Stín,
484 (23.5.2022 8:16) odpovědět 
Zvláštní jev v podobě Tasy mizejícího a zase se objevujícího ucha se nakonec ustálil, aniž by to ona zaznamenala. Jak taky, že? Na hlavu si nedohlédla. Stín byl ale odhodlán to dále sledovat. Třeba se z toho vyklube něco zajímavého. Prozatím mu ale vyhovovalo, že se Smrtihlavka jakž takž uklidnila a přestala šišlat a vyšilovat, takže si informaci o tom, že se jí ztrácejí části těla, nechal prozatím pro sebe.
Nevadilo mu sedět v houští a jen tak bloumat pohledem kolem, ale jeho společnice se podle všeho nudila. Škubl rameny: "Nejsem proti. Máš na mysli někoho konkrétního? Nevadilo by mi najít nějakou další Šišlu," ušklíbl se při vzpomínce na ty dva strakaté sourozence, kteří byli sice nekonečně otravní, ale zabavit se s nimi dalo. A kdyby Dýňáka nenechal utéct... No což. To už patřilo minulosti a ta pro něj absolutně nebyla podstatná.
Nezdálo se, že by smrt bratra Tasu nějak tragicky zasáhla. Stín pro něj taky slzy neronil, ale na jednu stranu ho byla škoda. Nepotkal tu mnoho vlků, kteří by se mu podobali. "Trochu možná ryl," potvrdil Stín. "Ale hádám, že jednou to čeká nás všechny." Lehce se otřásl - doufal, že až jeho potká smrt příště, už to bude vážně definitivně. Protáhl se a lehce si oklepal vlhkost z kožichu. "A mámu bych klidně prodal. Ani by si nestěžovala, vzhledem k tomu, že jsou z ní teď už jen kosti," skřípavě se zasmál - netušil, jak se teď matce vážně daří, ale vzhledem k tomu, kolik let už uplynulo, těžko mohl čekat, že ještě radostně běhá po světě. Vážně doufal, že z ní ty kosti jsou.
Tasa,
- (22.5.2022 9:18) odpovědět 
Namáčknutá pod keřem jsem sledovala, jak poslední kapky vody přestávají dopadat na zem. Vypadalo to, že je konečně po dešti. Stín mluvil o nějakým bordelu na uchu, tak jsem jen ušima zaklepala a nechala to být. Nějaký bordel mi nevadil. Možná by se šlo přesunout jinam nebo vymyslet kam jít prudit dál. "Nepůjdeme někam někoho otravovat?" nadhodila jsem z nudy, ale zůstávala ležet pod svým malinkatým keříkem.
Stín potvrdil můj sen, že Norox umřel. Tiše jsem si odfrkla. "Nebudu říkat, že si za to nemohl sám, páč mám takovýho tušáka, že zase ryl čenichem tam kde neměl... Škoda," řekla jsem celkem suše na někoho, komu právě potvrdili úmrt sourozence. Bolelo to, ale vevnitř. Na povrchu jsem byla pořád znuděná. Slzičky a jiné reakce ode mne nikdo ani čekat nemohl. S Noroxem jsem měla zvláštní vztah, který byl posazen na celkové nenávisti k magičům a mírném podivínství. Nebyl v tom nějaký větší nebo hlubší zájem o druhého. On by taky nebrečel, kdybych někde pošla."A jako drbna mi přijdeš, kdyby se ti to hodilo prodal bys i vlastní mámu," odvětila jsem mu popravdě. Neměla jsem o Stínovi velké iluze.
Stín,
483 (21.5.2022 10:22) odpovědět //Mahtaë jih
Smrtihlavka se začínala pěkně čílit. Tohle bylo dosti citlivé téma, jak Stín už dávno věděl. Spolkl tedy poznámku o tom, že skočit z útesu je aspoň rychlejší smrt. Nemělo moc cenu si v tuhle chvíli hrát na blbce. "Mhm," zabručel tedy jen jakýsi neurčitý souhlas a hypnotizoval přitom Tasino ucho, protože by přísahal, že začalo problikávat z existence. "Máš na uchu nějakej bordel," kývl k tomu divnému jevu čenichem, zvědavý, jestli si na něj Tasa sáhne a zjistí, že jí ucho chybí. Jenže ono se po chvilce zase ustálilo na svém místě. Jo. Tak jestli tohle není magie, pak už nevím co. Lehce se poušklíbl. Jaká by to byla ironie, kdyby se magie rozhodla usídlit i v jejím těle, u někoho, kdo ji chtěl asi tak ze všech nejmíň? Kdoví, co by to vědomí s vlčicí udělalo. Dost možná by prostě vyletěla z kůže.
