Minehava,
33 (+3) (25.8.2025 10:43) odpovědět 
<< Středozemní pláň
Na nebesích se občas zaleskla poslední slza z nebes a zvlhla Minehavin kožíšek. Nikdy nebyla nejupravenější - třeba proto mňa Holub nechtěl mezi svýma!, zavtipkovala -, a na jejích tuláckých eskapádách se takové nevkusnosti jenom podtrhovaly. Kdo by sa na sebe furt chcel ohlížať, když mu o nic nejde? Nezískáš tím nic, a tak to ani nepotřebuješ. Takhle to snad fungovalo jen ve smečkách, ne? Čím víc se jeden upravil, tím víc respektu si zasluhoval, protože prostě vypadal na úctyhodné postavení - samozřejmě, nějakou roli v tom hrály také jeho vědomosti a všechno ostatní, ale mít reprezentativně vypadající vlky také neslo svou neodmyslitelnou váhu. Asi. Nebyla nejpěknější a nejnačančanější, odpovídaje jejímu postavení, ale alespoň tím ve vlcích doma vzbuzovala tichý soucit - a nebýt jej, její exil by byl na-věký, ne "tož až sa vyléčíš, rádi ťa budeme mít zpátky. Možná." To bylo docela pozitivní, ne?
"Tož," frkla si po svém spirálovitém myšlení, podmračená nad sebou samou, "tož já ani do žádné smečky nepatřím, a už bych tu vymýšlela kdoví co." Mentální gymnastika byla prospěšná duchu, ovšemže - ale nemohla se přehánět!
>> Mahtaë, jih
Tartaros,
- (8.7.2025 16:49) odpovědět 
// Mahtae, jih
Přes řeku to byl boj a já se znova narodil. Ale povedlo se mi to. Cestoval jsem na vlastní pěst. Kam vlastně jdu? Ptal jsem se v duchu. Uvidíš. Jdeme zjistit, co jsi zač. Jdeš zjistit, kdo vlastně jsi. Projelo mi hlavou. A to mi za to opravdu stálo. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se po celkem zanedbaném lese. Tady se mi moc nelíbilo, byla tu spoustu keřů. Jediné dobré, co na tom bylo bylo počasí. Aspoň neprší. Zamyslel jsem se. Ale teď jsem možná poprvé něco zažíval. Ale ta samota... to byl špatný pocit. Teď mě mohly zachránit jenom hlasy, ale ty neměly v mém životě žádnou hmatatelnou moc.
Nejhorší máme za sebou, pokračuj chlapče! Zamyslel jsem se a tak jsem začal hledat, kudy by se mohlo dát projít. Povedlo se to, našel jsem cestičku do které jsem se hravě vešel. A tohle místo pomalu a jistě končilo.
// Středozemní pláň
Cielo,
65 (29.6.2025 15:37) odpovědět 
// Mahtae jih
Sotva jsem tlapkami dopadl na pevnou zem, kořeny za mnou se začaly zase hýbat. Leknutím jsem sebou cuknul a otočil se, abych viděl, co se děje, protože první, co mě napadlo bylo, že jdou po mně. Nešly. Začaly se stahovat zpátky do země. Nemohl jsem z toho spustit oči a býval bych tam zůstal, kdyby na mě Cynthia nepromluvila.
Vnímal jsem ji tak napolovic, z části ještě vstřebávajíc tu magickou show, které jsem právě byl svědkem, ale přesto jsem přikývnul, jako bych věděl, co říkala. Já se tolik jako ona krčil nemusel. Byl jsem drobounký a snáze se mi proplétalo místy, které muselo obří tělo černé vlčice prostě prorazit. Párkrát jsem přeci jen měl na mále s tím, abych od ní větví nedostal přes čumák, ale vždy jsem se jen tak tak vyhnul a občas se s tím napíchnul na větev za sebou.
