Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Les

Ani jsem nestihla zareagovat na to, že mě mladá vlčí dáma povalila, ale brala jsem to tak, že si mě spletla, takže jsem si z toho nic nedělala. Chtěla jsem se se všemi tak seznámit, že jsem nevěděla, co a kde dřív.
Doběhla jsem do jeskyně, kde jsem si zívla, než jsem vlezla dovnitř. Cítila jsem tu ještě nějaké pachy, asi těch, kteří se lovu nezúčastní. Skvělá příležitost. A i když jsem nerada někomu lezla do rozhovorů a tak, z dálky namodralý kožich mě donutil se přiblížit. Postavila jsem se opodál a sledovala, jak bráška stojí s nějakým vlkem a vlčicí. Možná něco řešil, kdo ví, nechtěla jsem ho rušit. Jen jsem k němu mávla, aby až bude mít chvilku, za mnou přišel, nebo dal svolení, že se můžu přidat do konverzace, kdyby to nevadilo.

Docupitali jsme za naší alfou Baghý. Než jsem stihla cokoli říct nebo udělat, prakticky všechno se stalo. Varja byl povýšený na deltu a lovce, seznámila jsem se s Norim a zjistila, že Erlend je alfa? Bráška je alfa? Tak to je skvělý! A Varja lovec, to je super! Měla jsem z nich velkou radost. Jen jsem Baghý přikývla, jako poděkování za povolení vlčat, na co se stihl Varja zeptat a já se na něj koukla. Věnovala jsem mu olíznutí, láskyplné a protože se schylovalo k lovu, přikývla jsem. "Utíkej, počkám. A gratuluji," máchla jsem ocasem a nechala ho plnit povinnosti. Lov na mě rozhodně nebyl.
Alespoň jsem měla chvilku čas pro sebe. Nebo tedy, chtěla jsem jít do jeskyně a doufala jsem, že tam někoho potkám. Třeba bráchu, abych mu pogratulovala taky a zase se s ním viděla, po celkem delší době.

>>> Jeskyně

Na jeho odpověď jsem přikývla. "Vypadá to, že tam je velká sešlost, určitě tam bude," doplnila jsem ještě s nadějí v hlase. Cítila jsem, že tu je poměrně dost pachů a někomu přeci patřit musí. Pak už jsem se usmála a pokračovala za Varjou. "Snad ne," řekla jsem ještě a vyrazili jsme pomalu za Baghý.
Došli jsme až k ní. Byla s vlkem, který měl na hlavě rohy. Vzpomněla jsem si na toho, o kterém mi Varja vyprávěl, že ho tu potkal, ale asi to nebyl ten stejný vlk. Zajímavé, je to tu fakt zajímavé, projelo mi ještě hlavou. Kdo ví, třeba mi taky nějaký parůžky narostou? Život přeci jen něco sliboval. "Zdravíčko," řekla jsem hned potom, co pozdravil Varja. "Omlouváme se, že rušíme," doplnila jsem ho ještě, když požádal Baghý na chvilku, jestli by neměla na nás čas. Muselo jí to být jasné, s čím za ní jdeme. Prohlédla jsem si ještě její křídla. To je fakt luxusní, projelo mi ještě hlavou. Muselo to být prostě skvělé, létat.

Poznala jsem, že je Varja trošku nervózní z toho, že by mohla Kezi na něj zapomenout. Bylo to pochopitelné, ale jestli jí naučil poprvé lovit a plavat, nebo jí předal nějaké zkušenosti, jistě si ho hned vybaví. "Taky se těším, až ji poznám. A i toho tvého kamaráda, který tu taky jistě někde bude," máchla jsem ocasem a olízla mu tvář.
Na jeho odpověď jsem přikývla. "Souhlasím. Sice to vypadá, že se zrovna s někým potkala, tak snad ji nebudeme rušit, ale kdyžtak nám řekne, ať přijdeme později," doplnila jsem. Nerada jsem někomu lezla do konverzace, ale bylo mi, stejně jako Varjovi, jasné, že v úkrytu to prostě bude na dlouho a chtěla jsem už vědět, jestli Baghý bude v pohodě s tím, že se tu budou ještě možná potulovat malé uzlíčky. Takže jsem následovala Varju, jako poslušná vlčí společnice.

