zaffylu,
- (28.7.2018 17:46) odpovědět 
//Řeka Mahtaë (jih)
“V pohodě?“ zeptala se mě Tal. Jo, jasně...je my nejlíp na světě, jsem mokrá, takže co myslíš?! Řekla jsem si sama pro sebe, ale nakonec jsem jen naštvaně řekla: "Jsem v pohodě..." Ještě jsem k tomu zakoulela očima. Před námi bylo velké houští. Doufám, že se mi do srsti zamotá nejmíň bordelu. pomyslela jsem si a šla hned za Matali, která už byla polovinou těla v houští. Nejdříve cesta nebyla nějak hustá, ale postupem času se to začalo měnit. Do srsti se mi začali víc a víc zamotávat klacíky a různý bordel.
Ten bordel budu ze srsti dostávat ještě dlouho. Povzdechla jsme si a chtěla si sednout, ale v těch hustých keřích nebylo místo.
[b“Vidíš tady někde cestu nebo něco?“][/b] Zeptala se Tal. Podívala jsem se na její záda, a začala jsem prohlížet okolí. Neviděla jsem ni zajímavého, zkusila zavětřit, abych podle pachové stopy mohla najít nějakou cestu. Všechny pachy, ale byli vyčpělé. "Bohužel, nic jsem neviděla, zkusila jsem najít cestu podle pachu, ale taky nic." řekla jsem a čekala na odpověď Matali. Doufala jsem, že cestu z tohohle houští najdeme rychle a snadno.
Matali,
- (28.7.2018 13:35) odpovědět //Řeka Mahtaë (jih)
Slunce silně hřálo hned od chvíle, kdy se dostalo na oblohu. Vlčice zrovna přešly řeku, obě dvě se nakonec teda namočily, proto přišlo sluníčko a teplo vhod. Matali cítila, jak její kožich rychle schne, což jí naprosto vyhovovalo, aspoň jí nebyla zima. Vážně si vybraly dobrý moment, kdy si zaplavat. “V pohodě?“ zeptala se své společnice, když i ona vylezla z vody, do které spadla z kamene. Nevypadala zrovna nadšeně. Já bych taky nebyla.
Před nimi se objevilo Velké houští. Matali tohle území neznala, bohužel se jim povedlo dostat do místa, ze kterého bylo nejchytřejší houštiny projít, než je obcházet. Podívala se na Zaffylu a poté se vydala mezi keříky. První to docela šlo, ještě nebylo tak těžké se mezi křovinami pohybovat. Zemina pod jejíma nohama se pomalu začala měnit z kamenů do jemného písku smíseným s hlínou. A pak křoviny začaly houstnout. Tal to nebylo úplně příjemné. Začala hledat cestu, kterou tu chodili jiní vlci, jež žili na tomto území. Pokud nějaká byla. Možná to vlci jen obcházeli. Necítila tu moc pachů. “Vidíš tady někde cestu nebo něco?“ zeptala se Zaff a stále se rozhlížela. Snažila se stále držet krok a dostat se do středu, ale za chvíli už to vypadalo, že se jen tak někam nehnou.
Falion,
640 (17.7.2018 19:09) odpovědět 
Les ztracených duší <<<
Letěl jsem nad gallirejskou krajinou a užíval si toho krásného výhledu. Počasí se docela stabilizovalo, což mi krásně hrálo do karet. S plným žaludkem onen let najednou nebyla zas taková sranda, takže jsem pro tentokrát zavrhl možnost vzdušných kotrmelců a akrobací. Prostě a jednoduše jsem se jen klouzal po vzdušných proudech a snažil se co možná nejvíce plachtit, abych ušetřil sílu i energii. Ono se to možná na první pohled nezdálo, ale létání nebylo zrovna dvakrát nejlehčí, kor ne pro vlka.
Nostalgicky jsem zavzpomínal na časy, kdy se má osoba teprve seznamovala s blanitými útvary, jenž jí záhadně vyrašily na hřbetě. Snažil jsem se je synchronizovaně ovládat, ale moc mi to nešlo. Kdybych jen tušil, kolik pádů mi to zapříčiní... Kolik modřin a pohmožděnin přibude na mém účtu.
Ale nebudu vám lhát, stálo to za to. Vzdušné cestování nesmírně šetřilo čas. A ten výhled byl mnohdy též nepopsatelný. Bezděčně jsem si vzpomněl na Cernuna a jeho krásné péřové letky. Kdepak je tomu asi konec? Již dlouho jsem ho nepotkal, což ale nemuselo vůbec nic znamenat. Gallirea byla velká země, třeba jsem se jen úspěšně míjeli a obcházeli. Nebo ji taky opustil. Jako Nar...
Povzdechl jsem si a zamžoural. Všiml jsem si malého stáda srn, jak se najednou zvedlo a dalo na úprk. Copak se jim asi honí hlavou? Vsadil bych se, že létajícího vlka ještě jaktěživ neviděly. Asi jim jen velí instinkty: Utíkejte, utíkejte ze všech sil!
