“Ne, to ne. Já právě nechci, abys odešel, pak bych tu byla sama,“ a já sama být nechtěla. Určitě ne teď a tady, nevěděla jsem totiž cestu domů a venku se začínalo stmívat, všude bylo šero. Aspoň že pršet už přestalo, uvědomila jsem si, že neslyším padající kapky deště. S tichým vzdechem jsem se zachumlala více do jeho kožíšku a s pohledem upřeným do prázdna jsem se snažila vybavit si zpětně to, co jsme spolu dělali. Když jsem teď měla klid a věděla jsem, že zůstane se mnou, měla jsem čistší a klidnější mysl, lépe se mi přemýšlelo. “Vlastně to nebylo tak špatný, ale trošku to přece jenom bolelo. Možná víc, jak když tě píchne včelka,“ zkonstatovala jsem tlumeným polohlasem poté, co jsem si konečně alespoň na část rozvzpomněla. Celá ta akce pro mě však byla tak stresující tím, že to bylo nové… Něco, co jsem neznala, ke všemu na cizím místě s cizím vlkem, že jsem pár útržků opravdu zapomněla. Nemohla jsem se při tom totiž dost dobře soustředit, připadala jsem si jako malé hadrové vlčátko. “A když se teď vrátíš domů, jak se zase najdeme? Třeba se s tebou budu chtít zase vidět,“ naklonila jsem hlavu tak, abych mu viděla do obličeje. Pořád jsem však ležela, pouze jsem odkryla své hrdlo a chundelatý kožíšek pod krkem. Třeba budu chtít zase někdy zkusit dospělácké věci, abych si je líp zapamatovala, byla víc v klidu a mohla si je třeba i užít. Adiram totiž vypadal, že si to užil. Takže tohle dělali i mamka s taťkou? A dělají to všechny pěkné vlčice? zamyšleně jsem zase nechala hlavu sklouznout zpět do původní polohy. Ale nechci se mamky ptát, třeba by byla naštvaná, mohla bych se zeptat třeba nějaké kamarádky, ale žádnou jsem neměla. “Můžu se někdy podívat k vám domů?“ opřela jsem se o loket a nadzvedla tělo do polo lehu s tím, že jsem mu koukala do očí. “Třeba máte taky prima les.“ Nevím, proč jsem se tam chtěla podívat, ale prostě jsem chtěla.

<< Medvědí jezírka

Jehličko? rozpačitě jsem se tomu oslovení pousmála, přičemž jsem se porozhlédla kolem sebe, jestli mi tady to okolí něco neřekne, ale nepoznávala jsem to tu. Čím hlouběji mě vedl do útrob tohoto zvláštního křovinatého území, tím více nejistoty to u mě vyvolávalo, dostala jsem strach. Máma mě odjakživa učila, že nemám nikam chodit sama s cizími vlky a já si přitom moc dobře pamatovala, jak jsem ji tehdy neposlechla a následovala tu šedivou vlčici, která se nakonec ukázala v tom nejtmavším světle a ublížila mi. A já jí přitom věřila. Prázdné polknutí pomalu klouzalo mým staženým hrdlem a já zadoufala, že nebudu svého rozhodnutí litovat a že ta má vzpomínka na minulost nebude Adiramův případ, že vzpomínka zůstane nadále jen pouhopouhou vzpomínkou. “Mhm, dobře,“ šeptla jsem, a dál ho důvěřivě následovala.
Nakonec mě opravdu přivedl na suché místečko, do úkrytu, kam nefoukal studený vítr a ani do něj nepršelo. Opatrně jsem se svým mohutnějším tělem vměstnala vedle něj a několik tlustých větví, které tvořily stěnu tohoto milého domečku. Chtěla jsem si ho trochu více prohlédnout, takže jsem pozvedla hlavu za účelem prohlédnout si střechu, jenže Adiramova slova mi v tom zabránila. Rozrušeně jsem se na něj na kratičký moment podívala a letmo se usmála, těkající oči, které nebyly schopné se na delší dobu zahledět do těch jeho, mu však mohly napovědět, jak moc nervózní a nejistá vlastně jsem. Snažila jsem se si to tolik nepřipouštět, ale stažený žaludek i suché hrdlo mi to pořád připomínaly. Jeho milá lichotka mě trochu zaskočila, krásnou mě totiž ještě nikdy nikdo nenazval. Možná tak táta. “Myslíš, že jsem krásná?“ pípla jsem tiše. Na tomto místě, kde jsme byli sami dva, nebylo třeba mluvit nahlas a kazit to všudypřítomné ticho, ve kterém šel slyšet jen pofukující zimní vítr a padající kapky deště. Pohled jsem sklopila na své tlapky a tiše jsem si povzdechla. Přestala jsem se s tímto vlkem, kterého jsem sotva znala, cítit komfortně a bezpečně, ani jsem sama nevěděla proč. Jen jsem ucítila touhu objevit se doma a nejlépe v láskyplném náručí mojí nejúžasnější mámy. Po jeho zašeptání, jestli jsem si jistá, jsem střihla ušima. Chvíli mi trvalo, než jsem mu odpověděla, a to především proto, že mi můj rozrušený mozek nedokázal správně fungovat, když jsem ho ucítila tak blízko sebe. Nakonec jsem jen přidušeně vyplodila: “No, vlastně se trochu bojím,“ vzhlédla jsem na něj a konečně se mu podívala do očí.
Adiram však již dále neotálel a já vzápětí ucítila jeho vlhký studený čenich na tom mém. A pak, jakoby se kolem mě zastavil čas…

