« Řeka Mahtaë - sever (Řeka Mahtaë - jih)

Nori pokračoval podle proudu, poctivě se držel Baghý pachu, ovšem zanedlouho jej zase ztratil. Najednou se totiž ocitl v hustém, zalesněném porostu. Tlapky našlapovaly do podivné směsice písku a půdy, sem tam přeskočily nějaký kámen a nesly Noriho poslušně dál. Lehce se protáhl skrz křoví, ovšem čím hlouběji prostupoval, tím horší byla cesta. Vlezlé větvičky kolem něj začaly pomalu houstnout. Mělo to jen jediné plus — byl tu stín. Alespoň na chvíli utekl hladovým paprskům, které mocné slunce vysílalo na celou Gallireu. Lepší vzduch mu však hustý porost nenabízel, pořád se kolem něj vznášelo titěrné dusno. Na chvilku zapřemýšlel, že by se vrátil a podobně jako Evelyn hupsnul do řeky, jenže... Musel najít Baghý. Baghý, jejíž stopu ztratil. Úžasný, pomyslel si trpce, zatímco se prodíral skrz ostré větvičky.
Zároveň přemítal nad tím, co mu Evelyn všechno pověděla. Téma Smrt ho zajímalo asi ze všeho nejvíc. Začal si pohrávat s myšlenkou, že ji potřebuje nutně navštívit; snad aby se o jejím charakteru přesvědčil sám. A žádná racionální část, která by v sobě schovávala alespoň jednu buňku pudu sebezáchovy mu neodporovala. Jenže Smrt žila na severu. A on teď hledal Baghý. Možná by jí pak mohli navštívit společně?
Nori zrychlil, ačkoli si díky tomu od hustých křovisek odnesl pár škrábanců. Nechtělo se mu zpátky na slunce, ovšem jeho kamarádka mu byla dražší. Odpočívat bude moct, až se vrátí do Borůvkového lesa. Alfa už na ně určitě netrpělivě čekala.

» Mušličková pláž (Les ztracených duší)

// Ostrůvky

Seskákala jsem zase zpátky do písku a vydala se znovu na sever. Bylo až překvapivé, jak me Rez následovala. Nebo jsme tak nějak šly spíše spolu, jo to bude ono. Jako kdybychom obě věděly, kudy přesně chceme jít a kam dojít. Měly jsme ale nějaký určitý cíl?
Společně jsme se prostě jenom toulaly a poznávaly svět kolem nás. Nejspíše jsme se obě rozhodly tady zůstat a poznat toto území o něco více bylo dobrým začátkem pro budoucnost. "Půjdeme na druhou stranu?" zeptala jsem se, když jsme se dostaly k řece. Vlastně jsem ani nečekala na odpověď a stříkla po Rzi trochu vody, abych jí změnila tok myšlenek. Vypadala až moc zahloubaná do sebe a do něčeho bolestného a to jsem nechtěla. "Teď mi pověz, jak to vlastně máš s lovem. Jíš i mršiny, když se zrovna nedaří?" zeptala jsem se. Asi by bylo vhodné, kdybych i sama občas začala nějakou konverzaci, ačkoli jsem v tom zrovna nebyla takový profík jako Rzinka.

// Stepní pláň

« Ostrůvky (Mušličková pláž)

Se zklamáním, že žádný poklad nenašli, se vrátil z ostrova zpět na pevninu. Hbitě seskočil do písku, který se mu vlezle lepil na tlapky a vydal se dál od vody. Ve vzduchu se stále nesla ta podivná slaná vůně, výhled na rozbouřenou vlnící se vodní masu však byl zajímavý. Noriho očka to fascinovalo, zvědavě sledoval, jak voda písčitý břeh polyká a zase plive ven. Byl by se z vody napil, ale bál se jít blíž. Pak pohlédl na Baghý, tvářila se pořád stejně nadšeně. Jeho spontánní cesta na ostrůvky ji sice neoslovila, ale to ničemu nevadilo. Zazubil se na ní a zamával mokrým ocasem.
„Tak poď, naše cesta ještě nekončí!“ zvolal a rozeběhl se od moře pryč směrem na sever. Zakrátko se ocitli mezi hustými křovinami; čím hlouběji byli, tím horší prostup mezi nimi byl. Nově objevené místo se netvářilo extra přátelsky. Nori se proto rozhodl se skrz křoví nějak prodrat a běžet dál. Bohužel ani tady se nedalo před deštěm pohodlně schovat.
„Co na to říkáš? Na konec světa?“ nedalo mu obrátit na Baghý pohled. Pamatoval si, jak říkala, že má v plánu něco takového objevit. Kdoví, třeba se za tou mystickou vodou skrývalo něco dalšího, ale kam oko dohlédlo, tak vidělo jen tmavou vodu. Nori přemítal, co za ryby v ní muselo asi žít, když to bylo tak veliké. Až ho z toho zamrazilo.
„Zaplavat bych si tam asi nechtěl,“ řekl svůj názor a hořce se ušklíbl. „Ale třeba je to průchod do toho druhýho světa!“ napadlo ho. Očka mu při tom zasvítila.

