Loterie 27

Určitě bych to venku dala, přemítala jsem. Však jsem venku žila léta, jeskyně a úkryty jsem vyhledávala zcela minimálně. Nějaká bouřka by mi nemohla ublížit, ne? Koukala jsem furt směrem k východu, už se viděla, jak se proplétám mezi keři ven do čerstvého vzduchu, který bude pálit na plicích a sníh mě okamžitě oslepí. Byla to naivní představa, že bych to tam venku v pohodě dala, ještě k tomu okolo byl dost otevřený prostor, ale... zoufalá situace. „Takže nějaký srostlý keře, co vypadají, že tě chtějí sežrat jsou v pohodě, ale nějaký díry ve skále ne?“ nechápala jsem. Možná to byl trochu pošklebek. Co mohl mít proti jeskyním? Jo, byla tam zima, jo, byla tam tma, jo, občas tam žilo i nějaké jiné zvíře, ale... lepší jak tahle klec.
Koutek mi cukl nahoru, menší pocit z dobře odvedené práce, kdy jsem dokázala ostatní od sebe nějakým způsobem odhánět, protože se nechtěli zabývat mojí blbostí, kterou jsem s oblibou ukazovala. Adiram se zvedl, že někam jde, trochu jsem se zarazila, že až tak moc blbá vyznívám, že mizí. Takže tady je limit? napadlo mě. Znělo však pozitivně, když řekl, že snad přestává sněžit. Zvedla jsem hlavu nahoru a klidně řekla: „Kamkoli, kde to nebude jako tady,“ stísněné a uzavřené. Vyskočila jsem na nohy, připravená vypálit na druhý konec světa, ale uzemnila mě otázka o smečkách. „Vim o dvou,“ pronesla jsem s menší nejistotou, „jedna je na jihu a druhá víc na sever u takový dlouhý řeky.“

Loterie 26

Něco malého a drobného mi špitalo v hlavě slova plná obav a nejistoty, která pramenila z mnohaletého namlouvání si, že se svět pohybuje jenom v odstínech hodně tmavě šedé. Zadupávala jsem neschopnou Vanyu dozadu stejně, jako jsem zakopávala i jakékoli myšlenky vedoucí k ostrovu, ale už mě z toho docela bolely nohy a bouře mi nepřidávala moc na náladě, která se pomalu a jistě blížila k bohu mrazu. Přišla jsem si nějak jako vězeň, někde zaseklá pod keřem a pohřbívána studenou zimou... Docela mi to připomínalo domov.
„Nemám ráda, když musim zůstávat na jednom místě,“ přiznala jsem. Bylo to spíš vyhrknutí, možná i trošku výhružka, „jsem z toho pak nevrlá,“ dodala jsem na vysvětlenou. Už jsem to i cítila. Jak se mi to táhne po zádech ke krku a snaží se mi to ušima prorvat do mozku. Bylo to zvykem, nikde nezůstat, nikde se neusadit, nepobýt tak dlouho, aby tam dokázal upnout můj pach víc, než bylo třeba. Nehledat úkryt, nehledat smečku, nehledat nic, co by mělo být domovem. Hlava mi ale padla trochu ke straně a povytáhla jsem kůži nad očima. „A jak?“ otázala jsem se s dětskou naivitou, která mi naskočila do hlasu. „Na schovávanou si tady hrát nemůžem, to máme málo místo,“ povzdechla jsem si zklamaně. Nebyla jsem hloupá. Minimálně ne tolik, ale prostě jsem... tohle považovala za hru. Za mojí hru, která mi držela od ostatních stále maličký odstup, který jsem tam chtěla ponechat co nejdéle to šlo. Pustit někoho přes hranice, nebylo by to správné, už jenom to motání okolo nich bylo náporem.

