<< Kamenná pláž

Přes kameny se jim šlo sice pomalu, ale Awarak byl vytrvalý. Nechtěl nechat Aithéra ve štychu, proto občas udělal větší krok, aby se přesvědčil, že se ho pořád drží. Jak měl totiž plnou hlavu starostí, ani nepociťoval nějakou bolest. Začal si ale všímat změny pod nohama. Nejdřív to byly větší kameny, ty se ale postupně měnily na drobnější, až se z nich stal písek. Když černý vlk zvedl hlavu, viděl i přes provazy deště jakési houští. S nadějí se k němu vydal blíž a táhl na něm závislého Aithéra sebou. Naštěstí to přineslo ovoce, protože keře vypadaly, že jen tak vodu nepropustí. I když jí je takhle hodně. Položil kamínek na zem a otočil hlavu na svého kamaráda. Nechtěl se točit celý, protože by tak mohl mladšího vlčka zmást. "Máme štěstí! Přímo před námi je houští, tady je teda ještě řídké, ale kousek dál vidím něco jako pelech nebo jak to říct. Tam tě schováme a já ti najdu něco, co tě vyléčí! Ale než se tam dostaneme, tak se tě dotkne asi pár větví, ale s tím bohužel nic neudělám." Poslední větu pronesl smutně, ale doufal, že mu to přítel odpustí. Popadl svůj talisman a vedl je opatrně do středu keřů. Naštěstí viděl dobře, takže jim netrvalo dlouho najít přírodní schovku. Ani sem nepršelo! Pak by se to nemohlo nazývat úkrytem. Protočil oči nad svou hloupostí.
Zastavil se před vchodem do malého úkrytu. Osobně by se tam asi neposkládal, ale jeho kamarád by to mohl zvládnout. Znovu odložil kamínek, aby mohl mluvit. "Teď mě pustíš a neboj se. Já se postavím za tebe a ty půjdeš jenom rovně, až ucítíš pod tlapkami větve. To je tvůj úkryt, taky na tebe nebude pršet, tak to poznáš. Tam budeš čekat a já ti přinesu nějakou medicínu. Neboj, nezapomenu na to, co slíbím to splním! A nechám ti tu tvůj talisman, aby mě k tobě zase zavedl a ty tu nebudeš aspoň sám." Možná to mohlo znít ujetě, že tu zůstane oslepený jen s kamenem, ale Awarak doufal, že si aspoň nebude připadat opuštěně. "Zvládneš to," povzbudil ho, když mu vlček pustil oháňku a pomalými krůčky se vydal do svého ležení. Awarak mu kamínek položil přímo k noze. "Nelekni se, teď ti chytnu nohu a dám ti ji na ten kamínek, aby si věděl kde je," řekl povzbudivě a hned taky tak konal. Když očima zkontroloval okolí, podíval se znovu na kamaráda. Doufal, že ho nikdo nenapadne, to by si totiž vyčítal do konce života. No, než by na to zapomněl, což by bylo ještě horší a nechtěl na to teď myslet. "Pěkně čekej a ničeho se neboj. A zatím se měj," řekl a upaloval nějakým směrem pryč. Hlavně si musím pospíšit!

>> Náhorní plošina

//Zlatak cez Nahirnu plosinu

Zlatavý les sa nám ku koncu prechádzky v ňom ukázal v plnej kráse. Čierne vlcisko podo mnou sa zastavilo. Medzi koruny stromov, z ktorých padali zvyšky snehu presvitalo svetlo zobudzajucwho sa slnka a ja som spokojne mlaskla.
Ó to viac mi pridalo na spokojnosti, keď sa ukázalo, že z mojej podoby ako ducha by mal vážny strach. Zachichotala som sa mu do srsti za ušami. "A to vieš, že ja už som bola raz duch a naháňala vlkov?" vykvakla som nadšeně a pohrozila mu tak. "Aši mam špeciálnu schopnosť a viem sa na ducha premeniť," filozofovala som, kým on mi potvrdil, že vodu z červeného jazera nikdy neokusil. "Keď som bývala v Sarumene, medzi tulakmi sa šírila historka, že kto sa riadne napije, toho Život obdaruje mágiou ohňa," řekla som zamyslene, pretoze ani po rokoch som takej historek moc nevěřila.
Postupně sme sa však dostali na plan, kde som sa kochala výhľadom. Morfeus sa pýtal, či sa mi cestuje príjemné. " Veľmi poh-" stačila som vyhrknut, kým sa ta masa tuku a svalstva madhodila a mne zaklapla čeľusť. Za trest som ho potiahla za práve ucho tak, ako kázal, len možno trochu silnejšie. "Rozhodně nie, keď ma niekto potrebu mi mixovať žalúdok, ale Morfeus má asi rád extrémy a budu sa mu páčiť zvratky, ktoré budú tiecť po čelé," zlomyselne som sa zasmiala a naklonil hlavu tak, aby mu na čelo pomaly stiekla moja slina.
Nemohol ma však stihnúť ani obviniť, pretože sa vynoril medzi prerastenej kriky, kde sa mu na zadok spustil kus snehovej prikrývky, ktorý mne sotva postudil chvost, ktorý som nechala volne na jeho boku. Cestu však vybral prisernu, preto keď sme dorazili k časti, kadiaľ sa nedalo inak ako po bruchu. Posteklila som ho teda na slabíne chvostom, aby mi umožnil sa predierat tunelom niekam ďalej.