Svalil se vedle mě a já si najednou uvědomila, jak se mi moje jindy silné nožky slabě třesou. Celý svět kolem mě byl zpomalený, nedokázala jsem čistě myslet. Lehla jsem si mlčky vedle něj, nechala si olíznout čelist a přitom zírala do blba, ale pak jsem se opatrně svalila po jeho vzoru na bok a opřela hlavu o jeho krk. Byl tak měkký, teploučký a voňavý, zavřela jsem oči a snažila se uklidnit samu sebe. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, nevěděla jsem, jestli se mi to líbilo nebo ne, jestli to bolelo nebo to bylo příjemné a jestli vlastně bylo správné udělat to takhle s nějakým cizím kolemjdoucím Adiramem namísto… Namísto lásky, kterou jsem neměla. “Ani nevím,“ hlesla jsem nakonec a oči otevřela. “Nedokázala jsem u toho přemýšlet, mám pocit, že si to nepamatuju,“ můj hlas zněl až žalostně, najednou jsem se, kdo ví proč, rozesmutnila. Přitulila jsem se k němu a nasála jeho příjemnou vůni. “A co teď? Necháš mě tady? Nebo… Nebo budeš ještě chvíli se mnou?“ nechtěla jsem tu teď být sama.

<< Sekvojový les

Jak Nelly neustále posmrkávala, Kai také začínal cítit, že se mu dýchá hůř. Jako... jako by měl něčím ucpaný nos? Že by to na mě úspěšně prskla? zamračil se a lehce nervózně se ošil. Upřímně měl z nemocí trochu strach a obavy. Asi bychom se měli vrátit a zeptat se Roweny. Nebo najít jiného dospělého, zapřemýšlel. I když nebylo jisté, že si s tím dospělí budou vědět rady, stále lepší než aby se s nemocí musel potýkat sám. "Nevim, třeba nepřejde nikdy," zamumlal odpověď na Nelly. Snažil se neznít tak moc pesimisticky, ale sám začínal být lehce nervózní, takže mu to vůbec nešlo. "Neptej se mě, já nemocný nebyl... Ale moje máma byla a už se z toho nedostala." Nemohl si pomoct, nějaké chození kolem horké kaše a okecávání nebylo jeho silnou stránkou. Prostě říkal věci upřímně. "Není to žádná breberka," rezolutně zavrtěl hlavou. Tímhle si byl docela jistý, ale jinak taky netušil, co to nemoc je a jak k ní jeden přijde. Asi se to prostě stane? Možná měl prostě fakt smůlu.
Nelly si myslela, že zima je zábavná když mají kde bydlet. "Minulou zimu jsem měl domov a moc jsem se nebavil," zabručel Kai při vzpomínce na bývalou smečku a její členy. Na umírající matku a svou vlastní hloupost, když se nechal v lese opustit. Byla to zima a nebyla zábavná. Byla prostě chladná. A léto bylo zase teplé, ale taky se moc nebavil, spíš se snažil přežít, najít si svoje místo ve světě. A stále si nebyl jistý, jestli se mu to povedlo.
Možná bylo dobře, že se táhli rychlostí šneků a nedošli od remízku tak daleko. Protože Nelly začala být unavená a hladová. Kai protočil oči a zastavil se. Hlavně, že jsme museli jít něco dělat. "Můžeme se teda vrátit," nabídl. Jemu to bylo jedno, volbu Nechal na Nelly. Než se ale stačila rozhodnout, vecpalo se mezi ně další vlče. Alkairan ucouvl aby tam nestáli tak namačkaní na sebe a lehce se na toho flekatého zamračil. Zdál se mu nevychovaný, takhle se mezi někoho vetřít. Ale očividně se znal s Nelly. Ta ho taky rychle představila jako Nagiho. To už jsem slyšel, uvědomil si Kai. Takže tenhle flekatý vlk byl další Rowenino vlče a patřil do Kultu. Kai mu kývl na pozdrav a sledoval jak se baví s Nelly. Vypadalo to, že ji hledal a chtěl se vrátit domů. Kai netušil proč, ale přišlo mu že ho Nagi moc nemusí. Ve výsledku mu to bylo jedno, ale byl z toho lehce překvapený. Přeci neudělal nic, čím by vlka naštval, ne?
Stále se držel kousek dál a jen pokrčil rameny, když Nelly přizvala flekáče aby šel s nimi. Bylo mu to jedno, a když už, vlastně byl i radši, že nepůjdou sami. Navíc Nagi byl taky z Kultu, takže se Kai mohl kdykoli vrátit sám a nechat mu Nelly na krku. To znělo dobře.