Loterie 25

Potřebovala jsem pohled upřít na nějaký pevný bod, který se nebude hýbat, ale v téhle kupoli toho moc nebylo. Zírala jsem tak do středu jezírka, pokoušela se zamést sen nějak hluboko do mozku, kde na něho zapomenu jako na jiné nepotřebné věci, třeba na jména vlastních bratrů... Jak jenom se ti frajírci jmenovali? To je fuk, stejně je jako fuk ten sen.
„Ani ne,“ řekla jsem krátce, ještě trochu otupěle. Mluvení jo, to mi šlo docela dobře a sem tam jsem měla problém i s tím, abych vlastně byla ticho, ale nějak jsem nevěděla, jak tohle podat správně, aby o dávalo smysl. Však jsem o tom i trochu mluvila předtím, nahaté veverky, ostré nástroje, ale nad vším bylo vlastně mávnuto tlapou. Problém bylo, že to byla pravda, všechno se stalo, ale na tom nezáleželo. „Byl to jenom trapnej sen beze smyslu,“ zavrtěla jsem nad tím hlavou, krátce se podívala na Adirama a dlouze vydechla. Chtěla jsem vypadnout někam ven, něco dělat, podniknout nějakou kravinu, co mě dostane k jiným myšlenkám a jiným problémům. Nějaké polehávání v úkrytu nebylo pro mě. „Co ta bouře, už končí?“ vyhrkla jsem a vyskočila s tim i na nohy. Tlapou jsem šlápla na pařád polosežraného ptáka, odsunula ho a přešla po našem malém výběhu... Zase další klec, tentokrát za to může počasí, skvělý, povzdechla jsem si, kecla na zadek a trochu natáhla hlavu vpřed. Čuměla jsem na jezírko před sebou, hypnotizovala ho a přitom z nudy zkoušela to, co jsem dělala vždycky v nudě. Vlnky. Voda se jenom jemně vlnila, ale pak ty vlnky byly až takové kroutivé, jako pohyb hada. Překvapilo mě, to, to byla docela novinka.

Loterie 24

Cítila jsem, jak rychle mi krev proudí tělem a ozvěna od tlukotu srdce je až v tlapách. Blbě se mi dýchalo a přišla jsem si i dezorientovaná. Očekávala jsem, že otevřu oči, ucítím teplo, vlhkost a v dálce sůl od moře, ale místo toho mě uvítal chlad a sníh. Nelíbilo se mi ani jedno. Seš sama, připomněla jsem si. Možná ne v tomhle chroští. Byl tu ještě Adiram, který stál kousek ode mě, ale ve skutečnosti jsem byla sama. Sama daleko od místa, kterému jsem říkala domov, sama daleko od vlků, kteří mě vytvořili k obrazu svému a kteří pro mě byli přátelé. Sama daleko od těch, co se mnou protrpěli a třeba i přežili to, co pro nás ten ostrov nachystal. Zahýbala jsem krkem, cítila jsem zacelující se ránu, očekávala jsem i jizvu, ale nepřišlo mi, že by tam chyběla srst a nějak mě to hyzdilo. O to se postarala jenom ta jizva na oku, která byla jako pěst na oko, ale... s ní jsem se smířila, bylo to v pohodě.
Zhluboka jsem se nadechla, když mi bylo řečeno, že to byl jenom sen. Byl to sen, ale jednalo se o vzpomínku, která bude už navždycky v mojí hlavě. Tohle chtěl, když mi říkal, abych utekla do bezpečí? uchechtla jsem se nad tím. Nechtěla jsem to brát tolik vážně, respektive jsem nechtěla, aby mě to pohltilo a užíralo mě to. Rozhlédla jsem se okolo sebe, když mi bylo řečeno, abych tak udělala. Dlouze jsem vydechla, očima přejížděla po zmrzlých větvích, napadnutém sněhu, který vytvářela lesklou bílou střechu a drobný otvor, kterým padal sníh do jezírka pod ním. Jo, bylo to hezké, ale bouře se stále neuklidňovala.

