Chápavě jsem pokyvovala hlavou. Bylo mi úplně jasný, jak hrozně by chudák Bouře bulela. To jsem jí přece nemohla udělat, tak bezcitná jsem ještě nebyla. Musela jsem ji obdařovat svou přítomností, abychom zabránily vzniku nové řeky, která by mohla úplně proměnit tvář zdejší krajiny.
Co se týkalo Života, s tím to bylo vždycky těžký. Ať už šlo o jeho nepraktické bydliště nebo kryptické hádanky, kterými mě vždycky častoval, jestli si chtěl najít nápadnici mezi smrtelnicemi, šel na to podle mého úplně, ale úplně blbě. "Jo. A taky proto, že jeho balící techniky stojí za starej pendrek," pokývala jsem vědoucně hlavou. Už to taky bylo pěkných pár let, co to na mě zkoušel s těma kytkama a blábolama o tajným ctiteli... dodneška jsem vlastně pořádně nechápala, co tím sledoval. Jestli vůbec něco.
"To jo, úplně mě oslňuje," souhlasila jsem, že zářivěji bílá snad už Bouře být nemohla. "A vždycky se mi zdálo, že je trochu hnědá i na čumáku. A tadyhle tak nějak všude," zavlnila jsem rameny. "Možná to je spíš písková...?" Ale po chvíli začala vypadat vážně jaksi ublíženě. Což dávalo smysl, když zmínila, jak málo pozornosti jí její nová image přinesla. Rozhodla jsem se tedy velkoryse ignorovat její poznámku. "Počkej, fakt? Možná jsou všichni slepí," nakrčila jsem čenich. "Jen dvě lichotky? To leccos vypovídá o zdejším samčím osazenstvu. Je to s nima absolutně marný. A hlavně vůbec nevěděj, o co přicházej." Hádala jsem teda, že s Veloxem to Bouři nevyšlo. A s nikým jiným asi taky ne. Rozhodla jsem se proto radši, že o Adiramovi pomlčím jako hrob. "Já myslim, že ti to sluší. I tadyto cingrlátko," zatřásla jsem příslušnou tlapou, jako by snad mohla být nějaká pochybnost, o čem mluvím.
Ale jak lépe přijít na jiné myšlenky, než přepadnutím Sheyi, jejích vlčat a jejího frajera? Znělo to jako geniální plán. "Jo! Stejně si myslim, že se mě bojí. Ještě jsem z něj neviděla ani chlup. Mám pocit, že se mi ten syčák vyhýbá," odfrkla jsem si. Proč by se mě měl jako bát? Rozebírat na kousky bych ho začala, jen kdyby se k Sheye nechoval, jak má. Vyskočila jsem na nohy stejně, jako Bouře. "ŽEJO? To je neuvěřitelná zrada!" Už jsem se těšila, až Bouře naběhne na toho Saturna a vysvětlí mu, jak by se věci měly správně mít. "Tak pojď. Pujdem jim to vysvětlit. Snad už maj hotový to... no, cokoliv bylo tak naléhavýho, že mě Sheya vykopla." Odhodlaně jsem vytrčila bradu a začala se prodírat křovím ven. Cynthián se nekonal, ale Bouře měla pravdu - naděje na Cynthilínu tu ještě byla. A malou Bouřičku k tomu.

