//Medvědí jezero

Když Pippa zavrčela, málem se mi z vší tý roztomilosti roztavil obličej. "Awww," vydralo se ze mě provokativně vysokym hláskem. Za tohle jsem asi zasloužil další facku, takže jsem se pro jistotu rovnou přikrčil znovu.
Když řekla, že Newlin je fajn, nechtěl jsem hned souhlasit, abych nevypadal jako nějaká kamarádíčkovská měkota. "Ujde," utrousil jsem lhostejně. Už takhle jsem před Pippou svojí reputaci schazoval dost. To s bublinou mě ale docela zaujalo. Vůbec jsem netušil, že Newlin takový věci umí. Vždyť jsem ho tehdy zachraňoval v tekutym písku. Proč... se z toho prostě nějak nevyčaroval? "Amnesii si musim proklepnout. Třeba jseš zaujatá," rozhodnul jsem nakonec popichovačně sebejistým přikývnutím hlavy. Jestli ale byla tak plachá, jak Pippa řikala, mohlo to z mojí strany dopadnout jedině lehkou šikanou. Navíc nemohla bejt zas až taková stydlivka! Jestli byla pravda to o... tom. No nic.
"Jo, asi jí znám. Prováděl jsem jí tehdy po našem lese," přiznal jsem nakonec. Tohle nebyla ani lež, ani úplná pravda. Takže to bylo tak akorát. "Ta se neomlouvá," doplnil jsem pobaveně, jako kdybych mluvil o nějaký starý známý, což zase docela potopilo moje předchozí tvrzení. Takhle po ránu jsem byl nepozornej a házel jsem si zbytečně klacky pod nohy. Ještě, že tu se mnou byla jenom Pippa.
Její nápad s myškama byl vlastně super. Když jsem byl malej, vymejšlel jsem podobný věci. Nejdřív mě to nadchlo, ale potom mi došlo, že bych buď musel Pippu drtivě porazit a koukat se na to, jak žere ocásky, nebo... jí nechat vyhrát a žrát je sám, což se mi moc nelíbilo. Ještě před půl hodinou jsem byl zralej na poblití. "Prohrálas už?" zajímal jsem se těžce podceňujícím tónem. "Moje oblíbená hra je..." začal jsem, ale zarazil jsem se, protože většina mejch oblíbenejch her byla buď brutálně zkažená, nebo pro dospělý. "Když jsem byl malej, nejvíc mě bavilo trefovat se do stromu různejma věcma. Šiškama, kamením... sourozencema," uchechtnul jsem se. Starý dobrý časy. "Víš, kam jdem, Klementýno?" začal jsem, jako kdyby se blížilo velký vzrůšo. Protože jsem se na moře těšil. Neviděl jsem ho věčnost.

//Mahtae jih

// Ústí

Padal jsem únavou, hlady a trochu i žízní. Bylo mi jedno kam mě moje nohy nesly. V tuhle chvíli jsem mohl být rád, že vůbec ještě s nimi dokážu hýbat. Měl bych přehodnotit svůj plán. Ten totiž obsahoval, že se nejprve napiju, najím a pak teprve vyspím. Jenže jak jsem se ploužil čím dál tím pomaleji, bylo nad slunce jasnější, že jako první přijde spánek. Teď by se mi hodilo nějaký to vlče. Udělal bych si z něho poskoka.
Zasnil jsem se, jak mi nějaký prcek celý šťastný nosí jídlo. Prostě bych jen mávnul tlapou a už by běžel. A zas a znovu. Ze zasnění mě vytrhlo zakručení v břiše. Věděl jsem, že se tím jen mučím, ale co jsem měl dělat? Vyspat se! Neměl jsem moc přehled v tom, jak dlouho vydrží vlk bez jídla a pití. Taky jsem se už nemusel probudit, ale asi přišel čas to risknout. Pak si sehnat nějakou tu mršinu a nakonec si udělat tukový zásoby na zimu. Nejsem vyžírka, abych se přidal do smečky a pak z ní zase na jaře zdrhnul. Našel jsem si malý důlek pod jakousi rostlinou a nechal tam svoje tělo upadnout. Ani jsem neřešil, jak moc to je pohodlný, hlavně že jsem si uchoval zdravý rozum a trochu taktiky. Ležel jsem totiž tak, že jsem moc vidět nebyl a to mi mohlo hrát do karet. Jak na lov, tak i na úkryt. S tím lovem to nebylo tak horký, měl jsem za to, že tu moc zvířat neběhá. Jenže víc jsem o tom nepřemýšlel, nedostatek spánku mě totiž dohnal.

