FM 1/5 (24) | Tour de Galli 14/15
<< Středozemní pláň
Vážně jsem nečekal, že jí to takhle vezme. Vzalo jí to jako kdybych doopravdy měl každou minutou umřít. Zavrtěl jsem hlavou, a ještě jednou se o ní pro jistotu otřel. “Já taky ne, mám se na to až moc rád,“ zazubil jsem se na ní, nechtěl jsem, aby kvůli mně plakala. Pomalu mi to lámalo srdíčko. A samozřejmě, že když mě něco znervozňovalo, řešil jsem to takhle. Humorem. Který nebyl až tak dobrý.
Rozhlédl jsem se kolem, tady to bylo… Hrozné. Nelíbilo se mi tu, ale na druhou stranu, Ivy moc dobře věděla, co dělá, když tohle místo vybrala. Poskytne nám to příjemnou ochranu prakticky před vším. Já jsem nijak nezavrhoval její nabídku první hlídky, I když jsem očekával, že to skončí tak jak to skončilo. A vskutku to tak dopadlo. Když jsem se probudil, jen jsem se kolem ní obtočil a spal jsem dál. Ráno bylo doopravdy těžké, nechtěl jsem pryč. Chtěl jsem spát dál.
“Mluvíš mi z duše,“ zamumlal jsem, když jsem se konečně probral dostatečně natolik, abych byl schopný něco říct. To, že se za svůj spánek Ivy styděla? Zavrtěl jsem jen nad tím hlavou. Zasloužila si spánek, stejně jako on. “Sem by se k nám nic nedostalo,“ poznamenal jsem jen zpětně a šel na nebezpečnou cestu skrze houštiny.
Medvědí jezírka >>
Siku,
382 (27.8.2024 22:02) odpovědět 
VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (287)
//Sekvojový les
Z oblasti vysokých statných stromů do oblasti kde se nedá hnout, aniž by se jeden nepořezal o zdejší porost. Tahle houština nebylo vůbec nic příjemného, to vám teda povím! Bolelo to, píchalo, škrábalo a připomínalo ten dlouhatánský keřový pruh, který potkal v labyrintu a totálně se o něj poškrábal. Bolelo to dost podobně. Čím dál šel, tím hustší a bodavější křoviny byly. Když vyšel ven, byl zrasený, doškrábaný a vyškubaný, jak to jen šlo. Prohlédl se kam jen pohledem dosáhl. "A hele, vyčesalo mi to chlupy." prohlásil celkem spokojeně, zatímco po celém těle cítil pálení po škrábancích.
//Roh hojnosti
Iva,
33 (27.8.2024 11:23) odpovědět 
FM 1/5 | Tour de Galli 14/15
<< Středozemka
Ivka si nebyla úplně jistá tím, jestli chce nebo nechce být podobná jeho sestře. Ale ostatně tvrdil, že ji měl rád, takže asi spíš jo. Spokojeně tedy zavrtěla ocáskem, než pak ráz na ráz propadla tomu záchvatu smutku. Asi neopodstatněnému, ale někdy uměla být pořádně přecitlivělá.
"Vážně?" Chtěla mu věřit, proto popotáhla a pokusila se své slzičky zastavit. Nakonec ji ale utěšilo když ukousl tu vzdálenost mezi nimi. Aspoň si mohla na vlastní kůži ověřit, že skutečně pořád dýchá a bije mu srdíčko. Velmi uklidňující zvuky. "Dobře. Věřím ti. Opravdu nechci abys umřel," sdělila mu už se s úsměvem na tlamičce celkem naléhavě.
"Tady by to třeba šlo," poznamenala na vrub jejich potřeby si odpočinout. Tohle byl rozhodně hodně hustý les! Ani tu nemohli jít vedle sebe a někdy bylo potřeba si cestu skrz doslova proklestit. Ale v srdci toho všeho byla "nora" z větví, kde se dalo bezpečně přespat. Navrhla, že bude hlídkovat jako první, ale pak stejně asi odpadla jako, když ji do vody hodí a ráno se za to styděla jak malé štěně.
"A teď asi nějakou snídani," rozhodla se to nakonec zamluvit. Stejně je čekala zase kopa práce s tím, dostat se z tohohle houští pryč.
