Konečně se vlčice začala aspoň trochu projevovat. Oni jsou tak divní. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem si to neustále opakovat. Rozhodně nesahali ani po paty nikomu z Asgaarskou krví. Mají takovou divnou řeč, jako mají vlčata mezi sebou. Nikdo tomu nerozumí, ale oni si vzájemně rozumí. "Vždyť ho poctím svojí návštěvou, to nestačí?" Zamrkal jsem, jako by to nebylo jasné. Jak říkala tetička Iskierka, já jsem někdo. A i když jsem byl chudý jak kostelní myš, toužil jsem se s bohem setkat. Neboť tetičky mě za Smrtí vzít nechtěli, ale Život zní jak životabudič! A právě tohle krémová vlčice potřebuje. Co by mohl chtít bůh, co má všechno? Nešlo mi to moc do hlavy, ale něco na tom určitě bude. A čím dřív budu znalý takového světa, tím líp. Claudio se také aktivně zapojoval do našeho rozhovoru. Přišlo mi, že se vlčice více projevuje, když nemluví. Jenomže byl aktivní jak blecha. Netušil jsem, jestli bych měl být rád, nebo ne. Zvláštní pocit jsem z něho měl. "Snad to ustane," přitakal jsem, když jsem dostal na návštěvu Života zelenou. Stále tu byl ale aktivní déšť, bez kterého se nemůžeme pohnout dál.
Na chvíli jsem se posadil a zaposlouchal se do vyprávění, ze strany vlka. Kdepak se to v něm bralo? Kdy budu taky tak chytrý? Bádal jsem v hlavě. Pche, to už sem. Olízl jsem si nos. "A ten sníh tu bude dlouho?" Zastříhal jsem ušima. Cítil jsem z jeho vyprávění, že z toho měl radost. Až přijde sníh, určitě bude mít taky radost. A možná i já, znělo to vážně fantasticky. "A není ti v zimě... no jako zima?" Jelikož se blížila má první zima, nejspíš budu mít srst jako lední medvídek. Ty první jsou vždy dost cool, tak jsem si to ale představoval. Zatím to na mě moc vidět nebylo, jako by má srst byla nějaká vadná. Měl bych pro získání chlupatější srsti něco udělat? Když jsem ale zkoumal tyhle dva vlky, jejich srst byla jiná než ta má. Kratší, nebyla tak hustá. "Jak může být dědeček taky ragazzino? On už není kluk, je velkej a má obří zvonek." Zamyslel jsem se. Prohlédl jsem si Cladio před sebou. "Ty nejseš tak velkej kluk," zamyslel jsem se nakonec nahlas a dospěl k tomuto názoru. Tak jo, kompletně jsem se do toho zamotal. "Vy jižani jste takoví jiní. Proč jste tady?" Zeptal jsem se napřímo.
Zamrkal jsem a při tom se zase postavil a začal zkoumat jiné keře. Sem tam jsem dostal na kokos kroupou, ale vždy jsem se jen otřepal. Rána to občas byla dobrá, ale naštěstí ne smrtelná.

