Úkol č. 3 (5/5)

Měl dojem, že nebyla šance, aby se zasytil. Stále jedl a stále neměl dost. Poslepu čumákem vyhledával poslední zbytky masa, které kolem kosti zůstávaly. Nebylo toho moc, ale měl dojem, že už jí věčnost, tím, jak dlouho nic nepozřel. Čekal, že bude muset chytit nějakou myš jako jednohubku, nějaké ptáče vypadlé z hnízda, nebo tak něco. Vůbec nepočítal s tím, že Awarak donese takový výborný kus žvance. Zcela si ten slastný pocit toho, že jí něco tak dobrého, užíval. Třeba to ani nebylo tak dobré, jak mu teď připadalo a hlad vzal za své, ale nic z toho si vůbec nepřipouštěl. Kdyby vynechal fakt, že je slepý jako patrona, uznal by, že je vlastně i spokojený. Jeho zapomnětlivý přítel se vrátil a on měl plný žaludek. V tu chvíli mu to došlo. Polkl a zvedl hlavu od jídla. Zase se sice „díval“ někam bokem, než na Awaraka, ale to bylo jedno. „Bože, Awaraku!“ oslovil ho nadšeně a zavrtěl ocasem. „Ty jsi nezapomněl! Jakto?“ ptal se nadšeně a pořád bouchal ocasem o zem. „Určitě ti ten medvěd pomohl, že jo?“ vyptával se nadšeně.
Potom poslouchal odhodlaný hlas svého přítele a jak tak přestal jíst, protože už vlastně ani nebylo co, cítil, že se mu vlastně zaplnil žaludek skoro k prasknutí. To byla velká úleva, opravdu. Vydechl a trochu dojatě se usmál. „Děkuji ti, toho si neskutečně vážím,“ pošeptal a sklonil hlavu. Bylo mu to trochu hloupé, že pro něj toho ten vlk chtěl tolik udělat a co mohl on? Vůbec nic! Byl na odpis! Mohl bych ho poprosit, aby mě vzal za mámou, napadlo ho v tom smutku. Slepé oči se mu zalily slzami, kterým se neubránil. Jedna mu ukápla a ztratila se v srsti pod jeho okem, tak zamrkal, aby neutekla i ta další, když v tom… Začal vidět světlo. „O-oh!“ byl tak překvapený, že nebyl momentálně schopný se vyjádřit. Slza kápla i z druhého oka a dopomohla k tomu, aby už viděl dokonce i rozmazané siluety. „Kámo!“ zvolal nadšeně a vstal. „myslím… Myslím, že zase začínám vidět! To maso asi fakt pomohlo! Jen trvalo, než sklouzlo do žaludku!“ skákal nadšeně, protože během toho všeho se jeho zrak začal rozostřovat a viděl čím dál lépe. „Jooo, můj život má zase smysl, já vidíííííííím!“ zavyl nadšeně a poté se rozzářeně podíval na Awaraka. Úplně přesně na něj. Udělal k němu dva rychlé kroky a vrazil do něj v přátelském obětí. „Děkuji ti, děkuji!“

Bylo vidět, že se jeho kamarádovi ulevilo, že se vrátil. Awarak byl taky šťastný, protože na něj nezapomněl a to bylo takové malé vítězství. Jen ho tížil fakt, že nenašel nějaké bylinky na oči a zdálo se, že ani maso, za které Aithér moc děkoval, nepomohlo. Černý vlk trochu posmutněl. "Hledal jsem i něco, co by ti mohlo pomoci. Ale jak je všude voda, tak jsem nějak nenašel nic, co by mohlo pomoci. No a vlky jsem viděl jen ty u jezera, ale tam jsem zaháněl medvěda a tak jsem se jich nezeptal, jestli by nevěděli, jak ti pomoci." Říkal to smutně, protože vážně chtěl vyléčit jeho nenadálou slepotu a už mu docházely nápady.
"Tak aspoň se ti teď budu hodit jako osobní strážce. A budeme cestovat spolu a budeme hledat lék. I kdybych zapomněl, tak mi to ty i tvůj dárek připomenete a prostě budeme hledat, dokud se ti zrak nevrátí. I kdybych měl žebrat u samotné Smrti." Awarak zlostně a rozhodně dupl nohou, protože se nehodlal vzdát. Dokonce ani nevěděl, že právě nabídl Aithérovi, že ho klidně dovede za Smrtí. Netušil totiž, že tu Smrt opravdu žije. Doufal ale v to, že aspoň trochu druhého vlčka povzbudil.

