Netušil jsem, proč byla vlčice taková zaprdnutá. Moc mě teda nenadchla. Iskierka měla pravdu, v Asgaaru je to nejlepší. Ale nechtěl jsem se vzdát někoho, s kým už jsem se spiknul v tom, že mě zavede k Životu. K němu mě ani Iskierka nevzala! "Tak dobře, já to všecko zjistím a pak ti to řeknu." Zazubil jsem se na vlčici vedle sebe. Jako tělo bez duše, jako by jen přežívala.
Naopak Claudio sršel životem. Dával mi cenné rady, které jsem si uchovával v hlavě. Pokud se mi teda brzy nevykouří zase kdo ví kam pryč. "Proč by jí mělo být málo? Není stejný počet potravy v létě, i v zimě?" Zeptal jsem se. "Zima je přece prima, ne? Určitě ve sněhu budou dovádět i zajíci," zavrtěl jsem ocasem a už se těšil, až nějakého pořádně proženu. Nožky mi rostly opravdu pomalu. Byl jsem z vrhu asi nejméně povedený, zatím celkově neforemný, asi jako každé vlče. Ale já si přišel obzvlášť divně rostlý. To jsem měl nejspíš po... nevím kom. Otec si říkal, že je dokonalý a matku jsem měl moc rád na to, abych jí nějak ponižoval za tohle.
Konečně přestalo pršet a my se tak mohly vydat na výpravu. Radostně jsem si povyskočil a zakotvil tak vedle svých společníků. "Co máš ráda? Nebo co ráda děláš?" Zeptal jsem se krémové vlčice. Jelikož jsem cítil, že sem tam něco špitne, aspoň něco málo... možná se už probudila s té ponuré nálady. Pak jsem vykoukl i na Claudio. "A je život tam z jihu nějak odlišný od toho tady? Mě se tady celkem líbí, asi bych nechtěl úplně odcházet." Zamumlal jsem trochu zamyšleně. Měl jsem tady dědečka a tetičky. A určitě spoustu dalších rodinných příslušníků, kteří mohou být fajn. Ale ne vše může být zalité sluncem, aspoň ne tak jak jsem si představoval.

// Tanebrae, přes Středozemní pláň

// Ranský les (přes Mahtae jih)

Přebrodil řeku, že by mu kde která ryba mohla závidět. A stále se držel své zásady se neotáčet. Věděl, že není zrovna z nejrychlejších a klidně mohl mít pronásledovatele v patách. Kdyby jen na chvilinku zastavil, aby se ohlédl, mohlo to pro něj být osudným. Nickolas nebyl hloupý, věděl, jak přežít po svém. A tak zaplul do houští na druhé straně řeky hned, jak do bylo možné.
A taky si hned nadával, kam to vlezl. Větývky a kde co se mu zabodávalo do srsti a div si svá krásná stříbrná očka nevypíchnul! Kdepak otáčení, prodírání se touhle houštinou ho zpomalovalo mnohem víc, ale to nebral v potaz, protože zrovna zápasil s nějakým klestím o kousek svého kožíšku. Naštvaně jej čapnul do tlamy a zlomil, aby ho pohodil stranou. Na jeho kožíšek si nikdo dovolovat nebude, ať už to bylo sebevětší dřevo! Najednou zjistil, že stojí. Stojí a nikdo ho nehoní. Jeho plán s řekou nejspíš vyšel! Vlček se spokojeně zatetelil, jako by ho chválil někdo jiný a ne on sám. Ale jak se rozhlédl, také se maličko pokáral. Mohl si pamatovat z cesty tam, že tohle místo nebylo dobré na průchod. Inu, teď už si to bude pamatovat určitě! A co že to... ano, musel se nějak dostat ven. A tak už značně pomaleji, opatrně, aby si nemusel nárokovat kožíšek před dalším křovím, pokračoval libovolným směrem a doufal, že ho vyplivne na malebnějším míste.

