// Řeka Mahtaë, jih

Vkročil sem do lesa, který spíše připomínal keře. Tohle místo rozhodně nebylo nic pro mě. Ale musel sem pokračovat dál, snažil sem se proto najít nějakou cestu, kterou bych se mohl vydat. Zastříhal sem ušima a snažil se vlézt do jedné z úzkých cest. Chytl jsem se do bodavých trnů a nešlo to tam, ani zpět. Musel sem zabrat. Tudy to nepůjde. Zavrčel sem potichu, ale tohle přece nebyl můj styl. Zima mě doháněla až do krajních řešení. Škubnul sem a zůstalo tam pár mých zcela nových chlupů. Zavrtěl sem se, klobouk mi stále držel na hlavě. A tak sem hledal další cestu. Další cesta už byla o něco lepší a já se na ni soustředil. Jen ať mě vyplivne na druhé straně a bude to fajn. Povzdychl sem si. Už bych tam mohl být, i když sem ve výsledku vůbec nevěděl, kam že vlastně jdu. Byla to taková sázka do loterie, najednou sem věděl, že mám jít na jih, ale netušil kam. Domů? Nebo někam jinam? Měl bych si najít co nejrychleji úkryt, brzy padne tma. Varoval sem se, viděl sem že tahle noční můra končí.

// Středozemní pláň

Marion prohlásila, že domů trefí a tak jsem to prostě dál neřešil. Na její otázky ohledně toho, zda a kdy se zase uvidíme jsem už úplně reagovat nechtěl. Byl jsem po takovém výkonu unavený, takže jsem si jenom položil hlavu na tlapky a usnul.
Když jsem se probudil byla pryč.
Ve sněhu jsem viděl její tlapky, kdybych chtěl, mohl bych ji následovat. Sice jsem tušil, že zamířila domů, ale mohl bych mít jistotu, že je v pořádku. Jenomže já tu jistotu mít asi ani nechtěl. Tahle vlčice byla jenom další možností jak si zaskotačit bez závazků. Možná ji jednou nebo dvakrát ještě navštívím, než se odsud spakuju natrvalo. Ségra tu očividně nebyla a tak nebylo moc proč zůstávat. Měl bych se rozloučit s Erlendem. Pomalu jsem se zvednul a vykročil směrem k domovině.

//Mahtae sever

Dostala jsem od Nagiho dáreček, celkem mě tím rozrušil. “To je pro mě?!“ pískla jsem překvapeně, byl to totiž můj úplně první dáreček v životě. Ještě nikdy jsem od nikoho nic nedostala, když nepočítám překvápko v podobě úlovku od mojí mámy. V bříšku jsem ucítila poletující motýlky, přičemž mě zalil takový zajímavý teploučký pocit, přestože venku byla zima taková, že mi od pusinky šla bílá pára. Úplně jako tehdy, když jsem byla malinká a s mámou jsme cestovaly od úkrytu k úkrytu a hledaly jídlo. Koutky tlamičky se mi postupně začínaly zvedat do úsměvu, až jsem se culila od ucha k uchu, “děkuju!!“ Udělal mi vážně velkou radost, rozhodla jsem se, že ten kamínek si někde doma zahrabu a budu ho tam mít na památku úplně navždycky. Nikdy ho nikomu nedám! Spokojeně jsem si ho zvedla ze země a držíc ho v tlamičce jsem cupitala dál směrem, který ti dva udali. Nevadilo mi, že se pořád vzdalujeme od domů, byla jsem ráda, že jsme všichni spolu a ještě ke všemu na takovém velkém výletě.
Přidala jsem se k nim zrovna ve chvíli, kdy Nagi říkal, že má dva bratry. “Fakt?“ teď jsem nějak nevěděla, jak si dohromady poskládat šutřík a zároveň i jazyk v puse tak, aby mi šlo mluvit (hlavně teda říct víc jak jedno slovo), takže jsem ho nakonec položila na zem a rychle ze sebe vychrlila: “Jak se jmenujou?“ pak si kámen zase zvedla a přidala se k nim. Naštěstí šli pomalu, takže se nestihli nijak zvlášť vzdálit. Asi je nás v tom kultu hodně, když Nagi má dva bráchy. Ale teta Rowka o nich mluvila, jenže říkala těch jmen víc… Já si je všechny nepamatuju, na půl ucha jsem poslouchala jejich rozhovor a mezitím se snažila vzpomenout si na ta jména, která tetka tehdá říkala, když nás přijímala do kultu, ale fakt jsem nevěděla. Tiše jsem si povzdechla a svoji plnou pozornost pak převedla na ně.