» Stepní pláň (Křovinatý svah)

Vlastní úkol č. 2 (2/3)

Aithér zavrtěl ocasem. Měl radost, že jeho kamarád odešel a nezapomněl. Že ho tady nenechal a dokonce! Dokonce mu donesl pořádný kus žvance, za který byl opravdu vděčný. „No vidíš to! Já si myslím, že ti pomohl! Vypadá to tak,“ zubil se nadšeně. Zaprvé byl hrozně rád za Awaraka, zadruhé byl zcela nadšený, zase vidí. Už svoji budoucnost potápěl do největších hlubin nicoty, ve které se na pár hodin vyskytl. Naštěstí už to bylo v pořádku. Poskakoval nadšeně kolem svého přítele a radoval se za svůj nově získaný zrak. Bylo to tak hrozně frustrující a teď jej zaplavila vlna radostné nálady, která se snad ani nedala popsat slovy. „Samozřejmě, že budeme cestovat spolu. Stále to platí!“ pokýval důležitě hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Byl teď jako na pružinkách. Byl najezený, viděl a měl stále výbornou společnost. K tomu už stačilo jen jedno! Nějaká pořádná švanda! Aithér zavrtěl ocasem a kulišácky se na Awaraka podíval. „Hele,“ odkašlal si nenápadně, když k němu přihopsal blíže. Následně do něj šťouchl tlapkou, otočil se prudce na zadních nohou a rozpelášil se pryč. „Máš babu!“ zvolal na něj přes rameno se smíchem. No a co, že to tak trochu bylo dětské? Byl na hraně dospělosti a měl na tohle ještě všechno právo, ne?
Rozeběhl se podél řeky a užíval si vítr v jeho srsti. Jen si dával pozor, aby mu někde na břehu řeky neuklouzla noha a on do ní nezahučel, což by velmi nerad. Ale stejně, když se ohlédl na svého přítele, který měl za úkol jej chytit, tak se tak stalo. Tlapka mu sjela, ale dotkl se vody jen polštářky zespoda tlapky. To ho ale výrazně zpomalilo, protože se polekal a než zase nabral zpět svoji rychlost, byl si jistý, že ho jeho urostlý kamarád dožene jako nic. Ale stejně to nevzdával! Jeho oči planuly nadšením a odhodláním! Nedám mu to přeci zadarmo! Musíme si užít nějakou srandu, přeci! Všechno zlé je za námi a teď? Teď běžíme vstříc lepším zítřkům! pomyslel si, když běžel jak s větrem o závod.

//-> Dlouhá řeka

Úkol č. 3 (5/5)

