// Kamenná pláž

Bylo to zajímavé. Kolik že jsem jich už vlastně takhle dostal? Byl jsem jediný, kdo tohle dělá? Je to nějaké mé poslání? Nebo se to stalo i Kaleo a ostatním? Kde by vůbec Kaleo mohla být? Rád bych ji zase viděl. Možná... Možná by mi dokázala říct, co se to se mnou děje. Pořád jsem byl zmatený. Zmatený a zapálený do lovu. Akorát jsem si to úplně původně představoval docela jinak. Jinak jsem myslel, že najdu nějakou kost a budu ji žužlat a okusovat, ale ono se to zvrhlo. Vlastně jsem do teď nechápal, kde se tady ti kostlivci vzali. Měli tvar vlků... Byli to vlci jako já? Akorát... Že já měl klobouk a byl nějaký divný. Oni... Oni byli jenom z kostí. A byl tu ještě někdo další? Na to jsem si zatím nedokázal odpovědět, protože jsem na žádného ducha nenarazil, ale... Přece jsem z nich tak náhlý strach nemohl mít jen tak z ničeho nic, ne?

// Zrádcův remízek

//Náhorní plošina

Awarak tu stále byl. Vypadalo to ale, že Kaleo už si ho vzala do parády, protože z něj bylo několik kusů. Asi jsem ji zprvu podcenila, chovala se sice trochu jako přerostlé vlče, avšak byla pěkně zákeřná a krvelačná, když šlo o kostlivce. Učila se rychle. Zvolna jsem přistoupila k rozsypaným troskám svého přítele a vyslala na hromádku jeho kostí co možná nejslabší a nejjemnější kouzlo, které neudělalo o nic víc, než že trochu zachrastilo jeho kostmi. „Promiň, Awaraku,“ řekla jsem upřímně. Tohle mi nedělalo takovou radost jako lov Zakara, ačkoliv mi to stejně přinášelo jakési uspokojení. Nojo. Magické čachry machry s vlčí psychikou pěkně zamávají. „Tohle je nešťastný vývoj situace, ale nedá se nic dělat. Až se dá všechno do kupy, něco ti za to ulovím. Teďka musím běžet dál. Jdou po mně duchové, to víš. Až potkáš takovou vlčici, co hraje všema barvama a jejího blátivýho kámoše, rozmetej je na cucky, dík, měj se, čau,“ volala jsem skoro už zase v běhu. Obracela jsem se zase zpátky na kostivlčí planinu. Slíbila jsem přece Kaleo, že se tam sejdem. Navíc tam bylo hodně kořisti, u které bych nerada, aby mi pláchla.

//Náhorní plošina

Poskládání zpátky do vlkokostří podoby trvala celou věčnost. Tentokrát to nebyla taková zábava, jako když se na kostry měnili. Musíš to brát pozitivně. Zase si na nohou a můžeš se pomstít na chudácích vlcích, kteří jsou právě duchy. Namlouval si, že to je tak správně. Jak ostatní na něho, tak i on na ně. Ještě, než se odvážil pohnout kostmi, zapřemýšlel, jestli hlas který slyšel, patřil jeho kamarádce Cynthii nebo jestli se mu to jen zdálo. Že by se připletla taky k dýním a stala se z ní čarodějka? Samozřejmě by jí to neměl za zlé, kdyby nebyl pod vlivem kouzla. To ho totiž nutilo nenávidět všechny kouzelníky. Zuby mu cvakaly zlostí, když si představil ty klobouky!
Ale už bylo dost nicnedělání! Jde se na lov. Ani se nezastavil nad tím, že by se nemohl zvednout. Věřil kouzlům, že z něho poskládali znovu vlka a vyběhl za nosem. Tentokrát se křoví vyhýbal a dával pozor, kam šlape. Ač byla noc, viděl celkem dobře, navíc nebyl ve stresu z útěku, takže to nebylo nic těžkého se zrádným místům vyhýbat.

>> Kamenná pláž

<<< Náhorní plošina

Pokračovala jsem z rozlehlé plošiny dál. Měla jsem opravdu hlad a nápad vlčice, že si něco ulovíme, byl skvělý. Jen bylo vidět, že jsem jim narušila jejich konverzaci a skupinku a proto jsem se raději vzdálila. Kdyby měli hlad, určitě by mě bez problému dohnali.
Po chvilce klusu mi došlo, že už nemám tak vypracované svaly a plíce, abych to v klidu udýchala. Musela jsem zpomalit. Tady jsem ještě nebyla, nebo snad jo? Ne, ještě ne... kde to vůbec jsem? Někde na jihu. Musím zpět na sever... Pomyslela jsem si a zastavila se úplně. Rozhlédla jsem se. Prodírat se mezi houštím bylo pro lov nevyhovující, nejhorší však bylo to, že jsem neznala okolní území zde na jihu tak dobře. Ale proč to tu neprozkoumat? Napadlo mě. Třeba po cestě narazím na nějakou dobrou, čerstvou potravu.
A tak jsem se vydala dál. Směrem na sever, ale ne přímo, abych ještě navštívila pár dalších území.

