju i Erlenda, jestli to už někdy viděli a vědí, o co jde.
Na slova Varji jsem souhlasně přikývla a nadšeně sledovala brášku. Než jsem stihla cokoli říct, nebál se toho a pustil se silou do ovoce. Až najednou v tom zeleném cosi křuplo a rozlomilo se to. Uvnitř ale bylo červené a vypadalo velmi sladce a... vodnatě. Olízla jsem se od ucha k uchu a podívala se na oba. "Pááni, to jsem ještě neviděla, co to je? Jak to chutná?" Měla jsem spoustu otázek, ale byly zbytečné, dokud to někdo z nás nezjistí. "A je toho hodně! Super!" Nadšeně jsem rozvrtěla oháňku a tlapkou sáhla po rozlomeném kusu. Ten větší jsem si přitáhla a kousla do něj, až se rozpůlil. Přistrčila jsem ho k bráškovi a usmála se. "Je to sladký a pak hořký, to zelený je nic moc," zazubila jsem se, když mi ukáply další sliny. Nešlo to vydržet a tak jsem se do toho pustila. Křoupalo to, ale zároveň to bylo měkké a velmi sladké. "MŇAM!"

Že musíme co nejdříve vyrazit k Životu byla jasná věc, proto jsem to stvrdila výrazným přikývnutím v souhlasu. K Životovi jsem se těšila, podle vyprávění to bude skvělý zážitek a ještě si od něj třeba i něco odnesu. Tak proč tam nejít, že?
V tom mě napadla otázka, která se mi zdála jako fajn, ale bráškovi tolik ne. Netušila jsem, jestli strach z vody měl od dětství, to bych kecala, anebo jestli se to u něj vyvinulo později, ale jeho rozrušení bylo očividné. "Promiň, nechtěla jsem tě vykolejit," řekla jsem mu a tlapkou mu objala tu jeho. "Navíc má třeba Varja pravdu, kdo ví, jak to vlastně funguje. Hlavní je, že to vůbec funguje, no ne?" S pozitivním hlasem jsem se usmála a podívala se na tůňku. V tom vyjelo najednou něco, co bylo velmi velké a zelené. Se světlými pruhy, ale několika násobně velké, oproti jablku. "Hele, hele!" Ukázala jsem tlapkou na hladinu, kde se ovoce pohupovalo a já k němu rychle přiskočila, aby se nepotopilo. Bylo pěkně těžké, takže jsem koukla na Varju, jestli mi s tím pomůže.
Komunikace mezi mnou a bráškou se vysvětlila a já jen funěla, jak jsem se snažila velkou zelenou kouli dostat na břeh. Na poznámku od Varji jsem ještě přikývla a souhlasně zamručela: "mhm," přičemž jsem se stále prala s tou kulatou věcí. Jednoduše bez samčích tlap to nezvládnu.

"Jasně!" Řekla jsem hned bez váhání. Za Životem jsem prostě musela jít. "Musím ho poznat! Zní to, že je fakt super chlapík," zazubila jsem se a pohodila oháňkou.
Olízla jsem si ještě zbytky sladkého jablka a podívala se na Varju. Souhlasně jsem přikývla a zazubila se. Doufala jsem, že brzy vyplave něco dalšího. "Hele, Erlende, vždyť ty máš magii vody, ne?" Zeptala jsem se ho a koukla mu do modrých očí. "Tebe nikdy nenapadlo se potopit na dno a zjistit, odkud to vyplavává?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Já s magií vody a možností trochu déle zadržet dech bych to udělala jako první věc. Ale kdo ví, třeba ho to napadlo, třeba to zkoušel, anebo jsem mu teď vnukla brouka do hlavy.
Nedošlo mi, že Varja netuší, jak spolu komunikujeme. Ani mi nedošlo, že Erlend s ním asi mluvit úplně nemůže. Než jsem si to všechno srovnala v hlavě, bráška mu ukázal, jakým způsobem to asi zhruba funguje. "Přesně tak. Brácha mi dokáže poslat myšlenky a v nich mi říct to... co by chtěl říct," zazubila jsem se. "No a já to pak řeknu," doplnila jsem ještě s úsměvem a rozhýbala oháňku ze strany na stranu. "To máš pravdu. Ale stejně je tohle místo skvělý. Je fakt neuvěřitelná náhoda, jak se to všechno sešlo a je to tady, v Borůvkovém lese. Jako kdybych sem byla dělaná," pokrčila jsem ještě rameny a koukla na brášku.