>>> Medvědí jezírka
Wylan,
235 (7.8.2024 22:33) odpovědět
FM 3/5 (55) | Běh na dlouhou trať 13/15
<< Mahtae jih
Ta myšlenka mě poháněla kupředu, culil jsem se jako blázen a než jsem se nadál, tak jsem byl zpátky na druhém břehu řeky. Daleko od rokle. Teď jsem se jen prodíral nepříjemným škrábavým houštím. Zakňučel jsem, když jsem se poškrábal na obličeji a o moment později jsem dokonce cítil těžký kokový zápach krve. Kníkl jsem, ale náladu mi to už moc nezhoršilo. Jestli to vůbec šlo zhoršit. Jediné co mě při tomto drželo nad vodou byla myšlenka toho, že třeba někdy budeme mít se Siriusem malé klubko radosti, třeba nějaké opuštěné vlče! Které potřebuje milující rodinu. A co, že to Sirius neznal? Naučím ho to!
Roh hojnosti >>
Adiram,
- (18.7.2024 11:13) odpovědět 
Probudil jsem se po snad stoletém spánku, který jsem nejspíše potřeboval... a sám. Nebyla tu nikde mini Styx ani velká Styx. Podvědomě jsem ji tlapkou hledal, ale když moje tlapka narazila jenom na spletence křovin otevřel jsem oči a nadzvedl hlavu, abych ji našel. Nebyla tu. Nezbylo po ní nic. Že by se zmenšila a teď jsem ji už nemohl ani vidět? Propadla se do nějkého molekulového stádia a já to prospa?! Zpanikařil jsem na chvilku, ale pak jsem si všiml stop, které se táhly ven z kopule a došlo mi, že ta mrška mne tu nechala hezky spát a solidně se zdejchla. Tiše jsem zavrčel, neměl jsem rád, když někdo opouští mě, to já tu byl od toho, abych se po anglicku vypařil nad ránem a nechal jenom stopu bolavého prázdna za sebou. Ne, aby to nějaká dělala mě?!
Mohl bych jít navštívit Cynthii, ale kde té je konec... Proč vím sakra kde bydlí jenom Marion a tu bych nejraději vymazal ze svého seznamu úspěchů? Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se zvedl, abych se vypotácel z úkrytu a dal se cestou ven z křovin. Zamířil jsem rovnou domů, nevím proč, prostě mě tam nesly kroky.
//Mahtae sever
Dipsi,
- (9.7.2024 23:42) odpovědět 
<< Červená řeka (přes Středozemku)
Domov už jsem neměla tak daleko, ale se sluníčkem pražícím na záda to nebyl zrovna med. Asi bych se měla zastavit u řeky a trochu se napít, abych nepošla. Ani nepamatuji, kdy jsem tak naposledy udělala. Zdálo se to ale jako pěkná věčnost. Ještě štěstí, že jsem měla kožich opravdu světlý, až na výjimky čistě bílý. Vlci s černým kožichem se touhle dobou museli asi smažit za živa, jak ta sytá barva přitahovala sluneční paprsky. Stačilo mi, jak si celé léto stěžoval Umo. Bylo to až nesnesitelný jeho stížnosti do nekonečna poslouchat. Ale to už mě dávno tížit nemusí. Při prvním pohledu na řeku jsem trochu přidala do kroku. Úplně jsem cítila ten lepivý pocit v tlamě.
Mahtae jih >>
Shahir,
51/366 (7.7.2024 23:48) odpovědět 
VLA 18 (5/5)
Běh 15/15
<<< Řeka Mahtaë (jih)
Ještě že ta řeka končila. Ulevilo se mu z toho. Ve stínu stromů se cítí dosti bezpečně. Je to jako ochrana, na kterou je zvyklý. Nemění se a je bezpečná. Proud řeky má sílu a není stálá. Stromy nikde neutečou, v zimě jim jen opadají listy... Ale voda je mnohem zrádnější. Jak tedy všichni dokáží milovat vodu a plavání v ní? Jsou blázni... On si spokojeně šel dále, mušlička stále držela a překvapivě se nijak nerozpůlila. Měl najednou tolik štěstí v hloupostech, že to ani nevypadalo reálně. Vtipné. Už se těšil, jak třeba tímto úlovkem více osloví vlčí slečny nebo samotného Tomáše. Chtěl si dobýt větší respekt, který nebudí. Přeci jen je až moc milý. Není to špatné... Ale chybí mu mít přirozený respekt sám ze sebe, nikoli jen on z druhých. Že nedokáže vlčici ani posunout chloupek je sice fajn, ale může se mu to někdy vymstít... Jako vždycky. Jeho štěstí je pomíjivé, jako počasí. Nestálé, krátké a skoro neznatelné. V houští to bylo dosti zajímavé se procházet, do srsti se mu dostávalo plno odpadu, listí a trnů. On jen myslel na to, aby jeho skvělý úlovek nebyl nijak poničen. Na ničem jiném mu nezáleželo. Potřebuje to, pro své dobro. Pousmál se, jen mu to pořádně nešlo díky otevřené tlamě.