Loterie 23

Místo nějakého dalšího zpěvu přišlo jenom pobrukování, což bylo asi lepší možností, protože jsem se na to nemusela nijak nutit, abych nevnímala, co zpívá. Takhle se usínalo v pohodě, i když bych asi usnula i při potopě světa.
Spánek přišel rychle. Sakra rychle, že jsem si ani neuvědomila, kdy jsem vůbec zavřela oči a odebrala se ke spánku, který mě pohltil zrovna tak, jako Lili pohltila nějaká ta vodní příšera. A o čem se mi zdálo? Tak samozřejmě, že o tom běsu z posledních týdnů, které jsem mohla zkusit přesunout do nejhlubšího zákoutí své mysli, ale ve snu, kde jsem to neovládala, se to okamžitě vrátilo a všechno jsem to viděla znova. Sem tam něco bylo jiné, nedokázala jsem přesně zformovat to okolí, už vůbec jsem nebyla schopna popsat, jaké skutečně bylo, ale dokonale jsem cítila vše, co se dělo. To, jak okolo nás stříleli šipky, jak mě ne jednou, ale dokonce dvakrát trefili, jak vlci padali a umírali. Nějaké jsem viděla umírat i vícekrát, umřeli, zmizeli, pak se zase objevili a znovu umřeli.
Nejintenzivnější byla asi ta chvíle, kdy jsem si myslela, že už všechno končí. Byla tma, neviděla jsem ani vodu, ale byli jsme na tom voru, bylo nás tam více než ve skutečnosti, ale dělo se přesně to, co jsem si pamatovala. Lili zmizela ve vodě, pohltila ji příšera a Duncan napadl toho bláznivého hnědého s podrápaným ksichtem. Křičela jsem na něho, aby ho nechal, že to moje vina nebyla, ale akorát jsem tím přitáhla Duncanovu pozornost na sebe. A ze sekundy na sekundu nebyl vlkem, ale tím lovcem, který mi zasekával do hlavy stejnou věc, kterou umřela Tayne. Viděla jsem, jak se napřahuje, věděla jsem, co dělá a probudilo mě to dřív, než jsem mohla pocítit bolest.
Silně jsem se zaškubala, tělo jsem měla v křeči a hlava mi vyletěla nahoru s nesrozumitelným výkřikem: „Duncane!“ Chtěla jsem, aby toho nechal, aby to přestalo, ale... On tu nebyl. Byl tu jenom hnědý vlk, sněhová bouřa a zatahující se tmavnoucí obloha.

Loterie 22

Cítila jsem akorát to, že na mě někdo kouká, když jsem se nacpávala masem z ptáka. Nemusela jsem se ohlížet, nemusela jsem nad tím přemýšlet, ani jsem se tím nijak nevzrušovala, protože tu byl jenom jeden jediný vlk, což byl Adiram a už jsem si nějak řekla že fajn, tenhle vlk se dívá. Dokud se dívá, všechno je v pohodě a netřeba se tím stresovat nebo tomu věnovat vlastní pozornost, když tu mám před sebou jídlo, které jsem dostala bez toho, aby viditelně chtěl něco na oplátku.
Cítila jsem, že na mě trochu leze spaní. Kompletní únava ze všeho, co se na poslední dobu dělo, mi lezla na mozek, vkrádala se tam a kupodivu mi spíše dávala ukolébavky ke spánku a ty spíše depresivní věci, ze kterých jsem měla mít nahnáno, jsem cpala do pozadí, kde mě to nebude děsit. Minimálně do chvíle, než usnu a všechno se objeví v těch snech v nekonečné spirále událostí a nočních můr. Stejně jsem však nemohla dočkat spánku. Už ani jídlo mi nejede, došlo mi. Oči jsem měla trochu sklopené, polovičně jsem vnímala další píseň, co přicházela, ale jídlo do mě už ani padat nemohlo. Odsunula jsem ptáka předníma tlapama od sebe v náznaku, že mám dost a jenom ke konci písně jsem zvedla zrak k vlkovi. „A nějaká ukolébavka?“ zeptala jsem se, i když by bohatě stačilo jenom položit hlavu a prostě spát. Okolo mě mohla být vánice a stejně bych usnula... Jo počkat, ona tady vánice byla. Jestli tu zapadneme, zbláznim se, došlo mi. Zvedla jsem unavený zrak, koukala nahoru a ujišťovala se, že sníh pořád lehce padá dolů. Ještě to je v pohodě, ale snad nezapadne vchod, přemítala jsem.

