//Kamenná pláž

S mokrými tlapkami jsem si to vykračovala směrem, kde sem viděla velké křoví. Nebo jsem to aspoň k velkému křoví přirovnala. Fajn, tak do toho mě dobrovolně nedostanete. Řekla jsem si a šla po obvodu. Když jsem procházela okolo tohohle velkého křoví. Uviděla jsem několik tunelů.
Kolik jich je asi slepých? Podívala jsem se pořádně to jednoho tunelu. Kousek dovnitř byl ještě osvětlený, ale potom byl už jen tmavý. Sice jsou říkala, že mě tam nikdo nedostane, ale... Co když tam bude něco zajímavého? S touhle myšlenkou jsem už půlkou těla byla v tunelu. Zatím jsem šla skoro normálně a nemusela jsem se nikterak krčit.
Pomalu jsem postupovala dál. Stejně tak si i na tmu zvykali moje oči.
Jelikož to tohohle ohromného křoví nesněžilo, moje srst konečně nebyla tak strašně moc promáčená. Dobře, tady asi nic zajímavého nebude. Otočila jsem se, ale místo toho, aby tam byla moje cesta zpět tam byli tři tunely. Chtěla jsem podle čichu, ale můj pach byl snad všude. Nakonec jsem šla tím tunelem co byl přímo vpravo. Několikrát jsem narazila na slepou uličku a kolikrát jsem se musela vracet, ale nakonec jsem našla cestu ven. Vyšla jsem a před sebou jsem uviděla jen velkou travnatou plošinu. Vážně jsem to celé obešla a teď jsem zase na náhorní plošině?Zeptala jsem se sebe sama. Taky tady to znám snad nejlépe. Tady nehodlám být ani minutu.

//(Přes náhorní plošinu) Medvědí řeka

// Loterie 51
// Ústí

Nemysli na to. Nemysli na to. Nemysl- láska? nedalo se onomu slovu nijak vyhnout. Pronásledovalo mne. Zasahovalo mi do života. Možná, že kdyby tvůj život nebyl, tak se to nestane. Nestálo by za zvážení se toho života zbavit? Stejně za moc nestál. Ničilo mi život? Mně ne. Ostatním. A ne to slovo. Ne to, čím je. Já. Mrazilo mne při představě toho, jak bezcitný jsem byl. Měl jsem pro někoho city a zároveň jsem byl vůči němu bezcitný. Záleželo mi snad jen na tom, abych byl milován a ne, abych miloval? Panicky jsem vypoulil oči a musel se zastavit. Nezáleží mi na druhých? Co když mi na druhých nezáleží? Co když pouze toužím po jejich lásce? A nehodlám ji opětovat? Chci být jen milovaný? Chci, abych k nikomu nic necítil, a zároveň- cosi ve mně se zbortilo. Zhroutilo. Bál jsem se toho, kým jsem byl. Myslel jsem si, že jsem se znal, avšak myšlenky, které se nyní samovolně tvořily, mi představovaly zcela nového mne. Nikdy jsem nemiloval. Nemiloval jsem. Strach z toho, že by ty myšlenky mohly být pravdou, byl všude. Byl ve mně. Vedle mne. Nade mnou. Pode mnou. Za mnou. Nahlodával mne. Pozřel mne.
Nemiloval jsem? Nikdy? Nikdy jsem nemiloval? pokládal jsem si otázku znovu a znovu, jako kdybych nebyl schopen jí porozumět. Avšak rozuměl jsem jí. Pouze odpověď na ni mi zůstávala neznámou. Děsil jsem se z toho, že ji brzy poznám. Nikdy jsem nemiloval? Pomalu jsem získával přesvědčení, že veškeré city, které jsem kdy pociťoval, nebyly skutečné. Všechny byly jen dílem přetvářky a touhy po získání si náklonnosti. Nikdy jsem nemiloval? Spatřil jsem křoví a ukryl se v něm. Doufal jsem, že když budu v bezpečí, má mysl se uklidní.