Zdálo se, že šedivá má spoustu zajímavých novinek, které ze sebe začala sypat až překvapivě ochotně. Stín tedy pozorně poslouchal, protože byl momentálně dost mimo dění. Vraždu tedy fakt nečekal, to z toho všeho bylo asi nejzajímavější. O Noroxovi věděl, nebo se spíš domýšlel, a divný úchylky Rez a Styx mu příliš zajímavé nepřišly. Možná tu byly i další události, co stály za pozornost, jenže ta sdílnost Tase příliš dlouho nevydržela a okamžitě na něj byla uvalena kletba mlčení. "Připadám ti jako nějaká polesní drbna?" zahučel a zavrtěl otráveně hlavou. "Komu bych o tom asi tak vyprávěl?" Chvíli se odmlčel, pak dodal: "Pokud jde o Noroxe, tak to dost pravděpodobně nebyl jen sen. Někdy na podzim jsme se spolu dostali do dost blbý situace a upřímně nevím, jestli je vůbec možný, aby se z toho dostal naživu." Nechtěl na to vzpomínat, ale Noroxe považoval za spojence, možná i jakousi vlastní verzi kumpána, stejně jako Tasu, takže se rozhodl jí to vyklopit, pokud ji to tedy zajímalo.
Tasa,
- (21.5.2022 8:29) odpovědět //Mahtae jih
"Jasně, že najdou. Jenomže nejsou tak zákeřní. Když tě někdo dokáže zmrzačit pohledem, nebo ti přikázat ať skočíš z nejbližšího srázu a ty musíš poslechnout, je to stokrát horší než umřít ve férovém boji," rozohnila jsem se svými slovy. Netušila jsem, co ve mne vždy vzbudí tu snahu obhajovat a vysvětlovat vlastní světonázor. U jiných věcí mi to bylo fuk, ale u tohohle jsem vždycky bouřila. Prostě jsem se nedokázala ovládnout, pokud šlo o magie a jejich nepřirozenost. Celé tohle rozrušení způsobilo, že mi zablikalo ucho. Chvilku bylo, pak zase nebylo. Pak zase bylo a pak zas chvíli ne. Nakonec se ovšem znovu zjevilo, aniž bych si toho já všimla.
Kráčela jsem do houští, které slibovalo nějaký ten úkryt před deštěm. Našla jsem menší místečko, kam se dalo zalést a schovat. Tam jsem se taky uložila na zem pod keř. "Nového?" přemýšlela jsem. "Ségra zabila Alfu v Asgaarským lese, takže po ní asi jdou... No a pak náš brácha je asi mrtvej, ale to jsem měla jenom takovej sen... No a ségra se teď tahá s tou Rzí a soleč..." zasekla jsem se v půlce věty. Taso? Právě jsi řekl všechno, co jsi říkat neměla víš to?... Néééee? Zavrtěla jsem rozhodně hlavou. "Tos neslyšel," zabručela jsem si pro sebe. "A jestli o tomhle cekneš, tak ti rozsekám zasek na pět půlek," zahudrovala jsem na Stína slabé varování.
Danie,
154 /59/ (28.3.2022 15:07) odpovědět 
//kamenná pláž
Pokračovala som smerom na... Ani sama som netušila, akým smerom som vlastne napredovala. Tak či onak som si myslela, že niekde už skončiť musím! Preto som si tým nerobila príliš veľkú hlavu. Povrch sa postupne menil na piesočnatejší. Aspoň zo strany od rieky, kade som kráčala. Ach, voda nie je nakoniec až tak hrozná, pomyslela som si, keď som sa zadívala na rieku, povedľa ktorej som kráčala. Cítila som sa fajn. Dokonca mi na moment v hlavičke napadlo, že čo je skutočné mojou mágiou element vody? Bolo by to hrozne cool! Oblizla som si ňufák a pozrela sa na druhý breh. Obe strany boli porastené húštinou. I keď toto, okolo ktorého som kráčala, bolo pomerne husté. Aspoň som cezeň nevidela prechádzať skoro žiadne svetlo. Zastrihala som uškami a zastavila som sa niekde v polovici. Nazerala som do lesiku, ale nehodlala som sa do neho vybrať. Prišiel mi príliš náročný na prekročenie.