//Mahtaë jih

Zašklebila jsem se na Bouři nazpět: "Jen proto, že bys strašně plakala, kdybych ti hned zase utekla." Snadno se mě nezbaví, ani kdyby chtěla. Jestli jsem měla být jako rýma, pak jako nějaká hodně odolná a nesetřesitelná.
Místo toho, abych se dozvěděla, co je novýho u Bouře, jsme se pustily do debaty o nepraktickém umístění Životova obydlí. "Nechápu to. Ale kdybysme se ho zeptaly, nepochybně by prohlásil něco ve smyslu, že 'mé dary si každý musí zasloužit' nebo 'cesta do hor vám dokazuje, že zvládnete i těžké věci'," prohloubila jsem svůj hlas v jistě naprosto přesné imitaci Života. "Nebo tak něco," uzavřela jsem to a zahleděla se na Bouři, která se přede mnou nakrucovala jako kohout na hnojišti. Přimhouřila jsem oči a cukla koutky. "Jasně, že jo. Máš bělejší srst, ne? Ne, počkej - možná ji teď máš spíš hnědější? Ne! Počkej!" namířila jsem na ni tlapou, zatímco jsem jí upřeně hleděla do těch dvoubarevných očí, na které poukazovala. "Jasně. Máš chlupatější uši. To za to rozhodně stálo," pokývala jsem souhlasně hlavou a zakřenila se. Jasně, že jí ta nová očka slušela, ale copak jsem to mohla takhle napřímo říct?
Mé novinky Bouři docela odzbrojily. Tlama jí úplně poklesla a sama se vytáhla do veškeré své nepatrné výše. Ať jsem byla šedivá a vysušená, nebo ne (jistě, že jsem se té poznámce neubránila, jak jsem vůbec mohla být tak naivní?), musela jsem se zasmát. "Je to naprosto šílený! Víš co? Můžem je pak jít přepadnout spolu," zazubila jsem se spiklenecky. "Taky jsem je ještě něviděla. Chtěla jsem, ale Sheya měla nějakou akutní neodkladnou práci nebo co, takže jsem se šla projít, než to vyřeší... ale z tý návštěvy se nevykroutí. Pokud vím, jsou jenom dvě, dvě holky, a po nás se nejmenuje ani jedna." Pořád jsem se cítila trochu ublíženě, že není žádný Cynthián. To snad bylo to nejmenší, ne? "Ale co. Babička a tetička jim přece můžou říkat, jak chtějí, ne?" šťouchla jsem do Bouře tlapou a dál se nasmívala jako pitomá.

No toto! Musela jsem se zatvářit ještě ublíženěji. "Takže já už jsem na stejný úrovni s rýmou, jo?" Au. To tedy vážně zabolelo. To jsem si nezasloužila. Ale co, když mě dovnitř nepozvou, pozvu se sama. S tím jsem nikdy vážné problémy neměla. Jen jsem horlivě přikyvovala na fakt, že to už vážně byla děsná doba, co jsme se naposledy viděly. Aspoň jsem teď už ale měla docela velkou jistotu, že se má kámoška pohybuje někde poblíž a není kdesi v naprostém neznámu, ztracená kdoví kde.
Samozřejmě mě zajímalo, jak se má, jenže Bouře valila kukadla do všech stran, než náhle prohlásila... no, odpověď na mou otázku. Zasmála jsem se tomu a otřela si z čenichu kapku, která mi tam krápla z okolního listoví. "Jo, to je fakt, v tomhle je dost línej. I když, kdybych bydlela na takovým hrozným kopci, taky by se mi nikam moc nechtělo," pokrčila jsem rameny. Stačilo mi bydlet chvíli v horách. Šplhat pořád do kopce byla docela otrava. Takže už ho potkala, došlo mi pak a už už jsem měla na jazyku otázku, když mě Bouře předběhla. A já už to prostě nedokázala dál zadržet. "Já - no, já jsem babka!" vyhrkla jsem překotně a tlama se mi samovolně roztáhla od ucha k uchu. "A tím nemyslím, že jsem šedivá a vysušená," pokusila jsem se podobné poznámky zarazit už v zárodku. "Ale Sheya - moje dcera - má vlčata. Není to šílený?" Konečně to bylo venku a až teď, když jsem to na Bouři takhle vysypala, mi doopravdy došlo, že z toho mám vážně radost.

