loterie n. 18

Venku už byla tma a já zazíval. Byl jsem celkem unavený a rozhodně by se hodil spánek. Nabrat síly před lovem a pak se pořádně nadlábnout. To znělo jako plán, ale nejprve jsem chtěl dokončit rozhovor s Ileniou, nebylo by úplně slušné se schoulit do klubka a beze slova jít spát.
Pokýval jsem na mou společnici. "To ano, kdybys třeba chtěla, můžu tě tam zavést," navrhl jsem, stejně bych se tam měl také opravdu podívat, měl jsem z toho takový divný pocit, že tam nejsem, ale snad se neděje nic hrozného. "No. Já se chtěl projít, porozhlédnout se a pak se vrátit, ale narazil jsem na tebe a když byla taková zima, bylo by mi blbé se vrátit a nechat tě v tom mrazu samotnou," řekl zcela upřímně a pousmál se na ni. A sice měla pravdu s tím stávkováním a bylo to takové zvláštní, tak jsem to přežil a ve výsledku si uvědomuji, že to nebylo až tak hrozné.
Z ničeho nic byla zase jiná, ne radostná ani ne smutná. Měla takový obličej, jako že ji nic moc nezajímá. V těch jejích náladách aby se čert vyznal. Doufal jsem, že jsem nezmínil nějaké blbé téma, když jsem slyšel, jak se zadrhla a nějak nevěděla, co přesně mi na to má říct. "Ale Ilen... Za to se vůbec nemusíš omlouvat přeci, vždyť v pořádku. Pakliže je to tvoje přirozenost, tak to akceptuji a chápu to," povzbudivě jsem do ni lehce čenich šťouchl, když sklopila hlavu zase k zemi. "za takové věci se nikdy neomlouvej, pokud jsi taková, tak to všichni musí tolerovat. Nikdy se kvůli nikomu neměň. Když tě bude mít rád, tak tě bude mít rád takovou, jaká jsi a nebude po tobě chtít, aby ses změnila. Na to pamatuj," asi jsem se nad tím moc zamyslel a doufal, že si to vezme k srdci. Nikdo by se kvůli nikomu neměl měnit. Proč? Když někoho mám rád, tak kvůli tomu, jaký je, ne?
Její mručení mi přišlo vtipné. "Jsi roztomilá, abys věděla," zasmál jsem se. Měla zajímavý způsob vyjadřování, takový roztomilý, vlčecí. "Určitě ano, hned jak začne svítat, mohli bychom se někam vydat."

loterie n. 17

Odpočinek, to bylo očividně potřeba. Oba jsme leželi a já si konečně mohl odpočinout a nebrodit se tím sněhem, ale jak jsem tak koukl k nebi - ne že by to šlo nějak dobře - tak se mi zdálo, že snad opět sněží. Zamračil jsem se. Nechtěl jsem, aby sněžilo, chtělo to už sluníčko a to vážně. "Zdá se mi to nebo opravdu sněží?" optal jsem se Ilenii a koukl do jejích fialových očí.
"Tak to jsem rád!" usmál jsem se. Očividně i taková maličkost té vlčici udělala radost, zrovna na některé věci až tak moc náročná nebude. "Tak to ti děkuji, Vaše Majestávknosti!" lehce jsem pokynul hlavu a věnoval jí jeden z mých přátelských úsměvů. Ačkoli jsem moc netušil proč, tak svou hlavu schovala mezi své tlapy, jako při našem setkání. Řekl bych prvním, ale to ještě vlastně neskončilo a žádné druhé setkání neproběhlo. Hlavu zvedla tehdy, když jsem se jí zeptala na smečky. Celkem to z ní lezlo, jako z chlupaté deky. Ale přemýšlela a byl jsem zvědav, co mi odpoví. Někteří smečky nemají rádi, někoho nezajímají a pro někoho je to domov, například pro mě. Nedovedu si asi představit, že bych celý život žil mimo smečku, už z toho důvodu, že jsem se ve smečce narodil a poté žil ještě v jiné. A ačkoli jsem nějakou dobu žil jako tulák, tak smečka ke pro mě důležitá a asi bych ji za nic nevyměnil. Sice je hezké nemít závazky a mít možnost se toulat, ale to jde přeci i se smečkou.
Takže je asi z daleka. Usoudil jsem dle jejích slov. Špatná? Ale ano, asi je to možné. Špatný alfa, špatný kolektiv, tak to asi potom pro vlka není nejlepší smečka. Přestože když je špatný alfa a dobrý kolektiv, tak ta smečka třeba nemusí být až tak zlá, ale nejlépe, když je dobrý alfa i dobrý kolektiv. "Ach tak," přikývl jsem a ještě bych býval něco řekl, ale to pokračovala. "Tak to s tebou souhlasím, ne všechny smečky jsou dobré," souhlasně jsem přikývl. Zeptala se na mě. "No, já se narodil ve zdejší smečce, nedaleko odsud. Po mém odchodu odsud jsem byl také ve smečce a po návratu zpět jsem se vrátil do té rodné a já jsem spokojený," řekl jsem a při této vzpomínce jsem si vzpomněl na mou přítelkyni Honey. Kde se tak touláš? Byl bych rád, kdybych se se svou kamarádkou opět setkal, ale kdo ví, kde se vůbec toulá.
Opět jsem si všiml změn v jejím chování, nevím, zda to věděla nebo ne. "Ilen, můžeš se chovat přirozeně. Rozhodně to nemyslím špatně, ale všiml jsem si toho, že projevíš radost, ale hned, z ničeho nic máš kamennou tvář pomalu," doufal jsem, že si to nevyložila nějak špatně. "To vůbec nemusíš, nic špatného bych si kvůli tomu nemyslel," dodal jsem s úsměvem.
"Jistě, pak si něco dobrého ulovíme," už jsem měl celkem hlad, ale ještě jsem chtěl chvíli ležet.