Radšej som sa na brehu otočila k rieke a sledovala jej splav. Bola som pripravená sa vydať ďalej. Chcela som si oblizat ňufák ale to by som najskôr musela pustiť kameň, ktorý som držala v papuli. A to som nechcela dopustiť. Nemohla som ho nikde stratiť, ak som ho chcela zaniesť do Sarumenu a ukázať môjmu bratovi. Avšak predtým, než by som sa domov vydala, musela som ešte nasýtiť moju potrebu po poznaní. Preto som pokračovala ďalej pozdĺž rieky, ktorá má ťahala ďalej a ďalej. Až ma to už i prestávalo baviť!
//Ústí
Evelyn,
447 (13.2.2022 16:09) odpovědět //Středozemka (přes plošinu)
Pláň mě zavedla až kamsi, kde byl slyšet hukot vody. Někde za změtí křovin se musela ukrývat řeka, já však zatím viděla jen spleť větví. Ani oblohu jsem pořádně neviděla! Nechápala jsem, že mi takové místo mohlo uniknout. Bylo sice otravné se proplétat změtí kořenů a jiných dřevitých pahýlů, ale bylo to taky super dobrodružství! Jen jsem musela držet křidélka připláclá k nohám, abych si je neurvala. Zase jsem jednou byla pro změnu vděčná za to, že byla zima. Jak jsem vyhubla, tak se mi teď podrostem proplétalo mnohem lépe, a to líp, když jsem narazila na chodbu, kterou tady už vlci a jiní tvorové přede mnou vychodili.
Srdce mi bušilo jako divé. Tohle bylo tak super! Utíkala jsem, jak jen mi to přikrčený postoj dovoloval a hledala cestu na druhou stranu – nebo aspoň kamkoli ven. Chodbičky se všude klikatily, a některé ani nikam nevedly! Byla bych si poskočila radostí, kdyby tady na to bylo dost místa. Tohle je teprve cool místo! Sakra, měla jsem se sem podívat už dříve. Nelitovala jsem toho však tolik, nakonec to totiž znamenalo pouze to, že na mě čeká ještě spousta super míst, kam jsem se ještě nepodívala. Tolik skrytých pokladů, co ještě můžu objevit! Na tváři jsem měla široký úsměv, který nezmizel ani když jsem se hned několikrát poškrábala o ostrou větev, protože křoviny mi nechtěly umožnit se jimi jen tak prohánět a bavit se. A přitom by stačilo, aby přišel nějaký žhář a tohle všechno by lehlo popelem. Ušklíbla jsem se, a snad naschvál, jako by houští slyšelo mé myšlenky, jsem div že nespadla do řeky. Byla jsem volná! Rychle jsem se napila a protáhla si nohy, když jsem se konečně mohla narovnat. S úsměvem jsem se ohlédla, bylo to fajn, ale bylo na čase utíkat dál – čekalo mě přece překonávání řeky.
//Bukový sráz (přes Mahtaë)
Bouře,
111 (16.1.2022 16:10) odpovědět Loterie 28
„Neutíkám,“ namítla jsem, ale byla to lež, „pouze si myslím, že svět je natolik rozlehlý, že nemá smysl zůstávat na jednom místě.“ To je nádherná lež, pochválila jsem se. Sice to byla pravda, takže se to vlastně ani za lež nemohlo počítat, ale já utíkala. Jinak se to nazvat nedalo, i když po těch letech? Už to prostě bylo jenom.. existování a ponechání jednoho života za mými zády, ke kterému jsem se neplánovala nikdy vrátit. „A nejsem žádná holubička,“ dodala jsem po chvilce námitku, protože tohle jsme si už vyřídili. Mé jméno je Bouře a tak chci být nazývána. Mít ještě další jméno, tak by mi asi slušně hráblo.
