// Náhorní plošina

Fakt jsem si nedokázala představit lepší znovushledání, než jaké jsme zažívaly právě teď. V kopě písku. To je fakt nádherný, tohleto. Asi budu brečet. Sykla jsem, když mi do očí úspěšně vlítl další nabroušený kousek zrnka, a zavrtěla hlavou. Ono by se fakt všechno úplně piclo, kdyby byl jeden náš den, fakt jeden, jediný, normální. Do háje. "Jsem strašně ráda, že tenhle světový unikát můžeme vůbec zažít! Chcípám vděky! Oh, počkat, ne, to nebude vděkem, spíš, co já vim, obřím medvědem, kosou jak prase, a pískem! Miluju to!" Rádoby naštvaně jsem se zazubila na Cynthii, ale i přes tohle všechno stěžování si, jakého jsme byly schopné, jsem moc dobře věděla, že si to ve skutečnosti užíváme. Protože kdyby nebylo na co pipkovat, nebyly bychom to my.
Kvůli naší překrásné situaci, ve které sněžil písek, až na to, že to sněžení připomínalo spíš bouři, ve které je nejlepší si lehnout a umřít, jsem svou polovičku sotva viděla. I když jsme běžely na pár kroků od sebe, místo její srsti jsem viděla sotva její obrys. A pořád ti to sekne, zamračila jsem se, snad abych se právě takhle zbavila zrnek v očích, a jen matně slyšela něco o tom, že jsme tady. Bájo, vydechla jsem a během pár okamžiků vklouzla do křoví za Cynthií. Sama jsem si tohle místo pamatovala. Sice ne zrovna moc, protože kdo jsem byla, aby mě zajímaly lokace téhle postižené země, ale... matně. Něco málo. Křoví a otravné větve, co se skvěle zarývaly a sekaly o srst. Ale hodně věcí nyní bylo lepších než to, co řádilo venku.
"Nádherný," vydechla jsem, když jsme se konečně probojovaly větvičko-landem do prostředka houští, kde bylo alespoň životní minimum prostoru, a elegantně se oklepala od všech nánosů písku, co jsem hrdě nasbírala tam venku. Totálně nevypadám jako chodící špína. Supr dupr. Se znechuceným výrazem, který stále probodával východ z našeho křovinatého úkrytu, jsem se přitiskla k Cynthii. "Až do večera?" zopakovala jsem po ní a zastřihala překvapeně ušima. Netušila jsem, jestli si tyhle předpovědi cucá z tlapy, ale... asi mi to bylo jedno. "Je to divný," odsouhlasila jsem jí a přimhouřila oči, jen na moment, než mě napadla další věc, čím otravovat okolí. "Ó, mocná vědmo! Pověz, prosím, jaká je má budoucnost!" vydechla jsem a uctivě se uklonila. Vypadalo to, že jsme měly spoustu volného času, tak... proč ho nestrávit dalšími blbinami. Taky jsme mohly mluvit o našem vztahu a lásce, ale... ne.

//Remajz

Hopkala jsem jako malinkatý zajda v tlapkách Alastorovi. "Tak to ti... uteču," zachichotala jsem se, když poznačil že je taky magič. Ale co když jo? Přejela jsem ho pohledem. "Pokud tvoje mamča nebo fotřík nemají modrá očka, tak je modrá mít nebudeš," broukla jsem vesele a poskočila jsem. A pokud je mají tak mu uteču... Nebo ho sním... "Dobrý nááápadíček," zašeptala jsem si spíš pro sebe a hopkala dál.
"Oooo ty jsi hodně hloupý co?" protáhla jsem nevěřícně, když řekl že neví, co je liška. "Neznáš kočky ani lišky, ještě řekni, že nevíš co je šakal, medvěd, rys, ryba..." vyjmenovala jsem pár zvířat, co mě napadli. "Liška je takový malinkatý zrzavý tvoreček. Vypadá trochu jako vlk, ale má černý konec ocásku a jinak je její kožich zrzavý," broukla jsem na vysvětlenou. Nějak mě, ale pořád divilo, že nezná zvířátka lesa. To byl přece základ. Neumí lovit, stopovat, nezná zvířata... Co ho ti magičové učili? Jak trhat drápky?! A nebo jak znásilňovat! Nakrčila jsem bradičku. Snažil se obhájit, že je poprvé venku. "Pff, ale tohle ti mohl někdo říct, tos nemusel vidět," řekla jsem silným a panovačným hlasem. Měli mu to říct, když nechtějí, aby umřel.
"Já mám ráda všechno, co se dá jíst. Protože hlad je hlad a nedostatek bašty rovná se smrt," zatrilkovala jsem, jako by to byla švanda. "A ty?"

