//loterie 19

"Nemusíš mi lovit nic, jedl jsem nedávno," řekl jsem jí s úsměvem. Nehodlal jsem jí ovšem bránit, pokud by mi něco chtěla nějak extra ulovit, ale netrval jsem na tom. Křepelka v mém žaludku pořád hezky hřála a vyplňovala prázdnotu mého břicha. Nebylo tedy třeba se dál přecpávat. Pokračoval jsem tedy v chůzi dál tunelem, který se před námi v křoví zjevil. Cestička byla hezky vyšlapaná a já doufal, že to je dobré znamení. Trochu jsem se přikrčil, abych tunelem prolezl.
Bouře začala trochu remcat, když jsem se začal promotávat křovím. Och u Nejvyššího dej ať na konci tohohle tunelu najdu nějaký místo, kdebychom se mohli schovat. Nehodlal jsem vypadat před svou novou společnicí, jako nějaký buran, co nemůže najít ani slušný úkryt, kde by se jeden mohl schovat před počasím a no... trochu se i schovat před zraky ostatních, že. Nad hlavou jsem slyšel burcovat vítr. "Ó má Bouře, tohle místečko se ti zajisté bude líbit než nějaká chladná jeskyně nebo špinavá nora, uvidíš..." snažil jsem se působit sebejistě, i když jsem sám nevěděl, kam nás vedu.
Náhle se předemnou tunel otevřel do poměrně hezkého prostranství, které bylo utvořeno z křovin a vypadalo jako maličké iglů. Tak akorát pro tři maximálně čtyři vlky. VÝHRA! Uhnul jsem z cesty vlčici a vesele u toho pohazoval ocasem. "Tak co líbí?" zatrilkoval jsem a podíval se na vlčici, která vkročila do nory. V očích mi šibalsky jiskřilo. Jestli si nevrznu teď, tak už nikdy. Jídlo jsem jí dal, teplý a hezký úkryt zajistil. Teď jí ještě k jídlu zazpívám a jestli ji tohle nepřesvědčí...

//loterie 18
//Mahtae jih

Začínalo být fakt nepříjemně, takže ještě štěstí, že jsem našel tenhle křovinatej útvar. "Neboj Bouře, již nikdy tvou velkolepost nebudu oslovat jinak," prohodil jsem laškovně a zastříhal u toho ušima. Pak jsem obrátil pohled zpět k houštinám. Mlsně jsem se olízl, když jsem do zmrzlého čenichu nasál vůni z křovin. Cítil jsem nějakého ptáka, ale těžko říct, zda to byla koroptivčka nebo něco jiného. "Uvnitř toho křoví je minimálně jeden opeřenec," prohodil jsem. "Takže si rozhodně užijeme nějaký to loveníčko," s těmito slovy jsem se pomalu začal nořit do spletitých prostor křovin.
Nebyla to úplně nejpohodlnější cesta, to ani náhodou. Rozhodně si jeden musel dávat pozor, kam dává tlapky a tak, ale už po chvilce bylo jasné, že jsem kápl na hotový zlatý grál. Uviděl jsem jednoho tetřeva, jak se krčí mezi křovinami a další byl několik kroků ode mě. Skočil jsem po jednom a přimáčkl ho tlapkami k zemi. Než se pták stihl umlátit zběsilou snahou o záchranu vlastního zobáku, zakousl jsem ho. "Tenhle je pro tebe," broukl jsem na Bouři a hezky na ni zamrkal. "Teď jen najít místečko, kde se budeš moct v teple a klidu nadlábnout," prohodil jsem a přistrčil mrtvého ptáka tlapkou k vlčici. Úplně jsem jí ho nechtěl nosit, abych ho neoslintal, což by se jí nemuselo líbit. Mě by se taky nelíbilo, kdyby mi někdo daroval oslintanýho opeřence.
Proplétal jsem se křovinami dál, až jsem objevil tunel a vyšlapanou cestičku. Cítil jsem, že tímhle směrem bude to, co hledám.

