Po dlhšom pobyte mimo dažďa Artyomova srsť vyschla úplne. Aj keď už vonku nepršalo a s prichádzajúcim večerom navyše zmizli horúce slnečné lúče, stále sa mu úplne nechcelo úkryt v húštine opustiť. Bol nevidený a v spoločnosti niekoho, s kým sa cítil v rámci možností bezpečne. To sa mu nestávalo často a preto sa snažil využiť čas na nabratie nových síl kým stále môže. Tak či tak budem raz musieť vyjsť von a vydať sa ďalej. Už len preto, aby som si zohnal potravu. Dlho bez nej už nevydržím. Jasnava vyjadrila svoj názor na jeho úvahu o dobre a zle. Očakával že odpovie podobne, hoci ju nepoznal dlho, začínal vidieť že vlčica sa naozaj snaží zamerať na dobrú stránku vo všetkom. Pre niekoho ako on síce bolo ľahké skĺznuť k opačnému extrému, na druhú stranu mu ale pozitívny prístup Jasnavy dodal trochu nádeje v to, že zlo ešte nepreniklo do myslí všetkých vlkov. Nie do všetkých, len do niektorých. Jedným viac, iným zasa menej. Mám tú smolu, že patrím do prvej skupiny. Na okamih sa zamračil. Sebaľútosť nič nezmení. Vedel to, no aj tak znovu a znovu premýšľal tým istým spôsobom. „U tebja dobryj prístup.“ Na jeho tvári sa zjavil nenápadný úsmev a tentoraz nezmizol po niekoľkých sekundách. „Možno by som sa mogol naučiť robiť to isté. I keď čas od času mne kažetsja, že na nekotorých veciach nenájdeš nič okrem zlých stránok.“ Jasnava mala podobný názor, no aj napriek tomu sa jej podarilo nestratiť svoj elán. A za to jej patril Artyomov tichý obdiv. Vyzerá tak jemne a krehko, a predsa je vnútri silnejšia, než som kedy bol ja sám. Ďalšie Jasnavine slová ho prinútili chvíľu premýšľať nad tým, ako zapadali do jeho života. Všetko zlé je na niečo dobré? Artyom si prečistil hrdlo krátkym odkašľaním. „Po nepríjemných zážitkoch sa naučíš dávať si pozor. No kogda ich máš za sebou príliš, veriť iným začne byť ťažké. Takže...“ Vydýchol a urobil menšiu pauzu. „Mne njet ľahko niekomu dôverovať. Aj keď si to iní vlci zaslúžia. Občas choču byť menej nedôverčivý, mať za sebou lepšiu žizň a menej pochýb o úmysloch drugých.“
Jednoduché pre neho nebolo ani to povedať nahlas inému vlkovi, i keď šlo o Jasnavu a tá už jeho horšie vlastnosti videla na vlastné oči. I tak však mal obavy. Začne si myslieť, že jej neverí a uvedomí si, že s ním stráca čas? Artyom sa prinútil myslieť na čokoľvek iné okrem vlastných obáv. Začal sa viac sústrediť na Jasnavino rozprávanie o lese kde vyrastala a hlas v jeho mysli sa vrátil do úzadia, kde jeho zvuk pripomínal tiché hadie syčanie. Neskôr, sľuboval, keď zostaneš sám, sa vrátim. Medzi tebou a mnou nebude stáť žiadna prekážka. Jemne sa striasol. Jasnava nie je žiadna prekážka. Prekážkou si ty. Musel sa svojim myšlienkam postaviť, ak jedného dňa chcel znovu nadväzovať bližšie vzťahy s inými vlkmi. Ten okamih bol ešte ďaleko, pre začiatok ale stačilo uvedomiť si, že utiahnutie sa do samoty nie je jediným riešením. „Tvoj otec sa rozgodol správne, kogda sa tam usadil. A tie povesti, kotoryje rozširoval po okolí, určite tože odstrašili zopár slaboumnych vlkov, veriacich na strašidlá.“ Zatváril sa trochu zahanbene, nechcel označovať vlkov ktorých nepoznal tak urážlivo. Navyše vďaka ich strachu zostala Jasnava a jej rodina v bezpečí, čo bolo určite lepšie než opačná situácia s odvážnymi vlkmi ktorí by sa do lesa aj tak vydali. Na názor Jasnavy že jej jazyk mu šiel zareagoval nesmelým kývnutím. Dohovoriť sa síce dokázal, stále ale používal niekoľko slov zo svojho rodného jazyka. Bolo to tak pre neho jednoduchšie a zároveň sa ho nechcel vzdať úplne. Jasnava sa ho spýtala na názvy zvierat. „Oni podobnyje vašim názvom, aspoň niektoré z nich. Medveď sa povie rovnako. Oleň znamená jeleň a kozulja znamená srna. Tie uže tak podobnyje nie sú.“ Vybavil si ešte pár názvov zvierat. „Lisica znamená líška a barsuk zasa jazvec.“ Dúfal, že slová na Jasnavu nevychrlil príliš rýchlo a nepomýlil sa v nich. Keď skončil, pocítil bodnutie hladu. „Nevieš jesli zdes ili niekde blízko žije zver? Ja uže dolgo nič nejedol. Ak sa mi podarí niečo uloviť, podelím sa o mjaso.“ Bol síce vyčerpaný, ale aj odhodlaný pozbierať zvyšky síl a využiť ich na zabezpečenie potravy.

