// Mušličková pláž

Zvedl jsem hlavu a podíval se na oblohu. Slunce bylo schováno za nějaký podivný opar, skoro jako kdyby se stydělo ukázat v celé své kráse. Z koukání do plynového obra mě vyrušil až dotek, jemné zašimrání na ocase. Zachichotal jsem se, nevinně a tiše, opravdu to trošku zašimralo. Stočil jsem pohled k Eloře, která šla vedle mě mlčky. Mlčení není špatné. Je to klidné a příjemné. Znamená to, že jsme spolu na dobré vlně, dokážeme spolu jít i v tichu. Nebo je to špatné znamení? nechce se mnou mluvit? Udělal jsem něco špatně? obavy se vynořily z hloubi mé mysli zcela nečekaně, jako žralok chytající nic netušícího ptáka na hladině moře se vyšvihly z hlubin. "Děje se... Něco?" zeptal jsem se opatrně. Chci to vědět?
Její zmatení mě nepřekvapilo, nebyla první ani poslední, kdo se bude takto tvářit. Možná jsem tomu měl říkat jinak. Možná mým cílem bylo dospět, zesílit nebo tak něco. Ale já se pořád cítím bezbranný a k ničemu, malý a hloupý, zaslepený. Chci být vlkem tak, jak to má být a to obsahuje tohle všechno. "Nejsem ještě dost... Dost dobrý. Dost dobrý k n-n-ničemu," zasekl jsem se na posledním slově, protože řekla, že užitečný jsem už dost. Cítil jsem, jak mi pod srstí žhnou tváře a sklopil jsem uši. Na obličeji se mi objevil rozpačitý úsměv. Nemesis říkal to samé, možná na tom něco bylo. Jenže kmotra tvrdila opak, polkl jsem.
"Závidím ti," řekl jsem jí upřímně. Taky bych chtěl být ve smečce, povídat si s Launee, Therionem, Meinerem, Saturnem... Být po jejich boku a užívat si jejich společnosti. Nebyl jsem ale toho hoden. Byl jsem jenom příteží, která se sama o sebe nedokázala postarat a právě to jsem musel napravit. Až tbude dokonáno, vrátím se. Vrátím se a rád.
Další pohlazení mě probralo z myšlenek. Pousmál jsem se jako kdyby se její veselá nálada přesunula i na mě. Rozklusal jsem se a přeskakoval kameny, které nám stály v cestě. Usmíval jsem se na Eloru a přemýšlel o tom, jestli by tento den mohl být ještě krásnější.

// Machtaje

Do rozmluvy, která patřila sourozencům, jsem se nijak zvlášť nemontovala. To bylo mezi nima. Možná jsem jim to i trochu záviděla... Kdyby se tu zjevil můj bratříček, nejspíš bych mu šla po krku a trochu bych zmalovala fasádu pro změnu já jemu, aby viděl, jaký to je. Parchant. Když se ale Starling zmínil o rozpadu Ragaru, zasáhlo mě to. Střelila jsem poplašeným pohledem po Ilenii, v jejíchž zlatých očích jsem viděla podobné zděšení. Jakmile ale Starling začal mluvit a dodávat další detaily, zaměřila jsem se na něj. To, že území bylo opuštěné, mě nepřekvapovalo. Cítila jsem se kvůli tomu často provinile, když jsem byla na cestách, ale rodina pro mě byla přednější a já ji musela dát zase do pořádku. Jak to tak ale vypadalo, dělit pozornost mezi smečku a rodinu už nebude třeba... už nebude třeba nic vysvětlovat Falionovi, už nebude třeba řešit všechny ty problémy okolo... "Do pr*ele," vydechla jsem, když Starling domluvil. To bylo asi nejvíc, na co jsem se zmohla. Takže Smrt. Ragar, navzdory všem jeho nedostatkům a navzdory tomu, že jsem se rozhodla ho opustit a jít hledat štěstí jinam, byl mým domovem - a zpráva o jeho zániku rozhodně nebyla ničím příjemným. Třeba by to šlo zastavit, kdyby... Potřásla jsem hlavou. Ne. Jestli se Smrt rozhodla to tam zdecimovat, nešlo dělat vůbec nic. Přesto jsme se tam musely vydat. Už jen kvůli tomu, že jsem si tam dala sraz s Sheyou - a co si asi pomyslí, až to tam najde pusté a prázdné? "Musíme se tam vypravit co nejdřív," obrátila jsem se k Ilenii a snažila se trochu potlačit naléhavost v mém hlase, ačkoliv se mi to zrovna moc nedařilo.
Šedý vlk se ale choval dost divně. Rozhodl se to svést na "pochmurné počasí", což způsobilo, že jsem vytáhla pochybovačně kůži nad očima tak vysoko, jak jen to šlo. Rozhodla jsem se ale jeho tvrzení nezpochybňovat nahlas... nebyla jsem žádnej terapeut, konec konců. Asi aby trochu zmírnil ten kopanec, který na nás vybalil, pověděl nám o úkrytu na severu. "Hm, to zní vlastně
i celkem užitečně. Asi bychom se tam mohly podívat," pohlédla jsem úkosem na svou polovičku, jestli s tím souhlasí. Její bratr měl ale ještě jednu otázku, ve které mi ale i tak dokázal sdělit něco, o čem jsem neměla dosud nejmenší ponětí. "Lia byla v Ragaru?" vyprskla jsem překvapeně a opět střelila pohledem po Ilenii, tentokrát spíš pobaveným. Zmiňovala se o blbečcích z hor, nenapadlo mě ale, že by mohla v nějakou chvíli být členem. "O tu bych se teda nebála. Klidně bych věřila tomu, že Smrti sama vnukla nápad to tam předělat na kůlničku na dříví... a ještě jí přitom pomáhala," odfrkla jsem si. Byl to vtip jen tak napůl. Vážně bych si Skřítě v takové pozici dokázala představit. "Co se týče Sheyi..." Lehce jsem zaváhala, zda to vlastně Starlingovi říkat, ale vzhledem k tomu, že prokoukl náš vztah s Ilenií a rozhodl se nám nevytlemit do xichtu, riskla jsem to: "Tu bys teoreticky vzato mohl považovat za svou neteř," poušklíbla jsem se a nechala vlka, ať si to přebere. K Nym jsem se nevyjadřovala. Bylo mi jedno, co s ní je. Ale někde určitě taky byla.

