// Ústí (přes Mahtaë jih)

Bolelo mě celé tělo, sotva jsem šla. Nějakou dobu jsem následovala koryto řeky, ale jakmile jsem narazila na shluk křovisek, zaplula jsem tam. Nedělalo mi problém se mezi nimi proplést. Nešla jsem nijak hluboko do území, naopak jsem se držela na jeho okraji. Jen jsem nechtěla být tak na očích. Byla jsem dost zranitelná, mohl mě někdo snadno napadnout.
Ulehla jsem k jednoho křoví a rozvalila sena bok. Hrudník se mi pořád divoce zvedal a já zavřela oči. Zadní nohy jsem necítila. Věděla jsem ale, že je to jen nějaký dočasný stav a brzy se mi do nich cit zase vrátí. Jen jsem si nyní potřebovala chvilku odpočinout.
Dech se mi konečně ustálil a bušení srdce už nebylo tak splašené. Všechno se pomalu ale jistě vracelo do normálu. Slyšela jsem, jak strakapoud tloukl do stromu. Hledal si svou večeři, nějaké červíky. Určitě ho to pošťuchování se Stínem stálo energii a on měl nyní hlad. Musela jsem přiznat, že já na tom nebyla o moc lépe. Také mi kručelo v břiše, ale věděla jsem, že se budu muset bez jídla nějakou dobu obejít. Potřebovala jsem nabrat více energie.
Po několika minutách tlučení ustalo a strakapoud se vrátil najezený a připravený na další výpravu. Já byla trochu protivná, ale musela jsem uznat, že by bylo fajn se posunout někam dál. Cítila jsem tu nějaké pachy, a ačkoliv jsem byla společenská, nyní jsem chtěla být sama. Aspoň ještě chvilku. Postavila jsem se a švihnutím ocasu dala najevo, že odsud mizíme.

// Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

Spokojeně jsem se zakřenila, když do mě Cynthie téměř okamžitě strčila s tím, že přece už vlče má. "To jo, ale já myslim mít vlčata jakože mít... chápeš. Tentononc. Myslíš, že Sheya už se s někým takhle rozjela? Páč sakra, to bysem se cítila zahanbeně. Ale zároveň... asi jsem lesba, takže nic," pokrčila jsem rameny a usmívala se, i když jsem možná měla decentně řešit to, že jako druhá, poněkud náhradní, neúplná matka Sheyi bych se neměla tak zaujatě zabývat jejím sexuálním životem, ale... kdo mě mohl zastavit? Cynthie? Možná Cynthie. Taky si ale někdy vrznem. Nějak. Co já vim. Kdo potřebuje pindíky, pff. Prudce jsem zavrtěla hlavou a zazubila se, jen abych zahnala ty divoké myšlenky, co se mi zrodily v hlavě. Bylo to nechutný, myslet na něco takového, když jsem po tak dlouhé době byla s někým, koho jsem doopravdy hluboce milovala. Ale ani tentokrát mě nikdo moc nemohl zastavit. Teda, až na Cynthii. Ta zrovna mluvila o tom, jak bychom potřebovali někoho dalšího, což byl skutečně celkem problém. "Hm," přimhouřila jsem oči a její moudrá slova odkývala, "To jo. A navíc bysem zbila každýho, kdo by na tebe jen sáhl. Nebo koukl. Nebo obojí! Všichni nápadníci by skončili nakopaní na hromádce!" A navíc vlče nechci. To bysem jako kojila? Nebo se dívala na Cynthii, jak kojí? A kdo by kopal zadky, kdybysme měly břicha jak pumlíče, co? Hnus. A ještě by tomu předcházel nějakej hošan s pipíkem, kterej by se musel kdovíjak přemáhat. To zní doopravdy jako výhra, ty jo. Že na to neskočíme hned. "Myslim, že bysme musely sehnat nějakou chlapskou verzi tebe, jinak je to v háji," nabídla jsem řešení a, i když Cynthia-samec zněl lépe než jakýkoliv jiný, pořád to nebylo ono. "Ale ty jseš prostě lepší. Tak... si asi necháme Sheyu a necháme to bejt, dokud se nám tu nezjeví nějakej božan-kasanova." A to nebude nikdy. Takže pohodička, uculila jsem se na svou partnerku a hravě ji zatahala za ucho.