//ústie cez rieku

Keď už si myslela, že sa len tak ľahko z dymu nedostane, dym povoľoval a redol. Dýchalo sa jej čoraz ľahšie, až sa mohla slobodne nadýchnuť a zastaviť. Zároveň jej spadol obrovský kameň zo srdca, že sa jej nič nestalo. Zatiaľ teda o ničom nevie.
Rozhliadla sa, aby zistila, kam vlastne došla. Bolo to tu vlastne takmer také isté, no breh bol širší. Sadla si a ešte stále naberala kyslík do pľúc. Vedela však, že ešte nemala vyhraté, dym ju môže stále dobehnúť. No malo zmysel kráčať ďalej? Horda dymu je omnoho rýchlejšia než nejaká vlčica. Najlepšie by bolo sa niekam skryť, ale vhodný úkryt tu nebol.
Alebo? Medzi kameňmi vyzeralo byť čosi ako vchod. Do nejakej jaskyne. Vnútorný hlas jej našepkával, aby tam šla... Zarraya vlastne ani nemala na výber. Dym by sa vlastne mohol dostať aj dnu, ale predsa je lepšie to aspoň skúsiť. Tak teda vliezla do úzkeho otvoru, nenápadne schovaného medzi húštinou. No ukázalo sa, že hnedej sa to nezdalo. Skutočne to bol vchod. Predierala sa cez húštinu rýchlym tempom. Spočiatku to nebolo až tak ťažké, ale hustlo to a čoraz ťažšie sa to prechádzalo, ale hnedú to neodradilo.
Predrala sa cez posledné husté kroviny a ocitla sa v nízkej chodbičke upletenej z vetvičiek a listov. Rozhodla sa vydať do tej naľavo. Prikrčila sa a kráčala. Vetvy ju pichali do labiek, ale vytrvalo pokračovala. Neustále to vyúsťovalo do viacerých tunelov, takže bolo jasné, že išlo o bludisko. Zarraya šla náhodne. Vedela, že sa môže stratiť, ale čosi vo vnútri jej hovorilo, že sa nestratí.
Tunel vyústil do veľkej a priestrannej kopule, opäť upletenej z vetiev a lístia. Zvonku presvitalo trocha slnečných lúčov , ktoré dopadali na malé jazierko uprostred. Zarrayu toto miesto uchvátilo, no napriek tomu sa tu nechcela kvôli dymu zdržovať.

//úzka rokľa cez rieku

Netušil jsem, co jsem řekl špatně, ale Ilenia náhle utichla. A co bylo divnější, Cynthia po odpovědění na mých pár dotazů znejistila a rozhodla se, že půjde. Podle toho, co říkala, to bylo proto, aby nás nechala si sourozenecký záležitosti vyřídit mezi sebou. Na mě to ale působilo, že v tom muselo být něco víc. Dost pravděpodobně ji zasáhla ta novina o Ragaru a já uvažoval, zda jsem je neměl nechat samotné, aby na to přišly. Jestli to bylo mé místo jim něco takhle zásadního oznamovat. A teď jsem zavinil to, že se rozdělily. „Rád jsem tě zase viděl. Hodně štěstí,“ popřál jsem vlčici dřív, než zmizela v houští.
Nejistě jsem přesunul pohled zpět na mlčící sestru. Bylo to jistým způsobem dost ubíjející. Byl tohle způsob, kterým mě za mé chování trestala? Jistý jsem si tím nebyl, ale fungovalo to. „Měla bys za ní jít. Potřebuje tě. Ragar pro ni musel být neskutečně důležitý a věřím tomu, že ty jí zvládneš pomoct nejlíp ze všech,“ nabádal jsem Ilenii. „Mrzí mě, že jsem vás takhle vyrušil a oddělil vás. Nebyl to můj záměr. Jen… Jsem chtěl se omluvit,“ dodal jsem tiše. „Udělám ti to rozhodnutí lehčí. Zmizím stejným způsobem, jako jsem zmizel vždy. Jako ten bídák, který jsem. A ty utíkej za ní, hm?“ pousmál jsem se, přistoupil k ní a naposledy ji pevně objal. „Nikdy jsem si nezasloužil takhle skvělou sestru,“ zamumlal jsem do jejího bělavého kožichu. Na to jsem ucouvl a dodal poslední sbohem: „Opatruj se, prosím. A kdybys mě náhodou někdy hledala, najdi jezevce.“
Po těchto pro ni dost podivných slovech jsem se otočil na patě a pomalým krokem odcházel pryč. Doufal jsem, že mne uposlechne a poběží za Cynthií. Poběží najít Sheyu a pokračovat v životě, nezasáhnutá mým sobeckým rozhodnutím.

