Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Varja se hned zajímal, což bylo fajn. Byl stejně zvědavý, jako já. "Vůbec netuším," zahihňala jsem se, "je to teda pěkný tajnůstkář. Ale těším se!" Máchla jsem ještě ocasem.
"Tak jooo!" Nadšeně jsem si ulevila, když mi Varja řekl, že za Smrtí půjdeme společně. Hned jsem se cítila lépe, vůbec se mi k ní nechtělo. Už jen to jméno... ale s Varjou jsem strach neměla. "To by bylo fajn. Budu moc ráda," olízla jsem mu tvář a usmála se na něj.
Na jeho další slova jsem nechala ocas rozkmitat ze strany na stranu. "Taky jsem mu řekla, že se tu ještě stavím. Byl moc fajn," dodala jsem, "a ano, s vlčaty, aspoň budou pak vědět, kam za ním jít, kdyby potřebovali," usmála jsem se. Už jenom to, že Varja se na vlčata těší, jako já, ve mně vyvolalo další dávku radosti.
"Tak dobře. Prý se stačí jenom soustředit. Zavřít oči a představit si to místo, kde se chceš objevit a pak jsi tam. Tak to zkusíme a když to nevyjde, uděláme to, jak říkáš. Prostě ať to dopadne jakkoli, u Smrti na sebe počkáme," dodala jsem ještě a opřela se mu o bok. Život s ním byl prostě jednodušší.

Ten jeho kožíšek jsem nemohla přehlédnout. Už z dálky jsem o sobě dala vědět a Varja mě taky přivítal tak, jako já jeho. Hned ho zajímalo, jak to šlo a pověděl mi, že tam byl taky. "Život mi řekl, že má něco výjimečně pro mě. Ale nevím co! Ale prý musím za jeho sestrou Smrtí, aby se to mohlo stát skutečností... moc se mi tam nechce, ale chci to mít už za sebou. Co řekl tobě?" Zajímalo mě, jestli pro něj měl taky něco přichystaného stejně, jako má pro mě. "Ale už bych taky šla domů. Prý se dá ke Smrti dostat rychle, jako kdyby si se tam teleportoval. Tak jsem si říkala, že bych to zkusila? Umíš to taky?" Máchla jsem ocasem. Nechtěla jsem ho nechat jít samotného, to bych raději šla s ním, ale byla jsem celkem hotová z toho kopce, takže možná by to pro něj bylo jednodušší, abych ho nezpomalovala.

<<< Vrchol kopců

Zdárně jsem kopec zdolala a funěla jsem, jako ježek. Bylo mi teplo, ale necítila jsem nic, protože jsem se spíše soustředila na to všechno, co mi Život pověděl. A hlavně na to, že se zase potkám s Varjou, který tu chudák na mě musel čekat. Doufala jsem, že i on byl u Života.
Když jsem se k němu blížila, už z dálky jsem o sobě dala vědět. "Varjo!" Křikla jsem a nezpomalovala, když jsem se k němu blížila. Až těsně u něj, abych ho nesrazila a nebolelo ho to. Obejmula jsem ho, položila mu hlavu na krk a mrskala ocasem. "Ten kopec, to byla teda fuška! Ale zvládla jsem to. Potkala jsem ho! Musím ti říct, co mi pověděl. Ty si tam byl taky?" Měla jsem toho tolik, co jsem mu chtěla říct. Ale musela jsem mu dát trošku prostor taky, že jo.