// Středozemní pláň

Zamračil jsem se. "K čemu jsou teda ti Bohové tady? Když můžou mít všechno, proč pomáhají právě tady?" Může za to nějaká rovnováha? Na tohle jsem se vlastně nikdy neptal. Možná jsem nerozuměl pořádně ani významu slovo Bůh. Věděl jsem jen, že umí čáry máry a můžou někomu pomoci. Jak jsem slyšel, musím jim za to i něco dát. Líbí se jim snad pozornost, kterou tady mají? Svět je určitě velký sám o sobě, něco je tady musí držet. Krémová vlčice s jedním okem byla svým způsobem a chováním mnohem děsivější, než Claudio. Nemohl jsem si pomoc, ale kdykoliv se otočila, nebo podívala, nahánělo mi to husí kůži. Co se jí asi tak mohlo stát? To oko bylo asi nejděsivější, takové jsem ještě neviděl. Jo, dědeček Arcanus měl také šedivé oči, ale uprostřed měl tu směšnou tečku, se kterou se hýbe. Ale tahle vlčice neměla ani to.
Zima byla opravdu zajímavým tématem. Bude trvat dlouhé měsíce a může být i nebezpečná. "Mám smečku," přitakal jsem ještě jednou. "A taky tetičky, nějakej strejda se taky najde. A dědečka, ten smečku vede." Vysvětlil jsem celou svou situaci. O mém fotříkovi jsem se raději nezmínil, to nebylo zrovna téma, o kterém bych se teď chtěl úplně bavit. Stále ve mě hlodal pocit viny, že to vše mohlo dopadnout jinak. A stal jsem se černou ovečkou rodiny, jen díky sobeckému rozhodnutí, které si budu muset ještě pořádně vydupat. O jídlo bych se také víceméně nestaral, v jeskyni bylo vždy dost jídla. Proto jsem nabil dojmu, že naše smečka se o sebe moc hezky stará. A určitě bych se také chtěl nějakého lovu účastnit, nebo se jen podívat.
Už jsem poznal poměrně dost cizích slov. "Ha!" Zazubil jsem se. Dostal jsem ho. Kdybych mohl, nejspíš bych se teď poklepal po rameni. Také to byl totiž ragazzino! Téma domoviny bylo celkem citlivé, Claudio dával otázky, na které by dospělý vlk cizímu nejspíš ani neodpověděl. Ale já se ještě dostatečně nespálil, takže jsem byl sdílný až až. "No... doma to teď bylo trochu drámo. Takže..." Odkašlal jsem si. "Už můžem vyrazit paní vlčice?" Zeptal jsem se a střelil pohledem po vlčici. Stále však ještě pršelo, ale já byl prostě nedočkavý.

Konečně se vlčice začala aspoň trochu projevovat. Oni jsou tak divní. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem si to neustále opakovat. Rozhodně nesahali ani po paty nikomu z Asgaarskou krví. Mají takovou divnou řeč, jako mají vlčata mezi sebou. Nikdo tomu nerozumí, ale oni si vzájemně rozumí. "Vždyť ho poctím svojí návštěvou, to nestačí?" Zamrkal jsem, jako by to nebylo jasné. Jak říkala tetička Iskierka, já jsem někdo. A i když jsem byl chudý jak kostelní myš, toužil jsem se s bohem setkat. Neboť tetičky mě za Smrtí vzít nechtěli, ale Život zní jak životabudič! A právě tohle krémová vlčice potřebuje. Co by mohl chtít bůh, co má všechno? Nešlo mi to moc do hlavy, ale něco na tom určitě bude. A čím dřív budu znalý takového světa, tím líp. Claudio se také aktivně zapojoval do našeho rozhovoru. Přišlo mi, že se vlčice více projevuje, když nemluví. Jenomže byl aktivní jak blecha. Netušil jsem, jestli bych měl být rád, nebo ne. Zvláštní pocit jsem z něho měl. "Snad to ustane," přitakal jsem, když jsem dostal na návštěvu Života zelenou. Stále tu byl ale aktivní déšť, bez kterého se nemůžeme pohnout dál.
Na chvíli jsem se posadil a zaposlouchal se do vyprávění, ze strany vlka. Kdepak se to v něm bralo? Kdy budu taky tak chytrý? Bádal jsem v hlavě. Pche, to už sem. Olízl jsem si nos. "A ten sníh tu bude dlouho?" Zastříhal jsem ušima. Cítil jsem z jeho vyprávění, že z toho měl radost. Až přijde sníh, určitě bude mít taky radost. A možná i já, znělo to vážně fantasticky. "A není ti v zimě... no jako zima?" Jelikož se blížila má první zima, nejspíš budu mít srst jako lední medvídek. Ty první jsou vždy dost cool, tak jsem si to ale představoval. Zatím to na mě moc vidět nebylo, jako by má srst byla nějaká vadná. Měl bych pro získání chlupatější srsti něco udělat? Když jsem ale zkoumal tyhle dva vlky, jejich srst byla jiná než ta má. Kratší, nebyla tak hustá. "Jak může být dědeček taky ragazzino? On už není kluk, je velkej a má obří zvonek." Zamyslel jsem se. Prohlédl jsem si Cladio před sebou. "Ty nejseš tak velkej kluk," zamyslel jsem se nakonec nahlas a dospěl k tomuto názoru. Tak jo, kompletně jsem se do toho zamotal. "Vy jižani jste takoví jiní. Proč jste tady?" Zeptal jsem se napřímo.
Zamrkal jsem a při tom se zase postavil a začal zkoumat jiné keře. Sem tam jsem dostal na kokos kroupou, ale vždy jsem se jen otřepal. Rána to občas byla dobrá, ale naštěstí ne smrtelná.