"Hh?" vyhuhňal jsem, když se zmínila o rybě. Naprosto jsem zapomněl, že v tlamě nějakou nesu a teď jsem uprostřed zarostlého houští úplně nevěděl, co s ní. Než jsem to vykoumal, Cynthia se dala zase do pohybu a tak jsem se rozhodl, že ji prostě ponesu dál, protože co když po cestě dostaneme hlad a nikde už žádná řeka nebude? Ano, skutečně jsem žil v přesvědčení, že tahle ubohá napodobenina ryby by nás dva zachránila před vyhladověním. A tak jsem udělal hop a skok, ostnaté větvičky mi naposledy prohrábly hřbet, než jsem se vylíhnul na louce za vlčicí. Tráva už byla tak vysoká, že jsem přes ní skoro nic neviděl, krom pár stromů vyčuhujících nedaleko. Byl tohle náš les?
// Hruškový sad přes Roh hojnosti
Cynthia,
1089 (23.6.2025 14:55) odpovědět
//Mahtaë jih
Most z kořenů měl úspěch. Cielo zůstal stát jako přimrazený, rybu v tlamě, jen oči kulil, div mu nevypadly z důlků. Kdybych na něj nepočkala, možná by tam zůstal stát jako pařez navěky věků. Když já už jsem slézala z mostu na druhém břehu, který byl zarostlý hustým křovím a mlázím, on ještě otálel na mostě a koukal z něj dolů do vody. "Hustý, co?" zašklebila jsem se, potěšená sama sebou a svým výtvorem. Jakmile vlček slezl na pevnou zem, kořeny se zase rozpletly, stáhly a po mostě nebyla ani stopa. Zhluboka jsem si vydechla, trochu jsem tomu kouzlení odvykla, ale oklepala jsem se rychle. Tuhle magii jsem už měla v malíku, jeden most mě nepoloží.
"Vezmem to krajem toho houští, tak nechoď těsně za mnou, ať ti nějakou větví nevyšvihnu voko," poučila jsem Ciela a vyrazila. Musela jsem se místy pěkně krčit a párkrát jsem podrážděně zavrčela, když mě trnitá větvička chytla za chlupy nebo rovnou za kůži, ale protože jsme to nebrali tou nejhorší houštinou a ani jeden z nás nebyl zrovna mamut, zvládnout se to dalo.
"Poneseš tu rybu až domů?" zajímala jsem se čistě ze zvědavosti, bylo mi celkem fuk, co s ní Cielo dělá. Třeba ji chtěl ukázat rodičům nebo něco. "Ještě před náma kus cesty je, ale nejhorší máme za sebou," informovala jsem ho, když jsem viděla, že houština začíná řídnout. Setřepala jsem ze zadní nohy ostružinový šlahoun a vyhlížela konečně zase volné prostranství.
//Hrušňový sad přes Roh hojnosti
Lia,
44 (29.3.2025 9:02) odpovědět 
>>> Mahtae jih
Odlepila své kroky od proudu řeky a jala se vyrazit na východ. Těch pár kroků dál se jí už absolvovat nechtělo, tak to vzala přes tenhle lesík. Dost toho litovala, protože tu porost byl hustý až to sralo. Blbouni se jí pořád někde zachytávali o větve a ona se pořád vracela, bezmocně je vymotávala a řvala by u toho jako tur, nemít plnou hubu ptačích pařátů.
Nakonec to nevydržela a prostě ten les podpálila. Ne celý, ale upálila větvičky kolem sebe, aby si udělala normální cestu, krom té, kterou vychodili ostatní. Absolutně na tohle neměla nervy! Trochu toho popela stejně lesu akorát pomůže s dodávkou živin a může si houstnout krásně dál! Ona sem totiž rozhodně už nikdy nevkročí, na to vemte jed. Leda by to tu tím ohněm chtěla vyřešit definitivně, aby jim nezavazel ve výhledu na řeku... Což by Alf pravděpodobně neschvaloval, takže se to asi spíš nestane.
>>> Roh hojnosti
Rowena,
- (23.2.2025 12:45) odpovědět 
//Ranský les přes mahtae jih
Opustila jsem vlče někde v té sněhové spoušti. Nebylo to nic, co bych nějak oplakávala. Každému co jeho jest. I tak jsem se ovšem rozhlížela, jestli někde nezahlédnu stopu vlčete, které se mi ztratilo. Yggdrasil nebo jak se ten smrad jmenoval, byl ovšem dávno v trapu a já narozdíl od něj aspoň věděla kam jdu. Prodrala jsem se kolem zamrzlé řeky směrem k velkému houští, které, jak už název napovídal. Nebylo ničím jiným než velkou spoustou křovin. Znala jsem to tu jenom sporadicky, takže jsem musela pečlivě volit cestičku mezi keřy. Nebylo to tak zlé, sníh totiž obalil jejich trny a já se tak mohla se svou malou postavou hezky valit skrz. Nebyla jsem jako buldozer, ale aspoň jsem se mohla vyhnout nízkým větvím lépe, než kdokoli jiný.