//Objednávku doplním v průběhu týdne :U

<<< Z Prstových přes Narrské kopce

A bylo to tady. Stála jsem před písčitou horou, která se přede mnou tyčila a nemilosrdně odpuzovala snad všechny, co by se tam chtěli, na její vrchol, dobrovolně vydat. Ale i přesto jsem se zhluboka nadechla a vykročila. Nebyla jsem na tenhle terén úplně zvyklá, ale to mě neodradilo. Jestli tady je to místo, kde sídlí onen bájný Život, musela jsem to zdolat. A navíc, zmáklo to tolik vlků přede mnou, že i já, zdatná Badri, to překonám! Povzbudila jsem se vesele a s úsměvem jsem vykročila výš.
Úsměv se mi na tváři ještě chvíli držel, než jsem začala funět. Ale zvládala jsem to, nebylo to nepřekonatelné. Chvilkami jsem se zastavila a prohlížela si, jaký je výhled a jak vůbec hora jako taková vypadá. Zajímalo mě to. A těšila jsem se na Života, musela jsem si postupně v hlavě nastřádat otázky, které jsem na něj měla. Chtěla jsem toho vědět tolik, ale nechtěla jsem ho moc dlouho zdržovat a otravovat. A co když tam nebude? To mě nenapadlo. Určitě jo. Kde jinde by byl? Třeba má toho víc na práci, než čekat na vlky, co ho jdou otravovat... ale ne, musí tam být, zavrtěla jsem hlavou, abych negativní myšlenky vytěsnila a pokračovala.
Stoupala jsem po vyšlapané cestičce výš a výš. Všimla jsem si v dálce potůčku. Musela jsem uznat, že je tohle místo opravdu překrásné.
Doklusala jsem k potůčku a ochladila si tak hrdlo. Bylo to příjemné, i když počasí nebylo nijak přijatelně teplé. Byla celkem zima a zde na vrcholu kopců to foukalo, ale stejně. Pomohlo mi to tak nabrat druhý dech. Ten mi pomohl dostat se až na vrchol, který jako kdyby k hoře jako takové vůbec nepatřil. Bylo to zcela jiné místo, ale taky zajímavé. A nedaleko byla jeskyně, na kterou jsem viděla, ale nepřibližovala jsem se. Chtěla jsem se chvilku vydýchat z toho kopce a štreky, kterou jsem urazila.
Libovala jsem si v tichu a odpočinku, při té příjemné atmosféře.
Když tu najednou jsem z jeskyně slyšela podivné cinkání. Jakoby něčí drápy dopadaly na zem kamene a blížily se ke mně. Připravila jsem se s myšlenkou, že to je sám Život. Usmála jsem se, oklepala ze sebe poslední zbytky zrníček písku a koukala směrem, odkud kroky přicházely. A ano, přede mnou se najednou objevoval bílý vlk, mohutný a silný, s ranními paprsky slunce odrážející i narůžovělé barvy. Zamrskala jsem párkrát ocasem ve znamení, že jsem tu ve smyslu dobra a usmála se.