<< Kamenné pláž
Daný úkol 1 (3/3)


Jakmile se prokličkoval nebezpečným územím dostal se konečně k místu, kde někde nechal svého přítele. Jenže, všechno to vypadalo nějak podezřele divně. Až teď mu konečně začalo docházet, že to co viděl a potkal, nemohla být tak úplně pravda. Copak jsem se zbláznil? Ale, ale ty kameny vypadaly vážně hrozivě a jako že mě chtějí sežrat. Byl z celé situace chudák celý přešlý, ale neměl jak si pomoci. Nedokázal změnit to, co viděl. A že toho bylo hodně. Stál na kraji houští a místo, aby viděl, jak se větve proplétají do sebe a dělají ze sebe jeden velký keř, viděl klubka hadů. Velkých, malých, zelených, hnědých, flekatých. Všechny které znal a navíc spoustu, které ani nevěděl, že existují. Ale jedno měli hadi společné. Dívali se na černého vlka svýma temnýma, korálkovýma očima a čekali na jedinou malou záminku, aby po něm mohli vystartovat. Z tlam se jim kmitaly rozeklané jazyky a občas vydaly typický hadí zvuk. Kdyby byl Awarak bábovka, asi by se otočil a utíkal pryč. Jenže on chtěl být statečný, takže se mu jen rozklepaly nohy, jak na tu hrůzu hleděl. Pak se mu však přitížilo, když si uvědomil, že do téhle hadí jámy přivedl svého kamaráda a ještě ho tam nechal. Jak jsem to mohl dopustit? Nejhorší scénáře v jeho hlavě ukazovaly, jak se Aithérovo tělo svíjí na zemi bolestí, napuštěné tunami jedu a vyprchává z něj život.
Awarak nakrčil pysky a rozhodl se jednat. Pokusí se zachránit Aithéra, vždyť má kost, kterou se může uchránit proti rychlým hadím tlamám. Začichal, jestli ucítí pach kamaráda, který ho dovede až k němu. Po chvíli se zorientoval a na nic nečekal. Vzal si urvanou nohu lépe do tlamy, aby mu sloužila jako zbraň a vyběhl do spleti hadů. Mával kolem sebe pomyslnou kostí, která však byla stále plná masa, ale to Awarak neviděl. V jeho očích byla bílá a úplně ojedená.
Působil tolik rámusu, že muselo být Aithérovi jasné, že se blíží. Mlátil přeci kolem sebe kusem masa. Jediné štěstí bylo, že kamzík byl mladý, takže jeho maso na kosti ještě dobře drželo. Kdyby byl staršího data, tak by pod nárazy do větví keřů už dávno opadalo a Awarak by donesl opravdu jen kost. Takhle se mohl jeho kamarád těšit na kus žvance. Brzy se černý vlk probojoval mezi imaginárními hadími hlavami až k místu, kde na něho poslušně čekal Aithér. Hodil kost, tedy samozřejmě maso před něj a a začal mu hned popisovat, co všechno viděl a zažil. Zvláštní bylo, že tady jeho oči už žádné hady neviděly. I na kosti byla zase spousta masa, jen to bylo krapet promočený a potrhaný, jak tím mlátil do všech stran. "Aithére, kamaráde, to jsem já. Neboj, už jsem u tebe a omlouvám se, jestli jsem tě vylekal. Představ si, našel jsem mrtvou nějakou přerostlou a divnou srnku, ale byla výborná, tak jsem tu kus její nohy přinesl k jídlu. Jen to je trochu rozmáchaný, jak pořád prší. A napadlo mě, že možná nevidíš z nedostatku jídla! A našel jsem medvěda a on, sice tak nevypadal, ale klidně mohl jít proti dvou vlčicím a vlčeti, tak jsem ho musel zahnat. Promiň, že jsem na tebe nepočkal. Ale byla to otázka života a smrti! Ale zjistil jsem, že nemají tak hrozné drápy a zuby. Nebo jako jo, ale není to až tak moc, jak jsem si pamatoval, takže jsem to trochu zveličil, za to se omlouvám. A a a..." Mlel jako kolovrátek, což se mu tak často nestávalo, takže se z toho zadýchal. Ale musel kamarádovi všechno přeci povědět! "A pak jsem šel po louce a ona úplně zmizela! Je tam jen voda, prostě řeky se vylily a všechno to zaplavují. A pak jsem šel kolem jezera, které bylo obříí. Ale já tam šlápl na žábu, fakt omylem, já nechtěl. A byla najednou placatá, tak jsem se jí snažil oživit, a ona asi neožila nebo nevím, ale pak jsem měl takový divný vidiny. Třeba že se na mě smáli jeleni! Na zádech jsem vozil myši, pak mě chtěly sežrat kameny a nakonec jsem viděl, jak celý tyhle keře jsou tvořeni z hadů! Jenže, jak se tak na ně dívám, tak jsou úplně normální, takže ta žába musela být toxická, protože jinak fakt netuším. Ale nemusíš se bát, z toho masa to nebylo, určitě." Když se tak poslouchal, tak to vážně mohlo být z toho masa, protože ho nestrávil hned, ale až po nějaké době. Umínil si však, že bude věřit tomu, že za to mohla žába. Podíval se do očí bílému vlčkovi, aby zjistil, jestli vidí o trochu líp. Ale nepoznal to. "A už je to lepší? Myslím to vidění."

