Matali se probudila až ráno. “Dobré ráno,“ a porozhlédla se po místě, kde usnula. Určitě chtěla znovu vidět to jezero, ale bohužel, uvidí ho až v noci, tedy... jestli se sem vrátí. Pomyslela jsem si a protáhla své ztuhlé svaly.
Obě vlčice přišli na tunel, který vedl ven z tohohle místa. “Půjdeme?“ Já jsem neznatelně pokývala hlavou a Tal si toho očividně nevšimla. Matali šla do tunelu jako první a já hned za ní. Několikrát jsme zahli do slepé uličky a několikrát jsem se vedení ujala já.
Nakonec vyšla Tal jako první ven a já hned za ní. Byla jsem docela ráda, když jsem vyšla ven a znovu uviděla slunce. Světlo bylo tak nepříjemné, že jsem musela několikrát zamrkat, aby jsem si zvykla. Konečně jsem viděla a uslyšela jsem Tal jak říká mým směrem: “Tak, já asi půjdu za čumákem. Jestli nechceš, nemusíš jít se mnou. Je to na tobě,“ Mě tahle otázka trochu zaskočila, musela jsem si sednou a chvíli přemýšlet na odpovědi.
Nakonec jsem se nadechla a řekla: "Asi už půjdu vlastní cestou, ale byla jsem ráda, že jsem potkala vlka jako ty. Doufám, že se ještě někdy uvidíme, odedneška tě beru jako mojí první společnici tady..." chvíli jsem zmlkla, ale hned po tom pokračovala: A budu tě brát jako mojí kamarádku, přeji hezký zbytek cesty." S těmito slovy jsem se usmála a sledovala Tal jak jde dál za svým nosem. Zvedla jsem se až tehdy, když Matali tvořila už jen malou šmouhu v dáli. Kam půjdu, ale já ? Zeptala jsem se sebe v hlavě a zvedla se. Vydala jsem se tak nějak na jih.
//Les ztracených duší

Tal hned vzápětí odpověděla: "“Jo, to zní jako fajn nápad,“ chvíli se odmlčela a pak dodala: “já půjdu tou cestou nalevo, ty můžeš tou uprostřed.“ Pak hned vyrazili do jednoho tunelu. Já jsem koukala až zmizí úplně a pak vyšla do prostředního tunelu.
Docela jí chyběla společnost Matali, ale nemohla nic dělat, přece jen to byl její nápad se rozdělit. Chvíli jsem šla, když v tom mi do čenichu asi v půli tunelu praštil pach. Byl docela vyčpělí, ale dost silný na to aby jsem po něm mohla jít dál.
Narazila jsem na další rozcestí, ale pach mi říkal, aby jsem šla doprava. Tak jsem se tamtudy vydala.
Takhle se to opakovalo asi pětkrát nebo šestkrát. Někdy jsem šla doprava někdy dleva. Asi dvakrát jsem narazila na slepou uličku.
Srst, už byla poměrně suchá a mě se vracela moje nálada. Už mě ani nezajímalo, kolik větviček, listí a bůh ví čeho v srsti mám. Někdy jsem i zrychlila, když pach zesílil a někdy zpomalila, protože pach nešel skoro vůbec cítit. Konečně jsem dorazila na poslední trojcestí. Vydala jsem se znovu doprostřed, ale tentokrát to skončilo slepou uličkou, která byla zatočená, takže jsem se tam chvíli točila a pak našla úplný konec tunelu. Jen tak tak jsem se otočila a vydala se zpátky. Teď jsem vyrazila doleva a pro moje štěstí jsem našla docela široký tunel, který měl nahoře otvor a vždycky, když mraky aspoň na chvíli zmizely tak otvorem přišel měsíční svit. Páni, to už je noc? Vážně jsme tady byli dlouho. pomyslela jsem si a všimla si uprostřed jezírka, které v měsičním světle zářilo. Světlo s měsíce, mi dokonce odhalilo spící Matali, která byla jen kousek dál ode mě. Pomalu jsem vyrazila k ní.
Sedla jsem si a pozorovala, zářící jezírko, vždycky když mraky dovolili měsíci jsem poslat, aspoň trochu světla. Na to, že jsem nespala asi dva dny, jsem necítila únavu.

