Kam ďalej? Treba ísť vobec ďalej? Kam? Kam? Sem tam sa mi mihla hlavou myšlienka, no nedávala nikdy význam. Len sa objavila a bola fuč. Ja som mal medzitým pohľad očí uprený na zjazvené laby,.kde som mohol len bez pohybu skúmať cestičky starych poranení. Ani jedno sa rozhodne nemohlo rovnať tej ohyzdnej smrti, ktora ma postihla. Kolko to uz je, ako?
Strácal som absolútne pojem o čase a pomaličky aj o priestore. Vnímal som studený sneh pod bruchom, no skor som mal registrovať zachrupčanie snehu pod niečími labami. Pochopil som, ze to bude vlčica či vlk, no nič viac. Pach mi bol povedomý, nieco v mojej hlave sa ma snažilo presvedčiť, nech vstanem, zobudím sa, privítam vlka.
Namiesto toho som sa strhol a reflexívne skočil do boku sivej vlčice, ktorá sa ma dotkla nosom. Nemal som toľko síl ju zhodiť, nanajvýš vyviesť z rovnováhy.
Na tvári sa mi zračil pár tichých minút zmätok. Stojac, nohy naširoko, som sa díval do znamych očí, videl som ustarostený výraz. Ale neprehovorila. Na krku sa jej leskol decentný náhrdelník s kamienkom... Nevedel som akým, pretože som mal v.hlave ozajstné prázdno. Priepasť, do ktorej som denne padal, por sa.zpbudil a.znova padal .
"N..." pokúsil som sa prehovoriť, no zadrhol sa mi hlas. Inokedy hlboký, silný, dnes len chraplák spôsobený zapalenym hrdlom, ktore ma posledne dni trápilo. "N
ym. Si Nym?" Potreboval som sa uistiť akonahle jazyk zacal spolupracovať. Nerozlišoval som priveľmi realitu od bludov, ktore moja hlava tvorila celkom slušné množstvá tuto zimu.

//Stredozemna plan

Akonáhle som došiel k záveru, že ďalej má nohy neponesu, pretože skôr ma vietor odveje, zamieril som žmúriac oči proti vetru kamsi k malému kopcu. Bolo to skôr navrsie zaviate snehom, ktorý z neho odfukovalo na strany. Mal som dojem, že tieto končiny ešte stále poznám, a preto som sa bez zaváhania zamieril ku kopci.
Po priblížení sa boli potvrdené moje domnienky na základe spomienok, že tu niečo takéto bolo. Kus zeme, prerastený malými i veľkými krovinami, popinavymi kríkmi a podobne. Žiadne romantický krásne miesto, no pre tuláka v tomto mraze ideálne.
Nikdy s nebol príliš mohutný či vysoký vlk obalený svalmi, taký by sa azda nevošiel pomedzi prvú strbinu konárov, na ktorých som nechal kúsok svojej srsti. Natesno som sa kliesnil húštinou, z ktorej koruny na mňa padali veľké kusy snehu. Často som tak stratil zrak a videl len tmu, cítil len sneh na tvári a očiach. Možno to má doviedlo do priestoru, kde som doslova vpadol, zapotacal sa a napokon sa aj zvalil na zem do snehu. Otriasol som si zvyšok vločiek, ktoré bránili videniu a spokojne som mlaskol pri pohľade okolo seba. Kry tu vytvorili väčšiu kupolu, závetrie, nánosy snehu sa držali na korunách a pôsobilo to pre mňa ako prírodná jaskyňa. Mať viac energie, upravím si to tu, zasnil som sa, v snahe odpútať sa od myšlienok, ktoré nastupovali na myseľ. Ktoré ma matali dlhé mesiace.
Nebol som už ani toľko vládny, aby som si všimol, že mám tesne pred sebou pár konarikov posiatych trnmi, ktoré ma delia od reálneho úkrytu. Moja hlava bluznila únavou, mnohé zo zmyslov prestali automaticky fungovať. A preto som nemohol vidieť, že tesne pred sebou mám niekoho, kto by mohol pomôcť. Kto by ma možno vytrhol z depresie a rezignácie nad životom. Proste som ležal v snehu, divajic sa na predné laby, v duchu lietal neznámo kde v čase.

