Použij 3x za měsíc jednu ze svých magií k přežití (1/3)

V tom měl Nickolas naprostou pravdu. A vypadalo to, že bude hůř. Nebe postupně tmavlo, ačkoliv teprve začínal nový den, a z oblohy se snášely velké vločky. Postupně jich bylo víc a víc, ale v houštině jsme byli jakž takž chráněni. Přesto se mi tu nelíbilo. Bylo to tu všelijak prorostlé a sotva dost místa pro nás dva. Pokud jsem si měla vybrat mezi nepohodlným cestováním a odchodem od brášky, vždy bych si vybrala vlastní nepohodlí. "Tak půjdeme," rozhodla jsem.
Překvapeně jsem zamrkala a rázně zavrtěla hlavou, i když jsem se tomu musela smát. "Nemusíš se za mě přimlouvat." Vlastně jsem byla ráda, že se Životem nemám žádný hlubší vztah. Nechtěla jsem tam nahoře v kopcích uvíznout navěky. Ale to ani tady. Postupně jsem se zimou začala klepat a zuby mi o sebe cvakaly o sto šest. "K-krásně jsi se o něj staral, Nicku. Děkuji," vydechla jsem a náramek si od něj převzala. Navlékla jsem si ho na zadní tlapku, tak, jak jsem byla zvyklá. Ale ten pocit byl... nezvyklý. Už jsem si dávno odvykla. Naneštěstí jsem měla jiné věci k řešení, třeba snahu neumrznout.
Z kožichu mi vyletěla elektrická jiskra, která nešikovně dopadla vedle shluku větviček. Zavrtěla jsem podrážděně hlavou a s trochu větším soustředěním vytvořila druhou jiskru, která větvičky zažehla. Bylo načase. Zuby mi o sebe cvakaly a neváhala jsem ani vteřinu - přiblížila jsem se k ohni tak blízko jak to jen šlo. "Pojď, ohřej se taky," pobídla jsem Nickolase. Koneckonců jsme byli sourozenci se stejnou srstí a musel také mrznout. Hlava mi mezitím jela na plné obrátky. Nemohli jsme přežít jako dva potulní mezi keři.
Nezbývalo než jít a doufat. Čapla jsem jednu hořící větvičku do zubů - za tu stranu, která nehořela, samozřejmě - a rozhodla se vést směr tam, kde jsem tušila, že bude les. Tam jsme měli větší šanci než kdekoliv jinde. "Jdeme. Drž se u mě, ano?" Zahuhlala jsem a věnovala Nickovi rázný pohled, aby bylo jasno, že nežertuji. Ještě bych ho někde v té vánici ztratila, a co pak?

//Buk Bukvice přes Mahtajé

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Překvapeně zamrkal a se zarděním se sklopil oči. Řekl že uloví on? Bylo vskutku šokující, s jakou lehkostí mu prakticky nabízel, že se o něj postará. Bylo to zvláštní, na jednu stranu hodně uklidňující a nabízelo bezpečí, ale na stranu druhou znepokojivé a rvalo mu to útroby. Cítil svou neschopnost s každým krokem, každým slovem, které z jeho nového přítele plyne, ale zároveň se stával na tomhle rozporuplném pocitu závislým. Nemohl totiž popřít, že ho Morgothova nátura fascinovala. Vše na něm bylo nové, překvapivé a mocné. Dokonce i jeho chůze byla jiná, než chůze všech co zná. Tvrdá, jistá, ale zároveň lehká a elegantní. Nechápal, kde se tu tenhle vlk vzal, ale nestěžoval si. Ba naopak.
"Ano i ne, v lese je mnoho nor i puklin ve starých stromech. Nejsou vysloveně teplé, ale jsou útulné a tvoří perfektní závětří." nabídl jednu z možností, které jeho les nabízí. "A pro hustotu korun stromů se sníh tolik nevrství."dodal mimoděk, ale netušil, zda je to dostačující. Pro něj byla zima jeho přirozeností a upřímně... tady ve zdejších krajích žádná zima není. Jen příjemný chlad a občasné rozmary počasí. Žádná nekonečná krutá zima. Bylo to pro něj neskutečně příjemné. O mnoho příjemnější než ta strašná vedra, která ho mnohokrát málem stála život.
"Morghana a Mordecai... heh, zní skutečně jako tví sourozenci." zasmál se měkce. "Jak vypadají? Poznal bych je snadno?" naklonil hlavu na stranu. "Předpokládám, že jsou taktéž cítit krví?"