« Středozemka (Náhorní plošina)

Baghý mu vyprávěla o tom, jak potkala svého bratra a rodiče. Nori polkl, přemýšlel, zda by byl také tak nadšený, kdyby mohl opět vidět svou nejbližší rodinu. Nad tou myšlenkou se musel ale pozastavit. Rin... Viděl bych rád Rin? přemítal. Bylo mu po svém dvojčeti smutno. Když si ale vzpomněl na to, jak jej donutila opustit vlastní smečku a místo, kde vyrůstal, hořce si odfrkl. O svých rodičích raději ani nepřemýšlel. Celou dobu jej měli za černou ovci rodiny.
„Hm... Chtěl jsem říct, že to je skvělý, ale...“ podotkl s malým úsměvem. Je skvělý, když jsou všichni po smrti? Blbče. Baghý se ale netvářila nijak smutně, třeba z toho měla opravdu radost? Tlapky je nesly opět přes nekonečnou planinu, kožichy promoklé. Norimu to ale nijak nevadilo; bylo to lepší, než se trápit ve vedru. Pak došla řeč na jeho zážitek u jezevce.
Nori se zamyslel, než odpověděl: „Víš, že ne?“ Svého děda neznal, ani ho nikdy neviděl. Věděl o něm jen z vyprávění, které nebylo nijak milé. Pak si vzpomněl na to, jak mu starý vlk prozradil, že si jsou velmi podobní. Možná byl taky černou ovcí rodiny? „Nic moc, ale byl to příjemnej pokec... Slíbil mi, že mi příště poví o tom, jak nabaloval vlčice,“ uchechtl se pobaveně. „Ach! No jo, málem bych zapomněl,“ vyhrkl, jakmile Baghý zmínila smečku, na jejíž hranicích ho nechala čekat samotného.
„Prej se ta smečka jmenuje Sarumenská. A potkal jsem jednoho vlka, Newlina,“ prozradil své menší kamarádce. „Chtěl, abych mu říkal New... Nakonec jsem se rozhodl je jenom varovat,“ pokrčil vranými rameny, zatímco se soustředil na cestu skrz houší.

» Křovinatý svah (řeka Mahtaë - jih)

Hleděl jsem na Freyu, zatímco jsme oba přemýšleli, jak nejlépe se dostat z tohohle křovinatého bludiště. Našpicoval jsem uši, jako ona a snažil se zachytit zvuk šumící vody. Měla pravdu, někde tu přeci musela být řeka. "Také ji slyším...tak pojďme za zvukem, když zrak klame." Ušklíbnul jsem se a pak už nechal stříbřitošedou vlčici, aby se vydala první. Postup byl pomalý, jakmile jsme museli opustit průchozí tunel, kde se ještě vlk naší velikosti vcelku pohodlně protáhl. Dál jsme se museli prodírat mezi hustými větvemi, na kterých nejednou zůstal chomáč husté srsti a cítil jsem, jak se jejich ostré konce často dostaly až na kůži a zanechaly nějaký ten šrám. Zvuk šumící řeky ale sílil, což znamenalo, že jsme šli správným směrem. A jakmile se dostaneme k řece, už nějak to křovinaté území překonáme.
"Příště tohle bludiště raději oběhnout, než se do něj pouštět." Prohodil jsem, když jsme se na chvíli zastavili, v jakési větší skulině, abychom nabrali další dech. Pročísl jsem čenichem bok, kde mě jeden ze šrámů nepříjemně pálil, a pak už kývnul na vlčici vedle sebe, abychom se vydali dál. Věřil jsem, že už jsme blízko, byť se nám oběma už nechtělo. Křoví jako by nás nechtělo pustit, zadrhávalo se o naši srst čím dál víc, ale my jsme vytrvale postupovali dál, až jsme konečně řeku před námi zahlédli, nejen slyšeli. "Konečně...teď už snad znovu neztratíme." Štěkavě jsem se zasmál a trochou víc energie jsem překoval posledních pár kroků. Zhluboka jsem nasál pach vody, když se moje tlapy zastavily na rozměklém, ne zrovna ideálně schůdném břehu. Ale vše se zdálo lepší, než ty křoví za našimi zády.