Bouře si s čímsi cinkala, když jsem se k ní přibližovala, ale jak mě zblilka, hned to přestalo. Co to má? mžourala jsem k její tlapce, příliš jsem však její cingrlátko prozkoumávat nemohla, protože se Bouře rozhodla, že si tenhle kus trnitýho křoví bude přivlastňovat. "To já přece vím!" prohlásila jsem. "Sedíš si tady zakutaná a ani mě nepozveš dál, tak jsem se pozvala sama. Takhle by to nešlo," mlaskla jsem. "Však jsme se neviděly už... už! Už pěkně dlouho." Tak dlouho, že Bouře oči dokonce změnily barvu a na noze se jí pohupovalo to cingrlátko, které jsem na ní taky posledně neviděla. Veloxe jsem tady kolem taky neviděla. Asi to nevyšlo. Dál jsem se ale na Bouři zubila a ocas se mi pohupoval sem tam. Chtěla jsem vědět, co je novýho, chtěla jsem jí říct všechno, co je novýho u mě, i když většina mých novinek zase nebyla až tak bezva. Jako obvykle. Ale to nevadí. Ta největší je všechny přebije. Takže jsem se nakvartýrovala k Bouři do křoví, kecla si na zadek a rozhlédla se po našem okolí, které nebylo zrovna nejhezčí, ale co. "Jak jde život?"

//Mahtae

Loudala jsem se kolem řeky. Babička. Je ze mě babička. Ta myšlenka se mi pořád přesýpala v hlavě, ale trvalo ještě nějakou chvíli, než mě praštila svou plnou silou. Ty vole. Já jsem fakt babička. Znovu jsem se nad tím zarazila, jako když mi to Sheya prvně řekla. Jak to vůbec bylo možné? Teda... samozřejmě jsem věděla, jak. Rozhodně jsem si to nepotřebovala představovat. Ale... uf. Kam zmizel všechen ten čas? Přišlo mi to jako včera, co byla Sheya ještě mrňavé cosi, co se mi v horách ochomýtalo kolem tlap a vyptávalo se na všechno možný, a teď z ní najednou byla máma, měla partnera, děti... Rychle jsem zamrkala. Možná fakt stárnu. Začínám být sentimentální, otřásla jsem se lehce sama nad sebou. Lepší, než senilní, usoudila jsem vzápětí a protože otravné mrholení neustávalo, začala jsem se soukat do houští, které se přede mnou objevilo a skýtalo aspoň trochu úkrytu. V hlavě mi to všechno pořád rachotilo jadno přes druhé, Ilenie, Sheya, vnučky, skoro jsem nezvládala vnímat realitu, takže jsem si přítomnost známého pachu uvědomila až ve chvíli, když jsem zároveň spatřila známý špinavě bílý kožich. "Bouře!" vyhrkla jsem překvapeně, ale s radostí. Jo, byla jsem ráda, že ji vidím, i přes ten nepořádek v mém mozku. Nebo možná právě kvůli němu? "Nazdar! Co... ty tady?" Chtěla jsem říct něco děsně vtipnýho a chytrýho, ale nějak mě nenapadalo vůbec nic, jen jsem tam stála jako tvrdé Y, nablble se zubila a oči se mi možná trochu podezřele leskly. Zase jsem se jednou cítila úplně mimo, ale tentokrát to nebylo tak úplně nepříjemné, jako obvykle. Sedne si na zadek, až to uslyší.

Chvíľami som mal pocit, že je moja myseľ kdesi úplne inde. Nedošlo mi, v akom stave sa vlastne nachádzam. Reálne som padol do mdlôb krátko po tom čo som ju oslovil menom, čo som videl aspoň smietko nádeje, čo ma spasí. Ale nestalo sa.
Keď mdloby pominuli, vlčica pri mne nestála. Dokonca som mal dojem, že som sa ocitol v inej časti, pretože som nebol v tom udupanom úseku, kde sa dalo nejako narovnať. Ostal som zakliesnený v spleti rastlín, z nich niektoré sam i tŕňmi ryli do kožuchu. Ako by som asi mohol umrieť pričinením rastlín, pomyslel som si uvažujúc nad vrodenou mágiou, s pomocou ktorej sa mi podarilo sa bezbolestne vykliesniť a vyňuchať nejaké tie pachy vlkov, ktorí prešli dávnejšie, no zároveň mi bol jeden z nich natoľko povedomý, že ma to celkom prebralo. Bolo jediné miesto na tomto magickom svete, kam som sa chcel pobrať a už sa viac nevrátiť. Aby som sa tam však dostal, musel som nájsť toho pravého, kto mi s tým pomôže.