Měl dojem, že nebyla šance, aby se zasytil. Stále jedl a stále neměl dost. Poslepu čumákem vyhledával poslední zbytky masa, které kolem kosti zůstávaly. Nebylo toho moc, ale měl dojem, že už jí věčnost, tím, jak dlouho nic nepozřel. Čekal, že bude muset chytit nějakou myš jako jednohubku, nějaké ptáče vypadlé z hnízda, nebo tak něco. Vůbec nepočítal s tím, že Awarak donese takový výborný kus žvance. Zcela si ten slastný pocit toho, že jí něco tak dobrého, užíval. Třeba to ani nebylo tak dobré, jak mu teď připadalo a hlad vzal za své, ale nic z toho si vůbec nepřipouštěl. Kdyby vynechal fakt, že je slepý jako patrona, uznal by, že je vlastně i spokojený. Jeho zapomnětlivý přítel se vrátil a on měl plný žaludek. V tu chvíli mu to došlo. Polkl a zvedl hlavu od jídla. Zase se sice „díval“ někam bokem, než na Awaraka, ale to bylo jedno. „Bože, Awaraku!“ oslovil ho nadšeně a zavrtěl ocasem. „Ty jsi nezapomněl! Jakto?“ ptal se nadšeně a pořád bouchal ocasem o zem. „Určitě ti ten medvěd pomohl, že jo?“ vyptával se nadšeně.
Potom poslouchal odhodlaný hlas svého přítele a jak tak přestal jíst, protože už vlastně ani nebylo co, cítil, že se mu vlastně zaplnil žaludek skoro k prasknutí. To byla velká úleva, opravdu. Vydechl a trochu dojatě se usmál. „Děkuji ti, toho si neskutečně vážím,“ pošeptal a sklonil hlavu. Bylo mu to trochu hloupé, že pro něj toho ten vlk chtěl tolik udělat a co mohl on? Vůbec nic! Byl na odpis! Mohl bych ho poprosit, aby mě vzal za mámou, napadlo ho v tom smutku. Slepé oči se mu zalily slzami, kterým se neubránil. Jedna mu ukápla a ztratila se v srsti pod jeho okem, tak zamrkal, aby neutekla i ta další, když v tom… Začal vidět světlo. „O-oh!“ byl tak překvapený, že nebyl momentálně schopný se vyjádřit. Slza kápla i z druhého oka a dopomohla k tomu, aby už viděl dokonce i rozmazané siluety. „Kámo!“ zvolal nadšeně a vstal. „myslím… Myslím, že zase začínám vidět! To maso asi fakt pomohlo! Jen trvalo, než sklouzlo do žaludku!“ skákal nadšeně, protože během toho všeho se jeho zrak začal rozostřovat a viděl čím dál lépe. „Jooo, můj život má zase smysl, já vidíííííííím!“ zavyl nadšeně a poté se rozzářeně podíval na Awaraka. Úplně přesně na něj. Udělal k němu dva rychlé kroky a vrazil do něj v přátelském obětí. „Děkuji ti, děkuji!“

Bylo vidět, že se jeho kamarádovi ulevilo, že se vrátil. Awarak byl taky šťastný, protože na něj nezapomněl a to bylo takové malé vítězství. Jen ho tížil fakt, že nenašel nějaké bylinky na oči a zdálo se, že ani maso, za které Aithér moc děkoval, nepomohlo. Černý vlk trochu posmutněl. "Hledal jsem i něco, co by ti mohlo pomoci. Ale jak je všude voda, tak jsem nějak nenašel nic, co by mohlo pomoci. No a vlky jsem viděl jen ty u jezera, ale tam jsem zaháněl medvěda a tak jsem se jich nezeptal, jestli by nevěděli, jak ti pomoci." Říkal to smutně, protože vážně chtěl vyléčit jeho nenadálou slepotu a už mu docházely nápady.
"Tak aspoň se ti teď budu hodit jako osobní strážce. A budeme cestovat spolu a budeme hledat lék. I kdybych zapomněl, tak mi to ty i tvůj dárek připomenete a prostě budeme hledat, dokud se ti zrak nevrátí. I kdybych měl žebrat u samotné Smrti." Awarak zlostně a rozhodně dupl nohou, protože se nehodlal vzdát. Dokonce ani nevěděl, že právě nabídl Aithérovi, že ho klidně dovede za Smrtí. Netušil totiž, že tu Smrt opravdu žije. Doufal ale v to, že aspoň trochu druhého vlčka povzbudil.

<< Kamenné pláž
Daný úkol 1 (3/3)