>>> Středozemní pláň
Styx,
- (7.7.2024 16:55) odpovědět 
Svět byl o tolik větší, když jsem byla zase malá. Adiram se moc probouzet nechtěl a místo toho jen ležel a spal. Odfrkla jsem si a protáhla se. Tohle tělo bylo drobné, svaly byly krátké a měkké, ale byla v něm jakási pružnost a odolnost mládí. Skoro jako kdyby se mi nic nemělo stát.
Byla jsem znovu vlčetem, mohla jsem si vrátit ty roky, které mi domov vzal a připravil mě o dětství a normální vyrůstání. Co ale bylo normální vyrůstání? Stála bych o to? Byla bych úplně někým jiným, než jsem teď. Celý můj život by byl rozličný.
Podívala jsem se na Adirama, jak klidně pochrupuje a proplouvá na pomezí spánku a bdění. Mlčela jsem, netušila jsem, jestli ho budit anebo ho nechat spát. Vypadal tak klidně a odpočatě, skoro jako anděl. Já ale nehodlala spát celý den a celou noc, na to jsem nebyla a on to věděl. už tehdy, když jsem ho nutila opustit pláž. Nožky mě pálily, hořely nedočkavostí vyrazit na cestu, najít lék na svou prťavost. Nemohla jsem čarovat, byla jsem malá a slabá, leč gumová. Rozmýšlela jsem se, až jsem se nakonec rozhodla. Vydechla jsem, potlačila touhu rozloučit se a jen tiše broukla: "Vlastně nic." Náslědně jsem se tiše vyplížila z úkrytu a vydala se na cestu.
// Ronherský potok
Adiram,
- (5.7.2024 13:47) odpovědět Vlče Styx mňoukla něco v tom smyslu, že by spala, ale moc jsem jí nerozumněl, protože popravdě už asi usínala. Vytuhla fakt rychle. Chvilku jsem jí sledoval, jak se mi tak kroutila u kožichu a pak jsem se trochu stulil do klubka, abych jí mohl zahřát, kdyby náhodou byla větší zima, až budeme spát. A pak jsem sám zavřel očka a pokusil se usnout. V té bouřce to nešlo úplně dobře. Blesky pořád létaly někde ve výškách, ale byly tady dole pořád dobře slyšet a já se bál, aby to neuhodilo někde blízko nebo přímo do křovisek. Nechával jsem oči zavřené a doufal, že spánek se brzo dostaví. Trvalo mi to déle než bych chtěl, ale nakonec jsem přeci jenom usnul.
Nezdálo se mi nic.
Vzbudilo mě až vyslovení mého jména a já se jenom zavrtěl a mlasknul. Oči jsem nechával zavřené. Mluvila na mě Styx a já ve své rozespalosti nenabral všeho vědomí, abych mohl její hlas vyhodnotit jako volání o pomoc. Popravdě jsem zapomněl, že je vlčetem. "Hmm... copak?" zeptal jsem se jenom a dál měl oči zavřené. Natáhl jsem tlapky dopředu a dozadu, abych se protáhnul, ale dál jsem doufal, že budu moctještě chvilku spát.
Styx,
- (5.7.2024 12:54) odpovědět “Prospala bych se,” souhlasila jsem s Adiramem a vlastně velmi rychle usnula. Skoro jako kdyby do mě uhodil blesk.
Utíkala jsem lesem z muchomůrek a myslela si, že mě honí veliká beruška. Slyšela jsem její hlas, který se až příliš podobal hlasu mé sestry. Vykládala mi o tom, jak mě zabije a sní a jak mnou nakrmí i svého bastarda, kterého splodila s magičem. Smála se a cvakala obrovskými kusadly tesaříka, zatímco jsem prchala po vodní hladině nekonečného oceánu.