Vypadalo to, že v úkrytu je více členů, takže by nebylo od věci to tam dojít prozkoumat a zjistit, kdo všechno tam je a s kým se známe a neznáme. Přeci jen, už jsme tu nějakou dobu byli a nepotkali jsme se ještě jistě se všemi členy smečky. "Na tebe určitě nezapomněla, jistě si tě bude pamatovat," dloubla jsem mírně do Varji a usmála se. Rozkmitala jsem oháňku. My o vlku a vlk před námi... "Hele, Baghý jde támhle za tím vlkem," máchla jsem tlapkou před nás, kde v dálce byl vidět obrys vlka s křídly. "Taky jsem v úkrytu ještě nebyla. A musíme najít brášku. Tak chceš nejdřív za Baghý támhle, nebo do úkrytu?" Zdvihla jsem "obočí" a mrkla na něj. Nechala jsem rozhodnutí na něm, co bude lepší. Ale pokud půjdeme do úkrytu, bude to na delší dobu, než se tam se všemi dáme do řeči a jestli tam je bráška, tak než pokecáme s ním. Možná bychom mohli využít toho, že Baghý je nedaleko a zrovna jen s jedním vlkem... ale nechala jsem to na Varjovi.

Bylo to tak, ačkoli už jsme tu nějakou dobu byli, stejně jsme tu skoro nikoho neznali. Možná bylo na čase se tu trošku více zdržet a představit se se všemi. Chtěla jsem potkat znovu i Baghý, teď, když jsem věděla, že je to moje příbuzná. "Ajo vlastně, Kezi nám ještě chybí, tu taky neznám," doplnila jsem. Ta vlčice, díky které jsme tu byli. "Jsme na tom stejně no," řekla jsem trošku smutně, ale o to to bylo zajímavější. Mohli jsme se teď potkat s každým.
"To netuším," řekla jsem a nasála vůni borůvek, které se pomalu začínaly klubat, protože začínalo jaro. Těšila jsem se na ně. "Ale třeba jo! Bylo by fajn, až budeme mít vlčata my, aby měli nějaký kámoše jejich věku," usmála jsem se ještě při té představě. "Taky se moc těším," doplnila jsem ještě.
Mlsně jsem mlaskla. "Myslíš, že jsou všichni v úkrytu? Jdeme někoho najít?" Koukla jsem na Varju a věnovala mu láskyplné oblíznutí. Musela jsem vlastně ještě sdělit bráchovi novinku, že jsme s Varjou... partneři. Těšila jsem se na jeho reakci.

Bylo štěstí, že jsem návštěvu Smrti přežila bez zranění, i když to teda bylo o fous. Ale držela jsem se zpátky a snažila jsem se k ní být co nejvíc respektující, takže to bylo třeba tím.
S tvrzením Varji jsem naprosto souhlasila. "Taky se teď nechci nějakou dobu vzdálit, chci poznat všechny vlky ve smečce a pořádně si to tu projít," máchla jsem oháňkou a na Varju se usmála. Byl to nejlepší pocit. Být doma, s vlky, které mám ve svém životě nejradši.
Nadechla jsem se čenichem a cítila, jak je tu celkem spousta pachů. Podívala se na Varju. "Veď cestu, jsem ti v patách. Určitě tu je spousta nových vlků a třeba tu budou i nějaká vlčata?" Nadšeně jsem rozkmitala ocas a doufala, že nějaké potkám. Hlavně to byla výhoda, pokud jsme opravdu měli s Varjou mít potomky, tak by bylo fajn, kdyby ve smečce nebyli sami.

<<< VVj

Byla jsem ráda, že jsem návštěvu Smrti měla za sebou. Ale upřímně jsem byla opravdu zvědavá a nedočkavá, co si pro mě oba, i se svým bráchou, přichystali. Byl tak tajemný, že jsem nad tím musela pořád přemýšlet.
Varja dodal, že je to pěkná zmije, na což jsem přikývla. "To teda jo, je nevyzpytatelná. Jeden neví, co v další sekundě udělá, jestli se bude smát, nebo ti ukousne hlavu," zazubila jsem se. Brala jsem to už s nadsázkou, ale věděla jsem alespoň pro příště, co od ní čekat a co ne.
"To je pravda," máchla jsem oháňkou, když jsme se blížili k lesu. "Taky nám to trošku trvalo, ale jistě tam už bude. A už se taky nemůžu dočkat, chybí mi les i ostatní," střihla jsem ušima a vklouzla mezi stromy.
Postupně jsem se dostala až do lesa, kde jsem nasála vůni domova. Spokojeně jsem vydechla a podívala se na Varju. Byla jsem spokojená, nic mi nechybělo. "Cítím tu nové pachy, jdeme to omrknout?" Zastavila jsem a dloubla do Varji. Nechala jsem to na něm, jistě se chtěl s kamarádem potkat a já se taky těšila, až mě s ním seznámí.

