//Středozemka

Siberia zcela očividně neměla vůči Caiovi a jeho motivům ani to nejmenší podezření, a on tak nepochyboval o tom, že vyrůstala v bezpečném a láskyplném prostředí. O Borůvkové smečce, kam se tak toužila vrátit, si tedy jednoduše udělal obrázek. Sám by si takovou smečku nevybral, nicméně pokud tamní vlci své vlastní skutečně obklopovali láskou a péčí, přivést mladou vlčici zpět se mu jednou mohlo hodit víc, než si původně myslel. Dovedl si představit, že minimálně rodiče by byli za návrat dcery neskonale vděční. Přece jen by to byla tragédie, kdyby jejich drahá Siberia narazila na toho "nesprávného," uchechtl se v mysli.
Svou otázkou o Asgaarském lese se Mordecai překvapivě trefil přímo do černého. Jak se zdálo, vlčice místo znala, a podle jejích slov a nadšení se dokonce nacházelo nedaleko její smečky. Ale? Nakonec se ta smradlavá bestie přece jen k něčemu hodila, napadlo ho, když si vzpomněl na Tasu, od níž informaci měl. Bohužel, tím veškerá jeho znalost o daném místě končila. To však neznamenalo, že se to Siberia musí dozvědět. Pokud zahraje své karty správně a bude mít štěstí, možná ji skutečně dostane domů a získá si cennou vděčnost pár vlků. Na její otázku tedy odvětil sebevědomým: "Jistě," načež se předem jednoduše pojistil: "Místní, od níž jsem těch pár informací dostal, neměla důvod mi lhát." V nejhorším případě svede vinu na ni. Tedy ne, že by mu zrovna naivní bloudící Siberia měla co vyčítat.
Brzy se oba konečně dostali k hustému houští. Vypadalo, že svůj účel splní. Přinejhorším si před krutým mrazem vytvoří úkryt vlastní. "Vím, že se chceš co nejdřív vrátit domů, ale možná by nebylo špatné noc přečkat tady," navrhl a rovnou se pustil mezi křoviny, které alespoň zčásti chránily proti mrazivému větru. Místní zima je bezpochyby krutější než doma... zabrblal si v duchu, zatímco se prodíral houštím hlouběji. Několikrát se sice musel vrátit a pokračovat jinudy, ale nehledě na zhoršující se možnosti pohybu, fakt, že houští postupně houstlo, znamenal lepší krytí před mrazem. To bylo pro Caie, který z celé duše zimu nenáviděl, dost.
Po nějaké době bloudění spletitými přírodními tunely se však dostal na místo, ve které doufal. Ba dokonce mnohem lepší. Původně hodlal najít alespoň o něco větší prostor, kde by se vlezli oba, místo toho ale narazil na poměrně velký, přímo magicky vypadající plac krytý křovinami. S oddechnutím se konečně posadil na zem. Teprve teď se ohlédl na mladou vlčici. "Když už tu tedy nějaký ten čas pobudeme, mohla bys mi o své smečce říct víc. Nebo o tom, proč jsi se vydala tak daleko, smím-li se ptát," nadhodil s dalším z jeho milých úsměvů.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Jo... Krásy kraje. To určitě. Sotva jsem přešla louku a octla se zase ve skrytu lesa, zamotala jsem se do roští a křoví tak hustého, že to ani pěkné nebylo. Stěží jsem se prodírala kupředu, trní se mi zarývalo do kůže, vůbec to nebylo příjemné. Pfuj, někdy byla příroda vážně na nic. Ale někdy zase super, třeba když jsem našla rybí nanuk... Jó, rybí nanuk, kéž bych ho jedla právě teď! Mlsně jsem se olízla, ale v křoví jsem nic k snědku na můj mlsný jazýček neviděla. Jen pár ptáků posedávalo v křoví a poskakovalo. Jenže lovit ptáky v křoví, to bylo na mě trochu moc pokročilé. A tyhle malé opeřence se skoro jíst ani nevyplatilo, bylo na nich víc peří, než masa. Jen taková jednohubka. Doufala jsem, že až se z křoví vymotám, najdu něco mnohem chutnějšího. Třeba jelení nanuk! To by byl přímo sen.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë jih