"Vítej v mém království, Badri," pozdravil mě. Ani mě v tu chvíli nepřekvapilo, že zná moje jméno, jen jsem rychle odpověděla. "Zdravím Tě, Živote. Ráda Tě potkávám," pokývla jsem hlavou a uznale pochválila prostředí okolo nás. "Tak co tě sem přivádí?" Šel rovnou k věci, to bylo fajn. Nebyl důvod zdržovat. A tak, jak jsem si připravila otázky, jako kdyby mi je někdo vymetl z hlavy. "Já ani... nevím. Chtěla jsem Tě potkat a zjistit, jestli by bylo možné se nějak zlepšit ve... všem," zastřihala jsem nervózně oušky a doufala, že se nebude zlobit. "Mám tu pro tebe něco připraveného. To se ti bude líbit," usmál se. "Počítal jsem s tvojí návštěvou," dodal ještě. Jen jsem naklonila hlavu na stranu. "Pro mě? A co?" Byla jsem zvědavá, to by byl asi každý, no ne?
"Nech se překvapit. Je to něco, co tě udělá... úplnou. I když teď, co jste si vyznali lásku s Varjou, už jsi k tomu blízko, ale tohle ti pomůže žít život tak, jak si představuješ," prozradil. Na chvilku jsem se zamyslela, netušila jsem, jak o tom všem věděl, ale byl to všemocný Život, takže to tak prostě bylo. Přikývla jsem. "Dobrá. A co pro to musím udělat?" "Víš, co mám rád," otočil hlavou na květiny v okolí. "Ano, jasně, jsem to ale trdlo," zasmála jsem se, "květinky pro tebe samozřejmě mám," dodala jsem a přisunula je blíže k němu.
"Ale budeš muset se ještě zastavit za mou sestrou, Smrtí. Nebude to tak hezké setkání, ale bude to stát za to, slibuji," řekl a posadil se. Jako kdyby se najednou zastavil čas. Souhlasně jsem přikývla. Chtěla jsem tu zůstat a povídat si s ním, ale bylo mi jasné, že má napilno. Že musí všechno sledovat, aby to šlo tak, jak má. "Dobře. Nějak to zvládnu, půjde se mnou i Varja, tak to bude lepší a... - Varja!" Došlo mi. "Čeká na mě, chudák," řekla jsem ještě. "Chtěla bych tu s tebou ještě zůstat, ale musím za ním," omluvně jsem sklonila hlavu. "Klidně se tu zdrž, ale jestli tvůj druh čeká, tak utíkej. A zase se někdy stav!" Usmál se. "Jasně, moc ráda se stavím na delší návštěvu, teď ale fakt musím běžet, nezlob se," řekla jsem mu a máchla ocasem. "Hlavně dolů opatrně," řekl ještě, když jsem mu věnovala loučivý pohled a máchnutí tlapkou jsem se odebrala zase pryč.
Bylo to fajn, měla jsem radost, že jsem ho navštívila. Mohla jsem s ním pokecat, ale chtěla jsem se tu zdržet déle. Jen jsem nechtěla, aby Varja na mě čekal tak dlouho a nebyl z toho naštvaný, takže jsem si musela pospíšit. Cesta dolů byla náročnější, ale šla rychleji. Musela jsem být opatrná, abych se nezranila, ale zvládla jsem to. Už jsem se tak nekochala a soustředila se spíše na to, abych byla už u vlka, který ze mě musel minimálně o pár čísel vyrůst, jak dlouho na mě čekal. Sklonila jsem ouška a doufala, že přijme mou omluvu.
O Smrti jsem raději ještě nepřemýšlela, spíše se mi hlavou honilo to, co asi Život tím vším myslel. Nemohla jsem se dočkat. Doběhneme tam rovnou, ať už to mám za sebou, řekla jsem si rozhodně, když jsem se blížila pod kopec. Konečně, řekla jsem si, když jsem v dálce už viděla kožich Varji. Těšila jsem se na něj, takže jsem přidala a instinktivně začala vrtět ocasem.

