Styx,
- (7.7.2024 16:55) odpovědět 
Svět byl o tolik větší, když jsem byla zase malá. Adiram se moc probouzet nechtěl a místo toho jen ležel a spal. Odfrkla jsem si a protáhla se. Tohle tělo bylo drobné, svaly byly krátké a měkké, ale byla v něm jakási pružnost a odolnost mládí. Skoro jako kdyby se mi nic nemělo stát.
Byla jsem znovu vlčetem, mohla jsem si vrátit ty roky, které mi domov vzal a připravil mě o dětství a normální vyrůstání. Co ale bylo normální vyrůstání? Stála bych o to? Byla bych úplně někým jiným, než jsem teď. Celý můj život by byl rozličný.
Podívala jsem se na Adirama, jak klidně pochrupuje a proplouvá na pomezí spánku a bdění. Mlčela jsem, netušila jsem, jestli ho budit anebo ho nechat spát. Vypadal tak klidně a odpočatě, skoro jako anděl. Já ale nehodlala spát celý den a celou noc, na to jsem nebyla a on to věděl. už tehdy, když jsem ho nutila opustit pláž. Nožky mě pálily, hořely nedočkavostí vyrazit na cestu, najít lék na svou prťavost. Nemohla jsem čarovat, byla jsem malá a slabá, leč gumová. Rozmýšlela jsem se, až jsem se nakonec rozhodla. Vydechla jsem, potlačila touhu rozloučit se a jen tiše broukla: "Vlastně nic." Náslědně jsem se tiše vyplížila z úkrytu a vydala se na cestu.
// Ronherský potok
Adiram,
- (5.7.2024 13:47) odpovědět 
Vlče Styx mňoukla něco v tom smyslu, že by spala, ale moc jsem jí nerozumněl, protože popravdě už asi usínala. Vytuhla fakt rychle. Chvilku jsem jí sledoval, jak se mi tak kroutila u kožichu a pak jsem se trochu stulil do klubka, abych jí mohl zahřát, kdyby náhodou byla větší zima, až budeme spát. A pak jsem sám zavřel očka a pokusil se usnout. V té bouřce to nešlo úplně dobře. Blesky pořád létaly někde ve výškách, ale byly tady dole pořád dobře slyšet a já se bál, aby to neuhodilo někde blízko nebo přímo do křovisek. Nechával jsem oči zavřené a doufal, že spánek se brzo dostaví. Trvalo mi to déle než bych chtěl, ale nakonec jsem přeci jenom usnul.
Nezdálo se mi nic.
Vzbudilo mě až vyslovení mého jména a já se jenom zavrtěl a mlasknul. Oči jsem nechával zavřené. Mluvila na mě Styx a já ve své rozespalosti nenabral všeho vědomí, abych mohl její hlas vyhodnotit jako volání o pomoc. Popravdě jsem zapomněl, že je vlčetem. "Hmm... copak?" zeptal jsem se jenom a dál měl oči zavřené. Natáhl jsem tlapky dopředu a dozadu, abych se protáhnul, ale dál jsem doufal, že budu moctještě chvilku spát.
Styx,
- (5.7.2024 12:54) odpovědět “Prospala bych se,” souhlasila jsem s Adiramem a vlastně velmi rychle usnula. Skoro jako kdyby do mě uhodil blesk.
Utíkala jsem lesem z muchomůrek a myslela si, že mě honí veliká beruška. Slyšela jsem její hlas, který se až příliš podobal hlasu mé sestry. Vykládala mi o tom, jak mě zabije a sní a jak mnou nakrmí i svého bastarda, kterého splodila s magičem. Smála se a cvakala obrovskými kusadly tesaříka, zatímco jsem prchala po vodní hladině nekonečného oceánu.
