Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Silja se u Varji dožadovala toho, že chce jít taky. Lehce jsem se zamračila, ale byla jsem ráda, že Varja je rozumný a rozmluví jí to. Bylo by to pěkně nebezpečné, kdyby ji vzal taky. Podívala jsem se na ní a na Sonju. "Zlatíčko, tak co kdybychom něco vymysleli tady? Sice nevyrazíme nikam daleko, ale můžeme se někam podívat spolu a se sestřičkou, co ty na to?" Nabídla jsem jí a mrkla na Varju.
V tom se jejich přívěsky začaly chovat divně. Sledovala jsem to asi stejně zmateně, jako Kezi opodál a pak se na ní jen usmála. "To je dobrý nápad!" Souhlasila jsem. Přeci jen, více vlků = větší šance na úspěch a méně ztrát. Nebo zranění. "Hlavně... buďte opatrní, to počasí moc nehraje do karet," podívala jsem se na nebe a pak zpátky na Varju, ke kterému jsem se láskyplně přitulila.

Obě dcerky byly u Varji a já to všechno spokojeně sledovala. Koukla jsem se na Aranel, když jsem jí nabídla ono ovoce, které před chvilkou Kezi pojmenovala jako meloun. To jsem netušila, ale bylo skvělé, dala jsem si taky a oblizovala se ještě po chvíli. Kiwi mi tu ale opravdu chyběla.
Jedna z dcerušek doběhla za Varjou a zeptala se ho, jestli se může jmenovat jinak. Uchechtla jsem se. "Tobě se líbí jiné jméno? Silja? Ale vlastně je to pěkné, co myslíš, tatínku?" Podívala jsem se na Varju a oblízla dcerušce hlavu. "Mně se to líbí," lehce jsem do ní dloubla čenichem a usmála se na ni. "Chutná ti to?" Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala na její reakci. Vypadalo to, že si na melounu pochutnává.
Aranel měla ale hlavu plnou obav. Já upřímně taky, ale netušila jsem, co dělat. Nemohla jsem tu vlčata nechat, už takhle je měl Varja u sebe celou dobu. Možná, kdyby se po nich šel podívat? "Právě... zima se blíží a jsou furt tak maličcí," sklonila jsem uši ke krku. "Mám o ně strach. Doufám, že se brzy vrátí, nebo bude opravdu potřeba se za nimi vydat a najít je. Moc času bych nelenila," dodala jsem ještě. Někdy to mohlo být i o dnech, které mohly zachránit situaci. Nad tím jsem ale raději nechtěla přemýšlet. Jistě potkali nějakou tetu z Borůvkové smečky a jsou v pořádku. "Tak co, dáte si ještě? Nebo zjistíme, jestli tůňka přinese něco dalšího, jiného?" Podívala jsem se na dcerky, ale zároveň i na Einor a Quercuse. Nechala jsem na nich, kdo bude chtít jít se mnou k tůňce.

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

Byla jsem ráda, že jsem zpátky u své rodinky. Nicméně nepřítomnost Kiwi mě trošku vyváděla z míry. Dobré bylo, že chyběl i syn Aranel, Arsen, takže bylo pravděpodobné, že jsou někde spolu. Bylo těžké tolik vlčat najednou ohlídat.
Na chvilku jsem si ještě prohlédla křídla Kezi, která byla snad ještě větší, než jsem si je pamatovala a nepřestávala mě uchvacovat. Varja se o dcerušky staral perfektně a já mu za to věnovala láskyplné olíznutí. "Těší mě," řekla jsem Aranel zpátky a když mi představila její dceru a syna, natáhla jsem k nim hlavu. "Ahojky! Máte krásné kožíšky, takové jsem ještě neviděla!" Nadšeně jsem si je prohlížela a pak sledovala Kezi, která šla k tůni a chvíli tam něco lovila. Pak to donesla k vlčatům a nabídla jim meloun.
Vydala jsem se k tůni taky a měla jsem štěstí, plaval tam ještě jeden. Nechtěla jsem, aby Kezi přišla o kus sváči, takže jsem ho vytáhla, rozlomila a nabídla zpátky i jí. A Aranel a ostatním, s tím, že jsem kus vzala a stihla ho ještě odnést k hranicím, pro zvířata, aby přes zimu nestrádala. Třeba jim to taky bude chutnat.
Když jsem se vrátila, postavila jsem se vedle Varji a oblizovala si červenou tlamu od sladké dužiny. "Je to zvláštní. Snad se jí nic nestalo... měla bych ji jít najít? Nebo co myslíš, vrátí se?" Netušila jsem, co bude nejlepší řešení, ale byla jsem trošku nervózní. "Určitě jsou i s tvým synem v pořádku," snažila jsem se držet pozitivní pohled na věc a u toho jsem se usmála na Aranel.