// Náhorná plošina

Kým spoločne s Jasnavou dorazili k rozsiahlej húštine východne od jazera, prestalo pršať a obloha sa pomerne vyjasnila. V Artyomovej srsti sa ale stále držali zvyšky vody po silnom daždi a hoci ho hrubá vrstva kožuchu chránila pred vetrom dobre, no nie úplne. Občas zacítil studené zaštípanie na mieste, kde jeho srsť nebola úplne suchá. Pohľadom skontroloval, či je Jasnava stále v jeho blízkosti. Zdalo sa, že dážď ani vietor pre ňu neboli veľkou výzvou a kráčať zarovno s Artyomom takisto nie. Niet divu, poznamenal v duchu, práve teraz by ma predbehla aj ospalá korytnačka. Naozaj by si mal čoskoro zohnať potravu. „Eto jesť akoby... Stretnutia s dobrými vlkmi vyvažovali stretnutia s tými zlými,“ zamyslel sa nad slovami Jasnavy. „Dobro i zlo sú v rovnováge. I keď eto tak možno na pervyj pohľad nevyzerá. Uvedomíš si to až po dolgom čase. No v danej chvíli sa ti zdá, že odno iz nich prevažuje. Jesli je to dobro, obávaš sa niečogo zlégo. A jesli je to zlo, máš strach, že okrem nego už nezakúsiš nič iné. Uvažovala si nad tým niekedy?“
Možno si mal dávať lepší pozor na jazyk. Možno mal iba plané nádeje a vykladal Jasnave o niečom, bez čoho by sa pokojne zaobišla. No vďaka tomu, že to s ním nevzdala a zdalo sa, že jeho prítomnosť neberie ako príťaž alebo nutné zlo, Artyom stratil časť zábran. Bola to síce len malá časť a stále ho prenasledovala previnilosť a výčitky s každým slovom, ktoré vyšlo z jeho úst, no keď sa sústredil na Jasnavu a rozhovor s ňou, dokázal ich zatlačiť do úzadia kde ich takmer nepočul. Vedel, že neskôr keď zostane sám, sa vrátia v plnej sile akoby mu chceli vynahradiť ten čas kedy ich ignoroval. Jasnava mu prezradila niekoľko ďalších vecí o mieste, kde sa narodila. „Eto muselo byť bezpečné miesto pre malé vĺčatá. Jesli tam naozaj nechodili cudzinci, negrozilo vám od cudzích vlkov nič. Nebezpečie nemusí voždy groziť len od cudzincov, no...“ myšlienky nedokončil. Kto vie, ako na tom v tomto ohľade bola Jasnava. Nerád by v nej prebudil spomienky na niečo nepríjemné. A nechcelo sa mu vracať ani k vlastnému životu vo svorke, kde ako vĺča čelil rovesníkom, s ktorými musel zápasiť o rešpekt, bratovi, ktorý bol za každých okolností lepší a otcovi, ktorý v ňom videl neužitočnú príťaž.
„Straší?“ Zdvihol obočie a v hlase sa mu odrazili pochybnosti. „Aký dôvod ale mogli mať, aby si eto mysleli? No jesli tie reči o strašidlách udržali cudzincov mimo lesa, je jedno, skoľko pravdy na nich jesť. Vlci veria etomu, čomu sami veriť chcú. Pre niekogo je to strašidlo v lese, pre inégo smerť, ktorá chodí po zemi vo vlčom tele.“ Spomenul si na to, čo mu rozprával Auron. Ktovie, či už zistil, či to o smrti bola naozaj pravda. Jasnava sa spýtala, či pre neho bolo ťažké naučiť sa nový jazyk. Na chvíľu nad odpoveďou premýšľal. „Da i njet. Slová sú podobné, no nekotoryje znejú podobne a majú iný význam. Takže... Stále ju neovládam dobre.“ Dokázal viesť rozhovor za predpokladu, že druhému vlkovi nevadilo občasné použitie slov z jeho vlastného jazyka. Zatiaľ nenarazil na väčšie ťažkosti. Artyom sa posadil na miesto, ktoré vďaka hustej klenbe konárov a listov zostalo suché a pohybom hlavy naznačil Jasnave, aby urobila to isté. Jej záujem o naučenie sa nových slov ho potešil, čo sa prejavilo drobným zdvihnutím kútikov a jasnejším pohľadom oka. „I kakije slová ťa zaujímajú?“ Kým čakal na odpoveď, započúval sa do šumenia listov vo vetre. Chlad nebol nepríjemný, za predpokladu, že na neho nepršalo. Dúfal, že ráno nepríde náhle oteplenie. Podobné výkyvy teplôt vždy znášal zle.