Kamenný mys (přes Mahtae jih) >>

// Mušličková pláž

Zvedl jsem hlavu a podíval se na oblohu. Slunce bylo schováno za nějaký podivný opar, skoro jako kdyby se stydělo ukázat v celé své kráse. Z koukání do plynového obra mě vyrušil až dotek, jemné zašimrání na ocase. Zachichotal jsem se, nevinně a tiše, opravdu to trošku zašimralo. Stočil jsem pohled k Eloře, která šla vedle mě mlčky. Mlčení není špatné. Je to klidné a příjemné. Znamená to, že jsme spolu na dobré vlně, dokážeme spolu jít i v tichu. Nebo je to špatné znamení? nechce se mnou mluvit? Udělal jsem něco špatně? obavy se vynořily z hloubi mé mysli zcela nečekaně, jako žralok chytající nic netušícího ptáka na hladině moře se vyšvihly z hlubin. "Děje se... Něco?" zeptal jsem se opatrně. Chci to vědět?
Její zmatení mě nepřekvapilo, nebyla první ani poslední, kdo se bude takto tvářit. Možná jsem tomu měl říkat jinak. Možná mým cílem bylo dospět, zesílit nebo tak něco. Ale já se pořád cítím bezbranný a k ničemu, malý a hloupý, zaslepený. Chci být vlkem tak, jak to má být a to obsahuje tohle všechno. "Nejsem ještě dost... Dost dobrý. Dost dobrý k n-n-ničemu," zasekl jsem se na posledním slově, protože řekla, že užitečný jsem už dost. Cítil jsem, jak mi pod srstí žhnou tváře a sklopil jsem uši. Na obličeji se mi objevil rozpačitý úsměv. Nemesis říkal to samé, možná na tom něco bylo. Jenže kmotra tvrdila opak, polkl jsem.
"Závidím ti," řekl jsem jí upřímně. Taky bych chtěl být ve smečce, povídat si s Launee, Therionem, Meinerem, Saturnem... Být po jejich boku a užívat si jejich společnosti. Nebyl jsem ale toho hoden. Byl jsem jenom příteží, která se sama o sebe nedokázala postarat a právě to jsem musel napravit. Až tbude dokonáno, vrátím se. Vrátím se a rád.
Další pohlazení mě probralo z myšlenek. Pousmál jsem se jako kdyby se její veselá nálada přesunula i na mě. Rozklusal jsem se a přeskakoval kameny, které nám stály v cestě. Usmíval jsem se na Eloru a přemýšlel o tom, jestli by tento den mohl být ještě krásnější.