Pri jej slovách Nicos nasucho prehltol a pozrel na ňu takmer vystrašene. ,,Uh-um," prestúpil z nohy na nohu a razom sa cítil akoby už taká veľká zima nebola. ,,To neznie úplne dobre, nebudem klamať. Som rád, že som tu vtedy nebol a snáď nabudúce ani nebudem," zakrútil hlavou a pricupkal ku sestre. Nie len že sa mu vôbec nepozdávalo čo sa okolo nich mohlo diať najhoršie na tom bolo, že on sám ešte nikdy neobjavil svoju mágiu. A dokonca ani teraz, keď mal mágiu ohňa takmer na dosah, nedokázal ju vo svojej mysli dočiahnuť. Samozrejme za predpokladu, že by to šlo, čo Nicos nevedel, že by skutočne nešlo. Jediné čo ho nakoniec potešilo, aj keď nemalo, bol fakt, že oheň neovládala ani Danie. Keď už v niečom boli spolu, tak v niečom boli spolu a to bolo hlavné. Odfrkol si a s naježenou srsťou dovolil sestre aby tentoraz viedla ich výpravu späť do Sarumenu práve ona. Noci ktorá sa na nich dovalila sa už aj tak nevyhnú a tým pádom im nezostávalo nič iné ako len ďalej kráčať za nosom aby sa z nich nakoniec nestali nejaké ľadové sochy. Ryšavý vlk mal pred sebou ešte dosť veľa toho čo chcel zažiť a tým pádom sa nechystal umrieť, zobral si teda radu od sestry viac ako len k srdcu a stal sa pre tentoraz jej skutočným nasledovateľom. ,,Myslíš, že do ďalšej noci sa dostaneme späť do svorky nie?" pýtal sa, aj keď mu bolo viac-menej jasné, že áno. Už mohli byť až tak ďaleko! Nicos radšej teda pridal do kroku a vrhol sa do snehu akoby nemal nijakú inú možnosť!
> Stredozemka

9. Uspořádat táborák s alespoň 1 dalším vlkem

Mahtae juh >
Nicovi sa od tlamy do vzduchu dostávali obláčiky pary. Skutočne im pritužovalo a už ani úkryt v lese opadaných stromov im nepomáhal. Sledoval sestru ako sa spoločne s ním klepala pod nepríjemným počasím. Odfrkol si so smiechom. ,,Na to, že sme sa obaja narodili v horách sme pekné citlivky na zimu," smial sa pod slovami svojej sestry a krútil pritom hlavou zo strany na stranu. Keby sa na nich teraz pozrel jeden z ich rodičov, možno by si mysleli ako veľmi patetické ich decká sú. Ryšavý vlk by klamal ak by povedal, že nemal leto radšej. Vo vysokých teplotách ste si vždy mohli nájsť nejakú jaskyňu kde prečkať deň, alebo kaluž plnú chladnej vody. Avšak v zime či bol deň alebo noc, vždy bola zima alebo ešte zimšie. Srsť na chrbte sa mu nepríjemne naježila, jej reakcia sledovala jeho myšlienky až sa zatriasol. ,,Čo keby sme si zaobstarali nejaké teplo?" spýtal sa Danie a mrkol smerom na ňu so smutným pohľadom. Aj jemu bola zima, aj jej bola zima. A všade naokolo nich bolo drevo. Keby ho len dokázali vzplanúť presne tak ako to na jeseň urobila Jenna! Ani jeden z nich by sa nemusel báť ako v noci dopadnú. Keďže mladému vlkovi bolo jasné, že hneď ako sa slnko skryje za obzor začne tá skutočne nepríjemná časť dňa. ,,Možno by sa nám mohlo podariť nejako založiť oheň?" štuchol sestru labou do ramena a kývol jej. Najskôr keď sa chceli dostať do stavu žeby mohli skutočne oheň založiť, museli si zhromaždiť čo na ten oheň potrebovali. A keďže sa nachádzali v pomerne hustom lese, nebol problém nájsť popadané konáre. Nicos v rýchlosti prečesal pohľadom svoje okolie, no veľmi rýchlo si uvedomil, že to asi nebude také jednoduché ako si na prvý pohlaď myslel. Všetok ten hlboký sneh úplne zahatal jeho plány pozbierať konáre - najskôr ich predsa len bude musieť vykopať a až potom sa budú môcť použiť. Kývol ešte raz na sestru, hej toto musel dať, alebo sa o to aspoň nejako pokúsiť. Zima bude skutočne v noci drsná, to už vlk vedel teraz. Niekoľko konárov našiel spod prvého stromu, ktorý si vybral. Zopár im predsa len stačilo, nepotrebovali mať na začiatok hromadu. Potom keď sa im oheň chytí tak nájdu viac! Nicos to pritiahol na čistinku kde sa s Danie rozdelili a zopár sekúnd premýšľal čo ďalej. Čo robila Jenna predtým ako sa to v lese rozhorelo? Hlboko sa zamyslela, zavrela oči a čo ešte? To bolo všetko. Rýchlo sa poobzeral či ho sestra vidí a následne pevne zavrel oči až sa mu na čele vytvorila hlboká vráska. Nemal najmenšieho tušenia nad čím mal premýšľať a tak prvé čo mu napadlo bolo samozrejme oheň. Predstavil si ako hŕba konárov pred ním horí, v mysli si vykresloval každý plamienok ako olizuje kôru konárov pod jeho labami a takmer až cítil jeho teplo na svojej hrudi. Sklamanie prišlo ale ihneď ako si dovolil otvoriť oči. Úsmev mu pohasol. ,,Ah..." zavrčal si popod nos a nakopol hrudu snehu do vzduchu. ,,Nejaký iný nápad?"