Vztah těch dvou byl vážně divný. Neuměl jsem si představit, že bych takhle měl dopadnout, až budu velkej. Že bych měl s sebou neustále nějakého otravu. Vidí se po delší době, možná stará láska nerezaví. A Claudio přišel tuhle divnošku sbalit, dřív byla ale asi zábavnější. Napadlo mě. Prohlížel jsem si zakrvácenou a teď už i zmáčenou vlčici. Netušil jsem, jestli se po ní proběhlo stádo lemurů, ale rozhodně by nějakýho potřebovala. Něco, co by jí nakoplo do života. Takhle nudný přece nikdo nemůže ani být, nebo ano? Rozmluvil jsem se o své otravné sestře. Claudio se o to zajímal, což mě překvapilo. Možná už jsem zapadal do jejich tlupy a vzaly mě mezi sebe! "Já už vlastně asi taky," zamyslel jsem se. "Byla děsně otravná, až moc si o sobě myslela." A já byl samozřejmě lepší než ona a neskutečně mě to žralo. Naštěstí už to řešit nemusím, ostatní šli s rodiči. Ucítil jsem menší stesk, ale jen po matce. Nikdo jiný mi víceméně ani nechyběl. Doufal jsem, že jsem se rozhodl správně, ale čekají mě ještě určitě i nepříjemné chvíle. Neznal jsem všechny vlky ve smečce a jen pár z nich vědělo, že jsem se rozhodl zůstat.
Největší pozornost ovšem na sebe strhnul právě teď můj dědeček. Ještě aby ne, když jsem mu udělal tak luxusní obrázek. "Hm," zabručel jsem. Jasně, kdo by se s mým dědečkem nechtěl setkat? Ale to můžou jen vyvolení. Zastříhal jsem ušima. Zajímal jsem se o vlčici, komunikovala, ale opravdu jen málo. Odmítla ovšem mou nabídku na to setkat se s Životem. "Ty ho znáš? Já o něm jenom slyšel, vezmeš mě za ním?" Zavrtěl jsem ocáskem. "Prosím!" Zamrkal jsem. Vlčice odmítla jeho pomoc, ale třeba by mohla pomoci mě ukázat, kde bych ho mohl najít. Protože jsem netušil, kde ho hledat. A když už ho odmítla ona sama, mě nic nezakázala. A já mu řeknu svý, to si pište, vyleje jí do vínku určitě mnohem lepší náladu!
Ohledně květin a včeliček jsem byl hned moudřejší. Claudio to vysvětlil tak, že za chvíli už bude zima. "Sníh?" Když jsem se narodil, byla zima, ale nic co bych nazval sněhem jsem neviděl. "Ragačíno! Co to znamená?" Naklonil jsem se, abych na Cladio viděl. On tak divně mluví. "A sníh jsem neviděl, co to je? To je nějaký zvíře?" Nadšeně jsem zamrkal. Možná jsem měl i trochu hlad, tudíž jsem ihned myslel na jídlo. Ale byl jsem drobný a malý, žaludek ještě menší. Proto jsem se sem tam spokojil i s tím, co jsem našel. Mrtvá myš například, ta tu teď ale nebyla.

Takže se znají z jihu! To je logický, co je jih? Zamyslel jsem se nad tím. Ale už se dál neptal, nevím proč ale odpověď z jihu mi zcela stačila. Třeba to byla nějaká zimě málo-mluvců. Nebo divno-vlků."A to jste celou tu dobu spolu? Nelezete si na nervy? Já teda po nějaké době potkal ségru a ta byla vlezlá jak veš. Málem jsem si vyrval chlupy z hlavy, ještě že jsme se jí pak zbavil." Frkl jsem. Jako správný vlče muselo říct vše, co se doma přece děje! Nebo že bych z toho už mohl vyrůst? Taky pravda.
Stále jsem se vyptával na věci o vlcích, abych se o nich něco dozvěděl. Ale čím víc jsem šťoural do vosího hnízda, tím víc se to zavíralo. A já začínal chápat, že se od nich nic moc nedozvím. Představil jsem se, ale jméno krémové vlčice pocákané krví a teď celkem i nevkusně mokrou jsem se stejně nedozvěděl. Místo toho se ozval Claudio, který se zajímal o mého dědečka. "Taky se to tak dá říct, je to snad největší vlk, jakého jsem kdy viděl." Pokrčil jsem rameny. Ale takhle jsem to přece nemyslel! Pištěl vysoký hlas v mé hlavě.
Najednou atmosféra začala houstnout. Až jsem vyskočil do ústranní. Hlas krémové byl podrážděný, ale přímo nevrčel, zatímco Cladio to vzal trochu zhurta. Pokrčil jsem nad tím rameny. Šmankote, snad se tolik nestalo ne? Protočil jsem očima a začal si všímat jiných věcí. Když v tom mi jedna kroupa přistála přímo na špičku hlavy. Zabolelo to, nejspíš si našla díru v korunách našeho úkrytu. "Nebolí tě to? Možná bych věděl o někom, kdo by ti to vyléčil. Jmenuje se Život!" Zavrtěl jsem ocasem a při tom mrkl na vlčici. Dokonce jsem i roztomile zamrkal a zamával ocáskem, jako ten správný roztomilý chlapeček. I když už jsem byl trochu větší. Ale stále ta roztomilost byla ještě schovaná. Možná k tomu dopomáhala i má drobná velikost celkově, jedno bylo jasné, po dědečkovi jsem tohle nepodědil.
Motal jsem se mezi keři a při tom si všimnul, že už pomalu budeme na konci. Že bychom se vydali někam dál? Jenomže tam venku bylo hotové peklo. Ale jo, tyhle keře jsou nudný. Nic tu neroste a... Zastříhal jsem ušima. Vymotal jsem se z dalšího keře a po očku si všiml, že je nedaleko Claudio. Snad už stačil trochu vychladnout. "Claudio, proč tu nelítají žádný včelky? A proč už není tráva tak zelená, a kytky zničené? Co se děje? Já myslel, že ty včely ty kytky žerou." Zeptal jsem se se zájmem. Když odkloním téma na něco neutrálního, třeba to bude fajn! Napadlo mě. Zároveň mi v hlavě hlodal majáček, že možná až moc mluvím. Přece to není tetička Iskierka, ani Sineád. Jsou to dva vlci z jihu, co nepatří do Asgaaru. Ti jsou přece ti špatní. Jo jsou škaredí, ale jinak se zdají být celkem v pohodě. Dělal jsem si vlastní názor, naivní.