Bylo celkem těžké nezahihňat se jako vlče, když mluvila o tom, jak má budoucí láska, co s ní strávím celý život, bude občas kravka, ale jinak hustá. To je moje holka! zazubila jsem se a hned na to se zase hluboce uklonila před viděním mocné vědmy. "Óóó!" vykřikla jsem k nebesům a přitiskla tlapu k srdci. "Srdce mi plesá z tvých zpráv, vědmo!" vydechla jsem a upřímně, na tomhle ani moc lží nebylo. Cynthia sice nebyla tak úplně vědma, ale život s ní... z toho jednomu zaplesalo srdíčko. Ne že bych byla nějaká měkkota. Já byla drsná, součást hustého dua, co kopalo zadky, ale... občas, jen na chviličku, jsem potřebovala dělat jen to, že jsem se přitiskla k její srsti a cítila její lásku. Ale drsným způsobem, samozřejmě.
S uculením jsem ji olízla ještě jednou, když odvětila, že má krásná budoucnost je na dosah tlapy, a rovnou se o ni i otřela celou lící. Potřebovala jsem cítit její dotyk, plně se v něm vyválet a nikdy se ho nezbavit. Jsme slaďouši, ale život je takovej. Hádám. Zazubila jsem se a konečně, po tak dlouhé době, kdy jsem jen nasupěně chodila kolem a ničila životy náhodným vlkům, konečně jsem se cítila šťastně. Spokojeně. Ale co by to bylo, kdybychom si to užily nějak moc, že jo. "Je fakt, že by asi bylo blbý, kdyby Sheya měla vlčata dřív než její máma," prohlásila jsem s hranou vážností a zadívala se na Cynthii, než jsem propukla ve smích.

Cynthie mi tak nějak vysvětlila, že její super-rosničkovské mojo je způsobeno magií počasí. Magie počasí? To jako fakt? Jakože, vim, že jsou nějaký... tentononc, vody, jako má Starling. Nebo ty moje, co to je. Fialová, no. A Cynthie... Cynthie má fialovou, přimhouřila jsem oči a snažila se netvářit se příliš nejistě, když došlo na povídání si o něčem, co jsem celý život vedla pod kategorií "zakázané". Takže já měla taky počasí? Nebo... nebo to je úplně na náhodu? Nah, já to nesnášim. Magie počasí. A co bude dál, ty jo, magie ročních období či co? Čauky mňauky, jsem vlk, co má magii léta! Teď tu udělám slunce a všichni si polibte, něco jako přirozený koloběh je mi u zádele! Pokusila jsem se o úsměv a přikývnutí, ale... jestli jsem měla být přijatlená a snesitelná partnerka, musela jsem se odreagovat u něčeho jiného.
To něco jiné asi mohlo být úplně cokoliv, ale mně se zalíbila představa Cynthie jako mocné vědmy, co ví všechno. Samozřejmě, že se Cynthie celé té blbosti s vědmou hned chytla. My taky nic jiného než chytání se blbostí nedělaly. Pokud teda blbosti zrovna nechytly nás. "Neuvěřitelné!" vydechla jsem s naprostým údivem a nejistě sebou zapotácela, jako že celé mé tělo prožívá onu magickou sílu, ze které Cynthie čerpá své vědmovitosti. "Bože, je to skutečné?!" křikla jsem k nebesům a s otevřenou tlamou se dál vlněla, čímž jsem si i v rámci svého rádoby magického rauše zachránila oko před solidním drama-chvatem své partnerky. Hltala jsem každé Cynthiino slovo, přijímala svou totálně ne vymyšlenou budoucnost do posledního detailu. Aww, uculila jsem se na moment, když se pustila do poměrně podrobného popisu jisté vlčice, co bude atraktivní a po mém boku, ale jinak jsem se držela. Byla jsem nějaká magorka, co věří na osud! A tuhle roli jsem zvládala dokonale. "Ó vědmo!" vykřikla jsem a znovu se hluboce uklonila, "Ó vědmo! Prosím, musíš mi říci více! Co je to za pohlednou vlčici! Kdy ji potkám? Jaké dobrodružství nás čeká? Dočkám se vnoučat?" Zírala jsem na ni s tím nejposedlejším pohledem, jaký jsem dokázala nasadit. "Musím to vědět, vědmo!" oznámila jsem jí urgentnost situace a jako v transu několikrát pokývala hlavou. "Neuvěřitelné, neuvěřitelné!" zopakovala jsem pološeptem, zatímco jsem se začala opatrně naklánět k své na zemi položené polovičce. "Je to ta nejlepší budoucnost," špitla jsem a jemně jí olízla líci.