Adiram namítal, že místo je v noci hezké, ale to také mohlo být jenom kvůli tomu, abych tam zůstala sedě na zadku. Nebo i třeba v jiné pozici, ale já zaujímala pozice želva schovaná v krunýři, „to i obloha je v noci krásná, pokud není zatemňována sněhem a větvemi,“ odvětila jsem mu. Já byla spíše pro tu oblohu, protože jsem potřebovala jistotu, že tu stále jsou hvězdy, pod kterými můžu přemýšlet nad těmi, se kterými už nemohu být, protože mi to osud nedovolil.
„Nevim úplně jistě. Tekla okolí ní řeka,“ odpověděla jsem se zamyšlením. Orientační smysl jsem měla vcelku dobrý, ale furt jsem přes ten sníh netušila, kam vlastně jdu a nějaké záchytné body jsem v tomhle dost rychle ztratila. „Chceš se k nim snad přidat?“ zeptala jsem se s tichým odfrknutím a vydala se za jeho zády směrem k vytouženému východu. Jo a doufala jsem, že se ta zase hned neotočíme, protože by furt řádila vánice. Ne, díky, zakroutila jsem nad tím hlavou za zády vlka.
//Mahtae jih
Adiram,
- (14.1.2022 11:01) odpovědět 
//loterie 27
Bouře si do mě rejpla, ale to mi tak nějak nevadilo. "Říká, ta co nechce zůstávat na jednom místě... Od čeho utíkáš holubičko?" zeptal jsem se jí již na odchodu, celkem škádlivým tónem. Neměl jsme problém s tím přiznat někomu svoje nedostatky, každý nějaké měl. Lepší je říct, než aby je proti vám pak někdo používal jako zbraň. "Navíc, tohle křoví vypadá v noci fakt hezky..." dodal jsem a rozhlédl se po květech, které začínaly rozkvétat. Měl bych sem vzít nějakou vlčici, která nebude takhle upejpavá. Na nějakou by určitě tohle zarostlý charáčí a trocha třpytek zabralo. Bouře asi je jenom moc... nevyzrálá? Nebo možná věří, že najde nějakýho rytíře, co pro ni udělá první poslední... Hoši jak já bych šoustal. Doufal jsem, že mě trochu zklidní sníh a vítr venku. Přeci jenom Bouře byla k nakousnutí, ale evientně nedostupná a já nebyl žádný hulvát nebo prase. Musel jsem se porozhlédnout po nějaké naivnější nebo chtivější prdelce jinde. Kráčel jsem ven otvorem, který byl trochu zapadaný sněhem, ale dalo se to hezky rozhrabat. Prašan ovšem začínal tuhnout čím víc k povrchu jsem byl.
"A kde přesně je ta na severu?" zeptal jsem se ležérně, zatím co jsem nám hrabal východ ven. Lilith by rozhodně nezůstávala na jihu. Šla by co nejdál, kam až by mohla a pak by se zastavila. Jestli je v nějaké smečce, tak to bude smečka na severu ne na jihu. Pragmaticky jsem přemýšlel nad tím, kam mohla vlčice odejít. Zeptal bych se Bouře, ale nechtěl jsem, aby se vědělo, proč tu jsem, dokud si nebudu jistý, že tu Lilith je. Nerad bych ji vyděsil, aby začala zase zdrhat. Bude lepší když ji najdu potichu, pokud tu je. Vykopal jsem poslední kus sněhu a prostrčil přední část trupu ven.
//Mahtae jih
Bouře,
110 (14.1.2022 10:50) odpovědět Loterie 27
Určitě bych to venku dala, přemítala jsem. Však jsem venku žila léta, jeskyně a úkryty jsem vyhledávala zcela minimálně. Nějaká bouřka by mi nemohla ublížit, ne? Koukala jsem furt směrem k východu, už se viděla, jak se proplétám mezi keři ven do čerstvého vzduchu, který bude pálit na plicích a sníh mě okamžitě oslepí. Byla to naivní představa, že bych to tam venku v pohodě dala, ještě k tomu okolo byl dost otevřený prostor, ale... zoufalá situace. „Takže nějaký srostlý keře, co vypadají, že tě chtějí sežrat jsou v pohodě, ale nějaký díry ve skále ne?“ nechápala jsem. Možná to byl trochu pošklebek. Co mohl mít proti jeskyním? Jo, byla tam zima, jo, byla tam tma, jo, občas tam žilo i nějaké jiné zvíře, ale... lepší jak tahle klec.