//Ranský les přes Mathae

Loterie 7 (2/5)

A...ha. Aha. Překvapeně jsem zamrkala a nakonec jen pokývala hlavou. Oba jsme měli důvody, proč nejsme ve své smečce, a ani jeden z nás to neměl jednoduché na vysvětlení. A tak jsem vzala to, co mi nabídl, a vřele se na něj usmála. "Chápu. Ale tady se schovávat nemůžeš, vždyť... je to tu samá větev," zamračila jsem se a názorně do jedné větve strčila, načež se vší silou vrátila zpět a trefila mě do čenichu. Au. "Najdeme spolu něco lepšího, co říkáš?" Navrhla jsem. Lesů na Galliree bylo dostatek, a všechny byly lepší, než tohle.
Nickolas se začal vychloubat tím svým modrým kožíškem. S úsměvem jsem ho sledovala a nechala ho, ať se naparuje, jak chce. Vždyť mu to vážně slušelo. Zavrtěla jsem ocasem a přikývla. "Jasně, že vím, kdo je Život," uchechtla jsem se, "a jsi krásný, Nickolasi. S takovou svedeš každého," zazubila jsem se. Trochu mě ty řeči o Životu vyplašily, neb i pro mě bylo těžké od Života odejít, a někdo jako Nickolas? Byla jsem rád, že ho tu mám. "A můj náramek ti k tomu úplně ladí," prohodila jsem. Svou ozdůbku už jsem dlouho neviděla.

Loterie 1 (1/5)

Nevěřila jsem svým očím. Sice mě nikdy nezklamaly, ale bylo těžké věřit tomu, co jsem viděla. Nickolas tu byl stočený do klubíčka a byl modrý. Vlastně... to bylo roztomilé. Jen mě to překvapilo natolik, že jsem chvíli nemohla vydat ani hlásku. Pobaveně jsem se zasmála, když se mi vrhl kolem krku, a samozřejmě mu to gesto oplatila. Už to bylo dlouho od té chvíle, co jsme se viděli naposled, a chyběl mi.
Zavrtěla jsem ocasem a rázně přikývla. "Jsem tady. A už nikam neodejdu," slíbila jsem mu ihned, "byla blbost od tebe odcházet. A... proč nejsi v Sarumenu?" Zamračila jsem se. Copak nedávalo větší rozum být schovaný v teple smyčkového úkrytu, než tady pobíhat? Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou - ne, tady jsem vážně nebydlela. "Prostě jsem... zrovna šla kolem," odtušila jsem, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda, že. "Přeci víš, že bych tě nikdy nevyhodila, Nicku," vyhrkla jsem. Nemyslel si to o mně, že ne?