loterie n. 16

Posadil jsem se a hleděl na mou společnici. Řeknu vám, že teď bych se natáhl a dal si dvacet. To chození sem tam a prolézání tímhle křovím mě lehce vyčerpalo. A celkově to bylo takové únavné. Jo. Odpočinek by se hodil a myslím, že by Ilenia nemusela být proti. Tiše jsem mlaskl a zívnul. Dostat se vůbec sem z té planiny, kde jsem Ileniu našel a brodit se tím sněhem, poté se proplétat mezi větvemi, vydat se někam jinam a zase se sem vracet. No řekněte, vás by to nevyčerpalo? A rozhodně bych se nezlobil ani za něco k snědku, ale předpokládám, že tady nic nebude a i kdyby ano, tak by se to tady těžko lovilo. Asi se na jídlo budu muset chvilku počkat, teď bych si vážně odpočinul.
"Úplně s tebou souhlasím, mohli bychom si odpočinout a poté se třeba vydat někam a něco si ulovit. Určitě i tobě potom všem vyhládlo, no ne?" byl jsem rád, že měla stejné myšlenky ohledně odpočinku. Protáhl jsem se a položil se na zem. "Co kdybychom poté našli třeba nějakého zajíce, co povídáš? Myslím, že to bodne nám oběma se po tomhle úspěchu najíst," ovšem pokud by ona nechtěla jít lovit, já bych se určitě vydal, chce to nabrat zase nové síly a energii a teď by se bude určitě lépe lovit, přeci jen se oteplilo a sníh mohl alespoň trochu roztát. A možná by nebylo od věci se také zase na chvilku stavit ve smečce a zjistit, co je nového a také bych rád viděl otce a jeho škvrňata, která budou jistě už větší, než jsem je viděl posledně. Vlastně to jsou moji sourozenci a já s nimi ještě nestrávil žádný čas. To by se mělo napravit. Ale to až pak, teď je v plánu odpočinek a lov.
"Ach tak. Tak to se omlouvám, ale asi jsem nadšené výkřiky neslyšel," věděl jsem, co je a jak se projevuje nadšení, ale ne tímhle způsobem, zdálo se mi to takové zvláštní. Očividně se mě to snažila naučit, když mi vysvětlila, jak to funguje a řekla první dvě slovíčka a já měl asi doplnit to třetí. "Hurá!" zazubil jsem se na Ileniu a pohodil ocasem. Hip, hip, hurá! Dobře, tohle si asi budu pamatovat.
Pohlédl jsem svýma zlatavým očkama na mou společnici. "Máš ráda smečky?" optal jsem se prostě a čekal na její názor. Věděl jsem, že ne všichni vlci mají rádi smečky, někteří měli rádi svobodný život tuláka.