Koutek mi cukl nahoru, menší pocit z dobře odvedené práce, kdy jsem dokázala ostatní od sebe nějakým způsobem odhánět, protože se nechtěli zabývat mojí blbostí, kterou jsem s oblibou ukazovala. Adiram se zvedl, že někam jde, trochu jsem se zarazila, že až tak moc blbá vyznívám, že mizí. Takže tady je limit? napadlo mě. Znělo však pozitivně, když řekl, že snad přestává sněžit. Zvedla jsem hlavu nahoru a klidně řekla: „Kamkoli, kde to nebude jako tady,“ stísněné a uzavřené. Vyskočila jsem na nohy, připravená vypálit na druhý konec světa, ale uzemnila mě otázka o smečkách. „Vim o dvou,“ pronesla jsem s menší nejistotou, „jedna je na jihu a druhá víc na sever u takový dlouhý řeky.“
Adiram,
- (14.1.2022 8:54) odpovědět //loterie 26
Kývl jsem hlavou s úsměvem. "Taky to nemám zrovna v lásce, ale lepší než být venku," prohodil jsem s mírným úsměvem, na její poznámku o tom, že je nerada na jednom místě. "Kdyby tohle byla jeskyně, nedostala bys mě sem ani párem koní," dodal jsem a zasmál se. Nebyl to příjemný smích, spíš takový povzdech, naplněný smutkem a podivnou pachutí, že se někdy dávno v nějaké jeskyni něco stalo, co není zrovna hodno vzpomínání a zmiňování, co bych nejradši zapoměl, ale nikdy se toho tak úplně nezbavím. Tohle křoví mi ovšem nevadilo. Byl tu východ ven a mohl jsem kdykoli odejít. Byl jsem pánem situace, do jisté míry.
Bouře byla milounce naivní. Jako by jí nešlo o nic jiného, než se příjemně pobavit. Nakrčil jsem "obočí", protože mi to přišlo děsně divné. Tady asi fakt nebudu mít štěstí... zatím... Vlčice evidentně nebyla připravená na nějakou tu srandu. "Nemyslel jsem úplně hru, ale nech to být," prohodil jsem a zvedl se na všechny čtyři. Měl bych se jít zchladit. Došel jsem k cestě, která nás zavedla sem. Květy se začaly znovu otvírat, ale moji pozornost už nepřitáhly. "Vypadá to, že přestalo sněžit, nechceš jít teda někam jinam?" zeptal jsem se povzbudivě. Když z toho nic nebude, radši bych se zašel někam projít, než tu takhle vysedávat. Chtěl jsem poznat místní svět. A hlavně jsem musel najít Lilith. "Hele neznáš místní smečky?" zeptal jsem se se zájmem v hlase. Bylo mi jasné, že uprchlice si musela najít smečku. Lilith byla vždycky následovník, nikdy ne vůdce. Nepřežila by tak dlouho, pokud by tu byla sama.
Bouře,
109 (13.1.2022 23:45) odpovědět Loterie 26
Něco malého a drobného mi špitalo v hlavě slova plná obav a nejistoty, která pramenila z mnohaletého namlouvání si, že se svět pohybuje jenom v odstínech hodně tmavě šedé. Zadupávala jsem neschopnou Vanyu dozadu stejně, jako jsem zakopávala i jakékoli myšlenky vedoucí k ostrovu, ale už mě z toho docela bolely nohy a bouře mi nepřidávala moc na náladě, která se pomalu a jistě blížila k bohu mrazu. Přišla jsem si nějak jako vězeň, někde zaseklá pod keřem a pohřbívána studenou zimou... Docela mi to připomínalo domov.
„Nemám ráda, když musim zůstávat na jednom místě,“ přiznala jsem. Bylo to spíš vyhrknutí, možná i trošku výhružka, „jsem z toho pak nevrlá,“ dodala jsem na vysvětlenou. Už jsem to i cítila. Jak se mi to táhne po zádech ke krku a snaží se mi to ušima prorvat do mozku. Bylo to zvykem, nikde nezůstat, nikde se neusadit, nepobýt tak dlouho, aby tam dokázal upnout můj pach víc, než bylo třeba. Nehledat úkryt, nehledat smečku, nehledat nic, co by mělo být domovem. Hlava mi ale padla trochu ke straně a povytáhla jsem kůži nad očima. „A jak?“ otázala jsem se s dětskou naivitou, která mi naskočila do hlasu. „Na schovávanou si tady hrát nemůžem, to máme málo místo,“ povzdechla jsem si zklamaně. Nebyla jsem hloupá. Minimálně ne tolik, ale prostě jsem... tohle považovala za hru. Za mojí hru, která mi držela od ostatních stále maličký odstup, který jsem tam chtěla ponechat co nejdéle to šlo. Pustit někoho přes hranice, nebylo by to správné, už jenom to motání okolo nich bylo náporem.