<<< Borůvkový les

Netušila jsem, jak jsem zaspala nebo co se stalo, asi to bylo ještě všechno vlivem porodu. Možná na mě dopadla další únava a já byla tak hotová, že mi uteklo pár dní. Kdo ví.
Nicméně věděla jsem, že Varja a moje milované dušičky jsou u tůně, takže jsem neváhala a vyrazila za nimi. Utíkala jsem, abych je doběhla, navíc jsem se těšila, že by z tůně mohlo vyplavat něco dobrého k snědku.
Zanedlouho jsem byla tam. U Varji stála Kezi, která u sebe měla Silju a opodál byla Sonja. "Ahoj zlato," pozdravila jsem Varju a věnovala mu ten nejněžnější oblizovací polibek, co jsem mohla. "Lásky moje," olízla jsem na hlavě obě dvě dcerky. "Kde je Kiwi?" Hned jsem zjistila, že tu není a zajímalo mě, kde je. Proč tu není? Pak jsem ještě stihla mávnou k Aranel. "Zdravím, Aranel, jsem Badri," představila jsem se ještě, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsme se už setkaly. Ale dost pravděpodobně ne. Byla tu i s jejími potomky, což byla super příležitost, aby se moje holky seznámily s jejími dětmi. "Ahoj a ahoj Kezi," pozdravila jsem maličké a pak vlčici, která měla opravdu obrovská, ale neskutečně úžasná křídla na zádech. Takhle velká jsem je u ní ještě neviděla, takže jsem na ni chvilku civěla, než jsem se zase otočila na Varju.

<<< úkryt

Kiwi byla asi nejrychlejší, vyrazila kupředu, následována Sonjou, která nemohla taky nic propásnout. Věnovala jsem Varjovi láskyplné olíznutí a spokojeně vyrazila za nimi. Když se Kiwi rozeběhla, lehce jsem na ní křikla: "počkej na ostatní," ale byla fakt rychlá. Dala jsem jí tedy náskok a doufala jsem, že se nevzdálí natolik, abychom o ní ztratili přehled.
Pak jsem se podívala na dvě dcerušky. "Budeme všichni pohromadě, ano?" Mrkla jsem na ně a u toho koukla na Varju, jestli s tím souhlasí. Protože poslední, co bych chtěla by bylo, abych ztratila některou z mých milovaných dcer.

Holčičky byly celkem hyperaktivní, po kom to asi mají... bylo to jasné. Mrkla jsem na Varju, který mě v tom nenechal a podpořil mě s tím, že půjdeme hned, jakmile se ještě posilní. Všechny poslechly a já je u toho starostlivě oblízala tak, aby byly co nejčistější. Usmála jsem se na ně a Varja pak zavelel, že se může jít ven.
Tušila jsem, že to bude trošku chaos je všechny udržet na jednom místě, ale byli jsme na to dva. Důležité bylo, aby zůstaly na očích, nechtěla jsem, aby se rozutekly někam pryč. Byly ještě tak maličké... a bezbranné. "Tak jdeme, ale opatrně," řekla jsem ještě a čenichem popostrčila i Sgaeyl, která byla lehce pozadu. A pak už jsme byli venku.