//Matlae

//Loterie 28

//Bukový sráz

Sluníčko se mezitím vyhouplo vysoko na oblohu, což bylo možné sem tam přes husté mraky zahlédnout jen, co jsem opustily les. Jenže jen, co jsme ho opustily, se do nás taky opřel ten šílený vítr tak, že bylo docela náročné se jen pohybovat jiným směrem, než foukal. Thia podotkla na můj návrh jít se schovat k Životovi jednu důležitou poznámku. A to že bydlel na kopci a že by nás to dřív odfouklo, než bysme se vydrápaly do té jeho jeskyňky. "A jo vlastně," zamumlala jsem podstatně tišeji než předchozí informace, takže to ani možná nemusela slyšet. Ale jen možná a karma byla potvora a trapnosti se vždycky šířily nejlíp. Jak jsem na něco takovýho mohla zapomenout? Naštěstí tohle byla jen Thia. Ale... stejně. Musím si dávat víc bacha. Hlavně před cizíma. A před chalapama, protože to jsou pitomci... A já bych ztratila výhodu, kdybych mluvila taky jako pitomec. A to teda nene, uvažovala jsem, ale z myšlenek mě vytrhla nutnost začít řešit, kam se sakra vydáme, protože tady bylo teda děsně. Možná kdyby na nás ten strom prostě spadnul, bylo by nám líp.
"No, kraken byl až dole. Tak když nepůjdem moc hluboko," zauvažovala jsem, ale minule se to taky zvrtlo. Původní plán rozhodně nebyl ztratit se někde v pekle a spadnout do smrdutý pekelný řeky. Měla jsem pocit, že se to tady ale vždycky nějak zvrtlo a tak se nejspíš nemělo cenu stresovat dopředu. Thia se zajímala, kde přesně je ta jeskyně. "Jo," přikývla jsem, "šla jsem ale z druhý strany, přes les, pak na kopec s vyhlídkou a pak zase dolů mezi ty dva lesíky, jak tam byl v létě Poblión." Po cestě jsem ještě několikrát kopla do hromad sněhu, kterými jsme se brodily a pak si už konečně všimla řeky. Byla jsem ráda, že ji vidím. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu.

//Mahtae (přes Náhorní plošinu)