//Ranský les (přes Mahtäe Jih)

Šla jsem teda nějak po pachu tmavého a Nickolase. Uvědomila jsem si, že vlastně ještě ani neznám jméno svého druhého spolutýmovníka. Bohužel jsem ještě neměla to štěstí ho zaslechnou i přes vášnivou a dlouhou debatu co jsme spolu vedli o duších. Teda dlouhou,no pro mě dlouhou dost. Každopádně to vypadalo že příčinu a nutný čin jsme přeci jen vykoumali a taď už to jen zbívalo viřešit. Pohlédla jsem na netrpělivou Nivu, která pozorovala jak žalostně běho-kulhám vpřed. "Co s tebou?" zeptala jsem se jen tak a změřila si prûsvitné....chtěla jsem říct tělo, ale ro asi úplně ne.....no prostě průsvitné cosi pohledem. "No taaak! Prostě dobrý, nebylas to ty. Byl to osud no! Promiň!" řekla. Má pravdu, nemůžu za to! Ona to ve mne zasela, ale doopravdy to moje chyba není! Říkala jsem si v hlavě. Moc jsem tomu chtěla věřit ale při pohledu na sestru se mi vždy akorád sevřelo srdce lítostí a bylo to čím dál horší.
Nějak jsem překonala řeku a zanořila se do hustého nízkého porostu. Viděla jsem jak ona jde lehce ořede mnou a všechno jí prochází. Taková malá, poloviční jak já. To malé bezbrané vlče, které by si chtělo užívat světa... Ničeho se nemůže dotknout, ani mi pomoci. S ničím si hrát, lovit brouky. Ojímat sourozence a přátele....

//Středozemka

<<Ranský les (přes Mahtae jih)

Skrz les se dostal zase k řece. Odinovi se do vody moc nechtělo, ale vzhledem k tomu, že tam neviděl žádný most, bez okolků do proudu skočil. V tlamě stále pevně svíral sklíčko o které mu občas nepříjemně zaskřípaly zuby. Snad si je neobrousim, naštvaně protočil oko. Chudák tady úplně strádal a odváděl veškerou práci. A i když s tím vlastně i počítal, doufal že jeho tým bude alespoň nějak využitelný. Ale zatim nebyl. Kdo ví, jestli vůbec nějakej tým ještě měl.
Hned za řekou se oklepal a pokračoval dál. Zima mu moc nevadila, byl zvyklý. Co ho štvalo víc byly pitomý keře, o který se neustále zadrhával a ničil si tak svou svkostnou srst. Musim se dát zas do kupy, než půjdu za Lindasou, projelo mu hlavou, na což se zarazil. Proč se vůbec staral co si vlčice bude myslet? Mohl si chodit jako trhan, když chtěl a nepotřeboval k tomu svolení ostatních! Odin zaklepal hlavou, aby se zbavil divnejch myšlenek a pokračoval s prodíráním se.