loterie 20

Spokojeně jsem ležel a jediné, co tomu chybělo, bylo jídlo. Toho se ale dočkám. Olízl jsem si hladově tlamu a pohlédl na ještě spící Ileniu, která po nějaké chvíli sebou trhla a já se lehce lekl. Asi zlý sen. "Noční můra?" optal jsem se, ačkoli to bylo očividné, ale přišlo mi příhodné se optat. Už jsme byli oba dva vzhůru a to značilo jediné. Půjdeme lovit. Pousmál jsem se sám pro sebe, přesto jsem stále přetrvával v lehu. "Dobré ráno i tobě," mlaskl jsem a protáhl se.
Pohlédl jsem na klacky kolem a ta představa, že se budeme muset opět brodit klacíky mě děsila, ale nic jiného nám nezbývalo. Měli jsme aspoň motivaci. Pokud to projdeme, tak si něco budeme moct ulovit, pač tady se to moc nedá, když si tady sotva stoupnu.
A jak se zdálo, tak venku se značně oteplilo, dokonce svítilo slunce a já se jen usmál. Bylo to pozitivní a už jsem se těšil, až už bude zase větší teplo. Začne všechno kvést, rodit se mláďata, voda bude pročištěná, svěží tráva kolem. No paráda, už jsem se na to jaro vážně těšil.
Pohlédl jsem na Ileniu, která z nadcházejícího lovu byla nadšená. "Taktéž mám hlad." Co je to vůbec za frázi "Mám hlad jako vlk". Asi mi utíkal smysl této fráze. Jsme vlci, tak jak můžeme mít hlad jako vlk? Vždyť to nemá smysl. Kdyby řekla "Mám hlad jako medvěd", tak to by znělo mnohem lépe, ne? Zavrtěl jsem hlavou a tuhle větu vypustil z hlavy.
"Povedu, tak si pojďme ulovit zajíce," zvolal jsem natěšeně a zároveň nabručeně, když jsme se ještě museli dostat přes to křoví. Nadechl jsem se a sebejistě jsem se vydal skrz klacíky, ne tedy přímo skrz. Zahlédl jsem tunel, kterým se dostaneme odsud pryč. Několikrát jsem o ně zavadil, měl jsem jich dost v srsti, měl starost o mé oči, ale naštěstí jsem se odsud dostal. Několikrát jsem se také podíval, zda má společnice jde za mnou.
Koukal jsem kolem. Kam bychom mohli jít lovit? Zakručelo mi dosti hlasitě v břiše. "Třeba tudy," řekl jsem sám pro sebe. Sic jsem tam na Ileniu narazil, ale jak se oteplilo, tak by tam nějaký zajíc mohl být.

~> Náhorní plošina

//asi bych pomalu směřovala k Osamělému stromu

loterie n. 19

Víčka se mi pomalu zavírala. Zazíval jsem a schoulil se do rádoby klubka. Čenich jsem měl pod mým ocasem a pomalu jsem upadal do spánku. Ještě jsem zaslechl Ileniina slova. "Dobrou Ilen," stihl jsem ještě říci, než jsem usnul úplně.

Zdálo se, že jsem spal víceméně skoro celou noc. Pomalu se mi rozlepovala očka a já zvedl hlavu ze země. Pohlédl jsem na mou asi ještě spící společnici a pousmál se. Tiše jsem zamlaskal a zaslechl kručení. Žaludek se již ozýval a já se už těšil, až se konečně najím. Bylo to opravdu už potřeba a i Ilenia se na lov těšila, až si zasytíme žaludky.
Posadil jsem se a ještě se přitom pořádně protáhl. Cítil jsem spoustu energie a už se těšil na lov. To byla teď jediná věc, kterou jsem chtěl. Jídlo.
"Nesmrdíš, neboj se," usmál jsem se na šedobílou vlčici a olízl si čenich. Proč by měla smrdět? Zavrtěl jsem lehce hlavou a koukal skrz klacíky ven. "Jak tě to vůbec napadlo, že bys měla smrdět?" zasmál jsem se a zastříhal ušima. Kdyby smrděla, už dávno bych to věděl.
Zdála se být uražená a já moc nechápal proč by měla. Vždyť, když řeknu, že je roztomilá, tak to přeci není urážka. Nebo se pletu? Třeba takové slovo pro ní je urážkou. "Ty to třeba nevíš, ale já to vím. A ani nejsi hnusná a ani nesmrdíš, to se neboj. Když bys smrděla, tak bych neležel takový kousek od tebe," pověděl jsem směrem k ní. Očividně neměla co říct, koutky se mi zvedly do úsměvu. A bacha i ona se neubránila úsměvu. "Možná jsem, ale vím, co říkám," vypnul jsem hrdě hruď. Přikývl jsem na její poděkování a pousmál se. "Neboj, neřeknu," mrkl jsem na Ileniu. Opravdu byla zajímavá, ale to tady omílám pořád dokola. Asi bych to sem neměl pořád cpát, že je zajímavá, zvláštní v dobrém slova smyslu a roztomilá. Bylo to tak a konec.
"No... Můžeme vyrazit na lov?" zvedl jsem se, ačkoli to nešlo tak dobře kvůli tem klackům.