Seběhl jsem až před velké houští. Zprvu byly křoviska jen prořídlá a bylo zde hodně kamenů. Prolézal sem mezi jednotlivými křovisky a začal jsem se motat stále hlouběji a hlouběji do útrob houští. Brzy se houští začalo zvětšovat a já jsem se musel krčit abych v něm mohl prolejzat. Netrvalo dlouho a objevil jsem spletené větve které vypadaly jako začátek nějaké cesty. Ale nemohl jsem v nich najít vchod takže jsem se jen motal kolem nich a snažil se najít něco jako otvor. Nakonec jsem to po několika marných pokusech vzdal a rozhodl jsem se to obejít a projít skrz křoviska na druhou stranu. Do srst jsem mezitím nabral všechen možný i nemožný bordel, skládající se ze zbytků listí větviček a sněhu. O tom kolik bahna jsem měl na nohách se ani nemusím zmiňovat. Nakonec začaly křoviska ustupovat a já zas mohl normálně chodit. Jak křoví ustupovalo bylo stále víc vidět plošinu za ním. Ta teď byla zasypaná sněhem a tvořila tak bílé prázdno. Sníh byl mokrý a měkký takže se s něm relativně dobře běhalo. Zhruba od půlky už bylo vidět na horizontu nějaké špičky stromů a bylo zřejmé že tam bude nějaký les. Moje měla zas pro jednou jasný cíl.

-------- křišťálový lesík

// Loterie 14

Ten tunel to asi udělal naschvál. Určitě tu nebyl, ale pak si řekl: „Tak já ji teda ponížím, ono to jinak asi nepůjde!“ a náhle se objevil. Fakt skvělý, zamračila jsem se na tu díru o velikosti vlka v křoví, ale vypadalo to, že si z toho nic nedělá. Ona ta díra vlastně celkově nic nedělala, jen tam byla. Znovu jsem se na ni zamračila a pak se vrátila s drobným úsměvem k Whiskeymu, našemu stávkovému kapitánovi. Není vůbec špatný, uvědomila jsem si při pohledu na něj. Vlastně ani jednou neudělal nic zlého a... je milý. Usmívá se. Omlouvá se. On... není zlý? poněkud zkoumavě jsem si ho prohlížela. Jeho tlama vypadala, že na mne něco říká, ale já se soustředila hlavně na jeho oči. Nevypadaly jako oči někoho, kdo ubližuje druhým. Ale to se ještě uvidí, odhodlaně a výhružně jsem na ně přikývla, a pak se vrátila ke slovům Whiskeyho. „Cože?“ zeptala jsem se, zatímco mi pomalu docházelo, co to vlastně říkal. „Jo. Jasně. Test výdrže a odolnosti jsme podstoupili s naprosto bravurným odhodláním!“ zdvihla jsem mírně hlavu a začala ho obcházet, jako kdybych mu dávala o naší výpravě nějaké hlášení a kázání v jednom. „Uznávám, že jsme měli ztráty. Avšak všichni jsme věděli, co nás čeká. Všichni jsme věděli, že před námi stojí nesplnitelný úkol. Všichni jsme věděli, že někteří z nás se domů nevrátí. Každý, kdo zůstal v poli, totiž křoví, ví, že nezemřel nadarmo. Jsme hrdinové, mí drazí spoluprotikřováci!“ zvolala jsem a očekávala aplaus. Ale vzhledem k tomu, že jsem při své řeči mluvila, totiž kázala, i na sebe, posadila jsem se hned vedle Whiskeyho a začala jásat. „Jooo! Jupíí! Hurá!“ mávala jsem nadšeně ocasem a občas mírně povyskočila. Během jásání jsem se ještě stihla k Whiskeymu trochu naklonit hlavou a jakoby mimochodem mu zašeptat: „Nikdy jsem nemyslela, že se toho dne dožiju.“ Abych pak ještě víc rozjásala svůj (a vlastně i sebe) dav, začala jsem do Whiskeyho nenápadně šťouchat. „Hip, hip,“ šťouchnutí.