<<< z Jedlového pásu přes Severní Galtavar

Kdo ví, čím to bylo, že mně se povedlo se přesunout a Varja musel, chudák, pěšky. Ale zvládl to, byl silný, takže jsem o něj neměla obavy, že by to nedal. Na jeho poznámku jsem přikývla a rozkmitala oháňku. Bylo to fajn, být zase spolu. "Nechala, i nějaké drahokamy, tak uvidíme," pokrčila jsem rameny. Nic jsem od toho nečekala, ale kdo ví, co se vlastně stane.
Jakmile řekl, že bychom měli jít domů, nadšeně jsem přikývla a zhluboka vydechla, jako kdyby to ze mě všechno opadlo. "Ano, prosím," dodala jsem. Těšila jsem se na bráchu, na smečku, až poznám nějaké další nové vlky a hlavně - "myslíš, že už tam bude ten tvůj kamarád? Určitě jo," nastražila jsem ouška a pokračovala po boku Varji směrem k domovu.

>>> Borůvka

Trvalo to jenom chvilku, já popadla druhý dech a když už jsem se zdvihala, že půjdu Varjovi naproti, uviděla jsem jeho kožich, který se ke mně přibližoval. Hned jsem se za ním rozeběhla. "Varjo!" Opětovala jsem mu zavolání a přitiskla se k němu ještě víc, než on ke mně. Sice to nebylo tak dlouho, co jsme se neviděli, ale pro mě to bylo jako věčnost. "Ty jsi tak hodnej, divím se, že mně to vyšlo a tobě ne, jakto?" Zajímala jsem se. Ale naštěstí byl taky v pořádku. "Jsem v pohodě, co ty? Všechno dobrý? Byla jsem tam, je teda fakt... vostrá. Ale zvládla jsem to. Jen nevím, jestli to k něčemu bylo, ale to zjistíme," zazubila jsem se. Naposledy jsem se ohlédla a zhluboka vydechla. Položila jsem Varjovi hlavu na krk a nasála jeho vůni. "Chyběl si mi... chci už jít domů," dodala jsem ještě a doufala, že bude pro. Měla jsem z té Smrti už celkem dost.

>>> za Varjou případně

<<< Stará zřícenina

Vyběhla jsem jako namydlená myš, neohlížela jsem se a nestíhala jsem skoro ani dýchat. Až když jsem byla dostatečně daleko, opatrně jsem se ohlédla. Vypadalo to, že mě nesledovala, jen chtěla mít svůj klid a vyhodit mě. To se jí povedlo. Takže jsem jí dala drahokamy, ale nebudu mít nic, projelo mi hlavou. Zastavila jsem se a nemohla popadnout dech. Kde je vůbec Varja? To mě znepokojovalo nejvíce. Nebyl tu nikde, měla jsem o něj strach. Snad tam s ní nezůstal! Rozhlížela jsem se. Ale pak mi došlo, jestliže jde pěšky, chvilku mu to potrvá. A řekli jsme si, že tu na sebe počkáme, takže jsem si sedla a rozhodla se počkat.

// Objednávka

Obnovení speciální magie z vašeho neaktivního/mrtvého charakteru - Derian světlušky -
20 křišťálů + 100 oblázků
Darovat hvězdičku do (výchozí) magie -
Varjargar 1* - 5 křišťálů
Erlend 1* - 5 křišťálů
Celkem 10 křišťálů
Teleportační lístek pro sebe - 5 křišťálů a 50 drahokamů