Chvíli jsme šli mlčky za sebou. Každá jsme se rozhlíželi v naději, že najdeme cestu ven. Doufám, že tu nebudu muset být déle než by se mi líbilo. Pomyslela jsem si a trochu se lekla, když Tal zavolala "Našla jsem cestu!" Moje nálada se trochu zvedla a už jsem upalovala k Tal, která byla už docela kus přede mnou. Našli jsme tunel, který byl docela nízký, ale obě jsme se tam jen s malým přikrčením vešly.
Zase jsme šli potichu za sebou, když Tal zastavila.
Koukla jsem se před vlčici a viděla rozcestí. Chvíli jsme obě přemýšleli. Když si Matali něco zamumlala pod čumákem. Nevěděla jsem co, ale myslím, že to byla jen nějaká nadávka nebo zklamání. Moc dlouho jsme neváhali a vydali se náhodnou cestou. Bohužel jsme narazili po chvíli na slepou uličku. "Tak tady budeme déle, než by se mi líbilo" povzdechla jsem si. Otočili jsme se a teď bylo na mě, aby jsem našla cestu ven. Došli jsme zase k onomu rozcestí a já jsem se vydala druhou cestou než Tal.
Šli jsme docela dlouho, než jsme narazili na další tři tunely. Projela jsem všechny tunely pohledem a řekla: "Nebude snazší se rozdělit?" a chtěla se podívat na Tal, ale malý prostor mi to nedovolil. Prosím, ať najdu cestu ven rychle. poprosila jsem v hlavě.

//Řeka Mahtaë (jih)

“V pohodě?“ zeptala se mě Tal. Jo, jasně...je my nejlíp na světě, jsem mokrá, takže co myslíš?! Řekla jsem si sama pro sebe, ale nakonec jsem jen naštvaně řekla: "Jsem v pohodě..." Ještě jsem k tomu zakoulela očima. Před námi bylo velké houští. Doufám, že se mi do srsti zamotá nejmíň bordelu. pomyslela jsem si a šla hned za Matali, která už byla polovinou těla v houští. Nejdříve cesta nebyla nějak hustá, ale postupem času se to začalo měnit. Do srsti se mi začali víc a víc zamotávat klacíky a různý bordel.
Ten bordel budu ze srsti dostávat ještě dlouho. Povzdechla jsme si a chtěla si sednout, ale v těch hustých keřích nebylo místo.
[b“Vidíš tady někde cestu nebo něco?“][/b] Zeptala se Tal. Podívala jsem se na její záda, a začala jsem prohlížet okolí. Neviděla jsem ni zajímavého, zkusila zavětřit, abych podle pachové stopy mohla najít nějakou cestu. Všechny pachy, ale byli vyčpělé. "Bohužel, nic jsem neviděla, zkusila jsem najít cestu podle pachu, ale taky nic." řekla jsem a čekala na odpověď Matali. Doufala jsem, že cestu z tohohle houští najdeme rychle a snadno.

Les ztracených duší <<<

Letěl jsem nad gallirejskou krajinou a užíval si toho krásného výhledu. Počasí se docela stabilizovalo, což mi krásně hrálo do karet. S plným žaludkem onen let najednou nebyla zas taková sranda, takže jsem pro tentokrát zavrhl možnost vzdušných kotrmelců a akrobací. Prostě a jednoduše jsem se jen klouzal po vzdušných proudech a snažil se co možná nejvíce plachtit, abych ušetřil sílu i energii. Ono se to možná na první pohled nezdálo, ale létání nebylo zrovna dvakrát nejlehčí, kor ne pro vlka.
Nostalgicky jsem zavzpomínal na časy, kdy se má osoba teprve seznamovala s blanitými útvary, jenž jí záhadně vyrašily na hřbetě. Snažil jsem se je synchronizovaně ovládat, ale moc mi to nešlo. Kdybych jen tušil, kolik pádů mi to zapříčiní... Kolik modřin a pohmožděnin přibude na mém účtu.
Ale nebudu vám lhát, stálo to za to. Vzdušné cestování nesmírně šetřilo čas. A ten výhled byl mnohdy též nepopsatelný. Bezděčně jsem si vzpomněl na Cernuna a jeho krásné péřové letky. Kdepak je tomu asi konec? Již dlouho jsem ho nepotkal, což ale nemuselo vůbec nic znamenat. Gallirea byla velká země, třeba jsem se jen úspěšně míjeli a obcházeli. Nebo ji taky opustil. Jako Nar...
Povzdechl jsem si a zamžoural. Všiml jsem si malého stáda srn, jak se najednou zvedlo a dalo na úprk. Copak se jim asi honí hlavou? Vsadil bych se, že létajícího vlka ještě jaktěživ neviděly. Asi jim jen velí instinkty: Utíkejte, utíkejte ze všech sil!
Úspěšně jsem překonal Velké houští, které by mi pěšky zabralo mnohem více času. Na obzoru byla řeka Mahtaë. Uhasím žízeň a opět vylétnu.