"A odkud?" Zastříhal jsem ušima a bedlivě naslouchal tomu, co se ke mě dostane. Rozhodně si vybírali jednoduché odpovědi, které mi samozřejmě nestačili. Tmílek se mě držel a neustále mi našeptával do uší různé nezbednosti. Mohl jsem provést cokoliv, ale prozatím jsem se držel těchto dvou výjimečně divných vlků. Tyhle křoviska se nezdála být příliš zábavná. Sice na mou velikost ideální, jen málokdy jsem měl s něčím problém. Když jsem se například zamotal do větvičky. Ale po stromech se lozit nedalo, protože to byli převážně keře. A o listí se tu mluvit také nedalo. Jediné co by se tu mohlo stát, že bych mohl chytit nějaké návštěvníky do kožichu. Vlčice stále mluvila, jako by tu ani nebyla. Jizvy jí provedl nějaký vlk (omlouvám se :D), ale víc konkrétní nebyla. "A ta krvavá?" Naklonil jsem hlavu, abych to lépe viděl. Nevypadalo to moc pěkně. "Jsem Crowley, z Asgaarského lesa. Vnuk Arcanuse velikého," namítl jsem nakvašeně. Rozhodně mé jméno znělo líp, jak to jeho.
Claudio se i nadále zhostil slova. "Takže se znáte dlouho," pokrčil jsem rameny. "Takže nejste parťáci, tak co teda jste?" Nešlo mi to do hlavy. Když přišli spolu, nebyli kamarádi. V čem je teda problém? Když někdo s někým cestuje, stávají se z nich parťáci ve zločinu. Takhle mi to tetičky přece vysvětlovali, proč se tihle dva chovali tak, jako by tu vlastně nebyli?
Najednou se ozvala béžová. Ihned jsem nastražil uši. "Ale každý má něco, co by chtěl za sebe světu říct. Třeba, jste Vážně úžasná a krásná milost lady! Ty jizvy sice tak žhavý nejsou, ale pro vlka co nemá oči... Nebo naopak smrdíš jako průjem." Pokrčil jsem rameny. Jo, lichotky mi šli jedna báseň, měl bych na to mít i patent. Zamrkal jsem při slovech o vlčici na krémovou. O tom průjmu jsem se podíval na Claudie. Nožkou jsem se chytl do dalšího keřího vězení, ze kterého jsem nohou musel prudce cuknout. Z tlapky mi odkapalo pár kapek krve, u kterých jsem jen potichu zasyčel.