// Náhorní plošina

Fakt jsem si nedokázala představit lepší znovushledání, než jaké jsme zažívaly právě teď. V kopě písku. To je fakt nádherný, tohleto. Asi budu brečet. Sykla jsem, když mi do očí úspěšně vlítl další nabroušený kousek zrnka, a zavrtěla hlavou. Ono by se fakt všechno úplně piclo, kdyby byl jeden náš den, fakt jeden, jediný, normální. Do háje. "Jsem strašně ráda, že tenhle světový unikát můžeme vůbec zažít! Chcípám vděky! Oh, počkat, ne, to nebude vděkem, spíš, co já vim, obřím medvědem, kosou jak prase, a pískem! Miluju to!" Rádoby naštvaně jsem se zazubila na Cynthii, ale i přes tohle všechno stěžování si, jakého jsme byly schopné, jsem moc dobře věděla, že si to ve skutečnosti užíváme. Protože kdyby nebylo na co pipkovat, nebyly bychom to my.
Kvůli naší překrásné situaci, ve které sněžil písek, až na to, že to sněžení připomínalo spíš bouři, ve které je nejlepší si lehnout a umřít, jsem svou polovičku sotva viděla. I když jsme běžely na pár kroků od sebe, místo její srsti jsem viděla sotva její obrys. A pořád ti to sekne, zamračila jsem se, snad abych se právě takhle zbavila zrnek v očích, a jen matně slyšela něco o tom, že jsme tady. Bájo, vydechla jsem a během pár okamžiků vklouzla do křoví za Cynthií. Sama jsem si tohle místo pamatovala. Sice ne zrovna moc, protože kdo jsem byla, aby mě zajímaly lokace téhle postižené země, ale... matně. Něco málo. Křoví a otravné větve, co se skvěle zarývaly a sekaly o srst. Ale hodně věcí nyní bylo lepších než to, co řádilo venku.
"Nádherný," vydechla jsem, když jsme se konečně probojovaly větvičko-landem do prostředka houští, kde bylo alespoň životní minimum prostoru, a elegantně se oklepala od všech nánosů písku, co jsem hrdě nasbírala tam venku. Totálně nevypadám jako chodící špína. Supr dupr. Se znechuceným výrazem, který stále probodával východ z našeho křovinatého úkrytu, jsem se přitiskla k Cynthii. "Až do večera?" zopakovala jsem po ní a zastřihala překvapeně ušima. Netušila jsem, jestli si tyhle předpovědi cucá z tlapy, ale... asi mi to bylo jedno. "Je to divný," odsouhlasila jsem jí a přimhouřila oči, jen na moment, než mě napadla další věc, čím otravovat okolí. "Ó, mocná vědmo! Pověz, prosím, jaká je má budoucnost!" vydechla jsem a uctivě se uklonila. Vypadalo to, že jsme měly spoustu volného času, tak... proč ho nestrávit dalšími blbinami. Taky jsme mohly mluvit o našem vztahu a lásce, ale... ne.

//Remajz

Hopkala jsem jako malinkatý zajda v tlapkách Alastorovi. "Tak to ti... uteču," zachichotala jsem se, když poznačil že je taky magič. Ale co když jo? Přejela jsem ho pohledem. "Pokud tvoje mamča nebo fotřík nemají modrá očka, tak je modrá mít nebudeš," broukla jsem vesele a poskočila jsem. A pokud je mají tak mu uteču... Nebo ho sním... "Dobrý nááápadíček," zašeptala jsem si spíš pro sebe a hopkala dál.
"Oooo ty jsi hodně hloupý co?" protáhla jsem nevěřícně, když řekl že neví, co je liška. "Neznáš kočky ani lišky, ještě řekni, že nevíš co je šakal, medvěd, rys, ryba..." vyjmenovala jsem pár zvířat, co mě napadli. "Liška je takový malinkatý zrzavý tvoreček. Vypadá trochu jako vlk, ale má černý konec ocásku a jinak je její kožich zrzavý," broukla jsem na vysvětlenou. Nějak mě, ale pořád divilo, že nezná zvířátka lesa. To byl přece základ. Neumí lovit, stopovat, nezná zvířata... Co ho ti magičové učili? Jak trhat drápky?! A nebo jak znásilňovat! Nakrčila jsem bradičku. Snažil se obhájit, že je poprvé venku. "Pff, ale tohle ti mohl někdo říct, tos nemusel vidět," řekla jsem silným a panovačným hlasem. Měli mu to říct, když nechtějí, aby umřel.
"Já mám ráda všechno, co se dá jíst. Protože hlad je hlad a nedostatek bašty rovná se smrt," zatrilkovala jsem, jako by to byla švanda. "A ty?"

