Loterie 23

Místo nějakého dalšího zpěvu přišlo jenom pobrukování, což bylo asi lepší možností, protože jsem se na to nemusela nijak nutit, abych nevnímala, co zpívá. Takhle se usínalo v pohodě, i když bych asi usnula i při potopě světa.
Spánek přišel rychle. Sakra rychle, že jsem si ani neuvědomila, kdy jsem vůbec zavřela oči a odebrala se ke spánku, který mě pohltil zrovna tak, jako Lili pohltila nějaká ta vodní příšera. A o čem se mi zdálo? Tak samozřejmě, že o tom běsu z posledních týdnů, které jsem mohla zkusit přesunout do nejhlubšího zákoutí své mysli, ale ve snu, kde jsem to neovládala, se to okamžitě vrátilo a všechno jsem to viděla znova. Sem tam něco bylo jiné, nedokázala jsem přesně zformovat to okolí, už vůbec jsem nebyla schopna popsat, jaké skutečně bylo, ale dokonale jsem cítila vše, co se dělo. To, jak okolo nás stříleli šipky, jak mě ne jednou, ale dokonce dvakrát trefili, jak vlci padali a umírali. Nějaké jsem viděla umírat i vícekrát, umřeli, zmizeli, pak se zase objevili a znovu umřeli.
Nejintenzivnější byla asi ta chvíle, kdy jsem si myslela, že už všechno končí. Byla tma, neviděla jsem ani vodu, ale byli jsme na tom voru, bylo nás tam více než ve skutečnosti, ale dělo se přesně to, co jsem si pamatovala. Lili zmizela ve vodě, pohltila ji příšera a Duncan napadl toho bláznivého hnědého s podrápaným ksichtem. Křičela jsem na něho, aby ho nechal, že to moje vina nebyla, ale akorát jsem tím přitáhla Duncanovu pozornost na sebe. A ze sekundy na sekundu nebyl vlkem, ale tím lovcem, který mi zasekával do hlavy stejnou věc, kterou umřela Tayne. Viděla jsem, jak se napřahuje, věděla jsem, co dělá a probudilo mě to dřív, než jsem mohla pocítit bolest.
Silně jsem se zaškubala, tělo jsem měla v křeči a hlava mi vyletěla nahoru s nesrozumitelným výkřikem: „Duncane!“ Chtěla jsem, aby toho nechal, aby to přestalo, ale... On tu nebyl. Byl tu jenom hnědý vlk, sněhová bouřa a zatahující se tmavnoucí obloha.

Loterie 22

Cítila jsem akorát to, že na mě někdo kouká, když jsem se nacpávala masem z ptáka. Nemusela jsem se ohlížet, nemusela jsem nad tím přemýšlet, ani jsem se tím nijak nevzrušovala, protože tu byl jenom jeden jediný vlk, což byl Adiram a už jsem si nějak řekla že fajn, tenhle vlk se dívá. Dokud se dívá, všechno je v pohodě a netřeba se tím stresovat nebo tomu věnovat vlastní pozornost, když tu mám před sebou jídlo, které jsem dostala bez toho, aby viditelně chtěl něco na oplátku.
Cítila jsem, že na mě trochu leze spaní. Kompletní únava ze všeho, co se na poslední dobu dělo, mi lezla na mozek, vkrádala se tam a kupodivu mi spíše dávala ukolébavky ke spánku a ty spíše depresivní věci, ze kterých jsem měla mít nahnáno, jsem cpala do pozadí, kde mě to nebude děsit. Minimálně do chvíle, než usnu a všechno se objeví v těch snech v nekonečné spirále událostí a nočních můr. Stejně jsem však nemohla dočkat spánku. Už ani jídlo mi nejede, došlo mi. Oči jsem měla trochu sklopené, polovičně jsem vnímala další píseň, co přicházela, ale jídlo do mě už ani padat nemohlo. Odsunula jsem ptáka předníma tlapama od sebe v náznaku, že mám dost a jenom ke konci písně jsem zvedla zrak k vlkovi. „A nějaká ukolébavka?“ zeptala jsem se, i když by bohatě stačilo jenom položit hlavu a prostě spát. Okolo mě mohla být vánice a stejně bych usnula... Jo počkat, ona tady vánice byla. Jestli tu zapadneme, zbláznim se, došlo mi. Zvedla jsem unavený zrak, koukala nahoru a ujišťovala se, že sníh pořád lehce padá dolů. Ještě to je v pohodě, ale snad nezapadne vchod, přemítala jsem.