Úspěšně jsem překonal Velké houští, které by mi pěšky zabralo mnohem více času. Na obzoru byla řeka Mahtaë. Uhasím žízeň a opět vylétnu.
>>> Mahtaë (jih)
Asta,
4 (17.7.2018 12:42) odpovědět << Les ztracených duší
Měla jsem strašnou žízeň. Kdesi v dáli bylo slyšet vodu. Vydala jsem se tím směrem. Zanedlouho jsem přišla k velkému houští. Voda byla slyšet silněji a žízeň byla větší a větší. Nechtělo se mi houští obcházet a tak jsem se rozhodla jít přes něj.
Ze začátku houští nebylo moc husté, ale brzy začalo houstnout. Prodírala jsem se houštím. Čím dál jsem šla, tím bylo houští hustší. ,,Jsem já to ale pitomec. Mohla jsem to houští klidně obejít." mumlala jsem si naštvaně.
Asi po půl hodině jsem před sebou konečně spatřila vodu. No sláva. Pomyslela jsem si a dychtivě jsem hltala doušky vody. Když jsem se dostatečně napila, prodrala jsem se houštím zpátky.
,,Možná bych si měla najít smečku. Ta samota už mi vážně leze na mozek." Přemýšlela jsem nahlas.
Chvíli jsem odpočívala a přemýšlela, jestli vůbec nějakou smečku najdu. Pak jsem se zvedla a zase pokračovala ve své cestě.
>> Kamenná pláž
Maple,
- (1.4.2018 19:50) odpovědět
<< Kamenná pláž
Pomalu jsem rozlepila oči, ohrnula čumákem a pokusila se nasát pach kolem sebe. Kde to jsem? Co tu dělám? Je někdo poblíž? Těžko, nikoho tady necítím. Nemohla jsem se rozvzpomenout, jak jsem se sem dostala. Neměla jsem ale čas to řešit. Hlava mě bolela a žaludek se naštvaně ozýval. Byla jsem taky dost unavená, natož že jsem se právě probrala. Musela jsem se tu pěkně dlouho válet. Jakmile jsem vylezla z toho podivného houští, ve kterém jsem byla, pokusila jsem se trochu zorientovat. Hned přede mnou se nacházela nějaká kamenná plošina. Asi pláž, soudě podle toho, že to bylo podél řeky. Nebyla jsem tu už? Matně jsem si vzpomněla na to, jak mi podjely nohy. Jasně, jen když tu byl ten hloupý sníh. Teď tu po něm nebylo ani památky. Jaro udeřilo ve vší síle, jen tu byla všude pěkně promočená půda. Probudila jsem se navíc při západu slunce, což bylo docela ironické. Teď budu muset hledat cestu po tmě. Povzdechla jsem si nad svým načasováním a rozhodla se vydat se tam, kde mi smysly radily, že to znám. Můj vnitřní kompas mě přece nepodrazí.
Středozemní pláň (přes náhorní plošinu) >>
jackie,
20. (31.12.2017 16:45) odpovědět ,,Marco, já ho chytím dřív než ty! Vsaď se!" zasmála jsem se a ještě více jsem přidala do kroku. Běžela jsem s větrem o závod a se soustředěným výrazem na tváři jsem se pomalu ale jistě přibližovala k našemu kličkujícímu cíli. Malý zajíček běžel jako o život. No,
ne jako. Já i Marco jsme ho pronásledovali a předháněli jsme se v tom, kdo ho chytí. ,,Nechytíš. Vždyť sama moc dobře víš, že jsem rychlejší než ty. Jen ti dávám náskok," odpověděl mi a také se zasmál. Běželi jsme všichni tři. Zajíc, já a Marco. Už jsem začínala být zadýchaná, ale nedala jsem na sobě nic znát. Já ho musím chytit! Jenže Marco měl pravdu, byl rychlejší než já. Když zrychlil a začal mě předbíhat, jen jsem párkrát zoufale zamrkala a vzdala jsem to. Zadýchaná jsem zastavila a uraženě jsem si sedla na zadek. Neměla jsem ráda, že musím pokaždé prohrát. Pokaždé!
Do mysli se mi pomalu začala prokousávat tichounká melodie, která kolem mě hrála. Začala jsem procitat do reálného světa. Když se mé oči rozlepily, chvilku jsem nechápala kde to jsem a co se to děje. Po pár vteřinách jsem si ale na vše rozpomněla. Vstala jsem a protáhla jsem se, přičemž jsem si zhluboka zívla. Ten sen mi připomenul, že jsem dlouho už nelovila a mám hlad. Měla bych se vydat na lov. Ale tady asi těžko. Budu muset vyjít z tohoto území ven. Rozhodla jsem se a naposledy jsem se porozhlédla po té nádheře, která mi tu na chvilku poskytla útočiště. Děkuji. Pronesla jsem k ní v mysli a vydala jsem se směrem k východu.