//Matlae

//Loterie 28

//Bukový sráz

Sluníčko se mezitím vyhouplo vysoko na oblohu, což bylo možné sem tam přes husté mraky zahlédnout jen, co jsem opustily les. Jenže jen, co jsme ho opustily, se do nás taky opřel ten šílený vítr tak, že bylo docela náročné se jen pohybovat jiným směrem, než foukal. Thia podotkla na můj návrh jít se schovat k Životovi jednu důležitou poznámku. A to že bydlel na kopci a že by nás to dřív odfouklo, než bysme se vydrápaly do té jeho jeskyňky. "A jo vlastně," zamumlala jsem podstatně tišeji než předchozí informace, takže to ani možná nemusela slyšet. Ale jen možná a karma byla potvora a trapnosti se vždycky šířily nejlíp. Jak jsem na něco takovýho mohla zapomenout? Naštěstí tohle byla jen Thia. Ale... stejně. Musím si dávat víc bacha. Hlavně před cizíma. A před chalapama, protože to jsou pitomci... A já bych ztratila výhodu, kdybych mluvila taky jako pitomec. A to teda nene, uvažovala jsem, ale z myšlenek mě vytrhla nutnost začít řešit, kam se sakra vydáme, protože tady bylo teda děsně. Možná kdyby na nás ten strom prostě spadnul, bylo by nám líp.
"No, kraken byl až dole. Tak když nepůjdem moc hluboko," zauvažovala jsem, ale minule se to taky zvrtlo. Původní plán rozhodně nebyl ztratit se někde v pekle a spadnout do smrdutý pekelný řeky. Měla jsem pocit, že se to tady ale vždycky nějak zvrtlo a tak se nejspíš nemělo cenu stresovat dopředu. Thia se zajímala, kde přesně je ta jeskyně. "Jo," přikývla jsem, "šla jsem ale z druhý strany, přes les, pak na kopec s vyhlídkou a pak zase dolů mezi ty dva lesíky, jak tam byl v létě Poblión." Po cestě jsem ještě několikrát kopla do hromad sněhu, kterými jsme se brodily a pak si už konečně všimla řeky. Byla jsem ráda, že ji vidím. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu.

//Mahtae (přes Náhorní plošinu)