- řeka Mahtaë (jih)...

//Ostrůvky

Vydaly se dál – nikde se nezastavovaly na moc dlouho a Rzi to částečně vyhovovalo a částečně už začínala být unavená. Získávala ale konečně pocit, že tu krajinu pořádně poznává. A tohle všechno se jistě bude hodit. Zatím má ale skvělou průvodkyni.
Znovu zamířily na sever, pláně střídaly lesíky a v té tmě se to začínalo pomalu slévat dohromady.
„S lovem?“ obrátila se na druhou. „Dlouho jsem teď byla sama, tak jsem šla spíš po menších zvířatech. A s mršinama…“
Ohnula by nos, nakonec ale taky za život snědla docela dost mršin.
„Radši lovím čerstvý. Ale když není nic jinýho a nelezou po tom červi…“ Hlas se jí vytratil, bylo to ale spíše ze zamyšlení, když se ohlédla na široké říční koryto, které překračovaly. „Můžeme tam jít.“

//Stepní pláň

// Ostrůvky přes Mušličkovou pláž

Baghý ťapkala věrně za Norim, jinak to snad ani nešlo. Houštiny, do kterých je cesta zavedla by sama procházela asi obtížně. Několikrát vztekle zavrčela, když jí křoviny z kožíšku vyškubly kousky srsti. Matně si však vzpomněla na jejich první setkání. Bylo to dosti podobné místo a pršelo úplně stejně. Jen tehdy bylo ráno, nikoli večer. Jenže poprvé se Noriho bála. Nemohla tušit, že právě narazila na vlka, který jí bude tak drahý. Obdarovala ho milým úsměv a přátelským dloubancem do chlupatých půlek.
„Raž mi cestu, kamaráde! Na tohle sama nestačím,“ nabádala černého, zatím co si užívala relativně snadného průchodu. Jaká radost. Ne že by Norimu přála nějaké nešvary, byla ale větší, silnější a hlavně gentleman. Tak jen ať se snaží, že? A mezitím, co její kamarád plnil plnohodnotnou funkci buldozéru, hnědá vlčice měla čas spekulovat.
„No, co ti budu povídat, konec světa vypadal fakt pěkně! Mám upřímnou radost, že jsme ho našli a že to hlavně není jen ohnivá planina plná lávy. Vypadal ale taky docela děsivě, vždyť viděl jsi ty vlny? Některé byly větší, než kdyby ses postavil na zadní!“ Vykládala barvitě a pevně si stála za zjištěním, že moře bylo stejně divoké, jako ohnivé pláně. Možná jen trochu příjemnější na pohled. „A to máš pravdu! Představ si, kdyby se ta hladina uklidnila a mohl se v ní odrážet měsíc! To bych také někdy chtěla vidět!“ A s tím si to jednoduše capkala v dál, zatím co se nechávala unášet na vlnách divokých fantazií.

» Stepní pláň přes Křovinatý svah

Awarak se radostně díval na vlčka. Tomu se muselo neskutečně ulevit, že konečně má zpátky zrak. I černý vlk byl moc rád, že se mu schopnost vidět vrátila, protože to by byl strašný život, který by ho bez očí čekal. Už by nikdy neviděl sluneční paprsky, svit měsíce. Dokonce ani vodu nebo obyčejný kamínek. Kamínek! Vzpomněl si na dárek, který dostal a hned se po něm začal shánět. Tu však Aithér přiskočil a vrazil do něho. Černý vlk se na něho zmateně podíval, ale to už se bílý vlček rozběhl pryč od něj. Ještě však stihl vykřiknout něco o babě. Awarakovi konečně svitlo, ale nejdřív chtěl najít jeho dáreček. "Už běžím," vykřikl, když ho konečně našel. Vzal ho do tlamy a utíkal za vlčkem. Doufal však, že mu nedal až moc velký náskok. Přeci jen měl špatnou nohu, když dlouho běhal. Na to však teď nechtěl myslet. Chtěl si užívat vlčecí hry, protože ty ho stále bavily.

>> Dlouhá řeka