// Středozemní pláň

Povzdychl jsem si, ale přesto kráčel dál. Celý ušpiněný a zmlácený od těch krup jsem trpěl, jako pes. Chtěl jsem se něco dozvědět, něco zažít. Déšť tomu dával ale docela dobrý céres. Jelikož jsme se blížili k nějakému křoví, neviděl jsem v tom zrovna moc zábavy. Ani informací. Keříky měli malé listy, které díky dešti vypadali spíše jako po porážce. "Složitý to je jen tak, jak si to sám uděláš! Nebo ne?" Zavrtěl jsem hlavou. Očividně nebyli tak sdílní, jak bych si představoval. Ale o to víc to znamenalo výhru na samém konci. "Nepřišel? Tak jak si se tam jako objevil? To tě vyprdlo nebe úplnou náhodou?" Zeptal jsem se podezíravě. Možná jsem nebyl až tak daleko od pravdy, i když z nebe ten vlk určitě nepřišel.
Vyptával jsem se na otázky, ale vlčice se moc neměla k hovoru. Chodila, jako by to měl být poslední její den. "Jak to víš?" Zeptal jsem se ho na otázku ohledně jizev, na kterou mi odpověděl vlk a ne ona. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlížel si ho. Měl plusový body za to, že on se mnou aspoň mluvil. Ale měla snad ta vlčice svého mluvčího? Byl to její poskok? Proč se se mnou nechtěla bavit? "Tak jo, Claudio," protočil jsem očima směrem vzhůru a zavrtěl nechápavě hlavou. Stejně je to pěkně divný jméno. Zavrtěl jsem hlavou.
Když jsme se zastavili posadil jsem se. Ale nevydržel jsem to dlouho, pořád jsem se nějak ošíval a snažil se něco vymyslet. "Proč nemluví? Tys jí udělal něco s jazykem?" Zamrkal jsem a podíval se na vlka, který si držel mírný odstup. Možná to je detektivka, na kterou musím přijít! Ha! Zavrtěl jsem ocasem a vyskočil na nohy, začal jsem se k vlkovi nenápadně plížit. Fakt nenápadně, neboť jsem každou tlapičkou čváchtnul do břečky.

Prudce jsem otevřel oči a začal se rozhlížet. Tep jsem měl vysoký, cítil jsem jako by mě někdo sledoval. Ale ve skutečnosti nikde nikdo nebyl. Tedy krom nějakého okolního hmyzu. Byl to jen zlý sen, který se mi honil v hlavě a já se tak trochu vyděsil. Nebylo to něco, na co bych nebyl zvyklí. Noční děsy jsem míval poměrně často už v mládí a teď jsem na to trpěl víc než dost. Postavil jsem se na nohy a protáhl se. Tělo i za tu chvíli bylo celkově ztuhlé. Necítil jsem se úplně vyspaný, ale dostatečně mi to naštěstí stačilo. Rozhodně jsem neměl nejmenší chuť pokračovat ve spánku. Tak jako vždy. Stále mi hlava nepracovala tak, jak bych si představoval. Celou cestu sem jsem si nepamatoval a když ano, byly to jen útržky oblastí. Rozhodně bych už nedokázal dojít do pouště, ve které jsem kroužil skoro celý den.
Povzdychl jsem si a rozhlédl se. Pomalu padala noc. Ovšem nebyla to úplně černá noc, zdá se že bude dneska úplněk. Možná teď, nebo za pár hodin. Neuměl jsem se zcela dobře zorientovat. Naštěstí to ani nebylo zapotřebí. Pomalu jsem vyskočil ze svého provizorního úkrytu v prohlubni zemi. Zaryl jsem drápy do měkké půdy, abych se tak mohl vyhoupnout zpátky nahoru. Rozhlédl jsem se, les byl tichý, jako by tu snad ani nikdo nežil. Když v tom jsem uslyšel ostrou ozvěnu. Bylo to vytí výra, nebo jiné sovy. Zastříhal jsem ušima. Už roky jsem žádnou velkou sovu neviděl. Možná si mě ani nevšimla, že jsem tu nocoval. Narušil jsem jí snad její obydlí?
Zkoumavě jsem naklonil hlavu na stranu a začal se rozhlížet. Černá noc mi znepříjemňovala život a celkově i pohled na to, abych jí mohl najít. Ale já doufal, že jí aspoň koutkem oka zahlédnu. Proto jsem se rozešel dál, snažil jsem se být co možná nejtišší. Vyhýbal jsem se haluzím a větvičkám, které by zbytečně udělali rozruch. Přeskočil jsem jeden ze spadlých stromů, byl jsem blízko. Měla snad v tomhle lese nějaké hnízdo? Mají sovy vůbec hnízda? Bádal jsem nad tím a zamračil se. Kdo ví, už jsem se pomalu blížil i k hranicím lesa. Tam ale ta sova určitě není, musí sedět někde tady. Zastříhal jsem ušima. V ten okamžik jsem opravdu stoupnul na jednu větev, která pode mnou praskla. Podíval jsem se dolů a pak nahoru, odkud šel hluk. Sova vyletěla přímo nad mou hlavou a uháněla pryč z lesa. Chvíli jsem se na ni díval, než se mi definitivně ztratila z dohledu. Být volný jako pták, jaké to asi je? Taková velká sova si mohla letět kam se jí zachtělo. Byla pryč, ještě chvíli jsem se motal po lese a hledal její hnízdo. Ale nic jsem zespodu neviděl. Proto jsem se sebral a rozešel k řece.