>>> Narrské kopce

<<< Savana přes Poušť

Cupitala jsem za Varjou. Čas jako kdyby plynul rychleji, než jsem to zvládala stíhat. Byla jsem ale ráda za to všechno, co jsme si řekli a k čemu jsme se dostali. Cítila jsem se, že to je přesně to správné, co jsme měli udělat. Říct si naše pocity. Teď byl však čas navštívit Života a zjistit, co je nového. A jestli je možné si u něj něco zlepšit, protože to bych potřebovala - abych pro Varju byla tou nejlepší partnerkou ve všech směrech. Takže jsem neváhala a pokračovala, i když měl trošku náskok, věděla jsem, že na mě někde počká. Taky bych na něj počkala, kdekoli a kdykoli. A udělala bych pro něj první poslední. Netušila jsem komu mám být vděčná za něj v mém životě, ale byla jsem neskutečně ráda, že jsme se potkali.

>>> Život přes Narrské vršky

<<< Ježčí plácek (přes Uhelný hvozd)

Loterie 5/5

Chápala jsem Varjovi obavy, ale cítila jsem, že je všechno v pohodě. "Určitě je v pořádku, jen víš, jak to tady funguje. Na někoho narazíš a dny letí, jako nic," zazubila jsem se a máchla tlapkou. Věřila jsem, že mu nic není.
"Já taky, s tebou můžu být konečně sama sebou," zastřihala jsem oušky a spokojeně si oblízla čenich. Pak jsem poslouchala, jak popisoval, kde Život je a jak je to daleko. "M-hm," zahuhlala jsem, že tomu rozumím a sledovala, jak to popisuje. Byl tak roztomilý! "Myslíš, že pro mě taky bude něco mít?" Zeptala jsem se ho, ale v nic jsem nedoufala, abych pak nebyla zklamaná. "Tak uvidíme. Třeba bychom byli první, kdo by na něj čekali u něj doma," zasmála jsem se.

>>> Prstové hory (přes Poušť)

<<< Středozemní pláň (přes Červenou řeku)

Loterie 3/5

Ze Středozemní pláně jsme pokračovali dál. Tady jsem ještě trošku věděla, kde jsme, ale začínala jsem se pomalu ztrácet. Věděla jsem však, je Varja se neztratí, takže jsem ho důvěryhodně následovala. Když řekl, že Cyril se mi bude líbit, přikývla jsem. "Jestli se líbí tobě, tak mně se bude líbit určitě taky," zazubila jsem se. Už jsem se těšila, až ho poznám.
"To máš pravdu," doplnila jsem. Jakmile řekl, že teď vidí svět růžově, zase jsem se culila od ucha k uchu. "To já taky. Je to hned lepší," musela jsem přiznat. "Jak je to daleko, ty víš přesně, kde Život sídlí? A co když tam zrovna nebude?" To by bylo blbý, kdybychom přešli takový kus země a on zrovna neměl čas. Ale pochopila bych to, samozřejmě.

>>> Savana (přes Uhelný hvozd)

<<< Mahtae jih (přes Medvědí jezírka)

Loterie 1/5

Cupitala jsem vedle Varji a nemohla se přestat usmívat. Poslední dobou se usmívám prakticky pořád, aby mi ten úsměv někdy z obličeje zmizel, prolétlo mi hlavou. Ale co, vždyť je to fajn, no ne? Lepší, než se mračit, napomenula jsem se ještě a pokračovala dál.
Na jeho slova jsem přikývla a mrskla ocasem. "Mně přijde, že tady v těchto krajích je nebezpečné snad všechno," zavrtěla jsem nad tím ještě souhlasně hlavou a představila si to. "Ale je to tak. Mohlo to dopadnout mnohem hůř," doplnila jsem vážněji a raději si to ani nepředstavovala.
Ohledně jeho kamaráda jsem mu připomněla, jak jsme na tom byli my, takže se jeho obavy daly pochopit. "Právě, oba jsme měli strach. A jistě bude, nemyslím si, že by se našel někdo, kdo by Borůvkový les neměl rád," zazubila jsem se ještě a vykračovala dál.

>>> Ježčí plácek (přes Červenou řeku)

<<< Borůvkový les (přes Mahtae sever)
Loterie 3/5

Pokračovala jsem po boku Varji a pořád měla na tváři blažený výraz. Těšila jsem se na výpravu, konečně se zase někam podívat. V Borůvce bylo fajn, ale už to byla chvilka, co jsem se prošla i za hranice. "Já vím," řekla jsem mu jen tím nejvlídnějším hlasem a máchla ocasem.
Musela jsem souhlasit. "Je to tak," řekla jsem, "ačkoli to byla zábava. Sice šlo o život, ale když máme jeden druhého, zvládneme všechno. Celkem mě to bavilo a byl to zážitek na celý život," zazubila jsem se. Kde asi skončil Stín? Napadlo mě letmo, ale vlastně mi to bylo jedno. Ten vlk byl... zvláštní.
Poslouchala jsem Varju, který povídal o Cyrilovi. "Nezapadl?" Nechápavě jsem nad tím zavrtěla hlavou. "Neboj, hned, jak tam přijde, bude se cítit lépe. Taky jsme měli strach, než jsme se tam dostali," připomněla jsem si a musela se zasmát.