Adiram stal proti mně a ptal se, proč utíkám, ale já neměla čas odpovědět a ani nemohla. Jako kdybych měla v krku knedlík. Snědla jsem poslední zbytky fialových květin a zmizela ve vysoké trávě, ve které jsem nebyla vidět. Adiram jako obr sledoval svět kolem a nade mnou, protože jemu tráva nesahala ani po kotníky.
Probudila jsem se ještě za deště, ale byla jsem odpočatá. Vstala jsem a potlačila chuť Adirama probudit polibkem. Nebylo to vhodné. Míchaly se ve mně zvláštní pocity. “Adirame,” šeptla jsem, abych ho probrala.
Adiram,
- (5.7.2024 12:47) odpovědět Mírně jsem se ušklíbnul, když pronesla, že by ta malá zubatá příšera v bukovém lese mohla mít jedovaté zuby. Popravdě bych se tomu ani nedivil. Rodina ve které se vlci zmenšují, zabíjí a vyhání mi přišla dostatečně pošahaná i na to, aby měla nějakej gen na jedovatý tesáčky. Ale tak třeba jí ty zuby vypadnou a jako trest za to kousání narostou křivě. Sledoval jsem vlče Styx před sebou a snažil se promyslet si, co dál. Nemohl jsem ji tu nechat a netušil jsem, jestli ji chci brát sebou do Borůvkové smečky. Měl jsem tam nějakou reputaci a pečovatel o vlče se tam moc nehodilo. Popravdě jsem ani nevěděl, jestli se tam chci nebo nechci vracet. Možná byl čas splnit, co jsem řekl Baghý když jsem k nim přišel. Hledám sestru a pak jdu zase o dům dál. Možná nadešel čas jít o dům dál.
Malá Styx se ke mně přikutálela jako váleček a já se usmál. Byla tak malinkatá, ale pořád hezky voněla. Nemyslel jsem ale na nepřístojnosti, spíše jsem měl podivný pocit ji chránit a zamezit tomu, aby se jí cokoli stalo. Bylo to iracionální a popravdě i dost nevítané zjištění. "Rozhodně musíš vyrůst... Pokdu teda neplánuješ zůstat takhle malá a vyrůst normálně, Život by mohl být dobrý nápad. Chceš si odpočinout a pak vyrazit?"
Styx,
- (5.7.2024 12:36) odpovědět Slyšela jsem dopadání kapek na větve nad námi, ale moc jich k nám neproniklo, jestli vůbec nějaké. Adiram si lehnul, aby měl oči na stejné úrovni jako já. Prudce jsem vydechla, ale ne tím, že jeho oči byly jako dva obrovské rybníky bez dna, kde jsem se utápěla a ztrácela pod obrovskou tíhou vody nade mnou, neschopna se nadechnout při svém klesání níže a níže až… Bylo to proto, že jsem vyfukovala frustraci.
“Jo, neupadne,” odbyla jsem jeho otázku bezstarostně. “Jedině, že by bylo jedovaté,” ušklíbla jsem se, abych situaci odlehčila. Bolest byla tupá, ale skoro jsem ji nevnímala. Odmalička jsem měla práh bolesti vysoký, možná až příliš pro své vlastní dobro.
Adiram měl pravdu. Lehla jsem si na zem a protáhla se, nedbaje na zranění a bolest celého těla. “Jo, vlastně je to tak nejlepší,” souhlasila jsem. Chtěla jsem svobodu, teď jsem měla i další cíl do života a vlastně… “Vlastně to vyšlo úplně perfektně,” souhlasila jsem svým dětským hláskem. Kdybych nebyla pidi midi, tak bych tohohle momentu možná využila k něčemu spontánnímu a sladkému, ale takhle jsem se jenom mohla tlemit na Adirama, zatímco jsem udělala pár sudů k němu a opřela se o něj. “Jen potřebuju znovu vyrůst,” mlaskla jsem, nepříliš znepokojeně nad svým momentálním stavem. Už jsem byla na tyhle věci zvyklá a nemohlo mě to vykolejit. Víc mi vadilo, že jsem byla bezbranná. Takhke jsem se ale mohla vydávat za jakékoliv vlče, protože žádný z mých nepřátel neznal mou novou podobu a kdo by si myslel, že budu vlčetem?