// Řeka Mahtaë, Jih

// Bukový sráz (přes Mahtaë)

I když jsem v místech, kde kopec navazoval na řeku, trochu přibrzdil, celkově by se dalo říct, že jsem utíkal velmi rychle. I když jsem úplně nevěděl, od čeho. Od sestry Styx, protože- poněvadž Amny? Stáhl jsem uši a zmateně funěl, zatímco jsem nehodlal zpomalovat. Ale- ale Amny je v pořádku. Jistojistě je v pořádku! Je moc hodná a dává na sebe pozor! Ale- ale Styxina sestra jí ublížila! A nevypadala, že by- ona se- Žaludek se mi překrucoval, zatímco jsem si matně vzpomínal na to, jak se usmívala, jak se hihňala, jakou radost měla, zatímco Amny praskala žebra. Amny! zavrtěl jsem prudce hlavou a snažil se dýchat zhluboka, což za běhu nešlo příliš dobře. Amny, Amny, Amny. Amny! Je v pořádku! A má se hezky! Je jí dobře. Nic jí není! Teda- teda to nejlepší jí je! Má se moc pěkně! A až se uvidíme, tak se pomazlíme! Maličko. Ale bude to moc pěkné! A třeba- třeba se i počumáčkujeme! A já se ujistím, že je v pořádku! A pak si popovídáme! Hodně! Moc! Křečovitě jsem se usmíval, zatímco všechno uvnitř mě panikařilo, že tomu tak z nějakého nepochopitelného důvodu nebude. A! Jestli jsou všichni Styxáci tady, tak- tak! Nemůžou být tam! A Amny je úplně naprosto v bezpečí! I když- i když nevím, kde by mohla být, sklesle jsem se na moment zastavil a prudce vydechoval, zatímco jsem si s upřímnou bezradností prohlížel křoví, kterým jsem se zrovna procházel. Nevěděl jsem, kde Amny je, a nevěděl jsem, jak ji najít. "Já nevím, kde by mohla být! Snažil jsem se- snažil jsem se používat své srdce, ale to mě navedlo jen na horu, na které byl Dunčí!" vysvětlil jsem rychlostně větvičkám a několikrát si do toho přikývl. "To bylo taky moc pěkné, že jsme se takhle viděli! Ale- ale já nevím, kde je Amny! A rád bych- rád bych, abychom se viděli! Možná- možná je někde... doma? Nebo na jiném místě, kde to má ráda?" zamyšleně jsme přimhouřil oči a trpělivě vyčkával, jestli mi příroda kolem mne tenhle nápad odsouhlasí. V jemném vítru se větvičky otřásly, což mi připadalo, jako kývaly hlavou. A to mi k odsouhlasení bohatě stačilo. "To je perfektní! Určitě tam někde bude! Na některém místě! Děkuji! Já- já už musím jít! Vydám se... vydám se! Vydám se ke Křovisku! Tam jsme se potkali! A určitě ho taky dlouho neviděla, takže tam někde bude!" s nadšeným máváním ocasu jsem ještě párkrát poděkoval a vyběhl dál, směrem ke Křovisku.

// Středozemka (přes Náhorní plošinu)