Jakmile se prokličkoval nebezpečným územím dostal se konečně k místu, kde někde nechal svého přítele. Jenže, všechno to vypadalo nějak podezřele divně. Až teď mu konečně začalo docházet, že to co viděl a potkal, nemohla být tak úplně pravda. Copak jsem se zbláznil? Ale, ale ty kameny vypadaly vážně hrozivě a jako že mě chtějí sežrat. Byl z celé situace chudák celý přešlý, ale neměl jak si pomoci. Nedokázal změnit to, co viděl. A že toho bylo hodně. Stál na kraji houští a místo, aby viděl, jak se větve proplétají do sebe a dělají ze sebe jeden velký keř, viděl klubka hadů. Velkých, malých, zelených, hnědých, flekatých. Všechny které znal a navíc spoustu, které ani nevěděl, že existují. Ale jedno měli hadi společné. Dívali se na černého vlka svýma temnýma, korálkovýma očima a čekali na jedinou malou záminku, aby po něm mohli vystartovat. Z tlam se jim kmitaly rozeklané jazyky a občas vydaly typický hadí zvuk. Kdyby byl Awarak bábovka, asi by se otočil a utíkal pryč. Jenže on chtěl být statečný, takže se mu jen rozklepaly nohy, jak na tu hrůzu hleděl. Pak se mu však přitížilo, když si uvědomil, že do téhle hadí jámy přivedl svého kamaráda a ještě ho tam nechal. Jak jsem to mohl dopustit? Nejhorší scénáře v jeho hlavě ukazovaly, jak se Aithérovo tělo svíjí na zemi bolestí, napuštěné tunami jedu a vyprchává z něj život.
Awarak nakrčil pysky a rozhodl se jednat. Pokusí se zachránit Aithéra, vždyť má kost, kterou se může uchránit proti rychlým hadím tlamám. Začichal, jestli ucítí pach kamaráda, který ho dovede až k němu. Po chvíli se zorientoval a na nic nečekal. Vzal si urvanou nohu lépe do tlamy, aby mu sloužila jako zbraň a vyběhl do spleti hadů. Mával kolem sebe pomyslnou kostí, která však byla stále plná masa, ale to Awarak neviděl. V jeho očích byla bílá a úplně ojedená.
Působil tolik rámusu, že muselo být Aithérovi jasné, že se blíží. Mlátil přeci kolem sebe kusem masa. Jediné štěstí bylo, že kamzík byl mladý, takže jeho maso na kosti ještě dobře drželo. Kdyby byl staršího data, tak by pod nárazy do větví keřů už dávno opadalo a Awarak by donesl opravdu jen kost. Takhle se mohl jeho kamarád těšit na kus žvance. Brzy se černý vlk probojoval mezi imaginárními hadími hlavami až k místu, kde na něho poslušně čekal Aithér. Hodil kost, tedy samozřejmě maso před něj a a začal mu hned popisovat, co všechno viděl a zažil. Zvláštní bylo, že tady jeho oči už žádné hady neviděly. I na kosti byla zase spousta masa, jen to bylo krapet promočený a potrhaný, jak tím mlátil do všech stran. "Aithére, kamaráde, to jsem já. Neboj, už jsem u tebe a omlouvám se, jestli jsem tě vylekal. Představ si, našel jsem mrtvou nějakou přerostlou a divnou srnku, ale byla výborná, tak jsem tu kus její nohy přinesl k jídlu. Jen to je trochu rozmáchaný, jak pořád prší. A napadlo mě, že možná nevidíš z nedostatku jídla! A našel jsem medvěda a on, sice tak nevypadal, ale klidně mohl jít proti dvou vlčicím a vlčeti, tak jsem ho musel zahnat. Promiň, že jsem na tebe nepočkal. Ale byla to otázka života a smrti! Ale zjistil jsem, že nemají tak hrozné drápy a zuby. Nebo jako jo, ale není to až tak moc, jak jsem si pamatoval, takže jsem to trochu zveličil, za to se omlouvám. A a a..." Mlel jako kolovrátek, což se mu tak často nestávalo, takže se z toho zadýchal. Ale musel kamarádovi všechno přeci povědět! "A pak jsem šel po louce a ona úplně zmizela! Je tam jen voda, prostě řeky se vylily a všechno to zaplavují. A pak jsem šel kolem jezera, které bylo obříí. Ale já tam šlápl na žábu, fakt omylem, já nechtěl. A byla najednou placatá, tak jsem se jí snažil oživit, a ona asi neožila nebo nevím, ale pak jsem měl takový divný vidiny. Třeba že se na mě smáli jeleni! Na zádech jsem vozil myši, pak mě chtěly sežrat kameny a nakonec jsem viděl, jak celý tyhle keře jsou tvořeni z hadů! Jenže, jak se tak na ně dívám, tak jsou úplně normální, takže ta žába musela být toxická, protože jinak fakt netuším. Ale nemusíš se bát, z toho masa to nebylo, určitě." Když se tak poslouchal, tak to vážně mohlo být z toho masa, protože ho nestrávil hned, ale až po nějaké době. Umínil si však, že bude věřit tomu, že za to mohla žába. Podíval se do očí bílému vlčkovi, aby zjistil, jestli vidí o trochu líp. Ale nepoznal to. "A už je to lepší? Myslím to vidění."