Celkem - 35 křišťálů, 50 drahokamů a 100 oblázků

Doplňuji magii:
<b>Světlušky</b> <br>Magie znějíc tak prostě a obyčejně... ale s neobyčejnou mocí. Badri byla obdarována neobvyklou magií, která se spojuje s malými, světelnými tvorečky. Díky nim dokáže vnímat a cítit s přírodou. Rozumí zvířatům, když se soustředí. Sice odevzdá množství energie, ale ví, o čem si povídají. Dokáže vnímat i rozeznat slabost/sílu zvěře - nevýhodou je, že má se zvířaty tak blízko, že jim nedokáže ublížit. Díky cítění s přírodou však vycítí, kdy je zvíře natolik oslabené, že smrt je pro něj vysvobozením. Se zvířaty se dorozumí, nikdo však nemůže zaručit, že ji poslechnou, anebo že budou komunikativní v její přítomnosti. Přikazovat jim nemůže, ale dává jim určité podněty k činnosti, kterou po nich požaduje. Záleží však na síle vůle zvířete, či onu činnost vykoná, anebo bude dál nepřítomně stát v pozadí. A jak tato magie funguje? Ve chvíli, kdy Badri zesílí své soustředění ke zvěři, objeví se kolem ní hejno světlušek. Ty kolem ní světélkují a poletují sem a tam. V tu chvíli se dokáže bavit se zvířaty, vnímat je, cítit jejich zranění a bolesti, naopak i radost, nebo intuitivně cítit nebezpečí. Vyvolání světlušek jí nestojí mnoho energie, avšak nesmí tuto magii využívat dlouhou dobu. Má pak silné bolesti hlavy, doprovázené s anonymními, nemizejícími hlasy, bolesti v kloubech a svalech. Přes den světlušky nejsou tolik viditelné, avšak v noci kolem Badri poletují a osvěcují její bílý kožich.

