<< Sekvojový les | Udělej někomu radost dárkem
//Jen vsuvka na kalendář, celý míří jen na Nelly :)

Nelly byla stejně neposedná a přítulná, jako vždy. Přebíhala mezi oběma vlky sem a tam a snažila se zapojit do konverzace, kterou se Nagesh pokousel navést s novým známým. Začít trochu na lepší notě, než bylo jejich prvotní setkání. Přeci jen pokud byl také členem kultu, měl by alespoň okrajově znát toho, za koho by měl potenciálně položit život, když by na to přišlo. Bylo to ostatně součástí přísahy. Nelly shledala Kaiovo jméno jako „husté“, načež se letmo zamračil, ale s protočením očí to nechal být. Byla to Nelly, cokoliv, co by bylo dlouhé a pro ni blbě vyslovitelné, by pro ni bylo husté. Nebyla náhodou u toho, když o něm Rowena mluvila? Zauvažoval na moment, ale nemělo smysl to vytahovat a dělat z ní popletu. Raději si užíval moment, kdy přiskočila k němu a spokojeně se k němu tiskla. Ochotně se o ni také zapřel a otřel se tváří o tu její. Dlouho jí přítulná ale nevydržela, jelikož se s krátkou odpovědí chopila vedení a nechala tak oba samce za sebou. Nagesh se tak rozhodl zneužít příležitosti, kdy to nejméně čekala a cestou čmajlz u řeky jeden hezký podivně tvarovaný kamínek, který se za zapadajícího slunce hezky jemně třpytil. Popoběhl pár kroků a když vykoukl vedle Nelly, pousmál se na ni a kamínek jí podal. „Hele Nelly, koukej co jsem našel. To je hvězda co spadla přímo z nebe až sem. Není krásná? Musela sem spadnout přímo pro tebe,“ zalhal s tak bezelstným a sladkým tónem. Upřímný úsměv měl od ucha k uchu. Kdo by nechtěl svou vlastní hvězdu? Nenabízel ji sice tu pravou věc, ale víru v malý vánoční zázrak. Okušení něčeho nadpozemského, speciálně pro ni. Ve výsledku to bylo moc hezké gesto, i když trochu překrucovalo realitu.

Sklopila jsem pohled na moment k zemi, měl pravdu. “Nojo,“ špitla jsem tiše, zatímco se mi ve vzpomínkách vykreslovala šedivá vlčice, která mi navždy způsobila jizvu nejen na těle, ale hlavně na duši. A když jsem na ni pak chtěla přestat myslet, samovolně mi v mysli vytanul černobílý nepříjemný vlk, se kterým jsem se krátce setkala u řeky Tenebrae. Oklepala jsem se, nebyly to zrovna moc příjemné vzpomínky, Adiramovi jsem tedy rozuměla. Mlčky jsem raději ještě přikývla, aby věděl, že chápu. Ne všichni vlci byli hodní, svět nebyl jen růžový, plný pohádek, krásných kytiček, stromečků a létajících jednorožců... To jsem pochopila už i já.
Jeho důrazný hlas ve mně, kdo ví proč, vyvolal jednorázovou vlnu smutku a zklamání, která mnou zrychleně projela a pak byla zase hned pryč. Možná jsem čekala, že ke mně bude pořád jako cukrkandl, když takový byl na začátku, tak mě to trochu překvapilo. “Nebudu to nikomu říkat,“ slíbila jsem mu, i když nejspíš trochu neochotně. “Co? Ty už chceš jít pryč?“ vypoulila jsem na něj očka a krátce zavrtěla hlavou, nechtěla jsem, aby odešel. Nechtěla jsem se loučit, bylo mi s ním fajn, byl milý, hezky voněl a jeho hlas byl jako balzám na duši. Hezky se poslouchal. “A jak se najdeme? Uvidíme se ještě?“ nevěděla jsem proč, ale záleželo mi na tom. Připadala jsem si občas v životě tak nějak sama, kromě mámy jsem nikoho neměla, jen smečku, ale smečka je smečka. Není to váš nejlepší přítel, který vás bude všude následovat, podporovat vás a milovat vás, a vy do něj budete moct zabořit hlavu, když se nebudete cítit dobře, a pomuchlat se před spaním s jeho měkkým kožichem. Tiše jsem si povzdechla, “domů to zvládnu.“ To byla samozřejmě lež, lhala jsem jemu a možná i trochu sama sobě, ale vlastně... Já asi věděla, že se někde zatoulám, takže jsem spíš jen tak nějak doufala, že domů prostě trefím. Nechtěla jsem ho zdržovat.