“Šla bych za Životem, ten by mohl vědět, co s tím,” prohlásila jsem a zívla si.
Adiram,
- (5.7.2024 12:13) odpovědět Byl jsem v pasti. Nebo jsem se tak alespoň cítil potom, co jsem donesl do bezpečí vlčecí Styx. Jak dlouho tohle bude u Styx trvat? Bude takhle už navždycky? Budu jí muset vychovat a dělat jí tátu?! Rozhodně ne fuj... bože... do jakýho sajrajtu jsem se to dostal... jesus... ne.... Potlačil jsem touhu se z těhlech myšlenek vyzvracet, protože pokud jsem chtěl být pro Styx jako její daddy rozhodně jsem to neměl v plánu takhle doslovně. Musíme prostě nějak zařídit, aby zase vyrostla... Ten vlk říkal, že to mají v rodině... Ale co když je to trvalý a fakt se takhle zasekne? Nemůžu ji nechat jen tak běhat po světě, by ji mohlo unést nějaký káně nebo by ji někdo omylem mohl zasednout...
Z myšlenek mne vytrhlo jenom mírné "díky" a pohled oček, které se mi propalovaly až do duše.
Jestli takhle má zůstat, postarám se o ni.
Lehl jsem si na zem, aby mi malá Styx viděla přímo do očí a nemusela zaklánět hlavu, jako bych byl nějakej obr. Bylo zvláštní ji tu takhle vidět v téhle "nevinné podobě" a přitom vědět, že nevinnost sama rozhodně není. "Co ta tlapa? V pohodě?" zeptal jsem se a snažil se potlačit ustaraný tón, protože jsem měl nějakou předtuchu, že mě tahle vlčice prostě a jednodušše zmidlí i v tomhle stavu, pokud budu projevovat až moc starosti o její zdraví, blaho a tak dále. "Nooo... nešlo to úplně podle plánu, ale jsi svobodná... malá, ale svobodná," pokusil jsem se odlehčit situaci a mírně se nervozně zasmál.
Styx,
- (5.7.2024 11:42) odpovědět // Buk
Jako kdyby toho dnes nebylo málo, i počasi mělo na nás pifku. Skoro jako kdyby odráželo mé rozpoložení, hustý déšť nás slil od hlavy k patě hned, jen co jsme opustili úkryt Bukového lesa. Když už nic, byly buky skvělou ochranou proti dešti. Jejich genetické inženýrství jim zajistilo skvělé uspořádání větví a listoví k odvodu vody směrem k centrálnímu kmeni, aby se voda neplýtvala a šla rovnou k centru stromu. Díky tomu pod buky nikdy nešlo zmoknout.
Přebrodili jsme řeku a zapluli do houští. Adiram mě statečně a neúnavně nesl v tlamě celou dobu a já se přestala už dávno zmítat a jen poslouchala okolí a vytí z mého bývalého domova. Byla jsem zmatená, ztracená… nedokázala jsem přesně popsat směs pocitů, která se mi kumulovala v hrudi. Rozeznala jsem jenom osten zhrzenosti a bublání hněvu. Byly to jediné emoce, které mě provázely od počátku života.
Schovali jsme se před bouří v úkrytu z větví a Adiram mě pustil a zcela netypicky pro něj mlčel. Dopadla jsem na všechny čtyři a odlehčila zadní nohu, kde mě vlče kouslo. Krev už na mně žádná nebyla, o to se bouře postarala. Oklepala jsem se a zespodu loupla pohledem na Adirama. “Díky,” vyšlo ze mě nakonec. Na něj jsem se nezlobila a hněv jsem si na něm vybiljet nedokázala a ani nechtěla.