<<< teleport z Narrských Vršků

Pomalu jsem otevřela oči. Byly tu dvě možnosti - buď budu stále stát vedle Varji a cítit se jako pitomec, který měl akorát zavřené oči, ale nic se nestalo, anebo to bude fungovat. Jenže když jsem je otevřela, ocitala jsem se v lese. Takže to fungovalo! Hned jsem se začala rozhlížet, ale vypadalo to, že Varjovi se to ještě nepodařilo. Ale ne, napadlo mě hned jako první. Zřejmě jsem byla u oné Smrti, ale sama. Tak to jsem v koncích, prolétlo mi ještě myslí, ale musela jsem se trošku pochlapit a postavit se tomu čelem.
Nebyla jsem jistě první, kdo sem přišel a všichni to přede mnou taky přežili, takže jsem to musela zvládnout přeci taky.
Pomalými kroky jsem se přesouvala postupně do hloubky lesa. Začínala jsem cítit zvláštní pach, který mi až skoro smrděl, ale asi to k tomu patřilo. Nemohla jsem přeci čekat, že u Smrti ucítím konvalinky. Nejistě jsem našlapovala, až jsem se postupně dostávala víc a víc do hloubky, kde už jsem začínala mít divný pocit. Nejen, že tu bylo větší temno, ale působilo to tu hrozně děsivě. Vůbec se mi tu nelíbilo. A ke všemu, můj kožich svítil ve tmě jak o život, takže jsem byla nepřehlédnutelná. Někdy to byla výhoda, teď bych to brala spíše jako zranitelnost. Ale co už.
Po pár minutách chůze jsem došla až k něčemu, co jsem ještě nikdy neviděla. Nebylo to tak zajímavé jako podvodní svět, ale taky mě to překvapilo. Byla tu stále nová místa, která byla něčím odlišná. Tahle stavba, která byla napůl rozpadlá, jakoby tu stála celá století. Uvnitř sem tam problikl zelený odraz světla, což mě trošku znepokojilo, ale nevyvedlo z míry. Odhodlaně jsem se vydala blíže k té stavbě. Ještě jsem se ale ohlédla, jestli náhodou mě Varja nedohnal. "Varjo?" Špitla jsem za sebe, ale bylo tu hrobové ticho. Nejistě jsem polkla a otočila se ke stavbě.
V tom se přede mnou objevila vlčice. Byla uhlově černá a tmu jí prorážela světla oči, které svítily zeleně. Stejně jako její drápy a ocas, jako kdyby byl pod zeleným plamenem. Udělala jsem krok zpátky a srdce mi jistě jeden úder vynechalo. "Si děláš prču, tady takhle pořvávat?!" Vyštěkla po mně a udělala krok ke mně. Jako kdybych se zmrazila, nemohla jsem se pohnout.
Suše jsem polkla a sklonila uši. "O-omlouvám se, madam," snažila jsem ze sebe něco vykoktat, ale ona se začala strašně hlasitě smát. "Ty si fakt nicota," protočila oči a tak rychle, jak se začala smát, začala vrčet. "Co tady s tím tvým prašivým kožichem chceš?" Procedila mezi tesáky. Možná se mi to zdálo, ale vypadalo to, jako kdyby ty její tesáky byly větší, než ostatních vlků.
Snažila jsem se vymyslet, co jí vlastně chci říct. "Já... jdu od Života a-" "o něm mi ani nemluv!" Dupla tlapou do země a já cítila, jak se vlna síly prolila i mnou. Sklonila jsem omluvně hlavu a pak zdvihla jen pohled. "Pardon," řekla jsem tiše a doufala, že po mně neskočí. Čekala jsem to každou sekundou. "Tady si akorát každej myslí, že co řekne von, tak je posvátný. A pak se mi tady promenádují, protože VON něco řek," začala naštvaně a cítila jsem, jak dýchá rychleji. "To ne," dodala jsem. Nevěděla jsem, co říct, měla jsem v hlavě absolutní prázdno. "Chtěla bych být lepší, silnější! Jako budoucí máma bych měla," nedořekla jsem ani větu, protože mě opět přerušila jejím smíchem. Skoro až vyprskla, když jsem řekla slovo máma. "Ty a máma?" Začala se smát ještě víc, div se za břicho nepopadala. Zklamaně jsem sklonila opět hlavu.
"Vždyť ty seš takový nemehlo, že se nedokážeš postarat ani o sebe," řekla pak vážně a já neměla, co dodat. Nelíbilo se mi tu, chtěla jsem pryč. Byl to špatný nápad. Pak mi ale došlo, na co vlastně ta Smrt slyší. Podsunula jsem jí pár blyštivých kamenů. "No ale to je jiná," zamručela a hned si je přitáhla, načež si je začala prohlížet. "Tak co teda chceš?!" Zařvala po mně, až jsem opět udělala krok dozadu. "Chci být lepší," řekla jsem jen. Nevěděla jsem, jestli to jde, ale určitě to šlo. Musela jsem to zkusit, Život to říkal, ale to jsem raději nezmiňovala.
"Ty a lepší? Ničeho už v životě nedosáhneš. Radši se seber a vypadni odsud, akorát marníš mým časem," štěkla a stále si držela kameny u sebe. Netušila jsem, jestli to je celé, jestli mám opravdu odejít, nebo jí ještě přemlouvat, ale víc kamenů jsem neměla. Pár sekund ticha hned rozsekla. "Tak co čumíš?! VYPADNI!" Zařvala. "Mám tě snad odnést v zubech?!" Zavrčela a plíživě se rozešla proti mně. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou, srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Ihned jsem se otočila a co to šlo, pelášila jsem pryč.
Míjela jsem stromy, netušila jsem, jestli mě sleduje. Ale furt jsem cítila ten její chladný dech a pohled, kterým mě probodávala. Chtěla jsem už být pryč, chtěla jsem doběhnout do smečky a nikam nechodit, neohlížet se, přežít to. Necítila jsem se tu vůbec dobře, ale žila jsem. To bylo to nejdůležitější.

>>> Jedlový pás

Přikývla jsem, byla jsem trošku netrpělivá, ale to mi v tuhle chvíli stejně bylo k ničemu. "Počkáme," doplnila jsem ještě. "Ty jsi zlato," řekla jsem a trošku se začervenala. "Já doufám, že kožíšek zůstane, taky se mi líbí. A i ten tvůj," prohlédla jsem si ho ještě a usmála se. "Ale budu tě mít ráda i kdyby ti narostly chlupy až na zem," doplnila jsem ještě.
Na jeho varování jsem přikývla. "Ano, mám, snad. Doufám," zazubila jsem se lehce nervózně. "To jo! Ale až budou větší, je to trošku dálka. Záleží, kolik jich budeme mít, kdybychom je museli nosit na zádech, abychom nepadli vyčerpáním," zazubila jsem se ještě při té představě. Tak moc jsem se na malé kulíšky těšila! Nemohla jsem se dočkat.
Když doplnil, že to zkusíme a naposledy se pomazlil, přidala jsem se. Opřela jsem se o něj a užívala si každou sekundu v jeho náruči. Oblízla jsem mu ještě tvář. "Určitě to vyjde." Pak jsem zavřela oči, začala se soustředit tak, jak mi bylo řečeno a doufala, že to přežiju.

>>> teleport Stará zřícenina