loterie n. 18

Venku už byla tma a já zazíval. Byl jsem celkem unavený a rozhodně by se hodil spánek. Nabrat síly před lovem a pak se pořádně nadlábnout. To znělo jako plán, ale nejprve jsem chtěl dokončit rozhovor s Ileniou, nebylo by úplně slušné se schoulit do klubka a beze slova jít spát.
Pokýval jsem na mou společnici. "To ano, kdybys třeba chtěla, můžu tě tam zavést," navrhl jsem, stejně bych se tam měl také opravdu podívat, měl jsem z toho takový divný pocit, že tam nejsem, ale snad se neděje nic hrozného. "No. Já se chtěl projít, porozhlédnout se a pak se vrátit, ale narazil jsem na tebe a když byla taková zima, bylo by mi blbé se vrátit a nechat tě v tom mrazu samotnou," řekl zcela upřímně a pousmál se na ni. A sice měla pravdu s tím stávkováním a bylo to takové zvláštní, tak jsem to přežil a ve výsledku si uvědomuji, že to nebylo až tak hrozné.
Z ničeho nic byla zase jiná, ne radostná ani ne smutná. Měla takový obličej, jako že ji nic moc nezajímá. V těch jejích náladách aby se čert vyznal. Doufal jsem, že jsem nezmínil nějaké blbé téma, když jsem slyšel, jak se zadrhla a nějak nevěděla, co přesně mi na to má říct. "Ale Ilen... Za to se vůbec nemusíš omlouvat přeci, vždyť v pořádku. Pakliže je to tvoje přirozenost, tak to akceptuji a chápu to," povzbudivě jsem do ni lehce čenich šťouchl, když sklopila hlavu zase k zemi. "za takové věci se nikdy neomlouvej, pokud jsi taková, tak to všichni musí tolerovat. Nikdy se kvůli nikomu neměň. Když tě bude mít rád, tak tě bude mít rád takovou, jaká jsi a nebude po tobě chtít, aby ses změnila. Na to pamatuj," asi jsem se nad tím moc zamyslel a doufal, že si to vezme k srdci. Nikdo by se kvůli nikomu neměl měnit. Proč? Když někoho mám rád, tak kvůli tomu, jaký je, ne?
Její mručení mi přišlo vtipné. "Jsi roztomilá, abys věděla," zasmál jsem se. Měla zajímavý způsob vyjadřování, takový roztomilý, vlčecí. "Určitě ano, hned jak začne svítat, mohli bychom se někam vydat."

loterie n. 17

Odpočinek, to bylo očividně potřeba. Oba jsme leželi a já si konečně mohl odpočinout a nebrodit se tím sněhem, ale jak jsem tak koukl k nebi - ne že by to šlo nějak dobře - tak se mi zdálo, že snad opět sněží. Zamračil jsem se. Nechtěl jsem, aby sněžilo, chtělo to už sluníčko a to vážně. "Zdá se mi to nebo opravdu sněží?" optal jsem se Ilenii a koukl do jejích fialových očí.
"Tak to jsem rád!" usmál jsem se. Očividně i taková maličkost té vlčici udělala radost, zrovna na některé věci až tak moc náročná nebude. "Tak to ti děkuji, Vaše Majestávknosti!" lehce jsem pokynul hlavu a věnoval jí jeden z mých přátelských úsměvů. Ačkoli jsem moc netušil proč, tak svou hlavu schovala mezi své tlapy, jako při našem setkání. Řekl bych prvním, ale to ještě vlastně neskončilo a žádné druhé setkání neproběhlo. Hlavu zvedla tehdy, když jsem se jí zeptala na smečky. Celkem to z ní lezlo, jako z chlupaté deky. Ale přemýšlela a byl jsem zvědav, co mi odpoví. Někteří smečky nemají rádi, někoho nezajímají a pro někoho je to domov, například pro mě. Nedovedu si asi představit, že bych celý život žil mimo smečku, už z toho důvodu, že jsem se ve smečce narodil a poté žil ještě v jiné. A ačkoli jsem nějakou dobu žil jako tulák, tak smečka ke pro mě důležitá a asi bych ji za nic nevyměnil. Sice je hezké nemít závazky a mít možnost se toulat, ale to jde přeci i se smečkou.
Takže je asi z daleka. Usoudil jsem dle jejích slov. Špatná? Ale ano, asi je to možné. Špatný alfa, špatný kolektiv, tak to asi potom pro vlka není nejlepší smečka. Přestože když je špatný alfa a dobrý kolektiv, tak ta smečka třeba nemusí být až tak zlá, ale nejlépe, když je dobrý alfa i dobrý kolektiv. "Ach tak," přikývl jsem a ještě bych býval něco řekl, ale to pokračovala. "Tak to s tebou souhlasím, ne všechny smečky jsou dobré," souhlasně jsem přikývl. Zeptala se na mě. "No, já se narodil ve zdejší smečce, nedaleko odsud. Po mém odchodu odsud jsem byl také ve smečce a po návratu zpět jsem se vrátil do té rodné a já jsem spokojený," řekl jsem a při této vzpomínce jsem si vzpomněl na mou přítelkyni Honey. Kde se tak touláš? Byl bych rád, kdybych se se svou kamarádkou opět setkal, ale kdo ví, kde se vůbec toulá.
Opět jsem si všiml změn v jejím chování, nevím, zda to věděla nebo ne. "Ilen, můžeš se chovat přirozeně. Rozhodně to nemyslím špatně, ale všiml jsem si toho, že projevíš radost, ale hned, z ničeho nic máš kamennou tvář pomalu," doufal jsem, že si to nevyložila nějak špatně. "To vůbec nemusíš, nic špatného bych si kvůli tomu nemyslel," dodal jsem s úsměvem.
"Jistě, pak si něco dobrého ulovíme," už jsem měl celkem hlad, ale ještě jsem chtěl chvíli ležet.