Adiram,
- (4.7.2024 16:25) odpovědět //Bukový sráz
Nesl jsem Styx v tlamě a doufal jsem, že se její odevzdanost nepřemění na naštvání a kousání až ji položím. Nejprve jsem se musel prodrat houštím, jenže už jsem se tu vyznal a najít tak cestičku, která vedla k podivnému úkrytu uvnitř houštin nebylo složité. Pamatoval jsem si, jak jsem tenhle úkryteček našel s Bouří a že jsme tu také přečkali nečas. Popravdě takovéhle místečko se hodí více než méně... Protáhl jsem se mezi posledním křoviskem a vlezl do podivného úkrytu, kde jsem konečně položil mini Styx na zem.
Chtěl jsem se jí zeptat na spoustu věcí, ale taky jsem úplně nechtěl. Popravdě mi bylo jasné, že mě teďka její výsost seřve, že jsem jí překazil takovou nádhernou věc, jako je sebrání si zpět vlastního lesa. Takže jsem se prostě nadechnul a připravil se na to, že začně její velectěná miniaturnost vřískat.
Zurri,
140 (2.7.2024 13:15) odpovědět 
VLA běh 8/15
// Mahtae jih
"Vidíš? Ani to nebolelo," řekla jsem pobaveně na druhé straně břehu. Vlezli jsme do nějaké husté houštiny, která déšť kryla o trochu líp, než ten les předtím, takže jsem Démona sesadila, abych se mohla oklepat. Ne, že bych za chvíli nebyl mokrá úplně stejně. "Ale mohlo," zaprotestoval. Už jsem pochopila, že má rád poslední slovo. "Třeba seš něco jako můj talisman pro štěstí," navrhla jsem s úsměvem, což Démona asi moc nepotěšilo. To mě pobavilo ještě víc. Démon se tvářil, že ho netěší nic, ale já věděla, že i tenhle mrzutý pták má v sobě nějaké emoce. Pobaveně jsem do něj šťouchla čumákem a on se rozkřičel v té své ptačí hatmatilce. Myslím, že nadával, ale vypadal u toho děsně vtipně.
"Takže kam teď už víš? Nepředpokládám, že to zapíchnem tady," dožadoval se dalšího plánu Démon, zatímco si kryl hlavu zdravím křídlem, aby na něj tolik nepršelo. Seděla jsem na kraji houštiny a koukala na pláň před námi. "Možná bych se měla vrátit do lesa," navrhla jsem nezaujatě. "Myslíš ke smečce?" "Hmm," zabručela jsem souhlasně, jako bych nevěděla, jestli je to dost pravda, abych na to mohla odpovědět slovem. "Je tam úkryt." "No tak na co ještě čekáš! Jdeme!" zavelel poštolka jen, co slyšel o úkrytu, a dožadoval se svezení.
// Roh hojnosti
Naivara,
- (1.7.2024 18:25) odpovědět 
VLA 2, VLA běh 2/15
// Medvědí jezírka
Odkráčela jsem si to od jezera a rozhlížela se po okolí. Snažila jsem se vidět něco známého, ale ani za nic. Mrskla jsem proto ocasem ze strany na stranu. Zelenkavý zrak jsem upírala na všechno, co se kde pohnulo. To poslední co jsem chtěla bylo narazit na někoho, z mého bývalého domova. Stále jsem byla roztěkaná, nemohla jsem nikomu pořádně věřit, jenom sobě. A Nanovi, ale ten tu momentálně teď se mnou nebyl. Sklesle jsem proto zastříhala ušima a vkročila do blížícího se lesa. Tam to bude jistě příjemnější, než tady u jezírek.
Rozhlížela jsem se po lese a zvědavě jsem nakukovala po čem se jen dalo. Přišlo mi to jako spíš jeden velký keř, než vlastně hezký les. Trochu skepticky jsem se zašklebila a při tom mávla ocasem ze strany na stranu. Tohle se mi nelíbí. Uraženě jsem sebou trhla, když sem se chytla do další pavučiny bodlin. Mířila jsem na jih, ani nevím proč, prostě jsem odsud chtěla být co nejdříve pryč.