//Borovicová školka přes Středozemku

Šla jsem celkem bezstarostně dlooouhatánskou plání. Jistě jsem tu nebyla prvně, ale naposledy to bylo... kdy? V zimě? Asi když se Mordecai ztratil v té sněhové bouři. Brrrrr strašná vzpomínka! Snad je v pořádku, hrozně mi chybí... A Morgoth taky. A Morticia taky, mí Bohové, chybí mi mí sourozenci! Čupla jsem si na zadek do trávy a rozbrečela se. Ještě že mě takhle nikdo nevidí, to by se mi asi nelíbilo. Na druhou stranu... vlastně je mi to asi jedno, emoce k životu patří, a já teď emocemi překypovala. Bylo toho na mě moc a byla jsem šíleně osamělá. Jsem zvyklá na velkou smečkou, neustálou pozornost.
Mám štěstí, že MOJE pozornost je naprosto strašná. A teď mi náramně pomohla necítit se... takhle. "Pááááni! *vzlyk* Tolik listí." Popotáhla jsem a rozešla se k té lákavé barevné kupce. A co jiného žejo, hned jsem do něj hupsla. Blbla jsem a válela se a skotačila a... z plna hrdla zaječela. Ježek! Naštvaný, rozespalý, bodlinatý tvoreček vylezl z té kupky listí, zadupal, zafučel a odešel. A já měla pobodaný zadek.
Bolestně jsem úpěla a vylezla z té hroudy ven. Tohle už riskovat nebudu, raději půjdu zas o kus dál.

//Medvědí jezírka

<- Medvědí jezírka

Wizku podotkla, že je to šílené a je ráda, že to přežil, na což se zazubil. "Jo, to já tedy taky," zasmál se trochu nejistě. Znovu by se do něčeho takového rozhodně nepouštěl. Trochu zpomalil v chůzi, když podotkla, že by z lodi vyskočila. Úplně ho z té představy brala hrůza. Jak se její tělíčko ztratí v divokých vlnách toho nekonečného oceánu. Kdyby mohl, asi by v tu chvíli byl bledý jak stěna. A to si to jenom na okamžik představil. Jenže pak řekla něco, co ho šokovalo. "C-cože?" vybalil ze sebe jako opařený a rovnou se zastavil. Koukal na ni jako tele na nové vrata a párkrát zaskočeně zamrkal. "Dýchat pod vodou?" vydechl užasle a ohlédl se za jezírky, kolem kterých před chvílí prošli. Sakra, měl by to vyzkoušet! Jenže co když to on neumí? "Měl bych to vyzkoušet. Ale co když je to nějaké tvé speciální kouzlo? Bych to pak vyzkoušel poprvé a naposledy," zasmál se, zamával ocasem a zase se rozešel.
V ten moment mu to došlo. "Eheheh, ale jestli to umím... Tak jsem se bál úplně zbytečně! A mohl jsem fakt z lodi vyskočit a doplavat na pevninu, aniž bych se s tím zvláštním týpkem musel podílet na dalších podivnostech!" Byl z toho chudák celý rozhozený. Přišel si teď zpětně jako panická hysterka. Jasně, ještě netušil, jestli to umí taky, ale ta možnost tam byla a velká. Ono to pro někoho, kdo svoji magii ovládl teprve nedávno, bylo těžké zjišťovat. Vůbec ještě teprve zjišťoval, co se svou magií vlastně umí. Ve svých letech to ani nechtěl extra přiznávat.
Ukonejšila ho ohledně sourozenců a Aithér se vděčně usmál. Díval se na ni očima, které byly plné lásky. Dokázala právě to, o čem se před chvílí bavili - uklidnit jej, když upadá do nejistoty. Tak jak si vzájemně slíbili. Jemně se o ni otřel a v rychlosti olízl její líčko. To gesto bylo tak nakažlivé, že se musel držet, aby to nedělal pořád. "Určitě ano. Těším se, až vás představím. A znáš vůbec moje prostřední sourozence? Arminia, Kezi a Sib?" zeptal se zkoumavě. Ani netušil, jak dlouho není v Borůvce, ale musela to už být nějaká doba. On se vrátil těsně před zimou a ta se zase hopem blížila. Vůbec se na ni netěšil, doufal, že nebude tak krutá, jako ta minulá.
Zasmál se společně s Wizku a přikývl. "Beztak! Podivín jeden starej," podotkl ještě se smíchem, snad aby si ulevil.

-> Sekvojový les

// Mahtae, jih

Přes řeku to byl boj a já se znova narodil. Ale povedlo se mi to. Cestoval jsem na vlastní pěst. Kam vlastně jdu? Ptal jsem se v duchu. Uvidíš. Jdeme zjistit, co jsi zač. Jdeš zjistit, kdo vlastně jsi. Projelo mi hlavou. A to mi za to opravdu stálo. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se po celkem zanedbaném lese. Tady se mi moc nelíbilo, byla tu spoustu keřů. Jediné dobré, co na tom bylo bylo počasí. Aspoň neprší. Zamyslel jsem se. Ale teď jsem možná poprvé něco zažíval. Ale ta samota... to byl špatný pocit. Teď mě mohly zachránit jenom hlasy, ale ty neměly v mém životě žádnou hmatatelnou moc.
Nejhorší máme za sebou, pokračuj chlapče! Zamyslel jsem se a tak jsem začal hledat, kudy by se mohlo dát projít. Povedlo se to, našel jsem cestičku do které jsem se hravě vešel. A tohle místo pomalu a jistě končilo.