<< Kamenná pláž

Přes kameny se jim šlo sice pomalu, ale Awarak byl vytrvalý. Nechtěl nechat Aithéra ve štychu, proto občas udělal větší krok, aby se přesvědčil, že se ho pořád drží. Jak měl totiž plnou hlavu starostí, ani nepociťoval nějakou bolest. Začal si ale všímat změny pod nohama. Nejdřív to byly větší kameny, ty se ale postupně měnily na drobnější, až se z nich stal písek. Když černý vlk zvedl hlavu, viděl i přes provazy deště jakési houští. S nadějí se k němu vydal blíž a táhl na něm závislého Aithéra sebou. Naštěstí to přineslo ovoce, protože keře vypadaly, že jen tak vodu nepropustí. I když jí je takhle hodně. Položil kamínek na zem a otočil hlavu na svého kamaráda. Nechtěl se točit celý, protože by tak mohl mladšího vlčka zmást. "Máme štěstí! Přímo před námi je houští, tady je teda ještě řídké, ale kousek dál vidím něco jako pelech nebo jak to říct. Tam tě schováme a já ti najdu něco, co tě vyléčí! Ale než se tam dostaneme, tak se tě dotkne asi pár větví, ale s tím bohužel nic neudělám." Poslední větu pronesl smutně, ale doufal, že mu to přítel odpustí. Popadl svůj talisman a vedl je opatrně do středu keřů. Naštěstí viděl dobře, takže jim netrvalo dlouho najít přírodní schovku. Ani sem nepršelo! Pak by se to nemohlo nazývat úkrytem. Protočil oči nad svou hloupostí.
Zastavil se před vchodem do malého úkrytu. Osobně by se tam asi neposkládal, ale jeho kamarád by to mohl zvládnout. Znovu odložil kamínek, aby mohl mluvit. "Teď mě pustíš a neboj se. Já se postavím za tebe a ty půjdeš jenom rovně, až ucítíš pod tlapkami větve. To je tvůj úkryt, taky na tebe nebude pršet, tak to poznáš. Tam budeš čekat a já ti přinesu nějakou medicínu. Neboj, nezapomenu na to, co slíbím to splním! A nechám ti tu tvůj talisman, aby mě k tobě zase zavedl a ty tu nebudeš aspoň sám." Možná to mohlo znít ujetě, že tu zůstane oslepený jen s kamenem, ale Awarak doufal, že si aspoň nebude připadat opuštěně. "Zvládneš to," povzbudil ho, když mu vlček pustil oháňku a pomalými krůčky se vydal do svého ležení. Awarak mu kamínek položil přímo k noze. "Nelekni se, teď ti chytnu nohu a dám ti ji na ten kamínek, aby si věděl kde je," řekl povzbudivě a hned taky tak konal. Když očima zkontroloval okolí, podíval se znovu na kamaráda. Doufal, že ho nikdo nenapadne, to by si totiž vyčítal do konce života. No, než by na to zapomněl, což by bylo ještě horší a nechtěl na to teď myslet. "Pěkně čekej a ničeho se neboj. A zatím se měj," řekl a upaloval nějakým směrem pryč. Hlavně si musím pospíšit!