>>> Řeka Mahtaë (jih)

//Kamenná pláž

S mokrými tlapkami jsem si to vykračovala směrem, kde sem viděla velké křoví. Nebo jsem to aspoň k velkému křoví přirovnala. Fajn, tak do toho mě dobrovolně nedostanete. Řekla jsem si a šla po obvodu. Když jsem procházela okolo tohohle velkého křoví. Uviděla jsem několik tunelů.
Kolik jich je asi slepých? Podívala jsem se pořádně to jednoho tunelu. Kousek dovnitř byl ještě osvětlený, ale potom byl už jen tmavý. Sice jsou říkala, že mě tam nikdo nedostane, ale... Co když tam bude něco zajímavého? S touhle myšlenkou jsem už půlkou těla byla v tunelu. Zatím jsem šla skoro normálně a nemusela jsem se nikterak krčit.
Pomalu jsem postupovala dál. Stejně tak si i na tmu zvykali moje oči.
Jelikož to tohohle ohromného křoví nesněžilo, moje srst konečně nebyla tak strašně moc promáčená. Dobře, tady asi nic zajímavého nebude. Otočila jsem se, ale místo toho, aby tam byla moje cesta zpět tam byli tři tunely. Chtěla jsem podle čichu, ale můj pach byl snad všude. Nakonec jsem šla tím tunelem co byl přímo vpravo. Několikrát jsem narazila na slepou uličku a kolikrát jsem se musela vracet, ale nakonec jsem našla cestu ven. Vyšla jsem a před sebou jsem uviděla jen velkou travnatou plošinu. Vážně jsem to celé obešla a teď jsem zase na náhorní plošině?Zeptala jsem se sebe sama. Taky tady to znám snad nejlépe. Tady nehodlám být ani minutu.

//(Přes náhorní plošinu) Medvědí řeka

// Loterie 51
// Ústí

Nemysli na to. Nemysli na to. Nemysl- láska? nedalo se onomu slovu nijak vyhnout. Pronásledovalo mne. Zasahovalo mi do života. Možná, že kdyby tvůj život nebyl, tak se to nestane. Nestálo by za zvážení se toho života zbavit? Stejně za moc nestál. Ničilo mi život? Mně ne. Ostatním. A ne to slovo. Ne to, čím je. Já. Mrazilo mne při představě toho, jak bezcitný jsem byl. Měl jsem pro někoho city a zároveň jsem byl vůči němu bezcitný. Záleželo mi snad jen na tom, abych byl milován a ne, abych miloval? Panicky jsem vypoulil oči a musel se zastavit. Nezáleží mi na druhých? Co když mi na druhých nezáleží? Co když pouze toužím po jejich lásce? A nehodlám ji opětovat? Chci být jen milovaný? Chci, abych k nikomu nic necítil, a zároveň- cosi ve mně se zbortilo. Zhroutilo. Bál jsem se toho, kým jsem byl. Myslel jsem si, že jsem se znal, avšak myšlenky, které se nyní samovolně tvořily, mi představovaly zcela nového mne. Nikdy jsem nemiloval. Nemiloval jsem. Strach z toho, že by ty myšlenky mohly být pravdou, byl všude. Byl ve mně. Vedle mne. Nade mnou. Pode mnou. Za mnou. Nahlodával mne. Pozřel mne.
Nemiloval jsem? Nikdy? Nikdy jsem nemiloval? pokládal jsem si otázku znovu a znovu, jako kdybych nebyl schopen jí porozumět. Avšak rozuměl jsem jí. Pouze odpověď na ni mi zůstávala neznámou. Děsil jsem se z toho, že ji brzy poznám. Nikdy jsem nemiloval? Pomalu jsem získával přesvědčení, že veškeré city, které jsem kdy pociťoval, nebyly skutečné. Všechny byly jen dílem přetvářky a touhy po získání si náklonnosti. Nikdy jsem nemiloval? Spatřil jsem křoví a ukryl se v něm. Doufal jsem, že když budu v bezpečí, má mysl se uklidní.