<< Medvědí řeka

Vzala jsem to rychle na Náhorku, kde jsem to znala a rychle se rozhlédla, kde bych mohla najíst něco hořlavého. Elisa má přece jako vrozenou magii oheň, nejjednodušší bude tedy začít u toho. V dáli jsem zahlédla jakési husté houští čehosi, z čehož se mi v očkách objevily škodolibé jiskřičky. A s neskrývanou radostí jsem se tudy vydala.
Jen co jsem se přiblížila, zjistila jsem, že tohle místečko je fakt jen jedno velikánský nekonečný houští. „Bomba,“ zahihňala jsem se. „Taak, jak to uděláme,“ přemýšlela jsem nahlas. „Mohla bych trochu suchých větví natrhat a poskládat z ní velkou hromadu, co bych pak zapálila.“ Jo, znělo to rozumně. Nechtěla jsem, aby chytlo náhodou celý houští. To by byla fakt bída. Ale tak, přece to nemůže být tak těžký, ne? Takovej malej táboráček zní celkem trapně. Jen posera by se pokoušel zapálit pidi hromádku. Co se může podělat? Nic. Stejně sem nikdo nechodí a nikomu to houští chybět nebude. A já se rozhodně nebojím! A tak jsem se na původní plán vybodla.
Odhodlaně jsem zabořila tlapy do sněhu, zaujala až bojově sebejistou pózu, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Vnitřně jsem ale panikařila. Jak to funguje? Co mám dělat? Mám ty větve spalovat očima? Pomůže to? Byla jsem úplně bezradná. A tak jsem otevřela oči a vražedným pohledem na suchý chomáč civěla. Čekala jsem dobrých pár vteřin, jestli se náhodou něco nestane, ale ono nic. Až mi z toho začalo být trapně. Co když mám jen Elisino tělo, ne její magie? Třeba tu tlemím na větve jak kretén a úplně zbytečně, pomyslela jsem si a zoufale zavrčela. „Pitomý větvě,“ zavrčela jsem frustrovaně. Fajn, fajn. Zkusíme to znovu. Nádech, výdech, to půjde. Fuu, ujišťovala jsem sama sebe. Zkusíme to… třeba fantazií. Představit si, že tam ten oheň je. Zavřela jsem oči a začala si představovat, jak se kolem chomáčku suchých větví objevují jiskřičky. Až směšně malé, ale pomalu nabývali na síle a i množství. Až nakonec chytly! Plamínek se začal rozlézat, cítila jsem to teplo, které z něj šlo, a i ten kouř. Byl jemně šedý a štípal v nose. A plamínek se rozlézal a rozlézal, až hořel celý chomáč větví. A cítila jsem to tak intenzivně, že jen co jsem otevřela oči, bylo to tam. Přímo přede mnou se odehrávalo to, co jsem si v hlavě představovala. To teplo i ten štiplavý kouř. Bylo to vše reálné. „Já to zvládla! Zapálila jsem houští!“ užasle jsem sledovala tu zář. Tohle bylo mé dílo. To já to zapálila. A tak jsem dobré tři vteřiny stála a hrdě sledovala můj plamínek. Až teď mi došlo, že s každou vločkou, která do ohně zamířila se plamínek zvětšoval a rozlézal. Bylo to, jako by ho sníh krmil. Neměl by ho... náhodou... hasit? myšlenka ke mně docházela pomalu a nejistě. Docházelo mi, co jsem provedla. Že tenhle oheň není jen tak obyčejný a vlastně ani nevím, jak jinak ho hasit než sněhem. „Do p*dele, to já to zapálila!“ vylezla ze mě nadávka, kterou jsem ani nevěděla, že znám. „To Elisa neovládá vodu, když ovládá oheň? Není to logický? Naučit se to co vytvořím i hasit? A vůbec k čemu a proč by chtěla plameny, co voda přikrmuje?!“ zvyšovala jsem v panice hlas, až jsem prakticky křičela. Pokusila jsem se na plamen hodit trochu sněhu, oheň ale mohutně vzplál a ztrojnásobil se. „Aaaa!“ zaječela jsem zděšeně a padla zadkem do sněhu. „To je v háji, to je v háji! Co budu dělat? To je prokletí. Doma mě zabijou, až to zjistí,“ kničela jsem a do očí se mi začaly drát slzy, až jsem tu bulila jak malé děcko. Z malého keříčku, který jsem zapálila už byl celkem masivní keř a jiskry přeskakovaly dál. Musím něco udělat, nějak to udusit. Ach můj bože. Vyskočila jsem na všechny čtyři, popotáhla, namířila na oheň zadek a začala co nejvíc hrabat a házet na oheň pokrývku sněhu. Jen co jsem uslyšela podivné zasyčení, ohlédla jsem se a uviděla, že část fakt uhasla. „To je ono!“ šťastně jsem popotáhla sopel, který se mi spouštěl z čumáku a pomalu umrzal. O kus jsem popošla a začala hrabat dál. Sníh lítal všude kolem a doprovázelo to syčení hasnoucího ohně. Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec bylo vše uhašeno. Nadělala jsem tu fakt paseku, ale nakonec to dobře dopadlo. Znaveně jsem padla k zemi a celá se rozplácla. „Už nikdy víc, Elisiny plameny jsou fakt pekelný,“ zamrmlala jsem zmoženě. Potřebovala jsem si chvíli odpočinout.