>> Náhorní plošina

//Zlatak cez Nahirnu plosinu

Zlatavý les sa nám ku koncu prechádzky v ňom ukázal v plnej kráse. Čierne vlcisko podo mnou sa zastavilo. Medzi koruny stromov, z ktorých padali zvyšky snehu presvitalo svetlo zobudzajucwho sa slnka a ja som spokojne mlaskla.
Ó to viac mi pridalo na spokojnosti, keď sa ukázalo, že z mojej podoby ako ducha by mal vážny strach. Zachichotala som sa mu do srsti za ušami. "A to vieš, že ja už som bola raz duch a naháňala vlkov?" vykvakla som nadšeně a pohrozila mu tak. "Aši mam špeciálnu schopnosť a viem sa na ducha premeniť," filozofovala som, kým on mi potvrdil, že vodu z červeného jazera nikdy neokusil. "Keď som bývala v Sarumene, medzi tulakmi sa šírila historka, že kto sa riadne napije, toho Život obdaruje mágiou ohňa," řekla som zamyslene, pretoze ani po rokoch som takej historek moc nevěřila.
Postupně sme sa však dostali na plan, kde som sa kochala výhľadom. Morfeus sa pýtal, či sa mi cestuje príjemné. " Veľmi poh-" stačila som vyhrknut, kým sa ta masa tuku a svalstva madhodila a mne zaklapla čeľusť. Za trest som ho potiahla za práve ucho tak, ako kázal, len možno trochu silnejšie. "Rozhodně nie, keď ma niekto potrebu mi mixovať žalúdok, ale Morfeus má asi rád extrémy a budu sa mu páčiť zvratky, ktoré budú tiecť po čelé," zlomyselne som sa zasmiala a naklonil hlavu tak, aby mu na čelo pomaly stiekla moja slina.
Nemohol ma však stihnúť ani obviniť, pretože sa vynoril medzi prerastenej kriky, kde sa mu na zadok spustil kus snehovej prikrývky, ktorý mne sotva postudil chvost, ktorý som nechala volne na jeho boku. Cestu však vybral prisernu, preto keď sme dorazili k časti, kadiaľ sa nedalo inak ako po bruchu. Posteklila som ho teda na slabíne chvostom, aby mi umožnil sa predierat tunelom niekam ďalej.

// Bukový sráz (přes mahtae jih)

Stříbřitě šedá vlčice se pustila tunelem v křoviskách jako první a já ji s rozestupem pár kroků následoval. Hlavu jsme měli lehce skloněnou k zemi a tiše pokračovali dál, bylo to rozhodně příjemnější, než se prodírat přímo mezi kousavými a špičatými větvičkami. Byl jsem zamyšlený a čas běžel a my běželi s ním, ale i mě pak došlo, že přeci jen už to trvá nějak dlouho.
"Doufám, že neběháme v kruhu..." zašklebil jsem se a očima se pátravě rozhlížel po okolí, jestli nespatřím nějaký záchytný bod, něčeho, podle čeho bychom se lépe orientovali. Ale všude bylo vidět jen roští, větve a křoviska. "Je způsob, jak to zjistit," zabručel jsem a natáhl se vedle sebe k jedné z větví, do které jsem se zakousl a zatřepal hlavou, přežvykoval tak dlouho, doku nebyla téměř ulomená. Tak jsem to udělal ještě s několika dalšími, aby to bylo dobře viditelné a pokud bychom kolem toho prošli podruhé, všimli bychom si toho. "Tak poběžme, snad se z toho křoví vymotáme a zjistíme, že do kruhy jsme neběhali." Ještě pořád mi to náladu úplně nezkazilo a tak jsem se i krátce zasmál, než jsme se znovu rozběhli. Tlapky dopadaly na měkkou zem, pohybovali jsme se docela rychle teď už mnohem pozornější a snažící si dávat pozor na cestu. Už už jsem si říkal, že určitě brzy vyběhneme z křoví ven a budeme mít klid, ale pak Freya zpomalila, já natáhl krk a moje oči zmerčily rozkousané a polámané větve. Zamračil jsem se. To se mi vůbec nelíbilo. "Tak asi běháme v kruhu. Co teď s tím?"

- řeka Mahtaë (jih)

Běželi jsme a po chvíli se spíše prodírali mezi křovinami, jejichž ostré větvičky nám pročesávali srst a mnohdy nás i škrábly do kůže. Ušklíbal jsem se a vrtěl hlavou, kudy jsme se to pustili...ale ono proč vlastně ne? Držel jsem se kousek za Freyou, na chvíli se musel i zastavit, abych zuby vytáhl větvičku, která se ulomila a zůstala mi zacuchaná v srsti. Podrbal jsem se ještě z uchem a pak už nastražil uši, protože na mě Frey volala.
Zvedl jsem se rychle k ní doběhl, abych se podíval, co objevila. Zastavil jsem se vedle ní a natáhl hlavu dopředu, přirozeným otvorem nebo průchodem tvořeným mezi pokroucenými keři. "To bychom mohli zkusit." Usmál jsem se na vlčici vedle mě a přešlápl z tlapy na tlapu. "Snad nás to vyvede z tohohle bludiště...anebo se tu ještě víc zamotáme." Musel jsem se krátce zasmát. Pohlédl jsem na Frey s otázkou v očích, zdali chce jít jako první, když tu cestu objevila. Samozřejmě jsem měl tendence vyrazit první, protože Frey byla vlčice a má dcera, ale taky už samozřejmě byla dávno dospělá a zkušená. A tak jsem nechal to rozhodnutí na ní, zatímco jsem se snažil zkoumavě s hlavou na strnu proniknout zrakem skrz spleť kmenů, kmínků, větví a větviček.