Takže jsem prostě šla a moje tlapky se zabořily pokaždé do sněhu. Nad ránem jsem je přestávala cítit a věděla jsem, že bych se měla někde ohřát. Pokud jsem dobře veděla, někde by tu mělo být to teplé jezero. Pokusila jsem se tedy zamířit rovnou k němu.
//ronherský potok
Nickolas,
231 (15.2.2025 10:02) odpovědět 
Wizku sice tvrdila, že se vlček u Života přemlouvat za ní nemusí, ale ten měl vlastní hlavu. Samozřejmě, že pro svou sestřičku udělá cokoliv, včetně tohohle! A Život byl hodný, takže ho vyslyší. A pak budou přátelé všichni! Byla to krásná představa, co se modrému vlčkovi formovala v hlavě. A protože se soustředil víc na ni, než na to, co se momentálně děje kolem, škubnul sebou, když se u nich najednou objevil oheň, až u toho do své drahocenné sestřičky strčil. Nechtěl přeci, aby mu jeho krásný fešný kožíšek ohořel! Wizku ale z toho ohně nebyla překvapená, a tak si dal říct i on a z uctivé vzdálenosti se hřál. Postupně bylo znát, jak mu teplo z plamenů rozpouští zbytky obezřetnosti a jen si užívá, že už nemrzne.
"To je dobrý, že ano? Že může tohle křoví jen tak vzplát a zahřát nás," brouknul spokojeně jen proto, aby mu za pár dlouhých vteřin došlo, co to znamená. "Tohle křoví... může vzplát! Wizku, Wizku, musíme pryč! Můžeme uhořet!" začal panikařit a vytvářet tak mnohem nebezpečnější situaci, než ve které byli původně, když se zmateně točil a nekontrolovatelně máchal oháňkou nad ohněm. Wizku čapla část ohně do tlamy a rozhodla se vyvést je ven a Nickolas, jako poslušný bratříček nic nenamítal. Zejména pro to, že jako druhou možnost viděl, že tu prostě uhoří. "Držím se!" zahlásil a zakousl se - jemně - Wizku do ocasu, protože si její instrukce pochopitelně přebral až moc doslovně. Na to se nechal vlčicí vyvést z houští do širého, sněhem zužovaného světa...
// Buk přes Mahtae
Cielo,
32 (15.2.2025 9:28) odpovědět // Hruškový sad přes Roh hojnosti
Neměl jsem čas si všimnout, že se stromy rozestupují a vítr zesiluje. Jediné, čeho jsem si všiml s naprostou jistotou bylo, že sníh je hlubší a hlubší a bylo stále těžší se skrz něj probojovat. A tak jsem do toho vkládal všechnu svou neexistující sílu, fyzickou i mentální. Držel jsem se stopy, kterou za sebou zanechal ten vlk. Pořád obtížně zdolatelná, ale jinak bych asi zapadl někde dřív, než bych vůbec začal.
Byla to fuška. Všechno mě bolelo a byla mi zima, ale úsilí, které jsem vynakládal, mě zatím zahřívalo. Teď už jsem nehrál na neznámého nebezpečného vlka. Chtěl jsem na něj zavolat. Hrozně moc jsem chtěl. Ať počká. Že jdu za ním. Potřebuju jeho pomoc. Potřebuju jeho. Ale kdykoliv jsem otevřel tlamičku, nevyšlo z ní ani hlásky. Nešlo to. Nedokázal jsem křičet. A tak jsem znovu jen zapadnul do závěje. Těžce se mi dýchalo. Na chvíli jsem se zastavil, ale bál jsem se zůstat dlouho. Musel jsem dál. Pokračovat. Ještě kousek. Určitě... určitě brzy někam dojdeme. Určitě si mě brzy ten vlk všimne. Zastaví. Pomůže. Prosím, upínal jsem své naděje k neznámému se slzami na krajíčku.