Adiram mi naléhavě kladl na srdce že o něm nikomu nesmím říct, takže jsem souhlasně přikývla, i když krapet neochotně. Nechtěla jsem, aby on nebo jeho sestra měli nějaký problém, ale vůbec jsem nechápala, proč by z toho, že potkal zrovna mě, měl mít nějaký problém. Jenže když pak začal mluvit o vypálení Sarumenu, našeho krásného domova, vyděsil mě. Nic takovýho bych samozřejmě nechtěla, nikdy! To bych tam pak nemohla bydlet s mámou a tetou Maple, rázně jsem tedy zavrtěla hlavou, až mi o sebe zapleskaly visací uši, a vypoulila jsem na něj oči. “Cože? A proč by to někdo dělal?!“ nechápavě a šokovaně jsem zpomaleně zamrkala, pořád jsem z těch jeho příběhů byla trochu mimo. Proč jsem o něm nesměla říct a proč by jim někdo měl ubližovat? Krátce jsem se zamračila, “nechápu to!“ upřeně jsem se na něj zadívala, “proč by ti někdo ubližoval? Nebo tvojí sestře? To proto, že jsi ten… Ten špion? Takže nejsi doopravdický bard? Jen jsi mi lhal?“ protáhla jsem hlavu zklamaně k zemi a vystrčila tak lopatky více nahoru, takže mi trčely i skrze moji huňatou srst. “Ani mámě o tobě nesmím říct?“ s tichým povzdechem jsem na něj nepřestávala hledět. Přišlo mi to celý zmatený, byla jsem z toho všeho vedle, smutná a zklamaná! Chtěla jsem mít sice tajemství, ale ne takového tajemství, které nesmím nikomu říct, protože bych tím ublížila. Chtěla jsem tajemství, o které mě někdo bude prosit, ať mu ho řeknu a já mu ho nakonec řeknu a pochlubím se. “Ale já o tobě nebudu nikomu povídat, jestli nechceš,“ dodala jsem tiše.