Tasa si sice vymýšlela, že by něco chtěla dělat, ale co, to ji zas nenapadalo. Stín si povzdechl a sám se zkusil zamyslet, ale cožpak on věděl? Obvykle se prostě poflakoval kolem, dokud nenarazil na nějakého ubožáka, který vypadal, jako by potřeboval pokazit den. Nakonec se ale ve Smrtihlavky hlavě přece jen nějaký nápad zrodil. Asi stejně dobrý, jako kterýkoliv jiný. Jemu to bylo jedno. "Fajn. Můžem se tam porozhlídnout," přikývl a zapátral v paměti, kde ta smečka vůbec sídlí. "Mají území u té propasti, že?" Ach, jasně, to muselo být ono. To místo, kde se na něj vrhla ta černohnědá fúrie a div, že mu neurvala čumák. Hned vedle té druhé smečky, kde to zase hlídal ten neschopný zajíček. Jenže už to bylo tak dlouho že kdoví, možná z toho trouby konečně vyrostl opravdový vlk.
Vstal a začal se z křoví štrachat ven. Mraky stále kryly oblohu, už ale nepršelo. Ve vzduchu se však vznášelo cosi podivného, zvláštní atmosféra, příslib... něčeho. Zavětřil, jako by snad mohl příčinu toho vyčenichat, ale pochopitelně se mu tímhle způsobem žádných odpovědí nedostalo. Potřásl hlavou a nechal to být, nevadilo mu to. "Hádám, že lepší plán asi nevymyslíme," pronesl, i když si byl jist, že by na něco přišel, kdyby se jen trochu snažil. Lepší by možná bylo říct, že to byl dostačující plán. "Jdeme," vykročil a chtěl si to namířit podél řeky, když se ušklíbl a změnil směr svých kroků: "A možná bude lepší se vyhnout tvý ségře a Natrhouškovi." Vzal to tedy trošku oklikou po pláni a rozhlížel se přitom kolem, jestli na nějakého blbečka, co si říká o seznámení, nepotkají už tady.