>>> Mahtaë (jih)

<< Kamenná pláž

Pomalu jsem rozlepila oči, ohrnula čumákem a pokusila se nasát pach kolem sebe. Kde to jsem? Co tu dělám? Je někdo poblíž? Těžko, nikoho tady necítím. Nemohla jsem se rozvzpomenout, jak jsem se sem dostala. Neměla jsem ale čas to řešit. Hlava mě bolela a žaludek se naštvaně ozýval. Byla jsem taky dost unavená, natož že jsem se právě probrala. Musela jsem se tu pěkně dlouho válet. Jakmile jsem vylezla z toho podivného houští, ve kterém jsem byla, pokusila jsem se trochu zorientovat. Hned přede mnou se nacházela nějaká kamenná plošina. Asi pláž, soudě podle toho, že to bylo podél řeky. Nebyla jsem tu už? Matně jsem si vzpomněla na to, jak mi podjely nohy. Jasně, jen když tu byl ten hloupý sníh. Teď tu po něm nebylo ani památky. Jaro udeřilo ve vší síle, jen tu byla všude pěkně promočená půda. Probudila jsem se navíc při západu slunce, což bylo docela ironické. Teď budu muset hledat cestu po tmě. Povzdechla jsem si nad svým načasováním a rozhodla se vydat se tam, kde mi smysly radily, že to znám. Můj vnitřní kompas mě přece nepodrazí.

Středozemní pláň (přes náhorní plošinu) >>

->Ústí

I když jsem šla stále dál a dál, stejně jsem necítila žádný pach. Jako kdyby to tu vymřelo. Nebo to tu nebylo ještě objeveno. Nahánělo mi to husí kůži, ale moje zvědavost byla silnější a já se rozhodla to místo prozkoumat. Tedy kdybych nedošla do slepé uličky. Jestli to slepá ulička je. Přede mnou se zjevilo veliké houští, které sahalo několik metrů vzhůru. Zastavila jsem se. Šel z toho strach, ale já se nechtěla jen tak vzdát. Měla jsem chuť objevovat a prozkoumávat. Na mé tváři se objevil odhodlaný výraz. Jsem tulačka, moji rodiče byli tuláci a já jsem na to hrdá. Prozkoumala jsem už tolika míst. Nenechám se přeci odradit něčím, co na první pohled vypadá děsivě a strašidelně... Já se přeci nebojím.
Pomalými a sebejistými kroky jsem se rozešla blíž. Po chvilce jsem vstoupila mezi prvních pár pahýlů křovin a houštin. Tady na okraji byli ještě vcelku daleko od sebe. Využila jsem toho a neohroženě jsem prostupovala stále hlouběji. Houštiny se kolem mě stále smršťovaly, už jsem se každou chvilku otírala o nějaký trn nebo větvičku. Měla jsem pocit, že dál už se nedostanu. Budu se muset vrátit. Nikam to nevede. Je to jen místo prorostlé těmito keři a houštím. Nic víc. Už jsem to pomalu vzdávala a docházela jsem k názoru, že na tomto místě asi nic zajímavého nenaleznu.
Když najednou jsem spatřila jakýsi vchod. Do nory? Ale žádné zvíře tu necítím.
Kam to asi vede? Přikrčila jsem se a strčila jsem dovnitř hlavu. Vypadalo to jako nějaký tunel. Vlezla jsem dovnitř celá a zkoušela jsem dojít až na konec. Jenomže po několika metrech jsem narazila na křižovatku. Zkusila jsem jít vpravo. Jenže jak jsem po dalších několika metrech zjistila, mohla jsem se akorát otočit. Tahle cesta nikam nevedla. Vrátila jsem se tedy zpět na křižovatku a zkusila jsem druhou možnost. Ta mě ale dostala tak akorát na další. Pomalu jsem začala ztrácet trpělivost.
Otáčela jsem se ještě asi dvakrát nebo třikrát. Myslela jsem, že už to vážně zabalím, když tu najednou jsem došla na konec. Myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlků, když jsem viděla tu neskutečnou nádheru. Objevila jsem se v jakési kulovité místnosti, která byla tvořená křovinami a houštím. Uprostřed bylo jezírko, nad kterém byl malý otvor. Tím na jezírko dopadal svit měsíce a všude to hrálo krásnými barvami. Bylo to magické. Omámeně jsem vydechla.
Všimla jsem si, že tu hraje tichounká příjemná hudba. Doufám, že s tím nemá nic společného zase ten divný sob! Počkat! Já už myslím zase normálně! Jsem si toho všimla až nyní. Ale je to skvělé, už mi z toho málem hráblo. Lehla jsem si a rozhodla jsem se chvilku si tu odpočinout. Už jsem byla na cestě opravdu dlouho. Hudba mě uklidňovala a já si všimla, že se mi klíží očka. Rozhodla jsem se tomu nebránit a po pár chvílích jsem se propadla do země snů.