Když jsme se tak se Cynthií laškovně bavily o intimních záležitostech, totiž, o mém božanovi-kasanovi a o Cynthiiným "někom tak božím, aby s náma mohl do trojky", zjevil se u nás ve křoví i Starling. Pfco, strunula jsem na moment a pokusila se tvářit, jako že jsme tu probíraly, nevím co, počasí nebo tak. Zásadně jsem si přikázala vyhnout se Cynthiinýmu obličeji, protože pak bych už asi nezastavila podivný pocit smíchu, co se mi rodil na plicích. "Starlingu!" vykřikla jsem nakonec a hrdě se zazubila, už už se nadechující, že si ho budu dobírat s něčím takovým, že jde zrovna čas, protože udělujeme ceny ze soutěže "brácha roku" a on je mezi nominovanými nebo tak něco na ten způsob, ale... na to byl můj bratr příliš rychlý. "Jo, tak to pak jo," odsouhlasila jsem mu, když řekl, že jen prochází, a s poměrně chladným přikývnutím se chystala čekat, až teda laskavě projde a nechá nás být. To by byl taky zázrak, kdyby sis na mě někdy udělal čas, že jo? Tiše jsem si odfrkla, když se k nám otočil zády. Neuměl jsi to ani jako malej harant, tak jak bys moh' teď, co? Fakt sourozenec za všechny prachy.
Otráveně jsem se zadívala do země a chystala si další debilní kecy, které si pomyslet na Starlingův účet, jenže to by mě nesměl překvapit tím, že by se pro jednou fakt rozhodl si se mnou promluvit. "Co?" zeptala jsem se zcela intelektuálně a překvapeně zamrakala na svého i běžně poťouchlého bratra, který se ale rozhodl, že se mi tentokrát omluví za celou svou existenci. "Uh... tak dík? Omluva přijata?" nejistě jsem si ho prohlížela. V očích měl bolest, nebo snad výčitky svědomí z toho, jak špatným bráchou byl, ale... nějak se mi to celé nezdálo. "Uh, jakože, mně by stačilo, kdybys na mě během svýho života míň kašlal, víš jak, ale... slyšet omluvu taky ujde?" přimhouřila jsem oči a nepatrně se pokusila o úsměv, jen... to celé bylo podezřelé. Divné. Možná je to nějaká sázka, co projel? Severka ho sem určitě nedokopala. A sám by snad taky nepřišel, ne? "Nesežral jsi něco divn-" chystala jsem se zeptat na jeho stav, jenže jeho další slova mi v tom úplně zabránila. Cože, zalapala jsem po dechu a okamžitě bleskla pohledem po Cynthii. Ragar je... rozpadlej? S děsem jsem sledovala její oči. Byl to její domov. Její místo, se kterým se chtěla rozloučit. Místo, kde byla paní důležitá, ne-li paní-na-které-to-všechno-závisí. A všechno bylo pryč. "To mě mrzí," špitla jsem rychle, spíš k Cynthii než ke Starlingovi, a nervózně přešlápla na místě. Ten se navíc ještě pustil do bájení o rodině, o tom, jak je Cynthie moje rodina a- Jak to vůbec ví? Rychle jsem odhlédla od Cynthie zpátky k němu. To to bylo vidět? Do háje. Takže on se přišel omluvit, páč jsem lesba? To jsem měla být lesba už dřív. Nebo- nebo cože. "Cože," dostala jsem ze sebe po všech inteligenčních procesech a překvapeně zavrtěla hlavou. Na víc jsem se nějak zmohnout nedokázala.