Adiram,
- (12.1.2022 15:10) odpovědět //Loterie 25
Zkoumal jsem Bouři, která se z silné růže, která si dere cestu ke slunci, na chvilku stala jenom poupátkem, které se rozechvěje v sebemenším větříku. Tahle změna se mi nelíbila. Připomínala mi až moc mou milovanou, která se měnila s každým otočením slunce. Já řešil většinu nepříjemný situací dotazem, ale pak jsem je začal nahrazovat smíchem nebo humorem, když jsem se nesetkal s úspěchem, stejně jako tady. Bouři nebylo do mluvení a já ji rozhodně nehodlal nijak rozpovídávat. Ke svému plánu jsem mluvení nepotřeboval. Ano, byl jsem trochu blbeček, že jsem si myslel, že si i po nějakém jejím snu vrznu, ale když sama tvrdila, že to byl jen trapný sen bez smyslu, tak kdo by si nedělal naděje?
Zastříhal jsem ušima a usmál se na Bouři. "Nevypadá to, že by se to nějak lepšilo. Asi tady ještě nějakou tu chvilku budeme," prohodil jsem s děsně zhrzeným tónem, jako by neexistovalo většího utrpení, než sedět v nějakém úkrytu za bouřky. "Ale, když už tu jsme... Nechceš ten čas využít nějak zábavněji?" dodal jsem celkem jasně, ale zároveň i s možností vycouvat, kdyby se vlčice rozhodla, že se jí moje namlouvací taktiky moc nelíbí. Na druhou stranu já v tom neviděl žádný problém, nechtěl jsem po ní nějakou nehynoucí lásku nebo tak něco, jenom pár dobře strávených chvilek, trochu toho mazlení a pak třeba i nějaký reference na nějaký její kámošky do budoucna. Nehledal jsem ani lásku ani partnerku. Hledal jsem jenom uvolnění energie a trochu té nezávazné zábavy.
Bouře,
108 (11.1.2022 17:39) odpovědět Loterie 25
Potřebovala jsem pohled upřít na nějaký pevný bod, který se nebude hýbat, ale v téhle kupoli toho moc nebylo. Zírala jsem tak do středu jezírka, pokoušela se zamést sen nějak hluboko do mozku, kde na něho zapomenu jako na jiné nepotřebné věci, třeba na jména vlastních bratrů... Jak jenom se ti frajírci jmenovali? To je fuk, stejně je jako fuk ten sen.
„Ani ne,“ řekla jsem krátce, ještě trochu otupěle. Mluvení jo, to mi šlo docela dobře a sem tam jsem měla problém i s tím, abych vlastně byla ticho, ale nějak jsem nevěděla, jak tohle podat správně, aby o dávalo smysl. Však jsem o tom i trochu mluvila předtím, nahaté veverky, ostré nástroje, ale nad vším bylo vlastně mávnuto tlapou. Problém bylo, že to byla pravda, všechno se stalo, ale na tom nezáleželo. „Byl to jenom trapnej sen beze smyslu,“ zavrtěla jsem nad tím hlavou, krátce se podívala na Adirama a dlouze vydechla. Chtěla jsem vypadnout někam ven, něco dělat, podniknout nějakou kravinu, co mě dostane k jiným myšlenkám a jiným problémům. Nějaké polehávání v úkrytu nebylo pro mě. „Co ta bouře, už končí?“ vyhrkla jsem a vyskočila s tim i na nohy. Tlapou jsem šlápla na pařád polosežraného ptáka, odsunula ho a přešla po našem malém výběhu... Zase další klec, tentokrát za to může počasí, skvělý, povzdechla jsem si, kecla na zadek a trochu natáhla hlavu vpřed. Čuměla jsem na jezírko před sebou, hypnotizovala ho a přitom z nudy zkoušela to, co jsem dělala vždycky v nudě. Vlnky. Voda se jenom jemně vlnila, ale pak ty vlnky byly až takové kroutivé, jako pohyb hada. Překvapilo mě, to, to byla docela novinka.