// Machtaje

Do rozmluvy, která patřila sourozencům, jsem se nijak zvlášť nemontovala. To bylo mezi nima. Možná jsem jim to i trochu záviděla... Kdyby se tu zjevil můj bratříček, nejspíš bych mu šla po krku a trochu bych zmalovala fasádu pro změnu já jemu, aby viděl, jaký to je. Parchant. Když se ale Starling zmínil o rozpadu Ragaru, zasáhlo mě to. Střelila jsem poplašeným pohledem po Ilenii, v jejíchž zlatých očích jsem viděla podobné zděšení. Jakmile ale Starling začal mluvit a dodávat další detaily, zaměřila jsem se na něj. To, že území bylo opuštěné, mě nepřekvapovalo. Cítila jsem se kvůli tomu často provinile, když jsem byla na cestách, ale rodina pro mě byla přednější a já ji musela dát zase do pořádku. Jak to tak ale vypadalo, dělit pozornost mezi smečku a rodinu už nebude třeba... už nebude třeba nic vysvětlovat Falionovi, už nebude třeba řešit všechny ty problémy okolo... "Do pr*ele," vydechla jsem, když Starling domluvil. To bylo asi nejvíc, na co jsem se zmohla. Takže Smrt. Ragar, navzdory všem jeho nedostatkům a navzdory tomu, že jsem se rozhodla ho opustit a jít hledat štěstí jinam, byl mým domovem - a zpráva o jeho zániku rozhodně nebyla ničím příjemným. Třeba by to šlo zastavit, kdyby... Potřásla jsem hlavou. Ne. Jestli se Smrt rozhodla to tam zdecimovat, nešlo dělat vůbec nic. Přesto jsme se tam musely vydat. Už jen kvůli tomu, že jsem si tam dala sraz s Sheyou - a co si asi pomyslí, až to tam najde pusté a prázdné? "Musíme se tam vypravit co nejdřív," obrátila jsem se k Ilenii a snažila se trochu potlačit naléhavost v mém hlase, ačkoliv se mi to zrovna moc nedařilo.
Šedý vlk se ale choval dost divně. Rozhodl se to svést na "pochmurné počasí", což způsobilo, že jsem vytáhla pochybovačně kůži nad očima tak vysoko, jak jen to šlo. Rozhodla jsem se ale jeho tvrzení nezpochybňovat nahlas... nebyla jsem žádnej terapeut, konec konců. Asi aby trochu zmírnil ten kopanec, který na nás vybalil, pověděl nám o úkrytu na severu. "Hm, to zní vlastně
i celkem užitečně. Asi bychom se tam mohly podívat," pohlédla jsem úkosem na svou polovičku, jestli s tím souhlasí. Její bratr měl ale ještě jednu otázku, ve které mi ale i tak dokázal sdělit něco, o čem jsem neměla dosud nejmenší ponětí. "Lia byla v Ragaru?" vyprskla jsem překvapeně a opět střelila pohledem po Ilenii, tentokrát spíš pobaveným. Zmiňovala se o blbečcích z hor, nenapadlo mě ale, že by mohla v nějakou chvíli být členem. "O tu bych se teda nebála. Klidně bych věřila tomu, že Smrti sama vnukla nápad to tam předělat na kůlničku na dříví... a ještě jí přitom pomáhala," odfrkla jsem si. Byl to vtip jen tak napůl. Vážně bych si Skřítě v takové pozici dokázala představit. "Co se týče Sheyi..." Lehce jsem zaváhala, zda to vlastně Starlingovi říkat, ale vzhledem k tomu, že prokoukl náš vztah s Ilenií a rozhodl se nám nevytlemit do xichtu, riskla jsem to: "Tu bys teoreticky vzato mohl považovat za svou neteř," poušklíbla jsem se a nechala vlka, ať si to přebere. K Nym jsem se nevyjadřovala. Bylo mi jedno, co s ní je. Ale někde určitě taky byla.