// Loterie 13

A Whiskey to schválil! Hrdě jsem vykročila vpřed, i když to trošku komplikovalo to decentně pitomé křoví, které bylo úplně všude. Super. Fakt super. Tiše, aby Whiskey nemohl slyšet a zpochybnit tak mé vůdcovství, jsem si povzdechla. Ale Whiskey mi řekl, že jsem Ilen! A řekl mi „Vaše Majestávknosti“! To půjde. Stačí jen... natočila jsem hlavu a prohlížela si křoví, trošku... přimhouřila jsem oči směrem k trošku větší díře mezi křovím. „Tudy, Kapitáne!“ prohlásila jsem pyšně na svou funkci vedoucího naší výpravy a skočila do mezery mezi klacíky. Jenže hned na to jsem zjistila, že to nebyl dobrý krok. Totiž skok. Tahle díra už dál nikam nevedla. A Whiskeymu se povedl najít celý tunel! obdivně jsem zavrtěla hlavou a snažila se rychle vymyslet, kudy dál. „Totiž...“ rozhlížela jsem se kolem a už už navrhla Whiskeymu úplně jinou cestu, ale pak jsem si uvědomila, že bych byla zase paní Nerozhodná. Fajn. Takže to uděláme jednoduše. „Jo,“ zamručela jsem nakonec a vydala se přímo vpřed, křoví nekřoví. Byl to hodně pitomý nápad, snad ještě pitomější, než bylo to křoví. Všechno mě šlehalo do srsti, některé větvičky se dokonce rozhodly v mém kožichu zabydlet. Alespoň ne do očí, alespoň ne do očí, tiše jsem se modlila, zatímco jsem šla jistým krokem dopředu. „Je to test... naší odhodlanosti a výdrži,“ řekla jsem Whiskeymu, který se křovím brodil někde za mnou, a pokoušela se přitom schovat to, jak moc mi to připitomělé všudypřítomné křoví lezlo na nervy. Ono mi na ty nervy snad vlezlo. Si dělá srandu, že je úplně všude, ne? zamračila jsem se na něj, poněvadž to byla jeho vina. Kdyby nevyrostlo úplně všude, mohla to být krátká a příjemná procházka. Občas mě nějaký klacík rozhodil tak, že jsem do něj šťouchla zpátky, aby věděl, jaké to je.
Po celé věčnosti, kdy jsme hladoví a vyprahlí po odpočinku bloudili tímto zatraceným a nehostinným prostředím, jsme narazili na světlo. „Vidím světlo na druhé straně tunelu!“ zvolala jsem nadšeně (teda tak nadšeně, jak jen vlk po blouzení v křoví může) a vydala se srkz stěnu, která nás od světla oddělovala. „Tadá!“ radostně jsem se uculila na Whiskeyho a hned na to na tunel, kterým jsme původně přišli, který stál dobré tři kroky od mé skrz-cesty.

// Loterie 12

Ležela jsem mrtvá celkem dlouho a snažila se pochopit Whiskeyho úhel pohledu. I když ten úhel asi moc odlišnej nebude, jsme podobně vysocí, na chvilku jsem k němu se zkoumavým pohledem vzhlédla, definitivně jsme podobně vysocí. Ještě několik okamžiků jsem se věnovala jeho výšce. Byl takový... vysoký. Ale ne moc. Středně vysoký. Spíš střední. Teprve pak jsem se vrátila k jeho slovům. Hlavně proto, že se omluvil. Omluva! radostně jsem vyskočila na všechny čtyři a hrdě stála před ním. Vyhrála jsem! Mám omluvu! Omluvil se mi, omluvil! Měla jsem pravdu a- toužila jsem sice slavit, ale Whiskeyho pohled, který naznačoval, že to myslí vážně, mne přinutil to nedělat nahlas. To se mám taky omluvit? Chtěla jsem pro něj přece to nejlepší! Můžu já snad za to, že k tomu, abych se rozhodla, bylo potřeba zkušeností z terénu? Já- Odvrátila jsem od svého spolustávkovníka hlavu. „Taky se omlouvám,“ zamumlala jsem, aby to neslyšel moc dobře a aby nemohl slavit. „Doopravdy jsem ti chtěla jen udělat radost. Teda. Nakonec. Nejdřív jsem- já-“ snažila jsem se mu mumlavě vysvětlit, proč jsem udělala to, co jsem udělala, ale nedávalo to moc smyslu. Jeho návrh byl pěkný. Mohli bychom prostě najít místo, které máme rádi oba! Jenže- já tu neznám místa. A žádné nemám ráda, zmateně jsem se rozhlížela, jako kdyby ono oblíbené místo mohlo být někde poblíž. „Víš ty co!“ vykřikla jsem šťastně a dále ještě koukala všude kolem. Když mi připadalo, že se Whiskey nedívá mým směrem, skočila jsem do křoví a vykoukla z něj. „Ono to tu nebylo tak špatný,“ pousmála jsem se na svého kamaráda a zase se vrátila zpět do svého klacíkovitého úkrytu. „Ale můžu tentokrát vést klacíkovou výpravu já? Prosííím!“ zažadonila jsem ještě a doufala, že to Whiskey schválí.