Chápavě jsem pokyvovala hlavou. Bylo mi úplně jasný, jak hrozně by chudák Bouře bulela. To jsem jí přece nemohla udělat, tak bezcitná jsem ještě nebyla. Musela jsem ji obdařovat svou přítomností, abychom zabránily vzniku nové řeky, která by mohla úplně proměnit tvář zdejší krajiny.
Co se týkalo Života, s tím to bylo vždycky těžký. Ať už šlo o jeho nepraktické bydliště nebo kryptické hádanky, kterými mě vždycky častoval, jestli si chtěl najít nápadnici mezi smrtelnicemi, šel na to podle mého úplně, ale úplně blbě. "Jo. A taky proto, že jeho balící techniky stojí za starej pendrek," pokývala jsem vědoucně hlavou. Už to taky bylo pěkných pár let, co to na mě zkoušel s těma kytkama a blábolama o tajným ctiteli... dodneška jsem vlastně pořádně nechápala, co tím sledoval. Jestli vůbec něco.
"To jo, úplně mě oslňuje," souhlasila jsem, že zářivěji bílá snad už Bouře být nemohla. "A vždycky se mi zdálo, že je trochu hnědá i na čumáku. A tadyhle tak nějak všude," zavlnila jsem rameny. "Možná to je spíš písková...?" Ale po chvíli začala vypadat vážně jaksi ublíženě. Což dávalo smysl, když zmínila, jak málo pozornosti jí její nová image přinesla. Rozhodla jsem se tedy velkoryse ignorovat její poznámku. "Počkej, fakt? Možná jsou všichni slepí," nakrčila jsem čenich. "Jen dvě lichotky? To leccos vypovídá o zdejším samčím osazenstvu. Je to s nima absolutně marný. A hlavně vůbec nevěděj, o co přicházej." Hádala jsem teda, že s Veloxem to Bouři nevyšlo. A s nikým jiným asi taky ne. Rozhodla jsem se proto radši, že o Adiramovi pomlčím jako hrob. "Já myslim, že ti to sluší. I tadyto cingrlátko," zatřásla jsem příslušnou tlapou, jako by snad mohla být nějaká pochybnost, o čem mluvím.
Ale jak lépe přijít na jiné myšlenky, než přepadnutím Sheyi, jejích vlčat a jejího frajera? Znělo to jako geniální plán. "Jo! Stejně si myslim, že se mě bojí. Ještě jsem z něj neviděla ani chlup. Mám pocit, že se mi ten syčák vyhýbá," odfrkla jsem si. Proč by se mě měl jako bát? Rozebírat na kousky bych ho začala, jen kdyby se k Sheye nechoval, jak má. Vyskočila jsem na nohy stejně, jako Bouře. "ŽEJO? To je neuvěřitelná zrada!" Už jsem se těšila, až Bouře naběhne na toho Saturna a vysvětlí mu, jak by se věci měly správně mít. "Tak pojď. Pujdem jim to vysvětlit. Snad už maj hotový to... no, cokoliv bylo tak naléhavýho, že mě Sheya vykopla." Odhodlaně jsem vytrčila bradu a začala se prodírat křovím ven. Cynthián se nekonal, ale Bouře měla pravdu - naděje na Cynthilínu tu ještě byla. A malou Bouřičku k tomu.