// VAK; úkol č. 2 - Chytej vločky na jazyk

Dlouho mi však snaha vnímat jenom je a jejich rozhovor nevydržela, protože ze zatažené tmavé oblohy se z ničeho nic spustily bílé sněhové vločky, které ve mně vyvolaly nostalgické vzpomínky na dětství strávené s mámou. Zasněně jsem pozorovala, jak se pomalu snášejí až na zem, kde se následně uchytí na spící travičce. Věděla jsem a pamatovala si, že jakmile se jich tam nachytá víc, vytvoří krásnou bílou sněhovou pokrývku, která sice bude studit na packách, ale bude s ní sranda a budou na ní zůstávat moje stopy, což mě bavilo pozorovat. Měla jsem ráda zimu, sníh se mi líbil, dala se v něm dělat spousta blbostí a na pohled byl prostě krásný. Moje druhá zima, mrzelo mě, že ji nemůžu strávit s mamkou. Na moment jsem se posmutněle pozastavila, zahleděla se na své packy a opatrně položila kamínek na zem. Zajímalo mě, jestli se mamka někdy vrátí, jak mi tehdá slíbila? Hlavičku jsem neznatelně pozvedla vzhůru a očkama se snažila zaostřit jednu padající vločku za druhou, až dokud mi jedna z nich nepřistála na čenichu. Zasmála jsem se, olízla ji a nakonec vytrčila jazour z tlamky ven, abych jich pochytala co nejvíc. Byly příjemně chladivé, celkem mi chutnaly a navíc mě to prostě bavilo! Tak jsem tam tak postávala, vyplazovala jazyk a občas po nějaké vločce chňapla zubama do vzduchu. Taky se mi párkrát podařilo panáčkovat, držela jsem se na zadních packách fakt dobře! Byla jsem tím tajtrlíkováním a chytáním vloček tak zaujatá, že jsem si málem nevšimla v dálce ztrácejících se kluků. Naštěstí ale měli barevný kožichy, takže když jsem si to konečně uvědomila a ze své nezbedné hry se probrala, lapla jsem dárek od Nagiho a běžela za nimi. Já bych se v tom sněhu určo ztratila, mě by neviděli, protože mám světlej kožíšek. Až napadne sněhu hodně, budu se v něm moct ukrývat. S Nagim pak můžeme hrát třeba na schovku, fakt jsem se na zimní radovánky moc těšila. Ale na co taky ne, že?

>> řeka Mahtae - sever (přes jižní část)