Když jsme se tak se Cynthií laškovně bavily o intimních záležitostech, totiž, o mém božanovi-kasanovi a o Cynthiiným "někom tak božím, aby s náma mohl do trojky", zjevil se u nás ve křoví i Starling. Pfco, strunula jsem na moment a pokusila se tvářit, jako že jsme tu probíraly, nevím co, počasí nebo tak. Zásadně jsem si přikázala vyhnout se Cynthiinýmu obličeji, protože pak bych už asi nezastavila podivný pocit smíchu, co se mi rodil na plicích. "Starlingu!" vykřikla jsem nakonec a hrdě se zazubila, už už se nadechující, že si ho budu dobírat s něčím takovým, že jde zrovna čas, protože udělujeme ceny ze soutěže "brácha roku" a on je mezi nominovanými nebo tak něco na ten způsob, ale... na to byl můj bratr příliš rychlý. "Jo, tak to pak jo," odsouhlasila jsem mu, když řekl, že jen prochází, a s poměrně chladným přikývnutím se chystala čekat, až teda laskavě projde a nechá nás být. To by byl taky zázrak, kdyby sis na mě někdy udělal čas, že jo? Tiše jsem si odfrkla, když se k nám otočil zády. Neuměl jsi to ani jako malej harant, tak jak bys moh' teď, co? Fakt sourozenec za všechny prachy.
Otráveně jsem se zadívala do země a chystala si další debilní kecy, které si pomyslet na Starlingův účet, jenže to by mě nesměl překvapit tím, že by se pro jednou fakt rozhodl si se mnou promluvit. "Co?" zeptala jsem se zcela intelektuálně a překvapeně zamrakala na svého i běžně poťouchlého bratra, který se ale rozhodl, že se mi tentokrát omluví za celou svou existenci. "Uh... tak dík? Omluva přijata?" nejistě jsem si ho prohlížela. V očích měl bolest, nebo snad výčitky svědomí z toho, jak špatným bráchou byl, ale... nějak se mi to celé nezdálo. "Uh, jakože, mně by stačilo, kdybys na mě během svýho života míň kašlal, víš jak, ale... slyšet omluvu taky ujde?" přimhouřila jsem oči a nepatrně se pokusila o úsměv, jen... to celé bylo podezřelé. Divné. Možná je to nějaká sázka, co projel? Severka ho sem určitě nedokopala. A sám by snad taky nepřišel, ne? "Nesežral jsi něco divn-" chystala jsem se zeptat na jeho stav, jenže jeho další slova mi v tom úplně zabránila. Cože, zalapala jsem po dechu a okamžitě bleskla pohledem po Cynthii. Ragar je... rozpadlej? S děsem jsem sledovala její oči. Byl to její domov. Její místo, se kterým se chtěla rozloučit. Místo, kde byla paní důležitá, ne-li paní-na-které-to-všechno-závisí. A všechno bylo pryč. "To mě mrzí," špitla jsem rychle, spíš k Cynthii než ke Starlingovi, a nervózně přešlápla na místě. Ten se navíc ještě pustil do bájení o rodině, o tom, jak je Cynthie moje rodina a- Jak to vůbec ví? Rychle jsem odhlédla od Cynthie zpátky k němu. To to bylo vidět? Do háje. Takže on se přišel omluvit, páč jsem lesba? To jsem měla být lesba už dřív. Nebo- nebo cože. "Cože," dostala jsem ze sebe po všech inteligenčních procesech a překvapeně zavrtěla hlavou. Na víc jsem se nějak zmohnout nedokázala.

//Louka vlčích máků přes Náhorní plošinu

Z prostranství plného velkých červených květů jsem se dostala někam, kde naopak vše bylo mrtvé. Tráva suchá, teplota vysoká, nic nebylo zrovna příjemné a blbě se mi dýchalo. Byla jsem spíše zimní typ, i když ani tu jsem moc nemusela, pokud byla až moc velká zima. Prostě jsem měla ráda sníh, teploty pod bodem mrazu, ale žádnou... hrůzu. Prostě zimu, ne vlezlý chlad, který mě požíral zaživa.
Proto jsem taky byla ráda, že jsem se odtamtud dostala do nějakého lesíka. Byl to divný lesík, takový... tunel tvořený větvemi? Vlastně to byla dost zajímavě vypadající území, které se mi sakra líbilo. Rozhlížela jsem se okolo, vnímala kamínky pod svýma nohama a taky to, jak se mění v jemný písek, který se mi zarýval do nohou. Zvláštní místo, pomyslela jsem si. Ale už jsem ostatně slyšela o nějakém Životu, o Smrti, viděla jsem magie, tak... oproti tomu bylo to území docela dost prostě a obyčejné. Ale furt pěkné, dodala jsem si. Slyšela jsem, jak se blížím k řece, což bylo fajn, měla jsem žízeň.

//Bukový sráz přes Mahtae