Tentokrát se mi povedlo narazit na slepou uličku pouze jednou. Jinak jsem se trefila a cestu ven jsem našla poměrně rychle. Když jsem vylezla ven z tunelu úplně a objevila jsem se zase v houštinách, měla jsem zase co dělat, aby mi tam nezůstal kožich. Chvilku jsem se prodírala směrem k hranicím území, kde konečně začaly houštiny pomalu řídnout. Jenže jsem nedošla na místo, na kterém jsem do nich vlezla. Já jsem vylezla na úplně druhém konci. Když jsem stanula na samé hranici a naskytl se mi pohled na území plné kamenů a balvanů, které byly zasněžené a možná i namrzlé, dostala jsem strach.
To vypadá poněkud nebezpečně. To je tak akorát na to, aby tu jeden přišel k úrazu.
Ajejej. Budu to ale muset projít. Leda, že bych se vrátila. Ale to není o moc příjemnější řešení. Zkusím to vzít zkrátka tudy a uvidíme. Budu co nejopatrnější to půjde. Nasucho jsem polkla a rozešla jsem pomalým a nejistým krokem v před.
-> Kamenná pláž
jackie,
19. (31.12.2017 14:34) odpovědět ->Ústí
I když jsem šla stále dál a dál, stejně jsem necítila žádný pach. Jako kdyby to tu vymřelo. Nebo to tu nebylo ještě objeveno. Nahánělo mi to husí kůži, ale moje zvědavost byla silnější a já se rozhodla to místo prozkoumat. Tedy kdybych nedošla do slepé uličky. Jestli to slepá ulička je. Přede mnou se zjevilo veliké houští, které sahalo několik metrů vzhůru. Zastavila jsem se. Šel z toho strach, ale já se nechtěla jen tak vzdát. Měla jsem chuť objevovat a prozkoumávat. Na mé tváři se objevil odhodlaný výraz. Jsem tulačka, moji rodiče byli tuláci a já jsem na to hrdá. Prozkoumala jsem už tolika míst. Nenechám se přeci odradit něčím, co na první pohled vypadá děsivě a strašidelně... Já se přeci nebojím.
Pomalými a sebejistými kroky jsem se rozešla blíž. Po chvilce jsem vstoupila mezi prvních pár pahýlů křovin a houštin. Tady na okraji byli ještě vcelku daleko od sebe. Využila jsem toho a neohroženě jsem prostupovala stále hlouběji. Houštiny se kolem mě stále smršťovaly, už jsem se každou chvilku otírala o nějaký trn nebo větvičku. Měla jsem pocit, že dál už se nedostanu. Budu se muset vrátit. Nikam to nevede. Je to jen místo prorostlé těmito keři a houštím. Nic víc. Už jsem to pomalu vzdávala a docházela jsem k názoru, že na tomto místě asi nic zajímavého nenaleznu.
Když najednou jsem spatřila jakýsi vchod. Do nory? Ale žádné zvíře tu necítím.
Kam to asi vede? Přikrčila jsem se a strčila jsem dovnitř hlavu. Vypadalo to jako nějaký tunel. Vlezla jsem dovnitř celá a zkoušela jsem dojít až na konec. Jenomže po několika metrech jsem narazila na křižovatku. Zkusila jsem jít vpravo. Jenže jak jsem po dalších několika metrech zjistila, mohla jsem se akorát otočit. Tahle cesta nikam nevedla. Vrátila jsem se tedy zpět na křižovatku a zkusila jsem druhou možnost. Ta mě ale dostala tak akorát na další. Pomalu jsem začala ztrácet trpělivost.
Otáčela jsem se ještě asi dvakrát nebo třikrát. Myslela jsem, že už to vážně zabalím, když tu najednou jsem došla na konec. Myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlků, když jsem viděla tu neskutečnou nádheru. Objevila jsem se v jakési kulovité místnosti, která byla tvořená křovinami a houštím. Uprostřed bylo jezírko, nad kterém byl malý otvor. Tím na jezírko dopadal svit měsíce a všude to hrálo krásnými barvami. Bylo to magické. Omámeně jsem vydechla.
Všimla jsem si, že tu hraje tichounká příjemná hudba. Doufám, že s tím nemá nic společného zase ten divný sob! Počkat! Já už myslím zase normálně! Jsem si toho všimla až nyní. Ale je to skvělé, už mi z toho málem hráblo. Lehla jsem si a rozhodla jsem se chvilku si tu odpočinout. Už jsem byla na cestě opravdu dlouho. Hudba mě uklidňovala a já si všimla, že se mi klíží očka. Rozhodla jsem se tomu nebránit a po pár chvílích jsem se propadla do země snů.