// Bukový sráz (přes mahtae jih)

Stříbřitě šedá vlčice se pustila tunelem v křoviskách jako první a já ji s rozestupem pár kroků následoval. Hlavu jsme měli lehce skloněnou k zemi a tiše pokračovali dál, bylo to rozhodně příjemnější, než se prodírat přímo mezi kousavými a špičatými větvičkami. Byl jsem zamyšlený a čas běžel a my běželi s ním, ale i mě pak došlo, že přeci jen už to trvá nějak dlouho.
"Doufám, že neběháme v kruhu..." zašklebil jsem se a očima se pátravě rozhlížel po okolí, jestli nespatřím nějaký záchytný bod, něčeho, podle čeho bychom se lépe orientovali. Ale všude bylo vidět jen roští, větve a křoviska. "Je způsob, jak to zjistit," zabručel jsem a natáhl se vedle sebe k jedné z větví, do které jsem se zakousl a zatřepal hlavou, přežvykoval tak dlouho, doku nebyla téměř ulomená. Tak jsem to udělal ještě s několika dalšími, aby to bylo dobře viditelné a pokud bychom kolem toho prošli podruhé, všimli bychom si toho. "Tak poběžme, snad se z toho křoví vymotáme a zjistíme, že do kruhy jsme neběhali." Ještě pořád mi to náladu úplně nezkazilo a tak jsem se i krátce zasmál, než jsme se znovu rozběhli. Tlapky dopadaly na měkkou zem, pohybovali jsme se docela rychle teď už mnohem pozornější a snažící si dávat pozor na cestu. Už už jsem si říkal, že určitě brzy vyběhneme z křoví ven a budeme mít klid, ale pak Freya zpomalila, já natáhl krk a moje oči zmerčily rozkousané a polámané větve. Zamračil jsem se. To se mi vůbec nelíbilo. "Tak asi běháme v kruhu. Co teď s tím?"

- řeka Mahtaë (jih)

Běželi jsme a po chvíli se spíše prodírali mezi křovinami, jejichž ostré větvičky nám pročesávali srst a mnohdy nás i škrábly do kůže. Ušklíbal jsem se a vrtěl hlavou, kudy jsme se to pustili...ale ono proč vlastně ne? Držel jsem se kousek za Freyou, na chvíli se musel i zastavit, abych zuby vytáhl větvičku, která se ulomila a zůstala mi zacuchaná v srsti. Podrbal jsem se ještě z uchem a pak už nastražil uši, protože na mě Frey volala.
Zvedl jsem se rychle k ní doběhl, abych se podíval, co objevila. Zastavil jsem se vedle ní a natáhl hlavu dopředu, přirozeným otvorem nebo průchodem tvořeným mezi pokroucenými keři. "To bychom mohli zkusit." Usmál jsem se na vlčici vedle mě a přešlápl z tlapy na tlapu. "Snad nás to vyvede z tohohle bludiště...anebo se tu ještě víc zamotáme." Musel jsem se krátce zasmát. Pohlédl jsem na Frey s otázkou v očích, zdali chce jít jako první, když tu cestu objevila. Samozřejmě jsem měl tendence vyrazit první, protože Frey byla vlčice a má dcera, ale taky už samozřejmě byla dávno dospělá a zkušená. A tak jsem nechal to rozhodnutí na ní, zatímco jsem se snažil zkoumavě s hlavou na strnu proniknout zrakem skrz spleť kmenů, kmínků, větví a větviček.