// Ranský les přes Mahtae
Stín,
665 (13.2.2025 17:24) odpovědět 
//Hrušňový sad přes Roh hojnosti
Čím blíže byl k okraji lesa, kde rostly stromy řidčeji od sebe, tím nepříjemnější počasí bylo. Sníh a mráz, vítr a závěje všude kolem. Brodil se jimi s námahou a přišlo mu, že se možná ani nepohybuje kupředu. Možná, že tohle bude jeho smrt. Naprosto a dočista. Kolikrát už měl v zimě namále? Snad každý rok se octl alespoň trochu na hraně... "To pískle nás sleduje," krákl mu Spár do ucha. "Cože?" Stín opět natočil hlavu, aby viděl za sebe a skutečně. Světlý malý vlk je následoval, i když bylo vidět, že mu to dává nemalou námahu. Proč, u všech pekel? Proč by šel zrovna za ním? "Však ono ho to brzo přejde," zavrčel si pod vousy a natáhl krok, jak jen dokázal. Chtěl to mládě setřást, tohle nemínil řešit. Škoda jen, že za ním ve sněhu zůstávala vyšlapaná cesta, podle které by ho dovedl sledovat snad i slepec. Nebo zatracený malý zakrslík, který si koleduje o to, aby umrzl.
//Ranský les přes Mahtaë
Wizku,
1081 (2.2.2025 18:05) odpovědět 
Použij 3x za měsíc jednu ze svých magií k přežití (1/3)
V tom měl Nickolas naprostou pravdu. A vypadalo to, že bude hůř. Nebe postupně tmavlo, ačkoliv teprve začínal nový den, a z oblohy se snášely velké vločky. Postupně jich bylo víc a víc, ale v houštině jsme byli jakž takž chráněni. Přesto se mi tu nelíbilo. Bylo to tu všelijak prorostlé a sotva dost místa pro nás dva. Pokud jsem si měla vybrat mezi nepohodlným cestováním a odchodem od brášky, vždy bych si vybrala vlastní nepohodlí. "Tak půjdeme," rozhodla jsem.
Překvapeně jsem zamrkala a rázně zavrtěla hlavou, i když jsem se tomu musela smát. "Nemusíš se za mě přimlouvat." Vlastně jsem byla ráda, že se Životem nemám žádný hlubší vztah. Nechtěla jsem tam nahoře v kopcích uvíznout navěky. Ale to ani tady. Postupně jsem se zimou začala klepat a zuby mi o sebe cvakaly o sto šest. "K-krásně jsi se o něj staral, Nicku. Děkuji," vydechla jsem a náramek si od něj převzala. Navlékla jsem si ho na zadní tlapku, tak, jak jsem byla zvyklá. Ale ten pocit byl... nezvyklý. Už jsem si dávno odvykla. Naneštěstí jsem měla jiné věci k řešení, třeba snahu neumrznout.
Z kožichu mi vyletěla elektrická jiskra, která nešikovně dopadla vedle shluku větviček. Zavrtěla jsem podrážděně hlavou a s trochu větším soustředěním vytvořila druhou jiskru, která větvičky zažehla. Bylo načase. Zuby mi o sebe cvakaly a neváhala jsem ani vteřinu - přiblížila jsem se k ohni tak blízko jak to jen šlo. "Pojď, ohřej se taky," pobídla jsem Nickolase. Koneckonců jsme byli sourozenci se stejnou srstí a musel také mrznout. Hlava mi mezitím jela na plné obrátky. Nemohli jsme přežít jako dva potulní mezi keři.
Nezbývalo než jít a doufat. Čapla jsem jednu hořící větvičku do zubů - za tu stranu, která nehořela, samozřejmě - a rozhodla se vést směr tam, kde jsem tušila, že bude les. Tam jsme měli větší šanci než kdekoliv jinde. "Jdeme. Drž se u mě, ano?" Zahuhlala jsem a věnovala Nickovi rázný pohled, aby bylo jasno, že nežertuji. Ještě bych ho někde v té vánici ztratila, a co pak?