<< Medvědí řeka

Vzala jsem to rychle na Náhorku, kde jsem to znala a rychle se rozhlédla, kde bych mohla najíst něco hořlavého. Elisa má přece jako vrozenou magii oheň, nejjednodušší bude tedy začít u toho. V dáli jsem zahlédla jakési husté houští čehosi, z čehož se mi v očkách objevily škodolibé jiskřičky. A s neskrývanou radostí jsem se tudy vydala.
Jen co jsem se přiblížila, zjistila jsem, že tohle místečko je fakt jen jedno velikánský nekonečný houští. „Bomba,“ zahihňala jsem se. „Taak, jak to uděláme,“ přemýšlela jsem nahlas. „Mohla bych trochu suchých větví natrhat a poskládat z ní velkou hromadu, co bych pak zapálila.“ Jo, znělo to rozumně. Nechtěla jsem, aby chytlo náhodou celý houští. To by byla fakt bída. Ale tak, přece to nemůže být tak těžký, ne? Takovej malej táboráček zní celkem trapně. Jen posera by se pokoušel zapálit pidi hromádku. Co se může podělat? Nic. Stejně sem nikdo nechodí a nikomu to houští chybět nebude. A já se rozhodně nebojím! A tak jsem se na původní plán vybodla.
Odhodlaně jsem zabořila tlapy do sněhu, zaujala až bojově sebejistou pózu, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Vnitřně jsem ale panikařila. Jak to funguje? Co mám dělat? Mám ty větve spalovat očima? Pomůže to? Byla jsem úplně bezradná. A tak jsem otevřela oči a vražedným pohledem na suchý chomáč civěla. Čekala jsem dobrých pár vteřin, jestli se náhodou něco nestane, ale ono nic. Až mi z toho začalo být trapně. Co když mám jen Elisino tělo, ne její magie? Třeba tu tlemím na větve jak kretén a úplně zbytečně, pomyslela jsem si a zoufale zavrčela. „Pitomý větvě,“ zavrčela jsem frustrovaně. Fajn, fajn. Zkusíme to znovu. Nádech, výdech, to půjde. Fuu, ujišťovala jsem sama sebe. Zkusíme to… třeba fantazií. Představit si, že tam ten oheň je. Zavřela jsem oči a začala si představovat, jak se kolem chomáčku suchých větví objevují jiskřičky. Až směšně malé, ale pomalu nabývali na síle a i množství. Až nakonec chytly! Plamínek se začal rozlézat, cítila jsem to teplo, které z něj šlo, a i ten kouř. Byl jemně šedý a štípal v nose. A plamínek se rozlézal a rozlézal, až hořel celý chomáč větví. A cítila jsem to tak intenzivně, že jen co jsem otevřela oči, bylo to tam. Přímo přede mnou se odehrávalo to, co jsem si v hlavě představovala. To teplo i ten štiplavý kouř. Bylo to vše reálné. „Já to zvládla! Zapálila jsem houští!“ užasle jsem sledovala tu zář. Tohle bylo mé dílo. To já to zapálila. A tak jsem dobré tři vteřiny stála a hrdě sledovala můj plamínek. Až teď mi došlo, že s každou vločkou, která do ohně zamířila se plamínek zvětšoval a rozlézal. Bylo to, jako by ho sníh krmil. Neměl by ho... náhodou... hasit? myšlenka ke mně docházela pomalu a nejistě. Docházelo mi, co jsem provedla. Že tenhle oheň není jen tak obyčejný a vlastně ani nevím, jak jinak ho hasit než sněhem. „Do p*dele, to já to zapálila!“ vylezla ze mě nadávka, kterou jsem ani nevěděla, že znám. „To Elisa neovládá vodu, když ovládá oheň? Není to logický? Naučit se to co vytvořím i hasit? A vůbec k čemu a proč by chtěla plameny, co voda přikrmuje?!“ zvyšovala jsem v panice hlas, až jsem prakticky křičela. Pokusila jsem se na plamen hodit trochu sněhu, oheň ale mohutně vzplál a ztrojnásobil se. „Aaaa!“ zaječela jsem zděšeně a padla zadkem do sněhu. „To je v háji, to je v háji! Co budu dělat? To je prokletí. Doma mě zabijou, až to zjistí,“ kničela jsem a do očí se mi začaly drát slzy, až jsem tu bulila jak malé děcko. Z malého keříčku, který jsem zapálila už byl celkem masivní keř a jiskry přeskakovaly dál. Musím něco udělat, nějak to udusit. Ach můj bože. Vyskočila jsem na všechny čtyři, popotáhla, namířila na oheň zadek a začala co nejvíc hrabat a házet na oheň pokrývku sněhu. Jen co jsem uslyšela podivné zasyčení, ohlédla jsem se a uviděla, že část fakt uhasla. „To je ono!“ šťastně jsem popotáhla sopel, který se mi spouštěl z čumáku a pomalu umrzal. O kus jsem popošla a začala hrabat dál. Sníh lítal všude kolem a doprovázelo to syčení hasnoucího ohně. Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec bylo vše uhašeno. Nadělala jsem tu fakt paseku, ale nakonec to dobře dopadlo. Znaveně jsem padla k zemi a celá se rozplácla. „Už nikdy víc, Elisiny plameny jsou fakt pekelný,“ zamrmlala jsem zmoženě. Potřebovala jsem si chvíli odpočinout.

Jen co jsem ale nabrala síly, sebrala jsem se opět na všechny čtyři a rozhodla se odsud vypadnout. Ještě by se tu někdo objevil a začal mě poučovat, že se houští nezapalují a kdo ví co. Počkat, já nejsem vlče. Nikdo mě poučovat nebude. "Boží," zahihňala jsem se, ale stejně vyšla neurčitým směrem. Mohla bych na někoho zkusit natrénovat chování Elisy, aby to bylo věrohodný.

Mahtae Sever (přes Kamennou pláž) >>