>>> Borůvka

Ani nevím, jak se to stalo, ale vyčerpáním jsem prostě usnula. Byla jsem hotová, měla jsem za sebou porod a všechno kolem, takže to na mě asi dolehlo.
Nicméně po chvíli jsem pomalu otevřela oči. Protáhla jsem si tlapky a přitáhla si první vlče, co bylo nejblíž, k sobě. Byla to Kiwi, kterou jsem hned olízla po hlavě a podívala se na ostatní sestry. "Jee, vy už cupkáte, vy jste šikulky!" Pochválila jsem je a čenichem pomohla Kiwi se dokolébat k sestrám. Podívala jsem se na Varju. "Asi jsem... usnula, nějak jsem byla hotová. Všechno v pohodě?" Zeptala jsem se ho a zkontrolovala i Sonju a Sgaeyl, kterým jsem věnovala taky olíznutí mezi ouškama.
Bylo vidět, že rostli a byli připravení na to jít ven. "Chcete jít... se podívat do lesa?" Zeptala jsem se jich, jako kdybych snad neznala odpověď. "Tak co se ještě trošku posilnit a vyrazíme?" Nabídla jsem jim a tlapkou ukázala na mlíčko, které pro ně bylo připravené. "Musíte mít sílu, abychom to zvládli, takže až se napapáte, můžeme jít, dobře?" Koukla jsem rovnou i na Varju, jestli je pro.

Představa, že z těchto maličkých bobečků vyrostou velké a silné vlčice, mě nutila se furt usmívat. Chtěla jsem, aby zůstali takoví, takhle malí a roztomilí. Aby jim nic nechybělo a já je mohla mít u sebe v kožichu zahrabané napořád, abych je mohla opečovávat a nikomu je nepůjčit. A aby nemusely, ani jedna, čelit jakémukoli nebezpečí. Obětovala bych pro ně svůj život. Dýchala bych za ně. Ale věděla jsem, že budou růst a bude to těžké, jen... jsem si prostě chtěla tenhle moment užít, co to šlo.
Olízla jsem Varjovi tvář a culila se furt i na něj. Na to, že je dokonalý řekl, že to já jsem, když jsem jim dala život. Prostě to všechno, co se tu stalo, bylo fakt nezapomenutelné. "Nechci nikdy, aby tenhle moment skončil," dodala jsem ještě a podívala se znovu na maličké. Kiwi se hrabala v srsti a asi pomalu usínala, když se Sgaeyl snažila promluvit. Nakonec i Sonja. "Jste šikovné, všechny tři. Sgaeyl, Sonja, Kiwi," řekla jsem znovu a každou při zaznění jejich jmen jsem olízla po hlavě. Přitáhla jsem si Sonju blíže ke mně, celou do srsti na břiše a spokojeně vydechla. Nakonec jsem přitáhla i Sgayel a usmála se. Všechny tři byly u mě a já se nemohla cítit lépe. Jejich malé kňučení a snažení se o první slůvka mě hřála u srdce. "Miluju vás," pošeptala jsem k nim a každou lehce poňufala čenichem. "Jste moje holčičky. Nejhodnější, nejkrásnější, nejlepší princezny. Mamka vás bude chránit, i taťka, jste dokonalé a úžasné," šeptala jsem jim do srsti a doufala, že si ještě odpočinou. Sice to byla jenom chvilka, ale cítila jsem, jak rostou.

Byla jsem spokojená. Měla jsem vedle sebe milujícího partnera a na druhé straně tři uzlíčky, pro které bych byla schopna dýchat. Netušila jsem, jak rychle vlčata rostou, kdy a v jakém věku už mohou mluvit, lovit a to všechno. Ale těšila jsem se, až to všechno uvidím. Jak se tyhle malé chlupaté kouličky stanou velkými a silnými, jako jsme byli my. Tedy, hlavně Varja.
"To teda jo," uchechtla jsem se při té představě. Když mi olízl tvář, spokojeně jsem zavřela oči a užila si to. Pak jsem koukla na maličké. "Přesně. Už se nemůžu dočkat, až budou povídat a bude je všechno zajímat a budeme s nimi chodit na výlety, ukážeme jim ovocnou tůňku a ty je naučíš lovit, já plavat, běhat, a to všechno," rozpovídala jsem se zasněně, s čímž Varja souhlasil.
V tom z maličké běloučké vyšel náznak, že by chtěla taky něco říct. "Ňuuu, ty si brouček," podívala jsem se na Varju, který ji pomazlil a pak jí olízla hlavu. A hned na to i Kiwi a Sonju, aby jim to nebylo líto. "Řekni... M-Á-M-A," zkusila jsem a rozvrtěla špičku oháňky. Třeba se to některé z nich už povede? Ale asi byly ještě maličké.
Když Varja řekl, že mu nic nechybí a je v pohodě, usmála jsem se. "Jsi úplně dokonalý, víš to?" Olízla jsem mu čenich a pak sledovala, jak se malé snaží dostat z místa.