Koukala jsem na něj, nechala se olíznout a mlčky se mírně pousmála. Teď jsem vůbec nevěděla, jestli to chci zkusit znovu nebo ne, cítila jsem se z části nesvá, z části zase jaksi jiná a z té poslední části nejistá, že jsem udělala něco za máminými zády, i když už jsem přece jen nebyla malé vlče, tak jsem se jí nemusela na vše ptát. Měla jsem však vždycky lepší pocit, když jsem se jí zeptala a vše s ní probrala. “Dobře,“ pípla jsem do jeho kožichu. Jeho oslovení „jehličko“ mi zůstane v hlavě navždycky. Je to milé oslovení, já od nikoho žádnou přezdívku nedostala, až od Adirama. “Jak mi říkáš jehličko, no, líbí se mi to. Je to pěkný,“ uculila jsem se.
Zpozorněla jsem, protože to jeho „musím se ti k něčemu přiznat“, znělo docela strašidelně. Natočila jsem ouška dopředu a nespouštěla jsem z něj zrak. Trochu se mi zatajil na moment dech, že mi řekne něco hroznýho, třeba jakože se už nikdy neuvidíme nebo že nechce k nám do lesa a nebo že já nemůžu k nim! “Hm?“ tázavě jsem pozvedla obočí a nechala ho mluvit, ale čím delší jeho řeč byla, tím méně mě těšila. “Aha,“ pohled jsem zklamaně odvrátila někam bokem. Já o něm chtěla mluvit, chtěla jsem se pochlubit mámě a ostatním ze smečky, že jsem konečně už vážně velká holka. Ale mělo by to být moje tajemství, nakrčila jsem smutně bradičku a tichounce krátce kníkla. “A koho hledáš?“ otočila jsem na něj hlavu zpět. Byla to vlčice, koho hledal? Nějaká jiná, než jsem já? Měl víc kamarádek, než jenom mě? Bylo mi to líto, myslela jsem, že mi ukáže, kde žije a že spolu procestujeme nějakou část Gallirei. Chtěla jsem, aby mi ukázal okolní smečky a aby se přestěhoval k nám. Líbil se mi! “Takže nechceš bydlet v Sarumenu, že?“ tiše jsem si povzdechla. Měla jsem najednou divný pocit, jako bych ho už nikdy znovu neměla vidět, ale doufala jsem, že se pletu a že se znovu brzo uvidíme. Proč mě všichni opouští? Thoránek, ten vlk na D… Del… Deliven? mírně jsem se zamračila, nemohla jsem si na jméno toho mladého zábavného vlčka vzpomenout. A vůbec, štvalo mě, že vždycky všechno zapomenu. Někdy jsem se neměla moc ráda.

“Ne, to ne. Já právě nechci, abys odešel, pak bych tu byla sama,“ a já sama být nechtěla. Určitě ne teď a tady, nevěděla jsem totiž cestu domů a venku se začínalo stmívat, všude bylo šero. Aspoň že pršet už přestalo, uvědomila jsem si, že neslyším padající kapky deště. S tichým vzdechem jsem se zachumlala více do jeho kožíšku a s pohledem upřeným do prázdna jsem se snažila vybavit si zpětně to, co jsme spolu dělali. Když jsem teď měla klid a věděla jsem, že zůstane se mnou, měla jsem čistší a klidnější mysl, lépe se mi přemýšlelo. “Vlastně to nebylo tak špatný, ale trošku to přece jenom bolelo. Možná víc, jak když tě píchne včelka,“ zkonstatovala jsem tlumeným polohlasem poté, co jsem si konečně alespoň na část rozvzpomněla. Celá ta akce pro mě však byla tak stresující tím, že to bylo nové… Něco, co jsem neznala, ke všemu na cizím místě s cizím vlkem, že jsem pár útržků opravdu zapomněla. Nemohla jsem se při tom totiž dost dobře soustředit, připadala jsem si jako malé hadrové vlčátko. “A když se teď vrátíš domů, jak se zase najdeme? Třeba se s tebou budu chtít zase vidět,“ naklonila jsem hlavu tak, abych mu viděla do obličeje. Pořád jsem však ležela, pouze jsem odkryla své hrdlo a chundelatý kožíšek pod krkem. Třeba budu chtít zase někdy zkusit dospělácké věci, abych si je líp zapamatovala, byla víc v klidu a mohla si je třeba i užít. Adiram totiž vypadal, že si to užil. Takže tohle dělali i mamka s taťkou? A dělají to všechny pěkné vlčice? zamyšleně jsem zase nechala hlavu sklouznout zpět do původní polohy. Ale nechci se mamky ptát, třeba by byla naštvaná, mohla bych se zeptat třeba nějaké kamarádky, ale žádnou jsem neměla. “Můžu se někdy podívat k vám domů?“ opřela jsem se o loket a nadzvedla tělo do polo lehu s tím, že jsem mu koukala do očí. “Třeba máte taky prima les.“ Nevím, proč jsem se tam chtěla podívat, ale prostě jsem chtěla.