//Louka vlčích máků přes Náhorní plošinu

Z prostranství plného velkých červených květů jsem se dostala někam, kde naopak vše bylo mrtvé. Tráva suchá, teplota vysoká, nic nebylo zrovna příjemné a blbě se mi dýchalo. Byla jsem spíše zimní typ, i když ani tu jsem moc nemusela, pokud byla až moc velká zima. Prostě jsem měla ráda sníh, teploty pod bodem mrazu, ale žádnou... hrůzu. Prostě zimu, ne vlezlý chlad, který mě požíral zaživa.
Proto jsem taky byla ráda, že jsem se odtamtud dostala do nějakého lesíka. Byl to divný lesík, takový... tunel tvořený větvemi? Vlastně to byla dost zajímavě vypadající území, které se mi sakra líbilo. Rozhlížela jsem se okolo, vnímala kamínky pod svýma nohama a taky to, jak se mění v jemný písek, který se mi zarýval do nohou. Zvláštní místo, pomyslela jsem si. Ale už jsem ostatně slyšela o nějakém Životu, o Smrti, viděla jsem magie, tak... oproti tomu bylo to území docela dost prostě a obyčejné. Ale furt pěkné, dodala jsem si. Slyšela jsem, jak se blížím k řece, což bylo fajn, měla jsem žízeň.

//Bukový sráz přes Mahtae

<< Středozemka (přes Náhorku)

Pach Smrti mne vedl dál a dál, stále mocnější a citelnější. Věděl jsem, že se blížím. Překonal jsem další plošinu, přes kterou jsem přecházel už statisíckrát a vnímal, že mé tlapy ji přechází naposledy. Vlk si toho najednou více cení. Vnímá vše kolem sebe i přítomnost jiných vlků. Ty, kteří patří mezi poslední, na které jsem kdy pohlédl, si snad budu pamatovat v největších detailech. Mrzelo mne, že jsem si takto živě nepamatoval Arga, nebo matku. Bral jsem je jako samozřejmost. Jen matně bych si dokázal vzpomenout, jaký odstín zlaté a stříbrné byli jejich oči. Jak se jejich srst leskla na slunci, nebo jak voněli. Vše, jako by bylo v oparu mlhy. Ale brzy je opět uvidím. Brzy se k nim přidám a budu to moct napravit. Napravím to vše.

V tom jsem očima padl na siluetu dvou vlčic, které jsem poznával. Smrt mne vedla ale dál, skrz území, na kterém byly. Musel jsem kolem nich projít. Nebo mne vedla sem? Navedl ji sem Život? uvažoval jsem v panice. Bylo by ale divné kolem Ily jen projít. Nezasloužila si to. „Zdravím,“ zamumlal jsem nejistě, jen co jsem se dostal do jejich blízkosti. Obě vlčice se evidentně dobře bavily, i když jsem neměl ponětí o čem. „Nebudu vás dlouho otravovat. Já… Jen procházím,“ dodal jsem stále nejistě a opravdu se pokusil kolem vlčic nenápadně projít. Pak jsem ale zastavil, otočil se k Ily zpět pohledem a snažil se najít odvahu cokoliv říct. „Hele, uh. Mrzí mě, že jsem byl takovej debilní brácha. Zasloužila by sis lepšího. Stokrát lepšího. Všechno jen zpackám, kazím a ty pak za mnou chodíš a musíš mé problémy napravovat. A není to fér. Chci se ti za to omluvit. Za všechno,“ dostal jsem ze sebe nakonec. „Mrzí mě, že je to asi dost nevhod. Ale nevím, jestli bych měl v budoucnu možnost se omluvit,“ dodal jsem oběma vlčicí. Uvědomil jsem si ale, jak divně to vyznělo. „Když se rozpadl ten Ragar, že jo,“ dodal jsem rychle a zaryl se drápy do země. „A tobě Cynth děkuji, že jí děláš lepší rodinu, než v jaké vyrůstala. Zasloužíte si obě to nejlepší,“ dodal jsem i tmavé vlčici. Bylo mi ale jasné, že mi na to obě asi nebudou mít moc co říct, a tak jsem se opět narovnal a vrhl po obou pokus o úsměv. "To je vše. Zase půjdu," dodal jsem nakonec a skutečně se otočil k odchodu. Doufal jsem ale, že přeci jen najde tu sílu mi odpustit. Naposledy.