Když si Varja přilehl, spokojeně jsem se o něj opřela a uvolnila se tak úplně. Byla jsem ještě trošku od krve, ale to pak vyřeším u většího množství vody. Důležité bylo, že byly všechny dcerky zdravé a živé, nic jim nechybělo a já byla tím pádem taky spokojená.
Na to, že Varja dokázal přitáhnout vodu do jeskyně jsem jen udiveně zírala. "To jsem teda taky zvědavá, třeba... třeba budu moct nechat vyrůst nějaký velký, pěkný houby! Nebo něco, kytičky barevný a tak," přemýšlela jsem nadšeně nahlas, ale kdo ví, co si pro mě Život i s těmi tykadýlky vlastně přichystal. Máchla jsem ocasem a přitáhla si tu nejbělejší k sobě, když se pomalu dostávala pryč.
"Ta flekatá srst je zajímavá, viď? A že tahle je jenom bílá... to je fakt neuvěřitelný," sledovala jsem je, když jsem si je pořádně konečně prohlédla. "Malá Kiwi," olízla jsem světlonkému vlčátku s hnědými flíčky hlavu, "Sonja," olízla jsem druhou flekatou a nakonec i poslední, celou bílou, "Sgaeyl." Ta jména jim byla souzená. "Zní to strašně pěkně," vydechla jsem spokojeně a pak si položila hlavu na Varju. "A co ty, nemáš hlad nebo nejsi unavený?" I on v tomhle celém hrál velkou roli a záleželo mi na tom, aby se cítil spokojeně.

Nemohla jsem z nich spustit zrak. Byla tak maličká, všechna malá vlčátka byla tak drobná, že jsem měla skoro až strach dýchat, abych jim neublížila. Cítila jsem, jak se všechny dcerky hýbají, jak se sunou pod moje bříško a snaží se pít. Spokojeně jsem vydechla. Koukla jsem na Varju. "To nevadí," usmála jsem se ještě a víc jsem to rozmazávat nechtěla.
Když souhlasně dodal, že jsou nádherné, spokojeně jsem přikývla. Když se Varja zeptal, jestli pro mě něco může udělat, abych se cítila lépe, jen jsem se usmála. "Nikdy jsem se necítila líp... Tohle je nejlepší den mého života," řekla jsem a podívala se mu do očí. Možná jsem měla trochu žízeň, ale to přeci jen počká. V tom se však najednou přede mnou objevil malý pramínek vody a já užasle koukla na Varju. "To ty? To je super! Jsi nejlepší, děkuju," spokojeně jsem zapředla a opatrně natáhla hlavu k vodě, abych se moc nehýbala a nechala vlčata se najíst.
Pak přišlo ještě to poslední, co zbývalo dořešit. Přikývla jsem. "Tahle běloučká by mohla být Sgaeyl," navrhla jsem. Ta s flíčky, která se furt nervózně vrtěla, "ta by mohla být Sonja." Olízla jsem jí u toho hřbet a podívala se na poslední. Zamyslela jsem se. "Jednou... jednou jsem měla jedno ovoce a moc mi chutnalo. Nevím proč, ale něčím mi ho připomíná. Myslím... že se to jmenovalo od K. Ka... Ke... Ki... Kiwi, jo, Kiwi to bylo! Mohla by to být Kiwi, co ty na to?" Bylo to jednoduché, trefné a hezké. Ale zajímal mě názor Varji.
Kiwi se napila do syta a najednou se ode mě lehce odtáhla, zavřela očka a usnula. Nechtěla jsem ji budit, ale musela jsem si ji přitáhnout k sobě. Zbylé dvě sestry ještě stále spokojeně cucaly cecíky, dokud se jejich bříška nenaplnila úplně.