loterie n. 16

Posadil jsem se a hleděl na mou společnici. Řeknu vám, že teď bych se natáhl a dal si dvacet. To chození sem tam a prolézání tímhle křovím mě lehce vyčerpalo. A celkově to bylo takové únavné. Jo. Odpočinek by se hodil a myslím, že by Ilenia nemusela být proti. Tiše jsem mlaskl a zívnul. Dostat se vůbec sem z té planiny, kde jsem Ileniu našel a brodit se tím sněhem, poté se proplétat mezi větvemi, vydat se někam jinam a zase se sem vracet. No řekněte, vás by to nevyčerpalo? A rozhodně bych se nezlobil ani za něco k snědku, ale předpokládám, že tady nic nebude a i kdyby ano, tak by se to tady těžko lovilo. Asi se na jídlo budu muset chvilku počkat, teď bych si vážně odpočinul.
"Úplně s tebou souhlasím, mohli bychom si odpočinout a poté se třeba vydat někam a něco si ulovit. Určitě i tobě potom všem vyhládlo, no ne?" byl jsem rád, že měla stejné myšlenky ohledně odpočinku. Protáhl jsem se a položil se na zem. "Co kdybychom poté našli třeba nějakého zajíce, co povídáš? Myslím, že to bodne nám oběma se po tomhle úspěchu najíst," ovšem pokud by ona nechtěla jít lovit, já bych se určitě vydal, chce to nabrat zase nové síly a energii a teď by se bude určitě lépe lovit, přeci jen se oteplilo a sníh mohl alespoň trochu roztát. A možná by nebylo od věci se také zase na chvilku stavit ve smečce a zjistit, co je nového a také bych rád viděl otce a jeho škvrňata, která budou jistě už větší, než jsem je viděl posledně. Vlastně to jsou moji sourozenci a já s nimi ještě nestrávil žádný čas. To by se mělo napravit. Ale to až pak, teď je v plánu odpočinek a lov.
"Ach tak. Tak to se omlouvám, ale asi jsem nadšené výkřiky neslyšel," věděl jsem, co je a jak se projevuje nadšení, ale ne tímhle způsobem, zdálo se mi to takové zvláštní. Očividně se mě to snažila naučit, když mi vysvětlila, jak to funguje a řekla první dvě slovíčka a já měl asi doplnit to třetí. "Hurá!" zazubil jsem se na Ileniu a pohodil ocasem. Hip, hip, hurá! Dobře, tohle si asi budu pamatovat.
Pohlédl jsem svýma zlatavým očkama na mou společnici. "Máš ráda smečky?" optal jsem se prostě a čekal na její názor. Věděl jsem, že ne všichni vlci mají rádi smečky, někteří měli rádi svobodný život tuláka.

Seběhl jsem až před velké houští. Zprvu byly křoviska jen prořídlá a bylo zde hodně kamenů. Prolézal sem mezi jednotlivými křovisky a začal jsem se motat stále hlouběji a hlouběji do útrob houští. Brzy se houští začalo zvětšovat a já jsem se musel krčit abych v něm mohl prolejzat. Netrvalo dlouho a objevil jsem spletené větve které vypadaly jako začátek nějaké cesty. Ale nemohl jsem v nich najít vchod takže jsem se jen motal kolem nich a snažil se najít něco jako otvor. Nakonec jsem to po několika marných pokusech vzdal a rozhodl jsem se to obejít a projít skrz křoviska na druhou stranu. Do srst jsem mezitím nabral všechen možný i nemožný bordel, skládající se ze zbytků listí větviček a sněhu. O tom kolik bahna jsem měl na nohách se ani nemusím zmiňovat. Nakonec začaly křoviska ustupovat a já zas mohl normálně chodit. Jak křoví ustupovalo bylo stále víc vidět plošinu za ním. Ta teď byla zasypaná sněhem a tvořila tak bílé prázdno. Sníh byl mokrý a měkký takže se s něm relativně dobře běhalo. Zhruba od půlky už bylo vidět na horizontu nějaké špičky stromů a bylo zřejmé že tam bude nějaký les. Moje měla zas pro jednou jasný cíl.

-------- křišťálový lesík