6. Naplánuj si letní dovolenou

Flekatý vlček nakonec přijal Nellyno pozvání a přidal se k nim na 'výpravu'. Kaiovi to bylo jedno, ostatně jako většina jiných věcí. Vlk byl také z Kultu Smrti a s Nelly se očividně znal a kamarádil, takže nebyl cizí ani nebezpečný. Navíc jakmile zjistil, že Alkairan je součástí Kultu, jeho zprvu podezíravé chování se změnilo v trochu příjemnější. "Slyšel? Co jsi slyšel?" zeptal se zvědavě. Nečekal, že by o něm někdo někde mluvil, a vlastně tu ani moc vlků neznal. Povídala mu o mě Nelly? Nebo Rowena? Nebo možná Draven? zamyslel se. I když ty poslední dva už docela dlouho neviděl.
Nějak mu ani nedošlo, že Nelly vlastně neznala celé jeho jméno. Představovali se když ještě žvatlala a, no... Kai nerad, kdyby mu jméno komolila. Bylo to asi to jediné, co od matky dostal. "Kai je pro tebe jednodušší," odpověděl. Popravdě se divil, že to dala na první dobrou, ale ze žvatlání už asi vyrostla. "Je mi jedno, jak mi říkají. Můžeš si vybrat," dodal ještě, aby to zase nevyznělo jako že Nelly se svým jménem nedůvěřuje. Hlavně když se nevrátí k 'prďolovi', pomyslel si a lehce se otřásl. Od mámy by to možná snesl. Od Roweny asi taky, ale ta nevypadala, že by něco takového kdy vypustila z tlamy. Ale od někoho stejného věku? Ani náhodou.
Celá tahle výprava začínala Kaie docela nudit. Ne, že by se jindy nenudil, ale teď to bylo ještě o něco horší, než jako konstantní unuděnost. Jakmile padla tma, nebylo ani na co koukat, protože nebylo vidět. Kai akorát cítil, jak mu pod nohama křupe sněhový poprašek a jaká mu je větší a větší zima. Už aby bylo zase teplo, povzdechl si lehce. Ne, že by zimu nerad, ale léto mu bylo určitě příjemnější. Nebylo tak složité sehnat potravu a počasí bylo mnohem lepší. Příští léto musím víc cestovat, pomyslel si. Teď toho moc nestihl, sotva věděl, kde bydlí. Měl by si rychle rozšířit obzory a poznat nějaká nová místa. Ne jako tenhle křovinatý les, kde se každou chvíli zasekl o větev.
"Chtěli jsme jít za paní Smrtí, ale nevíme kde bydlí," odpověděl ještě Nageshovi, který se ptal kam vlastně jdou. Tak trochu doufal, že flekáč třeba bude vědět. Nebo bude znát nějaké jiné zajímavé místo. Kai se chtěl co nejrychleji vzdát svého 'vůdcování' a předat otěže někomu jinému. Nagesh vypadal, že bude schopnější.

<< Sekvojový les

Rozhodla jsem se dál svoji nemoc s Kaiem neřešit a hrát uraženou, protože mi řekl, ať se ho neptám. Našpulila jsem na něj rty, hodila škaredý obličejík a hlavu pak s tichým “pch“ odvrátila, abych mu dala najevo, že jsem naštvaná, i když jsem vlastně úplně doopravdy až tak moc nebyla. V hlavě mi ale samozřejmě zůstala ležet ta jeho věta „třeba nepřejde nikdy“. Tím jako myslel, že budu mít navždycky rýmu? Otřela jsem si frfák a neznatelně nad tím zavrtěla hlavou, už jsem odmítala tohle mít dýl jak jeden jedinej den! Jeden den ještě snesu, ale víc už fakt ne! Jenže jak bych se toho měla zbavit? Kdo mě vyléčí? Štvalo mě, že neznám odpovědi. Mohla jsem jen doufat, že se ta divná nemoc prostě sama ztratí.
Byla jsem ale ráda, že je tu Nagi se mnou. Teda respektive s námi. Po očku jsem se koukla na Kaie, ten moc nadšeně nevypadal, ale vlastně on nikdy nevypadal nadšeně, spíš vypadal, jakoby ho pořád bolelo břicho. “Alkairan?“ zopakovala jsem překvapeně a s povytaženým obočím zatěkala očima z Kaie na Nagiho a obráceně. Nikdy mě nenapadlo, že by se mohl jmenovat jinak jak Kai. Takže vlastně jeho jméno je fakt pořádně dlouhý! Hustý! nadšeně jsem popoběhla na druhou stranu od Nagiho ke Kaiovi a chvíli ťapala po jeho boku. Stejně je to děsný, jakej seš tajemník!! Furt mi nic neříkáš! Chtěla jsem vědět o všech všechno! “Kaiiiiii,“ zapěla jsem co nejroztomilejším hláskem a dloubla do něj hlavičkou, “proč jsi mi neřekl, že se celým jménem jmenuješ Al-kai-ran?“ při vyslovení jednotlivých slabik jsem pohybovala hlavou hezky v rytmu vpravo a vlevo. “Tvoje celý jméno zní docela hustě!“ s radostným zazubením jsem se podívala na Nagiho po Alkairanově pravici, poskočila si z tlapky na tlapky a pak Kaie oběhla zpátky za Nagim. Chtěla jsem jít vedle něj. Trošku jsem se natiskla svým bokem na ten jeho, bavilo mě se ho dotýkat. Hezky hřál a já měla prostě dobrý pocit, když jsem byla s ním. Možná proto, že jsme společně prošli tím přijímacím rituálem do kultu Smrti! Byli jsme propojení, nejlepší kámoši navždycky. Otřela jsem o jeho silný vlčí krk mazlivě hlavu i uši a spokojeně si u toho povzdechla. Konečně jsem se necítila sama. Nechtěná, bez přátel a bez mámy. Měla jsem jeho! “Nevím! Jen se tak procházíme!“ zahlásila jsem vesele, odskočila od Nagiho o kousek dál a cupitala vpřed. Spokojená, s dobrou náladou…