Adiram,
- (9.1.2022 15:18) odpovědět //loterie 24
Sledoval jsem Bouři. Vypadala dezorientovaně a zmateně, když se kroutila na zemi. Ohýbala si krk, jako by se snažila něco zjistit. Pak se rozhlídla kolem, ale nic moc neřekla. Všchna ta nádherna byla pryč. Květy se pomalu začaly zavírat a jezírko se přestávalo třpytit. Slyšel jsem, jak kolem hučí bouře, která se nehodlala jen tak snadno vzdát. Sarka! Dementní načasování... Trochu jsem naklonil hlavu na stranu. Teď už si asi nezašoustám... Byl jsem nakrknutý, ale nedával jsem to na sobě znát. Přeci jenom jeden se nevzdává naděje, dokud nějaká naděje ještě je. A tady naděje byla, dokud se Bouře nesebere a neodejde pryč.
Mlčela, což mi přišlo zvláštní, protože většina vlků se hned rozkecá, když se jim zdá něco zajímavého. To mi dalo informaci o tom, že to asi nebylo nic příjemného. O to víc mne to začínalo zajímat. O čem asi sní taková vlčice, která toho pravděpodobně dost zažila? "Chceš si o tom promluvit?" zeptal jsem se a zastříhal ušima. "Pochopím když ne, ale mohlo by to pomoct," dodal jsem tlumeným hlasem, ze kterého byl cítit zájem a jakási opatrnost. Nechtěl jsem se jí dotknout. Mluvil jsem na ni jako na svou milovanou, když nevěděla kdo jsem nebo když měla jednu ze svých epizod. Mluvil jsem pomalu, tlumeně, ale zároveň otevřeným a hřejivým hlasem. Nechtěl jsem ji vystrašit. To jsem věděl od své drahé, že není nikdy dobré zvyšovat hlas nebo naléhat. Jeden se musel opatrně zeptat, popřípadně jen nabídnout rameno k obětí. Nikdy se nesměl vyptávat na sílu nebo do něčeho rýt, když na to nebyla připravená. Chtělo to čas. Neusmíval jsem se, ale v mém obličeji byl patrný zájem a povzbuzení.
Bouře,
107 (9.1.2022 15:10) odpovědět Loterie 24
Cítila jsem, jak rychle mi krev proudí tělem a ozvěna od tlukotu srdce je až v tlapách. Blbě se mi dýchalo a přišla jsem si i dezorientovaná. Očekávala jsem, že otevřu oči, ucítím teplo, vlhkost a v dálce sůl od moře, ale místo toho mě uvítal chlad a sníh. Nelíbilo se mi ani jedno. Seš sama, připomněla jsem si. Možná ne v tomhle chroští. Byl tu ještě Adiram, který stál kousek ode mě, ale ve skutečnosti jsem byla sama. Sama daleko od místa, kterému jsem říkala domov, sama daleko od vlků, kteří mě vytvořili k obrazu svému a kteří pro mě byli přátelé. Sama daleko od těch, co se mnou protrpěli a třeba i přežili to, co pro nás ten ostrov nachystal. Zahýbala jsem krkem, cítila jsem zacelující se ránu, očekávala jsem i jizvu, ale nepřišlo mi, že by tam chyběla srst a nějak mě to hyzdilo. O to se postarala jenom ta jizva na oku, která byla jako pěst na oko, ale... s ní jsem se smířila, bylo to v pohodě.
Zhluboka jsem se nadechla, když mi bylo řečeno, že to byl jenom sen. Byl to sen, ale jednalo se o vzpomínku, která bude už navždycky v mojí hlavě. Tohle chtěl, když mi říkal, abych utekla do bezpečí? uchechtla jsem se nad tím. Nechtěla jsem to brát tolik vážně, respektive jsem nechtěla, aby mě to pohltilo a užíralo mě to. Rozhlédla jsem se okolo sebe, když mi bylo řečeno, abych tak udělala. Dlouze jsem vydechla, očima přejížděla po zmrzlých větvích, napadnutém sněhu, který vytvářela lesklou bílou střechu a drobný otvor, kterým padal sníh do jezírka pod ním. Jo, bylo to hezké, ale bouře se stále neuklidňovala.