Loterie 21

„Já jsem rozmazlená dáma,“ namítla jsem, ale odrážel se v tom lehký sarkasmus, protože o rozmazlenosti se u mě říkat nechtělo. Ale ráda jsem dělala nespokojenou semetriku, která chce modré z nebe, ale jakmile ho dostane, tak se ukáže, že modrá není dost modrá. „Dost pro mě není nikdy dost,“ dodala jsem se zazubením. Dát najevo, že se snadno s čímkoli spokojím, že mě snadno vlci a lidi zaujmou... To nebylo pro mě. Samozřejmě, co bylo v mé mysli, to byla zcela jiná kapitola, ale vyrostla jsem v zimě a vybudovala si svou malou ledovou zeď okolo, aby měli ostatní problém se přes ní prohrabat, ačkoli jsem jim dávala najevo, že je tu vlastně docela teplo a proč mají problém se prohrabat ledem? Jooo, tak proto jsem sama, ušklíbla jsem se.
Pustila jsem se raději do jídla, protože tyhle složité úvahy a životní styly jednomu vyhladověly. Do toho jsem dostala i hudbu, která mi tu zněla do uší k tomu trhání kůže a plivání peří, co se mi dostalo do tlamy a mezi zuby... Nikdy jsem netvrdila, že jsem dáma. Vlastně jo, tvrdila, před chvilkou, takže by bylo snazší říct, že jsem rozmazlená panička s chováním prasete. Pff, já se netáhnu, chodim docela rychle, odfrkla jsem si nad písní a tázavě se podívala na Adirama, než mi došlo, že ta bouře není s velkým B a jde jenom o počasí. Fajn. Možná mě trošku mrzelo, že to není o mně. Při posledních verších jsem se trochu zastavila... Nebylo to o mně? „Jakože já budu dělat bordel a vy se tisknout podělaní strachy k sobě?“ naklonila jsem hlavu lehce do strany, ale zase to byl takový přidrzlý tón s rýpavým podtextem.

Loterie 20

„Fajn, tim lépe pro mě,“ zazubila jsem se a moje vnitřní lenost zaplesala, když mi bylo řečeno, že já lovit nemusím. Ale jistě bych to zvládla a přitáhla většího ptáka. Musela jsem si trochu polechtat ego, protože nikdo jiný by to v tomhle směru neudělal. Byla jsem docela pyšná na svoje lovecké schopnosti, nebylo to se mnou nejhorší, protože jsem furt byla živá, že jo, to o něčem vypovídalo.
Adiram ke mně otočil hnědavý zadek a proplétal se keřem dál. Já si chvilku hrála s ptákem, kterého jsem si tlapou posouvala sem a tam, než jsem ho vzala do tlamy, trochu se přikrčila a keři se protahovala za ním s vědomím, že mě vede určitě do tak zamotané cesty, že se odtamtud nikdy nevymotám, budu tam uvězněna v keřích a kdo ví, co všechno se mi následně stane! Ach, má počestnost bude pošpiněna na tak špatném a ošklivém místě... O čem to tu vlastně remcám?
Tělo jsem protáhla do nějaké bubliny, která byla obklopena větvemi. Jídlo jsem položila na zem a kritickým okem si prohlížela okolí. Slyšela jsem foukat vítr, ale sem toho moc neprošlo, sněhu tu taky nebylo mnoho. Kdyby to nebylo tak děsný místo, určitě by to byla dobrá schovka. „No vždycky můžeš být hůř,“ vydechla jsem, abych se procvičila v provokaci.
Svezla jsem se pomalu na zem, jídlo jsem objala jako prvorozeného potomka a pořád se rozhlížela okolo sebe. „Ale před tou vánicí to nějak uchrání, to je pravda,“ zamumlala jsem si víceméně pro sebe. Venku by asi bylo mnohem horší být. Že tu ale nic nežije, napadlo mě. Vypadalo by, že by mohlo. A východ tu byl jeden, eh.

Loterie 19

//Mahtae jih

Kráčela jsem stále lehce za Adiramem. Využívala jsem toho, že mi někdo prošlapuje cestu sněhem a cítila jsem se i o něco lépe, že jsem byla za zády někoho a nenechala si tak dýchat za krk. Paranoidní strach, protočila jsem nad tím očima, ale stále se držela víceméně za ním, při nejhorším se jenom posunula vedle něho, ale spíš jsem se chtěla držet vzadu, abych se nemusela tolik prodírat sněhem. Nelíbilo se mi moc, kam přesněji jdeme. Od řeky a kamenů se všude objevila řada nízkých keřů, větvičky se mi chytaly do srsti a musela jsem dávat pozor, aby mi nějaká z nich nevypíchla oči. „Lepší místo nemáš?“ postěžovala jsem si. Nějaký hustý les, jeskyni, noru, cokoli, kde se nebudu muset hrabat nějakými keři. Zpozorněla jsem však při zmínce jídla. Ale tak fajn, uznala jsem, lehce střihla ušima a očima pátrala okolo, jestli kromě jednoho opeřence nebude i nějaký další v dosahu. Přes padající sníh jsem toho moc neviděla, ani se mi to moc nelíbilo, sníh mě obtěžoval, vadil mi, ale vlastně mi vadilo vše, pokud zrovna nebyla nějaká zábava, pak jsem tu věc pro změnu milovala.
Zaměřilo jsem svoji pozornost k nebi, odkud padal sníh a doufala, že ho mračením zastavím, ale spíš to furt přidávalo na intenzitě. Pozor na své okolí jsem začala dávat až ve chvíli, kdy se ke mně dostalo jídlo. Lehce jsem se nad tím usmála, ale nenazvala bych to jako milý úsměv, spíš jako "vím, co děláš" úsměv. „Děkuju,“ poděkovala jsem a ptáka si přitáhla tlapou blíž k sobě. „A teď mám ulovit já tobě?“ zeptala jsem se zvědavě. Ne, že bych chtěla, ale neplánovala jsem svýma schopnostma zůstat za nějakým samcem.