<< Medvědí jezírka

Jehličko? rozpačitě jsem se tomu oslovení pousmála, přičemž jsem se porozhlédla kolem sebe, jestli mi tady to okolí něco neřekne, ale nepoznávala jsem to tu. Čím hlouběji mě vedl do útrob tohoto zvláštního křovinatého území, tím více nejistoty to u mě vyvolávalo, dostala jsem strach. Máma mě odjakživa učila, že nemám nikam chodit sama s cizími vlky a já si přitom moc dobře pamatovala, jak jsem ji tehdy neposlechla a následovala tu šedivou vlčici, která se nakonec ukázala v tom nejtmavším světle a ublížila mi. A já jí přitom věřila. Prázdné polknutí pomalu klouzalo mým staženým hrdlem a já zadoufala, že nebudu svého rozhodnutí litovat a že ta má vzpomínka na minulost nebude Adiramův případ, že vzpomínka zůstane nadále jen pouhopouhou vzpomínkou. “Mhm, dobře,“ šeptla jsem, a dál ho důvěřivě následovala.
Nakonec mě opravdu přivedl na suché místečko, do úkrytu, kam nefoukal studený vítr a ani do něj nepršelo. Opatrně jsem se svým mohutnějším tělem vměstnala vedle něj a několik tlustých větví, které tvořily stěnu tohoto milého domečku. Chtěla jsem si ho trochu více prohlédnout, takže jsem pozvedla hlavu za účelem prohlédnout si střechu, jenže Adiramova slova mi v tom zabránila. Rozrušeně jsem se na něj na kratičký moment podívala a letmo se usmála, těkající oči, které nebyly schopné se na delší dobu zahledět do těch jeho, mu však mohly napovědět, jak moc nervózní a nejistá vlastně jsem. Snažila jsem se si to tolik nepřipouštět, ale stažený žaludek i suché hrdlo mi to pořád připomínaly. Jeho milá lichotka mě trochu zaskočila, krásnou mě totiž ještě nikdy nikdo nenazval. Možná tak táta. “Myslíš, že jsem krásná?“ pípla jsem tiše. Na tomto místě, kde jsme byli sami dva, nebylo třeba mluvit nahlas a kazit to všudypřítomné ticho, ve kterém šel slyšet jen pofukující zimní vítr a padající kapky deště. Pohled jsem sklopila na své tlapky a tiše jsem si povzdechla. Přestala jsem se s tímto vlkem, kterého jsem sotva znala, cítit komfortně a bezpečně, ani jsem sama nevěděla proč. Jen jsem ucítila touhu objevit se doma a nejlépe v láskyplném náručí mojí nejúžasnější mámy. Po jeho zašeptání, jestli jsem si jistá, jsem střihla ušima. Chvíli mi trvalo, než jsem mu odpověděla, a to především proto, že mi můj rozrušený mozek nedokázal správně fungovat, když jsem ho ucítila tak blízko sebe. Nakonec jsem jen přidušeně vyplodila: “No, vlastně se trochu bojím,“ vzhlédla jsem na něj a konečně se mu podívala do očí.
Adiram však již dále neotálel a já vzápětí ucítila jeho vlhký studený čenich na tom mém. A pak, jakoby se kolem mě zastavil čas…

Svalil se vedle mě a já si najednou uvědomila, jak se mi moje jindy silné nožky slabě třesou. Celý svět kolem mě byl zpomalený, nedokázala jsem čistě myslet. Lehla jsem si mlčky vedle něj, nechala si olíznout čelist a přitom zírala do blba, ale pak jsem se opatrně svalila po jeho vzoru na bok a opřela hlavu o jeho krk. Byl tak měkký, teploučký a voňavý, zavřela jsem oči a snažila se uklidnit samu sebe. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, nevěděla jsem, jestli se mi to líbilo nebo ne, jestli to bolelo nebo to bylo příjemné a jestli vlastně bylo správné udělat to takhle s nějakým cizím kolemjdoucím Adiramem namísto… Namísto lásky, kterou jsem neměla. “Ani nevím,“ hlesla jsem nakonec a oči otevřela. “Nedokázala jsem u toho přemýšlet, mám pocit, že si to nepamatuju,“ můj hlas zněl až žalostně, najednou jsem se, kdo ví proč, rozesmutnila. Přitulila jsem se k němu a nasála jeho příjemnou vůni. “A co teď? Necháš mě tady? Nebo… Nebo budeš ještě chvíli se mnou?“ nechtěla jsem tu teď být sama.