Na slova Varji jsem ještě přikývla. Čas plynul velmi rychle a jeden si to skoro až neuvědomoval, jak rychle stárne a jak rychle vlčata rostou. Muselo to být asi nejvíce poznat v momentě, kdy jeden ta vlčata měl. A vidět před očima, jak najednou koukají, mluví, chodí, pak i sami loví a pak už jsou prostě... dospělí.
Musela jsem se z těch trošku depresivních myšlenek dostat pryč, proto jsem se zaměřila zpátky na tuhle tůňku. To, co se tu stalo, bylo neuvěřitelné a pro mě to bylo jako výhra v jackpotu. Měla jsem obrovskou radost a k mému překvapení bylo jablko velmi chutné, ačkoli už byl skoro konec roku. Oba mí společníci kousek odmítli, proto jsem se jen děkovně usmála a bez váhání ho slupla celý. Bylo sladké a chutné, měla jsem opravdu snad ještě větší radost, než předtím. "Týjo, bylo fakt výborný, udělali jste chybu, že jste si nedali," olízla jsem si ještě čenich s úsměvem a poslouchala Varju. "To mě taky ne," přitakala jsem souhlasně.
Když Erlend řekl, že se občas objevuje i ovoce, které jinde neviděl, musela jsem se usmát. Těšila jsem se, až taky nějaké uvidím a ochutnám, které jsem ještě nikdy neměla. "Prý se tu objevuje i takové, co jinde není, nebo bráška ho teda nikde neviděl," otočila jsem se na Varju. "Tady je to fakt skvělý! Bych nejradši zůstala jen u téhle tůňky, takhle s vámi. A nic by mi už v životě nechybělo," usmála jsem se spokojeně a pohodila i oháňkou, protože jsem byla opravdu vděčná za oba vlky, co tu se mnou byli.

<<< Borůvkový les

Byla jsem ráda, že mě Varja následoval a i společně s mým bráchou jsme se mohli vydat trochu více do lesa, abychom zjistili, co tu všechno zajímavého je a není. "Kezi si tě jistě pamatovat bude, už se těším, až se s ní seznámím," máchla jsem ocasem, "vlčice, díky které jsme tady. To ona byla náš osud," zazubila jsem se ještě. Ono to tak trošku i bylo. Díky ní se Varja dozvěděl o této smečce a díky ní jsme prakticky... tady. Zvláštní, jak jedna vlčice může změnit život dvěma vlkům. Tedy třem, i bráškovi. Vlastně možná čtyřem, ještě alfě, která ani neví, že je moje teta.
"To mně taky," řekla jsem a ještě mu věnovala delší, o to úsměvnější pohled. Jeho slova mě tak těšila. Netušila jsem, jestli to myslí kamarádsky, nebo za tím vidí taky trošku víc, ale zatím jsem to nechala být. Ono se to jistě nějak všechno... vyvine.
V tom jsme doběhli brášku, který přikývl Varjovi na pozdrav. "Promiň, jestli si čekal dlouho," řekla jsem mu a hned do něj mírně dloubla čenichem, jako omluvu a přivítání. Pořád se ve mně rozléval ten radostný pocit, že tu bráška se mnou je. A asi ještě dlouho bude, pokaždé, co ho uvidím.
Došli jsme až k nějaké tůňce. Rozhlížela jsem se spíše okolo, než abych se zaměřovala na vodu. V tom ale Erlend řekl, ať se kouknu na hladinu. Tam se objevil plod, který vypadal... velmi chutně. Tlama se mi celá zalila slinami a já jen užasle pohlédla jak na brášku, tak na Varju. "Páni, co to je? Je to... jedlé?" Zeptala jsem se a došla blíž k tomu. Na hladinu mi ukáplo pár slin a já se musela celá olíznout. Když jsem plod vytáhla, zjistila jsem, že to je jablko. Hned jsem se do něj zakousla a neuvěřitelně si to užívala. Jablko jsem neměla, ani nepamatuji! Rozvrtěl se mi ocas jako vrtule a já nadšeně pohlédla na Erlenda. "Páni, pááni!" Nadšeně jsem chřoupala a užívala si to. "Kde... kde se tu vzalo? Chcete někdo nechat? Je fakt vynikající. To je tady normální takhle?" Koukla jsem pohledem i na Varju a znovu se zakousla do jablka, vynechávající kousek, kdyby náhodou jeden z nich chtěl ochutnat. Ale bylo to dost oslintané, i tak jsem jim nechala.