Bylo zvláštní nemít absolutní pojem o čase. Bianca vůbec netušila, jak dlouho už na tomhle místě je, nebo co je to vůbec za místo. A přesto svými smysly dokázala okolí trochu vnímat. Slyšela hlas Novy, slyšela dokonce i zvuky přírody. Hučící řeku, křupání větví pod nohama, štěbetání ptáků... Kde to jsem? povzdechla si. Dokonce vnímala i stoupání a klesání teplot, jako by na ni svítilo slunce, které jí vysušilo kožich a jako by najednou slunce zapadlo a silně se ochladilo. Je tohle posmrtný život, nebo ne? začínala pochybovat. Až na tu tmu tu bylo vše stejné, jako v normálním světě že? Mohla se splést? Pomotaná na to byla dost. Jenže... co by potom vysvětlovalo tu temnotu?
Bianca nad věcmi dál nepřemýšlela. Pustila se do vyprávění svého zmateného příběhu Nově. Vlčice neznala Gallireu, takže byla asi odjinud. No, teď na tom stejně moc nezáleželo. "Hm. Ovládám magii větru. A možná i nějaké další, ale zatím jsem neměla šanci na ně přijít," přikývla. Soustředila se hlavně na zdokonalení té vrozené, jestli ovládala i něco dalšího, zatím netušila. "Všichni u nás ovládají magie. Jen někteří je nemají rádi a tak je nepoužívají. Já si ale myslím že jsou dost užitečné, dokáží zjednodušit život," dodala ještě na vysvětlenou. Nova vypadala, že o magiích také něco ví, ale tón jejího hlasu byl zvláštní. "Ty taky nějakou ovládáš?" zeptala se Bianca opatrně. Možná Nova neměla magie v lásce?
Pak ale pokračovala s příběhem. Přešlo se k té horší části, kterou by nejraději ani nevytahovala na světlo. Ale byla pravda, že se jí o něco ulevilo, když to Nově pověděla. Jako by najednou ztratila tu tíhu na zádech, kterou už pomalu nedokázala unést. Její společnice neměla moc komentářů. Biance se sevřelo srdce. Odsuzovala ji teď Nova? Možná řekla, že někdy se takové věci udělat musí, ale pak dlouho mlčela. Odešla? Opustila mě? Ani by se jí za to moc nedivila. Ale pak se hlas Novy rozezněl znovu. Její povídání bylo pro Biancu těžké pochopit. Někdy používala smrt jako metaforu a jindy jako realitu? Je vůbec možné oživnout? Když jeden zemřel, bylo to přeci napořád. Každopádně Bianca pochopila, že Nově chyběla její sestra, se kterou se odloučila a že poté žila se skupinou vlčic. "Proč vás vykázali? Co jste provedly?" zeptala se opatrně. Pro její společnici to nejspíš bylo citlivé téma. Ale Bianca si nedokázala představit, jaký prohřešek musely vlčice spáchat, aby je ze smečky vyhnali? Vypadalo to, že Nova si je svou smrtí nejistá. Bianca byla náhle v rozpacích. Sama měla pochyby ohledně toho, kde se ocitla. Vypadalo to na normální svět, až na to, že... neviděla. "Novo," hlesla ztrápeně. "Možná problém není v tomhle místě. Ale ve mně." Dávalo to mnohem větší smysl. Jakkoli si Bianca představovala posmrtný život, tohle bylo něco úplně jiného. Nejspíš... nejspíš byla stále naživu. Nějakým způsobem. Ale stihl ji trest, který si zasloužila. "My nejspíš nejsme mrtvé," vyslovila nahlas to, co si myslela. I když se jí to příčilo, i když to odmítala. Protože to znamenalo, je sice není mrtvá, ale nevidí. Je slepá. Je to napořád? celá se otřásla. Nechtěla být slepá. Jak by si potom toho života mohla užívat, když by nic neviděla? Žít bez zraku bylo pomalu horší jak ta smrt.
Bianca dlouhou dobu jen seděla a přemýšlela nad všemi teoriemi, které jí stihly vyskákat v hlavě. Jak to doopravdy bylo, netušila. Ale měla větší jistotu v tom, že se opravdu spletla a že nevidí. A v tom se jí zrak na malou chvíli vrátil. Matně zahlédla křoviny a šedé tělo vedle sebe. Neviděla vlčici do tváře a tak nepoznala její výraz. Ale nevypadala, jako někdo mrtvý. Bianca se obrátila na své tlapy. Ani ona nevypadala mrtvě. Byla naprosto stejná, jako předtím. Možná zase o něco hubenější. Už vypadala nezdravě. Pak se jí před očima ale zase zatmělo. "Já jenom nevidím," hlesla. Teď už si mohla být jistá. Pomalu vstala a vyrazila směrem, kde si vybavovala pláň. Dokonce i tušila, kde se nachází, protože takových stejných plání moc nebylo. "Nejsem mrtvá. Jsem tam, odkud jsem přišla. Na Galliree," otočila se ještě na Novu. Netušila, jestli tam vlčice ještě je. Nebo jestli ji bude chtít následovat. "Znám někoho, kdo bude vědět, co se mi stalo."

>> Středozemka (přes Náhorní plošinu)