<< Kamenná pláž

Jedna, dva, tři, čtyři? Neměl ponětí kolikrát se mu tělo rozložilo a zase složilo, jako už tolikrát předtím. Nějak už ani neměl náladu zkoušet jestli ním jídlo a voda jen propadnou nebo se tím opravdu zasytí a osvěží. Jediné, co byla celkem zábava sledovat, když tam tak ležel, jak jiní začarovaní vlci chytali jeho pronásledovatele. Byla z toho celkem měla a hlavně se celá situace zdála nepřehledná. Jedni foukali na čarodějnice, druzí kouzlili po kostlivcích a kdyby mohl hýbat hlavou a možná se i posunout, viděl by chytání ducha na vlastní oči. Dost možná by se i k lovu připojil. Nevraživost vůči duchům ho nepustila, i když se k němu vracela v jakýchsi vlnách. Nejvíce by je lovil, když se válel v bahně na součástky, ale když se pokládal zpátky, neměl už chuť je stopovat.
Pomalu se postavil, smetl imaginární smetí z kostí a vydal se zase za nosem. Jiný cíl pro poflakování se neměl.

>> Zrádcův remízek

<< Náhorní plošina

Než jsem se stihnul vzpamatovat a vyběhnout za tátou, který si to už šupajdil dál, se najednou znova přiřítil divnovlk. Strach. “Tati!“ vykřiknul jsem, ale tatík už byl fakticky daleko. A já se znova rozpadnul. Achjo… Tohle je fakt divnej sen. Tohle se přece nestává, ne? Chtěl jsem něco říct nahlas, ale nešlo to. Jednu část tlamičky jsem měl dost daleko, vlastně byla úplně nejdál ze všech. “Eeeeee,“ povedlo se mi jen.
Ale pozor! Už jsem se zase skládal! A byl jsem celý! “Ju-íííí!“ vykřiknul jsem s nadšením a pro jistotu si ještě poskočil. Ale dobrý nerozpadnul jsem se. A znova zavládnul ten hlad. Musíme ho chytit! Bude ňamka! Bude to žůžo!
Rychle jsem se postavil na nohy a vystřelil za tátou. Naštěstí mi čumáček pořád fungoval i když tam vlastně nebyl. Hehe, divný, zašklebil jsem se. Ale to uř jsme vyrazili vpřed a já přestal myslet na cokoliv jiného. Musíme ho dopadnout! Musíme to ulovit! Jinak to přece nejde. “Joooo!“ zavýsknul jsem. “Ňanima!“ zaječel jsem a vystřelil vpřed za tou ňaminou kterou jsem cítil až v kostech.

>> Křovinatý svah

// Kamenná pláž

Konečně byl její zadek dost blízko. „Hnusačko! Hej, hnusačko!“ Už jsem na ni byla doopravdy naštvaná, takže mi ani nedošlo, že je docela chyba na ni pokřikovat, dokud jsem nebyla těšně u ní. Zrychlila jsem, jak jsem jen mohla, a skočila po ní. Doufala jsem, že proletím skrz její tělo a zastavím ji. Zastavím ji dostatečně dlouho na to, aby jí ztrouchnivěl ten klobouk. „Stůj!“ zakřičela jsem a proskočila skrz ní. „Nenávidím tvůj klobouk a to, jak dlouho jsi mě přinutila běhat, abys věděla!“ vydechla jsem vyčerpáním a ještě nějakou dobu zůstala svalená na zemi. „Tohle jsem si nezasloužila! Tolik námahy! A kvůli čemu, přesně? Kvůli tomu, že se neumíš oblíkat. Proč se sakra vůbec oblíkáš? Nedává to smysl! Měj rozum, proboha!“ zavrtěla jsem zběsile hlavou a spokojeně se před ni posadila. „A dík za ty kostíky po cestě. Mohly bychom být kámošky, jestli dáš ten klobouk pryč,“ povzbudivě jsem se na ni usmála, ale vlastně jen decentně, protože jsem si byla jistá, že když dokáže nosit takový klobouk, určitě je to taky zrádkyně neschopná si udržet jakékoliv přátelství.

// KONEČNĚ
Cyntia Děkuji ti za agresivní proběhnutí ;-;

//Náhorní plošina

Jakmile Sionn dokončil svou proměnu, s výkřikem se rozeběhl za mnou. Nedostali jsem se ale daleko a vlci, co na nás předtím číhali nás polapili a my se rozpadli na hromádku kostí a tím jsem byli znehybněni. A pak znovu a znovu. Už to začínalo být frustrující. Naštvaně jsem zavrčel. Chtěl jsem konečně dostat nějakého ducha a tohle to znemožňovalo. Zatracení čarovlci! Netušil jsem, kde se to ve mně bralo. Jednak ty informace a jednak ta nekončící touha se nějakého duchovlka zbavit.
Po nějakém čase se moje hromádka kostí konečně dala dohromady. Navíc nikde nebyl vidět žádný čarovlk. Tohle byla ta správná šance. Cítil jsem, že je tu někde blízko jako bonus duchovlk. Otočil jsem se na Sionna. "Poběž, dostaneme je!"

//Křovinatý svah