<< Sekvojový les

Jak Nelly neustále posmrkávala, Kai také začínal cítit, že se mu dýchá hůř. Jako... jako by měl něčím ucpaný nos? Že by to na mě úspěšně prskla? zamračil se a lehce nervózně se ošil. Upřímně měl z nemocí trochu strach a obavy. Asi bychom se měli vrátit a zeptat se Roweny. Nebo najít jiného dospělého, zapřemýšlel. I když nebylo jisté, že si s tím dospělí budou vědět rady, stále lepší než aby se s nemocí musel potýkat sám. "Nevim, třeba nepřejde nikdy," zamumlal odpověď na Nelly. Snažil se neznít tak moc pesimisticky, ale sám začínal být lehce nervózní, takže mu to vůbec nešlo. "Neptej se mě, já nemocný nebyl... Ale moje máma byla a už se z toho nedostala." Nemohl si pomoct, nějaké chození kolem horké kaše a okecávání nebylo jeho silnou stránkou. Prostě říkal věci upřímně. "Není to žádná breberka," rezolutně zavrtěl hlavou. Tímhle si byl docela jistý, ale jinak taky netušil, co to nemoc je a jak k ní jeden přijde. Asi se to prostě stane? Možná měl prostě fakt smůlu.
Nelly si myslela, že zima je zábavná když mají kde bydlet. "Minulou zimu jsem měl domov a moc jsem se nebavil," zabručel Kai při vzpomínce na bývalou smečku a její členy. Na umírající matku a svou vlastní hloupost, když se nechal v lese opustit. Byla to zima a nebyla zábavná. Byla prostě chladná. A léto bylo zase teplé, ale taky se moc nebavil, spíš se snažil přežít, najít si svoje místo ve světě. A stále si nebyl jistý, jestli se mu to povedlo.
Možná bylo dobře, že se táhli rychlostí šneků a nedošli od remízku tak daleko. Protože Nelly začala být unavená a hladová. Kai protočil oči a zastavil se. Hlavně, že jsme museli jít něco dělat. "Můžeme se teda vrátit," nabídl. Jemu to bylo jedno, volbu Nechal na Nelly. Než se ale stačila rozhodnout, vecpalo se mezi ně další vlče. Alkairan ucouvl aby tam nestáli tak namačkaní na sebe a lehce se na toho flekatého zamračil. Zdál se mu nevychovaný, takhle se mezi někoho vetřít. Ale očividně se znal s Nelly. Ta ho taky rychle představila jako Nagiho. To už jsem slyšel, uvědomil si Kai. Takže tenhle flekatý vlk byl další Rowenino vlče a patřil do Kultu. Kai mu kývl na pozdrav a sledoval jak se baví s Nelly. Vypadalo to, že ji hledal a chtěl se vrátit domů. Kai netušil proč, ale přišlo mu že ho Nagi moc nemusí. Ve výsledku mu to bylo jedno, ale byl z toho lehce překvapený. Přeci neudělal nic, čím by vlka naštval, ne?
Stále se držel kousek dál a jen pokrčil rameny, když Nelly přizvala flekáče aby šel s nimi. Bylo mu to jedno, a když už, vlastně byl i radši, že nepůjdou sami. Navíc Nagi byl taky z Kultu, takže se Kai mohl kdykoli vrátit sám a nechat mu Nelly na krku. To znělo dobře.