// Roh hojnosti
Adiram,
- (5.6.2024 18:23) odpovědět "A pak jsem tu já a ty, že ano," podotknul jsem, když se tak vehementně pustila do vyjenovávání nedostatků místní společnosti. Bylo fajn narazit na někoho, kdo se taky neštítil žásného tématu. Já se totiž ničeho neštítil a popravdě jsem se ani nebál to říct, pokud nehrozilo, že dostanu přes čenich.
Jenže Styx pak pronesla, že ne tady ve křoví. Nechápal jsem a tak jsem na ni jenom nechápavě vejral, protože jsem nechápal. Kdybych chápal, tak bych možná nevypadal tak pitomně jak jsem se i cítil. "Ne," měla pravdu. Nedokázal bych ji přeprat, ale ani bych si ji nedokázal vzít násilím. Tohle bych prostě nezvládnul, nebyl bych to pak já. Ne, každý i já, měl svoje zásady a hranice, za který nejde. Vlízt do postele zadaný vlčici? Ano. Svést matku a pak dceru? Bezproblému. Ale dopustit se násilností? Nikdy. "Když to není se svolením, není to pak ono," dodal jsem, abych se nějak obhájil, i když to asi nebylo potřeba. Čekalo nás brození přes řeku a tak jsem přestal přemýšlet, co mohlo být a šel jsem.
//buk
Styx,
- (5.6.2024 18:06) odpovědět "Jsou tady samí přizdisráči a netykavky, ješitké ohavky a hloupá trdla," vyjemovala jsem všechny, co mi lezli krkem a nesdíleli můj humor. Uměla jsem si dělat srandu ze všeho, protože pro mě nebylo nic svaté. Žádné téma nebylo tabu - krom partnerství a lásky, fuj! "Neocení to," dokončila jsem a odfrkla si, zatímco on vzdychal.
"Nemyslela jsem tohle křoví," poznamenala jsem, když bručel, že si to udělá po svém. Zaujatě jsem zastavila a natočila k němu hlavu. "A to bys svedl?" nadhodila jsem zvědavě a docela zaujatě. "Dokázal bys mě přeprat a vzít si mě?" zeptala jsem se a chtěla udělat pár kroků k němu, ale místo toho jsem raději prorazila díru do křoví a koukala na bukový les za řekou. bylo načase namočit si tlapky. Bývaly časy, kdy jsem dokázala řeku na křídlech přeplachtit. naštěstí jižní část řeky byla klidná.
"Beru to v potaz," broukla jsem jenom a začala řeku přecházet. Moc jsem se nesnažila jít po kamenech, pokud to šlo, šla jsem řekou, dokud nebyla voda moc vysoko.
// Buk
Adiram,
- (5.6.2024 18:00) odpovědět Bylo fajn mít někoho, kdo sdílel podivnou lásku k dělání si vtipu ze všeho, i z toho vážného. Musel jsem se o to se Styx podělit. "Popravdě, musím říct, že najít někoho kdo si umí dělat srandu ze všeho je fajn... Většina vlků mě tu nějak nechápe," povzdechl jsem si, ale spíše než nad mým pocitem, to byl povzdech nad nimi a o co přicházejí. Však já byl poměrně svérázný vlk, kterého chcete mít ve svém okolí.
Oklepala se a najednou obrátila o sto osmdesát stupňů. Podíval jsem se na ni nevěřícně a jenom namířil tlapku v křoví. "Před vteřinou jsi řekla, že ne? Ženská jedna, rozhodni se už nebo to prostě udělám po svým a bude," zabručel jsem naoko podrážděně, ale i rázně. Jako bych to vážně chtěl udělat. Neudělal bych to... nikdy... takový jsem prostě nebyl.