Jen co jsem ale nabrala síly, sebrala jsem se opět na všechny čtyři a rozhodla se odsud vypadnout. Ještě by se tu někdo objevil a začal mě poučovat, že se houští nezapalují a kdo ví co. Počkat, já nejsem vlče. Nikdo mě poučovat nebude. "Boží," zahihňala jsem se, ale stejně vyšla neurčitým směrem. Mohla bych na někoho zkusit natrénovat chování Elisy, aby to bylo věrohodný.

Mahtae Sever (přes Kamennou pláž) >>

//Medvědí jezero

Když Pippa zavrčela, málem se mi z vší tý roztomilosti roztavil obličej. "Awww," vydralo se ze mě provokativně vysokym hláskem. Za tohle jsem asi zasloužil další facku, takže jsem se pro jistotu rovnou přikrčil znovu.
Když řekla, že Newlin je fajn, nechtěl jsem hned souhlasit, abych nevypadal jako nějaká kamarádíčkovská měkota. "Ujde," utrousil jsem lhostejně. Už takhle jsem před Pippou svojí reputaci schazoval dost. To s bublinou mě ale docela zaujalo. Vůbec jsem netušil, že Newlin takový věci umí. Vždyť jsem ho tehdy zachraňoval v tekutym písku. Proč... se z toho prostě nějak nevyčaroval? "Amnesii si musim proklepnout. Třeba jseš zaujatá," rozhodnul jsem nakonec popichovačně sebejistým přikývnutím hlavy. Jestli ale byla tak plachá, jak Pippa řikala, mohlo to z mojí strany dopadnout jedině lehkou šikanou. Navíc nemohla bejt zas až taková stydlivka! Jestli byla pravda to o... tom. No nic.
"Jo, asi jí znám. Prováděl jsem jí tehdy po našem lese," přiznal jsem nakonec. Tohle nebyla ani lež, ani úplná pravda. Takže to bylo tak akorát. "Ta se neomlouvá," doplnil jsem pobaveně, jako kdybych mluvil o nějaký starý známý, což zase docela potopilo moje předchozí tvrzení. Takhle po ránu jsem byl nepozornej a házel jsem si zbytečně klacky pod nohy. Ještě, že tu se mnou byla jenom Pippa.
Její nápad s myškama byl vlastně super. Když jsem byl malej, vymejšlel jsem podobný věci. Nejdřív mě to nadchlo, ale potom mi došlo, že bych buď musel Pippu drtivě porazit a koukat se na to, jak žere ocásky, nebo... jí nechat vyhrát a žrát je sám, což se mi moc nelíbilo. Ještě před půl hodinou jsem byl zralej na poblití. "Prohrálas už?" zajímal jsem se těžce podceňujícím tónem. "Moje oblíbená hra je..." začal jsem, ale zarazil jsem se, protože většina mejch oblíbenejch her byla buď brutálně zkažená, nebo pro dospělý. "Když jsem byl malej, nejvíc mě bavilo trefovat se do stromu různejma věcma. Šiškama, kamením... sourozencema," uchechtnul jsem se. Starý dobrý časy. "Víš, kam jdem, Klementýno?" začal jsem, jako kdyby se blížilo velký vzrůšo. Protože jsem se na moře těšil. Neviděl jsem ho věčnost.

