Příspěvky uživatele

Přikývla jsem, když mi řekl, že to může být zrádné. "Ano, ano, to máš pravdu," dodala jsem. "Bohužel nejsem kamzík," zazubila jsem se ještě a poslouchala dál. "Aha, a líbí se ti tu?" Zeptala jsem se hned. Takže jsme oba teď tak nějak přišli, což bylo na jednu stranu dobře, na druhou... asi taky. Mohli jsme objevit nová zákoutí společně!
Na otázku, jak se dneska má, mi řekl, co se mu vlastně stalo. "Panejo, tak to mě mrzí! A jsi v pořádku? Takže si mu utekl? Tvůj kamarád bude taky určitě v pořádku," doplnila jsem a usmála se. Medvědi jsou zrádní. "Ale aspoň jste se nadlábli!" Zazubila jsem se ještě, i když u toho mi poměrně rychle úsměv spadl, ale ne nijak výrazně. "To zní skvěle!" Řekla jsem na návrh vyhledání úkrytu. "Jistě tu někde něco bude, to by bylo fajn, něco najít společně!" Radostně jsem rozvrtěla ještě ocas a usmála se na Varju.

Vlček, který se přede mnou objevil, vypadal mile. Už to bylo tak dlouho, co jsem se s někým potkala! Dokonce jsem na chvilku zapomněla i na ztraceného bratra.
Nepřestávala jsem se usmívat a vrtět ocasem. "No, neviděla," přiznala jsem se a sklonila uši. "Ale určitě někde výhled bude! A i cesta nahoru," nastražila jsem je zpátky a usmála se. Ale co uvidím? Další území, která tu jsou, kde je možné, že brácha bude, ale nemusí? Možná bylo na čase se na chvíli zastavit...
"Ahoj Varjo!" Rozkmitala jsem ocas a vycenila zoubky v úsměvu. "Jak se dneska máš? Vypadá to, že bude pršet," dodala jsem ještě a pak se podívala na nebe. Asi to poznal, ale i tak jsem ho chtěla raději upozornit.

Musela jsem uznat, že můj nápad nebyl úplně nejlepší, protože se mi nedařilo se někam reálně dostat. Ale vzhledem k mé dávce positivismu jsem v sebe věřila, že to zvládnu. Nohy se mi sem tam smekly, ale snažila jsem se. Moc to nešlo.
V tom jsem zaslechla nějaká slova. Hned, jak jsem se otočila, mi sjela noha a já se hlava zadek nohy dostala dolů. Naštěstí to bylo jen pár metrů a já se spíše skutálela, ale zvládla jsem to. Oklepala jsem se a hned se začala usmívat. "Jej, em, ahoj!" Pozdravila jsem. "Teď už ne, nějak jsem chtěla... ani nevím. Mít výhled?" Rozvrtěla jsem ocas a stále se usmívala. "Já jsem Badri, ahoj," představila jsem se a zastřihala ušima.

<<< VVj přes Východní hvozd

Postupně jsem doběhla na hranice lesa, kde jsem se začínala míhat mezi stromy. Užívala jsem si toho, že jsem byla někde v lese, ale necítila jsem se tam tak dobře, jako někde na horách třeba. Proto jsem pokračovala dál. Uslyšela jsem i zvuk ptáků, kteří zpívali v korunách, takže jsem se zastavila a na chvilku se do toho zaposlouchala. Užívala jsem si každý zvuk.
Pak jsem vyrazila dál, až jsem dorazila na další malé hory. Zpomalila jsem až do kroku a začala se rozhlížet. Bylo tu dost pěšinek a cestiček, kudy jít a nejít, ale vždy, když jsem se nějakou rozhodla vydat, tak jsem došla do slepého místa. Otočila jsem se, šla zpátky, a zase. Naštvaně jsem se zamračila a podívala se na nebe. Alespoň tu bylo nějaké místo, kam se ukrýt, kdyby opravdu přišel nějaký ten déšť, nebo nedej bože bouře. Zhluboka jsem vydechla a pak se snažila vylézt na jednu z těch malých hůrek, ale šlo to hůř, než jsem si myslela.

<<< Ragarské pohoří přes Severní Galtavar

Přes pláň jsem cupitala ladně, lehce. Ani jsem se moc nerozhlížela, nijak jsem nad ničím nepřemýšlela a pokračovala. Netušila jsem, kam jdu nebo co kde je kolem mě.
Až do chvíle, než jsem doběhla k jezeru. Tam jsem musela zpomalit a přiběhnout k vodě co nejblíže. Měla jsem celkem žízeň, takže jsem se spokojeně napila a vychutnala si vodu, která protékala hrdlem a bylo to příjemné osvěžení. Do kožichu se mi obul vítr a já vycítila, že se brzy něco přižene. Neměla jsem ale díky tomu nějaké omezení v pokračování, proto jsem se ještě jednou napila a vydala se dál.

>>> přes Východní hvozd na Zrcadlové hory

Spokojeně jsem pochrupkávala a byla ráda, že jsem si nakonec lehla a spala. Usnula jsem hned, spala jsem tvrdě a nehledě na to, že jsem byla v horách, tak mi bylo fakt příjemně.
Po chvíli jsem se vzbudila. Opatrně jsem otevřela víčka a snažila se rozkoukat, co se stalo a kde jsem. Sluneční paprsky se mi opíraly do kožíšku, ale i tak tu bylo chladněji. Vylezla jsem z jeskyně a protáhla se. Bylo na čase se rozejít zase někam dál, ne být jen na jednom místě. V hlavě jsem měla nutkání si říkat, že musím furt pokračovat. Hlavně to bylo asi taky proto, že jsem za poslední dobu ještě nikoho nepotkala, tak jsem neměla důvod zastavovat.
Protáhla jsem se ještě jednou a vydala se dál. Unaveně jsem si po cestě párkrát zívla, ale to mě nezpomalilo a ani nezastavilo.

>>> přes Severní Galtavar k VVj

... z dalekých hor

Bylo to už nějakou dobu, co jsem se toulala. Začínala jsem cítit, jak mě tlačí tlapky, jak každý další krok byl těžší a těžší. Bylo na čase se na chvíli zastavit a odpočinout si. Ale to ne! Když se teď zastavíš a odpočineš si, ztratíš tím ještě další fůru času a bráchu už nenajdeš! Snažila jsem se hnát dál, ale byla jsem na pokraji sil. Cítila jsem, jak je moje tělo těžké a myšlenky se nedají zastavit. Chtěla jsem nějaký znamení, něco, co by mi řeklo, že jsem na správné cestě.
Přede mnou se tyčily další hory a já jen zhluboka vzdychla. Tyhle hory ale byly celkem zvláštní, nebyl všude jen sníh a nebyl tu takový mráz, jak jsem byla zvyklá. Nahodila jsem z posledních sil úsměv na tvář a vykročila vpřed, s myšlenkou, že z vrcholku hory třeba uvidím něco v okolí.
Po cestě se mi však objevila přímo před nosem pěkná jeskyně, která byla jako dělaná na to, abych si v ní chvilku odpočinula. Neváhala jsem ani sekundu, ignorujíc moje myšlenky, které mě furt nutily pokračovat jsem do ní zaplula a během chviličky spala jako špalek.