Mluvila o tom, že jsem měl poslouchat fámy, které kolem jejího jména kolovaly, ale já si z toho nic nedělal a jen jsem se zasmál. Bylo mi jasné, že to jenom zveličuje, aby si přišla důležitější a nebezpečnější, než ve skutečnosti byla. Nebál jsem se jí ani toho, co se o ní povídalo. "Jen si posluž, když mi to zajistí fajn bejvák," pronesl jsem ledabile a vůbec si neuvědomoval to nebezpečí.
Styx,
- (5.6.2024 17:49) odpovědět "Vrrr," zavrčela jsem na něj, ale svůdně a laškovně. Dokonce jsem i nahodila postelový výraz a zvedla vyzývavě obočí, ale rozhodně z toho nic nebylo, protože jsme pokračovala dál v prodírání se křovím. "Je. Je to moc pěkná představa," zopakovala jsem po něm a nadechla se chladného vzduchu od řeky. Už jsme byli blízko.
Adiram za mnou zoufale zavyl, že to muselo jít slyšet až do Buku. Zachechtala jsem se jako čarodějnice, kterou jsme i byla. Zamávala jsem mu ocasem před nosem a pokračovala ven z křoví. Už mě nebavilo se prodírat, takže jsem proskočila s parůžky napřed posledními větvemi a oklepala ze sebe všechny zbytky roští, když jsme stáli na úbočí řeky. "Už jsme skoro tam," uklidňovala jsem ho. "Co bys řekl na rychlovku, než z lesa odejdeme?" navrhla jsem.
Takže o mně slyšel, ale nevěřil tomu. Chyba. "No, popravdě," zopakovala jsem po něm a podívala se mu do očí, "bys tomu věřit měl." Nevěděla jsem, jestli jsem připravená mu říct, co všechno jsem udělala a čeho byla schopná, zvlášť teď, když jsme si byli blízcí a vlastně byl tím jediným, kdo mi zůstal. Nechtěla jsem ho od sebe odehnat.
"Oh, mileráda. Více zábavy pro mě!"
Adiram,
- (5.6.2024 17:37) odpovědět Styx se mi vysmála, že mi nebude její stará povolnost k ničemu. "To si jenom myslíš, popravdě znám několik staroušů, který byli plodný ještě v pokročilém věku... Jedním z nich byl nejspíš i můj fotr a popravdě nedivil bych se, kdybych to zdědil po něm," zavtipkoval jsem. Otce jsem neznal. Nikdo z nás ho doma neznal, stejně jako nikdo neznal matku. Ale já si popravdě představoval svého otce jako silného hrdinu, kterým jsem chtěl sám někdy být. Jako vlka, který by si nenechal dělat to, co udělali doma mě. Jen jsem se na ni zazubil a doufal, že ji třeba tohle rozpálí. Její představa o tom, že někoho vyháníme z našeho rozmazaného zorného pole mne rozesmála. "No není to pěkná představa?"
Pak řekla, že ovšem nic nebude a ještě se o mě otřela, jako by něco mohlo být. A co teď? Měl jsem se na ni vrhnout nebo jako co? Co chtěla?! Byl jsem poměrně zmatený tím, jestli ji mám jako ukázat "mužnou sílu" nebo být prostě dál gentleman a nechtít po ní nic, co sama nenabídne. "ALE NO TÁÁÁÁK?!" řekl jsem nakonec poměrně zoufalým tonem a dal důraz na každé slůvko. Tohle nemohla myslet vážně, takhle mě baitnout a pak nic.
"Popravdě jsem slyšel, že jsi žrala vlčata, zabíjela vlky a tak... ale popravdě, takových storek si může vymyslet kdo chce kolik chce. Dokud to nevidím, nevěřím...." řekl jsem lehkovážně, protože jsem netušil s kým mám vlastně tu čest. "Vyhánění a zabíjení bys musela udělat sama. Zní to jako práce a na tu já jsem moc línej."