// Středozemní pláň

//Mahtaë jih

Most z kořenů měl úspěch. Cielo zůstal stát jako přimrazený, rybu v tlamě, jen oči kulil, div mu nevypadly z důlků. Kdybych na něj nepočkala, možná by tam zůstal stát jako pařez navěky věků. Když já už jsem slézala z mostu na druhém břehu, který byl zarostlý hustým křovím a mlázím, on ještě otálel na mostě a koukal z něj dolů do vody. "Hustý, co?" zašklebila jsem se, potěšená sama sebou a svým výtvorem. Jakmile vlček slezl na pevnou zem, kořeny se zase rozpletly, stáhly a po mostě nebyla ani stopa. Zhluboka jsem si vydechla, trochu jsem tomu kouzlení odvykla, ale oklepala jsem se rychle. Tuhle magii jsem už měla v malíku, jeden most mě nepoloží.
"Vezmem to krajem toho houští, tak nechoď těsně za mnou, ať ti nějakou větví nevyšvihnu voko," poučila jsem Ciela a vyrazila. Musela jsem se místy pěkně krčit a párkrát jsem podrážděně zavrčela, když mě trnitá větvička chytla za chlupy nebo rovnou za kůži, ale protože jsme to nebrali tou nejhorší houštinou a ani jeden z nás nebyl zrovna mamut, zvládnout se to dalo.
"Poneseš tu rybu až domů?" zajímala jsem se čistě ze zvědavosti, bylo mi celkem fuk, co s ní Cielo dělá. Třeba ji chtěl ukázat rodičům nebo něco. "Ještě před náma kus cesty je, ale nejhorší máme za sebou," informovala jsem ho, když jsem viděla, že houština začíná řídnout. Setřepala jsem ze zadní nohy ostružinový šlahoun a vyhlížela konečně zase volné prostranství.

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

//Ranský les přes mahtae jih

Opustila jsem vlče někde v té sněhové spoušti. Nebylo to nic, co bych nějak oplakávala. Každému co jeho jest. I tak jsem se ovšem rozhlížela, jestli někde nezahlédnu stopu vlčete, které se mi ztratilo. Yggdrasil nebo jak se ten smrad jmenoval, byl ovšem dávno v trapu a já narozdíl od něj aspoň věděla kam jdu. Prodrala jsem se kolem zamrzlé řeky směrem k velkému houští, které, jak už název napovídal. Nebylo ničím jiným než velkou spoustou křovin. Znala jsem to tu jenom sporadicky, takže jsem musela pečlivě volit cestičku mezi keřy. Nebylo to tak zlé, sníh totiž obalil jejich trny a já se tak mohla se svou malou postavou hezky valit skrz. Nebyla jsem jako buldozer, ale aspoň jsem se mohla vyhnout nízkým větvím lépe, než kdokoli jiný.
Takže jsem prostě šla a moje tlapky se zabořily pokaždé do sněhu. Nad ránem jsem je přestávala cítit a věděla jsem, že bych se měla někde ohřát. Pokud jsem dobře veděla, někde by tu mělo být to teplé jezero. Pokusila jsem se tedy zamířit rovnou k němu.

//ronherský potok

// Hruškový sad přes Roh hojnosti

Neměl jsem čas si všimnout, že se stromy rozestupují a vítr zesiluje. Jediné, čeho jsem si všiml s naprostou jistotou bylo, že sníh je hlubší a hlubší a bylo stále těžší se skrz něj probojovat. A tak jsem do toho vkládal všechnu svou neexistující sílu, fyzickou i mentální. Držel jsem se stopy, kterou za sebou zanechal ten vlk. Pořád obtížně zdolatelná, ale jinak bych asi zapadl někde dřív, než bych vůbec začal.
Byla to fuška. Všechno mě bolelo a byla mi zima, ale úsilí, které jsem vynakládal, mě zatím zahřívalo. Teď už jsem nehrál na neznámého nebezpečného vlka. Chtěl jsem na něj zavolat. Hrozně moc jsem chtěl. Ať počká. Že jdu za ním. Potřebuju jeho pomoc. Potřebuju jeho. Ale kdykoliv jsem otevřel tlamičku, nevyšlo z ní ani hlásky. Nešlo to. Nedokázal jsem křičet. A tak jsem znovu jen zapadnul do závěje. Těžce se mi dýchalo. Na chvíli jsem se zastavil, ale bál jsem se zůstat dlouho. Musel jsem dál. Pokračovat. Ještě kousek. Určitě... určitě brzy někam dojdeme. Určitě si mě brzy ten vlk všimne. Zastaví. Pomůže. Prosím, upínal jsem své naděje k neznámému se slzami na krajíčku.

// Ranský les přes Mahtae