Vztah těch dvou byl vážně divný. Neuměl jsem si představit, že bych takhle měl dopadnout, až budu velkej. Že bych měl s sebou neustále nějakého otravu. Vidí se po delší době, možná stará láska nerezaví. A Claudio přišel tuhle divnošku sbalit, dřív byla ale asi zábavnější. Napadlo mě. Prohlížel jsem si zakrvácenou a teď už i zmáčenou vlčici. Netušil jsem, jestli se po ní proběhlo stádo lemurů, ale rozhodně by nějakýho potřebovala. Něco, co by jí nakoplo do života. Takhle nudný přece nikdo nemůže ani být, nebo ano? Rozmluvil jsem se o své otravné sestře. Claudio se o to zajímal, což mě překvapilo. Možná už jsem zapadal do jejich tlupy a vzaly mě mezi sebe! "Já už vlastně asi taky," zamyslel jsem se. "Byla děsně otravná, až moc si o sobě myslela." A já byl samozřejmě lepší než ona a neskutečně mě to žralo. Naštěstí už to řešit nemusím, ostatní šli s rodiči. Ucítil jsem menší stesk, ale jen po matce. Nikdo jiný mi víceméně ani nechyběl. Doufal jsem, že jsem se rozhodl správně, ale čekají mě ještě určitě i nepříjemné chvíle. Neznal jsem všechny vlky ve smečce a jen pár z nich vědělo, že jsem se rozhodl zůstat.
Největší pozornost ovšem na sebe strhnul právě teď můj dědeček. Ještě aby ne, když jsem mu udělal tak luxusní obrázek. "Hm," zabručel jsem. Jasně, kdo by se s mým dědečkem nechtěl setkat? Ale to můžou jen vyvolení. Zastříhal jsem ušima. Zajímal jsem se o vlčici, komunikovala, ale opravdu jen málo. Odmítla ovšem mou nabídku na to setkat se s Životem. "Ty ho znáš? Já o něm jenom slyšel, vezmeš mě za ním?" Zavrtěl jsem ocáskem. "Prosím!" Zamrkal jsem. Vlčice odmítla jeho pomoc, ale třeba by mohla pomoci mě ukázat, kde bych ho mohl najít. Protože jsem netušil, kde ho hledat. A když už ho odmítla ona sama, mě nic nezakázala. A já mu řeknu svý, to si pište, vyleje jí do vínku určitě mnohem lepší náladu!
Ohledně květin a včeliček jsem byl hned moudřejší. Claudio to vysvětlil tak, že za chvíli už bude zima. "Sníh?" Když jsem se narodil, byla zima, ale nic co bych nazval sněhem jsem neviděl. "Ragačíno! Co to znamená?" Naklonil jsem se, abych na Cladio viděl. On tak divně mluví. "A sníh jsem neviděl, co to je? To je nějaký zvíře?" Nadšeně jsem zamrkal. Možná jsem měl i trochu hlad, tudíž jsem ihned myslel na jídlo. Ale byl jsem drobný a malý, žaludek ještě menší. Proto jsem se sem tam spokojil i s tím, co jsem našel. Mrtvá myš například, ta tu teď ale nebyla.