Adiram stal proti mně a ptal se, proč utíkám, ale já neměla čas odpovědět a ani nemohla. Jako kdybych měla v krku knedlík. Snědla jsem poslední zbytky fialových květin a zmizela ve vysoké trávě, ve které jsem nebyla vidět. Adiram jako obr sledoval svět kolem a nade mnou, protože jemu tráva nesahala ani po kotníky.
Probudila jsem se ještě za deště, ale byla jsem odpočatá. Vstala jsem a potlačila chuť Adirama probudit polibkem. Nebylo to vhodné. Míchaly se ve mně zvláštní pocity. “Adirame,” šeptla jsem, abych ho probrala.
Adiram,
- (5.7.2024 12:47) odpovědět Mírně jsem se ušklíbnul, když pronesla, že by ta malá zubatá příšera v bukovém lese mohla mít jedovaté zuby. Popravdě bych se tomu ani nedivil. Rodina ve které se vlci zmenšují, zabíjí a vyhání mi přišla dostatečně pošahaná i na to, aby měla nějakej gen na jedovatý tesáčky. Ale tak třeba jí ty zuby vypadnou a jako trest za to kousání narostou křivě. Sledoval jsem vlče Styx před sebou a snažil se promyslet si, co dál. Nemohl jsem ji tu nechat a netušil jsem, jestli ji chci brát sebou do Borůvkové smečky. Měl jsem tam nějakou reputaci a pečovatel o vlče se tam moc nehodilo. Popravdě jsem ani nevěděl, jestli se tam chci nebo nechci vracet. Možná byl čas splnit, co jsem řekl Baghý když jsem k nim přišel. Hledám sestru a pak jdu zase o dům dál. Možná nadešel čas jít o dům dál.
Malá Styx se ke mně přikutálela jako váleček a já se usmál. Byla tak malinkatá, ale pořád hezky voněla. Nemyslel jsem ale na nepřístojnosti, spíše jsem měl podivný pocit ji chránit a zamezit tomu, aby se jí cokoli stalo. Bylo to iracionální a popravdě i dost nevítané zjištění. "Rozhodně musíš vyrůst... Pokdu teda neplánuješ zůstat takhle malá a vyrůst normálně, Život by mohl být dobrý nápad. Chceš si odpočinout a pak vyrazit?"
Styx,
- (5.7.2024 12:36) odpovědět Slyšela jsem dopadání kapek na větve nad námi, ale moc jich k nám neproniklo, jestli vůbec nějaké. Adiram si lehnul, aby měl oči na stejné úrovni jako já. Prudce jsem vydechla, ale ne tím, že jeho oči byly jako dva obrovské rybníky bez dna, kde jsem se utápěla a ztrácela pod obrovskou tíhou vody nade mnou, neschopna se nadechnout při svém klesání níže a níže až… Bylo to proto, že jsem vyfukovala frustraci.
“Jo, neupadne,” odbyla jsem jeho otázku bezstarostně. “Jedině, že by bylo jedovaté,” ušklíbla jsem se, abych situaci odlehčila. Bolest byla tupá, ale skoro jsem ji nevnímala. Odmalička jsem měla práh bolesti vysoký, možná až příliš pro své vlastní dobro.
Adiram měl pravdu. Lehla jsem si na zem a protáhla se, nedbaje na zranění a bolest celého těla. “Jo, vlastně je to tak nejlepší,” souhlasila jsem. Chtěla jsem svobodu, teď jsem měla i další cíl do života a vlastně… “Vlastně to vyšlo úplně perfektně,” souhlasila jsem svým dětským hláskem. Kdybych nebyla pidi midi, tak bych tohohle momentu možná využila k něčemu spontánnímu a sladkému, ale takhle jsem se jenom mohla tlemit na Adirama, zatímco jsem udělala pár sudů k němu a opřela se o něj. “Jen potřebuju znovu vyrůst,” mlaskla jsem, nepříliš znepokojeně nad svým momentálním stavem. Už jsem byla na tyhle věci zvyklá a nemohlo mě to vykolejit. Víc mi vadilo, že jsem byla bezbranná. Takhke jsem se ale mohla vydávat za jakékoliv vlče, protože žádný z mých nepřátel neznal mou novou podobu a kdo by si myslel, že budu vlčetem?
“Šla bych za Životem, ten by mohl vědět, co s tím,” prohlásila jsem a zívla si.