Byla jsem ráda, když se Varja nabídl, že půjde za Životem se mnou. "Možná... možná i za tou Smrtí se stavíme," řekla jsem a lehce se mi u toho naježily chlupy na krku. Už jenom to jméno bylo... no, jeden se tam prostě netěšil.
Na můj návrh Varja reagoval pozitivně, z čehož jsem měla radost. "Tak to jsme na tom stejně," zazubila jsem se. Kromě alf a Erlenda jsem tu ještě nikoho nepotkala. Ale co, mně osobně to stačilo. Kdyby smečka nikoho dalšího neměla, vůbec bych si nestěžovala.
Na mou reakci jen řekl, že bych byla jediná, kdo by ho postrádal. Lehce jsem ho povzbudivým hlasem pošťouchla. "Ale jdi, jistě by se našli další vlci, na které si udělal takový dojem, jako na mě," dodala jsem ještě a usmála se. Pak už jsem jen máchla ocasem a nadšeně vyrazila, když prohlásil, že jdeme. Je se mnou taky rád. To je fajn, pomyslela jsem si. V hlavě se mi toho začalo honit spousta, proto jsem i chvilku byla ticho, protože jsem nevěděla, nad čím dřív mám přemýšlet. Jsme opravdu jen tak dobří přátelé, nebo tam je... něco jiného? Tahle otázka se mi omílala stále dokola.
V dálce jsem zahlédla kožich bráchy a nadšeně povyskočila. "Erlendééé," dala jsem o sobě vědět už z dálky a pobídla Varju, aby přidal. Skoro jsme byli vedle něho.

>>> Ovocná tůň

Sledovala jsem Varju a prodírala se všemožnými myšlenkami, které jsem ale dala stranou, když promluvil. Cítila jsem se s ním dobře a to jednoduše nešlo skrýt. Co za tím bylo, to už jsem nechala být. "Tak super! Projdeme se s bráchou a obhlídneme les, můžeme se tu s někým seznámit a tak a pak bychom mohli vyrazit? Než začne pořádná zima," zazubila jsem se. Zimu jsem měla ráda a těšila jsem se na ní, ale přeci jen to cestování v zimě je zrádnější, náročnější a prodírat se sněhem se mi přes půl světa nechtělo.
Máchla jsem spokojeně ocasem. Když řekl, že někomu předal vzkaz, kdyby se nevrátil, zaculila jsem se. Nemít srst, viděl by, jak jsem zčervenala. "To je tak miléé," řekla jsem ještě a olízla si čenich. Stála jsem velmi blízko něho a cítila pomalu i jeho dech, ale nechtělo se mi jít pryč. Za bráchou jsem se samozřejmě těšila a nechtěla jsem, aby tam dlouho čekal. "Tak super! Jsem si jistá, chci, aby si šel se mnou.. tedy, s námi," máchla jsem ocasem a opřela se mu o bok. "Jsem ráda, když se mnou trávíš čas," dodala jsem ještě a usmála se. Ani jsem netušila, odkud se ta slova sypou, ale prostě tam byly a teď byly venku. Nechtěla jsem narušit to silné přátelství, které jsme mezi sebou měli, ale i tak jsem mu prostě musela říct, jak se cítím. Tajit to nešlo.

Na odpověď Varji jsem se musela uculit. Bylo to tak milé, když mi říkal všechna tahle hezká slova. Pak mi ale začalo docházet, že za tím možná bude něco víc. Že mě nebere jen jako kamarádku, ale že tam třeba... přeskočila jiskra? A přeskočila i u mě? Měla jsem ho moc ráda, obětovala bych pro něj všechno, takže asi... ano? Zastřihala jsem ušima a s potroublým úsměvem jsem ho sledovala. Začínala jsem se na něj dívat trošku jinak. Vnímala jsem ho jako více pohledného.
Vyrušil mě z přemýšlení a já se nadšeně zasmála. "Tak jo!" Souhlasně jsem zavrtěla ocasem. Jít někoho vystrašit v kostýmu znělo jako skvělý nápad.
Pak mi popsal, jaký byl Život a Smrt. Poslouchala jsem ho a snažila si to v hlavě představit. "Za Životem určitě musím zavítat," zazubila jsem se ještě. "Jsem ráda, že ti Smrt nic neudělala. Nechtěla bych si to s ní jít vyřídit, evidentně je mocná, ale byla by jí škoda," řekla jsem s vtipným podkladem mírného egoismu a zasmála se. "Tak super. Jdeme s bráškou se podívat na nějaké místo tady v lese, půjdeš s námi? Půjdeš, že jooo," nahodila jsem smutná očka a dloubla do něj. Teď už každý dotek byl trošku jiný, trošku... příjemnější. Jen jsem se nevinně zaculila a doufala, že bude pro.