loterie 20

Spokojeně jsem ležel a jediné, co tomu chybělo, bylo jídlo. Toho se ale dočkám. Olízl jsem si hladově tlamu a pohlédl na ještě spící Ileniu, která po nějaké chvíli sebou trhla a já se lehce lekl. Asi zlý sen. "Noční můra?" optal jsem se, ačkoli to bylo očividné, ale přišlo mi příhodné se optat. Už jsme byli oba dva vzhůru a to značilo jediné. Půjdeme lovit. Pousmál jsem se sám pro sebe, přesto jsem stále přetrvával v lehu. "Dobré ráno i tobě," mlaskl jsem a protáhl se.
Pohlédl jsem na klacky kolem a ta představa, že se budeme muset opět brodit klacíky mě děsila, ale nic jiného nám nezbývalo. Měli jsme aspoň motivaci. Pokud to projdeme, tak si něco budeme moct ulovit, pač tady se to moc nedá, když si tady sotva stoupnu.
A jak se zdálo, tak venku se značně oteplilo, dokonce svítilo slunce a já se jen usmál. Bylo to pozitivní a už jsem se těšil, až už bude zase větší teplo. Začne všechno kvést, rodit se mláďata, voda bude pročištěná, svěží tráva kolem. No paráda, už jsem se na to jaro vážně těšil.
Pohlédl jsem na Ileniu, která z nadcházejícího lovu byla nadšená. "Taktéž mám hlad." Co je to vůbec za frázi "Mám hlad jako vlk". Asi mi utíkal smysl této fráze. Jsme vlci, tak jak můžeme mít hlad jako vlk? Vždyť to nemá smysl. Kdyby řekla "Mám hlad jako medvěd", tak to by znělo mnohem lépe, ne? Zavrtěl jsem hlavou a tuhle větu vypustil z hlavy.
"Povedu, tak si pojďme ulovit zajíce," zvolal jsem natěšeně a zároveň nabručeně, když jsme se ještě museli dostat přes to křoví. Nadechl jsem se a sebejistě jsem se vydal skrz klacíky, ne tedy přímo skrz. Zahlédl jsem tunel, kterým se dostaneme odsud pryč. Několikrát jsem o ně zavadil, měl jsem jich dost v srsti, měl starost o mé oči, ale naštěstí jsem se odsud dostal. Několikrát jsem se také podíval, zda má společnice jde za mnou.
Koukal jsem kolem. Kam bychom mohli jít lovit? Zakručelo mi dosti hlasitě v břiše. "Třeba tudy," řekl jsem sám pro sebe. Sic jsem tam na Ileniu narazil, ale jak se oteplilo, tak by tam nějaký zajíc mohl být.

~> Náhorní plošina

//asi bych pomalu směřovala k Osamělému stromu

loterie n. 19

Víčka se mi pomalu zavírala. Zazíval jsem a schoulil se do rádoby klubka. Čenich jsem měl pod mým ocasem a pomalu jsem upadal do spánku. Ještě jsem zaslechl Ileniina slova. "Dobrou Ilen," stihl jsem ještě říci, než jsem usnul úplně.

Zdálo se, že jsem spal víceméně skoro celou noc. Pomalu se mi rozlepovala očka a já zvedl hlavu ze země. Pohlédl jsem na mou asi ještě spící společnici a pousmál se. Tiše jsem zamlaskal a zaslechl kručení. Žaludek se již ozýval a já se už těšil, až se konečně najím. Bylo to opravdu už potřeba a i Ilenia se na lov těšila, až si zasytíme žaludky.
Posadil jsem se a ještě se přitom pořádně protáhl. Cítil jsem spoustu energie a už se těšil na lov. To byla teď jediná věc, kterou jsem chtěl. Jídlo.
"Nesmrdíš, neboj se," usmál jsem se na šedobílou vlčici a olízl si čenich. Proč by měla smrdět? Zavrtěl jsem lehce hlavou a koukal skrz klacíky ven. "Jak tě to vůbec napadlo, že bys měla smrdět?" zasmál jsem se a zastříhal ušima. Kdyby smrděla, už dávno bych to věděl.
Zdála se být uražená a já moc nechápal proč by měla. Vždyť, když řeknu, že je roztomilá, tak to přeci není urážka. Nebo se pletu? Třeba takové slovo pro ní je urážkou. "Ty to třeba nevíš, ale já to vím. A ani nejsi hnusná a ani nesmrdíš, to se neboj. Když bys smrděla, tak bych neležel takový kousek od tebe," pověděl jsem směrem k ní. Očividně neměla co říct, koutky se mi zvedly do úsměvu. A bacha i ona se neubránila úsměvu. "Možná jsem, ale vím, co říkám," vypnul jsem hrdě hruď. Přikývl jsem na její poděkování a pousmál se. "Neboj, neřeknu," mrkl jsem na Ileniu. Opravdu byla zajímavá, ale to tady omílám pořád dokola. Asi bych to sem neměl pořád cpát, že je zajímavá, zvláštní v dobrém slova smyslu a roztomilá. Bylo to tak a konec.
"No... Můžeme vyrazit na lov?" zvedl jsem se, ačkoli to nešlo tak dobře kvůli tem klackům.