Jak to bylo krásné. Dopřát bolavému, přetaženému tělu odpočinek, který tolik potřebovalo. Po boku Ilenie, za její hřejivé přítomnosti, se mi spalo jako na růžovém obláčku. Nemyslela jsem na fňuknu Maeve. Nemyslela jsem na Ragar, na to, že nevím, kde je Sheya ani na to, co přinese budoucnost. Nemyslela jsem na nic. Všechno objímalo sladké nevědomí, jako teplá přikrývka se kolem mě ovíjelo a já nabírala zpět ztracené síly. Kdoví, jak dlouho jsem spala. Muselo to být hodně dlouho, ale nějak se mi nedařilo se probudit. Jen občas jsem se neklidně zavrtěla a pootevřela jedno oko, abych se ujistila, že je Ilenie pořád se mnou. Byla. A tak jsem pokaždé zase spokojeně odplula do říše snů...

A pak mi plíce naplnily žhavé uhlíky. Probuzení bylo v naprostém kontrastu s lenivou ospalostí posledních dní. Netušila jsem, co a kdy se stalo, ale najednou jsem si nabrala do plic plným douškem cosi, co rozhodně nebyl čistý vzduch. Odpovědí byl okamžitý záchvat dávivého kašle. Rázem jsem byla úplně vzhůru. Ten dým! Ale ne. Jak jsem mohla zapomenout? Zatímco mi si tu chrápaly, kouřová clona se přes nás převalila a teď už bylo pozdě. Neviděla jsem skoro ani na špičku vlastního čenichu, jak se mi oči zalily slzami. "Ilenie!" vykašlala jsem. "Pojď! Musíme odtud vypadnout!" Vyhrabala jsem se na nohy a začala téměř poslepu tápat kolem, hledat cestu, kterou se dostat z toho houští, ve kterém jsme spaly. Kašlala jsem a téměř nic jsem neviděla, ale věřila jsem, že Ilenie jde za mnou, když jsem se prodírala křovím vpřed. Snažila jsem se ji pohledem kontrolovat, ale bylo to nemožné. Přes vlastní kašel a praskání větví jsem neslyšela vůbec nic a přes slzy v očích jsem neviděla vůbec nic. Nezbývalo mi nic jiného než slepá víra v to, že má drahá polovička se drží někde poblíž. Musely jsme pryč. Musely jsme na vzduch, nebo se tady udusíme. Už teď jsem cítila, jak se mi zatemňuje mozek.

//Náhorní plošina

//Mahtaë jih

Odpojila jsem se od řeky a vnořila se opět do toho hrozného houští, kterým jsem se chvíli musela probíjet, než jsem našla ten správný tunel. Trocha trní mě však už nemohla rozhodit. Rameno jsem měla v ohni a hrudník v místě, kde jsem se srazila s Maeve, taky trochu bolel, ale když jsem v okolí ucítila pořád ještě tu známou ovocně sladkou vůni, jako bych tu bolest ani necítila. Pořád tu byla! Vydala jsem se tunelem až do větvové skrýše. Tam byla Ilenie - sama. Starling se kamsi vytratil a vlčice vypadala, jako že spí. Lehce jsem se pousmála a ulehčeně si vydechla. Jsi v pořádku. To byla vlastně trochu absurdní myšlenka. Proč by vlastně neměla být v pořádku, že? Ilenie přece z nás dvou byla ta silná... já byla oproti ní jak malá holka. Jasně, že byla v pořádku. Přišla jsem k ní a lehla si vedle ní, opřela se o její hřejivý kožíšek. "Dobrou noc," špitla jsem, ale oči jsem ještě nezavřela. Ucítila jsem nejasný neklid. Pach kouře se mi tu zdál silnější. Brzy budeme muset vypadnout. A najít Sheyu. Ale nechtěla jsem Ilenii budit. Věřila jsem, že je ještě čas... a kdo ví, třeba se sem dým ani nedostane. Kdoví, co kdo kde zase pálil... S tou myšlenkou jsem konečně zavřela unavené oči a usnula.