S Varjou to seklo hlava nehlava, až mě to vyděsilo. Naštěstí se po chvilce probral. "Já měla strach o tebe, jsi v pohodě ty?" Usmála jsem se na něj, když to celé rozdýchal. Nebyl to asi nejhezčí pohled, který chce vlk vidět, ale už jenom to, že tu se mnou byl bylo úctyhodné. "Podívej na ně," řekla jsem ještě a přitáhla si je k sobě.
Jenže jsem si ani nevšimla, že jedno nedýchá. Než jsem se stihla rozkoukat, Varja zareagoval a zachránil mu život. "Páni, to bylo o fous," řekla jsem, když jsem celou tu dobu ani nedýchala a doufala, že se to podaří. Mezitím se ty dvě malé přisunuly k mému bříšku a začaly papat. Čapla jsem hned opatrně i to třetí a dala ho k třetímu cecíku. "Jsou to všechno... holky," usmála jsem se vděčně a ještě to nejmenší z nich pořádně dočistila. Budu potřebovat koupel, projelo mi hlavou, když jsem viděla tu krev na mých bílých chlupech. Ale to šlo teď stranou, teď jsem tu měla tři dcerky, které spokojeně bumbaly a já se na ně nemohla vynadívat. "Jsou překrásné. Dokonalé," vzdychla jsem vděčně a olízla Varjovi čenich.

Věděla jsem, že Varja je u mě. Že kdyby se něco dělo, je tu pro mě. Tedy, to jsem si myslela, ale opak byl pravdou. Otevřela jsem oči a viděla, jak Varja leží. Dýchá, ale ležel jak mrtvola. "Varjo, Varjo tyvole," vypadlo ze mě, ani nevím jak a do toho jsem tlačila a všechno... doufala jsem, že když Varja odpadl, přežiju aspoň já.

Po chvíli bylo po všem. Byly to bolesti, byla tu krev, ale zvládla jsem to. Cítila jsem ty malé uzlíčky, jak se vrtí a začala je očišťovat. Do toho jsem tlapkou dloubala do Varji. "Zlatooo, prober se, už je po všem," dodala jsem a snažila se s ním pohnout. Ale jak byl velký, moc to nešlo. Nicméně pocítit to musel. "Varjoo, koukej," snažila jsem se na něj mluvit, aby se probral. "Jezuus," vydala jsem ze sebe ještě, když jedno z nich vydalo písklavý zvuk. Byli tak malincí! Štěstí se mi rozlévalo tělem. Přitáhla jsem si je k sobě a doufala, že půjdou hned pít, aby se posilnili.

Na chvilku jsem zavřela oči a snažila se soustředit jen na to, abych to zvládla. Musela jsem být silná, i když jsem se nenajedla tak, jak jsem čekala, ale bylo to dostačující naštěstí. Cítila jsem, že Varja je vedle mě. Zhluboka jsem dýchala a snažila se to přežít.
Přicházelo to. Rychle. Začalo se to tlačit a já to cítila. Byl to tlak, který mě nutil držet stisknuté tesáky u sebe, abych nemusela křičet. Cítila jsem bolest, píchání v břiše, ale nebylo to zatím tak hrozný. Dalo se to vydržet. "Už... už," řekla jsem jen a položila se na bok. Netušila jsem, jak dlouho to bude trvat, nebo jak moc to bude bolet. Jen jsem věděla, že už se to děje a ti malí uzlíčci se už derou na svět. A šlo to rychleji, než jsem čekala.

<<< Borůvka

Byla jsem ráda, že mi Varja nese jídlo, protože jsem měla ještě docela hlad. Takže jsem se těšila, že si to hned dám. Nicméně v břiše se dělo něco, co mě nutilo fakt přidat do kroku. "Nooo," vzdychla jsem, když jsem ucítila další tlak. Pocítila jsem ho i v hlavě.
Došli jsme do úkrytu a já úplně zapomněla na jídlo. Už to přicházelo. Zalehla jsem na místo, kde jsme nedávno leželi a pohodlně se položila na břicho. Musela jsem být opatrná. "Cítím, že už jsou na cestě," řekla jsem jen a začala zhluboka dýchat. Měla jsem strach, ale na to nebyl prostor, protože teď jsem to musela zvládnout. "Varjo, zvládneme to, viď?" Řekla jsem zadýchaná a doufala, že to bude rychlé a hlavně bezbolestné. Ale nejdůležitější bylo, aby byla zdravá.