Takže se znají z jihu! To je logický, co je jih? Zamyslel jsem se nad tím. Ale už se dál neptal, nevím proč ale odpověď z jihu mi zcela stačila. Třeba to byla nějaká zimě málo-mluvců. Nebo divno-vlků."A to jste celou tu dobu spolu? Nelezete si na nervy? Já teda po nějaké době potkal ségru a ta byla vlezlá jak veš. Málem jsem si vyrval chlupy z hlavy, ještě že jsme se jí pak zbavil." Frkl jsem. Jako správný vlče muselo říct vše, co se doma přece děje! Nebo že bych z toho už mohl vyrůst? Taky pravda.
Stále jsem se vyptával na věci o vlcích, abych se o nich něco dozvěděl. Ale čím víc jsem šťoural do vosího hnízda, tím víc se to zavíralo. A já začínal chápat, že se od nich nic moc nedozvím. Představil jsem se, ale jméno krémové vlčice pocákané krví a teď celkem i nevkusně mokrou jsem se stejně nedozvěděl. Místo toho se ozval Claudio, který se zajímal o mého dědečka. "Taky se to tak dá říct, je to snad největší vlk, jakého jsem kdy viděl." Pokrčil jsem rameny. Ale takhle jsem to přece nemyslel! Pištěl vysoký hlas v mé hlavě.
Najednou atmosféra začala houstnout. Až jsem vyskočil do ústranní. Hlas krémové byl podrážděný, ale přímo nevrčel, zatímco Cladio to vzal trochu zhurta. Pokrčil jsem nad tím rameny. Šmankote, snad se tolik nestalo ne? Protočil jsem očima a začal si všímat jiných věcí. Když v tom mi jedna kroupa přistála přímo na špičku hlavy. Zabolelo to, nejspíš si našla díru v korunách našeho úkrytu. "Nebolí tě to? Možná bych věděl o někom, kdo by ti to vyléčil. Jmenuje se Život!" Zavrtěl jsem ocasem a při tom mrkl na vlčici. Dokonce jsem i roztomile zamrkal a zamával ocáskem, jako ten správný roztomilý chlapeček. I když už jsem byl trochu větší. Ale stále ta roztomilost byla ještě schovaná. Možná k tomu dopomáhala i má drobná velikost celkově, jedno bylo jasné, po dědečkovi jsem tohle nepodědil.
Motal jsem se mezi keři a při tom si všimnul, že už pomalu budeme na konci. Že bychom se vydali někam dál? Jenomže tam venku bylo hotové peklo. Ale jo, tyhle keře jsou nudný. Nic tu neroste a... Zastříhal jsem ušima. Vymotal jsem se z dalšího keře a po očku si všiml, že je nedaleko Claudio. Snad už stačil trochu vychladnout. "Claudio, proč tu nelítají žádný včelky? A proč už není tráva tak zelená, a kytky zničené? Co se děje? Já myslel, že ty včely ty kytky žerou." Zeptal jsem se se zájmem. Když odkloním téma na něco neutrálního, třeba to bude fajn! Napadlo mě. Zároveň mi v hlavě hlodal majáček, že možná až moc mluvím. Přece to není tetička Iskierka, ani Sineád. Jsou to dva vlci z jihu, co nepatří do Asgaaru. Ti jsou přece ti špatní. Jo jsou škaredí, ale jinak se zdají být celkem v pohodě. Dělal jsem si vlastní názor, naivní.

"A odkud?" Zastříhal jsem ušima a bedlivě naslouchal tomu, co se ke mě dostane. Rozhodně si vybírali jednoduché odpovědi, které mi samozřejmě nestačili. Tmílek se mě držel a neustále mi našeptával do uší různé nezbednosti. Mohl jsem provést cokoliv, ale prozatím jsem se držel těchto dvou výjimečně divných vlků. Tyhle křoviska se nezdála být příliš zábavná. Sice na mou velikost ideální, jen málokdy jsem měl s něčím problém. Když jsem se například zamotal do větvičky. Ale po stromech se lozit nedalo, protože to byli převážně keře. A o listí se tu mluvit také nedalo. Jediné co by se tu mohlo stát, že bych mohl chytit nějaké návštěvníky do kožichu. Vlčice stále mluvila, jako by tu ani nebyla. Jizvy jí provedl nějaký vlk (omlouvám se :D), ale víc konkrétní nebyla. "A ta krvavá?" Naklonil jsem hlavu, abych to lépe viděl. Nevypadalo to moc pěkně. "Jsem Crowley, z Asgaarského lesa. Vnuk Arcanuse velikého," namítl jsem nakvašeně. Rozhodně mé jméno znělo líp, jak to jeho.
Claudio se i nadále zhostil slova. "Takže se znáte dlouho," pokrčil jsem rameny. "Takže nejste parťáci, tak co teda jste?" Nešlo mi to do hlavy. Když přišli spolu, nebyli kamarádi. V čem je teda problém? Když někdo s někým cestuje, stávají se z nich parťáci ve zločinu. Takhle mi to tetičky přece vysvětlovali, proč se tihle dva chovali tak, jako by tu vlastně nebyli?
Najednou se ozvala béžová. Ihned jsem nastražil uši. "Ale každý má něco, co by chtěl za sebe světu říct. Třeba, jste Vážně úžasná a krásná milost lady! Ty jizvy sice tak žhavý nejsou, ale pro vlka co nemá oči... Nebo naopak smrdíš jako průjem." Pokrčil jsem rameny. Jo, lichotky mi šli jedna báseň, měl bych na to mít i patent. Zamrkal jsem při slovech o vlčici na krémovou. O tom průjmu jsem se podíval na Claudie. Nožkou jsem se chytl do dalšího keřího vězení, ze kterého jsem nohou musel prudce cuknout. Z tlapky mi odkapalo pár kapek krve, u kterých jsem jen potichu zasyčel.