Adiram,
- (5.7.2024 12:13) odpovědět Byl jsem v pasti. Nebo jsem se tak alespoň cítil potom, co jsem donesl do bezpečí vlčecí Styx. Jak dlouho tohle bude u Styx trvat? Bude takhle už navždycky? Budu jí muset vychovat a dělat jí tátu?! Rozhodně ne fuj... bože... do jakýho sajrajtu jsem se to dostal... jesus... ne.... Potlačil jsem touhu se z těhlech myšlenek vyzvracet, protože pokud jsem chtěl být pro Styx jako její daddy rozhodně jsem to neměl v plánu takhle doslovně. Musíme prostě nějak zařídit, aby zase vyrostla... Ten vlk říkal, že to mají v rodině... Ale co když je to trvalý a fakt se takhle zasekne? Nemůžu ji nechat jen tak běhat po světě, by ji mohlo unést nějaký káně nebo by ji někdo omylem mohl zasednout...
Z myšlenek mne vytrhlo jenom mírné "díky" a pohled oček, které se mi propalovaly až do duše.
Jestli takhle má zůstat, postarám se o ni.
Lehl jsem si na zem, aby mi malá Styx viděla přímo do očí a nemusela zaklánět hlavu, jako bych byl nějakej obr. Bylo zvláštní ji tu takhle vidět v téhle "nevinné podobě" a přitom vědět, že nevinnost sama rozhodně není. "Co ta tlapa? V pohodě?" zeptal jsem se a snažil se potlačit ustaraný tón, protože jsem měl nějakou předtuchu, že mě tahle vlčice prostě a jednodušše zmidlí i v tomhle stavu, pokud budu projevovat až moc starosti o její zdraví, blaho a tak dále. "Nooo... nešlo to úplně podle plánu, ale jsi svobodná... malá, ale svobodná," pokusil jsem se odlehčit situaci a mírně se nervozně zasmál.
Styx,
- (5.7.2024 11:42) odpovědět // Buk
Jako kdyby toho dnes nebylo málo, i počasi mělo na nás pifku. Skoro jako kdyby odráželo mé rozpoložení, hustý déšť nás slil od hlavy k patě hned, jen co jsme opustili úkryt Bukového lesa. Když už nic, byly buky skvělou ochranou proti dešti. Jejich genetické inženýrství jim zajistilo skvělé uspořádání větví a listoví k odvodu vody směrem k centrálnímu kmeni, aby se voda neplýtvala a šla rovnou k centru stromu. Díky tomu pod buky nikdy nešlo zmoknout.
Přebrodili jsme řeku a zapluli do houští. Adiram mě statečně a neúnavně nesl v tlamě celou dobu a já se přestala už dávno zmítat a jen poslouchala okolí a vytí z mého bývalého domova. Byla jsem zmatená, ztracená… nedokázala jsem přesně popsat směs pocitů, která se mi kumulovala v hrudi. Rozeznala jsem jenom osten zhrzenosti a bublání hněvu. Byly to jediné emoce, které mě provázely od počátku života.
Schovali jsme se před bouří v úkrytu z větví a Adiram mě pustil a zcela netypicky pro něj mlčel. Dopadla jsem na všechny čtyři a odlehčila zadní nohu, kde mě vlče kouslo. Krev už na mně žádná nebyla, o to se bouře postarala. Oklepala jsem se a zespodu loupla pohledem na Adirama. “Díky,” vyšlo ze mě nakonec. Na něj jsem se nezlobila a hněv jsem si na něm vybiljet nedokázala a ani nechtěla.
Adiram,
- (4.7.2024 16:25) odpovědět //Bukový sráz
Nesl jsem Styx v tlamě a doufal jsem, že se její odevzdanost nepřemění na naštvání a kousání až ji položím. Nejprve jsem se musel prodrat houštím, jenže už jsem se tu vyznal a najít tak cestičku, která vedla k podivnému úkrytu uvnitř houštin nebylo složité. Pamatoval jsem si, jak jsem tenhle úkryteček našel s Bouří a že jsme tu také přečkali nečas. Popravdě takovéhle místečko se hodí více než méně... Protáhl jsem se mezi posledním křoviskem a vlezl do podivného úkrytu, kde jsem konečně položil mini Styx na zem.
Chtěl jsem se jí zeptat na spoustu věcí, ale taky jsem úplně nechtěl. Popravdě mi bylo jasné, že mě teďka její výsost seřve, že jsem jí překazil takovou nádhernou věc, jako je sebrání si zpět vlastního lesa. Takže jsem se prostě nadechnul a připravil se na to, že začně její velectěná miniaturnost vřískat.