Marion byla blbá, ale zároveň mi to celkem nahrávalo, abych ji udržel poslušnou. "Protože na tomhle světě moje milá jehličko, existují i velice zlí vlci, kteří se dopouštějí naprosto příšerných věcí," pronesl jsem celkem tajemným hlasem, ze kterého šel smutek. Víte pokud chcete někoho o něčem přesvědčit, musíte tam dát trochu té pravdy, aby emoce nevypadaly hraně. To jsem přesně udělal. Vzpomínka na špatné vlky a BUM měl jsem dokonalou mimiku i ton hlasu, abych mohl působit na její city. "Bard jsem taky, nejsem jenom jedno, jsem oboje," pronesl jsem a až pak mi došlo, že jsem měl možná zalhat. Kolik bardů tu asi pobíhalo, pokud by jí to uklouzlo, asi by to někdo zjistil velmi rychle.
Netušil jsem, proč je tak vysazená na svou matku, ale asi to nějaký důvod mělo. "Nemůžeš to říct nikomu, nikomu," řekl jsem důrazně a doufal, že jí dojde, že to zahrnuje i její matku. Bylo načase vrátit se domů. "Měl bych jít, mám tě doprovodit domů nebo to zvládneš jako velká holka, kterou jsi?" zeptal jsem se jí.

Marion jsem se musel zbavit, ale ne napořád. Jen jsem se musel ujistit, že ji nebudu mít na tlapce jako nějakou kouli nebo že mě nepřijde hledat do smečky. Nebál jsem se jenom potupy od Jinkse, který by se mi určitě vysmál, ale i toho, že by mohla dělat scény. Třeba kdyby se za mnou nakonec rozhodla podívat Cynthia nebo Bouře. "Protože jsi moje malá jehlička... Jsi sice pěkná a hodná, když tě jeden pohladí, ale jakmile by ti někdo šel proti srsti, tak ho štípneš. Jsi silná, jen to o sobě nevíš, přesně jako ta jehličky," pronesl jsem nějakou podivnou pitomost, která asi nedávala ani smysl, ale doufal jsem že obměkčí malou vlčici vedle mě.
Poslouchala mě a nic moc neříkala, ale evidentně to chápala. "Hledám svou sestřičku," pronesl jsem po chvilce. "Nesmíš to ale nikomu říct rozumíš, ohrozilo by to nejenom mě, ale i jí. Moje sestřička.... Mám ji rád z celého svého srdce a neunesl bych, kdyby se jí něco stalo. Ani kdybys to třeba tak nemyslela, nebo ti to jenom uklouzlo mezi řečí. Už bychom se nikdy nemohli vidět... Takže prosím, nikomu neříkej že jsi mě kdy viděla," dodala jsem hereckým výkonem naprosto jist, že v Marion zanechám nepopsatelnou stopu hrůzy. "Kdyby bylo vše na mě, tak bych s tebou bydlel rád, ale nemůžu tebe ani tvou maminku ohrozit. Nechceš přece, aby někdo přišel a vypálil vám ten krásný les, že ano," řekl jsem se slzou na krajíčku. "Nemůžeš o mě mluvit, ale já si tě najdu, neboj," dodal jsem a něžně ji olíznul čenich.