//Náhorní plošina

Zvláštní jev v podobě Tasy mizejícího a zase se objevujícího ucha se nakonec ustálil, aniž by to ona zaznamenala. Jak taky, že? Na hlavu si nedohlédla. Stín byl ale odhodlán to dále sledovat. Třeba se z toho vyklube něco zajímavého. Prozatím mu ale vyhovovalo, že se Smrtihlavka jakž takž uklidnila a přestala šišlat a vyšilovat, takže si informaci o tom, že se jí ztrácejí části těla, nechal prozatím pro sebe.
Nevadilo mu sedět v houští a jen tak bloumat pohledem kolem, ale jeho společnice se podle všeho nudila. Škubl rameny: "Nejsem proti. Máš na mysli někoho konkrétního? Nevadilo by mi najít nějakou další Šišlu," ušklíbl se při vzpomínce na ty dva strakaté sourozence, kteří byli sice nekonečně otravní, ale zabavit se s nimi dalo. A kdyby Dýňáka nenechal utéct... No což. To už patřilo minulosti a ta pro něj absolutně nebyla podstatná.
Nezdálo se, že by smrt bratra Tasu nějak tragicky zasáhla. Stín pro něj taky slzy neronil, ale na jednu stranu ho byla škoda. Nepotkal tu mnoho vlků, kteří by se mu podobali. "Trochu možná ryl," potvrdil Stín. "Ale hádám, že jednou to čeká nás všechny." Lehce se otřásl - doufal, že až jeho potká smrt příště, už to bude vážně definitivně. Protáhl se a lehce si oklepal vlhkost z kožichu. "A mámu bych klidně prodal. Ani by si nestěžovala, vzhledem k tomu, že jsou z ní teď už jen kosti," skřípavě se zasmál - netušil, jak se teď matce vážně daří, ale vzhledem k tomu, kolik let už uplynulo, těžko mohl čekat, že ještě radostně běhá po světě. Vážně doufal, že z ní ty kosti jsou.

//Mahtaë jih

Smrtihlavka se začínala pěkně čílit. Tohle bylo dosti citlivé téma, jak Stín už dávno věděl. Spolkl tedy poznámku o tom, že skočit z útesu je aspoň rychlejší smrt. Nemělo moc cenu si v tuhle chvíli hrát na blbce. "Mhm," zabručel tedy jen jakýsi neurčitý souhlas a hypnotizoval přitom Tasino ucho, protože by přísahal, že začalo problikávat z existence. "Máš na uchu nějakej bordel," kývl k tomu divnému jevu čenichem, zvědavý, jestli si na něj Tasa sáhne a zjistí, že jí ucho chybí. Jenže ono se po chvilce zase ustálilo na svém místě. Jo. Tak jestli tohle není magie, pak už nevím co. Lehce se poušklíbl. Jaká by to byla ironie, kdyby se magie rozhodla usídlit i v jejím těle, u někoho, kdo ji chtěl asi tak ze všech nejmíň? Kdoví, co by to vědomí s vlčicí udělalo. Dost možná by prostě vyletěla z kůže.
Zdálo se, že šedivá má spoustu zajímavých novinek, které ze sebe začala sypat až překvapivě ochotně. Stín tedy pozorně poslouchal, protože byl momentálně dost mimo dění. Vraždu tedy fakt nečekal, to z toho všeho bylo asi nejzajímavější. O Noroxovi věděl, nebo se spíš domýšlel, a divný úchylky Rez a Styx mu příliš zajímavé nepřišly. Možná tu byly i další události, co stály za pozornost, jenže ta sdílnost Tase příliš dlouho nevydržela a okamžitě na něj byla uvalena kletba mlčení. "Připadám ti jako nějaká polesní drbna?" zahučel a zavrtěl otráveně hlavou. "Komu bych o tom asi tak vyprávěl?" Chvíli se odmlčel, pak dodal: "Pokud jde o Noroxe, tak to dost pravděpodobně nebyl jen sen. Někdy na podzim jsme se spolu dostali do dost blbý situace a upřímně nevím, jestli je vůbec možný, aby se z toho dostal naživu." Nechtěl na to vzpomínat, ale Noroxe považoval za spojence, možná i jakousi vlastní verzi kumpána, stejně jako Tasu, takže se rozhodl jí to vyklopit, pokud ji to tedy zajímalo.