>>> Středozemní pláň (přes Medvědí jezírka)

Loterie 1/5

Na jeho tvrzení jsem souhlasně přikývla a usmála se. "Je pravda, že tenhle les prostě nejde minout," pobaveně jsem doplnila a rozhlédla se, jestli náhodou nového vlka v lese už neuvidím. Ale nikdo nikde.
Musela jsem zavrtět nesouhlasně hlavou. "Je to tak!" Dodala jsem ještě, než mi připomněl, že jsem mu zachránila život. Skoro bych na to až zapomněla, byla to pro mě samozřejmost. "Kdyby to bylo potřeba, kdykoli a kdekoli bych to udělala znovu," řekla jsem mu sebejistě a usmála se. "A je mi jasné, že to samé bys udělal i ty, takže to nestojí za řeč," dodala jsem ještě. Pak jsem přikývla, měl pravdu. A přesně, už jsme si tenhle výlet slíbili a navíc, já se na Života taky moc těšila, takže na co čekat? "Jasně, jdeme!" Prohlásila jsem nadšeně. "Cyril se tu jistě ukáže a zabydlí a pak se s ním aspoň setkáme," ujistila jsem ho ještě. Jistě to nebude výprava až do jara. Mírně jsem si poposkočila, věnovala mu ještě široký úsměv a vyrazila po jeho boku. Měla jsem radost, jako nikdy.

>>> Mahtae jih (přes Mahtae sever)

Loterie 3/5

Na jeho slova jsem přikývla a měla jsem z toho stejný pocit, jako on. "Určitě ano, třeba se prostě jen zdržel, jak říkáš," přikývla jsem. Byla jsem zároveň ráda, že slyším, že Erlend je taky v pořádku. Už mi taky chyběl, a to hodně.
Když se mi zabořil čenichem do srsti, potěšeně jsem se usmála. "Já vím," špitla jsem zpátky na jeho odpověď, že se o něj nemusím bát. "Nejen, že si skvělej, ale ještě i chytrej, takže vím, že si poradíš se vším. Ale strach o tebe budu mít stejně vždycky," olízla jsem mu ještě čelo a pak položila hlavu na jeho krk.
Když řekl, jestli se nevypravíme k Životu, nadšeně jsem zamrkala. "Tak jó, jsem ready," zazubila jsem se. "A do tý doby, než se vrátíme, tu jistě Cyril bude," takže to byl vlastně win win.
Olízla jsem mu znovu čenich. "Jsi fakt slaďouš," zavrtěla jsem nad ním spokojeně hlavou se širokým úsměvem. "Neboj, jsem na tom stejně. Takže úplně v pohodě. Důležitý je, že to je vidět, říkat nic nemusíš," dořekla jsem ještě a čekala, až zavelí, že jdeme.

Loterie 2/5

Spokojeně jsem sledovala Varju, až jsem neodolala a musela se k němu přitulit. Chtěla jsem mu být co nejvíce na blízku a už nikdy nedovolit, aby se mi nedej bože vzdálil. Kamkoli. Na jeho odpověď jsem se usmála a olízla mu ucho. "Kde ten tvůj kamarád je? Nezabloudil?" Zeptala jsem se ještě pro jistotu, protože už to nějaká chvilka byla. Ale doufejme, že ne, jen se zdržel.
Při jeho dalších slovech a opětovanému gestu jsem jen spokojeně zapředla. Ta slova se tak hezky poslouchala, hlavě proto, že byla od něj. "Taky si mi moc chyběl. Měla jsem o tebe strach, aby se ti něco nestalo, i když vím, že si silný a se vším si poradíš. Ale tady jeden nikdy neví," řekla jsem a lehce přitiskla ušiska ke krku. Ta se ale ihned vztyčila potom, co řekl ta další slova. "Já tebe taky. Nedokážu si představit, že bych tě nepoznala. Jsi ten nejúžasnější vlk, kterého znám," řekla jsem, "spolu s mým bráchou samozřejmě," špitla jsem ještě, "ale tebe mám ráda trošku jinak," zazubila jsem se ještě. Trochu jsem se v tom zamotala, nikdy mi moc projevování pocitů nešlo, i když s Varjou šlo všechno samo. Rozhoupala jsem ocas a sledovala okolí. V tom jsem uslyšela vytí Baghý. Zřejmě se vrátila zpátky do lesa. Ucítila jsem, že je tu docela rušno. "Tak co teď, chceš ještě furt čekat, nebo se projdeme po lese, nebo mu půjdeme naproti?" Ne, že bych potřebovala něco dělat, ale nechtěla jsem, aby se tu se mnou nenudil.