//Teleport

Překvapeně jsem zavrávorala a málem padla do sněhu. "Tak to už je ale vrchol!" Vybuchla jsem. Kdyby nebylo kouzla zlatého prasátka, nejspíš bych tu do toho sněhu vážně padla a začala se vztekat jako malé vlče. Zrovna jsme měly s Dipsi takovou hezkou chvilku, a zrovna mě musela Gallirea přemístit bůh ví kam. Shodou náhod to bylo velmi blízko místa, kde jsme se s Dipsi potkaly. Napadlo mě, jestli to je znamení, že se mám vydat zpátky do Borůvkového lesa a nelítat pořád všude kolem. Nějaký důvod to určitě musí mít, napadlo mě. Na Galliree se věci neděly jen tak.
A taky, že ne. Klepala jsem se zimou z vánice, kterou předtím vlčice díky své magii pozastavila. Já takové schopnosti ale neměla, a tak jsem byla ráda, že se mi podařilo přemístit se alespoň na částečně kryté místo. Ale kde jsem to... Větve přede mnou se daly do pohybu a pomalu se odplazily do různých stran, aby odkryly, co se za nimi skrývá. Zalapala jsem po dechu. Jednak proto, že co to sakra bylo a druhak proto, že... "Nickolasi!" Vyjekla jsem nadšeně a úplně zapomněla na nějakou zimu. Byl v pořádku? Proč tu ležel? Proč byl modrý? "Jsi to... ty?" Najednou jsem se cítila trapně, že jsem vyrušila nějakého spícího chudáka.

//bukový sráz

Bruno se mnou šel. Hopkal vedle mě, ale v jeden moment se mi ho zželelo, takže jsem mu nabídl svá záda. Chudák vypadal dost zoufale. Nebo, spíše než zoufale vypadal, že je rád, že ho jeden nese a nemusí hopkat po terénu, který jeho tlapinkám nevyhovoval. Byl jsem tedy vlk, Alfa, která měla na zádech veverčáka. Ale nebál jsem se toho. Nebál jsem se, že by se mi někdo posmíval, protože takového bych dokázal rozcupovat na kousíčky. Usmál jsem se sám pro sebe. Otec by na mne byl více než hrdý, kdyby zjistil, že jsem si pro sebe zabral les. Teď je nutnost něco ulovit a pak prozkoumat, co v tom lese ještě všechno je a jestli tam nenechal něco původní majitel.

//Středozemní pláň

// VLA; Běh na dlouhou trať 8/15

<< Medvědí jezírka

Šťastně jsem se ošila a zazubila jako malej ďáblík, přesně tohle jsem chtěla slyšet. Dělalo mi to dobře. “Já jsem ráda, žes žárlil!“ s nakrčeným ňufákem jsem na něj udělala xichtík, ale když jsem si v hlavě zpětně přehrála, co jsem řekla, opravila jsem se: “Teda jako tehdy mi to nedocházelo, ale teď zpětně se mi to líbí.“ Asi bylo jasný, že tehdy jsem byla nevinná duše, která něco takového nevnímala, ale radši jsem to uvedla na pravou míru i tak. Každopádně ten dotaz o tom, jestli jsem na oba koukala podobně, byl fakt roztomilý. Zavrtěla jsem hlavou. “Ne, myslím, že ne,“ udělala jsem odmlku, aby to vypadalo, že přemýšlím, ale ve skutečnosti jsem ho jen chtěla trochu napínat. A to slůvko „myslím“, jsem tak řekla schválně. Trochu jsem si s ním hrála, bavilo mě to. “Dělám si legraci,“ zasmála jsem se nakonec a pohodila na něj zvesela hlavou. “Byl to jen kamarád, navíc jsem z něj občas měla pocit, že je takovej divnej chvilkama. Býval jako malej protivnej, furt bručel, nic ho nebavilo a nezajímalo,“ shrnula jsem nakonec, jak jsem Alkairana brala, a na Nagiho se přívětivě usmála. “Ty jsi byl jiný. Lepší. Už tehdy, co mě Rowena postavila do toho ohnivého kruhu, jsi při mě stál a podporoval mě. Pamatuju si to.“
Pokrčila jsem ramínky, “no to snad ne. Chyběl by mi,“ jasně, sice jsem ho neviděla ve stejném světle jako Nageshe, ale vyrůstali jsme spolu. Stýskalo by se mi po něm. Vykreslovala jsem si, jak v Javorovém lesíku budeme bydlet všichni tři pohromadě. Jako za starých časů. Byla jsem sentimentální a nostalgická duše, chtěla jsem vše tak, jak jsem to měla odjakživa. Neměla jsem moc ráda změny.

>> Sekvojový les