//Buk Bukvice přes Mahtajé
Morgoth,
178 (16.1.2025 22:59) odpovědět 
//Ronherský potok přes Roh hojnosti
Loterie 5/5
"No, to nezní tak hrozně," poznamenal Goth zamyšleně, když mu Siku popisoval místo, kde žil, nebo alespoň předpokládal, že tam žil. Připadalo mu přinejmenším zvláštní, a pokud tam alespoň trochu bude moci přežít, možná tam nakonec nějakou chvíli vydrží. Neznělo to tak hrozně."Samozřejmě, že to nebude tak příjemné jako jižní oblasti, ale jsem ochotný to tolerovat," dodal nakonec a pokýval si sám pro sebe hlavou, přestože šel se Sikuem naprosto dobrovolně, stejně přemýšlel nad tím, že tady je prostě hrozná zima a nechápal, jak to vůbec někdo mohl snést. Přesto byl jeho společník naprosto klidný a dokonce vypadal, že si to snad užívá. Nechápal to.
Zasmál se. "To asi zní," přisvědčil. "Ještě máme sestru Morticiu, ale ta tady není, nebo o ní tedy alespoň nevím, ale kdo ví? Třeba se tu i ona nakonec objeví," poznamenal zamyšleně. "No, myslím, že bys je poznal. Jsou trochu tmavší než já a Morghana je rozhodně nezaměnitelně dokonalá. Má červené oči a je velmi výrazně zbarvená, můj bratr má zase oči fialové," říkal mu. "A ano, jsou cítit krví," přisvědčil.
//Ranský les přes Mathae
Siku,
580 (16.1.2025 22:20) odpovědět 
//Ronherský potok přes Roh hojnosti
Překvapeně zamrkal a se zarděním se sklopil oči. Řekl že uloví on? Bylo vskutku šokující, s jakou lehkostí mu prakticky nabízel, že se o něj postará. Bylo to zvláštní, na jednu stranu hodně uklidňující a nabízelo bezpečí, ale na stranu druhou znepokojivé a rvalo mu to útroby. Cítil svou neschopnost s každým krokem, každým slovem, které z jeho nového přítele plyne, ale zároveň se stával na tomhle rozporuplném pocitu závislým. Nemohl totiž popřít, že ho Morgothova nátura fascinovala. Vše na něm bylo nové, překvapivé a mocné. Dokonce i jeho chůze byla jiná, než chůze všech co zná. Tvrdá, jistá, ale zároveň lehká a elegantní. Nechápal, kde se tu tenhle vlk vzal, ale nestěžoval si. Ba naopak.
"Ano i ne, v lese je mnoho nor i puklin ve starých stromech. Nejsou vysloveně teplé, ale jsou útulné a tvoří perfektní závětří." nabídl jednu z možností, které jeho les nabízí. "A pro hustotu korun stromů se sníh tolik nevrství."dodal mimoděk, ale netušil, zda je to dostačující. Pro něj byla zima jeho přirozeností a upřímně... tady ve zdejších krajích žádná zima není. Jen příjemný chlad a občasné rozmary počasí. Žádná nekonečná krutá zima. Bylo to pro něj neskutečně příjemné. O mnoho příjemnější než ta strašná vedra, která ho mnohokrát málem stála život.
"Morghana a Mordecai... heh, zní skutečně jako tví sourozenci." zasmál se měkce. "Jak vypadají? Poznal bych je snadno?" naklonil hlavu na stranu. "Předpokládám, že jsou taktéž cítit krví?"
//Ranský les přes Mathae
Nickolas,
230|s přívěskem Wizku (11.1.2025 11:15) odpovědět lot 2/5
"Je to tu trochu zarostlé, no," přiznal vlček a na rozdíl od své sestry větve nepokoušel, ale elegantně se mezi nimi proplétal jako by jeho tělo nemělo kosti. "Ale alespoň tu nefouká, víš. Venku byla strrrašná zima," zaklapal tesáky, aby tomu dal ten správný důraz. Wizku však už měla nápad, co dál. Ha! Nickolas věděl, že se na svou sestřičku může spolehnout! Celý se nad tím nápadem rozzářil. "Říkám, že určitě! Tedy, pokud myslíš lepší les. Lepší houští asi nepotřebuju, cuchá mi to kožíšek," postěžoval si. A když byla řeč o kožíšku, neopomněl ho jak se patří předvést a ani málo místa kolem nich mu v jeho manévrech nezabránilo.