Byla to komedie. Pochopitelně. Ovšem já se tvářila, jako že je to smrtelně vážná záležitost. Věštění budoucnosti přece nebylo nic snadného ani nic, z čeho by si jeden mohl utahovat, tse! "To mne těší, to mne těší," přikyvovala jsem a stěží zachovávala vážný výraz. V očích mi ale pohrávaly jiskřičky. Jak mi tohle chybělo! Jak mi chyběla Ilenie. Moje Ilenie. Oplatila jsem jí olíznutí a přivřela oči, když se o mě otřela tváří. Bylo to nekonečně příjemné. Mohla jsem být drsňačka skoro pořád, ale ne navždycky... občas bylo potřeba prostě povolit. Vydechnout. Být měkkota, kterou jsem asi v hloubi duše byla pořád. Ale jen v hloubi. "Chyběla jsi mi," zabručela jsem tiše a přitiskla svou tvář k Ileniiné.
Má drahá polovička měla jisté poznámky k té části věštby, která se týkala vnoučat. Zasmála jsem se a zlehka ji plácla tlapou. "Hele jo! Já už přece jedno vlče mám - Sheyu! Těžko bych jinak mohla být její máma, ne?" zazubila jsem se. "Se Sheyou jsem aspoň mohla přeskočit to nepochybně otravný období, kdy si zničíš postavu nošením malých parazitů v břiše, který pak v krvi a potu vyprdneš, čímž plynule přejdeš do dalšího otravnýho období, kdy ti paraziti jsou úplně k ničemu, jen pijou a spí a kníkaj a není s nima vůbec žádná sranda." Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale adoptovat si vlče, co už je narozený a odkojený mělo jistě své výhody. A taky to byl dobrej skutek! Ačkoliv jsem na Sheyu nenahlížela z úhlu výhod a nevýhod - byla moje dcera, moje rodina a basta, tečka. Nemusely jsme být pokrevně příbuzné. "Krom toho, na dělání vlčat bysme potřebovaly ještě někoho třetího... a najít v těhle končinách samce, co by jim nepředal úplně marný geny, no... to teda potěš."

Téma magií jsem se po tom krátkém objasnění rozhodla ponechat raději stranou. Věděla jsem, že tomu Ilenie nijak zvlášť neholduje a ani nyní se netvářila příliš nadšeně, když jsem vytáhla na povrch fakt, že nejspíš dokážu ovládat počasí. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, možná jsem se mohla pokusit tu bouři tam venku aspoň kolem nás trochu zmírnit... ale na to už bylo pozdě. Neměla jsem příliš zažité řešit životní problémy pomocí magie, narozdíl od některých jiných, kteří prskali elektriku kolem sebe na všechny strany při sebemenším náznaku konfliktu, ehm Jiskřička ehm ehm.
Raději jsme opět sklouzly do známého teritoria kravin a přehrávaného divadla, které nám bylo tak vlastní. Ilenie nevěřícně poulila oči a potácela se v jakémsi polotransu, zatímco jsem jí vykládala zářnou budoucnost, která před ní ležela. "Ale, ale, ale," zavrtěla jsem hlavou a zamlaskala jakožto jasnovidka, která se snaží poněkud zmírnit vášně příliš horlivého zákazníka. "Cožpak se chceš připravit o úplně všechno překvapení?" nasadila jsem tajemný úsměv, ale pak se nebohé Ilenii podařilo srdce staré vědmy poněkud obměkčit. "No dobrá, dobrá, něco ti snad povědět můžu," rozhodla jsem se. "Určitě ji poznáš, až ji potkáš - taková šedivá, do bíla prokvetlá... Je to teda občas trochu kravka, na to se připrav. Ale bude tě fakt milovat a bude chtít, abys byla šťastná... a budete fakt hustý drsný duo," uculila jsem se. "A vnoučata... hmm, hmm, to vidím jaksi zamlženě, ale není to vyloučené, to jistě ne." Jen doufám, že to nebude moc brzo, pomyslela jsem si - možná jsem právě měla roli staré moudré vědmy, nicméně jako já sama jsem se cítila dost mladá na to, abych byla babičkou. Snad Sheya nikde nenaháněla chlapy... Zahleděla jsem se do zlatých očí mé drahé polovičky, která se nade mnou skláněla. "To ano," šeptla jsem v odpověď a otřela se čenichem o její tvář, když se sklonila, aby mi věnovala krátké olíznutí. Příjemně mě přitom zašimralo kolem žaludku. "A je jenom na dosah tlapy."