//Asgaarský hvozd (cez Stredozemnú pl.)

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

Kráčel jsem pomalu dál a snažil se napůl nevědomky oddálit chvíli, kdy budu řeku muset překročit. Nechtělo se mi do toho, ale vzhledem k tomu, že jsem ji už jednou přelezl, nic jiného mi prostě nezbývalo, jestli se ještě někdy chci vrátit domů. I když jsem nakonec zašel o kus jižněji po proudu, než kde ležel Borůvkový les.
Mohl jsem to odkládat, jak jsem chtěl, ale nakonec jsem dorazil do místa, kde se stýkaly dvě řeky a dál už to zkrátka a dobře nešlo. Svěsil jsem uši a zhluboka se nadechl. Tak fajn. Pojďme na to. To zvládnu. Vrátil jsem se kus proti proudu, kde byl tok široký, ale mělký a nacházelo se tam i pár kamenů, které sloužily jako záchytné body. Vypadalo to ale, že se budu muset tak či tak namočit, i když jen trošku. Nejdřív jsem se napil, což naštěstí nebyl takový problém, jinak bych už dávno musel uschnout. Ne, problém byl v překonávání vody. Notak, notak, hecoval jsem se v duchu, ale i tak jsem notnou chvíli stepoval na břehu, než jsem se k tomu odhodlal. Přeskákal jsem po kamenech, kam jen to šlo a pak jsem se vrhl do vody, protože kdybych zpomalil, taky bych mohl zůstat trčet uprostřed řeky na kameni jako trouba. Proběhl jsem skrz vodu napůl v panice a nezastavil jsem ani na břehu, místo toho jsem to střihnul přímo do nějakého houští, jako by mne snad řeka honila a já se chtěl před ní schovat. Až tam jsem zastavil a trochu popadl dech. Nohy mi opět úplně zrosolovatěly a musel jsem si chvíli posedět, aby se jim navrátila pevnost. Vydýchal jsem se a pomalu se uklidňoval. Bylo to příšerné... ale zvládl jsem to a už jsem byl na správné straně řeky. Teď už mi nic nebránilo procházet se po libosti a domů jsem se mohl vrátit bez větších překážek. Otřásl jsem se a vyrazil dál.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

// Řeka Mahtaë (jih)

Dopadl jsem na led. Ihned jsem uslyšel křupnutí a tak jsem se musel rychle odrazit. Podařilo se mi to ještě ve chvíli, než se propadl do prudkého proudu. Zadýchaně jsem spadl na zem a skácel se na bok. Bříško se mi zvedalo prudce nahoru a dolů. Byl jsem ale na sněhu, na břehu. Zvládl jsem to. Zvládl jsem to! Zopakoval jsem si v duchu a vyděšeně se při tom ohlédl. Opravdu jsem to stihl, jsem celý. Živý a v rámci možností i zdravý. Ale sranda ještě nekončí. Uvědomil jsem si. Chtěl jsem se podívat na písek. Jestli tam bude i v tuhle dobu. Daleko na jihu mé země. A stále jsem to nechal v hádance, opravdu to zvládnu? Nebo ne? Dojdu na poušť a vrátím se zpátky hledat Zurri? Určitě ano. Zvedl jsem hlavu a kontroloval, jestli obloha nezapadá ke spánku. Ještě mi hrálo do karet pár hodin. Je třeba jich využít. A tak jsem se dostal do dalšího lesa. Prolézal jsem ale spíše keři, než mezi stromy.

// Středozemní pláň