>> Středozemka

V odpověď přišlo jenom pokrčení ramen. Narazil bohužel na špatného vlka, protože Lacrima nevyznávala božstvo. Neviděla důvod, proč se klanět stvoření, které možná nebylo ani stvořené z masa a kostí. Věřila tomu, že respekt a úcta pramení z toho, co bylo dosaženo v jednom obyčejném životě, nikoli skrze sílu, která nenáležela přírodě. „To si zjisti sám,“ dodala. Už věděla, že tenhle svět je jiný a jí zcela proti srsti, ale nehodlala jiným vkládat do hlav její přesvědčení, protože do jejího světa tihle vlci nepatřili.
Claudio uznale přitakal na výčet rodinných příslušníků, protože sám takový počet nikdy neměl. Ani tu smečku. „Tak až napadne sníh, měl by ses držet poblíž, potravy pak bude málo,“ poradil mu ještě. A opět – věděl, o čem mluví. Lacrima na něho chvíli koutkem oka zírala, hledala nějaký smutek nebo naštvání, že on rodinu pořádně neměl, ale nic nenašla. Naopak se snad... usmíval? Užíval si život přeludu, který mu byl dopřán?
Kroupy ustaly, všechno se nějak hrnulo ke klidu, ale byla nepříjemná zima, která se Lacrimě dostávala hluboko pod kůži. Nepřežiju, řekla si suše pro sebe, protože s tím už byla nějak smířená. Ale vlče chtělo dojít k Životu, takže jenom pokývla, když se zeptal, jestli mohou jít a vedla je cestou, kterou už znala. „Docela se těšim, až toho signoro Života potkám,“ mrmlal do toho Claudio.

//Tenebrae přes Středozemku

„Jestli on je Bůh, ty jsi pro něj nikdo,“ odpověděla mu nepřítomně. Pokud měl být Bohem nad ostatními, nikdo se mu nemohl vyrovnat. Žádná existence, žádné jejich spojení nemohlo být významnější než Bůh, kterého si nechtěla pustit do svého života. Do malé existence, kterou byla. Chtěla jenom to, co zná, nic jiného a nového, nepřála si to poblíž sebe, ale nechtěla, aby se jiní spálili tím, že netuší, proti čemu stojí a tenhle vlček byl mladý, aby si to uvědomoval. Zatím je však držela nepřízeň počasí, kdy si Lacrima mohla odpočinout a Crowley si mohl promyslet, co je vlastně před Bohem vhodné a co ne. Neústa to rozhodně být nemohla. Kdyby nebyl Bohem, ale donem... Dopadl by jako Claudio, pomyslela si, když posunula zrak k mrtvému, který se zatím pokoušel jevit jako živý a zdravý vlk, který si chce užívat života. Zatím šak vlčeti vykládat, co je zima, protože očividně žádnou vzhledem ke svému věku nezažil.
„Dlouho – měsíce!“ Až se skoro zasnil nad bílým světem, který ale značně omezí přísun jídla, skrýš a všichni budou mrznout. „Ale ano, bude zima. Máš ale smečku, ne? Ta se o tebe postará, hlavně mít dost jídla,“ vysvětlil mu s jedním pohledem k Lacrimě, která ho sice neviděla, ale za to cítila. Nic však nedělala, nebyla její vina, že měl hlad.
„Oh no no no,“ zakroutil Claudio rázně hlavou, „tvůj děda Arcanus bude určit signoro Arcanus, už to není žádný kluk a má nějaký postavení, ne?“ kroutil u toho hlavou, podlézal někomu, koho neznal... Tulák, který se narodil mezi smečkami Cosy Nostry, věděl, jak pochlebovat, aby neměl problémy. „Tak jsem taky ragazzino,“ pokrčil rameny.
Na krátko se ale zarazil, pak zase pokrčil rameny a podíval se k Lacrimě, která se k odpovědi neměla. Byla vyhnána, neměla na výběr. „Touha po novém. Nebo já chtěl vidět, jak to vypadá jinde,“ vysvětlil mu, „ty se taky očividně nedržíš furt doma.“