Loterie 21

„Já jsem rozmazlená dáma,“ namítla jsem, ale odrážel se v tom lehký sarkasmus, protože o rozmazlenosti se u mě říkat nechtělo. Ale ráda jsem dělala nespokojenou semetriku, která chce modré z nebe, ale jakmile ho dostane, tak se ukáže, že modrá není dost modrá. „Dost pro mě není nikdy dost,“ dodala jsem se zazubením. Dát najevo, že se snadno s čímkoli spokojím, že mě snadno vlci a lidi zaujmou... To nebylo pro mě. Samozřejmě, co bylo v mé mysli, to byla zcela jiná kapitola, ale vyrostla jsem v zimě a vybudovala si svou malou ledovou zeď okolo, aby měli ostatní problém se přes ní prohrabat, ačkoli jsem jim dávala najevo, že je tu vlastně docela teplo a proč mají problém se prohrabat ledem? Jooo, tak proto jsem sama, ušklíbla jsem se.
Pustila jsem se raději do jídla, protože tyhle složité úvahy a životní styly jednomu vyhladověly. Do toho jsem dostala i hudbu, která mi tu zněla do uší k tomu trhání kůže a plivání peří, co se mi dostalo do tlamy a mezi zuby... Nikdy jsem netvrdila, že jsem dáma. Vlastně jo, tvrdila, před chvilkou, takže by bylo snazší říct, že jsem rozmazlená panička s chováním prasete. Pff, já se netáhnu, chodim docela rychle, odfrkla jsem si nad písní a tázavě se podívala na Adirama, než mi došlo, že ta bouře není s velkým B a jde jenom o počasí. Fajn. Možná mě trošku mrzelo, že to není o mně. Při posledních verších jsem se trochu zastavila... Nebylo to o mně? „Jakože já budu dělat bordel a vy se tisknout podělaní strachy k sobě?“ naklonila jsem hlavu lehce do strany, ale zase to byl takový přidrzlý tón s rýpavým podtextem.

Loterie 20

„Fajn, tim lépe pro mě,“ zazubila jsem se a moje vnitřní lenost zaplesala, když mi bylo řečeno, že já lovit nemusím. Ale jistě bych to zvládla a přitáhla většího ptáka. Musela jsem si trochu polechtat ego, protože nikdo jiný by to v tomhle směru neudělal. Byla jsem docela pyšná na svoje lovecké schopnosti, nebylo to se mnou nejhorší, protože jsem furt byla živá, že jo, to o něčem vypovídalo.
Adiram ke mně otočil hnědavý zadek a proplétal se keřem dál. Já si chvilku hrála s ptákem, kterého jsem si tlapou posouvala sem a tam, než jsem ho vzala do tlamy, trochu se přikrčila a keři se protahovala za ním s vědomím, že mě vede určitě do tak zamotané cesty, že se odtamtud nikdy nevymotám, budu tam uvězněna v keřích a kdo ví, co všechno se mi následně stane! Ach, má počestnost bude pošpiněna na tak špatném a ošklivém místě... O čem to tu vlastně remcám?
Tělo jsem protáhla do nějaké bubliny, která byla obklopena větvemi. Jídlo jsem položila na zem a kritickým okem si prohlížela okolí. Slyšela jsem foukat vítr, ale sem toho moc neprošlo, sněhu tu taky nebylo mnoho. Kdyby to nebylo tak děsný místo, určitě by to byla dobrá schovka. „No vždycky můžeš být hůř,“ vydechla jsem, abych se procvičila v provokaci.
Svezla jsem se pomalu na zem, jídlo jsem objala jako prvorozeného potomka a pořád se rozhlížela okolo sebe. „Ale před tou vánicí to nějak uchrání, to je pravda,“ zamumlala jsem si víceméně pro sebe. Venku by asi bylo mnohem horší být. Že tu ale nic nežije, napadlo mě. Vypadalo by, že by mohlo. A východ tu byl jeden, eh.