//Mahtaë jih

Zašklebila jsem se na Bouři nazpět: "Jen proto, že bys strašně plakala, kdybych ti hned zase utekla." Snadno se mě nezbaví, ani kdyby chtěla. Jestli jsem měla být jako rýma, pak jako nějaká hodně odolná a nesetřesitelná.
Místo toho, abych se dozvěděla, co je novýho u Bouře, jsme se pustily do debaty o nepraktickém umístění Životova obydlí. "Nechápu to. Ale kdybysme se ho zeptaly, nepochybně by prohlásil něco ve smyslu, že 'mé dary si každý musí zasloužit' nebo 'cesta do hor vám dokazuje, že zvládnete i těžké věci'," prohloubila jsem svůj hlas v jistě naprosto přesné imitaci Života. "Nebo tak něco," uzavřela jsem to a zahleděla se na Bouři, která se přede mnou nakrucovala jako kohout na hnojišti. Přimhouřila jsem oči a cukla koutky. "Jasně, že jo. Máš bělejší srst, ne? Ne, počkej - možná ji teď máš spíš hnědější? Ne! Počkej!" namířila jsem na ni tlapou, zatímco jsem jí upřeně hleděla do těch dvoubarevných očí, na které poukazovala. "Jasně. Máš chlupatější uši. To za to rozhodně stálo," pokývala jsem souhlasně hlavou a zakřenila se. Jasně, že jí ta nová očka slušela, ale copak jsem to mohla takhle napřímo říct?
Mé novinky Bouři docela odzbrojily. Tlama jí úplně poklesla a sama se vytáhla do veškeré své nepatrné výše. Ať jsem byla šedivá a vysušená, nebo ne (jistě, že jsem se té poznámce neubránila, jak jsem vůbec mohla být tak naivní?), musela jsem se zasmát. "Je to naprosto šílený! Víš co? Můžem je pak jít přepadnout spolu," zazubila jsem se spiklenecky. "Taky jsem je ještě něviděla. Chtěla jsem, ale Sheya měla nějakou akutní neodkladnou práci nebo co, takže jsem se šla projít, než to vyřeší... ale z tý návštěvy se nevykroutí. Pokud vím, jsou jenom dvě, dvě holky, a po nás se nejmenuje ani jedna." Pořád jsem se cítila trochu ublíženě, že není žádný Cynthián. To snad bylo to nejmenší, ne? "Ale co. Babička a tetička jim přece můžou říkat, jak chtějí, ne?" šťouchla jsem do Bouře tlapou a dál se nasmívala jako pitomá.

No toto! Musela jsem se zatvářit ještě ublíženěji. "Takže já už jsem na stejný úrovni s rýmou, jo?" Au. To tedy vážně zabolelo. To jsem si nezasloužila. Ale co, když mě dovnitř nepozvou, pozvu se sama. S tím jsem nikdy vážné problémy neměla. Jen jsem horlivě přikyvovala na fakt, že to už vážně byla děsná doba, co jsme se naposledy viděly. Aspoň jsem teď už ale měla docela velkou jistotu, že se má kámoška pohybuje někde poblíž a není kdesi v naprostém neznámu, ztracená kdoví kde.
Samozřejmě mě zajímalo, jak se má, jenže Bouře valila kukadla do všech stran, než náhle prohlásila... no, odpověď na mou otázku. Zasmála jsem se tomu a otřela si z čenichu kapku, která mi tam krápla z okolního listoví. "Jo, to je fakt, v tomhle je dost línej. I když, kdybych bydlela na takovým hrozným kopci, taky by se mi nikam moc nechtělo," pokrčila jsem rameny. Stačilo mi bydlet chvíli v horách. Šplhat pořád do kopce byla docela otrava. Takže už ho potkala, došlo mi pak a už už jsem měla na jazyku otázku, když mě Bouře předběhla. A já už to prostě nedokázala dál zadržet. "Já - no, já jsem babka!" vyhrkla jsem překotně a tlama se mi samovolně roztáhla od ucha k uchu. "A tím nemyslím, že jsem šedivá a vysušená," pokusila jsem se podobné poznámky zarazit už v zárodku. "Ale Sheya - moje dcera - má vlčata. Není to šílený?" Konečně to bylo venku a až teď, když jsem to na Bouři takhle vysypala, mi doopravdy došlo, že z toho mám vážně radost.

Bouře si s čímsi cinkala, když jsem se k ní přibližovala, ale jak mě zblilka, hned to přestalo. Co to má? mžourala jsem k její tlapce, příliš jsem však její cingrlátko prozkoumávat nemohla, protože se Bouře rozhodla, že si tenhle kus trnitýho křoví bude přivlastňovat. "To já přece vím!" prohlásila jsem. "Sedíš si tady zakutaná a ani mě nepozveš dál, tak jsem se pozvala sama. Takhle by to nešlo," mlaskla jsem. "Však jsme se neviděly už... už! Už pěkně dlouho." Tak dlouho, že Bouře oči dokonce změnily barvu a na noze se jí pohupovalo to cingrlátko, které jsem na ní taky posledně neviděla. Veloxe jsem tady kolem taky neviděla. Asi to nevyšlo. Dál jsem se ale na Bouři zubila a ocas se mi pohupoval sem tam. Chtěla jsem vědět, co je novýho, chtěla jsem jí říct všechno, co je novýho u mě, i když většina mých novinek zase nebyla až tak bezva. Jako obvykle. Ale to nevadí. Ta největší je všechny přebije. Takže jsem se nakvartýrovala k Bouři do křoví, kecla si na zadek a rozhlédla se po našem okolí, které nebylo zrovna nejhezčí, ale co. "Jak jde život?"