//Mahtae jih

// Ústí

Padal jsem únavou, hlady a trochu i žízní. Bylo mi jedno kam mě moje nohy nesly. V tuhle chvíli jsem mohl být rád, že vůbec ještě s nimi dokážu hýbat. Měl bych přehodnotit svůj plán. Ten totiž obsahoval, že se nejprve napiju, najím a pak teprve vyspím. Jenže jak jsem se ploužil čím dál tím pomaleji, bylo nad slunce jasnější, že jako první přijde spánek. Teď by se mi hodilo nějaký to vlče. Udělal bych si z něho poskoka.
Zasnil jsem se, jak mi nějaký prcek celý šťastný nosí jídlo. Prostě bych jen mávnul tlapou a už by běžel. A zas a znovu. Ze zasnění mě vytrhlo zakručení v břiše. Věděl jsem, že se tím jen mučím, ale co jsem měl dělat? Vyspat se! Neměl jsem moc přehled v tom, jak dlouho vydrží vlk bez jídla a pití. Taky jsem se už nemusel probudit, ale asi přišel čas to risknout. Pak si sehnat nějakou tu mršinu a nakonec si udělat tukový zásoby na zimu. Nejsem vyžírka, abych se přidal do smečky a pak z ní zase na jaře zdrhnul. Našel jsem si malý důlek pod jakousi rostlinou a nechal tam svoje tělo upadnout. Ani jsem neřešil, jak moc to je pohodlný, hlavně že jsem si uchoval zdravý rozum a trochu taktiky. Ležel jsem totiž tak, že jsem moc vidět nebyl a to mi mohlo hrát do karet. Jak na lov, tak i na úkryt. S tím lovem to nebylo tak horký, měl jsem za to, že tu moc zvířat neběhá. Jenže víc jsem o tom nepřemýšlel, nedostatek spánku mě totiž dohnal.

« Středozemka (Náhorní plošina)

Baghý mu vyprávěla o tom, jak potkala svého bratra a rodiče. Nori polkl, přemýšlel, zda by byl také tak nadšený, kdyby mohl opět vidět svou nejbližší rodinu. Nad tou myšlenkou se musel ale pozastavit. Rin... Viděl bych rád Rin? přemítal. Bylo mu po svém dvojčeti smutno. Když si ale vzpomněl na to, jak jej donutila opustit vlastní smečku a místo, kde vyrůstal, hořce si odfrkl. O svých rodičích raději ani nepřemýšlel. Celou dobu jej měli za černou ovci rodiny.
„Hm... Chtěl jsem říct, že to je skvělý, ale...“ podotkl s malým úsměvem. Je skvělý, když jsou všichni po smrti? Blbče. Baghý se ale netvářila nijak smutně, třeba z toho měla opravdu radost? Tlapky je nesly opět přes nekonečnou planinu, kožichy promoklé. Norimu to ale nijak nevadilo; bylo to lepší, než se trápit ve vedru. Pak došla řeč na jeho zážitek u jezevce.
Nori se zamyslel, než odpověděl: „Víš, že ne?“ Svého děda neznal, ani ho nikdy neviděl. Věděl o něm jen z vyprávění, které nebylo nijak milé. Pak si vzpomněl na to, jak mu starý vlk prozradil, že si jsou velmi podobní. Možná byl taky černou ovcí rodiny? „Nic moc, ale byl to příjemnej pokec... Slíbil mi, že mi příště poví o tom, jak nabaloval vlčice,“ uchechtl se pobaveně. „Ach! No jo, málem bych zapomněl,“ vyhrkl, jakmile Baghý zmínila smečku, na jejíž hranicích ho nechala čekat samotného.
„Prej se ta smečka jmenuje Sarumenská. A potkal jsem jednoho vlka, Newlina,“ prozradil své menší kamarádce. „Chtěl, abych mu říkal New... Nakonec jsem se rozhodl je jenom varovat,“ pokrčil vranými rameny, zatímco se soustředil na cestu skrz houší.

» Křovinatý svah (řeka Mahtaë - jih)