Wizku naštěstí o Životovi věděla, takže si byl jistý, že ví, jak velká věc to je. A taky se podle toho tvářil. Jeho sestřička jej dokázala jak se patří ocenit a za to se jí vděčně otřel o krk, jako by ní chtěl také kousek té své úžasnosti zanechat. I když ona byla skvělá už jen tím, že byla jeho sestra, přeci. S tím se nedalo nic dělat, to už bylo v krvi! "Že ano! Nikdo si nedovolí říct ne kamarádovi od Života!" zubil se. "Mohl by být i tvůj kamarád, přemluvím se. Bude tě mít rád," navrhl neviňoučce a stočil očka k ozdůbce na své noze. "Viď! Ale to je tím, že je tvůj!" prohlásil a obratně ho z nožky sundal. "Staral jsem se o něj moc dobře, fakt! Podívej," a vnutil ho Wizku před čumák, aby mohla péči o její ozdůbku posoudit řádně z blízka.
Wizku,
1075 (2.1.2025 18:46) odpovědět Loterie 7 (2/5)
A...ha. Aha. Překvapeně jsem zamrkala a nakonec jen pokývala hlavou. Oba jsme měli důvody, proč nejsme ve své smečce, a ani jeden z nás to neměl jednoduché na vysvětlení. A tak jsem vzala to, co mi nabídl, a vřele se na něj usmála. "Chápu. Ale tady se schovávat nemůžeš, vždyť... je to tu samá větev," zamračila jsem se a názorně do jedné větve strčila, načež se vší silou vrátila zpět a trefila mě do čenichu. Au. "Najdeme spolu něco lepšího, co říkáš?" Navrhla jsem. Lesů na Galliree bylo dostatek, a všechny byly lepší, než tohle.
Nickolas se začal vychloubat tím svým modrým kožíškem. S úsměvem jsem ho sledovala a nechala ho, ať se naparuje, jak chce. Vždyť mu to vážně slušelo. Zavrtěla jsem ocasem a přikývla. "Jasně, že vím, kdo je Život," uchechtla jsem se, "a jsi krásný, Nickolasi. S takovou svedeš každého," zazubila jsem se. Trochu mě ty řeči o Životu vyplašily, neb i pro mě bylo těžké od Života odejít, a někdo jako Nickolas? Byla jsem rád, že ho tu mám. "A můj náramek ti k tomu úplně ladí," prohodila jsem. Svou ozdůbku už jsem dlouho neviděla.
Nickolas,
229|s přívěskem Wizku (2.1.2025 14:01) odpovědět lot 1/5
Nickolas se zatvářil jako to nejnevinnější stvoření pod sluncem, což dost možná také byl. "Nejsem v Sarumenu, no... to není tak lehké, víš. To není o tom, že já nejsem tam, ale že Sarumen není tady!" snažil se vysvětlit své sestřičce velmi logicky a při tom se tvářil, že to maximálně dává smysl. Protože přeci nemohl na rovinu přiznat, že ho od začátku zimy prakticky nemůže najít. Může se celá smečka i s lesem jen tak vypařit? Začínala to být varianta, nad kterou by měl také zauvažovat.
"Já vím, kdybys mě chtěla vyhodit, přeci mě nehledáš!" zavrtěl rychle ocáskem, protože nečekal, že svým prosebným kukučem Wizku takhle... vyplaší? To nechtěl, ne ne ne! A pak mu to došlo. "Wizku, koukej, vidělas tohle? Podívej!" vyžbleptnul překotně a snažil se jakože parádivě předvést ve svém novém kožíšku na tom mále místa, které tady mezi křovinami a sněhem bylo. Ostatně, jako by ta modrá snad na poprvé přehlédnout šla... "Hezký, viď? To mám od Života. Jsme teď kamarádi! Víš, kdo je Život, že jo?" Potřeboval se ujistit, že to ví. Že ví, že jí právě řekl, že jeho nejnovější kamarád je doslova bůh.