//kamenná pláž

Pokračovala som smerom na... Ani sama som netušila, akým smerom som vlastne napredovala. Tak či onak som si myslela, že niekde už skončiť musím! Preto som si tým nerobila príliš veľkú hlavu. Povrch sa postupne menil na piesočnatejší. Aspoň zo strany od rieky, kade som kráčala. Ach, voda nie je nakoniec až tak hrozná, pomyslela som si, keď som sa zadívala na rieku, povedľa ktorej som kráčala. Cítila som sa fajn. Dokonca mi na moment v hlavičke napadlo, že čo je skutočné mojou mágiou element vody? Bolo by to hrozne cool! Oblizla som si ňufák a pozrela sa na druhý breh. Obe strany boli porastené húštinou. I keď toto, okolo ktorého som kráčala, bolo pomerne husté. Aspoň som cezeň nevidela prechádzať skoro žiadne svetlo. Zastrihala som uškami a zastavila som sa niekde v polovici. Nazerala som do lesiku, ale nehodlala som sa do neho vybrať. Prišiel mi príliš náročný na prekročenie.
Radšej som sa na brehu otočila k rieke a sledovala jej splav. Bola som pripravená sa vydať ďalej. Chcela som si oblizat ňufák ale to by som najskôr musela pustiť kameň, ktorý som držala v papuli. A to som nechcela dopustiť. Nemohla som ho nikde stratiť, ak som ho chcela zaniesť do Sarumenu a ukázať môjmu bratovi. Avšak predtým, než by som sa domov vydala, musela som ešte nasýtiť moju potrebu po poznaní. Preto som pokračovala ďalej pozdĺž rieky, ktorá má ťahala ďalej a ďalej. Až ma to už i prestávalo baviť!

//Ústí

Loterie 28

„Neutíkám,“ namítla jsem, ale byla to lež, „pouze si myslím, že svět je natolik rozlehlý, že nemá smysl zůstávat na jednom místě.“ To je nádherná lež, pochválila jsem se. Sice to byla pravda, takže se to vlastně ani za lež nemohlo počítat, ale já utíkala. Jinak se to nazvat nedalo, i když po těch letech? Už to prostě bylo jenom.. existování a ponechání jednoho života za mými zády, ke kterému jsem se neplánovala nikdy vrátit. „A nejsem žádná holubička,“ dodala jsem po chvilce námitku, protože tohle jsme si už vyřídili. Mé jméno je Bouře a tak chci být nazývána. Mít ještě další jméno, tak by mi asi slušně hráblo.
Adiram namítal, že místo je v noci hezké, ale to také mohlo být jenom kvůli tomu, abych tam zůstala sedě na zadku. Nebo i třeba v jiné pozici, ale já zaujímala pozice želva schovaná v krunýři, „to i obloha je v noci krásná, pokud není zatemňována sněhem a větvemi,“ odvětila jsem mu. Já byla spíše pro tu oblohu, protože jsem potřebovala jistotu, že tu stále jsou hvězdy, pod kterými můžu přemýšlet nad těmi, se kterými už nemohu být, protože mi to osud nedovolil.
„Nevim úplně jistě. Tekla okolí ní řeka,“ odpověděla jsem se zamyšlením. Orientační smysl jsem měla vcelku dobrý, ale furt jsem přes ten sníh netušila, kam vlastně jdu a nějaké záchytné body jsem v tomhle dost rychle ztratila. „Chceš se k nim snad přidat?“ zeptala jsem se s tichým odfrknutím a vydala se za jeho zády směrem k vytouženému východu. Jo a doufala jsem, že se ta zase hned neotočíme, protože by furt řádila vánice. Ne, díky, zakroutila jsem nad tím hlavou za zády vlka.

//Mahtae jih