Na výpravu jsem byla připravená prakticky kdykoli, navíc za Životem jsem se chtěla vydat už dávno a Smrt... no, jednou se to zkusit musí. Varja s tím souhlasil a dodal, že určitě i po cestě najdeme nějaké jezero. Radostně jsem přikývla. "Dobře. Počkáme na tvého kamaráda a potom vyrazíme," řekla jsem ještě a mrskla ocasem.
Jakmile se ke mně přitulil, ihned jsem si ho přitáhla blíže a přimáčkla se na něj tak moc, jak jen to bylo možné. Kdyby to šlo, nalepila bych se na něj a neodtrhla se. "To já taky," řekla jsem ještě souhlasně a pak se mu podívala do očí. "Moc ráda budu tvojí partnerkou," odpověděla jsem mu a láskyplně mu olízla čenich. Nemohla jsem tomu uvěřit, s Varjou mi bylo skvěle a poslední dobou to mezi námi jiskřilo, takže to byla jenom otázka času. Radostí se mi snad zachvěla i ouška a srdce mi bušilo o sto šest. Cítila jsem se tak šťastně, jak jen to bylo možné. "Nedokážu si představit život bez tebe," pošeptala jsem mu ještě do ouška a pak mu ho olízla. Nadšeně jsem se zavrtěla a poslouchala jeho další slova. Přikývla jsem a užívala si chvilky, na kterou jsem se tak dlouho těšila. Nemohla jsem se od něj vůbec odtrhnout. "Nikdy jsem nebyla šťastnější, Varjo. Jsem za tebe fakt moc vděčná."

Hned se mě zeptal, co bych chtěla podniknout a jestli mám nápad. První, co mě napadlo, bylo samozřejmě návštěva božstev, kterou jsem měla v plánu, ale měla jsem z toho trošku strach. "No, chtěla bych se podívat za Životem a možná i tou Smrtí," začala jsem, "a pak třeba nějaký klouzání na ledě?" Dodala jsem ještě s dětinskostí v hlase a zazubila se.
Jakmile jsem mu pověděla o snu, líbil se mu. V tom se najednou rozpovídal. Z úsměvu se mi po tváři rozlil pohled překvapení a začala kmitat jen špička ocasu. Sledovala jsem ho, myslel všechna slova vážně a já jen užasle nastražila ouška. "Já... ano, ANO! To je snad jasné. Chtěla jsem ti to říct taky. Ten sen byl tak krásný, že jsem se nemohla přestat usmívat a celou dobu nad tebou myslím a.. a.. chci, chci všechno prožít s tebou," řekla jsem mu a ihned vyskočila na tlapky a oblízla mu tvář. Mohla jsem snad být šťastnější?
Na jeho další slova jsem jen přikyvovala a pobrukovala v souhlasu, ale myšlenkami jsem byla stále nad tím, jak moc chci s Varjou být. A trávit čas. A prožít všechno společně. A mít rodinu. "Myslím si, že Borůvková smečka a ti vlci tady budou perfektní pro vlčata," řekla jsem ještě a nemohla se přestat culit od ucha k uchu. Páni, já a vlčata! Moje vlčata! NAŠE vlčata! S nikým jiným bych je ani nikdy nechtěla. Varja je prostě dokonalej. Budeme rodina! Nemohla jsem všechny ty myšlenky ani zastavit.