Byla jsem ráda, že se Varja vrátil a v pořádku. Vzhledem k tomu, co všechno zažil, jsem doufala, že se mu nic špatného nestalo. Vypadal ale zcela v pohodě. Usmála jsem se na něj a ještě jednou si prohlédla věc, která se mu blyštila na noze. "Ale jdiii," stydlivě jsem zaryla tlapkou v zemi a culila se jako sluníčko. Na komplimenty jsem nebyla zvyklá, ale bylo to moc milé. "Děkuju. Je krásná," dodala jsem ještě a podívala se zpátky na kovovou věc. Seděla k němu.
"Tak to je skvělý!" Zasmála jsem se na reakci jeho vystrašení vlků. "Museli se tvářit pěkně zmateně," zasmála jsem se ještě. "To bych chtěla vidět," doplnila jsem nakonec a pak máchla tlapkou. "Určitě nějakou výpravu spolu podnikneme, minimálně za Životem, tam bych se chtěla podívat. Na Smrt... se úplně necítím," dodala jsem žertovně a zastřihala oušky.
Varja měl z mého setkání s bráškou radost stejně tak, jako jsem měla já. I to, že Baghý je moje teta ho uchvátilo. "Určitě to tak být mělo. Osud nás prostě spojil." V hlavě to vyznělo trošku jinak, než to vyznělo nahlas, ale bylo tomu tak. Pak jsem Varjovi věnovala velmi široký úsměv a ještě několikrát máchla ocasem ve vzduchu. "A co máš teď v plánu?"

Varja se naštěstí nezlobil, že jsem ho málem povalila, jen odpověděl přesně to, co jsem chtěla slyšet. Culila jsem se jako sluníčko a máchala ocasem nekontrolovatelně ze strany na stranu. "Ty mně taky," doplnila jsem a užívala si jeho pozdrav. Musela jsem se ho zeptat, co má za novinky on, protože jistě jich měl taky pár. Ale nestíhala jsem žasnout, když řekl, co všechno viděl, koho potkal a ten náramek? No páni! Seklo mu to. "Týjo, tak to je skvělý! Stihl si toho tolik," usmála jsem se. "A to jsem si myslela, že větší fešák už být nemůžeš," dloubla jsem do něj lehce tlapkou a uznale sledovala jeho novou věc na noze. Bylo to zajímavé a moc pěkné, hodilo se to k němu. "To mi musíš všechno říct, do detailů!" Odpověděla jsem mu. Zajímalo mě, jací jsou bohové a jaká je Smrt. A kdo je ksakru Mrtvolka? Měla jsem spoustu otázek. Měli jsme si toho tolik co říct.
Hned se mě ale zeptal na moje novinky. Několikrát jsem přikývla. "Ano, ano!! Našla jsem ho, je to bráška, můj dlouho ztracený, milovaný bráška. Jsem fakt tak šťastná. Byl celou dobu tady! To je fakt něco," neuvěřeně jsem zavrtěla hlavou a u toho se usmívala. "A Baghý, víš, naše alfa, ta s křídly... tak je to prý moje teta! Je to sestra mého táty. No to jsou prostě věci, co by mě v životě nenapadly, Borůvkový les byl prostě můj osud. To, že si mě sem přivedl, že jsem potkala tebe... všechno jako kdyby tak mělo prostě být," dodala jsem a usmála se. Byla jsem za to všechno hrozně vděčná, i za Varju.

Čas trávený s bráškou plynul jako voda a i když bych si myslela, že tu s ním jsem jen pár minut, uběhly snad i dny. Nedivila bych se a nevadilo mi to, kdybych mohla, už bych se od něj prostě nikam nehnula. Tak strašně moc mi chyběl! Rozhodl se mi udělat prohlídku Borůvkovým lesem, z čehož jsem měla obrovskou radost, proto jsem vyskočila na čtyři a následovala ho. Nevěděla jsem, jestli mě bere na nějaké konkrétní místo, nebo ne, ale těšila jsem se. Ladnou chůzí jsem ho následovala, když v tom mě do čenichu praštil pach Varji. Musím mu to říct! Projelo mi hlavou. "Bráško, počkej," zastavila jsem ho a podívala se na něj. "Prosím, vydrž tady minutku, jen skočím za Varjou a hned jsem zpátky, řeknu mu, že jsem v pořádku a že jsem tě našla. A hned jdeme na tu prohlídku! Třeba se přidá," usmála jsem se doširoka a otočila směr běhu. Nabrala jsem rychlost, aby Erlend nečekal dlouho.
Doběhla jsem k Varjovi a už z dálky jsem vrtěla ocasem a křičela: "Varjoo!" Když jsem se k němu vrhla a skoro jsem ho svalila. Naštěstí jsem to ubrzdila, takže jsem do něj narazila jen mírně čenichem do jeho boku. "Promiň," zasmála jsem se a věnovala mu široký úsměv s mírným otřením o jeho bok. "Musím ti něco říct! Jak si se měl, mimochodem?" Zeptala jsem se ho předtím, než jsem se hodlala ho zahltit všemi novinkami.